Vladimír Ondys – Z konce světa

Útulek Fest 2017 – Emilio & Póža

Posted in Z pošty by ondys on Duben 28, 2017
Dobrý duben / ahoj všem,
… dovolte, abychom vás opět po roce pozvali do Ústí nad Labem & požádali o medializaci benefičního festivalu na podporu útulků na Ústecku.
ÚTULEK FEST 2017 obsadí hrad Střekov v druhý květnový víkend: 12. – 13. 5.
Mezi největší headlinery 16. ročníku řadíme Vypsanou fiXu, Plastic People of the Universe či regionální bandy (mj. Blue Rocket, Idio&Idio, Nerrea).
Celkem ve dvou dnech zaštěká/zamňouká 23 kapel či jednotlivců na dohromady třech scénách.
Předprodej běží do čtvrtka 11. 5. a dvoudenní vstupenka vyjde na 190 Kč.
Výtěžkem opět podpoříme místní útulky – ústecký, řepnický & teplický.
Celkové skóre za uplynulých 15 let festivalu činí 440.000 Kč, loni jsme 40.000 Kč proměnili za cca 1,5 tuny kvalitního krmení.
Více informací najdete v příloze & také v níže uvedených odkazech.
 
Děkujeme za podporu & těšíme se naHRADním Útulku!
Za pořádající spolek Útulek fest Emilio & Póža (26.4.17)
utulekfest@gmail.com, 739 312 901 & 606 702 196
 
● INFO: www.UTULEKFEST.cz & www.facebook.com/utulekfest
● LINE-UP: http://bandzone.cz/koncert/423287-usti-nad-labem-hrad-strekov-utulek-fest-2017
● UDÁLOST: www.facebook.com/events/1752081758385076/
● InstaGram: www.instagram.com/utulekfest
Reklamy

IPÁCI

Posted in Krátce by ondys on Duben 26, 2017

Seznámil jsem se s ním v nemocnici (kde ležel se závažnější formou schizofrenie), když jsem vodil pacienty dezorientované po elektrošocích na jejich lůžka. Bylo mi nemocných líto po tom, co jsem viděl během léčebného zákroku. Po přiložení elektrod k hlavě s výbojem elektrického proudu do mozku se vzpínali k obloze v křeči, která připomínala epileptický záchvat, a klesali zpátky jako vojáci po zásahu nepřátelskou kulkou. Později jsem s ním občas prohodil pár slov v kuřárně a dozvěděl se, že pracoval v reklamní agentuře a ve volnu bubnoval v alternativní skupině se známým kytaristou. Asi mi začal víc důvěřovat, když zjistil, že mám rád hudbu a tuhle zvlášť. Jednou mi začal sám od sebe vyprávět svůj příběh.
Tehdy vystupovali v hlavním městě, když je uviděl poprvé mezi posluchači, a postupem doby mu dosavadní život obrátili vzhůru nohama. Časem se zabarikádoval ve svém domě a rok nevycházel mezi lidi. Jídlo prý od nich dostával celou dobu do kontejneru před domem v neporušeném obalu. Pak údajně díky otci přišel o svéprávnost i dům a začal se pohybovat po psychiatrických léčebnách. Některé zážitky v jeho podání působily přímo děsivě.
Poslouchal jsem ho celou dobu bez přerušení a díval jsem se na protější rovnou střechu pod námi, kde si pokrývači rozestavěli balíky s ipou. Stály tam roztroušeně jako bezradní návštěvníci z jiné planety. Když domluvil, mávl jsem k nim rukou a na vysvětlenou dodal: „Už jsou tady zase!“
Začali jsme se smát jako blázni a stali se z nás kamarádi.

O LINUXU

Posted in Krátce by ondys on Duben 22, 2017

Ubuntu 16.04 LTS Xenial Xerus

Vezměme si na pomoc ekonomii. Ta zná dva způsoby řízení tvorby produktů a jejich spotřeby na úrovni společnosti. Centrální řízení (všem podle jejich potřeb, představitel je komunismus) a tržní řízení (neviditelná ruka trhu, představitel je kapitalismus). Centrální řízení je teoreticky lepší, šetrnější ke zdrojům a efektivnější. Potřebuje k tomu ale dokonalé lidi ve všech sférách společnosti, lidi kteří nejsou sobečtí, líní a chamtiví, nepodléhají svodům svěřené moci, a tak podobně, takže prakticky je nepoužitelný, v praxi se svrhává v totalitu a ani v ní nefunguje. Ten tržní také nevede k ideálním výsledkům, posazují se v něm špatná řešení (např. drancování přírody), trpí poruchami (monopoly, které v příslušné oblasti trhu pak zavádí pro tržní regulační mechanizmus velmi nezdravé centrální řízení), je potřeba ho tedy chránit, řídit a tedy netržně regulovat, což opět vyžaduje na řídící úrovni dokonalé lidi. Ale i tak dosahuje lepších výsledků a je možné ho provozovat v demokracii.

