Vladimír Ondys – Z konce světa

Buddy – Blue Monday

Posted in Knihovna BM by ondys on Srpen 27, 2016
Buddy

Buddy

Na můj svátek (teda ne můj. já ho měl jindy, ale pak tam bolševník dal Adrianu, tak na mě zbyl tenhle) mně umřel poslední z těch psů, který jsi znal. A hned večer jsem našel inzerát, jel jsem tam, dohodl se, a tak mám štěně kavkazáka, otec je velikej jak ten můj koník.
Nemůžu bejt bez psa, jsem holt závislej na těch zubech, chlupech a vůbec.
Posílám pár fotek, jmenuje se Buddy, ráno toho dne, kdy jsem si pro něj jel, mě to jméno zničehonic napadlo.

Buddy

Buddy

A co ještě? – Blue Monday

Posted in Knihovna BM by ondys on Květen 20, 2015
:) Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

🙂 Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Teď už jen chybí, aby se ta pakáž spřáhla proti mně

Nedělní chvilka poezie – Blue Monday

Posted in Knihovna BM by ondys on Červen 19, 2011

Co na to Jaroslav Seifert?

Snad nejkrásnější duch z český a určitě jeden z nejkrásnějších světový poesie?

Žaluji větru, život je krátký,
vraťte se, koně,
kdyby se koně mohli vrátit,
kdyby se čas mohl vrátit zpátky!
Kdyby nazpět hodiny bily
ty chvíle, jež jsme promarnili,
kdyby stroj, nazpět otáčev se,
rozmotal provaz sebevrahu
a měsíc, který včera zapad,
kdyby se vrátil na oblohu,
kdybychom mohli znovu plakat
pro bolesti malicherné!
Žaluji větru, který letí,
kdyby se vítr mohl vrátit
a vrátit masku mrtvé pleti,
posmrtnou masku, která s čela
ve chvíli smrti odletěla
a kterou vítr s sebou nese,
bychom ji mohli zlíbat ještě,
dřív, nežli rozbije se
v korunách stromů, v kapkách deště.

Co na to moje krásná vzpomínka – rok 1970 a nutkavá potřeba nejít a neřvat se zástupama poctivejch pracujících – Inka Machulková?

Neptejte se mě na marxistickou filozofii!
Moje město zní v hloubce
jak rozbitá kytara –

Věty v novinách, věty na schůzích
nesouhlasí s rasovým útiskem černochů
a předseda uličního výboru
odmítá bydlet v jedné vile
s cikánskou rodinou.

V Mladém světě se smějou módním návrhům od Diora
a mé spolužačky se ušklíbly,
když jsem si vzala šoféra z lásky.

Řekněte, proč pořád
hadrové babičky dojídají zbytky v automatech,
proč ještě jsou někde přitlučené cedule:

Je nebezpečné dotýkat se strun
i na zem spadlých

 

A co na to jeden s těch, kteří prožili smutek až na jeho hořký dno bez účasti a východiska?
Robinson Jeffers: Elegie pro Unu.

 

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše
co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru. Una dosud žije!
Je tomu hrstka let – jsme milostnou dvojicí,
lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let –
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
trpělivostí učí naše syny
číst. Je tam stále
se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let –
sedíme se svými dospělými syny
v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
překypují
divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
tam stojí,
vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
zapomenutých bohů,
a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho
krásy. Jenom návrat domů
k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
tyto naše osudové zážitky
jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
a trvají věčně…

Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel
první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže – nikoliv ta její!
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu
o půlnoci
a po číškách ráno – nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.

Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi –
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!

Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
statečného života, jak jsou
vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti. Že jsem tě
viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením – do nicoty. Je to obvyklé, věřím. Byl jsem
toho svědkem a doufám, že jsem
tě nikdy nezklamal. Myšlenka hodná opovržení –
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být – hořké.

V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od
Koňské říčky, který
zápasil se Smrtí – hmatatelně, jak řekli svědci,
hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě –
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději –
nebo ryzí hněv –
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli
jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych
na tvé stříbrem obložené zrcátko, o které jsi mne
požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala
na svou tvář,
maličko pozměněnou. Byla jsi ještě krásná,
ale nikoli už – jako dříve – podobná sokolu.
Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila
zrcátko; a já se provinile
usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
Ty lži –
neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť
a na chvíli ji uspat. Nikdy se nestrachuj:
nezapomenu na tebe –
dokud nebudu s tebou je to už jen hra
a sebeklam: ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší…

Kdyby se lásky pohřbívaly – Blue Monday

Posted in Knihovna BM by ondys on Červen 15, 2011

Začal jsem soustavně číst poezii. Čtu ji celej svůj dospělej život, ale teď mám další důvod. Je jasný, že možná s naší generací se začnou zapomínat básníci, ale tragicky se zapomene i jejich poezie.

