Vladimír Ondys – Z konce světa

Z mailu od Gábiny Hauptvogelové

Posted in Z pošty by ondys on Květen 30, 2011

Reklamy

OČI

Posted in Fragmenty by ondys on Květen 30, 2011

Pohled amerického stafordšírského teriéra dovede umístit srdce neznalého člověka do kalhot velice rychle, když se přiřítí a civí. Během dne často přiběhne k psacímu stolu, posadí se na zadní a sleduje, co vyvádím na počítači. Má rád lidi a je agresivní pouze na větší a silnější psy. Nemůže za to. Homo sapiens ho vyšlechtil pro arénu, aby se pobavil zápasy jiných. Někoho mi připomíná výraz očí před případným střetem, v němž není místo pro kompromis, a nutí mě přehrabovat vzpomínky. Bráním se přijmout poznání, ale při pohledu do alba na fotografii starou desítky let mě zamrazí. Je na ní táta v uniformě s metály v době války. Život nám občas nastaví zrcadlo s pravdou. Nespravedlivé pro nezáludné psy při porovnání s člověkem, když zvlčí, aby přežil údajně nejušlechtilejší lidské úmysly.

Vladimír Ondys 2004

Pozdrav z Prahy – Viva

Posted in Vivina skříňka by ondys on Květen 27, 2011

Dneska mě nohy donesly do samotného centra.
Kecám – jela jsem autem. Zaparkovala na Malostranském náměstí, zaplatila parkovné a vydala se směrem Karlův most. Co se dělo, Jeremy?
Nic, nedělo se vůbec nic…
Praha se nechala objímat slunečními paprsky, dlažební kostky se oslnivě třpytily. Vypadaly jako zmáčené deštěm, ale nepršelo. To nohy turistů je vyhladily do absolutního lesku.
Všude líná pohoda, klid  a turisti.
Tak vám, mimopražští, posílám aspoň obrázky, abyste viděli, že Hrad, Most i Mikuláš stále stojí a korytem Vltavy pořád teče voda…

Tramvaj do stanice touha

Až do nebe

Lev, který štěká, nekouše

Malý krámek hrůz

Kdo si počká, ten se dočká

Pražská flotila

Svatý na mostě

Směr Staré Město

Pohled za stovku

Praha stověžatá

A přece se netočí

Netradičně

Mostecká

Chrám sv. Víta

Příběhy robota Jiřiny 2 – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Květen 24, 2011

PRJ 2

Oron klesá aneb Byznys vincit omnia

„Prosím Tě, Rode, vypni motor nebo aspoň přidej více plynu a přelaď z infrazvuku na vyšší frekvence. Michaelová je neslyší, Bill je ignorant od přírody, ale mě hrozně vadí.“

„Říkal jste něco, Kapitáne?“

„Ne, doktorko. Vlastně, ano. Konečně klid. Díky, Rode. No, jak vidím, pánové dojedli, takže Číňane, rychle Číňane sem, pokliď stůl, abychom mohli vzklenout prostorovou mapu vesmíru, napoj barového robota na centrální informační systém, nejdřív ovšem napoj nás. Tady máš pohárek. Já budu Ferneta a Pánové si zajisté vyberou s gustem sami.“

„Mohou si vybrat i se mnou…a Kapitáne, nejsem Číňan, jsem vyučený kuchař-číšník Sul z Gastra. Můj podnik je proslavený široko daleko, včetně mateřské základny. Sám jste mi před mnoha léty slavnostně předával provozní licenci. Za tu dobu se zde vystřídali nejedni slavní hosté. Dostalo se nám mnoha uznání a ocenění. Přímo proti vám visí Řád zlaté vařečky, Čestné uznání od Strobáka, hned vedle diplom Skautů od Bobří řeky, 7 michellinovských hvězdiček. Dále. Dále nad hlavním barem můžete vidět putovní pohár pro nejlepší mobilní restaurační zařízení za dokonalé služby poskytované gurmetům, gurmánům i germánům na zaslouženém odpočinku, během celého průletu galaxií Divokého pobřeží, kdy dokonce i klony pozemských kuchařů byly nadšené. Pod stolem vlevo spal Jamie Oliver, na židli vpravo meditoval s hlavou na stole Keith Floyd, když do dna vypil veškeré zásoby barového robota. Zkrátka slavných a známých se zde vystřídala celá řada.“

„Ti Němci jsou taky všude. Omlouvám se Sule, nevím, proč vidím v každém číšníkovi a kuchaři Číňana. Fakt nejsi Číňan?“

„Ne, opravdu ne, Kapitáne.“

„Hele Sule, nebyli to čirou náhodou tví potomci, kdo před dvěma buřty pařili u Strobáka jako z řetězu utržení a šlapali po Billovi? Jo, Michaelová, odkdy rozdáváte hvězdičky a rozumíte jídlu?“

„No, jako hvězda jsem si připadala, když si mě v rámci animačního programu němečtí emeriti objednali jako průvodkyní Palácem rozkoše a bolesti. Byli unešení. Jinak žeru všechno a Michellina neznám. Omluvíte mě, Kapitáne, daní za regeneraci pleti Klaustronní koží je můj zničený účes, což asi přítomní pánové vidí, takže odcházím vedle ke kadeřnici. Stejně mě ty vaše obchodnické kecy nebaví.“

„No, no. Jo, Sule, taky by ses mohl Billovi omluvit, i když vím, že za to vlastně nemůžeš.“

„Víte, mí hoši, Sul1 až Sul5 a dcery Sulka2 až Sulka12 právě prožívají bouřlivé pubertální období, ale občas pomohou s živností a výborně se učí. I má žena za barem občas běduje nad nezvedeností našich dětí. Dokonce jsme navštívili odpolední psychologickou poradnu dr. Michaelové. Diagnostikovala mírnou hyperaktivitu a kvitovala zdravý vývoj potomků poněkud nezvyklého mezidruhového křížení. Víte, teprve nedávno jsem manželce koupil třetí oko, k novoluní zaplatil pár plastických operací…a ona, víte, ona pochází z planety Země.“

„No i Mattonka je psice z tamějšího sídliště odnaproti.„

„Tssee.“

„Ano, ale moje žena je z malé vesnice…“

„Já to tušil! Domluv cos chtěl doříci, Sule.“

„Kdysi dávno jsem na meziplanetárním facebooku zahlédl její portrét, poslal svůj, zamiloval se a nechal ji teleportovat z chatrče ztracené uprostřed rýžových polí v čínském středozemí.“

„Já to věděl. Má kvantová intuice nezklamala. Zajímavý ten náš vesmír vskutku jest. Nalej sobě i ostatním, ohnivý sekáči.“

„Tak Pánové, mapa svítí, databanka datuje, můžeme obchodovat. Jen krátce připomenu: Obchodujeme v severní výseči vesmíru, 30 úhlových stupňů, do vzdálenosti 10 tisíc světelných let. Situaci vidíte na mapě. Obchodujeme s metanem, platidlem je Oron, konvertovaný k surovinovému koši váženému 5 nejvýznamnějšími měnami vesmíru. Kdo začne? Dobře, Rod se hlásí.“

„Nabízím 3 lokace. Zefyr, Yper a Kefyr. První dva případy jsou planety velikosti Jupitera, třetí osamocená oběžnice, dvojnásobné velikosti, v dostatečné vzdálenosti od černé díry. Objemové jednotky zásob vidíte na displeji. Mapa na vaše kývnutí zobrazí vizualizaci stupně výtěžnosti, jednotlivé vzdáleností do vhodných cílových destinací a další údaje. Jen bych připomněl, že Oron klesá. Zaznamenány byly jisté nepokoje v celé galaxii Langusty a především v hospodářsky nejrozvinutějších oblastech, které jsou významným překladištěm metanu. Teprve nedávno dostavěli obří teleporty a guvernér spádové centrální banky pozastavil čerpání třetí tranše, která měla sloužit jako provozní úvěr.

