Vladimír Ondys – Z konce světa

Svilušky – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 23, 2015

(Z deníků flóry)

Pokud už chce člověk něco napsat, je dobré mít téma. Jenomže já mám námětů tolik, písmeny těhotnější než Neoluxor via Václavák! Také čtu blogy! Politické, pornografické i jiné weby, portály místo denního tisku, tím pěchují mou poštovní schránku super-hyper hokynáři. Čtu dobře, občas i rád, pokud mně slouží zrak. Právě jsem asi hodinu četl, vstřebával, nadán omezeným sklonem k duševnímu sadomasochismu příliš nepřemýšlel a dospěl k závěru, že svět se požírá od vlastní prdele a sám jsem blbej, když to nechápu.

Nač Vás obtěžovat místopisem, přece jsem nadšený fotograf neumětel s počítačem plným povětšinou nudných fotek? Přesto jedna inspirace blogem staršího chlapíka, který vyfotografoval a pohledem pamětníka okomentoval pražské pasáže, povětšinou na Václaváku. Fotky pošlu jindy. Já nezvládl akorát Korunu, sice mě nezastihla noc, ale bouřka intenzity lokálního tajfunu a šílené bolesti nožních puchejřů. Mimochodem, tam kde sídlilo divadlo Semafor, jsou dneska docela hnusné výlohy stroze zásobených butiků vyvedené v úchvatné šedi. Snad Jalta, se pasáž jmenovala. Fest blbý název. Alespoň k něčemu byl ten „samet“ dobrý. Četl jsem i rozhovor s nyní euro-poslancem Ransdorfem. Mňam, mňam.Velmi asymetrický fejs, však mozek bystrý, sečtělý, vzdělaný, libový vědomostmi, znalosti neberme u reprezentanta bývalé KSČ v potaz. Pokud by uměl pilotovat aspoň malou Cesnu, což Velký Che zvládal, musel bych svůj náhled na základě poučení z krizového vývoje poopravit. Beztak bude mít perverzní sklony! A kdo dneska nemá, že jo. Dyť si klidně počtěte, pokud umíte! Co, bando?! Ransdorfa s rýží k obědu jsem včera jako alternativu k drůbežímu stokrát jinak zamítl. Za chvíli budu realizovat krůtí řízek s kobzolem. Stejně, co včera pojídali jedlíci okolo, připomínalo rozvařené koule, polokoule, hroudy, hrudky olepené jakýmsi mrtvolným šlemem, poněkud v žluto-šedých odstínech, jako ty výlohy v Jaltě, zřejmě nová krmná odrůda. I tak osoba pohostinsky samostatně výdělečně činná asi má z levných meníček prd zisk, proč mu ryze osobně nepomoci pojídáním za vlastní. Takový rejdař z Pirea nebo Soluňský zlatník s odbytem rukodělné práce svých pákistánských zaměstnanců v celé EÚ by bezpochyby ocenili kousek pochybného žvance. Ne jako Vy, přežraní, rozmazlení Čechové a Moravané! Pracovité a skromné Slezany vyjímám. No nenajezte se, hlad je hlad.

Chodím kolem Pluta horké kaše, poněvadž jsem měl a mám v úmyslu psát o sviluškách. Možná by krupička byla chutnější než budoucí krůta v trojobalu, ale zase chodit v tom hicu se sladkou hroudou v žaludku…Jak praví vrchní Karas: Krůta, ba dětská kaše jsou vzájemně podobné budoucí hovno.

