Vladimír Ondys – Z konce světa

Zlaté střevíce a zuby ctihodné Sigismundy Igebold aneb Evropa – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 30, 2011

Podle polohy slunce muselo být něco poledni. Faríh seděl na dřevěné bedně, hlavu v dlaních, zřejmě pohroužen v modlitbách. Možná stižen nevolností, doznívajícími účinky halucinogenních substancí, pravděpodobně i výčitkami svědomí, zkroušený neviditelným pohledem božského oka, jeho nepolapitelnou přítomností v zákoutích vlastního mozku. Dřevěné lehátko tlačilo do zad, ale pod betonovým převisem panoval příjemný chládek. Na skládací židli pod žnoucím sluncem seděl Otto a kromě sebe smažil na pánvi ryby.
„Fáríhu, máme podepsané všechny dokumenty?“
„Ano, Efendi, smlouvy byly pečlivě připraveny na stolku, podpisy vypadají pravé, Otto předal dokumentaci administrativě, aspoň myslím.“
„Jak pravé? Seděl si kousek vedle, když jsme je s emírem podepisovali.“
„Jistě, určitě, závěr jednání byl tak chaoticky neuspořádaný, hektický, ovšem postupy, formulace, detaily, znám nazpaměť.“
„Fáríhu, ty mamlase, podstatné jsou výsledky, ne podružnosti. Otto, co auto?“
„Bylo v garáži, nejlepší řidič z kruhu vám hluboce oddaného personálu jej odvezl domů. Podle stejně skvělých právníků, pro něž jste nedostižným vzorem, studnicí moudrosti, partnerem, hodným ryze upřímného obdivu je vše v naprostém pořádku. I komár stál v pozoru na špičce jehly. Ťip, ťop.“
Aby se samou adorací nečekaně nevyprázdnili, napadlo mě a nechtíc, hlasitě říhl.
Fáríh začal kolem pobíhat s obnaženou horní polovinou těla, v hlubokém předklonu, zrakem upřeným k zemi, mával koženými důtkami a místo bičovaní, občas prudce plácl do betonu.
„Fáríhu, flagelanti po zádech mydlili sami sebe. Nechceš mi laskavě prozradit, co to vyvádíš?“
„Zabíjím sarančata, koukněte Efendi, kolik jich tady poskakuje.“
Na dlažbě se opravdu vyhřívalo několik pouštních kobylek. Ovšem nezvyklé počínání mého tajemníka bylo neklamným znakem, že ještě nepřekonal opiové opojení.
„Pánové, podávám pstruhy, lososy, chlebové placky, ibiškový čaj.“

Z hangáru na konci betonové dráhy vyjel malý tahač, v závěsu bílý stroj, zelený pruh podél okének, logo palmové ratolesti na směrovém kormidle. Velká černá dodávka sjela z dálnice a zamířila k nám.
„Oh, Rudi, vy ještě pojídáte, vždyť za patnáct minut odlétáme?“
„Mamá, nemýlím-li se, tak dodávka je plná zavazadel a ty bude třeba naložit.“
Otto cosi poštěkával do telefonu, Fáríh, již oblečený, mlčky přežvykoval, Sigusmuda Ingebolt ruku v bok, druhou stínila čelo a hleděla směrem k letadlu.
„Let je připraven drazí“, zahlaholil Otto. „Už pro nás jedou.“

