Vladimír Ondys – Z konce světa

OMLUVA VŠEM NAŠIM DEMOKRATŮM

Posted in Pikant by ondys on Únor 28, 2013
Všeobecná mobilizace

Všeobecná mobilizace

Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.00 hodin. Za 24 hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány tři čtvrtiny povolaných záložníků. Mobilizace povolala 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů.

Omlouvám se všem demokratům za způsobená příkoří od Všeobecné mobilizace 23. září roku 1938, kdy se naposled drtivá většina našich obyvatel zachovala jako příkladní vlastenci s odvahou upřednostnit svobodu i za cenu zranění a smrti. Hanba všem zrádcům, kteří později z jakýchkoli důvodů kolaborovali s jakoukoli mocí, aby z toho měli nějakou osobní výhodu, a my jsme se z následků nevymanili až do dnešních dnů…

Představitel nacionálních socialistů

Představitel nacionálních socialistů

Náš představitel před volbami

Náš představitel před volbami

Před odjezdem do Moskvy za představitelem internacionálních socialistů, kteří si nás přivlastnili na své sféře vlivu po vyhrané válce s předválečnými soudruhy nacionalisty

Před odjezdem do Moskvy za představitelem internacionálních socialistů, kteří si nás přivlastnili na své sféře vlivu po vyhrané válce s předválečnými soudruhy nacionalisty

Představitel internacionálních socialistů (Kterou zahraniční delegaci to tak přátelsky zdravil?)

Představitel internacionálních socialistů (Kterou zahraniční delegaci to tak přátelsky zdravil?)

Trudná minulost prvního z představitelů obou socialistů

Trudná minulost prvního z představitelů obou směrů socialismu

Se stejnou i toho druhého

Se stejnou i toho druhého

Reklamy

CO JSME ZAČ A CO V NÁS SKUTEČNĚ JE?

Posted in Gril by ondys on Únor 28, 2013

Stačilo by vyhlásit v den výročí naší státnosti dvacet čtyři hodiny amnestovaného bezvládí, vláda by měla dát předem každému muži, který prošel vojenským výcvikem, flintu domů jako ve Švýcarsku v podobě určité pojistky naší civilizovanosti, a hned budeme všichni vědět, co v nás skutečně je, co jsme zač a jestli jsme odpovědní občané, nebo banda loupežníků a hrdlořezů s absencí nepsaných pravidel lidskosti, které drží na uzdě jenom strach z trestu za zlovolně projevenou chamtivost i skrývanou nenávist k okolním. Vždycky mne udiví, když otevřu většinu mailů kolujících po síti, jak všichni kolem mne nezaslouženě trpí ve svém dokonalém úsilí příkladných beránků s oprávněnou představou svých požadavků a nároků, ať to stojí, co to stojí, vem čert astronomické zadlužování našich potomků po jeho společensky příkladném vyhnání ďáblem, pokud bude socialistické přerozdělování sociálně nejspravedlivější. Asi spoustu horlivých snaživců zklamu, ale většinou mi podobné tvrzení přijde tak přitroublé, že mail nemilosrdně smažu a dál nešířím, vadí mi v tom poťouchlá blbost svatoušků, ale zaručeně vždycky to má alespoň pozitivní účinek v tom, že mi vždy přijde hluboce líto všech, co se ještě pracně snaží a platí daně, až se z nich kouří, v soukromém sektoru. A neznámé OSVČ bych v každé obci nechal postavit pomník už dnes, u našinců se z ní brzy stane vyhynulý druh.

WordPress náš vezdejší – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Únor 25, 2013

Dlouhé zimní podvečery. Česko opět zasypal sníh, aby z bílé duchny mezi paneláky zbyla v neděli jen čvachtavá břečka. Snad v očekávání přírodní kalamity, když už ten konec světa máme za sebou, místní obyvatelstvo komplexně zredukovalo sortiment mé oblíbené večerky. Základní potraviny – veškeré pečivo, balená voda zmizely jako první, zbyly ochucené a kdo ví čím sycené minerální vody pojmenované po příchutích, o nichž jsem jaktěživ neslyšel. Dokonce dva výskyty ženského rodu v důchodovém věku, teplácích a cuklach domowych (bačkory) svorně láteřily nad absencí cibule. Právě v sobotu jim ta jediná chyběla. Krásně malá, ke krájení prý ideální, ale v pátek dopoledne už byla vyprodána, přitakávala prodavačka, taková ta trubka s přelivem a dokola vršila nesmyslná zdůvodnění, proč cibule už není. Baby se chytly tématu a od cibulovin zapředly hovor k chystanému obědu, počasí, dětem, vnukům. Ještěže politika nechává praktické hospodyně chladnými. Nečase k obědu nepojíte a Otázky Václava Moravce dávají až v neděli a tak dlouho jsem nehodlal ve večerce tvrdnout. Obligátní vodka a noviny v košíku. Přepadla mě nutkavá chuť, slinou z pysku doložená, na Vlašský nebo Pražský salát trůnící v útrobách chladícího boxu, přestože po prezidentských volbách salát druhý z výčtu a Hřebejkovy filmy odmítám konzumovat, stejně po rohlících nezbyla ani okrušina. Jak bylo předesláno, regály s pečivem zely prázdnotou, takže vhodnější by bylo říci, regály bez pečiva, takže případně ani Buharku nebylo s čím posnídat, tudíž nezbylo než pokusit se upéci chléb přesně podle receptu, jenž se na stránkách objevil před chvíli (psáno v neděli večer).

