Vladimír Ondys – Z konce světa

ŠOVINISMUS, VLASTENECTVÍ A BRUSELSKÝ INTERNACIONALISMUS

Posted in Pikant by ondys on Listopad 30, 2015

I když moskevský teď nefrčí, jsou ostatní provázané i zašmodrchané podle vlivu společenských kariéristů momentálně u moci a Popelkou je u nás prostřední pojem, jsme malý stát s ještě menšími lidmi, kteří se díky tomu nikdy nebojí krást ze společného. Šovinisté jsou na nás vlídní a z údajně vlasteneckých důvodů si berou pro jakékoli srovnání s námi jenom všechny nejhorší ve světě, aby nám trochu povyrostlo sebevědomí, když nás bruselští internacionalisté štítivě nálepkují s nejodpornějšími výrazy kvůli tomu, že jsme tady kdysi hráli kuličky přímo před školou a demonstrovali tak nestydatě sklon pro hazard.

V PÁTEK TO BUDE ROK

Posted in Krátce by ondys on Listopad 30, 2015
:( Co jsem ochrnul po mozkový mrtvici...

😦 Co jsem ochrnul po mozkový mrtvici…

ALTE HURE TÓPRÁ MUTI

Posted in Povídky by ondys on Listopad 25, 2015
Ilustrace

Ilustrace

Rocky není normální pes. Mám ho rád. Mohl by mě zabít během zlomku vteřiny, ale baví se pocitem MÉ nadřazenosti a nikdy na mě nezaútočí. Když má ješitnost se slepotou překonají únosnou míru během půlnoční procházky městem, vyžádá si vodítko a vyměníme si role. Neznásilňuje mě ale obojkem, o košíku ani nemluvě.

Jak jdou kšefty, Dominiko?“ zeptá se prostitutky, která si neléčí syfilis. Nemůže to být nemoc, když člověka nic nebolí! Odpoví, že dneska to docela jde. Podrbe mě na hlavě a pochválí, že jsem hodnej. Otočí se ke zmalované kurvě, která odnepaměti stojí u silnice s kozami u kolen jenom díky vystouplému břichu s pupíkem jako dírou po vředu. „Pojď si ho taky pohladit, je krásnej a dobře stavěnej!“ Významně koukne k mému rozkroku. „Lecjakej mužskej by mu záviděl!“

Dej mi s tím pokoj! Už se těším do Evropy, založím odbory a fond pro vysloužilé prostitutky!“ ohradí se oslovená a nevzrušeně si pudruje vrásčitou tvář pod pouliční lampou.

Ale…“

Nechci ani vidět žádný mužský přirození. Dnes se mi vyměšoval na břicho jeden ředitel banky, na ňadra močil právník z pojišťovny, vysoký politik mi cucal paleček u nohy a tiskový mluvčí významné osoby mi natrhl konečník. Jsem pěkně nabuzená a pořádný chlap na mě nevlít. Vyhoním si kačenku před policajty, až si přijdou pro výpalný.“

Mluví jako kniha!“ prohodí obdivně Dominika, „Její máma hlídala nějakou profesorku skoro dva roky v kriminále!“

A taky jednu slavnou doktorku, než ji pak oběsili!“ dodala stará kurva pyšně.

Kdo napsal Hledání ztraceného času?“ zazněl hlas z parkoviště, kde podsaditý chlápek luštil křížovku v časopise rozloženém na střeše embéčka. Byl samá kérka, měl netetovaný jenom obličej.

Na kolik písmen?“

Kdo by to spočítal!“

Marcel Proust!“

To je jeho vopravdický jméno nebo si tak jenom říká jako Péťa, co chodi za sto ojr?“ zeptala se Dominika a zamávala na mercedes. Byl to luxusní bourák a přistál u obrubníku o několik desítek metrů dál. Odběhla a po chvilce zmizela v jeho útrobách.

Jo a nejvíc kamarádil s Ándry Židem, ale ta holka se to nikdy nedoví, mám nějaký divný mrazení v kačence… Už nebudu čekat na policajty!“

Vyhrnula si sukni a celou rukou zajela do mamutí kundy. Obrátila oči v sloup a rozvlnila boky s převislými špeky, které se začaly rytmicky natřásat. Tlustá stehna okrášlená celulitidou připomínala Rhodský kolos. Během masturbace ze sebe vyrážela: „Ten sviňáckej parchant se snažil uchopit čas pomocí vnitřního monologu jako prožitek duše… Chlapci ojeli svou mámu! Oóó! Už je to tady!“

Projíždějící automobily začaly zpomalovat a z parkoviště zazněl křik. Dva pasáci si podali ožralého chlápka, který se potácel domů z hospody. Sebrali mu hodinky, stříbrný řetízek na krk a prkenici. Byla prázdná, všechny prachy prochlastal! Zkopali ho dokulata, že nemyslí víc na manželku s dětmi, a otráveni bídným lupem se vrátili k luštění křížovky.