Na Free Software je zajímavé to, že se nedrží ani jednoho z těchto schémat. Není centrálně řízený, naopak, je živelný a funguje na principu soutěže a konkurence, tak jako kapitalismus a možná ještě víc. Ale ne na trhu, ten je pro něj nezajímavý, což zamotává hlavu spoustu lidem, kteří nedovedou pochopit, jak tedy může fungovat. Tedy na trhu ekonomickém, Free Software má svůj vlastní trh. Bojuje o přízeň uživatelů, to je jeho jediné měřítko úspěchu a hodnoty. Je volně šiřitelný, každý si ho může stáhnout a dělat si s ním co chce podle svých potřeb. Staví na sdílení myšlenek a práce, v podstatě bez nároků na odměnu, každému podle jeho potřeb tak jak to předpokládá komunismus.

Free Software tak vlastně zavádí jakousi kombinaci kapitalismu a komunismu v té nejčistší esenciální podobě. Komunistické sdílení kódu (práce a myšlenek) paradoxně vede k velmi tvrdé kapitalistické konkurenci, které se samotný kapitalismus brání různými ochrannými opatřeními, jako jsou patenty a podobně. Přitom vše je dostupné všem. Vysvětlit tento jev nedovedu. Může to být anomálie, která časem zmizí, stejně tak to ale může být předzvěst nového paradigma ekonomie či fungování informační společnosti, kterou se pomalu, ale jistě stáváme. Paradigma, které změní náš pohled na duševní vlastnictví, patenty, autorská práva a vůbec nakládání s majetkem nehmotné povahy. Nebylo by to v historii západní kultury poprvé. A že současný stav není dobrý, že je nedostačující potřebám dnešní doby, že je v něm něco shnilého, to je evidentní. Stačí se podívat na kauzy typu Napster a dalších výměnných sítí a aktivit organizací typu RIAA či OSA, nebo na kauzy vyvolané společnostmi EOLAS či SCO. Změna je nutná, ale zatím není v zájmu mocných.

Zajímavé může být také zamyšlení nad tím, co vyvolalo takový úspěch Free Software. Podle mě je to to výsledkem úspěchu a agresivního chovaní Microsoftu. Microsoft se na významné části IT trhu stal extrémně dominantní a přesto nepřipustil žádnou konkurenci. Konkurenční firmy nelikviduje kvalitou svých produktů, ale marketingem a ekonomicky. Viz nejznámější kauza Netscape. Navíc ani není schopen či ochoten spolupracovat s konkurencí, úmyslným nedodržováním standardů je pověstný. Jako dominantní firma si to může bohužel dovolit. To podle mě stojí za úspěchem Free Software, protože Free Software se nedá zničit ekonomicky, není to ekonomický subjekt. Jako takový dokáže jako jediný úspěšně konkurovat Microsoftu.

Petr Mach alias Wraith

http://usl.wraith.cz/usl.html

Ota Janeček – Milan Martiník

Posted in Z pošty by ondys on Duben 21, 2017

Jazzu mír dámy a pánové! Dovoluji si vás pozvat na vernisáž výstavy Oty Janečka v galerii naší alma mater (Vyšší uměleckoprůmyslové školy a Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze na Žižkově – Žižkovo náměstí 1 – dne 25. 4. 2017 v 18 hodin). Kolekce je průřezem mistrova díla od 40 let do 80 let minulého století. Vernisáž se uskuteční za přítomnosti syna Tomáše Janečka. Nechť vás provází síla a nejvyšší duchovní vibrace. Perun s vámi. Milan Martiník – váš nejoblíbenější.