Před dvěma léty, na sklonku zimy, zbytky sněhu v květináčích, mezi strnisky suché, zahnědlé petržele, bazalky, majoránky vyrašil nějaký klacek (po našymu: patyk). Rostlinu jsem ignoroval, nechal růst, abych v květnu seznal: Ona to lípa! I zasadil já semínka vůkol. Tu pažitku, libeček, tam kerblík, do květináčů vedle petržílku-kudrnku, petržel normál, kopřík, majoránku, bazalečku. Činil jsem tak asi jako obvyklé nalitý, protože kromě petržele a neduživého kopru, které bezpečně poznám, jsem nebyl schopen pořádně identifikovat, co kde vlastně roste. Pažitka nevyrašila vůbec, majoránky coby za nehet vešlo, jen lípa rostla a rostla. Navíc mi stará máti sdělila, že jsem idiot a pažitka klíčí až druhým rokem. Čekám rok a stejně nic, po pažitce ni vidu, ni slechu a to pečlivě hnojím. Letos pro změnu nepotěšila ani náznakem jindy spolehlivě klíčící majoránka. Jen lípa vesele rostla dál. Ještě před měsícem to byl něžný metrový stromeček zahalený v křehké zelené listoví, které s příchodem veder začalo pozvolna hnědnout a hnědnout. Nejdříve jen trošku na okrajích těch nejmenších, bezbranných malých srdíček, pak začaly ztrácet chlorofyl listy větší, největší, zatímco ty malé, pak nelogicky i ty největší, před zřejmě nejodolnějšími středními opadávaly samy, nebo je z větvoví strhaly vichry a bouře střídající tropy. Dnes strom mé vlasti, odhadem sedm listů barev tmavého mramoru, připomíná olysalého neurotického papouška zbaveného peří od krku k pařátům. Už loni jsem na bonzáckých webech prostudoval postup přeměny stromu v zakrslíka-bonsai . Anonymní znalec tvrdil, že je to velmi jednoduché obzvláště v případě lípy. Dodnes mi není jasné, jestli tohle zahradnické eskamotérství nebyl svérázný pokus o anekdotu. Navíc, přeci nebudu mrzačit národní strom přeměnou v japonský kýč!? Pohlédl jsem tedy bolestné pravdě do očí, zavrhl nůžky a naostřil nůž. Důstojně popravit dřevinu výstřelem z pistole uprostřed sídliště mi nepřipadalo rozumné, ani bezpečné, a to i v noci nebo za úsvitu. Jakmile se objevily první náznaky nových lístků rašících z pupenů, vzedmula se ve mně vlna národní hrdosti, vrozené posedlosti léčit celý svět a začal jsem hledat příčinu. Proč? Warum, Angela hat Sie noch nicht zu abend gegessen? Analýza zjištěných faktů a hluboké studium internetových pramenů usvědčily pravděpodobného pachatele. Sviluška-piják zelené krve z rodu svinských roztočů! Bylo třeba jednat. Zakoupil jsem stejně pojmenovaný herbicid, přečetl návod, celý popis, včetně údajů pod nálepkou – v rohu znak pro odtržení – a dospěl k závěru, že mám v rukou účinnou chemickou zbraň vyráběnou v Japonsku (fakt) proti téměř všemu živému i neživému. Apel na použití ochranného chemického oděvu v mírových podmínkách, navíc na balkóně paneláku, dole chodník a docela normální lidé, se musel zrodit v exaltované mysli skalního vyznavače hardcore fetišismu. Co chcete po národu, jehož občané, tedy hlavně občanky hromadně nakupují uměle vyráběné imitace intimního ochlupení, aby zakryli vyholené vlastní? A jak se to vůbec nosí nebo oblíká, či co? Lepí na tělo? Ne že bych se po tom pídil, ale pokud už tahle pseudo-móda dorazila až k nám a máte zkušenosti, zážitky dejte vědět. No nic. Postřik jsem přežil, prozatím mi, kromě kontextu, nic nevypadává, akorát mě bolí nohy od ledvin a vidím čím dál hůř (chlastóza). Uvidíme co na to lípa, hrdý Český strom náš.

Taky jsem přelouskal cestopis nějakého chytrolína po Španělsku. Úchvatné zahrady v katalánském Blanes téměř označil za málo výživné, ba nudné! Za sebe, který tráví rok v bývalém, v menší míře i současném ocelovém srdci republiky a nenašel v sobě tolik perverzity, aby obdivoval doly, vysoké pece, potrubí kam se podíváš, navštívil Colorsy můžu pouze nesměle prohlásit: No, pár věcí se tomu nahoře fakt povedlo. Dokonce lidským přičiněním. Proto zasílám pár fotek ze zahrad MariMurta a Svaté Klotildy (až na ty zvonky rezidentů ruských jmen u vchodu). Chemickou léčbu stromku, jsem předevčírem rozšířil o psychoterapii, v jejímž rámci vždy v elektronickém albu najdu fotografii impozantní chilské rostliny puya berteroniana a s notebookem deset minut postávám před pacientkou dojat vzpomínkou na Přemka Podlahu, v mysli sira. Davida Attenborougha, napřesrok devadesátiletého. Inu. Stále se něco děje. Tu někdo odejde, jiný přijde, lámou se dějiny, zuří počasí, lidé, místní války a flóra zdánlivě netečně přihlíží bez vědomí, že Nejvyšší je prachobyčejnou vlastností našich mozků…

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

O INTERNETU

Posted in Pikant by ondys on Červenec 17, 2015

Kalne vodyVěnoval jsem mu spoustu času, je to nepostradatelný pomocník pro rychlou komunikaci a výjimečný možností šířit informace bez zásahu všelijakých cenzorů. Nebojte se o lokaje vlivných, nikdy nevymřou, jenom se umí zahalit do populisticky přijatelnějšího oděvu.