Příprava a samotné úkony spojené s pečením nejsou příliš složité. Krizovým momentem je první zadělávání těsta. K hnětení je lepší použít tradiční vařečku nebo dřevěnou stěrku místo rukou. Během prvního pečení, minulou středu, jsem se zamotal do béžového blátíčka hodně nešťastně a měl více těsta na rukou a mezi prsty, kde utvořilo jakési hůtné plovací blány a já zděšeně zjistil, že mi chybí třetí ruka, abych mohl dobrou polovinu těsta spojit s druhou, zbylou v míse. Jinak v hnětení moučných směsí mám docela praxi, protože zhruba jednou měsíčně dělám pizzu. Teplem dlaní, přidáním mouky se nakonec podařilo uhníst sympatický bochan, který kynutím rozpliznul v podivnou hmotu vonící po pivu. Na kynutí zbylo zhruba 5 hodin do 23, protože pak by surovina měla ještě hodinu odpočívat, na pečení 30 plus 15 minut a já musel ráno vstávat. Rovněž jsem vynechal válení a překládání, jednak už jsem měl trochu špičku a plácat se opět v mouce mi přišlo poněkud otravné. Výsledek nebyl vůbec špatný i druhý pokus se povedl, jen bych příště šetřil kmínem. Jinak, použil jsem 2 hrnky běžné hladké mouky a jeden hrnek žitné chlebové od Babišky (český miliardář a politický aktivista slovenské národnosti) a polovinu pytlíku sušeného droždí, zakoupených v Albertu. Neteř prý použila pouze mouku hladkou a výsledek byl také dobrý. Určitě lepší by bylo nechat těsto kynout opravdu déle než 5-6 hodin, ale pozor, ne více než 12. Rodičům se takto podařilo upéci cosi nepoživatelného, přibližného tvaru a konzistence pingpongové pálky. Jako přílohy bych viděl kvalitní paštiku, exotické druhy sýrů, olivy, nakládaný česnek a červené víno. Chléb je dobré balit do útěrky, rychle vysýchá. Vše zmiňované, kromě vína, které nepiju, jsem otestoval před Vánoci, kdy opodál otevřeli specializovanou prodejnu delikates. Že existuje tolik zvláštních druhů sýrů nebo játrová paštika, nahoře nějaké rudé želé či snad marmeláda, s tymiánem, strouhanými mandlemi na povrchu jsem neměl ponětí. Zbytky Eidamu silně do ruda spolu se žlutým, již trochu oschlé ke konzumaci začerstva, vytvořily na pizze něco, co hodně připomínalo takovou tu vánoční růži. Nakládaný česnek je skvělý ke kvalitnímu chlastu. No nic, každý den nejsou Vánoce a posvícení.