Jen pár schůdků a můžete žasnout. Interiér v mahagonu, kůži, zlatě. Stevard zajistil dveře, stroj ožil. Motory postupně zvyšovaly tah k maximu. Dveře do kabiny otevřené, takže bylo vidět, jak hlavní pilot odbrzdil a letoun vyrazil vpřed. Rychle, stále rychleji. Horizont poskočil, pomalu, ale plynule, LearJet začal prudce nabírat výšku.
„Rudi, kam máme vlastně namířeno?“
„Do Česka, mamá. Mám pro tebe speciální překvapení. Na stolku leží prospekty.“
„Oh Rudi, mé rodné Bavorsko! Přirozeně, výborný kraso-pohled líbezný. Otto, namíchej všem drinky, podle přání a chuti. Vidím přiloženou rezervaci v penziónu u Bodamského jezera, lázně Bad Griesbach, zavolám Trudi, pojedeme spolu. Ja, ja. Proč do Československa? Já moc dobře pamatuji to splašené stádo Čechoslováků, kteří letěli kamsi k moři do spřátelené země a my do Řecka. Kličkovali i přes přísný zákaz mezi pojíždějícími letadly, jen aby urvali co nejlepší místo v tom svém Iliušinu-18 s čtyřmi vrtulemi. Vzpomínáš si, bylo ti deset? My ukázněně čekali, až přirazí schůdky k DC-8 a ti čeští volové se svými krávami, všichni v nevkusných šatech, tahali malá vyděšená telata, která za nic nemohla, křečovití jako papírové růže na špejli, klusem k letadlu, navíc do odletu zbývala ještě hodina. Pravda, tvůj otec se jich zastával, protože znal mnohem lépe než já život lidí komunistického bloku. Že socialismus padl? Richtig, já ve zprávách viděla toho malého hašašíru s knírkem, v krátkých kalhotách, štrádoval po rudém koberci, vojáci v pozoru. Pravda a láska zvítězí. Ja,ja. Nebýt tamtoho rusáka, no, co měl palici pokálenou jakoby od holuba, papeže a německého národa, nevím, jestli bych se dožila svobodného Berlína, sloučené říše, vlastně republiky, hm, až na ty jejich úděsný prušácký móresy. Sama jsem posílala kamarádkám z Hlučína, Opavy, Prahy katalogy od Neckermanna, Quelle, otec postarší vydání Playboye. Vždyť jsme pro Čechy, Moravany a Slezany udělali víc než samotní disidenti, kteří jim cpali Patočku, Kohouta, promlouvali rozhlasem. Rudi, jen si vzpomeň, potkal‘s v letištní hale malého, vyhublého hošíka odkudsi z Moravy, pořád něco kreslil a psal. Oči mu zazářily, když‘s mu dál balíček amerických žvýkaček a přes brčko cucnout pravé Coca-Coly. Já furt nechtěla uvěřit, že unsere Karl se opravdu jmenuje Gott. Ja,ja, Die Goldene Stimme aus Prag. Otto, namíchej mi Krvavou Merry, pak Černý ocas. Ne dohromady, jedno po druhém, můžeš i pivo. Pusť bavorské lidové…“
Když pilot oznámil, že míjíme Sinajský poloostrov a právě se ocitáme nad Evropou, Otto tančil s půllitrem, Fáríh nechtěl na turban nasadit bavorský klobouček, listoval v lejstrech nebo bušil do kalkulačky, taky se ptal na původ růžové vizitky, na Yvet, vyzunkl láhev vodky a propukl v neznámý druh dervišského tance, zelený klobouk se štětkou na palici. Mamá chvíli křepčila s Ottou, chvíli provozovala podivné sólo tance, vyskočila na stolek.
„Pánové, a nyní striptýz!“
Matka se svlékla do žlutého kombiné po kolena, tenké hnáty v kouřově modrých silonkách.
„Á finále, pánové!“
Sigusmunda Ingebolt sáhla do úst, vytáhla zubní protézu, smála se na celé kolo, klepajíc nohama ve zlatých střevících a zuby v ruce do rytmu. Evropa!

http://www.youtube.com/watch?v=wD2A99MnnV8

http://www.youtube.com/watch?v=BggnUuX4Iio

http://www.youtube.com/watch?v=wEaDq7xe6c0

Reklamy

Kafe Bárka říjen

Posted in Ahoj by ondys on Září 30, 2011

DLUHY SE MUSÍ PLATIT

Posted in Gril by ondys on Září 28, 2011

Všichni pracovití, poctiví a slušní lidé se smyslem pro čest a pořádek se na tom zajisté shodnou. Otázkou je pouze možnost a projev dobré vůle. Je v zájmu dlužníka i věřitele přistupovat ke vzniklému problému s vědomím, že pokud nejsem schopný si našetřit potřebnou částku, určitě budu mít problém se splácením dluhu, a zároveň se mi zdá stejně nutné spravovat svoje finance odpovědně a neriskovat jejich ztrátu ani v případě sebelákavějších bezpracných výnosů. Každý se snahou půjčovat jiným si musí uvědomit ve svém zájmu, na jak tenký led se dobrovolně pouští, pokud dvě třetiny produktivních lidí dosahují nízkých příjmů, které pracujícímu člověku nedávají solidní šanci k důstojnému životu. Jestliže se rozhodne podnikat v oblasti půjček, samozřejmě se vystavuje podnikatelskému riziku a nemůže požadovat výhodnější podmínky, než jaké má podnikatel v jiné oblasti. Koukněme na přiložený graf, co čeká nedokonalého člověka, pokud udělá chybu a stane se štvancem ze strany honících psů, kteří se určitě nemohou pyšnit pracovitostí i touhou stát se zdravotní policii pro vyřazení závadných kusů v našem příkladně sociálním stádě, jednomu víc připomínají hyeny v systému vytvářejícím mršiny z nedokonalých lidí jako na běžícím páse především na úkor všech daňových poplatníků.

