Vladimír Ondys – Z konce světa

ZE ŽIVOTA SMEČKY – pro Nelu

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Srpen 30, 2012

Dědek v nejoblíbenější

Hlídání je na mně

Nějak mne to zmohlo

Tak jsem taky zaujmul oblíbenou polohu na přiděleným místě

Nebyl by piškotek? Druhej dědek si zrovna líže koule…

Toho zas naseru, pokaždý mne musí přechcat.

:)))))) Dneska se ale urazil, že jsem indiskrétní a dělám z něho veřejně vola, i když to je vobávanej americkej stafóóórd!

Reklamy

PO DLOUHÝ DOBĚ

Posted in Ahoj by ondys on Srpen 27, 2012

Majitelka Allien nám poslala mailem nový fotky z vejletů

Z Allien vyrostla holka do nepohody a docela se jí stejská po starouškovi

Tak jsme jim domluvili rande a já jsem nic neřek dědkovi

Asi něco vytušil, tak se při čekání jenom převaloval a šetřil si nemocný srdce

Občas si asi i zdříml a najednou jeho mladá kráska byla tady

Zaskočila staříka v nedbalkách

To bylo radosti i ňuchání

Dědek to vzal ze všech stran

A nemohl se ani moč udržet v projevech přízně

Dokonce Allien přenechal i hovno vysraný člověkem a to už je co říct, má ho za zbytkovou potravu, a s každým jiným by se popral vo příkladně výstavní sousto nezištně ponechaný hned u cesty

Znenadání ale zazvonil telefon

A všichni jsme se museli rozeběhnout za hranice všedních dnů do lepšího 😆 příští!


 

KONEČNĚ

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Srpen 27, 2012

Klasika!

Měl jsem problém s počítačem a potřeboval jsem ho řešit, i když jsem správně tušil, že se jedná o výrobní poklesek spojený se zavedenou komunikací od prodejce směrem k zákazníkovi a nebudou na to moje síly stačit včetně nabytých vědomostí a zkušeností. Desítky hodin jsem se usilovně snažil a dnes ráno mladému expertovi se znalostí problému stačilo několik minut k jeho odstranění prostřednictvím firemních ajťáků, ale s pobaveným úsměvem jsem reagoval na omluvy v prodejně, chválím všechny tři svazáky ze profesionální přístup, pro mne je mnohem víc důležité, že jsem se opět aspoň další přiučil v případě tak skvělého konce, znám se moc dobře a silně pochybuji o tom, že bych se jinak dobrovolně přinutil k lopotnému způsobu poznávání četbou děsné spousty nezáživných manuálů zrovna tohohle typu selhání funkce. Tuším, že to tak asi musí být v mém případě, jinak bych si místo toho stejně lámal hlavu nekonečně náročným linuxem s jediným rozdílem v možnosti výběru zajímavější oblasti bádání v operačním systému.

FÍFA A PRVNÍ

Posted in Ahoj by ondys on Srpen 20, 2012

Už je to tady

Už je to tady

Už je to tady

Už je to tady

Už je to tady

Už je to tady

Už je to tady

Proč se všichni tak cpou? 😆 Aby jim všechno nesežral hnusnej dědek!

Čtvrtek – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Srpen 16, 2012

(Alkoholikovo K.d.P.)

Jé, já chtěl psát o politice, ale neumím to. No neumím. Hlupy sem. V bedně koukám na Hyde-Párky, Události Komentáře, publicistiku a třeba ty rozhovory, které před půlnocí vede paní Šárka z ostravského studia – příjmení mi vypadlo – mi přijdou geniální. Díky hostům i jí. Švarná roba, sexy šat, bo protokol, ústroj třeba i v bedně dodržovat, no ni? Profesionálka, každým coulem. Teraz tam byl Jahelka – zpívající právník. Jasný hlas, jiskrné oko, jež duševní svěžest a bystrý úsudek značí, sic neoholený, zřejmě nekouří, nepije, ale kurde, solidní synek od pohledu. Šaty dělaj člověka, mládí nenahoníš, na moudra, nás chytrých, každý sere. Voskovec a Werich, komická dvojka, ovšem, ale počkejme.