Koncerty a… Jaroslav Hutka

Posted in Z pošty by ondys on Duben 20, 2017

sladke

KONCERTY duben 2017
20. čtvrtek, Hutka, NERATOVICE, Společenský dům, jazz club, Nám Republiky 1399, 20:00
22. sobota, Hutka, KAMENNÉ ŽEHROVICE, kaplička Jména Panny Marie, 19:00
25. úterý, Hutka, BEROUN, nové básně a písně, Čítárna MKC, Husovo nám. 69, 17:30
26. středa, Hutka, CHOMUTOV, Velký sál SKKS Chomutov, Palackého 4995/85, 18:00

Vážení přátelé,

Tento měsíc 21. dubna je mi sedmdesát a Galén vydává k tomu také dvouCD SLADKÉ ŽLUTÉ. Jsou to nahrávky z roku 1974 a většina těch písní už je ztracených a zapomenutých. Je to jakési dohledání minulosti, kdy se u nás ruskou okupací zastavil čas. Objednat si můžete tuto dvoudesku na:
http://www.galen.cz/idistrik/vydav/?module=katalog&page%5Bbook%5D=5492

tady jsou dvě písně z desek: SLADKÉ ŽLUTÉ a PAPÍREK BÍLÝ
http://www.hutka.cz/new/galen/sladke-zlute/1-01-sladke-zlute.html
http://www.hutka.cz/new/galen/sladke-zlute/2-01-papirek-bily.html

Srdečně zdravím – Jaroslav Hutka
www.hutka.cz

Následuje text, který jsem napsal do bookletu této dvoudesky…

Noc u Langera

Je to čtyřicet let. Žil a zpíval jsem v šedivém a zlomeném Československu s představou, že jsem tam nadosmrti uvězněn, že se nikdy nepodívám za hranice, že život už zůstane takový, jaký byl, a ruská okupace nikdy neskončí. Vavřincovi byly čtyři roky, bydleli jsme se Zorkou v jedna plus jedna bez koupelny a teplé vody a byli jsme chudí. Teď sedím v jižní Indii na zahrádce ve stínu nízkých kokosových palem naší domácí Claudie, v rybářské vesničce Agonda, kterou znám jak své boty a snažím se rozpomenout.
Bylo mi dvacet sedm a myslel jsem, že mám život za sebou. Na jevišti jsem byl už sedm let. To bylo depresivně dlouho, protože díky politice to nikam nevedlo. Ano, byly to ideály, které mě u zpívání držely a ono vybledávající heslo z roku 1969, že věrni zůstaneme. Ale možná ještě víc paličatost a neschopnost a neochota se přizpůsobit tomu mocenskému hnusu. Perspektiva ale byla, že vše se rozplyne, rozmázne, skončí v prázdnu a zapomnění. Šafrán sice existoval už druhý rok, začalo se dařit nacházet publikum, které bylo schopno koncerty organizovat samo, vznikala písničkářská scéna, ale vše bylo na tenkém ledu.
Někdy kolem roku 1974 jsem se skamarádil s Mílou Langerem. Byl starší než já a jako hudební kritik se zabýval country hudbou. Obdivoval Ameriku. Nesl si v sobě zvláštní důstojnost a pookupační život Československa těžko snášel. Později utekl na Západ. A nejspíš po nějaké z těch tehdejších nekonečných nočních debat, kam se náš život může ubírat, projevil přání mít některé moje písničky nahrány. Byl přesvědčen, že co nevidět budu zakázaný, a vše k tomu také směřovalo.
Sešli jsme se u něj doma jednoho dne navečer. Koupil mi láhev červeného vína a řekl: hrej. Za obyčejným magnetofonem seděl Petr Benesch a hlídal nahrávací ručičky. Hrál jsem celou noc. Mně na tom záznamu ale nezáleželo. Obdivoval jsem v tu dobu stoika Epikteta, takže jsem sám sebe po sokratovsku přesvědčoval, že o sebezaznamenávání nestojím. Žil jsem tím, že vše je pravda jen v okamžiku, kdy se to děje a každý záznam je jen falešným a deformujícím stínem skutečné události. Není to pravda. Jsem rád, že máme písmo, magnetofony a fotografické aparáty a že se zachovala i tato výjimečná nahrávka. Pro mne to byla v té době útěcha, abych se nezbláznil z toho, že mé písně nebudou nikdy nabídnuty publiku normálním vydavatelstvím, které je rozešle do normálních obchodů.
Nahrávali jsme jen jednu noc, bohužel. Dnes by mě zajímalo, jak jsem hrál i jiné písničky, měl jsem jich v tu dobu už spoustu. Nepamatuji si z té noci už téměř nic, kromě toho, že na konci jsem byl z vína ztuplý a zpíval strnule a pomaleji.
Na této dvoudesce nejsou všechny písně, které jsme v tu noc nahráli. Texaská města, Jezevčík záchrance a Koulař jsou songy veselé a bez publika znějí prázdně. Slunce Mao, které jsme napsali s Petrem Kalandrou v roce 1968, má zvukovou vadu.
Z té doby existují sice už i amatérské záznamy koncertů, ale mnoho kousků z šedesátých let jsem už tehdy v repertoáru neměl, považoval jsem tu dobu za dávnou a zapadlou. Možná právě ty zapadlé písně Langer chtěl, v každém případě část nahrávek je unikátní. Neexistuje jiný zdroj, který by umožňoval nahlédnout do úplných začátků mého zpívání. Mílovi Langerovi a Petru Beneschovi patří dík.

