Koncert půlstoletí – Jaroslav Hutka

Vážení přátelé,
koncertů v listopadu je hodně a asi bude jednodušší, když se na ně podíváte na této adrese:

http://www.hutka.cz/new/html/kalendar.html
Jsou tam nakonec ještě i všechny budoucí. Pro mne je teď nejdůležitější KONCERT PŮLSTOLETÍ. Letos jsem na jevišti 50 let a chtěl bych si udělat inventuru.
Tedy: 7. prosince v divadle U hasičů, Praha 2, Římská 45, 19:30 hod.
První vystoupení s Vladimírem Veitem bylo 26. října 1967 v F-klubu v Národním domě na Smíchově. Ale před tím, v létě, jsem ještě několikrát vystoupil v Prostějově a Olomouci. Dramatická zpráva o mém prvním takovém koncertu je zde a jmenuje se ZROZENÍ ZPĚVÁKA: http://www.hutka.cz/new/html/f212.htm Ten den už mi mohlo být jasné, že to nebude jen tak. Ale k větší historii se vrátím v příštím dopise. Snad ještě obrázek z Holandska, kde jsem se nenechal od písničkaření vyhnat a dařilo se i pravidelně vystupovat. Tohle se jmenuje HRÁNÍ V DELFTU:

http://www.hutka.cz/new/html/f131.htm

A musím tady nechat ještě místo pro zcela nový fejeton:

MUSLIM V PARDUBICÍCH

Byl státní svátek 28. října a já měl koncert pod hradem. Pod hradem v Kuřimi. V tu dobu se na Pražském hradě dočasný prezident Zeman snažil udělovat nadčasové ceny. V několika případech se zdařilo, že ceny rozdával prezident a ne mocichtivý ožrala. Ale mrtví hrdinové si nevyberou. Možná i Gottwald takové ceny rozdal, ceny u kterých bylo jedno, že zrovna on, ale nebylo jedno komu. Mrtvý se už nevzepře a když je dlouho mrtvý, tak ani nemá nikoho, kdo by čerstvě a spravedlivě cenu odmítl, jako letos synek zpěvačky Špinarové.
Ale slavnost ve Vladislavském sále bych stejně neviděl, protože před deseti lety jsem televizi zase odstavil. Zvědavost tu ale je a myslel jsem, že ve vlaku z Budapešti do Berlína, na který jsem nastoupil po půlnoci na strašném brněnském nádraží, bude wifina. Nebyla. Průvodčí mi vysvětlil, že je to noční vlak, kdy se prostě spí a basta. A že vlak do Prahy přijede ve 3:45 středoevropského času. Středoevropský čas ještě dvakrát zdůraznil. Nejspíš cítil, že nechápu a ani se tím netrápím.
Tak jsem si na iPadu otevřel rozečteného Mistra a Markétku od Bulgakova a žasl. Dcery mě už před léty upozorňovaly, že je to jedna z největších knih. Průvodčího jsem pochopil až v Pardubicích. Ve tři v noci se čas měnil a my, abychom ho dohnali, museli hodinu stát. Nelogicky mě napadla sloka z už dávno nezpívané písně

proč kozák jezdí na koni
no táto řekni proč
středoevropský čas honí
proto, proto, brou noc