V našem příkladně sociálním státě

DAŇ Z PLEBEJSTVÍ

Posted in Krátce by ondys on Září 27, 2011

Asi by všem už dávno došlo, kdyby se Češi, Moravané a Slezané tak hloupě nepyšnili svým příkladným plebejstvím, kdo je pro ně nejnebezpečnější, není to podnikavý, schopný a bohatý jedinec, se kterým se kdykoli můžou utkat o příslušné místo na slunci ve svobodném světě navzdory jeho movitosti, ale především ti, co musí předstírat lidumilnost pro svou chamtivost i neschopnost se normálně prosadit v jiné soutěží, než jsou nejzáludnější hrátky o moc bez nejmenšího respektu k nepsaným pravidlům i tradici civilizované společnosti. Ani z pozice řadového občana na nejnižší společenské úrovni nemohu pochopit, že drtivé většině nedochází, jak draze se platí za důvěru všem, co se hrnou je zastoupit se všemi výhodami a nechutí přijmout odpovědnost za osobní selhání v údajně nejdokonalejším systému všemocných zákazů pro osudově nedokonalé lidi s jedinou chybičkou: Nikdo se v nich už pomalu nevyzná, nedají se vymáhat bez armády dalších příživníků na státním rozpočtu s nutností většího daňového zatížení všech produktivních a lze je kdykoli zneužít v zájmu prosazení zvůle nejmocnějších.

Okno mé lásky aneb papouch prasečí – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 25, 2011