Jedná se o polické sváry, rešerše a obrazové zprávy vidíte na obrazovkách, jejichž periodicita ve středním časovém horizontu by mohla být nejistou zárukou budoucího období dočasné stability. Tak soudí analytikové. Nicméně, Oron klesá.“

„Děkuji, co na to Bill?“

„Dobře, Langusta neleží na momentálně obchodovaných trasách. Měl bych zájem o 5% z celkové nabídky pozemků umístěných na Yperu kolem rovníků a 12 v jižní části Kefyru. Rode, prosím tě přepni na katastrální mapu. Modře jsou už prodané alokace a odstíny znamenají výtěžnost? Co označují zelená pole?“

„Zeleně jsou opce s termíny prodeje, popis budoucích vlastníků a předpokládané kurzy jednotlivých měn k datu koupě, vztažené k Oronu, a pak samozřejmě celková suma za parcelu. V okýnku vedle běží grafické simulace časových řad. V červeném pásmu je prognózované optimum.“

„Aha, potřeboval bych analyzovat komparativní výhody.“

„Klidně, obchod je otevřený, vlastníci známi.“

„Rode, ještě v rychlosti mi dovol proletět trh s finančními deriváty a momentální kapitálovou přiměřenost mých společníků.“

„Proč ne Bille, proč ne. Jen do toho“

„OK Rode, nechme Billa přemýšlet. Momentálně se mi nechce spekulovat na trhu s metanem. Chtěl bych posílit palubní likviditu. Nabízím resort Bella Luna na Yburanu.“

„Bella Luna je na prodej?“

„Ano, pobytové poukázky a všelijaké permanentky poskytujeme různým prominentů místo všimného. Bella není jediné z našich letovisek na planetě, navíc budeme nejbližších 100 světelných let příliš daleko a správce je trouba. Dej s ním ještě pohovor, než ho vyhodíš. Jo, Rode, tady máš dárek: 4 poukazy do Astor Clear-Oron-Centre a nalej po šťopce. Díky. Bille, máš slovo. “

„Hmm, zajímavé, Rode, zajímavé. Koupil bych celý Zefyr. Co bys řekl 40% v Oronech a zbytek v akciích společnosti Anesycen, tím se staneš osminovým vlastníkem.“

„O Anasycenu jsem už slyšel. Prý tam vzniká nové energetické centrum-Dysonowa sféra. Ale to je přece úplně mimo oblast našeho obchodu. Kdo je developerem, kdo připravoval projekt?“

„Projekt dělali Charzebané, rovněž provádějí dozor. Investorem je naše firma Baut a krajané. Staví převážně Bauti, samozřejmě plus spousta subdodavatelů.„

„O architektech s Charzebu pějí chválu i fusekláči vzdálení roky světla letu. Dobře, databanko, poskytni informace.“

„Tady velitelský můstek. Žádám Rudého Billa a dr. Michaelovou, aby byli v pohotovosti. V rámci příprav pobytu na Zeměkouli právě nastal okamžik provedení prvního kroku v přeměně Billa na člověka; úprava složení tělních tekutin.“

„Co?“

„Ano, je to tak, Kapitáne. Doktorka sepsala sáhodlouhý seznam nebezpečných organismů, které budeme postupně analyzovat a po kapkách vytvářet rezistenční roztok, alespoň trochu podobný krvi. Jen namátkou: Variola, Bacillus anthracis, influenza, Ebola, jiné filoviry, AIDS, H5N1, zlatý stafylokok, La Grippe Espagnole a mnoho, mnoho dalších.“

„No dobře, přepojte mi doktorku, je u holiče.“

„Michaelová, máte tady nějakou práci.“

„Jé, já zapomněla. Podle posledních laboratorních výsledků vyjde nastejno, když Bill vypije třetinu obsahu barového robota, což mu s vaší pomocí asi velkou práci nedá. Hihi. Jo, a je tady sympatický mladý kadeřník, taky Číňan. Hihi.“

„Vypněte ji a ty Bille, nalej. Tak co, plácneme si?“

„Reference ujdou, ten projekt vypadá velkolepě. Beru, Bille.“

„OK, platí. Kapitáne, tady máte jako pozornost sto akcií Anesycenu a ty Rode, přijmi lahvičku stlačeného povětří mé rodné planety.“

„Já Kapitánovi věnuji 100 akcií Zefyru. Na zdraví.“

„Dobře pánové, ještě pojištění proti kursovým ztrátám. Místní zúčtovací centrum, podle aktuálních směrnic centrální banky, nepovolilo vzhledem k rizikům vyvolaným poklesem Oronu, spolu s dlouhými zúčtovacími termíny, spotovou platbu, tedy to swapnem. Co vy na to, pánové?“

„Jasně, jdeme do toho a zavolejte Kapčo toho číšníka, ať uklidí stůl, přinese větší sklínky a lupení. Už mě svrbí prsty.“

„Číňane, rychle, dělej! Karty dej sem a všem nalij. I sobě. Tak pánové, malá dává…“

http://www.youtube.com/watch?v=XK9doTm8CH8

UF

Posted in Gril by ondys on Květen 24, 2011

Dostal jsem nakládačku od akademicky vzdělané ženy. Jsem člověk hodný opovržení! Kam mířím hulvátským vystupováním a sprostým vyjadřováním? Každý slušný člověk by mě měl vzít kamenem. Vyjádřila to decentněji. Je to o škarpě, kde jednou skončím. Musím. Za nestydatost si ji zasloužím.
Proč ne, pokud budou určovat pravidla příjemní lidé, kteří halasně upřednostňují zdánlivou kultivovanost vnějšku před vnitřním humusem?
Vím, že k úspěchu ve společnosti hodné její velikosti je podstatné mít dokonale vycíděné polobotky, zajímavou kravatu, značkové hodinky, zářivý úsměv idiota s nějakým diplomem a všem rozdávat na potkání přání úspěšného dne. I masovému vrahovi. Spisovná mluva a vlídnost jsou naprosto nezbytné, aby dravec uvnitř dostal své. Podlost vede k úspěchu a velí bezohledně využít tupost méně zdatnějších. Nejžádanější je pochopení pro slabost neúspěšných a dokonalé využití ve vlastní prospěch. Populismus jistí úspěch. Dohola odrat zlatonosnou slepici. Dávat na odiv rostoucí bohatství je tabu. Závist dominuje. Vymezit se vzdělaností je nepřípustné. Kdo by se chlubil služkou?!
Nebudu reagovat na osočení z hulvátství, jenom bych dodal k jazyku, že nám byl zachován snad jenom díky jeho sprostotě, kterou se pohrdalo stejnou měrou ve Vašich kruzích. Všichni tehdy IN, podle současného slovníku mravokárců, hovořili německy.
Jdou do árše se vší tak horlivou úctou k počestnosti, paní doktorko.
Co lze čekat od nevzdělance?
Omlouvám se.
Do socialistické Evropy!
Rád zůstanu ve škarpě, kterou jste pomohla znečistit s pílí sobě vlastní.