Když chléb kyne, není pochopitelně nutno činiti ničeho, snad jen pozitivně myslet na těsto v míse a tím duševně podpořit jeho zdárné bobtnání. Já se rozhodl experimentovat s WordPressem (WP), dokud nebudu příliš nalitý. Jednak jsem už víckrát spojení s tímto slůvkem „googlil“ a zjistil, že je to redakční systém provozovatelný i samostatně. Kromě toho dávného zjištění jsem měl potřebu své příspěvky nějak zálohovat. WP obsahuje možnost importu do jakéhosi formátu xml, který je bez prostředí WP dobrý tak na dvě věci. Zajímalo mne, zdali se podaří zprovoznit WP na lokálním PC. Postup pro případně kutily stručně popíšu. Systém je vytvořen na databázové platformě MySQL-kam se ukládá vše-od příspěvků, fotek, po komentáře a samotnou funkčnost zajišťují příkazy serverového skriptovacího jazyka PHP. Z dávnějších časů mám o tomhle tématu sporé znalosti a jen podotknu, že samotné vnitřnosti programu jsou nerozluštitelně spletité, mohu směle prohlásit, aniž bych se pod „kapotu“ pokoušel vůbec nahlížet. Bohatá česká podpora a podle informací 14 tisíc autonomních webů používajících WP (nezaměňovat za blogy vytvořené přímo na serveru WP), spolu s dotažeností a stabilitou aplikace jsou bezesporu dobrou vizitkou. Vlastní instalaci lze „poměrně“ jednoduše provést podle přiloženého návodu. Použil jsem odlehčenou verzi programu Xampp portable. Je potřeba nastartovat první dva servery. Apač vytváří prostředí pro běh zmiňovaných skriptů PHP, mySQL je databáze pro ukládání příspěvků (jednotlivé tabulky instalace vytvoří sama). Pak nakopírovat stažený WP (dnes ve verzi 3.5.1) do adresáře Xampp přesně podle návodu a pak jen vytvořit a upravit přihlašovací údaje k databázi. Import staženého souboru z webu do lokální instalace kupodivu nefunguje. Pomohla až instalace (nezapomenout na aktivaci ve stejnojmenné sekci – kopíruje se do adresáře wp-kontent\plugins) tohoto pluginu. Výhody kromě zálohování jsou: možnost vyzkoušet různá „free„ udělátka nebo připravit si příspěvek offline (WP jsem testoval i na „freehostingu“ – připojení k databázi bylo možné až po dvou hodinách a na další vyplňování jakých si jejich pinů jsem už byl poněkud mimo, jinak OK). Hodně zdaru. O zábavu nebudete mít nouzi, ať při pečení chlebose či laborování s WP.
Na závěr link na bizarní přednášku.

http://www.youtube.com/watch?v=p410qCrFhVU

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

Palosinův pokus

 

PŘÍKLADNÁ POTMĚŠILOST

Posted in Gril by ondys on Únor 25, 2013

Současní voliči komoušů mají asi nějaký podíl ve výrobě ostnatého drátu a tuší obrovský kšeft po ovládnutí všech komunisty. To by byl zase hotový RaJ pro jejich papaláše, kteří se arogantně nikdy ani netajili osobním vztahem k luxusu nejúspěšnějších podnikatelů na Západě, a kdo neměl chuť na ně makat, neskončil na ulici jako nezaměstnaný bezdomovec, to by pro ně bylo ekonomicky nevýhodné, šoupli ho do vězení nebo pracovního lágru, kde musel otročit i spoustu let, na rozdíl od chování současných levičáků, zatím jenom zadlužují společný stát, aby mohli odklánět po bolševicku ze socialistického přerozdělování.
Jako pravičák; ne soudruh nácek, který patří po bok ke komoušům, je to jejich bratr Abel, s vírou v člověka, během své existence musel překonávat přírodní a společenské katastrofy s pouhou důvěrou v Boha a odkazem jenom na své schopnosti, jsem přesvědčený o tom, že ho nemohlo potkat nic horšího a nebezpečnějšího, než je současný sociální stát, který si vzal za lidumilný úkol zničit člověka proměnou v nejtupější konzumní hovado.
Problém je především v tom, že státu se nakládá víc, než kdy uměl zvládnout i v pouze nezastupitelné roli a všichni, kteří se neumí o sebe postarat tak, aby se měli podle svých přehnaných představ, se snaží plátcům daní, na nich fakticky stojí prosperující stát, lidumilně nabulíkovat, že zrovna oni se dovedou lehce postarat už téměř o celou část jejich těžce vydělaných peněz. Otázkou je: „Proč se od nedokonalých lidí očekává víc, než jsou schopni nabídnout vzhledem ke svým limitům?“

Jak se peče chleba bez hnětení – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Únor 24, 2013
Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

Pečeme doma

 

Pozvánka na výstavu v Marienbergu – Martin Tomášek

Posted in Martinův ateliér by ondys on Únor 23, 2013
Výstava

Výstava

Pozvánka

Pozvánka

 