Rozvedu to příště, teď jen pár kousků, vo který když svět přijde, když nebudou čtený a vzpomínaný, tak bude menší, chudší, a šedivější.

Jaroslav Seifert:

„Kdyby se lásky pohřbívaly, byl by tu vlídný hřbitov.“

Vladimír Holan:

Po celou noc padala na sadě jablka,

zatímco sousedův chlapec umíral…

Byl to on, který ti druhdy řekl:

„Pane, jste cizinec?“ Řekl jsi:

„Proč se ptáš?“ Řekl: „Máte

moc času ve svých očích …“

Řekl jsi: „Ty jsi já, když jsem

byl mlád!“ Řekl: „Já budu vy,

teprve až zestárnu … Ale víte co,

pojďme na poštu a odtamtud

si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme …“


Václav Hrabě:

Blues na památku Vladimíra Majakovského

Večer Dole pode mnou

zářila Praha

Bylo mi úzko

z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu jestli nebude padat

aspoň jediná hvězda

pošetilá zbytečná plavá a nahá

Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát

blues

na památku velkého sebevraha

Začal to klavír

Hluboko v basech

blouznilo v horečce zelené moře

a pak jsem zaslech

trubku

jak chraptí horce a choře

Krásná

absolutně nerozumná a nerentabilní hudba

Hudba bez naděje

na honorář

Slyšíte Hudba

Jako teplý vítr

nad tělem vojáka padlého ve zbytečné válce

Jako rosa co mu padá na hlavu

zatímco světélkují v dálce

velrybí oči přístavů

Slyšíte Zpocené prsty

začínají

chorus o zakouřených sálech o bílých prašných cestách

o létech heroinu a smutku

o létech hladu vyhazovů naděje

o dívce z Alabamy o dětech z Little Rocku

Trubka hraje Vysokým tónem jiskří

závěje

vteřin dnů a roků

Teď pauza než začne basa

Jen malá chvíle tak akorát

na jeden tulipán

naklánějící se ke mně

Je slyšet

nadechnutí trumpetisty a swingující rytmus

otáčející se země

To dělá ta trubka

a krev

a pot

Zlaté trumpety v nebi nad Jerichem

To je blues

Pierot

Do prachu cesty přitisk se rozstříleným břichem

Kdoví v kterém to bylo roce

To je blues

Snad se to dozvíš v příští sloce

Několik Múz

na Střeleckém ostrově

nabízí talent režisérům

Gruzínský koňak

Chinin a idioti – odporné sérum

proti žití

Holky moje krásný!

s hnědejma očima Namalovaný Rusovlasý

Takhle to za krk chytí

a zmáčkne

a strhne

hlavu dozadu…

Co já vám mohu vyčítat?

Já se taky málokdy

prosím o radu

A stejně byste mne neslyšely

neboť zatímco baleťáci unylí a útlobocí

mrkají na mne a zvou mě ke stolu

z magnetofonu letí

„Líbej… Darling Dnešní noci“

v dvanácti taktech

rokenrolu

To není život To není

džez

Život to jsou pekařská auta v ranní mlze

a ruce odřené a unavené

bez nároků na slávu bez nafoukaných řečí

A džez

je doktor který léčí

smutek a strach a jiné řezné rány

horkým železem lihem a solí

To je ta trubka

která ve tmě zajíkavě vypráví:

Bylo to v den kdy v Arles sváželi z polí

Vincent van Gogh pořezaný sluncem

z kavárny vyběh

celý krvavý

a zastavil se na malou chvíli

Počítal

kolik mu zbývá přátel a kolik let

Významné úsměvy „Vidíte? Je potrhlej Šílí“

Ta chvíle stačila

Zhoupnul se svět

Je to vždycky taková malá chvíle

Tak akorát

na jeden tulipán

Takové sólo ve vytřískané hospodě o čtvrté k ránu

Sólo pro život

obehraný ze všech stran

Takové sólo

za poslední šesták

Jen malá chvíle – na jeden tulipán

Smutný gladiátor šel po Něvském a naposled ho urazil měšťák

Všichni přátelé měli v tu chvíli něco na práci

Bylo to v dubnu Po nábřeží se točil vítr jako štěstí

S nelidskou upřímností

koktaly svoji soustrast ubrečené dlažební kostky

Ten den šel naposled po bulváru v dešti

Vladimír Majakovskij


Já na to uveřejnění samozřejmě nemám žádný práva, jenom to nejdůležitější – aby se to nezapomnělo