Vladimír Ondys 2004

Victoria Day – Jeremy

Posted in Jeremy by ondys on Květen 23, 2011

Původně jsem chtěl napsat o životě v BC, ale není to tak lehké jak jsem si myslel, takže vám zatím aspoň povím o Victoria Day, který dnes slavíme.
Co to je… Victoria Day je federální kanadský statutární svátek, který slavíme vždy poslední pondělí před 24. květnem, nebo přímo tento den. Jde o oslavy na počest narozenin královny Viktorie a současně také suverénní oficiální narozeniny Kanady. A taky dnešní den považujeme za začátek letní sezóny v Kanadě. V době prvních oslav, které probíhaly ještě před vznikem Kanady se slavilo v den skutečných narozenin královny a dnes tato tradice pokračuje v různých versích po celé zemi v určený den. Co je všude stejné, je to, že v každém hlavním městě provincie se v poledne vypálí Royal Salutes z 21 zbraní.
Historie… Narozeniny monarchy byly v Kanadě důvodem k oslavě dlouho před vznikem konfederace, a prvním právním dokumentem bylo v roce 1845 schváleno parlamentem provincie Kanady, aby oficiálně uznaly 24.květen jako narozeniny královny. O 9 let později, v den 35. narozenin královny Victorie, se asi 5.000 obyvatel západní Kanady sešlo před tehdejším Úřadem vlády, aby připili královně na zdraví. Dne 24. května 1866, město Omemee poprvé připravilo velkou show, včetně pikniku, soutěžení, lampionového průvodu a půlnoční salvy. Pro úplnost dodám, že tehdejší západní Kanada je dnešní předměstí Toronta. Po smrti královny Victorie v roce 1901 byl 24. květen výnosem pojmenován jako Den Britského Imperia, ale u nás raději slavíme Victoria Day, protože osobu královny Victorie považujeme za Matku Konfederace. Až do roku 1952 bylo datum oslav Dne Imperia nahodilé, podle narozenin panovníka a vrcholem byla Alžběta II., která na nás zkoušela oslavy v červnu, přitom se narodila v dubnu. Tehdy generální guvernér sloučil Den Imperia s Victoria Day na pondělí před 25. května a oficiální narozeniny královny Alžběty v Kanadě byly slaveny taky tehdy. V roce 1958 se Den Britského Imperia přejmenoval na Commonwealth Day a v roce 1977 přesunutý na druhé pondělí v březnu, takže pondělí před 24.květnem je od té doby jen Victoria Day. Alžběta nám naší malou vzpouru odpustila a v roce 2005, k příležitosti 100. výročí přijetí Alberty a Saskatchewanu do Konfederace, nás navštívila a oslav se zúčastnila.
Co vyvádíme… Oficiální protokol diktuje, že na Victoria Day musí na všech federálních budovách viset Royal Union Flag, a to od východu do západu slunce, pokud to fyzická opatření umožňují. Tím se myslí, že když je někde jen jeden stožár, tak tam logicky vlaje naše vlajka.V British Columbia je hlavním městem provincie Victoria, a tam se bude slavit asi nejvíc. Průvod střídá průvod, v nedalekém New Westminster se celý weekend nese v duchu Hyack Anvil Battery Salute, což je tradice vytvořena během koloniálních časů jako náhrada za salvy. Do roku 1898 byl totiž New Westminster správním střediskem. Jde o to, že se mezi dvě kovadliny umístí střelný prach a zapálí, a tu horní to vystřeluje do vzduchu. No, co jako? Taky máte určitě nějaké podivné rituály! K dalším tradicím patří ohňostroj, všeobecné veselí nad tím, že máme možnost být Kanaďany, což můj otec komentuje citací z tvorby pana Hrabala: „To zase bude v alejích nablito!“ Jak už jsem psal, dneškem také začíná letní sezona a o weekendu se naposledy rozjely vleky v Albertě a podobně. Naopak parky, venkovní restaurace, půjčovny jízdních kol, průvodci pro turisty a tak, otevřou. Začíná sezóna chatařů, kteří přes weekend, ne dnes!, odzimovali, zahradníci začnou celý Vancouver zaplňovat květinami a v ostatních částech země asi taky nezůstanou pozadu.
Proč May Two-Four… Kromě toho, že jde o připomínku královniných narozenin, se přes prodloužený weekend prodává pivo Two-Four, a jak už jsem psal, je hodně oblíbené. Tahle hříčka taky dokazuje, že vůbec nejsme takoví studení nosi, jak by se na první pohled mohlo neznalému cizinci zdát, a vlastně celý weekend je naší demonstrací, že jsme rádi na Zemi, jsme hrdí, že jsme Kanadani a královna Victoria je i 110 let po smrti obdivovanou Matkou Konfederace! Victoria Day je Kanada, a Kanada jsme my!

PS. Obrázky pochází z volně dostupných zdrojů, Vladimíre, tak je můžeš použít. Je super, že na emailu funguje oprava slov, jinak bych to asi psal i celý dnešek. Přeju vám všem krásný den. 🙂

Victoria day

Victoria day

Victoria day

Victoria day

Victoria day

Victoria day

Victoria day

Victoria day

ZABIJU VÁS

Posted in Povídky by ondys on Květen 22, 2011

Z čumění do obrazovky mě rozbolely oči a mozek odmítl pracovat.

Posbíral jsem okousané nehty z podlahy a prázdné lahve z plastu odkopal pod kuchyňskou linku, aby mě dcery nehubovaly při náhodné návštěvě, že mám v bytě bordel. Umravňují mě z posedlosti čistotou.

Z věšáku u dveří jsem sundal vodítko a dostal ránu čenichem přímo do brady.

Zapotácel jsem se pod návalem vděčnosti.

Budu relaxovat pohledem do psího zadku, až mě potáhne městem.

Do kapsy jsem nacpal piškoty jako úplatek.

Jen díky němu mě nezmrzačí letem po schodech.

Tři patra za deset kousků a další před domem.

Venku je vzduch přijatelnější, než jsem doufal.

V houštině pod břízou si dva stíny zvlhčovaly jazyky.

„Dobrý večer…“

„Zdravím, Markétko! Tebe neznám, kluku, včera ji muchloval jinej!“

Smějí se.

Rocky taky.

Napnul vodítko, až se mu obojek zařízl do svalnatého krku, a vyrazil k silnici.

Svaly zadních nohou srší energií, zvednutý prut s květem a řiť jako pevný bod v nekonečném prostoru.

Květ je bílá špička ocasu.

Čumák u země a bystré oči kontrolují okolí.

Je to psí atlet a filosof.

První zastávka.

Zvednutá packa a hladká kůra bukového kmínku.

Důstojně močí a vysílá signál pro ostatní psy.

Nevstupovat, území rváče!

Táhne mě dál a trochu se uklidní, když pokálí křoví. Na trávník to neumí. Je pod úroveň bojovníka vystavovat se okolí v trapné pozici.