UŽ SE Z TOHO STALA NAŠE KLASIKA

Posted in Rocky by ondys on Únor 23, 2013
:lol: Dědek s natrženým uchem

😆 Dědek s natrženým uchem

Někdy nad ránem jsme vyrazili vochcávat, venku panoval čerstvě nasněženej mírumilovnej klid soboty, Rocky při každým zastavení zabořil čenich do sněhu a pak místo pomočil, vyloženě si užíval přechcávání stop jinejch psů až do okamžiku, kdy se za rohem jednoho z paneláku vynořil hafan na volno, šel do kontaktu navzdory přivolávání mladíka, kterej ho doprovázel. Hafan byl mnohem mohutnější a to bylo něco pro čtyřnohýho, přerval mi horolezecký lano od Manďáka jediným trhnutím a začala mela s řevem, při kterým okolním tuhne krev v žilách. Potřeboval jsem Rockyho zadržet dřív, než se zasekne, nikdy jsem neměl zájem na tom, aby zmasakroval jinýho psa, ale majitel útočníka se očividně neměl ke spolupráci a Rocky byl jak z gumy, tak mi bylo jasný, že sám to nezvládnu, abych ho tím neohrozil. Měl jsem zimní bundu a silnej vlněnej svetr pod ní, tak jsem to riskl. Chytil jsem Rockyho za obojek a útočníkovi jsem nabídl předloktí. Okamžitě mě rafl a Rocky se mi mezitím vykroutil. Mladík mě dostal s radou: „Nestrkejte tam ruce!“, poněvadž posera se strachem o vlastní kůži evidentně vůbec netušil, že mu zachraňuju psa. Začal kopat do svýho a mně se konečně povedlo Rockyho uchopit pevněji i odtáhnout stranou. Svazák už měl konečně svýho hafana na vodítku taky a začal se zajímat, jestli se nic nestalo. Vomatlal jsem ranku na uchu sněhem, aby to nekrvácelo, a koukl na rukáv bundy. Nebyl roztržený. Říkám: „Je to dobrý!“, a tak jsme si šli všichni po svým. Samozřejmě že každej, koho jsme potkali, si nás podezíravě změřil a bylo jasný, co si myslí, když uviděl krvelačnou bestii zbrocenou krví. Bylo jedno, že je to Rockyho vlastní a přišel k tomu jako slepej k houslím. Dyť to je stejně fuk pro hlavy vymrdaný mudrlanty z méééédií, je to jako se zlovolnými exekutory, ze kterých se stali nenažraní psi poštvání na lidi stejně bezohledně jako za totality na prchající ze socialistickýho RaJe…

V RANCI

Posted in Ahoj by ondys on Únor 22, 2013
Nákladní člun

Nákladní člun

Kuchyně na přídi pro lodníky

Podpalubí

Kormidelna na zádi

Kormidelna na zádi

Proletář táta mi tvrdil už od dětství: „Jenom všivák žebrá.“
Lodník Řach je rozený vypravěč. Plaví se dlouhá léta na člunu a furt má holou prdel. Já taky, a tak jsme dva s holou. On peníze většinou prochlastal a já rozházel s děvčaty. Bez nich jsem si nedovedl nic kloudnýho představit, ale jak vydržet s jednou? Život mě to odmítl naučit. Za odměnu mi čerti ušili těsný trenky a naučili jeden dobrej trik.
Jakej?
Ha-ha-ha, to byl vtip!
Čekali jsme na kormidelníka s penězi a krátili si čas kouřením. Plivali jsme žmolky tabáku z cigaret balených ručně na kameny ve zdi pod čespláckým věžákem. Jeden připomínal sud svým tvarem, jiný symbol pro pindu. Bez čárek.
Proti proudu Labe se hrabala naložená emka a chlapi na nás řvali, že se těší na břeh.
„Jednou v životě jsem vyhrál v loterii!“ zasnil se Řach znenadání a přestal s pliváním.
Na to jsme se museli posadit na pultry.
„Za padesát feniků jsem si koupil los nedaleko parku pod Spitalerstrasse, a když jsem ho rozbalil, vyhrál jsem půl marky. Chtěl jsem prachy zpátky, ale prodavač mi vnutil další. Vyhrál jsem znova, ale celej den jsem pařil a přehlíd sem se. Místo padesátníku to bylo pět set mařen. Hrozný peníze! Prodavač mi je nechtěl dát a mlel něco o nějakým obchoďáku, kde vyplácej výhry. Cestou jsem potkal Žlutou krysu ze sousedního člunu a rozfofrovali jsme poslední prachy. Když už jsme neměli ani fenik, vlítli jsme do obchoďáku, mám pocit, že to byl Horten, a chtěl jsem svou výhru u jedný z pokladen. Koukali na mě jako na debila. Vrátil jsem se ke stánku, kde jsem vyhrál, a prodavač zavolal nějaký holky, bylo jim tak třináct, aby mě doprovodily na správný místo. Chtěly po mně los s výhrou a pak zmizely. Žluťák taky. Stál jsem tam bez jedinýho floka v kapse a připadal si hrozně vopuštěnej.
Asi za hodinu se vrátily, že v šest přijede nějakej auťák a někdo mi vyplatí výhru. Žluťák seděl na nábřeží Alsteru a civěl na černocha s bubnem. V šest jsme stepovali před zavřeným stánkem a auto nikde. Lítala tam jenom zmalovaná bukvice a otravovala kluky. Přiběhla i k nám a vylezlo z ní, že auto s výhrou parkuje v jiný ulici.
Dali mi pět set mařen a mohli jsme jít chlastat do lepších podniků.“
„Konec dobrý, všechno dobrý!“
Ušklíbl se.
„Hned se to rozneslo po přístavu. Vedle našeho voru byl uvázanej Franta Držgrešle. Ráno mazal do města a nakoupil losy za celou stovku. Nic nevyhrál. Celý dopoledne proseděl na palubě a střídavě měl hlavu v dlaních nebo s ni mlátil o vindu, že takovej pech nestráví do smrti. Ve vzteku mi poplival celou nástavbu kajuty.“
Hřbetem ruky si utřel nos.
„Během zpáteční plavby jsem se dozvídal od posádek plujících po proudu, jak velikej balík jsem vyhrál. V Magdeburku to bylo pět tisíc marek, v Drážďanech padesát a v Hřensku půl milionu. V Loubí za mnou přišel jeden strojník z emky s očima navrch hlavy a vyzvídal, jestli budu dál makat na škuneru, když jsem v takovým ranci. Potřeboval jsem půjčit alespoň stovku, ale bylo mi trapný někomu říkat o prachy. Příště se vyseru na všechny losy.“
Přepadla nás žízeň.
V urputném boji s touhou jsme ztratili dvě cigarety a poraženi jsme mazali vysomrovat pivo od známých v Áčku.