* * *

Do písničkaření jsem spadl v roce 1966 bez plánu a přípravy. Na jaře jsem odešel z umělecké školy s tím, že se chci věnovat konečně už jen výtvarnému umění. Ale v tom samém jaru jsem potkal Vladimíra Veita a Hvězdoně Cignera a ti mě přemluvili, ať se k nim přidám, že uděláme bigbeat a budeme hrát dobré písničky, ke kterým budu bubnovat a psát texty. Koncem roku 1966 jsme zůstali s Veitem bez Hvězdoně, už ani nevím proč. Z bigbeatu sešlo, protože jsme neměli peníze na aparaturu. Ale jak jsme objevili u Dylana a Donovana, šlo vystupovat taky jenom tak s kytarou. Koupil jsem si tedy šestistrunku a začal se na ni učit. O Vánocích 1966 vznikla první písnička: Hospodskej.
Neměl jsem nejmenší ponětí o hudbě ani o psaní poezie či písňových textů, ale do obojího jsem se pustil s vervou. Od dvanácti let jsem se věnoval výtvarnému umění a tahle zkušenost byla pro mne dostatečným základem k tomu, abych se pustil do psaní. Básníky a poezii jsem nesnášel, nevěřil jsem jim, zdálo se mi to buď blbě přeťuňťané, rozbředlé, zbabělé nebo komunistické. Na rozdíl od výtvarného umění a jeho dějin jsem o literatuře neměl nejmenší páru. Ze současné literatury jsem znal akorát pár samizdatových vydání překladů amerických beatniků – a ti mě oslovili. Nebylo to žádné brodění se v poetických sračkách, ale vyslovení pravdy. Ani já jsem nemínil psát poezii. Zní to dnes asi legračně, ale byla to správná cesta. Celý rok 1967 jsme se s Veitem připravovali. Chtěli jsme vystoupit s vlastním uceleným repertoárem. A 26. října 1967 se to podařilo: v F-klubu na Smíchově.
Někdy od podzimu 1966 jsem začal chodit se Zorkou Růžovou, později mou první ženou. Vedle beatnické poezie mě ovlivnila i ona. Byla to moje mladší spolužačka z výtvarné školy, recitovala své básničky a do písňových textů jsme se pustili souběžně. Zpočátku byl nedostatek melodií, tak jsme si je půjčovali od Donovana a Dylana. Anglicky jsme neuměli, vůbec jsme neměli ponětí, o čem ti dva zpívají.
Zorka byla jedna z prvních, kteří chodili na schody k Národnímu muzeu, podle vzoru beatniků v San Franciscu. Už od roku 1965 bylo cítit, že začíná vát nový vítr svobody, objevovalo se to v literatuře i hudbě a přicházelo to s mladou generací. V tu dobu se také objevil fenomén sebevraždy – jako pozitivní, téměř radostný fakt, že máme v rukou cosi, do čeho žádná moc nesahá: svůj vlastní život. Všichni jsme u sebe nosili žiletku. V roce 1966 spustil komunistický stát zběsilou akci proti dlouhým vlasům u kluků. Byla to velmi zvláštní zkušenost, protože v tomto případě většina obyvatelstva i intelektuálové byli na straně moci nebo k té věci byli zcela lhostejní. Byl to silný generační zážitek, stát zcela sami proti všem. Dlouhé vlasy byly obyvatelstvem jakž takž akceptovány až po ruské okupaci.
Po více než roce příprav a romantického života v ohrožení, že budeme obviněni z příživnictví, jsem s Vladimírem Veitem pobyl na jevišti jen krátce, od podzimu 1967 do jara 1968. Začátkem roku 1968 jsem se dal dohromady s Petrem Kalandrou a jako první jsme už v březnu začali vystupovat na Karlově mostě. S Kalandrou jsme se prozpívali nádherným jarem a létem 1968, zpívali jsme dvojhlasně. Nejdůležitější vystoupení byla o sobotách a nedělích na náměstíčku Platýz u Národní třídy, kde zároveň vystavovala výtvarná skupina Pod plachtou 68. Vše skončilo 21. srpnem, kdy do Prahy vjely ruské tanky. Šok z ruské okupace jsme s Kalandrou zažili společně. Z ulice, kde přestalo být bezpečno, jsme se nastěhovali pod střechu Divadla Maringotka paní Kočové, maminky budoucího písničkáře Jana Buriana. Někdy koncem roku 1968 odjel Petr se svými rodiči na čtyři roky do Tuniska, kde jeho otec pracoval jako lékař. Možná je ven popoháněla také nejistota, co bude, jejich blízký příbuzný Záviš Kalandra byl totiž před lety popraven v rámci procesu s Miladou Horákovou. V Divadle Maringotka jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je táhnout celý koncert sám.
Publikum na jaře roku 1969 bylo věrné a oddané, hledalo hluboké prožitky a vážné myšlenky, okupace dala životu na chvíli hlubší smysl. Jistě velkou působnost na celkovou náladu i politiku mělo v té době Palachovo a Zajícovo sebeupálení. Možná tyto oběti nakonec ovlivnily i represe, které se od Rusů očekávaly za zpackanou okupaci.
Od podzimu 1969 jsem půl roku hrál s Vlastou Třešňákem, v nejdepresivnějším roce 1970 jsem byl ve dvojici s Hvězdoněm Cignerem, pak zase chvíli sám a v roce 1972 jsem utvořil dvojici se Štěpánem Rakem. Mezitím jsem průběžně a nepravidelně hrál s Radimem Hladíkem. V roce 1974 jsme se Šafránem poprvé obsadili Baráčnickou rychtu na Malé Straně, kde jsme vystupovali pravidelně jednou nebo dvakrát týdně. Myslím, že právě v Baráčnické rychtě jsme našli sebe sama i své publikum, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli. Pořád jsme žili tím, že každý koncert může být poslední a že budeme všichni zakázáni.