Přeběhneme státní silnici. Vrhne se k plotu, kde proti němu vyrazí statný vlčák.

Hlasitě si spílají a doráží na sebe. Jejich pravidelná zdravice. V kontaktu jim zabrání plaňky a vodítko.

Pak se zklidní a máme za sebou úvodní rituál.

Může přemýšlet.

Začíná letní noc. Ulice a terasy před restauracemi jsou plné lidí. Vedro je přestalo trápit, jsou vlídnější a sdílnější.

Přecházíme do jiné části čtvrti a vzhled okolí se mění. Za námi pulsuje normální život, zde buší krev do spánků. Bez Rockyho bych sem v tuto dobu ani nepáchl. Obyvatelé jsou krajně nedůvěřiví a nevlídní k příchozím.

Je to jejich chyba?

Těžko říct.

Život na dně společnosti je cítit nejen nosem.

Temné kouty, odpadky a skupiny lidí posedávajících na chodnících. Podivné obchody bez obvyklé kulisy. Zboží se nevystavuje. Pochází z krádeže. Ceny nejpřijatelnější. Opilý muž se rozčiluje. Uchopí násadu od krumpáče a vyhrožuje jinému.

Křik.

Náznak boje.

Sbíhají se početné rodiny napadeného i útočníka. Divadlo přímo na ulici. Režíruje tradice a osvětlovačem je měsíc. Nevymění ho za výbojky.

Blýsknou se nože?

Kdo je aktér a kdo divák?

Všechno se neustále mění.

Kus znenadání končí bez aplausu a děkovačky.

Pro blázna nejzajímavější část města v tuto hodinu. Díky Rockymu mě tolerují. Neruším, jen nasávám atmosféru.

Červený kostel a jeho okolí.

Trh s nejkvalitnějším heroinem.

Bývalo.

Nehty olámanými v křeči absťáku škrabou do drogy omítku, aby okradli další narkomany.

V parku na lavičkách vysedávají i polehávají trosky.

Muž s přehrávačem v ruce kouká na blikající kontrolku se šílenstvím v očích.

Znal jsem ho jako výborného kuchaře v prestižním hotelu.

Vychrtlá holka odpočívá s rukama v klíně.

Už nic neochrání, je vyrabováno spodinou.

Kdysi byla krásnou zdravotní sestrou a mou kamarádkou.

Pozdravím ji, nevnímá.

Třeba se stydí…

Z hospody U Tlusťocha zní hudba.

Rána jako z lodního děla.

Přebíháme rušnou ulici a Rocky vykouzlí piruetu.

Chce si pohrát s vodítkem nebo tančit?

Živá kapela.

Čtyři dorostenci.

Ságo, klávesy, kytara a romština.

Úžasná muzika.

Nakukuji obrovským oknem a nohy se můžou zbláznit. Rocky se taky předvádí.

Rváč?

Houby, tanečník!

V tónech zní duch bídné čtvrti.

Mladíci se předvádějí s nástroji. Nezáludní, pravdiví a čistí…

Lidi poslouchají a skoro vůbec nepijí.

Nejsou love!

Desetiletý kluk se v kole pyšní s babičkou a ostatní se smějí. Každý tančí, jak cítí. Jsou na stejné vlně s muzikanty. Vzájemně se provokují k dokonalejšímu projevu.

Zaplaví mě obdiv.

Toužím být s nimi, ale obtěžoval bych je.

Jsem žebrák a oni bohatí.

Stojím s Rockym na ulici, šmíruju je oknem a připadám si jako před oltářem se vzácnou relikvií.

Hrají nám nadané děti ještě nezkažené nízkým kalkulem.

S chutí a radostí. Kam se serou Stouni!

Chtěl bych je ochránit.

Je to hovadina.

Všichni jim ojedou zadky.

Rád bych zařval: „Zabiju vás, cigoši, jestli začnete hrát za prachy o duši!“

Mlčím.

Ale vy budete.

Znáte hnus života v bídě.

Musíte bejt slavní!

Prachatí!

A mrtví!

Vladimír Ondys 2003

Felace psů a koček zakázána – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Květen 18, 2011

(Jak se pralo před 40 léty-ze zápisků potulného pijáka)

Nevím proč, ale už delší dobu mám nutkavou obsesi napsat článek vzpomínek o tom, jak se pralo kdysi. Mít vlastního psychoanalytika, tak by se mi podal náležité vysvětlení, možná i chápavého poučení by se mi dostalo. Přitom všechno prádlo, až na pár fuseklí, tílek a takového toho oblečku, kterým se prostrkují hnáty-myslím výhradně nohy, nikoli ruce-se slipama na hlavně muž notně ztrácí na své důstojnosti, u dam obdobně, nehledě na nelibé vůně, pokud je svršek, vlastně spodek nečistý. Dost lascivity! To, že jsem trochu cvok a alkoholik vím a jsem s tím smířen, k tomu nepotřebuji doktora přes hlavu. Ostatně sledovali jste někdy nějakého psychologa? Onehdy jsem v televizi viděl jednoho, jménem snad Jeroným a nesčetněkrát jsem měl chuť usmát se na něj i skrz televizní obrazovku a pošeptat mu do ouška: Injekce léčí…! Jak pravil česko-americký spisovatel s typickým českým jménem Jan Novák, někdy je těžké rozeznat pijícího spisovatele od píšícího alkoholika.

Jo, co s tím prádlem? Musím na chvíli odbočit a dotknout se velmi zajímavého tématu. V neděli, s koncem hokeje, jsem pod vlivem jakési euforie, vytáhnul z gauče staré, 5-kilové činky a jal se jimi všelijak máchat, zvedat nad hlavu, přitahovat bicepsy, no, spíše bicepsíky, pak se vrhl na zem, zastrčil nohy pod skříň, provedl 40 sklapovaček, samozřejmě po 10, vždy s asi 5-ti minutovou přestávkou a pár dalších prostocviků. Když i Jágr dokáže po ledě létat, proč ne já. Zkrátím to. Večer jsem musel pozřít 2 malé Brufeny, bo jsem si asi něco skřípl v rameni a nemohl do druhé ranní usnout. V pondělí jsem si myslel, že bych mohl zvládnout i 10 kliků najednou, což jsem taky zvládl, aniž bych si uprd, mezitím jsem jako rek a bůh Atlas, opět jen tak ležérně pomáchal činkama, udělal dokonce 10 dřepů, a kurva, v úterý ráno jsem nemohl zvednout ruce.

Jsem myslel, že si ani bundu neobleču, tedy jeden rukáv byl v pohodě, ale co ten druhý. A to jsem chtěl jít dneska běhat! Ani mě nehne, navíc mi není dobře, protože jsem se musel včera s rukama po kolena ploužit do města, abych konečně koupil hlínu. Do truhlíku, i když jsem chvílemi měl pocit, že funebrální užití by taky nebylo od věci. Kupodivu 10 litrů hlíny se bez problémů vlezlo do cestovního batůžku a já nemusel nic tahat v rukou, což mě naplnilo upřímně dětskou radostí, tak jsem zapadl k pekařovi. Myslím nálevnu U pekaře, kde když od dveří hodíte sekeru, Kanaďané by mohli použít tomahavk, tak skrze smrad a dým nedoletí k výčepu. Kopl jsem 2 piva, bo som bol smedný, ni ťava a nebyl bych to já, abych popíjení nezpestřil 3 fernety. V autobuse mě puberťáci nepustili sednout, tak jsem stál jako péro z gauče, statečně se potil, zaháněl mrákoty nebo nabíhající infarkt a čekal, až mi upadne ruka.