Z centra města se přiřítil hlídkový vůz, mladíci v uniformách seřezali ožralu za rušení nočního klidu a pak si ho odvezli jako nebezpečné individuum bez dokladů.

Stará kurva spustila sukni a zapálila si cigaretu. Z oken aut zněl potlesk.

Ilustrace

Ilustrace

HOSPODA U VELKÝ PRDELE

Posted in Povídky by ondys on Listopad 17, 2015

Chodili jsme do ní v minulým tisíciletí a tloukli se smíchem.

V létě jsme sedávali na terase a povídali si vtipy o blbejch policajtech a pepřili je politickými, za který se fasovaly roky. Byla tam hlava na hlavě, ale nikdy z toho nevznikl problém. Často je dávali do placu samotni esenbáci i komouši, aby dokázali, že jsou s lidem.

Nadávali jsme na blbý pivo a obsluhu s nevymáchanou hubou. Vyplatilo se ji kontrolovat při účtu. Jinak kradli skoro všichni a pokládalo se to málem za hrdinství. Většina z nás tam odnášela skoro celou výplatu.

Nic nebylo problém, dostávali jsme i na sekeru.

Jednou jsme si odskočili na náměstí a poslouchali řeči, jak nás komunisti vojížděli. Svině vydřidušský! Emil vytáhl svazek klíčů a začal s nimi chřestit. Měl jich vela. Od auta, baráku, chaty, milenčiny garsoniéry a rodinný hrobky. Všichni kolem měli svazky klíčů na cinkání, jenom já jeden, od bytu. Nasrali mě, vrátil jsem se do hospody.

Zazpívali jsme si tam hymnu a někteří slzeli dojetím při pohledu na zrzavýho prcka s kalhotami do velký vody.

Následovaly báječný časy.

U stolů permanentně obsazeno, váleli jsme se v trávě pod hvězdnou oblohou, hulili džojnty a Imra hrál na kytaru Let it be. Čekal nás ráj v zemi s charismatickým vedením a nikoho nenapadlo, že si někde chlápci v dokonalých kvádrech rozdávají karty na velkou hru.

Menší zádrhel nastal, když nainstalovali výherní automaty.

To bylo vzrůšo!

Chlápci, co chodí pravidelně do hospod, se chovají jako kluci. Kačky cinkaly, světýlka blikala, automaty vyhrávaly. Dost kámošů začalo somrovat, několik si pěkně zavařilo, pár jich zavřeli do blázince i krimu, Tonda s Pepou se zasebevraždili.

Při kupónové privatizaci jsme to nandali Viktorovi i Kocábovi. Mohli jsme si vybrat z několika značkových piv a někdy nás obsluhovaly holky bez podprsenky.

Pro zpestření.

Další hospody začaly růst jako houby po dešti.

Rozptýlily nás do všech stran.

Sem tam jsme se sešli na starém místě, abychom si společně zahráli kulečník nebo šipky, ale s humorem to nebylo nijak valný.

Občas někdo přišel o práci a věk si taky řekl svý.

Nejstarší kámoše jsme vyprovodili a nechali jim hrát jejich oblíbený songy na cestu.

Začalo se slzet víc.

Nějak nás všechno zmohlo.

Člověk slyšel divný zprávy, začalo se dolovat a hloubily se tunely.

Přestalo mě bavit chlastat.

Řekl jsem si, že přišel čas něco udělat se svým životem.

Začal mi chybět volný čas.

Byl jsem v jednom kole.

Několik let jsem měl zdravotní problémy.

Žaludek na dranc a tak…

Stále častěji mi bylo na blití.

Až jednou.

Vypravil jsem se tam na kus řeči a našel zatrpklý dědky. Žmoulali v ruce šestáky na pár piv a otráveně čuměli na bednu, kde jim David s Vondráčkovou krákorali hity. Nevrle zavrčeli na pozdrav a závist jim zakalila oči do červena.

Kde jsou zlatý časy?

V prdeli, hoši, v prdeli…

Žádný totiž neexistovaly, byli jsme mladí, v tom je celej vtip.

Víc jsme se rvali.

Často vyprávím Rockymu o minulém století za zimních večerů, když vedle něho ležím na břiše a nemůžu psát.

Dávají mi zabrat hemeroidy.

Slováci si pro ně vymysleli poezii.

Zlatá žíla.

Do piči, taková kokotina.

Musím strkat zadek do lavoru a raději nejím, abych neskučel bolestí na hajzlu. V duchu přísahám, že půjdu na vyšetření, ale po několika dnech se žíly stáhnou do původních pozic a zapomínám na předsevzetí.