Vladimír Ondys 15. 11. 2004

Lávka na břeh, která má na triku dost utopených šífáku

Lávka na břeh, která má na triku dost utopených šífáku, když se nečekaně zhoupla při jejich nejistým kroku po návratu z knajpy

OSMDESÁTÁ VIII – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Únor 21, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

Rodiče se synovci sestry, našima holkama a sestřenicí koncem sedmdesátejch

Rodiče se synovci sestry, našima holkama a sestřenicí koncem sedmdesátejch. 😆 Prcek v tátově náručí je maminka na titulní stránce blogu, co mě furt marně a 😛 společensky příkladně sekýruje.

VIII
Autobus praskal ve švech, převodovka kvílela protestsong při řazení do strmého kopce a v zatáčkách silnice vedoucí bukovým lesem lidi připomínali vlny přelévající se z jednoho boku na druhý.
Vody otrávené reálným socialismem.
Ve výrazech obličejů dominovala barva šedi.
Za okny se pohybovaly kmeny buků a jejich šeď v namodralém přítmí stínu šťavnatě zelených korun byla naprosto jiná. Obdivuhodně průzračná a inspirující k zachycení tajuplnosti lesa. Bukový porost noblesně demonstroval krásu.
Veronika řvala, jako když ji na nože bere, manželka se potila ze zoufalství při představě, co si o tom lidi myslí a Šárinda se k nám vůbec nehlásila. Snažil jsem se udržet Veroniku na klíně a zachytit v paměti rozporuplnou náladu, abych ji mohl přenést na plátno. V duchu jsem se smál při pohledu na neurotika sedícího na sedadle u okna přede mnou. Když jsme nastoupili do autobusu, slintal obdivem, s pohledem upřeným na manželku, k roztomilé holčičce, myslel tím Veroniku, která uměla upoutat pozornost okolí andělským výrazem, ale jakmile se dovnitř nahrnuli lidi, že nebylo k hnutí, spustila obligátní jekot. Snažil se ji uklidnit šišláním i pitvořením, ale pěkně si naběhl, tohle nemělo žádný smysl v jejím případě. Po několika minutách to vzdal a zacpal si uši. Pak se začal vrtět a svěřovat sousedce, že ta holka je rozmazlený parchant. Poklepal jsem mu na rameno a dodal, že se zmýlil, protože má oba rodiče, a řve jenom kvůli tomu, že bytostně nesnáší prostor přehuštěný kretény se smradlavým dechem. Loupl po mě pohledem, ale do debaty se nepustil, instinkt psa mu napověděl, že si nemůže zahrávat s vlkem. Na zastávce u sklářské huti se začal prodírat ke vchodu a v bezpečné vzdálenosti se rozječel s tvrzením o hulvátech. Neměli by cestovat se slušnými lidmi s takovým fakanem. Po jeho odchodu se Veronika uklidnila a začala rozdávat roztomilé úsměvy na všechny strany, ale Šárinda si vyžádala od manželky igelitový pytlík. Zápach výfukových plynů jí občas dělal problémy a nepomáhal ani kinedryl podaný před jízdou. Nikoho nepozvracela. Jenom nejbližší spolucestující pobledli a zarputile hleděli z oken na chalupy v rekreační oblasti.
O podobných vymoženostech se řaďákům na Západě nikdy ani nezdálo. Všiváci, zloději a flákači si žijou jako v ráji a ještě otravují vzduch svou nenasytností.
Po nás potopa!