Abych oslavil šťastný návrat domů, otevřel jsem placku vodky, kterou jsem samozřejmě čirou náhodou objevil v lednici, dal si panáka, hodil se domácího úboru-vytahané tílko a bavlněné trencle se zelenými puntíky, na něž má bývalá reagovala směsicí smíchu spolu s nelíčeným odporem a slovy: „To fakt nemůžu“, zatímco já si myslel, že vypadám vyloženě roztomile, skoro sexy a rozmrzele se musel jít tehdy převléknout. Pak už jsem měl zákaz pobíhat po bytě v mém oblíbeném spodním prádle delší dobu než nutnou. Notebook byl na parapetu, stačilo pootevřít balkón a nahnat dovnitř nějaké ty internetové vlny. Jen co jsem s bolestivou grimasou poskládal horní končetiny na opěrky, zazvonil zvonek. Samozřejmě Jehovisti. Poněvadž byli vymustrovaní lépe, než na svatbu, bylo mi líto je hned vyhodit, tak jsem nerozvážně, budiž mi opilost polehčující okolností, zapředl nesmyslný, asi deseti minutový rozhovor, v jehož závěru se svědci šíleného Jehovy soucitně smáli a já byl otrávený. Veskrze zajímavou se mi dneska jeví hypotetická otázka, co by se asi stalo, kdybych vyhověl verbířskému nadšení a chtěl se stát jejich bratrem ve sektě. Dnes bych tady psal plný štěstí z nově nabyté víry: Vstoupil do království božského Jehovy v trenýrkách s půntíky, nalitej jako motyka, anebo vstup s jasnou myslí a čistým srdcem do otevřené náruče království nebeského, ty, jež zde stojíš v trenýrkách, skárovaný jako Ferda mravenec. Kdyby to viděl ten jejich Nejvyšší odněkud shůry nebo spíše z luxusně zařízené kanceláře kdesi na vip adrese uprostřed Manhattanu, tak by sundal nohy ze stolu, popřípadě prsatou blondýnu s klína a ty dva vyobcoval, zatratil na věky věků a zabouchl dveře, což by ovšem přehnal, protože byt je v mém vlastnictví. No nebudeme si dělat legraci s věcí duchovních a tahat čerta za ocas, i když je to Bůh. Samozřejmě jsem se potom chtěl podívat na Ondysův web, popřípadě pustit něco z mé obsáhle sbírky pornografie (nedej Bože vztahovačným hledat podobnosti, bo mě vyobcují i odtamtud), ale plackou vodky jsem se sestřelil tak dokonale, že jsem jen ležel před televizí s rukama za hlavou a zaboha nemohl zaostřit obraz. Stejně blbě žvástali, chuje. Při Maryle Rodowitz, skoro na plné kule, jsem se propadl z děsivého a upoceného polovědomí do normálního spánku. Samozřejmě ponaučení na závěr: Sportovat v pokročilejším středním věku se musí s mírou, anebo vůbec. Nechce se mi věřit, že by něco takového mohlo být jakkoli zdraví prospěšné a nejsem dalek tvrzení, o škodlivosti intenzivnějších fyzických aktivit, než je třeba chůze.

A to jsem chtěl psát o praní. Takže snad příště. Jen musím anoncovat, co mi dodnes vrtá hlavou. Valnou část dětství jsem prožíval u babičky a tam se pralo ve sklepě. Místnosti se říkalo vaškuchnia. Asi něco jako prací kuchyň a v jisté době, to už jsem uměl číst, se na stěně mezi, provozním řádem, Švejkem z točeného drátu a ostatními cedulemi, objevila jedna z produkce Městského národního výboru i s podpisem místopředsedy, na níž, prisam-bohu, stálo: Felace psů a koček zakázána. Už v té době jsem měl ponětí, co by to mohlo asi znamenat a dodneška nechápu, jestli na vině byla negramotnost tehdejších osvícených nebo se jednalo o brutální fór, hodný té doby. Pokud se pletu a nápis znamená i něco slušného a smysluplného, dejte mi vědět. Díky.

http://www.youtube.com/watch?v=RvcW_mingWI

Tanzania… on the Road – Roman Nešetřil

Posted in Tanzania...on the Road by ondys on Květen 16, 2011

Posílám Ti první kapitolu z „cestopisu“ o Tanzánii. Jestli chceš a bude o to zájem, můžeme to dávat na blogu na pokračování, zatím mám hotových 7 kapitol, aspoň mně to donutí psát dál 🙂 On to není vlastně cestopis, chceme to s Ilonou Bittnerovou pojmout jako návod jak cestovat co nejlevněji a zažít co nejvíc zážitků. Proto je dost prostoru věnováno přípravě celé výpravy a na konci každé kapitoly je takový souhrn poznatků a rad podaných co nejlehčím způsobem. Takže samotná Tanzánie bude až asi v kapitole 5 a dále. Píšeme to společně s již zmiňovanou Ilonou, v době cesty byla ještě Füzéková, Aleše si vzala až po návratu. Já Ti posílám svoje části, Ilča píše kratší povídky přímo z Tanzánie a nejsou jenom z naší společné cesty, ale i z jejích dalších (byla tam, sviňucha už čtyřikrát…). Celý je to součástí projektu Tanzania…on the Road (tak se bude jmenovat i kniha, pokud jí někdy dopíšeme). V rámci projektu pořádáme přednášky, je k tomu i výstava fotografií a finále by měl být vznik jakési cestovní agentury, která by podobným bláznům dokázala zařídit pobyt v Tanzánii na míru :-). Posílám Ti i fotku, na který jsou všichni účastníci zájezdu. Je to focení v hlavním cíli vandru, v národním parku Katavi. To byl taky konec první části vandru, po němž následovalo dalších 14 dní, kdy jsme jezdili po týhle nádherný zemi už zcela na blint 🙂  Zleva: Věrka Hrnečková, ranger Gerard z NP Katavi, Aleš Bittner, Ilona Füzéková (dnes Bittnerová) a moje maličkost. Tuhle fotku používám jako pilotní ke všem aktivitám Tanzania…on the Road. Tak s tím nalož, jak myslíš, je to další kus z mého šuplíku.

