Vladimír Ondys – Z konce světa

Co je to?

Posted in Vivina skříňka by ondys on Září 30, 2012

Dneska jsem v lese narazila na podivnosti. Nevíte někdo, co by to mohlo být? Viva

Záhada

Záhada

Záhada

Záhada

KRUŠNÉ HORY

Posted in Ahoj by ondys on Září 27, 2012

Tak jsem se dnes opět rozvalil do trávy při dopolední potulce s Rockym a kochal se pohledem. Je zvláštní, že mne uklidňuje stejně jako pohled na mořskou pláň a naplňuje hlubokým pocitem  obdivu navzdory rušivému pohybu aut po nedaleké silnici s křižovatkou, odkud občas zazní nepříjemný zvuk ničených pneumatik, aby se snad jeden nedivil, že se jich všude válí plno ojetých i v nejmalebnějších zákoutích přírody, kde bych spíš čekal zvědavé pohledy zvěře. Už ani to v posledních měsících po několika letech městských vochcávaček v ulicích a parcích. Najednou jsem si uvědomil, že ze hřebenů hor sestupuje do údolí podzim důstojně pomalu v typických barvách požáru nenasytně i poutavě spalujících všechny odstíny zeleně. Rocky se zrovna slastně rozvaloval v trávě a vybíral si pečlivě stvoly přinášející úlevu do rozbouřeného trávení. Znenadání mne zasáhl pocit prozření a následně i údivu, že jsem dosud nepochopil marnost jakkoli konkurovat svým snažením podobným jevům, a cítil se za ně vděčný. Je mnohem úžasnější být pouze vnímavý…

Lípa – od Jury Sedláka

Posted in Ze selského dvora by ondys on Září 23, 2012

Lípa v zimě

Zdravím Vladimíre, a stejně tak pozdravuju všecky vespolek. Dovolil bych si požádat vás o pomoc. Máme tu, nad dědinů, takový překrásný kout, kterému se říká „U trojice“. Buďto se tam kdysi dělily cesty, spíše však tam byl nějaký svatý obrázek, kde se poutníci na Hostýn, prvéj až gdesik ze Slovenska, ráno, po přenocování, modlili. Proto by se to mělo možná psát „U Trojice“, ale to už dnes asi nikdo nezjístí, jak to všecko, původně, bylo. No a tož včíľ už se tam asi modlí málogdo, protože na púť, na Hostýn, sa jezdí autobusem, nebo autama a v Lužkovicách nigdo nenocuje, protože všecky ty mašiny to stihnú, tam, aj zpátky, během jedného dňa a domácí zájdú tak na fotbál a nekeří, do hospody, ale takovú štreku nad dědinu a eště k tom, do kopca, sa nikom lézt nechce. Šak je to, od silnice a zprostředka dědiny, možná víc jak tři sta metrů. No a u teho svatého obrázka gdosi gdysi vysadíl lipu. Bude to jistě víc jak sto roků, protože lipa je už sakramensky veliká.
Gdyž sem býl ešče ogara a pásál sem tam kúsek od toho, nad hrázú, krávy, jeden strýc z dědiny, začál, enom přes cestu, pod tú hrázú, budovat na takovéj hroznéj mezi, zahrádku. Šak už je to víc, jak štyrycet rokú. Hleděli sme na něho všelijak, protože zem je tam samý kaměň a kačinec a je to v hrbě jak sviňa, ale šak, nikom nezavazál a tož sa tam kutíl s rýľem a motykú, sadíl stromy aj zemáky, až sa jedného dňa stratíl. A zahrádka ostala sama… Ale, na štěstí, vzál to po něm jeho ogara a na dědictví svojého taťka pokračoval. Tož proč totu vykládám: protože on nedělá enom na té své zahrádce, ale začal séct aj trávu kolem toho obrázka, potom aj tú cestu a začál klčovat hráze kolem a vznikl tak další sádek a krásná alej, kde vedle sebe roste dub, hraby, klence, ale aj třešňa, pěkně v řádku – nádhera. A eště seče aj dál tu cestu, kerá je čisťučká jak, no přesně jak třeba v tom Švýcarsku. Tož si tak říkám, jak velikou hodnotu tento otec se synem, (kerý je už nejaký ten rok v důchodu), vytvořil. Při tom, když vím, na jaké „projekty“ se čerpají statisíce a co po nich ostane. A jestli se najde někdo, kdo to po nich převezme.
Ale to jsem odbočil a nejak se zavykládal, odpusťte starém senilovi.
Tož proč to všecko píšu. Tá lipa je v každéj době tak nádherná, že jsem se rozhodl ji přihlásit do naší malé, lokální soutěže, o Strom města Zlína. Nóó, možná vám to přijde tak trochu směšné a nehodné tohoto místa, ale přiznám se, bylo v tom aj trochu té vypočítavosti a pragmatismu. Protože ta lípa byla napadena jmelím tak strašně, že by se asi téj druhéj stovky, nedočkala. A první cena je ošetření nejakým fajnovým arboretystů. Představte si, dneska idu zas, při kole, s Nerú, do kopca, hledím na lipu a říkám si, že mosím hneď rozeslat známým adresu na tu soutěž, abysme měli nějakou šanci to vyhrát, protože hlasování je do konce měsíce – a ostál sem stát z otevřenú hubú: lipa je ořezaná od nemocných haluzí, až na pár trsů v samotném vršku, haluze ukľuděné, trávník vyhrabaný, nebudete věřit, jakú sem z teho měl radosť. A tož si říkám, není ještě všecko tak úplně v prdeli! Ale to neznamená, že bysme tu soutěž nechtěli vyhrát, protože hneď vedle té lipy sú eště dva, nebo tři, nádherné klence, pomály vyšší jak tá lipa a ta hráza kolem by chtěla vyklčovat a také vyséct a potom by to bylo, u té „Trojice“, ještě kouzelnější a krásnější a o to tady ide. 🙂
Tož tolik k tom všeckém a přikládám pár fotek. Mějte se, Jura.
No a nakonec ještě odkaz na tu soutěž!!
http://www.zlin.eu/page/95777.strom-mesta-zlina-2012/