Vložil jsem vizitku do příruční kapsičky na šňůrce přes rameno, ušité z kožky jehněte prvního nedělního vrhu po novolunní. Dívka předváděla svůdnou imitaci orientálního tance, emír chvíli koukal na ní, na mě, pak pohlédl z okna a civěl. Štíhlá jak proutek vrby, no, zas ne štíhlá úplně všude, snesla se na zem a výrazový tanec přešel ve variaci hanbaté moderní gymnastiky. Tradiční úbor břišních tanečnic bývá vždy výrazně bohatší, příhodně nazval emír její oděv spíše pracovním. Napadlo mne: Inu, i striptérky mají své montérky.
„Chceš vidět okno mé lásky?“ zahuhlal vrchní emír. Lekl jsem se a vůbec mi nebylo jasné, proč mi chce opět ukazovat krásy naší země, když srdce metropole tepe v pravidelném rytmu venku, tam za sklem. Zpoza otevřených dveří do přijímací místnosti ozvěna donesla papouchovo kňouravé, zkomolené repete, dívka zvaná Yvet lehce přikývla. Opiový opar nad kupolkou vodní dýmky. Snad mě zrak, ani sluch nešálí, ale poťouchlý pták slova vrchního pohlavára notně přibarvil. Kam na to ten prasácký papouch chodí? Emír, se šlauchem v ruce, opět propukl v hystericky smích a skácel se na zem i se židlí. Pocítil jsem silnou nevolnost. Dívka sebrala růžový závoj z modrého koberce, aby zahalila postavu od hlavy k patě průhledným nic, zatímco já pomáhal emírovi opět usednout.
„Ehm, Karo, co říkáš listům blahovičníku?“
„Co?“
Yvet na vypnutých špičkách s rukama nad hlavou, spodní lem závoje připevněný dvěmi kroužky k ukazováčkům vykroužila piruetu a odcupitala pryč.
„Blahovičníků je stále méně, stejně jako ubývá koal.“
Všechno změnilo tvar, rozplizlo do šířky, čas zkameněl, aniž bych otočil krkem, pohnul hlavou, se mé zorné pole rozšířilo do 360 stupňů a já viděl kolem dokola. Hluboké brumlání bublinek, obrovské zlaté rybky, pomalu třaslavým pohybem těla, praporců slunečních ploutví, klátí se prostorem, oslepující pablesky šupin, vypasená břicha, němé povívání vějířů skřelí, hnědé ulity slimáků natahují oči na stopkách, zvědavě mi hledí okem v oko a sami pro sebe láteří bezzubými ústy, pestří samečkové halančíků pečlivě poměřují vetřelce, jako případnou kořist, chytám se dlouhého vousu skalára proplouvajícího směrem do zátiší rostlin v koutě nekonečného akvária.
„Karo, slyšíš mě? Posloucháš?. Kdysi dávno, přibližně v tvém věku, jsem strávil akční prázdniny na jižním světadílu, daleko odsud, v krajině, které říkají zlá. Rudá hlína tady, já na ni poklekám k pravidelné modlitbě, pozvednu hlavu k obloze a tu přede mnou stojí jeden z původních obyvatel. Stařec putoval vyschlou, věky aridní krajinou do eukalyptových lesů na severu. Vzájemná spirituální disputace nám zkrátila krátkou společnou pouť. Představ si Karo, aboridžinci věří, že po smrti se duše člověka převtělí do koaly. Starý člověk je přece také velmi pomalý, zfetovaný všelijakými léky a pořád by spal. Ostatně nejenom starý. No, před rokem jsem rozšířil vlastní státní zoopark o 15 párů koal a ve sklenících za městem nechal vysázet několik blahovičníkových plantáží. Nechceš jeden párek rozkošných medvídků darem?
Úplně první představa, jak by se vyjímali vycpaní v loveckém salónku, za ložnicí drahé mamá, mě upřímně vyděsila, přeci nejsem žádný cynik, jen dobrák od kosti s narušeným podvědomím, podobně jako druhá, nepříjemně skutečná. U Alláha vždy jsme oba sjetí, víc než velbloudi v poledne, s příčetností k právním úkonům vyloženě spornou.
V tom vkročil do pokoje člen emírovy stráže a stručně zahlásil: „Váš majordomus volá“ a vtiskl mi do ruky telefon.
„Jo Otto, Přijď nás vyzvednout, ano, to bude nejlepší. “
Zaklesnutí do palácového ochránce, každý z jedné strany jsme pomalu vyrazili do salónu.
Sním, či bdím. Na zadku, nohy zkřížené pod tělem, seděli oba tajemníci, šlauchy v hubách, pochichtávali se, na gobelínu ležela na břiše Yvet s šachovou deskou položenou na zádech, pánové provozovali hru v dámu a papouch vše nepřístojně komentoval. Žádné tanečky. Dokonce, když jeden hráč odebral druhému figurku, mírně dívku plácl po zadku. Ta kromě šachovnice neměla na sobě vůbec nic a tvářila se poněkud otráveně.
„Emíre, slíbil jsem krasavici příplatek ze svého, plus perský kožich.“
Dívce zablesklo v očích. Už mě to nebaví, jsem celá dřevěná, stejně si pořád stěžujete, že vám shazuji pinčlíky. Odcházím do palácových ložnic. Zasípala s přilehlými prsy, zvedla se a odkráčela, tak jak ji pánbůh stvořil.“
„Pánové, kde je smlouva?“
„Na stole a vedle leží inaugurační pera, jedno pro Karu Delika.“
V pokoji se objevil i Otto.
Podepsáno!
Motanice cloumala Fáríhem ještě více než mnou, a když se Otto před palácem optal, kde parkujeme Bentleye, jen jsme zakroutili hlavou, abychom mu dali jasně najevo, že nemáme ponětí.