Tanzania... on the Road (Roman je poslední vpravo)

Kapitola I – Kenali, Kivali…jak se to vlastně jmenuje, aneb jak je dobrá kocovina…

Zažili jste někdy velikonoční pondělí na vesnici? Nevím, jak jinde, ale u nás v Roudníkách, vesničce mezi Krušnými Horami a Českým Středohořím to je, aspoň pro mužskou část obyvatelstva dost náročná záležitost. Přesně v 9 ráno se zdravé jádro schází u fotbalového hřiště uprostřed vesnice. Odtud se to bere hezky popořádku, barák po baráku. Všude vyšupete ženské a za odměnu dostanete zpravidla vajíčko obarvené nebo čokoládové. Ale hlavně štamprličku něčeho ostrého, na zdraví a na zahřátí. Pohříchu v každé chalupě je to něco jiného, takže rum, fernet, vodka, slivovice, myslivec a další destiláty se Vám hezky míchají. A to musíte stihnout obejít všechny do dvanácti, protože pak se karta obrací a vám se může klidně stát, že některá z místních Amazonek vás zlije ledovou vodou od hlavy k patě. Takže poslední lampa slivovice u Dostálů a s úderem polednice se letíte schovat do hospody, kde už chápavá paní hostinská servíruje silnou polévku, gulášek a pivko. Samozřejmě zase nezůstane u jednoho, vytáhnou se kytary, naladí syrovej sbor hlasů a odpoledne pozvolna přechází ve večer a rána jsou poměrně krutá…

Velikonoce v Roudníkách - Velikonoční radovánky v Roudníkách urychlily splnění snu o Africe

Divíte se asi, že místo očekávaného povídání o putování po krásné africké zemi začínáme líčením velikonočních radovánek na severu Čech. Nebojte, všechno přijde, všechno má svůj čas. Velikonoce roku 2008 proběhly přesně tak, jak bylo výše uvedeno, následkem čehož bylo úterní ráno v práci pro mne poměrně hodně kruté. Léčil jsem se kafíčkem na šelminci a přemýšlel nad tím, že odpoledne mám jít na cestovatelskou přednášku Ilony Füzékové o Albánii. Došlo mi zároveň, že mně Ilčina předchozí přednáška „Stopem po Tanzánii“, kterou měla před Vánoci u nás v zahradě, hodně nadchla. S Ilonou jsem se seznámil díky svojí práci na propagačním oddělení ústecké zoologické zahrady. Nejprve prostřednictvím mailů, když mi přišla nabídka na uspořádání výstavy výtvarného umění Tanzánie. Přiložené ukázky obrazů stylu Tingatinga byly opravdu zajímavé, takže poměrně snadno jsme se dohodli, že prodejní výstavu uspořádáme. Pak u nás měla Ilona přednášku o tomto zajímavém uměleckém směru, to už jsme si začali tykat a Ilča i se svým přítelem Alešem dokonce v zahradě na zemi v kinosále, ve spacáku přespali, čímž u mě oba hodně zabodovali. Pak už následovala zmíněná přednáška o cestě dvou holek a jednoho kluka napříč Tanzánií. O cestě, která mně i díky Ilčině nesmírnému vypravěčskému talentu a taky díky několika úžasným záběrům zvířat ve volné přírodě opravdu zaujala.

Jane - Pro Věrku a mne byla gepardice Jane něco jako společné dítě

 

Nedlouho před Velikonočními radovánkami jsem se vrátil ze své první výpravy mimo matičku Evropu. Dělal jsem v podstatě doprovod jednomu fotografovi na výpravě do Indonésie, konkrétně do provincie Východní Kalimantan na ostrově Borneo. Takřka celý pobyt se podřídil jeho zájmům a také nárokům. Každopádně mně tato cesta na jednu stranu příliš nenadchla, především co se týká způsobu cestování, vždyť čtyři týdny jsme strávili v okruhu 50 kilometrů a většinu času se povalovali a čekali na vhodný záběr či vhodné světlo. Také mi nepřinesla očekávané zážitky, a to zejména v druhové skladbě zvířat, která jsem měl možnost vidět ve zdejší volné přírodě, či v poznávání způsobu života a mentality místních obyvatel. Určitě ne všechno bylo špatně, toulky  primárním deštným pralesem či cestování rybářskou bárkou po řece Wain nebo indonésko – anglicko – česká konverzace s naším kuchařem a dobrou duší Ipulem, to bylo fakt prima. Ovšem úplně ono to nebylo, takže na závěr jsem se malinko vzbouřil, z čehož vyplynula jediná vlastní iniciativa, kdy jsem poslední týden pobytu strávil na záchranné stanici malajských medvědů KWPLH nedaleko Balikpapanu. Musím říci, že právě malajští medvědi patří mezi moje vůbec největší oblíbence z říše zvířat. V naší zoologické zahradě máme sedmičlennou skupinu, a moc mně mrzelo, že spatřit je ve volné přírodě, je prakticky nemožné. V KWPLH jsem mohl poznávat opravdu smysluplnou práci s těmito nesmírně inteligentními a šikovnými zvířaty a sám se do ní i prakticky zapojovat, to byl skutečně lahůdkový bonbonek na závěr.  Ještě jednou za to touto formou děkuji mému kamarádovi Michalu Bromovi, který zde v té době působil jako dobrovolník a Ali Redman, která stanici po praktické stránce vede. Na druhou stranu mne tato cesta podnítila k tomu, abych přemýšlel o tom, zkusit to znovu, ale jinak a s lidmi, se kterými si budu více rozumět po všech stránkách a zejména v tom, co od cestování očekávám a jaký způsob preferuji. V doznívajícím alkoholovém opojení mívám občas skvělé nápady a tak jsem se obrátil na Věrku Hrnečkovou, svojí nejlepší kamarádku a povídám: „Věrko, co bys tomu řekla, kdybychom vyrazili do Afriky?“

Borneo - Východní Kalimantan v Indonésii byla moje první velká cestovatelská zkušenost. Na snímku rybářská vesnice Kampung Baru, kde jsem strávil několik dní a nocí.

 

Věrka je skutečně skvělej člověk, se kterým jsme prožili už neskutečnou spoustu více či méně uvěřitelných zážitků. Před pár lety mi výrazně pomohla splnit jeden z mých největších životních snů, když mne přizvala ke kontaktnímu chovu gepardice Jane. Od malička miluju zvířata a mám speciální slabost pro velké šelmy. Práce a zážitky s Jane, naprosto úžasným tvorem, je skutečně asi tím nejkrásnějším, co mne zatím v životě potkalo. Napadlo mně, že je čas oplatit Věrce její dar a pokusit se splnit jí jedno z jejích největších přání…Koneckonců jde i o velké přání moje, takže vlastně spojíme příjemné s užitečným. Tím přáním je vidět Afriku, její přírodu a hlavně zvířata v jejich přirozeném prostředí. Neboť co si budeme nalhávat, práce v zoologické zahradě je příjemná, ale ať se snažíte sebevíce, volná příroda to prostě není. Věrka zvedla obočí od hrníčku, pátravě si mne změřila a pak odvětila: „Tys musel včera vypadat, viď. Ještě, že jsem měla službu.“ K tomu je nutno podotknout, že bydlíme ve stejné vesnici, ale Věrka musela do práce, takže unikla rannímu vyšupání i odpolednímu pokračování v hospůdce a co se u nás v Roudníkách odehrávalo, věděla částečně z večerního nesouvislého vyprávění mužské části svojí rodiny a částečně z vlastních zkušeností předchozích let.