* * *

Výběr písní na tomto CD je nahodilý. Nahrál jsem Langerovi ty písně, které on chtěl a které jsem si zapamatoval. Vyhnuli jsme se písním, které byly známé a v mém repertoáru nosné, jako Slunečnice, Pravděpodobné vzdálenosti, Litvínov, Hospodskej atd. Píseň Ach, ženo milá, jsem na jevišti nikdy nehrál.
Dnes možná nejzajímavější je sestava písní, které složili a zpívali Dylan s Donovanem a které jsme hned na začátku se Zorkou opentlili svými texty. Ježíšek, Kva, kva, Postůj i teď jako král, Slunce mé, Sladké žluté, Chci tě znát, Měna. Zorce bylo v roce 1967 osmnáct, mně dvacet a přes všechnu politickou tupost našeho okolí, jsme si ten věk docela užívali. Ona byla na psaní svižnějši a šikovnější a velmi jsem to na ní obdivoval. Někdy před deseti lety jsem jí samopalnicky „vydal“ CD Pramínek. Její písně se vešly akorát na hodinové CD. Její asi nejznámější text je Tango o Praze. Uměla jak poťouchlou ironii, tak existencialistický stesk. Pramínek a Život se otáčí jsou její asi poslední písňové texty. V roce 1975 jsme se rozešli a o rok později se s naším synkem Vavřincem odstěhovala do Francie. Tam ještě psala poezii, ale k písním se už nikdy nevrátila, bylo to cosi našeho společného, co se rozchodem rozpadlo, i když jsme zůstali přátelé.
Její text Kvartýr mi tehdy udělal obzvláštní radost. I když jsem napsal už hodně melodií, stále se považuji za přivandrovalce v krajině hudby a jde mi to pomalu. Jenže v roce 1971 jsem byl rozejitý jak s Vladimírem Veitem, tak s Hvězdoněm Cignerem, takže jsem si musel začít psát hudbu sám. Tímto způsobem vznikla i docela blbá píseň Vodník. Zorce se ten text nelíbil, tak na tu melodii napsala Kvartýr, a to mě nadchlo dvakrát. Nejen, že vznikla bezvadně poťouchlá píseň, ale bylo to poprvé, kdy někdo napsal text na mou hudbu.
Snad někdy koncem roku 1971 jsem se seznámil se Štěpánem Rakem. Ne kvůli tomu, že byl koncertní mistr na kytaru, ale proto, že se zabýval astrologií. Ve Viole měl kytarový koncert s názvem Zvěrokruh. S hvězdama jsme si padli hned do noty, začal jsem k němu chodit na astrologické návštěvy a na jedné z nich jsme se dohodli na společném vystupování. Nelíbila se mu moje melodie, kterou jsem měl k písni Litvínov, tak napsal jinou a lepší – a tak vznikla i píseň Ve stínu na kraji lesa a Zorčin Život se otáčí.
S astrologií souvisí i píseň Vnitřnosti zvířat. To má být jiný název pro zvěrokruh. Astrolog a malíř Vratislav Žižka mi tehdy tvrdil, že všechny staré texty jsou vlastně skryté astrologické symboly nebo vysvětlivky. Pokusil jsem se napsat text, do kterého astrologii také verš po verši zakóduju – a vznikla z toho pěkná hluboká píseň, jejímž některým astrologickým kódům dnes už ale ani já sám nerozumím.
Vnitřnosti zvířat patří do skupiny „druhé“ spolupráce s Vladimírem Veitem. V roce 1968 jsme se rozešli ne zrovna přátelsky, moje spolupráce s Petrem Kalandrou byl pro něj podraz. Někdy v roce 1973 se zase objevil a přišel mě navštívit. Neměl zrovna do čeho píchnout a mě přebývalo několik textů, protože na psaní melodií jsem byl pomalý. Vnitřnosti zvířat, Světlo a stín, Kolík a Zorčin Pramínek patří do této „druhé“ spolupráce.