Vlak to byl protivný, vagony páchnoucí a nepříjemně rozdělené do zhasnutých kupé. Když jsem přistoupil do jednoho ještě rozsvíceného, seděl v něm Číňan. Vypadlo z něj, že je turista po střední Evropě a v Praze mu ukradli kufr. Z Vídně ho poslali zpět do Prahy, že o tom musí s českou policií sepsat protokol. Měl v kufru počítač a v něm důležitá data. Angličtina chatrná a já mu zbaběle nevysvětlil, že ztrácí čas. Mám s takovou krádeží zkušenost z loňska a nezájem a neschopnost české policie byla tak strašidelná, že statistiky zločinnosti musí klesnout, protože nemá cenu jim cokoliv hlásit. Ovšem úspěšnost v zacházení s uprchlíky je zase tak neoblomná, že politici mohou hlásit, že tady žádný nechce zůstat. Ale vrchní nácek sociálních demokratů tak strašně prohrál volby, že nám třeba v Praze přece jen nějaká ta syrská nebo afgánská restaurace přibude.
Otevřel jsem zase iPad a četl. Do kupé vešel černovlasý čmouda a sedl si šikmo naproti. Byl to ten strašný mladý muslim s chytrým telefonem v ruce. Natáhl nohy v botách přes uličku na sedadlo vedle mne. Podíval jsem se přísně. Sundal nohy, dal je na zem a sedl si slušně. Znovu jsem se začetl. Vstal a jestli může zhasnout. Pokrčil jsem rameny. Zhasl. Četl jsem dál. Sundal si boty, natáhl nohy na sedadlo vedle mne a cosi nesrozumitelně řekl. Omluvně se usmál. Zase jsem jen pokrčil rameny, usmál se zpátky a ztlumil světlo obrazovky. Četl jsem dál o blázinci a sovětských spisovatelích, černém mágovi, obrovském kocourovi, co platil v tramvaji rublem, pil vodku a o muži s rozbitým cvikrem. Mladík zase cosi říkal. Odpověděl jsem zdvořile anglicky.
“Sprechen Sie Deutsch?” promluvil.
Byl to on. Postrach Čechů, který Okamurovi vyhrál 10% ve volbách. Chytrý telefon držel stále před sebou.
“Ein Bisschen,” odpovídám.
“Nemůžu spát, protože se tady nesmí kouřit.” řekl německy. Zase pohlédl do chytrého telefonu.
“Kolik je vlastně hodin?” otázal jsem se. Já mám už třináct let Nokia 9300 a tam se čas automaticky nemění. Řekl mi to blbě. Asi ten jeho telefon zase tak chytrý nebyl.
“Wo kommen Sie her?” zazvídal jsem.
“Ze Sýrie,”
“Z kterého města?” Odpověděl cosi nesrozumitelného.
“Neznám.”
“To je na severu Syrie. Já jsem Kurd.”
“Vy Kurdové jste také muslimové, že?”
“Ano, jsem muslim, ale my milujem lidi. Islám je láska. Islámský stát lidi vraždí, to nejsou muslimové…” A začal pěknou němčinou vyprávět, jak ho rodina poslala do Evropy. Mladí kluci jsou tam ohroženi, protože se jich zmocní jakákoliv ozbrojená skupina, ve které pak musí válčit a zabíjet nebo být zabiti. Rodina zůstala, nebyla v ohrožení života, on byl.
“Miluju Rakousko.”
“Vy žijete v Rakousku?”
Přišel v tom velkém utečeneckém eposu balkánské cesty v roce 2015 a došel až do Rakouska. Nechali ho bydlet, dostal jazykový kurz a brzo dostane i práci. Říkal, že jim bude nadosmrti vděčný, že mu zachránili život a naučili jejich jazyk. Ale najednou vypadal nejistě a zranitelně. Stýská se mu po rodině, ale zpátky nemůže, je tam válka, zabili by ho. Vypadl úplně roztřepaně na peron, kde si skrytě zapálil cigaretu. Nečetl jsem dál. Jede do Berlína k přátelům. Po uličce několikrát přešla po zuby ozbrojená česká policie ve svých černých montérkách ověšených policejním náčiním. Vrátil se klidnější, zul se a zase si natáhl nohy.
“Jaké používá kurdština písmo?” To ho uvedlo do rozpaků. Snažil se vysvětlit, že něco podobného, jako my.
“Latinku?”
“Já neumím kurdsky psát.”
“A jak doma mluvíte?”
“Doma mluvíme kurdsky, ale to jsme ve škole nesměli. Jenom arabsky. Arabsky umím psát výborně.”
“Zasloužili byste si stát. Je vás hodně, asi třicet milionů.”
“Ale to je těžké a nebezpečné. Máme mnoho nepřátel a je válka.”