Lípa dnes

Alej u cesty

I cesta může být cíl


 

OZNÁMENÍ

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Září 21, 2012

Komu se nelení, tomu se zelení

BESTIE A LIDI

Posted in Gril by ondys on Září 21, 2012

Ve válce voják musí zabíjet, aby přežil, ale ve svém zájmu si musí dávat pozor, aby rozeznal, kdy to je nutné a kdy už zbytečně zlovolné. Platilo to pro obě válčící strany a oddělovalo to vojáky od zločinců. Říkal mi to táta, který dostal od prezidenta Beneše válečný kříž, což svědčilo o tom, že příkladně zvládal nároky v poli. Poválečné řádění RG pokládal za neomluvitelné a jejich členy za krvežíznivé bandity bez řádných pravidel, které by okamžitě nechal postřílet jako velitel vojenské jednotky, pokud by se mu včas nevzdali. Obhajoba poválečných zvěrstev na zdecimovaných civilistech je na úrovni pohrdání běžnými konvencemi z pozice vítězných 😛 barbarů.

TEPLISHMAN IN PRAGUE

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Září 20, 2012

Ten je ale vysokej

 

Hm, Kafka by čubrněl

 

Tady musí sídlit asi nějakej místní Kubera

 

A co je zas tohle?

 

Seru na místní hlavolamy!

 

Je to už dva roky… Nela

Posted in Z pošty by ondys on Září 19, 2012

Připravený na jednání

Jaroušek kouřící

Dongio starší

Jarkův hrníček na kafe


 

Vzpomínka na zítřejší smutné výročí – od Vivy

Posted in Vivina skříňka by ondys on Září 18, 2012

Pořád se tu promenujou, tak jsem je vyfotila jak zprava, tak i zleva:

Vzpomínka

Vzpomínka

Vzpomínka

Vzpomínka

S něčím se vám musím svěřit – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 18, 2012

…zle snáším aneb Návrat do vejce…

Víte, s něčím se vám musím svěřit. Možná působí poněkud neobvykle, že uplynuly dva týdny od mého příletu na Zemi a já se stále potácím v podroušeném stavu, či pod vlivem hašiše nebo opia. Mohlo by, ale mě už to ani nepřijde. Vám také? Co vás, lidi, pudí užívat omamné, návykové látky, s nezřídka toxickými vedlejšími účinky i při požití menšího množství, než malého? K čemu to bažení změněných stavů vědomí? Prý, nejenom jídlem dospělec je živ! Snů a iluzí lidským červům třeba! Pche! Fyziologická i duševní rozpolcenost mi působí problém soustředit se, nebýt zmateně roztěkaným, navíc ještě ten neustálý, úporně vytrvalý, lihem a opiem načichlý průvan v záhybech mozku. Běda! Záhy touha upadne do spárů vlhce zoufalé závislosti, vědomí jako zavile suchý lístek lípy pomalu klesající po spirále do černé propasti pomatení na pomezí babího léta a časného podzimu. Šílenství!