„Neblázni, teď mluvím vážně. Dneska přijede Ilona, to je ta holka, jak prodává ty krásný obrázky z Tanzánie, co visely v Trappole. Víš, jak jsem byl před Vánocema na její přednášce, jak jsi nemohla. Ona projela stopem kus Tanzánie a hlavně byla v nějakém odlehlém národním parku…Kenali nebo Kivali nebo tak nějak. Nafotila tam úžasný fotky, prý je to tam hodně levné a dá se tam chodit pěšky a je tam spousta zvířat, i lvy, možná i gepardi. Zkusím se jí zeptat, jestli tam zase někdy nepojede a jestli by nás třeba nevzala sebou…“

Prostě slovo dalo slovo, já zvedl telefon a zavolal Ilče, jestli bychom se nemohli sejít před nebo po přednášce, dát si třeba kafčo a něco probrat. Sešli jsme se odpoledne. Ilča, jak je pro ni typické, na poslední chvíli kopírovala materiály na večerní přednášku, zaběhli jsme do knihovny něco domluvit a pak konečně zasedli v hospůdce U šťastnýho Vlka v centru Ústí u točený Kofoly. Ilča kafe totiž nepije, což jsem před tím nevěděl. „Tak povídej, co potřebuješ probrat?“, ten otazník byl hodně dobře slyšet. „Víš, mně hodně nadchlo to Tvoje povídání o Tanzánii a hrozně bych se tam chtěl podívat. Teda já a moje velká kámoška od nás ze zahrady. Tak nás napadlo, kdybys tam třeba zase někdy jela, jestli bychom se nemohli připojit…Jo a nemusí to být zas nějak brzo, víš, že jsem byl nedávno na Borneu a to mně stálo dost peněz“, teď jsem zase napnutej já, co na to Ilča. „Ty hele, to by nemuselo být špatný, a co kdybych sebou vzala svýho Aleše, nevadilo by to?“, no, upřímně, proč by to asi tak mělo vadit?  Tak naší tanzánskou partu doplnil do konečného stavu Aleš Bittner, Ilčin životní partner, naprostý pohodář a budoucí Mr. Cucu. „Tak to je super, čtyři lidi jsou ideální kvůli rozpočítání společných nákladů, podívám se do diáře“.  Následuje probírání poměrně dost zaplněným diářem…“Na jak dlouho si to představujete?“, vidím, že Ilču to docela chytlo, tak kuju železo, dokud je žhavé. „No, záleží samozřejmě na financích, ani jeden ani druhej nemáme zrovna na rozhazování…“. Přeruší mně v zárodku, „To ani my ne, ale měsíc by nás zase nemusel vyjít extra draho“. To je přesně ono. „Jo, měsíc by byl ideální, a pokud se vejdeme se vším všudy každej do padesáti litrů, bude to úplně super, ale raději bych až příští rok, abych aspoň něco našetřil, zbytek si když tak půjčím“. Následuje další listování diářem a pak verdikt: „Tak tady je Albánie, tady se mi to nehodí, tady bude období sucha, to je tam moc vedro, tady by nemohl Aleš z práce, tak co příští rok na podzim, říjen, spíš listopad…“ Mám pocit, že se mi to zdá, to je úplně ideální, v listopadu už není u nás v zoo hlavní sezona, to bychom neměli mít problémy vzít si takhle dlouhou dovolenou. Navíc je to za rok a půl, takže to by se mi mohlo povést našetřit opravdu dost, když budu žít skromně, když si občas najdu nějakou tu brigádu, když prodám nějaké články, fotky či přednášky o Borneu. Ono pro nás co nemáme zrovna manažerské platy a tučné konto v bance, je to totiž ideální, když Vám jedna cesta aspoň zčásti vydělá na další.

„To je úplně super“, jásám nepokrytě. „A jak byste si to představovali, co od toho očekáváte?“, toť otázka. Přece podívat se poprvé, možná i naposledy v životě do Afriky, vidět zvířata a hlavně šelmy ve volné přírodě, zažít spoustu srandy, zážitků, setkání, prostě být, no být…Na cestě. Nerad předbíhám, ale tehdy u Kofoly mně ani ve snu nenapadlo, že všechno tohle se mi opravdu splní. Nejen splní, že všechno co v Tanzánii prožiju, naprosto překoná i ta nejsmělejší očekávání. „No víš, my jsme hlavně zatížený na zvířata a především na šelmy. Vrcholem by bylo vidět gepardy ve volný přírodě, ale jsme realisti. Budou stačit lvy, a kdyby třeba nějaká ta hyena a taky žirafy nebo aspoň impaly. Mně nadchlo Kenali…“ Vidím nevěřícný pohled. „Co Tě nadchlo?“ Aha, asi bude někde chyba. „No ten park, jak se tam dá chodit pěšky a žirafy ti chodí přes cestu, jak jste tam píchli v noci a pak museli být v sedmi lidech zavřený v kabině až do rána, protože řidič se bál lvů, víš, jak jsi o tom povídala…“ Možná poprvé, ale určitě ne naposledy uvidím Ilčin shovívavý úsměv, dávající tak jasně najevo, že se vloudila chybička zásadního charakteru. „Myslíš Katavi?“. Jo, jasně, že myslím…Katavi, Katavi, snažím se vtlouct do hlavy. Ještě x-krát se spletu a řeknu, napíšu nebo budu hledat na internetových vyhledávačích Kivali nebo Kenali. Stydím se za to. Když Katavi konečně poznám, musím se hluboce omluvit tomu neskutečně krásnému místu a vím, že už nikdy v životě toto jméno nezkomolím.

„Takže Katavi bychom si dali jako hlavní cíl, dá se tam dojet z části vlakem nebo autobusem, po cestě projedeme národní park Mikumi, uvidíme spoustu zvířat a bude to v ceně, nebudeme muset platit vstup do parku a kus cesty bychom mohli stopem. Nemáte s tím problém?“ Ale holka, co tě to vůbec napadlo, naopak to je přesně ono, to přesně chceme a vím, že můžu s klidem mluvit i za Věrku. „Spát budeme v nejlevnějších guest housech, z Katavi je nedaleko k jezeru Tanganjika, tam jsem taky byla, je tam i nějaká rezervace se šimpanzi, kdybyste chtěli, ale nevím, jak je to drahý. Hlavně nečekejte, že to bude jako s cestovkou. Jak jste náročný na jídlo? Já si dávám většinou ovoce přes den a ráno pečivo, večer ugali, to je taková kukuřičná kaše, je to nejlevnější, ale hlady neumřete, naopak vždycky v Tanzánii přiberu.“ Chrlí na mne Ilča informace a čeká, že to se mnou sekne. Je vidět, že zatím se ještě málo známe, ale to se brzy změní. „Hele, my budeme klidně celej měsíc žrát jenom mango a banány, spát třeba pod širákem nebo pod mostem, a mejt se jednou za týden, hlavně, když tam budeme. Šimpanzové jsou fajn, ale my je zrovna nemusíme, to raději zůstaneme dýl na Katavi, dokud neuvidíme lvy…“ Začínáme si rozumět čím dál víc. „No, přes Katavi vede silnice z Tundumy do Mpandy, dá se tam stopovat a jezdit sem a tam v podstatě zadarmo a třeba přes noc. Když budeme čtyři, můžeme si na jeden den najmout auto, to bude pro každýho asi tak kolem padesáti dolarů. Vstup do parku stál deset dolarů, ale možná, že to zdražili a pěšky se tam dá chodit s rangerem, ten stojí, myslím, patnáct nebo dvacet dolarů, ale to už je taky společný výdaj, to si rozdělíme.  Ubytování v Sitallice, to je vesnička nejblíž Katavi by nemělo být drahý. A je tam řeka plná hrochů, už mimo park, takže zadarmo…“ pokračuje záplava informací, který jsou čím dál tím víc příznivější. „Takže záleží na tom, kolik nás vyjdou letenky, to je vždycky nejdražší, ale myslím, že do padesáti tisíc se vejdeme určitě, dokonce bych řekla, že by se to celý dalo pořídit kolem čtyřiceti“. Ilčo, ty krásnej blázne, nejraději bych Ti dal pusu. „Tak jo, jdeme do toho, termín si ještě upřesníme prostě koncem příštího roku zhruba na měsíc.“ Ještě ráno, když jsem pospával v autobuse, by mně nenapadlo, že odpoledne budu projednávat největší vandr svýho života, ještě když jsem to na šelminci plácnul, jsem netušil, že to půjde takhle hladce a že najdeme takovou shodu. Teda trochu jsem to tušil a podvědomě cítil, možná už od tý Ilčiný předvánoční přednášky.