Ve fázi „první“ spolupráce s Vladimírem Veitem v roce 1967 jsme společně napsali 37 písní, na této dvoudesce jsou z nich Život tě naučí a Vzdušné dítě. Vzdušné dítě patří k sérii písní, jejichž texty vycházejí z Andersenových pohádek. A bylo to snad někdy koncem roku 1967, byli jsme s Veitem na návštěvě u mých rodičů v Olomouci, a já jeden večer napsal na Donovanovu melodii text Ježíšek. Veita se to dotklo a řekl mi, že umí také hezké melodie. Hned ten večer měl jednu takovou hotovou a já na ni druhý den napsal Vzdušné dítě.
Poslední autor hudby na těchto deskách je Hvězdoň Cigner. Jeden ze dvou vlasáčů, kteří způsobili, že jsem se dal na písničkářskou dráhu. Společný způsob skládání písní jsme našli až v roce 1970, kdy vznikla série veselých písní, kdy jsem se přizpůsobil jeho melodiím a psal texty na ně. Na jeden rok tak vznikl úplně jiný písničkářský žánr, jako Jezevčík záchrance, Tango o Praze, Hromada smetí, Koulař a další. Hvězdoň neuměl psát na text, nesedělo mu to. S písní Kája nebyl nikdy spokojen, ale ta ve své době měla svůj smysl, dokonce oslovila i Vlastu Třešňáka, který pak napsal píseň Kája 2.
Hvězdoň se považoval spíš za skladatele vážné hudby, podle toho pojal i text Sněženka. Tato píseň vznikla začátkem roku 1969, měl jsem při ní na pozadí mysli obraz sebeupálení Jana Palacha.
Hvězdoň byl problematický člověk, který trpěl schizofrenií, což jsme z počátku nikdo nebrali příliš vážně. Patřilo k době, všichni považovali za blázny a já si také skrze blázinec řešil modrou knížku. Koncem sedmdesátých let se Hvězdoň dostal na sedm měsíců do blázince v Bohnicích, kde ho léčili inzulínovými šoky a velmi mu ublížili. Rozhodl se utéct na Západ. Myslím, že větší strach měl z tehdejšího léčení duševních chorob než z komunistů. Utíkal za mnou do Holandska v rámci nějakého zájezdu. Asi po roce na něj z emigrace padla strašná tíha a spáchal v Rotterdamu sebevraždu. Bylo děsivé v cizí zemi pohřbívat kamaráda a kolegu, měl jsem z toho dlouho sebemrskačské sny. Po poradě s jeho ženou, kterou pustili na pohřeb – malé děcko muselo zůstat doma –, jsme Hvězdoně nechali rozprášit nad mořem.
Sebevrahyně je jedna z existencialistických moravských balad ze Sušilovy sbírky. Langerovi jsem ji nahrál, abych se pochlubil, jak pěkně umím hrát na kytaru, a je to opravdu to nejsložitější, co jsem kdy na kytaru vymyslel. Jsem rád, že se ten záznam zachoval.
Ostatní písně mají mou melodii a byl jsem na ně hrdý, protože znamenaly nezávislost. Byl jsem schopen si všechno udělat sám, včetně plakátů, které jsem ve velkých formátech pilně ryl do lina.
Bouračka má přímý vztah k Langerovi a jeho energické ženě. Jel jsem s nimi kamsi, ona řídila a vrazila do auta před sebou. Vylezli a řešili problém, zatímco já zůstal na zadním sedadle a do sešitku cosi sepisoval. Když se vrátili do auta, přečetl jsem jim hotový text.
Ze zbylých písní bych se dotkl ještě písně Papírku bílý. Je to jedna z nejkrásnějších písní, které jsem napsal, ale vždycky jsem se styděl ji hrát a poslední tři desetiletí ani pořádně nevím jak. Ta stále čeká v Popelčině oříšku na své objevení.