„Otto, přidej na stříbrné plató citrónové půlměsíce, dosyp sůl, dolij a roznes štamprdle. Mamá, bude také?“

Sigismunda Ingebolt zamyšlená nebo duchem nepřítomna kostnatými prsty, ztuhlými počínající artritidou, uždibovala půlku rohlíku. Kousek pečiva sežmoulaný do kuličky vložila do úst a mechanicky přežvykovala, polkla, až vytahané vrásčité podhrdlí poskočilo nahoru, dolů. Na Ja, a ožužlaný konec namočila do sklenice kumysu, nechala chvíli okapat a pomalu jej pozřela, kapičku ztékající z levého koutku k bradě utřela bílým kapesníčkem, okraje pošité krajkovím a zamžourala zpoza tlustých skel. Rozená šlechtična. Otevřeným balkonem stále zazníval zpěv ptáků, jisto jistě několika krví zmámených ťuhýků, číhajících uvnitř křovisek podél vyvýšenin na tučný hmyz, hbité ještěrky, drobné plazy. Okolí bohaté možnou kořistí, nenápadní ptačí predátoři pudově utvrzení blahobytem letošní sezóny, kteří s oblibou do zásoby napichují na ostny přímořského pásu keřů přebytky letní žranice. Spletenina větévek a lístků pistácie lentiškové, rozmarýnu lékařského, občas nazývaného Abraxas, listnatce pichlavého prorůstají v celistvém valu tak zvané: subteránní makhie. Faríh sesutý v empírové židli, ruce složené na prsou, v obličeji nezdravě bledý, víčka široce otevřená, z profilů se zdá jeho zahnutý nos ještě více orlí. Připili jsme, Na zdraví, a čím dal více, kromě majordoma, vypadali jako trojice oživlých mrtvol. Koberec byl stále modrý, zrcadla podél stěn vracela pokřivené obrazy.

Ťuhýk kdesi venku mrskl ocasem dlouhých per a prudce vyrazil za ještěrem vyhřívajícím se na balvanech. Lov byl úspěšný. Horečnatý záblesk drobounkých oranžových oček, ještěřice v půli přelomená pevným stiskem zobáku, drápkaté končetiny strnulé křečí vytrčené od těla, prudké trhnutí ptačí hlavou a hřeb skrytý mezi listovím projel tělem plaza.

I v místnosti panovala tísnivá atmosféra, nasycená odevzdáním v očekávání čehosi neurčitého, nedobrého. Ale proč? Existuje snad zřejmý důvod, příčiny s možnými neblahými následky? Proč? Možná je původcem má osoba, nezřízené alkoholizování, opravdu jsme včera popíjeli od vidím, do nevidím, také setkání s Marthou mohlo narušit stabilitu křehké lidské konstrukce, která neočekávaně zápasí s mým pravým sulcovitým já. Nic. Já vím, prostě mimo jiné, mám strach, až se ostatní zeptají, co tady vlastně pohledáváme, že nejsme jen na nonšalantní obhlídce rodinných investic, výletu z plezíru, co provedu potom. Pomalu se pokusím vstát ze židle. Jdu za Ottou, jež pokuřuje na balkóně.