Před vojnou jsem se seznámil se stejně starým klukem ze Západního Německa, který naši rodinu každý rok navštěvoval a většinu věcí u nás absolutně nechápal. Díky němu jsem mohl srovnávat život v prosperující konzumní společnosti s přežíváním v absurdním světě výmyslů a lží o skutečné realitě nacpaných pupků i pivních řečí. Jednou mi řekl, že pro něho demokracie končí příchodem na pracoviště, kde musí držet hubu i krok, ale vůbec mu to nevadí, je hrdej na svou profesi a snaží se bejt nejlepší. Šéf to ocení a pak se mu to vyplatí. U nás má pocit z mých řečí, že největší chaos je v práci. Co je to za bordel, když si lidi nepovažujou svou profesi? To potom snad ani nemá smysl pracovat a člověk se může flákat s podporou na dně společnosti. Šokovalo ho zjištění, že flákače tady čeká kriminál místo sociální podpory, a proto se raději flákají v zaměstnání. Nechápal, proč je to tak komplikovaný. Domlouvali jsme se angličtinou, která se hodila víc pro řeči o písničkách a kapelách. Neuměl jsem mu vysvětlit, že u nás je všechno jenom tak na oko, aby se mohlo tvrdit, jak je socialismus povznášející pro masy, ale ve skutečnosti jenom lidi degraduje na hovada bez vůle se projevit. Po svých zkušenostech se jim ani nedivím. Jakmile se člověk trochu zviditelní, hned naklušou komouši, aby z něho udělali kumpána s hlavou vymytou jejich viděním světa a hubou plnou rudejch lží, jak jsou všechny problémy kolem nás jen dočasný. Sami tomu nevěří, ale potřebují dalšího do spolku u koryta, protože jenom o tohle jde v tomhle všivým světě. Koryta a strach projevit se jako individualita určují normy chování!
Z autobusu jsme vystoupili na zastávce u textilky, kam nám přišla naproti sestra se synovci. Hned byli s holkami jedna ruka a začali spřádat plány, čím nás tradičně vytočí.
Sestra fandila mé živelnosti. Sama k ní neměla odvahu. Byl jsem starší skoro o tři roky. Odmala mě vedli, abych se o ni staral a všude ji tahal jako hovno přilepený na botu. Občas jsem sice zuřil, ale časem se z nás stali spojenci a kamarádi.
Táta mě plácl po zádech na přivítanou, až jsem poklesl v kolenou a musel vyslechnout kecy, co jsem za padavku. Nezapomněl poučit, abych se držel zpříma, jinak mi zůstane hrb. Máma se blýskla chlupatými knedlíky a švagr se mi vysmál, že naši fotbalisti jsou sračky. Pak se situace v domě vrátila do obvyklého normálu. Děti se motaly kolem babičky, než z ní vymámily všechny sladkosti, pak obrátily dům vzhůru nohama a vyběhly na zahradu. Táta šel nakrmit prase a Jarda jel se džbánem pro pivo. Sestra s manželkou se uhnízdily v kuchyni a nad šálky kávy pokračovaly v rozhovoru z minulé návštěvy. Máma se mě vyptávala stále dokola, jestli mi něco není, že jsem tak pohublý, a mě najednou zaskočila otázka, proč ji ve vzpomínkách říkám maminko a mami z očí do očí. Snad abych nevypadal moc změkčile. Táta říkal babičce matko celý život a ještě jí vykal. Asi se bál mnohem víc, než já.
Dveře vrzly a do rozlehlé haly strčil hlavu mladší synovec.
„Strejdo, umíš salto? Táta ho neumí!“
Tomáš se postavil mezi mne a televizní obrazovku.
„Asi tě zklamu…“
V obývacím pokoji jsme byli sami. To by v tom musel být čert, aby nevymyslel nějakou kulišárnu. Přímo to z něho vyzařovalo. Na okamžik se tvářil zadumaně a pak z něho vyjelo: „A co to vůbec je?“
„Salto je, když někdo vyskočí, ve vzduchu se otočí a dopadne zpátky na chodidla.“
„To nic není, to dovedu i já!“ prohlásil Tomáš a pokusil se ve výskoku o obrat kolem svislé osy. Dopadl na všechny čtyři, ale okamžitě se začal kasat, že to zvládne.
„Špunte, takhle ne, musel by ses obrátit ve vzduchu vzhůru nohama. Počkej, ukážu ti přemet, je mnohem jednoduší!“