Ještě chvíli jsme mluvili, ale začalo to váznout. Vypadalo to, že dál už mluvit nechce a mně se nechtělo dál ptát. Začal jsem znovu číst, zasažený pohledem do velkého světa z malého uzavřeného českého dvorku. Také mohl milovat Česko, ale to jsme mu nedovolili. Vlak stále stál a čekal na středoevropský čas. Promluvil Číňan:
“Myslel jsem, že ve střední Evropě jsem bezpečný. Neměl jsem kufr vedle sebe, ale dal jsem si ho nad hlavu,”. Bylo mi ho líto.
Domů jsem dojel ve čtvrt na pět, plus ta skrytá hodina v Pardubicích. Všichni spali, venku už bylo chladné světlo a doma zima. Pustil jsem si počítač a podíval se na hradní vyznamenané a od srdce se podivil. Yvetta Simonová a Helena Vondráčková? Že tam bude Nohavica v kravatě se vědělo už půl roku, i když mnozí marně doufali, že nebude. Byl jsem utahaný, ale přesto mne to rozesmálo. Došlo mi, co mi dosud nebylo jasné. Tři normalizační zpěváci. Chuděrka Simonová byla v radiu a televizi takové to solidní pozadí povolené komunistické zábavy, odváděla pozornost od světa šedi a strachu věčným omíláním bezobsažných písní, které se v hlavách zahnízdí a stanou se fasádou času. Kéž lavičko, kéž bys promluvila, se stala účinnou dekorací před ruskou okupaci i po ní. Lavička v jasmínu měla funkci to zařídit tak, že okupace jakoby nebyla. Hodná paní asi ani moc nevěděla, jak je pro bolševiky důležitá. To Vondráčková věděla. Nalila do normalizace mladou krev a optimismus, a sice písně byly také bezobsažné, ale mladistvě sexy a zase tím věčným opakováním začervily hlavy a staly se stopami času a vyvolávají krásnou vzpomínku na mládí, nikoliv na okupaci. Byla užitečná a užívala si toho. Jarek se tvářil blbě. Chápu. Přiznat se ve Vladislavském sále k normalizaci už platí napořád.
Mluvit s StB začal v roce 1986. Pak se, podle zápisů v účtárně StB, stýkal se svým estébákem po hospodách. Poprvé, 25. března 1987, estébák vyúčtoval útratu 19 korun. Těch pravidelných schůzek bylo 23. Poslední 20. listopadu 1989 za útratu 22 korun. Škoda, že se nezachoval zápis. Šlo asi o festival ve Wrocławi. Nejspíš bych se dočetl i o sobě, ale něco jiného, než co mi Jarek kdysi říkal. Že prý jsem byl vždy jeho učitel a vzor. Připojil se k nám tehdy na chodbě divadla Pavel Kohout a švitořil, že se kamarádil s jeho tatínkem. Sloužili spolu v padesátých letech ve stejném vojenském uměleckém souboru. Táta Nohavica byl, stejně jako Kohout, úspěšným komunistickým básníkem. Ale už se nedozvíme, o čem mluvil Jarek se svým estébákem na jejich schůzkách. Oba jeho spisy byly živé, estébák je měl asi v šuplíku a nejspíš když zjistil, co se děje, tak je sbalil. Možná zničil, možná schoval a možná později třeba i prodal někomu, kdo na to měl peníze i zájem.
Nohavicova role jako normalizačního zpěváka byla významná. My písničkáři jsme bolševikovi zamotali hlavu a dokázali zcela nenormalizačně, že zde svoboda nebyla, že muž s kytarou je lovená zvěř. Potřebovali tedy písničkáře, který by předvedl, že to není pravda. Našli ho, domluvili se a každý měsíc domluvu aktualizovali. Líbivé písničky plné všenaznačujících profesionálních poetismů, mistrovská podvodnická komerce, která svým balancováním na hranici kýče neublíží. Stáhla s sebou davy a ostatní písničkáři byli najednou šmudlové, kteří prostě nemají dost nadání pochopit dobu a stát se stejně slavnými. Zemanova medaile za zásluhy o normalizaci v oblasti umění Nohavicovi patří právem. A společně s Vondráčkovou ten profesionální optimismus šíří dál a dál… a než se čtvrtek sešel se čtvrtkem, dostal Mirek ještě od ruského velvyslanectví cenu Stříbrného lukostřelce (nebo lukoilstřelce?) za rozvoj česko-ruských vztahů a Zeman mu vzkázal, že si zaslouží ocenění měrou vrchovatou… ale tady není úplně jasné za co. Vyjasní se asi až zase promluví archivy.
Nancy 5. listopadu 2017

Srdečně zdravím – Jaroslav Hutka
www.hutka.cz