„Fáríhu dáme čoud, ne?“

„Jistě, Efendi, je nejvyšší čas dát odpolední cigaretku.“

„Tak co pánové, hlavně ty Fáríhu, zjistili jste něco, máte nějaké informace o našem trustu? “

„Asi předpokládáte, že nikoli, ale včera po půlnoci, tedy vlastně dneska požádal Otto paní Anemone, aby nás zavedla do kanceláře, ač hodina notně pokročila a my nechtěli být netaktní v čase oslav i vzájemné mentální nepřipravenosti…Mírně podroušená, mluvila třemi jazyky najednou a my ji dokonale rozuměli příjemně nalití. Byla nesmírně milá, vstřícná a dvě hodiny nás zasvěcovala do tajů účetních výkazů. Velmi inteligentní mladá dáma, vzdělaná, o to více je jí cizí vychytralost, navíc drahouška neplatíme vůbec špatně, stejně tak pana Nikotinise – bystrý oportunista v rámci bezkonfliktní služby pro firmu (všehoschopný „vyčihovák“). O krizi svěřenectví nemůže být řeči. Trust nefunguje vůbec špatně. Celkový majetek v úhrné výši čítá 18 miliard dolarů, běžná aktiva zhruba 70 procent, rychlý prachy, vlastně prostředky převeditelné na likviditu do 30 dnů se blíží miliardě dolarů. Kupříkladu poskytujeme drobné úvěry bonitním klientům prostřednictvím sítě malých bank výlučně na území státu Florida, na západě USA podnikáme ve stavebnictví, vlastníme továrnu na výrobu jachet, anebo vyhlášenou fabriku vyrábějící lovecké zbraně a zaměřovače pro americkou armádu. Něco málo ropy těžíme na Aljašce. Plus další zajímavé properties. Podobné movitosti vlastníme v Evropě. Nikotinis Vás bude žádat o schválení zamýšlených investic ve východním bloku. Pouze pár podpisů. Dokonce provozujeme pivovar a likérku v Bavorsku. Po pádu železné opony Petros očekává změny v legislativě a nezbytný nástup masové privatizace. Turbulentní informační prostředí, hospodářský a legislativní chaos mohou přinést nečekaně výhodné investiční příležitosti, přestože situace může připomínat džungli a bude zřejmě třeba lehce morálně poklesnout. Zčásti již mapovaný národní svéráz nových ekonomik si pravděpodobně vyžádá vytvoření účtu, no, nenazývejme ho hned černým, ale fondu k vyplácení, řekněme všimného. Hm…“

„Výborně pánové! Překvapili jste. Příjemně samozřejmě. Že by svět lidí byl pravděpodobný a život hrou vyhranou? Hehe.“

„Dlouho jste se neusmál…koukněte Efendi! Viděl jste toho ptáka, jak lapil malého hada, tam na kameni! On ho napíchl na větev, pane jo! A támhle! Stářím popraskaný sloup vysokého napětí a do něj zběsile klove datel nebo strakapoud!?“

Po pěšině kráčejí k hotelu Anemone s Nikosem, mávají.

Ze salónku zazněla hudba. Mamá objevila starý gramofon, ostatně gramofon byl starý, už když jej vynalezli a píseň tklivě plyne horkým vzduchem pozdního odpoledne. O holi přibyla mezi nás a pronesla nesmyslnou větu v rodném jazyce: „Adelaide hat noch nicht zu Abend gegessen.“

Sbor zapěl: Luna mit silbernem Schein. Gucket zum Fenster herein. Schlafe beim silbernem Schein. Schlafe, mein Prinzchen, schlaf ein.

A zatímco datel přichycený na kusu dřeva, ztopořený a zároveň v kmitech, se pokoušel vymlátit zbytky vlastního mozku z hlavy, kdesi na severu a v jiném čase se mladá žena v červených lodičkách na jehlách, s kabelkou ledabyle přehozenou přes rameno, povlovným krokem klátí do nitra sídliště. Kdo by pomyslel, že vůbec není rodu lidského, že je robot!

http://www.youtube.com/watch?v=9PMU8cw4EhE
 

Alča bojovnice

Posted in Z pošty by ondys on Září 16, 2012

Přeju krásnou neděli, pane Vladimíre, a posílám pár fotek Allinky, zítra slaví 9 měsíců s váhou 43kg. Je to kus ženský, co? Její novej kamarád je Boseron, ani tu rasu moc neznám, jmenuje se Sorbon, je cca o půl roku starší, dovoluje si na Allču, ale nemá šanci, když chce, chytne ho a on jenom kouká. Mějte se a pozdrav pro Rockyho od Alli.

Alča a Sorbon

Alča a Sorbon

Alča a Sorbon

Alča a Sorbon