http://www.youtube.com/watch?v=14flwvMjyAQ

DVA DĚDCI A…

Posted in Fragmenty by ondys on Září 22, 2011

Kaštany dozrávaly v košatých korunách vysokých stromů, stále častěji se pouštěly větví, proletěly listím jako střely babího léta a na chodníku se s úlevným žuchnutím vylouply z ostnatých šrapnelů.
Znovu a znovu jejich osvobozující steny naplňovaly okolní prostor a lichotily mým ušním bubínkům.
Vychutnával jsem paprsky slunce s dýmem levného doutníku a Rocky si protahoval záda na posečeném trávníku. Nezasvěceným krev tuhla v žilách při zvucích vydávaných slastí a vyhýbali se nám obloukem.
V nejhlubším bodě pohody se Rocky znenadání převalil na břicho a okamžitě zpozorněl. Připomínal šíp v nejzazším bodě napnutého luku těsně před zadrnčením tětivy. Mířil čenichem k blankytné obloze a nozdry se mu chvěly.
„Tak jsem zase tady!“ zazněl povědomý hlas.
Rocky si mě změřil zoufalým pohledem a zkusil se procpat mezi mými koleny pod lavičku do bezpečí.
„Vím, vůně vašeho parfému se nezapomíná, cítím vás už dlouho…“
Snažil jsem se získat čas, srdce mi zběsile tlouklo a pod každým úderem se změnilo na kovadlinu po utržené ráně.
Vyděsil mě třes Rockyho těla a trochu jsem se vzpamatoval. Zvládnutý strach je nejsilnější droga.
„Jak je?“
„Poslední dobou to není žádná sláva, ani vobyčejný muský si už dávno nezpívají při práci, je jí nepřiměřeně a s žalostným efektem…“
Hlasitě se rozesmála a spokojeně dodala: „Zas budu mít žně!“
Ráno jsem si vzal ze skříně flanelovou košili a nyní bych ji mohl ždímat z ledové tříště.
„Je tak krásně a vy máte husí kůži?“
Zaskočil mne rozverný tón hlasu, i když s očividně mrazivým nádechem.
„Dyť sama dobře víte, jak to mezi lidmi chodí v podobných případech…“
Chvilku bylo ticho lemované osvobozujícími steny rozverně žuchajících kaštanů.
„Je to mnohem složitější a záleží na každém člověku, jinak bych se ukousala nudou…“
Nevěděl jsem a vnitřní hlas mi našeptával, abych mlčel. Z Rockyho se taky stal neviditelný bojovník. Oba jsme už dost staří na vědomí, že jsou rány, které lze pouze přijmout bez nejmenší možnosti odvety, tak jsme souznivě trpěli a čekali, zda udeří.
Dlouho se nic nedělo.
Až s večerním šerem se začal vkrádat podzim s podmanivě ryšavou bradkou a výsměšným pohledem očí hráče s cinknutou kartou.
Zvedli jsme se, jenom co noha nohu mine zamířili mezi ostnatými šrapnely do našeho podzemí a míjely nás potemnělé kouty s tajuplných nádechem bohatší minulosti i kmeny jírovců s varovným textem na letáku přitlučeném do kůry, že v současnosti se smí objímat stromy jen na vlastní nebezpečí kvůli jedovatému postřiku.

Vladimír Ondys 2011

Možná přijde i Elvis – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 20, 2011

Možná přijde...

 

(Ze zápisků alkoholika na cestách)