Tuž já dneska jen v trenkách a, hm, oranžové kopýtka proti průvanu zdobí haxny mé. Ženštiny posedlé zvědavou podloudností by jistě neoslnily trenečky upnuté pod pivním břuchem, nóó, nejsou trendy, jsou šedé, ani mě se nelíbí, leč šulínovi poskytují beztlaké prostředí. Aleluja, na Zdraví! Dámám se omlouvám. Na druhou stranu, i úlevně močit v mém věku není úplnou samozřejmostí, že?

Obratně, kruh-hbitě, jazz a jeď – tuž dozvuky Olympiády…zřejmě. Hezká byla, krásně sejmutá on TV. The Who i božského Paula jsem zaspal. Hey Jude. Nicméně, ludkové, ten náš pětibojař, kurde, utíkal, střílel, utíkal, Povadlý Číňan mu v patách. Nevíš, co vyčíst z těch asijských tváří, zdali bečí, bo tretra tlačí pod patou, či usměv zastírá utrpením nebo všecko dohromady. A běží, běží, střílí. Pustil běh z kopce, jako huragáán a valil pro zlato. Ludečkové dobří. Nebo ten synek na kole? Byl na špici, nicméně sveřepý Švýcar bojoval jako lev, kopec, kurva ne, pár prudkých šlápnutí, protlačení řidítky přes kořeny jakýsi, bo Anglie je známa svým rostlinstvem, a dymba do cíle. Hýro! Trochu ho zavřel, ale snaživý švajc byl stejně o kolo a půl vzadu. Jako bývalý cyklista to umím prožít a vím, která bije, čulky.

Však já se nijak nestylizuju, bo fakt jsem politický autista. Dvoje (2x), druhá kola senátních voleb jsem vynechal a jinak volil, volil, volil…až do volil, vole (K.d.P.). Ruka strhaná od dobrých úmyslů, hlava tím tuplem, naštelovaný do upřímné víry, těhule před epidurálem nemůže být šťastnější a myslel, že to stačí. Tlačit, matko, tlačit! Košula s límečkem, ostříhané nehty na rukách, nohách, osprejovaný, bez módního třídenního zárustu na pysku, s úsměvem na líci házím lístek do urny. Sem docela hodný synek, a ještě dělat ze sebe píču, OK, já nevím, mě to asi stačí, ludrám nahoře taky, Bůh vysoko, Praha daleko, starej se jak umíš, za naše prachy, ve prospěch poplatníků, kteří doposud platí daně, pravda víťazí v sedle, a sedí jen Rath. No, mně už se to dlouho nelíbí (asi 40 let). Prý i Gausův průměr tych týnédžéérských děcek nestuduje co by mělo, neblbněte, bo rýsovat je těžké, počítat vzorečky bez kalkulačky nemoderní, kde ty filosofky mají shánět chlapy s kulami a technickým nadáním, když už rodičové neví, kterým autem vyrazit do shoping-parku pro dřevěné uhlí (chcete grilovat – uhle musí být), právničina není strohé memorování, zkriminalizujeme ludečky, nabídka je, poptávku stvořit třeba, no. Hledání spravedlnosti? – oka zamhouříme, váha poklesne, tu vlevo, vpravo, tu v kolenou, však i ta Bradáčová musí chodit chcát. Hezká baba. Bude i chytrá – usuzuju podle sokolího oka a praktické kštice. My humanisti, víme své.

Ego ne ego, já umím vařit, když je hlad, tak aji zeleninová polívka v mém podání chutná vyšměnitě (báječně). Kulinářský talent od boha darem byl mi dán, trocha fantazie, hrnec horké vody ochutíme topůrkem, přikápneme polévkového koření z Byšic, a chutná, ne?. Přiondívaj se horší kalamity. Mimo jiné, mám tady vyběleno do běla, fakt nevím, bezpečnostní předpisy, hygiena, směrnice EÚ, v rámci bezpečnosti musím nainstalovat mříže do oken…abych nevypadl.