Jedeme do Afriky, koncem pristího roku, zitra Ti vsechno povim, píšu Věrce esemesku, platím Kofolu a na přednášku o Albánii nejdu. Přeci jenom mně po včerejšku trochu bolí hlava…

 

Máte chuť vyrazit na cestu a nevíte co dál?

No tak máte to úplně nejdůležitější, všechno ostatní se dá více či méně snadno pořídit. Samozřejmě cestování je také otázka peněz. Jak si dále dokážeme, nemusí to být částky zase nijak závratné. Nicméně nějaký finanční základ to chce. Pokud nemáte ani to, nezoufejte. Vždycky má totiž člověk něco, čeho se může vzdát, jestliže silně touží po něčem, co opravdu stojí za to. A vemte jed na to, že být na cestě za to opravdu stojí. Malý příklad z vlastní zkušenosti. Před svojí první velkou cestou na Borneo jsem opravdu neměl žádnou finanční rezervu. Musel jsem proto přehodnotit co z toho, co vlastním můžu postrádat. Nakonec se nejvýhodnější variantou ukázalo prodat poměrně slušné auto. Jelikož bydlím na samotě a bez auta to opravdu nejde, z menší části výtěžku jsem zakoupil starého, leč spolehlivého Favorita a zbytek mi pokryl náklady na cestu. Podotýkám, že náklady zbytečně velké, jak jsem poznal při cestě, kterou Vám přibližujeme. Druhou důležitou věcí jsou zkušenosti a místní znalosti. Pokud nejste vyložený individualista, je dobré cestovat s někým, aspoň ve dvojici, ideální jsou 3 – 4 lidé. A úplně výborné je, když někdo ze skupiny zná alespoň částečně místní poměry. Tak, jako v našem případě Ilča, která navíc ovládá slušně i svahilštinu. V případě cesty na Borneo nám tento servis zajišťoval významný primatolog Standa Lhota, který zde dlouhodobě působí a mně posléze i Michal Brom. Oba navíc velmi slušně komunikují v indonéštině. Tím jsme u jazykových znalostí. Určitě je dobré, když někdo ve skupině umí anglicky. Ještě lepší je, ale když někdo ovládá místní jazyk. Především v Indonésii totiž anglicky komunikoval málokdo. Ale nezoufejte, ani když neumíte anglicky nebo místní jazyk, nejste ztraceni. Pokud máte chuť, tak se vždycky dorozumíte. Místní jazyky většinou nejsou příliš složité, takže alespoň základní výrazy si dokáže nabiflovat a zapamatovat i ten největší antitalent. K tomu pár základních anglických výrazů a zbytek domluvíte rukama. Akorát si občas budete připadat jako blbci, pokud na vás třeba v té nejzapadlejší vísce spustí poměrně podezřelý chlapík plynulou angličtinou. Jo a nemáte nikoho, s kým byste si dokázali představit podobnou cestu? Mrkněte na internet, třeba na Hedvábné stezce určitě najdete spoustu lidí, kteří shánějí podobně jako Vy. Taky neškodí, když už jste na internetu, sehnat si co nejvíce informací o zemi, či zemích, které hodláte navštívit, zejména o místních zvyklostech. Taky je dobré zjistit si, jaká očkování jsou nezbytně nutná a to v dostatečném předstihu. Některé vakcíny nefungují ihned a něco si musíte nechat píchnout víckrát. Zajděte na přednášku někoho, kdo už s cestováním má nějaké zkušenosti a ptejte se na všechno, co vás napadne. A jestli si myslíte, že nejlépe vám poradí tištěný průvodce typu Lonely planet, jděte nejprve vykrást banku…

KULOHRYZ

Posted in Gril by ondys on Květen 14, 2011

Pověst tvrdí, že Kulohryz byl duch lidového hrdiny Vasila, který se spustil se svou kobylkou v širé stepi a proklál ji kopím z nešťastné lásky, když nastavila záď oři bohatýra Ilji. Opěšalý Vasil si v opilosti uhryzl mužství. Dal se na pokání, pěl teskné dumky a dělal burlaka na Volze z nouze. Do Čech ho přivábil Čelakovský pro dceru neznámého Slávy a truhlář Kléma popudil řvaním oplzlostí, když si to rozdával s rozvernou štětkou ve Vídni.
Kulohryz přilétal nad ránem k oběti, kterou dřív ohryzaní práskli červánkům.
Vklouzl chlapům pod peřinu a chramst!
Usínal hřebec a probudil se valach.
Pro okolí se stali chvályhodnými tahouny, ale začalo se nedostávat svíček.
Ženský se zapletly do politiky, rajtovaly na pásových traktorech, fáraly do podzemí a obdivovaly Gustu.
Slimáka na hrobě July.
Roky plynuly.
Jednou menstruace bývalých údernic vyhnala chlápky zmrzačené Vasilem Kulohryzem do ulic.
Nic nezastírali.
Přestali zdravit: „V šest!“, jak bylo v kraji zavedeným zvykem, ale dvěma prsty roztaženými od sebe ukazovali velikost tajtrlíka v trenkách.
K velvetu vysokých hlásků se nehodilo násilí. Kdo by kopal do starců postižených zbytněním prostaty?
Poslali je na penzi i s tajemným Kulohryzem.
Roky opět plynuly.
Leváci začali spílat pravákům a nejvíc postižení Kulohryzem měli pro jistotu obě ruce nad hlavou.
Mnozí přestali zdravit kvůli výši kont.
Došlo k výměně.
Praváci začali spílat levákům.
Většině už nic nestálo za hnutí prstem.
Časem dojde na cizinu.
I svobodomyslná Francie má bigotně zbožnou pannu s nedůvěrou k nadrženým Anglánům.
Lidový hrdina Vasil a udatná Johanka.
Sigmund se obrací v hrobě.
Stěhováním národů za lepším bydlem se všechno trochu pomotalo, ale v Čechách už prý zase vzniká nová tajná policie pod vedením upřímného mládence.
Chlapci, pozor na ptáka!

Vladimír Ondys 2004

MÁME HOLÉ RUCE

Na Václaváku jsem uviděl zástup

na kolenou vydával kvílení

úpěnlivě leštil dlažbu

nebylo slyšet zvonění

nikdo nechřestil svazkem klíčů

zloděj nekřičel: chyťte zloděje

jen papaláši se chlubili:

populisticky jsme nabyli

na dobytek hole v rukou

Vladimír Ondys 2007