Občas si vyčítám, že přílišná konzumace alkoholu mě jen upoutává v zaběhlých stereotypech. Ale jakých? No, že si těch pár šťopiček dám a v pátek jsou ze šťopiček klikaté stopy k mému loži, k němuž kdysi milenky stály frontu (teda asi 4), jako na lístky do ráje, bych na druhý den nepoznal!? Kudy já to šel? Jistě, přes týden musím fungovat a na nějaké flámy do půlnoci nelze ani pomyslet. Doba se změnila, spříznění alkoholici se neupili, spíš pár jich sklátila srdeční příhoda, která až na mírnou hypertenzi, neměla s pitím co do činění. Někteří přežívají v podivném existenciálním prázdnu, rozvedení, v rozvolněném partnerském vztahu, mírně za hranicí středního věku, často v nejistém pracovním poměru, občas bez práce, bez naděje, s jinými se pozdravím, když po boku manželek a dětí korzují po hyper-super, s neutrálním výrazem na tváři. Rodinné štěstí, šťastná rodina, jen nekoukat za oponu, prosím? Ale i po nahlédnutí do kulis, je to „jen“ běžný život. Starostlivý, pracovitý, naplněný vzájemnou láskou, porozuměním, nevyhnutelností žít, vychovávat děti i do proměnlivého světa, hodnot vystavovaných zkoušce přítomnosti. S plnou zodpovědností. Učitel na základce, pokrývač, dělník, lékař, profesorka angličtiny. V Lednici-rozuměj město-vystudovaná aranžérka květin a zahrad, která v pohorkách a dnešním rosolovitém anglickém počasí, klečí v záhonech kolem budovy nemocnice, teče ji z nosu, odpoledne vyzvedne dcerku ze školky, coby svobodná matka, opravdu hodně pod průměrným, statistikami deklarovaným republikovým příjmem, ji odvede domů a podobně budou trávit dalších deset let. Bydlení, jídlo, oblečky, školné…vždyť sami víte…pohltí dovolenou u moře, druhé dítě s chlapem, který po roce uteče, situaci potvrdí…Jak vrchní Karas cynicky pravil: Blbí se množej, normální mají strach mít děti. Prosperující podnikatel, v rozvodovém řízení, po třetím infarktu, který rok od roku tloustne, kyne jak knedlík, až do Monty Pythonovského prasknutí, s rezonancí domnělé ukázky absolutního štěstí, dojmem, že ostatní mu sahají akorát tak po kotníky (podniká od 1990) a já, který vím o jeho podnikatelském nasazení své, jej téměř lituji, si dávám dalšího panáka, poslouchám jeho litanie o všimném v rámci komunálních služeb, které on podplácet nehodlá, protože kvalita a um za přijatelnou cenu není pouhou iluzí a on má kytky hrozně rád a být konkurenceschopný znamená dát více kytkám, než lidem, z čehož pak tloustne, má výčitky svědomí…Mrtvě smutné jeho oči jsou…velký zahradník!

Já ale chtěl psát o létě, čase prázdnin, vzpomínkách z dětství, které jsou nostalgickou vahou dospělosti, o čase volna, dovolené. Cesty mě zavedly do Zlína, na Jižní Moravu, do hradů, zámků, zkrátka oáz, kam lidí směřují, když chtějí alespoň trochu putovat a cílem nejsou multikina, shopping-parky. Dvě posledně jmenovaná zařízení mě hluboce deprimují, a když už tam musím, tak rychle zapluji do bohatě zásobeného výklenku s časopisy a tabákem nebo si koupím popcorn a mažu pryč, přestože k bohatému nákupu mám peněz dost. Bývalá supermarkety taky nemusela, ale když už jinde nebylo otevřeno, co naplat, a tak jsme se křečovitě drželi obrovského nákupního košíku a čekali někoho, kdo nás máchnutím nebeské ruky odnese pryč. Časem si zvykli, a stejně toužili po procházce ovocným, zeleninovým trhem, bez ohledu, zda petržel se po dvou dnech scvrkne na polovinu a konce mrkve zčernají, jako ty podchlazené kořeny ze supermarketu.

Prolezli jsme několik hradů, zámků, pozřeli obligátní meníčka a já byl příjemně překvapen. Studentskými průvodci, z mého pohledu dětskou obsluhou-z části slovenskou-v restauracích, lidmi, cenami, vstřícností, navýsost čistými záchody. Ve Strážnici servírovali pravou houbovou polévku, kterou znám jen z prášku, bezesporu s pravými hřiby a protože babám chutnala jen na dvě lžíce, tak jsem jí zhltal tři talíře. Co dětská obsluha? Krásné, mladé holky, mladí číšníci bez mindráků. Snad ani nepotřebovali se velkoměstsky navracet k přírodním archetypům tetováním na různých částech těla a podivnou dekadenci v hlavě. Věřím jim. S mobilitou pracovní síly, univerzálností, flexibilitou, unifikací, globalizací běžte, vy všichni inženýři lidských duší, pomatenci liberalizace, spasitelé růstu, progrese, lidstva, do řiti!
Léto přejde v podzim a mě se nepodařilo zachytit tu krásně uvolněnou letní atmosféru. Ale možná, že jo. Hyper-Super jsou pro všechny stejně jako Kluby poezie. Elvis se nedostavil. Jen doufám, že až přijde, tak to bude príma chlapík.

http://www.youtube.com/watch?v=wWOwmIqCAyI&feature=related

 

Možna přijde...

 

Možná přijde...

 

Možná přijde...