Jo, politika. Třeba církevní restituce, jo? Z knězů mě bere akorát televizní páter Czendlik, tež muvjim polskim dialektem a šanujym ojčizne, jasně, a taky fráter Malý, ale toho mám fakt rád. Ne že bych byl na chlapy, ale ti moderní kněží hrají fotbal, sklenku vína v hrdlo vzdmou, mluví česky, aspirují na celebrity, jsou fajni a nesmí masturbovat. Nemasturbujte bratři a sestry, v rámcí humanitární pomoci vás budeme vyvážet! To já si klíďo, píďo masturbnu kdykoli…no.
Duka bude také správný řízek. Kolénko pro škváru pošroubuje, vrtokroutem vruty vrut, cípek taláru v kalich Kardinála (pamatujete za totáče) konzumního smočí, zmanažuje pozemky, nemovitosti, movitosti, polorozpadlé zbytky samozřejmě třeba vysvětit (od Kyselky k Bohumínu) ludečkové dobří, slovem božím zázraky vysvětlit (myslím světla katedrál – jak mocné je baroko!), s Hájkem, prezidentem – tak přece jenom je to hlava státu, že – slůvko prohodí, bratry ze zajetí odpolední liturgie nechtíc vytrhne, zavilé pro víru, umanuté v pravdě Boží, peristaltika břuchem zacloumá, zasvěcení v šifru …a… maž (mazej)! Bez kusu pole se nevracej, zvěrosvěste! Jsem Svatý a Prostý, dokonáno, dokonáno jest, i Mistře z Husi, pane Molay!?

Ježíši, já toho napsal! Ohryzek v hrdle zůstal nebo co? Zpátky ke komickým dvojicím. K napsání článku mě inspiroval tubní brus, zároveň nebeské narozeniny jednoho z mých nejoblíbenějších švandistů.
Pst, ticho!
Ktosi je za dverami…

http://www.youtube.com/watch?v=21CAR5g9ATQ&feature=related

 

MILÁ MAMINKO A TATÍNKU – 1

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Srpen 11, 2012

zase vám musím napsat po dlouhé době, co jsme se viděli naposled, a zároveň si dávat pozor, abych to nezamotal podobně jako první pozdrav z pionýrského tábora v Českém ráji, kde jsem byl poprvé a naposled v devíti letech (víckrát by mne tam už nedostal ani soudruh prezident Novotný, i kdyby se sám kvůli tomu dobrovolně převlékl zpátky do montérek, že bude dělat s obludným rukávem přes rameno figuranta-diverzanta pohraničníkům z Horního Jindřichova s jejich německými ovčáky při oslavách 1. Máje na Strážném vrchu), a opisoval od Pavla Bogára, tak se mi tam ještě vloudil pozdrav pro jeho maďarskou babičku, která bydlela s nimi na náměstí nad podloubím a dávala mi praženou i vařenou kukuřici, když jsme lhali, že se u nich budeme společně učit rusky, abychom jednou mohli navštívit Sovětský svaz, vyměnit si novátorské poznatky s dělníky, kolchozníky i pracující inteligencí a byli pak oprávněni šířit moudrost po návratu mezi všemi, co tam nikdy nebyli vlakem Družby kvůli nevhodnému třídnímu původu. Jen tak mezi námi, milá maminko a tatínku, tu opsanou babičku jste taky  hned nemuseli dávat pro pobavení příbuzným celé roky při tradičních setkáních k pravidelným oslavám, pokud zábava nějak vázla.
Zrovna teď si zase myslím, že jste se taky příkladně nevyznamenali, když mne po vašich bouřlivě sobeckých radovánkách v kolektivním úsílí maminka neporodila rovnou jako starobního důchodce a nechali jste mne úplně zbytečně celý život mořit chytřejšími, kteří mi vždycky uměli poradit a věděli nejlépe, co si zasloužím za plat, aby mne hlavně i především sami nemuseli rozptylovat přiloženou rukou k dílu s následným nevábným pachem potu i nepříjemnou bolestí celého těla, a nejpříkladnější z nich byli levicoví intoši s jejich úžasnými představami v novinách, rádiu a televizi o všem, co ve mně je. Později jsem si kolikrát málem ukroutil hlavu nad tím, jak se sám před sebou mazaně skrývám s téměř dokonalým umem přetvařovat se při pohledu do zrcadla tak neuvěřitelně zdatně na obyčejného člověka živícího se rukama, a pokaždé zaskočený děsivou skutečností z tak ohyzdného talentu jsem musel prchnout sám před sebou na pivo do nejbližší hospody, kde jsme se s ostatními proletáři opíjeli často až do začátku další pracovní směny, pokud číšník patřil ke známým a sloužili esenbáci s původem z našich řad, s kterými se občas taky dalo vyjít, když jeden zrovna nemyslel jen na svou rodinu pří hrábnutí do společného a veřejně nespílal všem, co to mysleli s ostatními společensky vždy příkladně. Nejhorší to ale bylo každý rok dvacátého prvního srpna, kdy všude číhali exsoudruzi kontrarevolucionáři a my jsme museli pít rum z hrnků na kafe a tvářit se, jak je neuvěřitelně odporné ve své hořkosti, pokud hospody nebyly rovnou zavřené, aby se uvědomělý proletariát neurval ze řetězu a nesnížil se k nenávistným projevům na adresu Dubčeka a jeho pacholků, co po nemilosrdných ranách domácím přisluhovačům amerického imperialismu, které jako svazáci pomáhali údernicky zasazovat v padesátých letech, šli slabošsky do sebe a stejně nestydatě chtěli nasadit lidskou tvář všem dalším uvědomělým kovákům společenského pokroku.
Proč vám píšu, milá maminko a tatínku, po tolika letech vzájemného odmlčení?
To budete koukat!