Jaroslav Hutka

NÁVŠTĚVNÍK

Posted in Ahoj by ondys on Duben 8, 2017

Vlak zastavil na nádraží a jediný cestující vystoupil do jeho ranní ospalé nálady. Případně zvědavým očím nijak neskrýval stáří, občas se zarazil při pohledu na nějakou část a mluvil sám pro sebe; zdálo se, že okolní prostředí pozorně porovnává v čase. Pak opět vykročil a zamířil k východu.
Celý den procházel městem a hledal známá místa. Doufal, že na nich najde alespoň jediného vrstevníka a podělí se spolu o společné vzpomínky na mládí. Často se místních vyptával na konkrétní osoby, ale odpovědí mu bylo jenom odmítavé kroucení hlavou a kradmé pošilhávání k návrší nad městem. Překvapilo ho, jak se městečko rozrostlo a kolik přibylo obyvatel za několik desítek let, co zde nebyl. V podvečer si unaveně uvědomil, že celý den stále kroužil kolem místní dominanty, a vydal se na její vrchol.
Z posledních sil se zastavil před železnou bránou v podobě ozdobné mříže a váhal, zda má pokračovat. Pak se dokonce posadil na nedalekou lavičku. Napadlo ho, že vlastně zemřel pro tehdejší vrstevníky, když odešel před lety, a bylo by nejlepší znovu odjet.
Odpočíval a přemýšlel. Možná si i zdříml.
Probralo ho skřípění pantů branky pro pěší v železné bráně.
Stála v ní žena neurčitého věku a naznačila mu, aby přistoupil. Důvěrně se naklonila k jeho uchu a zašeptala: „Měl byste jít dál, později mě čeká moc práce. Dokonce mi pořídili sekačku, i když se nejraději oháním s kosou.“ Uchopila ho za loket, jako by se bála, že odejde, a pokračovala: „Musí se snížit množství na pouhý zlomek!“
Důvěrně ukázala vztyčeným palcem k obloze a s očividnou pokorou na vysvětlenou dodala: „Nelíbí se mu, jak ničí jeho dílo.“
Stařec se cítil zaskočený, nepředstavoval si takhle návštěvu rodného místa.
Se ženou v zádech vstoupil do míst, kterým se celý den vyhýbal, a když uslyšel, jak za jeho zády brouskem ostří kosu, pochopil, že vlastně měl štěstí.

Foto.0338

KAMARÁDI

Posted in Krátce by ondys on Duben 2, 2017

Známá Verunky potřebovala navštívit vzdálenější město s celou rodinou a požádala mne o hlídání půlročních štěňat…

Kamarádi

Co za ozbrojence se na nás řítí?

Divokej pistolník Fífa

Ví to celá ulice!

Dejte si na něho bacha, prckové!

Netuší, že jste sežrala cestou sem malé dítě, ukousla ruku jeho matce a pochcala nohy otci

Lavička je úžasná pro moje utahaná kila

Ještě pár fotek a můžeme vyrazit dál

Nádhernej aprílovej den…