 

 

Hanba ! – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Září 19, 2011

Už se nám i to VH1 pěěkně poonďalo. A takovej to bejval fajn kanál… Občas, příležitostně, když zrovna nebylo nic lepšího na obzoru, zabrousil jsem letos v létě tím směrem a viděl (a hlavně slyšel) čiré hrůzy. Kdysi tu bývaly monotématické pořdy, jako „Best Of“ nebo „Greatest Hits“ od celkem smysluplných muzikantů a zpěváků. To je dávno minulost. Většinu přehlídky tvoří girls, na které se dá věru koukat, ale poslouchat je bych nedoporučoval. A zbytek – ukňouranej Usher, Bruno Mars se svými šťastnými opičkami (ten má aspoň melodii), Minimal Youth s nudným robotickým nesmyslem anebo Keri Hilson – krystalickej atentát na vkus posluchače a smysl kultury. Lady Gaga, t.č. prý první dáma pop music (Ježiši, Marie a všichni ti ostatní – slyšíte to ?), předvádějící jenom všechno to, co už tu bylo tolikrát a líp a originálněji. Prej je to sexy. Já myslím, že bylo tak před 30 lety v Horní Dolní. To třeba Adele moc sexy není, ale když zpívá, je úžasná. Jenže ten jeden klip k „Rolling In The Deep“, párkrát denně opakovanej, to mezi tím ostatním poblijónem nemůže zachránit. VH1 – provolávám ti „Hanba !“.

Nedosti na tom, že jsem se musel bulvárním problémům věnovat v úvodníku. Ještě něčím mě onehdy nadzvedli. To, když v TV vystoupil jakýsi obézní panáček, jemuž tam dokonce nedali ani jméno – bylo pod ním napsáno jen „šéfredator bulváru“ – asi nechtěl, aby se vědělo víc. Tvrdil, že Hanychová kecá, když se ohrazuje proti jejich článku, u něhož je vyfocena se skleničkou zcela neidentifikovatelného obsahu – samozřejmě s textem, že si jako v tom těhotenství dává, atd. Argumentoval slovy, co si jako dotyčná myslí, když přece „CELEJ NÁROD tady rok sleduje, jak ona v jináči chlastá“. Na tom zaujmou dvě věci – jednak jakou délku těhotenství si asi tak onen anonymní ksicht představuje jako běžnou. A pak taky z toho čiší úžasná (jistě zdravá) sebedůvěra, že ty jeho výplody sledujou všichni bez výjimky. Ten člověk je vlastně větší radikál, než já. On si myslí, že ne většina, ale VŠICHNI lidi jsou blbci ! – No a vidíte, jak mu to nese. A ještě může říkat ptákoviny rovnou do televize a nemusí bejt ani jmenovanej !

V NOCI JSEM MĚL SEN

Posted in Pikant by ondys on Září 18, 2011

Byl živě barevný a drásal mě zvuky. Evropa se velice nepříjemně zbavovala všech levičáků s nacionálními i internacionálními extrémy pod patronací Rusů, kteří potřebovali její průmyslový potenciál jako výkonné výrobní zázemí, aby na Východě mohli vojensky čelit tlaku Číňanů i Indů z jejich přelidněného území, který vyvrcholil invazí, a USA měly svázané ruce ekonomickou závislostí na prvních i odlišnými zájmy v oblasti. Nebyla to žádná sranda, ale po probuzení jsem o tom přemýšlel a napadlo mne, že je to snad jediná cesta k dřívější evropské prosperitě, i když velmi nevábná… Ani jsem neměl chuť si dál zkoušet představit, co by následovalo, kdyby to Rusové projeli. Už tak je vidina podobné budoucnosti dostatečně šílená!

Přece se kvůli tý krávě neuchlastáte! – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Září 14, 2011