Všichni máme sklerózu.

Už si nepamatuju, proč jsme říkali oblíbenému místu hospoda U velký prdele.

Snad jenom proto, že nás naštvali s Hvězdou.

MOŽNÁ PŘIJDE I KOUZELNÍK

Posted in Krátce by ondys on Listopad 16, 2015

Jeden neví, zda se má smát nebo plakat při pohledu na výsledky hospodaření s hodnotami, které bychom měli spravovat s vědomím, že se jedná o budoucnost dalších generací, i když chápu, že se nabízí otázka: „Jakých, kterých, čích?“ při současné i budoucí migraci v EU s námitkou, že současná Evropa není americký kontinent ve zlaté éře imigračních vln a s obavou: Co udělá multikulturní guláš s evropskými národy po očekávaném odlivu prosperity na daleký východ do Číny i Indie?

Víra v nějaký zázrak není na místě především v postkomunistické části, ke křesťanství se obracíme zády a úlohu spasitele vyžadujeme po nejvykutálenějších z nás se sebevědomím hodným Boha, ale s tradiční lidskou slabostí podlehnout pokušení v případě propůjčené moci. Jedna aféra nedozní a už je tu další s mnohem závažnějším obviněním.

Je to odplata za to, že jsme zlo v minulém století tendenčně zahalili do náhradních názvů, abychom jeho skutečnou podstatu využili pro další nekalé úmysly?

Chápu, že pro méně sebevědomou část veřejnosti je lákavější rezignovat a podílet se na nabízených konzumních orgiích, ale vím, že po každém podobném úniku z reality přichází kocovina, která je svou hloubkou přímo úměrná délce období, ve kterém jsme nechtěli vidět ani slyšet varovné zvonění hrany, a to mě děsí, byť už nemusí vzhledem k věku. Je mi jenom líto všech slušných, odpovědných a poctivých lidí se vztahem k prostředí, ve kterém se narodili.

Současnost je sice příliš složitá na zjednodušení, ale rozhodně by se flinta neměla házet do žita, aby nám jednou opět střelný prach nepáchl z tradičního pečiva.

Vladimír Ondys 2006

POŘIĎTE SI PSA

Posted in Rocky by ondys on Listopad 13, 2015

Doporučila mi moje ošetřující neuroložka při první kontrole (po propuštění z ústavní péče) kvůli každodennímu pohybu venku a mne to rozesmálo. Začátkem roku mne přivezli na vozíku pro invalidy do budovy rehabilitace a při každé příležitosti jsem každému tvrdil, že odsud půjdu po svých na konci pobytu, abych mohl venčit Rockyho. Vypadal jsem jako cvok vzhledem ke své nemohoucnosti, ale při poslední kontrole mne doktorka chválila, řekl jsem jí, že Rockyho venčím čtyři hodiny denně.

Neúnavnej čtyřnohej dědek

Neúnavnej čtyřnohej dědek

:P No, únavnej...

😛 No, únavnej…

:) )))))))))))))) Takhle se mnou chrní v posteli...

🙂 )))))))))))))) Takhle se mnou chrní v posteli…

:shock: I osmnáct hodin

😯 I vosmnáct hodin

:P Jsem polopes

😛 Jsem polopes

:) ))))))))))) A venku všechny oblažuje přihřátej podzim

🙂 ))))))))))) A venku všechny oblažuje přihřátej podzim

BEZ ALKOHOLU

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Listopad 8, 2015

Je prý život mnohem smutnější.

