Vladimír Ondys – Z konce světa

POKROK

Posted in Gril by ondys on Leden 31, 2017

Každý den několikrát dívka se džbánem na hlavě sestupovala do údolí k prameni s vodou a vynášela ji v nádobě do chýše, aby zásobila celou rodinu. Byla to tupá lopota a vody nebylo nikdy dost, skoro neustále se zadostiučiněním myslela na slova mnohem starší sestry, která žila mezi bílými v Evropě, že po každém vymočení do toaletní mísy vše spláchne bez námahy stejnou dávkou pitné vody i libovolně víckrát, až jednou přepluje Středozemní moře.

obraz

Reklamy

Věže, na které jsem nevylez – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 28, 2017

 

Jako děcko jsem miloval podzim. Ze všech ročních období nejvíce. Svět byl papírový model řeckých bájí Eduarda Petišky a život přirozeně věčný. Každý den jako nový, detaily výrazné. Opuchlá pionýrská bestie s rudým šátkem pod krkem. Brouzdání spadaným listím barvy sieny pálené mi přišlo zajímavější, než ploužení namodralým páchnoucím mořským příbojem. Schnoucí listí v náručí zmatené, smradlavé země, lstivý déšť, pošmourno a nenápadný vlezlý chlad býval mým rajským oknem do smrti. Svátek Všech zesnulých a návštěva hřbitova v doprovodu prarodičů  téměř vrcholnou událostí roku – Velkým Sabbatem…, kromě Vánoc. Jestli Vám zbyly nějaké dárky, klidně mi je pošlete, nějak se domluvíme. Lampiónové průvody a oslavy Svátku práce zanechaly hluboké stopy v mé dětské duši. Sabbath bloody Sabbath!

Prázdniny u moře mi rodiče dopřáli dvakrát. Budovatelé reálného socialismu snili o světlejších zítřcích a kousek Itálie, pár malých řeckých ostrovů, pás severoafrického pobřeží anebo srdečnější družba s maršálem Titem, jim byly u prdele. Takže k Černému, jak jinak. K Baltu bych nejel ani za dnešní normalizace – Girls & Boys.

Poslední den prvního roku školy. Pospíchám dolů městem podél zahrádek plných rozkvetlých růží za babičkou a dědou – řízek a hranolky (domácí, jiné nebyly, lulíni/y). Žluté, rudé, růžové draly se skrz ploty rodinných domků uprostřed právě zabydlovaného sídliště. Nová škola druhým rokem v provozu. Okna a modré panely, architektonický vzmach 70. let. Poletím do Mangálie! Jsem v útlém věku netušil, že let turbovrtulovým IL-18 může být dětským dobrodružstvím a vnuceným šílenstvím pro dospělé. Už cesta autobusem na letiště byla divoká. Cholerický řidič zběsile doháněl zpoždění, několikrát zabrzdil tak, že mě málem katapultoval čelním sklem. Mí rodiče a cestující na předních sedadlech mírnili jeho stíhací vášně, ale odlet je odlet. Dnes by připomínal figurku z rockové kapely tamtěch let, co odvál čas. Malý, mohutné licousy, bradka, na temeni plešatý, avšak po stranách palice dlouhý vlas. Podobně pitoreskně vypadala většina chlapů. Dnešní mladí vyholenci by chcali smíchy. Takové osazenstvo neviděli ani v nějakém velmi bizarním muzikálu, mama-mia. Taky koukáte na retro porno (doporučuju dánské a německé)?

Nedisciplinovaná banda socialistických buranů vyrazila ihned po odbavení ztéci aeroplán a obsadit nejlepší sitze, když kolem v nebezpečné blízkosti rolovala další letadla. Dodnes nechápu, jak byla taková anarchie možná. Matka jen procedila skrz zuby: Vysraní hajzlové, jedeme na dovolenou, nikam nepoběžíme. Zbyla předposlední řada. Hajzlík poblíž vždycky bodne. Mě posadili ke okénku. Červencové pohasínající nebe si kromě civilního letectva pronajala i letectva spřátelený armád Varšavské smlouvy. Sdílet nebe je absurdní. Tak nás doprovázely MIGy-21 vzdušných sil NDR…, identifikoval můj otec. Pak stroj vletěl do nefalšovaně prudké bouře. Náhle blesk prudce udeřil do mraků. Bum, prásk! Fascinující, ale poněkud znepokojivé. Pak se letadlo propadlo, následně vlétlo do turbulence a dlouhou chvíli klesalo, padalo, ne a ne přestat. Mimořádně znepokojivé. Otec zarytě mlčel, matka oči v sloup, zřejmě vymýšlela nějakou ateistickou modlitbičku, já marně hledal plyšovou opičku a v duchu konstruoval dětský padák. Nabíráme výšku…