Už velmi dlouho mi vrtá hlavou, kolika (ne)mocným musí internet ležet v žaludku a pomyslně jsem se jim poškleboval. Dnes mi zatrnulo při televizních zprávách. Nějaký lidumilný starosta vymyslel možnost připojení nových zájemců zdarma na obecní server v zájmu veřejného blaha. Na první pohled se to zdá bohulibé, údajně jde jenom o nadrámcové využití dříve proinvestovaných peněz a občané ušetří až několik stovek měsíčně.

Úžasné!

Je v tom malinkatý háček: Z hlediska dokonalých zákonů této země se musí provést určitá selekce v přístupu, aby se neohrozilo soukromé podnikání. Začne to komerčními servery, jako je třeba Seznam, a kde to skončí?

Nevím, ale vzhledem ke svému věku si pamatuji legendární rozhlas po drátě za minulého režimu. Dokonalý filtr pro spoustu domácností od ideologicky nevhodného rock´n´rollu až po radio Luxenburgh. Úmyslně jsem se vyhnul tradičním nepřátelům komunistického režimu v podobě zahraničních vysílačů. Tehdejší posluchač podivného přijimače se dobrovolně vzdal možnosti volby už značně omezeného programu s důvěrou v moudrost úřadu, který to vždy myslí dobře. Třeba s vymýváním mozku od společensky nevhodných postojů!

Musel jsem se štípnout do tváře a kouknout na kalendář.

  1. 9. 2006!

Není to sen z dávné minulosti, ale nabízím spojení na své internetové stránky, než vám to někdo zatrhne.

http://mujweb.cz/kultura/ondys/

Pro jistotu!

IQ 150

Posted in Pikant by ondys on Červenec 9, 2015

Včera v odpoledních hodinách neznámý mladík si uřízl hlavu, hodil ji do výkladní skříně obchodu s luxusními erotickými pomůckami na nádvoří Pražského hradu a způsobil značnou škodu na vystavených penisech. Začal prchat směrem ke Zlaté uličce. Po úspěšném zásahu policejní hlídky prohlásil, že svým činem demonstroval lásku ke sdělovacím prostředkům a hlasatelkám nejmenované komerční televize. Policejní mluvčí nezapomněla zdůraznit efektivitu zákroku provedeného na oslech speciálně vycvičených v Texasu pro potřeby policejního sboru.

Vladimir Ondys 2006

Rybou – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 4, 2015

Ne že mi byla malá. Cela? Když nevím, kde bydlím, kde domov můj? Já, číslo jiných! Jsem unavenej neustálým opomíjením skutečnosti, že je to tu tak akorát k přežití. Vegetování. Tapetování mého nejlepšího. Ven mě sice pouštěj. Nakoupit si jídlo, nakrmit se. Oni kupují v Mega. Mám strach! Navíc si neumím vybrat. Ztrácím se, nechci žrát! Bojím se! Čerstvoučká zelenina, lesklé paradajky pějí býčí píseň, sotva postřehnutelný pramének zpod skřelí pražem zpěvných, v doprovod tančí papriky všech barev Rudou. Nevidíš? Cítíš rybinu, šupiny, inkoust chobotnic…? Spojme se ve společné kráse utrpení. A to ovoce? Jahody, nabažené broskve, manga, sladké půlměsíce zeleného melounu, sladšího než proběhnutí cílem, než všechny výčty vegetace. Kýč je plné břicho!