Odsunul jsem stůl i křesla stranou a snažil se protáhnout ztuhlá záda, abych sebou nepraštil jako pytel brambor. Tři kroky a hop. Odrazil jsem se a nohou nakopl něco. Zazněla rána. Střepy skla mě okamžitě zasypaly a vítězoslavný hlas synovce ječel po celém domě: „Mami, strejda rozbil novej lustr z Německa!“
Všichni se seběhli a prohlíželi vzniklou spoušť. Mrňavej smrad se nepokrytě radoval, že někdo jinej má malér v rodině, zatímco já se omlouval za způsobenou škodu a připadal si jako debil. Neuvědomil jsem si, že budu vyšší o vzpor na rukou. Ten prcek mi to nandal a poťouchle sliboval, že jeho táta si to vyřídí se mnou. Další část úspor je v háji. Salta i přemety jsou efektivní jenom pro cirkusový akrobaty.
Seděli jsme na zahradě u ohně a děti opékaly buřty. Jako kuřata kolem kvočny se motaly v blízkosti babičky, nařezávala špekáčky, aby vypadaly jako ježci, a napichovala je na pruty. S Jardou jsme dumali, jak se nenápadně vypařit na pár piv, protože big šéf to nesnášel. Vyměňovali jsme si pohledy spiklenců, a když odjel sekat trávu pro krmení havěti, nenápadně jsme se vytratili.
V hospodě to jenom hučelo a kulečník byl obsazený neznámou dvojicí. Ve výčepu jsme si dali pivo a mělo říz. Nezůstalo u jednoho. Sešlo se několik známých a během řeči padlo i pár panáků. Zdrželi jsme se déle, než jsme měli v úmyslu, a přišly si nás vyzvednout ženy. To už jsme ale zpívali lidovky s harmonikářem Pepíkem Haladou, který měl nohu zdeformovanou dětskou obrnou, a na protější straně lokálu se chlapi začali prát kvůli fotbalu. Všude dobře, ale nejlíp je v domovský knajpě.
„Už zase chlastáš?“ vyštěkla na mě Karla a objednala si džus s vodkou u číšníka. Přiběhl k našemu stolu, jakmile dosedla, a mohl na ní nechat oči.
„Nepřeháníš to? Seš přece těhotná…“
Rychle jsem vystřízlivěl.
„Co je ti do toho, ožralo?“
Sestra se začala potutelně usmívat a z Jardy vyjelo, že je v tom taky. Bude nás vela.
Skončili jsme ve vinárně v centru města a Karla zpívala My Sweet Lord s místní kapelou. Sklidila mohutné ovace, ale podle mne jenom proto, že všichni byli nametení a ona jim připomínala Barbie z jiný planety. Hlas Boha už dávno přehlušily tanky s pěticípou hvězdou na pancíři a rudý žvásty idiotů vyhrožujících násilím.
U oběda jsme se s tátou pohádali.
Zachmuřeně jedl polévku, maso z domácí slepice chutnalo liběji než z mraženýho chcípáka oškubanýho v Xaverově a přímo se rozplývalo na jazyku. Holkám se dělaly boule za ušima a mamka se spokojeně usmívala.
Táta odstrčil talíř doprostřed stolu a řekl: „Mámě necháte na krku čtyři děti, zmizíte za zábavou a k ránu hulákáte pod okny!“
Přešel jsem to mlčením, i když jsme cestou domů zpívat nemuseli, ale holkám to docela ladilo.
„Nech je v klidu najíst!“ řekla mamka a začala porcovat kuře propečené do zlatova. Manželka znala špatně mého otce a namítla: „Holky jsem uložila do postele a počkala, až usnou…“
S tátou se nepolemizovalo, když se rozhodl ventilovat nějaký přetlak. Znalý člověk ho musel nechat vykecat a snažit se nevnímat ostrost zvuků. Většinou mluvil hodně nahlas, protože v továrně překřikoval rámus tkalcovských stavů. Pohledem jsem ji naznačoval, ať to nechá plavat, ale táta spustil: „Když si naděláte děti, musíte si umět něco odepřít. Máma u nich seděla až do půlnoci!“
Mamka s manželkou začaly servírovat hlavní chod. „No, co? Četla jsem jim pohádky.“