Pop kultura ovlivňuje náš život někdy nechutně.  A co teprve pop nekultura ! Člověku může i přestat trávit, když to vidí, slyší nebo čte. Např hrvn netráví už dlouho. Že by to měl z toho, že moc kouká na bednu a čte noviny ?  Ale copak to – obě „-tury“  jsou jen abstraktní pojmy, který si vymysleli škatulkáři, aby bylo aspoň trochu jasný, co je o čem, co o ničem a co komu za co. Ale jak nám do života zasahujou některý pop persony, to už je fakt na pováženou. Tak třeba to, čím se zas několik posledních měsíců non stop zabývají bulváry Blesk, Šíp, Aha!  a kdovíco ještě (ale horší už asi nejsou). Kdysi, když se picnul Svoboda, vydržela jim Vendula, skladatel sám nebo v nejhorším syn, event. všichni najednou na titulních stranách aspoň obden celej rok. Teď je už hodně dlouho středem pozornosti populární zpěvačka. Teda aspoň kdysi dost populární a aspoň trochu zpěvačka, i když obojí označení je relativní. Došlo to tak daleko, že u nás v hospůdce jeden občan jednoho dne pravil silným hlasem : „Až jednou nebude Bartošová v Aha!,  dám panáky celý hospodě.“ No, nemusel platit nic ještě aspoň 3 tejdny. Až pak jednou se dotyčná nějak zavřela doma, nebo ji někdo zavřel někam jinam, prostě o ní nikdo, ani Aha! (!!) nic nevěděl, takže na slib došlo. A najednou nejen titulní strana s hlavou v životní velikosti, ale ani prostředek listu, dokonce ani zmínka bez fotky.  Druhej den zas. Dobráčci v hospodě na to kamaráda ochotně upozornili a i když to nebylo v původním ustanovení, aby se neřeklo, platil zas. Taky proto, že mu bylo jasný, že to je zcela výjimečnej stav a že to věčně trvat nemůže. Jenže třetí den – a zas nikde nic ! To už se o tom vědělo i v okolí a do putyky začali docházet i ti, co sem jinak nechodili, protože městem letěla zpráva, že tady nějakej fanoušek bulváru dává prcky zadarmo. Pak se tam našel nějakej lidumil, kterýmu bylo toho člověka líto, protože to už vypadalo, že bude muset začít prodávat movitosti, aby pokryl poptávku. A ten, aby mu to aspoň zčásti kompenzoval, řekl, že až tam zas ta hvězda bude, dá panáky on. Samozřejmě taky ve víře, že to nebude tak často, protože to už fakt vypadalo, že její popularita se nebezpečně limitně přiblížila nule nebo že je mrtvá – i když „mrtvá“ : hned jsem se hlásil s varováním, že to by jim pak zas mohla rok vydržet jako ta Svobodovic rodina.
A jak to dopadlo, milé děti ? Krize bulváru byla zažehnána, „jejich“ wanted woman pátej den odněkud vylezla (i když vypadala, že ji spíš vyvorali) a platil pro změnu ten druhej. Pak to bylo nějakou dobu dost vyrovnaný – jednou ten, jindy onen, někdy ale i série tří titulních fotek za sebou… nevím, z čeho jinak ti dva žijou, protože to musí bejt pro oba děsná zátěž. Poslední dobou zas víc pro toho prvního, jelikož „italské období“ pěvuchy trvá už dost dlouho a vyvíjí se místy dosti dynamicky. Taky už jsem oba znovu varoval : „Vyberte si už, volove, nějakej jinej objekt – přece se kvůli tý krávě neuchlastáte !“ Zatím to nevyřešili. Vypadá to na dvě exekuce nebo sebevraždy.
Mně na tom vadí ne tolik, že to tisknou, ale že mají proč, protože to kupodivu pořád tolik lidí zajímá. TO je na tom to nejsmutnější. Ty lidi, co to kupujou, lítaj´ děsně nízko. Před tím zas varuje jiná popinda, jedním křestním jménem Anna, druhým Lucka, ale ta pro změnu za poslouchání stojí. A můj oblíbenec Neil Young (tady ovšem bez zmínky o popu) to má hned v názvu jedné skladby z letošní desky, která je sice na můj vkus moc country, ale tohle je skvělý moudro : „Flying On The Ground Is Wrong“. Jo : lítat po zemi je špatně.
Kdoví, co v tomto duchu přinese nadcházející (ne)kulturní (pop)sezóna. Jestli bude víc těch podnětů přízemních nebo ostatních. Proslejchá se taky, že zas něco chystá sběř seskupená kolem Radima von Neuvirta, tedy RPBVB (Radikální Pánský Balet Vyžvejklá Bambule). A tak se k němu zas obloukem dostáváme. Ale tady se o krmení bulváru nebojím. Po jejich akcích se spíše plní seriózní černé kroniky, chirurgická oddělení a záchytné stanice. Což je mi sympatičtější, než živení bleskařů, šípařů a aháků.  Nechme se tedy překvapit !