Učím se hladovět. Barvami usmýkané tržiště. Tisíce náznaků podivných vůní. Poletující závoje odéru mrtvých ryb, mušliček, krunýřovitých o divných nožičkách, pachu lidí, čaje, cigaret. Ztrácím čich, nemám chuť, přeměna v rybu zdárně pokračuje. Opět záchvěvy strachu, však zvědavost je silnější. Odhaduji, že nejpádnějším argumentem mého setrvávání jsou kytky a jistá náklonnost k Charlesi Darwinovi, nesmím bezdůvodně opomenout některé bližní hovořící obecnou němčinou, tak nadřazenou řecké ledabylosti. Miluji sukulenty. Málo pijí. Milí pichlaví, chlupatí skřeti.

Uděláte asi tak pět drobných kroků nebo tři dlouhé a jste čelem ke zdi. Poté je dobré nejít dál a otočit se ke zdi. Kam zašantročil Velký mechanik klíček. Kde jen může být? Potřebuji se natáhnout nebo alespoň založit nenápadný požár. Stále nejde. Nevím kdo byl více rigidní, jestli Mistr z Husi, zavilý Torquemada, Svatá Eulálie, anebo jak praví filosof – paměť jsou jen nespolehlivá bahna (Marais), rozum – sebejisté římské legie pochodující plochou, vymýcenou krajinou.

Ryby o duši nepochybují. Ještě stále je mi líto husích samic a neodbytné polemiky o tvaru vejce. S kým? Odpovědi momentálně nemáme ani skladem, prodej ukončen. Tlustokožec na muších nohou klátí se Mordorem, vertikálně pnut k nebi, zakrývá vlastním tělem skleněný strop, který je stále výš a výš, vzdaluje se, zmizel, je v nebi, kde fakt vládne zima i velké chladno. Bratr, sestra v jednom. K nakousnutí na kávové lžičce pěny se zbytkem skořice, vanilky též.

Mluvím o penězích, mamonu, pitomci. V márnici nalezený bezdomovec Gaudí náhodně přejetý tramvají opadává v drobných mincích a kovové listí neúprosně i neúspěšně rezne. Proč a kdo staví chrámy? Podvědomě a nedůtklivě sledován zhmotňuje lidskou spirálu? Lid? Koně? Voli? Roboti? A stále málo, málo místa pro hlupáky všech kontinentů!

Však občas je třeba myslet prakticky, ač ve zkratkách a zjednodušeně. Móda, reklama, marketing. Když už trh, i tržby též. Podělal bych i kdejakou věž. Nakoupil já všechno to ovoce, zeleninu, ryby i kusy masa savců…dej pokoj, nedám, sám mám málo, parchante odkudsi!…, jako Sysifos tlačím nákupní košík svahem mezi piniemi a přemýšlím o rabatu, marži chcete-li. Kde se rodí, vznikají, sviňky jedny, a jak jich dosíci. Kolik dáš, tolik dostaneš. Jenomže já hledám tu mezírku, proluku, nenápadnou protekci, drobné vychýlení do plusu, beru vše, neříkejte, že hned úplatek…, puristi jedni. Mé okouzlení jachtingem, potažmo životem ryb je veskrze bohulibá a demokratická obsese. Že?

No koukněte vzhůru, no také koukni, bambulo…, nebíčko, čeká nás ráj, nás spanilé lidské masy. A Vy hned upálit?! Není modla, není fetiš, není nic. Není nad borcení představ, tedy obrazoborectví. Nazývali nás barbary, však sami byli velmi krutí, občas nás chvíli přemlouvali, ale pak jejich hněv vzplál naplno, až jaksi navzdory tělu ponoukli ducha. Zámezí není jen lhostejností míče a druhová predace odvrácenou stranou mince. V komunitách vyspělejších stádních druhů je kanibalismus považován za výstřednost, zřídka kdy za způsob zábavy. Lidsko humanisticky, vyjímaje Máje.

Také mě mrzí, že ryby nemají víčka a nemohou spát vleže. Však pokoj tak malý, okna velikosti střílen duše, chůze po ploutvích bolí, je třeba velice pečlivě zvažovat. Nu dobrá… Dám si posledního panáka v Baru u dr. Mráčka a nechám si plout.

Den po setkání se španělským kámošem zemřel malíř a sochař Antoni Pitxot (čte se Pičot), dlouholetý přítel a kurátor našeho Teatre-Museu Dalí, a potom i ten fajny kreslíř Kája Saudek, Winton. Čest, Sestry, bratři, Che je Velký a smrt mládí našim odkazem! Persistence paměti je pochybností toreadora!?

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou

Rybou