A JEJE

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Srpen 9, 2012

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

Co se to se mnou zas děje?

To byla síla!

JEN TAK SI PÍSKAT

Posted in Ahoj by ondys on Srpen 5, 2012

Bloumali jsme včera s Rockym po nedalekém sídlišti, naše společné vochcávačky se posledním rokem samovolně zkracují a prodlužují s nutností delších přestávek, kdy čtyřnohý dědoušek ulehne na místě a jenom vejrá po okolí s pohledem mlčenlivého znalce smířeného se životem snad taky kvůli tomu, jak skutečně i nepříjemně tvrdě si ho musel vybojovat za velice těžkých okolností v nejbližší minulosti. Nechávám ho v pohodě, pokud zrovna neleje, a jen tak si dumám po svém o všem, co se kolem mne děje. Je to pro mne příhodné. Pokaždé mne překvapí a víc zaskočí, když narazím na střet pohodlných představ s běžnou skutečnosti, jak mne zmáhá a otravuje neochvějná tupost, s jakou se většina snaží fandit i nefandit podsouvanému a společensky příkladně nepřemýšlet se značně neumělým šermováním přijatých šablon natlučených do hlavy doma i ve škole. Asi můj osobní problém ve vztahu k okolí má hodně společného s věkem a stále častějším nenávratným mizením i mladších vrstevníků za obzor v souvislostech vzdálených představám stejně daleko, jako se u nás na můj vkus nepříjemně často potměšilé představy míjejí s pravdou. Možná to má i souvislost s pojetím života mnohých okolních jako oroseného půllitru piva v ruce bodrého pantáty, kterého jen občas vyvede z míry vystavený účet v případě větší opilosti a po jeho společensky příkladně mírumilovném zaplacení u okolních nenávistně nařkne hostinského za jeho zády ze zaručených nepravostí místo, aby stejně neúprosně zpytoval své svědomí, a třeba taky ne, když se spousta souvislostí často jeví, jak se existenci zamane a jeden musí trpělivě počkat, až se vybarví s odstupem času bez rušivých zvuků i dobových převleků. Poslední měsíce netrpím dobrou náladou a optimismus jsem nikdy nečerpal ze společných žump ani v lepších dobách, a proto mne velice překvapil zvuk známý z mládí, tehdy se často šířil mezi lidmi místo současných stále omezenějších výrazů pramenících z příkladné pokleslosti hodnot i touhy většiny. Nevím zač, ani netuším proč, ale jsem nesmírně vděčný neznámému jedinci, patrně něco dělal ve sklepě nejbližšího paneláku a zároveň si pískal velice příjemnou i neznámou melodii, stále mi zní v uších…

S kamenným koněm na zádech v lázeňském parku

Jeden by si mohl myslet, že to napsal současník

Posted in Pikant by ondys on Srpen 1, 2012

Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.

Jenom kulisy a kostýmy se mění v zájmu společensky úžasného pokroku pro 😛 nejpříkladnější