Táta si ji změřil pohledem mistra z fabriky a nevraživě dodal: „Ale já jsem musel ke klukům, protože se rvali!“
Přestalo mi chutnat, takhle jsem si společný oběd nepředstavoval. „Nakonec z tebe vyleze, že jde jenom o tvé pohodlí…“ Ale to jsem tomu dal.
„Lítat po zábavách jste mohli doma. Budu muset celej tejden poslouchat, jak mámu bolí záda!“
„Mami, je to pravda?“
Mávla rukou do vzduchu.
„Táto, proč mluvíš za jiný lidi?“
Tahle věta mi něco připomněla.
„Mám odvahu říkat nepříjemný věci a nepotřebuju si nikoho koupit… Ani tebe!“
Tenhle argument seděl jako prdel na hrnci, ale nešel mi pod nos. Stejně tak nesympaticky budu vypadat i já před ostatními v práci.
„Táto, mám malér, protože jsem si pustil hubu na špacír.“
Vyslechl mě a řekl, že jsem hroznej debil. Mám především myslet na rodinu a neplést se do nebezpečných věcí. Začali si notovat s manželkou a přišla řeč i na malování. Tohle bylo naprosto neuchopitelný téma pro tátu. Vynadal mi, že jsem byl vždycky nějakej divnej, ale teď jsem se musel přímo zbláznit. Stal se ze mě neodpovědný člověk. Nemohl jsem si to nechat líbit a chvíli jsme na sebe řvali. Pak dodal, že holky můžou jezdit na návštěvu, kdy se jim zlíbí, ale já už nemusím, protože jsem po dědovi. Zkurvený geny! Jestli ho děda slyší, musí se obracet v hrobě. Nebo se roztočil jako ventilátor v pekle!
„Nechceš ještě přidat?“ zeptala se mě mamka, a když jsem zakroutil hlavou, naznačila mi pohledem, že to chce klid.
„Dědečku, máš na zádech mouchu!“ vyjekla znenadání Veronika, která se honila kolem stolu s Tomášem, a nataženým prstem zamířila na jeho záda mezi lopatky.
„To je dobrý, Veruš… Taková moucha člověku nemůže ublížit, na světě jsou daleko horší věci. Třeba děti, který se člověku nevyvedou podle představ.“
Nevraživě koukl skrz mě.
„Dědečku, ale to je ta veliká a ošklivá moucha…“
„To nevadí, chvíli posedí a pak zase odletí. Seš hodná holka, že máš o dědečka strach.“
Natáhl se k ní, aby ji pohladil za starostlivost, ale náhle se zarazil a Šárka vykřikla: „Dědo, to je vosa!“
Zrovna jsem se mu díval do očí a cítil, jak mi taky do těla vniká jehla žihadla s kapkou jedu, zasažen palčivou bolestí vyskakuji ze židle, pozdě se oháním rukou, abych smetl ze zad původce šoku, otvírám ústa a chci sprostě zaklít, ale při pohledu na čtyři dětské obličeje napnuté zvědavostí se zastavím na předložce: Do. Pr mi však nedává pokoj, neustále mi nadýmá tváře, útočí na rty, zápasím s jeho pojetím a konečně ze sebe s úlevou vyrazím: „Prkenný vohrady!“
Smích nás všechny usmířil. Po obědě jsem se vytratil k Heleně s Jardou, měl sestru v Anglii, kam emigrovala v osmašedesátým a posílala mu desky. Byli to fajn lidi, hodně free a nehráli si na nic. Čišela z nich pohoda a radost ze života. Nebáli se říkat, co si myslí, mělo to hlavu i patu a byli slušní. Fascinovalo mě, jak si vytvořili pevné zázemí proti vnější nepohodě. Tolerovali se, hodně věcí brali s humorem i nadhledem a zároveň táhli káru života za jeden provaz světem posraným na věčný časy bezduchým stylem. U nich jsem se cítil normálním člověkem.
Dvě hodiny jsme kecali o životě a poslouchali LED ZEPPELIN.

BAROŠ, PYČO!

Posted in Pikant by ondys on Únor 18, 2013
Banik, pyčo!

Banik, pyčo!

Banik, Pyčo!

Banik, pyčo!

Milan Baroš se v Baníku Ostrava dohodl na smlouvě do 30. června 2014. Svůj plat dvacet tisíc korun měsíčně plus prémie daruje na výchovu mládeže v klubu.