Vladimír Ondys – Z konce světa

VÍRA

Posted in Fejetony by ondys on Únor 2, 2008

 Můj děda byl kolík a jeho nejstarší dítě se stalo mým otcem. Dost jsem si s ním užil jako pionýr za bolševika, hluboce věřil, i když nepraktikoval náboženství. Šel ještě mnohem dál, nechal mě sice pokřtít, ale později tvrdil – občas jsem na něho dotíral nejapnými otázkami podle vzoru třídně uvědomělých učitelů marxistického školství – že každý si musí najít sám vztah k Bohu, jako on ho našel mezi válečnými liniemi, kde zranění vojáci umírali dlouhé hodiny a připomínali osamělého Ježíše Krista na kříži, když se dovolávali matky a Boha z posledních sil, byť o mnohých věděl, že v něj nevěřili až do osudného poranění jiným člověkem. Dnes bych si nejraději nafackoval při vzpomínkách na své tehdejší sebevědomé výpady. Dominuje jim smutek v jeho očích a důstojné mlčení jako pevná hradba mezi mým hloupě tendenčním viděním a jeho trpkou životní zkušeností z nejkrutější války mezi lidmi. Jednou mi vyprávěl, jak s německou armádou táhli na bolševika. Ukrajinci je vítali jako osvoboditele v nějaké vesnici, ale nacionálně horliví fanatici z SS začali do nich najíždět tanky a bořit jejich nevzhledné chatrče. Nechápal naprosto zbytečnou brutalitu. Od tohoto okamžiku s tažením na Východ už vnitřně nechtěl nic mít a snažil se jenom přežít. Stejně skončil ve vězení, kde čekal na vojenský soud, protože jeden z uvědomělých vojáků udal nadřízeným, že vydal partyzánům bez boje těžký kulomet. Kulometčík zběh si přišel pro svou zbraň na předsunutou hlídku k družstvu, kterému otec velel jako poddůstojník. V obklíčení partyzány nechtěl nechat zmasakrovat podřízené, a kdyby mu vlasovci později neumožnili útěk absolutním nezájmem o možnost postřílet prchající vězně jako králíky, mohl poznat neopakovatelný zážitek při pohledu do ústí pušek popravčí čety. Tehdy se domníval, že přečká válku v hlubokých lesích, ale neměl šanci ji uniknout jako děda zběh z první světový. Musel do Svobodovy armády a táhl s ní až do Prahy. Polovina svěřených vojáků padla cestou, ale z otce se stal hrdina s válečným křížem, který neměl ani škrábanec od kulky. Vyhýbaly se mu i v nejhustší palbě. Ve výjimečně sdílném okamžiku se mi svěřil, že po jedné z nejkrvavějších řeží, kdy se vojáci proměnili v zuřivé bestie bojující polními lopatkami a bajonety, bolševický komisař udatné Rudé armády mu položil na rameno lehký kulomet a postřílel německá zajatce, aby se o ně vítězové nemuseli starat. Vyděšený z naprostého selhání lidství na obou válčících stranách svěřil svůj osud do rukou Boha a zbavil se strachu o život. Bylo to ve chvíli, kdy člověk v chování k jinému člověku překonal i příslovečného vlka. Neumím ani si netroufám hledat nějaké racionální vysvětlení, proč měl takové štěstí, ale vím naprosto jistě, že jsem nikdy nepoznal člověka s podobnou hloubkou víry a nechutí ji vnucovat jiným lidem. Snad proto Bůh dopřál otci mužný odchod. Zemřel v botách navzdory vysokému věku. Jako by ho ve zlomku vteřiny zbloudilá kulka z druhý světový srazila za chůze k zemi.

Táta 1978

BUBLINY

Posted in Fejetony by ondys on Prosinec 24, 2007

Mám problém už od dětství, kdy jsem začal číst knihy, půjčoval jsem si je v městské knihovně. Nejdřív pohádky, ale začaly mě nudit předvídatelným koncem. Přišlo období, kdy mě udivovaly příběhy Timura s partou pionýrů. Pak jsem objevil Lovce orchidejí, Tři mušketýry a pistolníka Bill Kida (syn zapáleného soudruha z naší ulice ji ukradl otci s tvrzením, že je to příběh odvážného střelce Bilitkina, a vyšmelil ji za kousky karbidu, který jsme kradli na nádraží, abychom mohli po sobě střílet víčky od plechovek na kávu). Na prázdninách u dědy hajného na Vysočině jsem našel poklad na půdě v podobě kalendářů a rodokapsů z předválečné republiky. Kamarád z vesnice mi půjčil knížku s příběhy doktora Blooda. Objevil jsem Tarzana a Záhadu hlavolamu. Nastala zlatá éra románů Karla Maye. Časem mi vadilo, že hrdinové mají společnou vadu, jsou z papíru. Začal jsem vyhledávat a číst hodnotnější literaturu. Pomáhala mi odpovídat na otázky, které mě napadaly. Měl jsem jich plnou hlavu vzhledem k probíhajícím změnám v myšlení i chování lidí, ale občas jsem se vrátil ke knihám oblíbeným v dětství. Jejich smysl byl jinde. Patřily k odpočinku a pomáhaly mi provětrat hlavu. Připomínaly bubliny v šampaňském víně. Opojení jsem nacházel jinde. Začínalo u příběhů, které napsal Erich Maria Remarque, pokračovalo opilstvím s Londonem i Fitzgeraldem a končilo kocovinou z Dostojevského. Po invazi v osmašedesátém mě fascinovaly příběhy autorů ztracené generace, jako bych tušil, že normalizace osudově zasáhne celou společnost a pomíchá žebříček hodnot většině vrstevníků. Netušil jsem, co mě čeká, když jsem sedl k psacímu stroji, abych se troufale pokusil o vlastní tvorbu. Nemyslím různá úskalí s českým jazykem a pracným sestavováním textu. Z dnešního pohledu už ani nechápu, proč jsem si stěžoval na těžkopádnou lopotu po nocích, když šlo o pouhé řemeslo. Radost mi začalo přinášet až pozdější kouzlení se slovy. Míchání a ochutnávka s občasným vyprsknutím podivného lektvaru. Je to zajímavá činnost pro vzácnou pestrost a člověk se naučí vážit si práce, která kultivuje lidi a nutí je přemýšlet, aby se nedřeli jako mezci. Přináší jim i stavovskou hrdost. Jedná se o povznášející pocit a zažil jsem ho u plavby. Člověk se díky němu dobrovolně zařadí do nějaké společnosti, kde se cítí bezpečně pro uznávané hodnoty a může soutěžit o případné vavříny.

Poslední roky slyším příliš často podivné názory na tvorbu. Pokaždé si vzpomenu na herce Miloše Kopeckého. V jednom rozhovoru řekl: „Není pokleskem číst rodokapsy, ale při snaze je nadřadit Dostojevskému vznikne příšerná zhovadilost!“

Moudrý a výstižný názor.

V čem vidím svůj problém?

Nevím, jak mám nazývat osoby, které parazitují na současném stavu.

Jsou to jenom chamtiví hokynáři, nebo nekulturní hovada?