Nad nočním bazénem Konstancie jsme míjeli signalizační světla čehosi rovněž temného. Bombardéry IL-28.  Neustálými vzlety a přílety nám před půlnocí krátily hodinové čekání na autobus. Tahle letadélka znám. O pár let později jsem skládal jejich plastikové modely made-in Kovozávody Prostějov, státní podnik. IL-28 byl sympatický lehký bombardér, vyráběný i v Československu. Protějšek amerického stroje stejné kategorie B-57 Canberra vyráběného v britské licenci. Prý se příliš nepovedl, povětšinou byl zdrojem problémů a USAF nedokázala najít jeho správné bojové použití. Neuspěl ve Vietnamu a vlastně vůbec. Prostě výplod zlovolného imperialismu studené války nemohl skončit jinak.

A jakou tehdy měla vojska Varšavské smlouvy převahu! V letecké, ale i pozemní bojové technice!? Ve všem! Armády lidu sajediňátěs! Ano, podráždit strýčka Sama strategickým letectvem. Preventivně vybombardovat podstatnou část Belgie. Známe ty zpropadené Belgy! Obchvatem tankovými voji skrz Rakousy obsadíme Bavorské hvozdy, vypleníme místní vesnice. Zlomit případný odpor dělostřeleckou palbou anebo plošným bombardováním (stíhačky vypůjčíme) bude dětskou hrou! Zmocníme se Passau! Po dobytí solných dolů nás čeká už jen vítězná párty v Orlím hnízdě! Bestellung werde! Domorodce prodat do otroctví, tak velím já! Dneska tam stejně děláte pingly, hrdí Slováci, Poláci!

Bohužel…, socialistický šlendrián se omezil na bezzubou ideologickou diverzi, nabídl studený Balt, průměrně přívětivé Černé moře…, a pod rudou hvězdou se neopálíte…, a taky jsme už mohli mít tím pádem tu 3. Světovou za sebou, Girls & Boys. Samozřejmě si dělám legraci, bo nás sledujou a nikdy nevíš, na jakého blba narazíš…

Abych dokončil tuhle blábolivou story… Z toho, co jsem dokázal pozřít v hotelové restauraci, aniž bych odporem omdlel, jsem zhruba třetí den dostal lehké teploty a těžký průjem. Spolucestující lékařka během několika dní zaléčila můj šestiletý organismus do té míry, že jsem osamocen nemusel polehávat v posteli a mohl během občasných ataků nevolnosti vychutnávat krásy pobytu u moře. Jo, potkal jsem tam Štěpánku Haničincovou a donutil matku, aby ji i s Janem Přeučilem pozvali do recepce, že s ním musím mluvit. Popili s rodiči po sklence vína a já dostal její fotku s věnováním a čertíkem Bertíkem, jinak by to Rumunsko stálo za prd. A to jsem chtěl psát o věžích, na které jsem nevylezl. Vůle bývá, chybí síla, avšak… !? A že Štěpánka pila?, ona i paní doktorka (dalších 40 let byli skvělými přáteli rodičů) je už v důchodu – 2x neúspěšně léčena a já taky úspěšně pochlastávám. Každá mince má dvě strany, ale Forest Gump (dostal jsem knížku od Ježíška osobně:-) je jen jeden. Che je Velký, bděte!

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

 

„Seš tam?“

Posted in Fragmenty by ondys on Leden 20, 2017

„A kde bych měl bejt?“ odpověděl jsem a usilovně přemejšlel, odkud znám povědomej hlas.

„Tak to tam teda seš…“  zaznělo pobaveně a začalo mi svítat.

„Vo co ti zas jde?“ řekl jsem votráveně, můj zdravotní stav se zhoršil díky extrémnímu počasí a celý dny jsem proležel. Ještě že furt spím, jinak by mi z toho asi jeblo.

„Já přijdu!“

To mi je jasný už od chvíle, kdy mne to švihlo.

„Tak jo a nestraš, horší je bejt vochrnutej!“ ušklíbl jsem se. Užil jsem si dostatečně svý bezmocnosti.

Na druhým konci se ženský hlas odmlčel. Snad od něho budu mít chvilku klid…

:) )))))))))))) To musíte bejt na mne dvě?

🙂 )))))))))))) To musíte bejt na mne dvě?