Člověk se nebratří s každým na potkání u stolu v restauraci, neplácá pitomosti pod vlivem skleničky, nezvrací na chodník a nekrade květiny ze zahrad i parků, aby se vyhnul úderům válečku na nudle. Kamarádi se nějaký čas předhánějí se zvaním na panáka a litují nešťastného abstinenta, než nad jeho nemužností definitivně zlomí hůl. Smíří se s podivným cucáním coly a podobných zhovadilostí v podobě návštěv cukráren v centru Teplic, kde se dá trávit čas ve společnosti mladých maminek a poslouchat co nejvíc frčí ve světě miminek. Je to zdroj překvapivých informací a člověk se naučí i žvatlat na stará kolena. Nejpůvabnější je změna nabídky při návštěvě přátel. Už se mě neptají, co si dám k pití, ale rovnou mi nabízí ochutnávku nějakých dobrot. Jiří Skalický mě vždy překvapí vynalézavostí při nákupu a umem nahradit zadní hovězí předním. U Iblů se Maruška blýskne studenou kuchyní s bylinkami z vlastní zahrady. Hanka Černá napeče pro Zdeňka buchty a on velkoryse přehlíží, jak mizí ve mně. Alenka připraví toasty s pikantní náplní, když přijdu jenom na kousek řeči a pak s Yardou ztvrdneme u poslechu muziky několik hodin. U Aničky Vítů se těším na polívku a při návštěvě Veroniky, když zrovna nedělá minutky, je to na invenci Radka a zapékání oblíbených směsí. Mám díky abstinenci a návštěvám přátel pestrou kuchyni složenou z nejlepších dobrot. Sním o tom, jak je všechny jednou sezvu na zahradní oslavu, kde jim předvedu své umění, ale trochu se obávám, aby se nerozhněvali, když někomu r uvízne v hrdle, nebo se y zapříčí ve střevech, x může být hodně nebezpečné pro celý trávící trakt, z je záludné a jenom občas, nebezpečné, zvláště při zdvojení. Nejpoživatelněji se mi jeví o, ale s tím musím opatrně, abych po vyjedení zásob nemusel označit svou práci nějakou zavádějící zkratkou. Podle mého soudu by měl každý zanechat své jméno na místě nějakého činu, i když informace se jménem Novák ve stopě, kde sto let tráva neporoste, je asi velká blbost.

Vladimír Ondys 2003

VÍTR – a ještě pro Juru

Posted in Pikant by ondys on Listopad 6, 2015

Přiletěl znenadání od hor a po zafičení se opřel do okenních tabulí, až zadrnčely. Škvírou pod rámem se prodral do pokoje a zadul do záclony. Připomněla plachtu bárky na moři z obrazu na stěně. Plamen svíce se sklonil a rozházel stíny po místnosti. V mihotavém dovádění propůjčily okolí magickou tvář.

Člověk přestal číst knihu o osudech nějakého vojáka.

Kapky deště s rozmoklými vločkami zavířily nad parkovištěm s auty, rez je proměnil ve vraky kvůli nedostatku pohonných hmot, a začaly vyťukávat nějakou zprávu v drobných nárazech do skla.

Koukej, Rocky, čerti se žení!“

Sfoukl svíci, upravil jednu z přikrývek, byl do nich zachumlaný až po vlněného kulicha, a začal vyprávět.

Starosta města Li Pong Ping, demokraticky zvolený většinou, se dohodl s ředitelem Charlesem Bílým Blackbirdem z Rainbow United Energy o zastavení dodávek do chudinských čtvrtí, líná a všemi mastmi mazaná chátra bez práce se nemá k zaplacení. Velitel policie Ivan Sergejevič Matšachov dal příkaz podřízeným, aby stříleli bez výzvy do davu nepřizpůsobivých při dalším pokusu o rabování v obchodním centru s potravinami za městem patřícímu nadnárodní společnosti Global Civil Poor. Se sklenkou slivovice v ruce si spokojeně prohlížel bohatou sbírku očí vydloubaných za pár šupů i kolen provrtaných pro desetník. V podzemí měl další sběratelské skvosty. Spoustu domorodců utopených na lžičce vody. Nikdy by nevěřil, kolik zde najde pomocníků schopných všeho za slib práce v Potěmkinově vesnici pro bohaté turisty z Pekingu a Šanghaje. Přistoupili na zešikmení očí na klinice plastické chirurgie docenta Iona Stepanescu, vlastnoručně jim odebral ledvinu v zájmu racionalizace práce v narkóze.

Velitel policie si znenadání vzpomněl na domluvenou schůzku s nejvýznamnějším duchovním ve městě a měl po náladě. Tajný agent Rambo Babočka dosud nevypátral autora hanlivého nápisu KNEDLO ZELO VEPŘO na zdi mešity a neměl zdání, kdo vyvěsil vlajku s půllitrem zakázaného Prazdroje na vrchol minaretu.

Odmítl hologram s delegací učenců zastupujících zájem bezvýznamné menšiny původních obyvatel ve spolku s názvem Pravda a láska v třešňovém květu, založeném na přesvědčení o hlubším vztahu taoismu k dumkám, jak lze vystopovat při pozorném bádání už ve Starých pověstech místních. Unavovaly ho žádosti o přejmenování kopce, tvarem připomínajícího hlavu hřibu nebo vojenskou přilbu, na Pik Čumulangmu v zájmu konečného vyrovnání s temnou minulostí v Unii, rozpadla se po katastrofálních záplavách do ostrovů ovládaných skupinami neobyrokratů s feudálními sklony, i spojenectvím s velmocí Rozpojených Států, opevnily se před zbytkem světa za zdí odpadků viditelnou až z Marsu.

Další tupý náraz otřásl světem.

Člověk se odmlčel.

Sněhové vločky zaplnily prostor a majestátně se snášely do hlubokého ticha. Všechno dosud poznané a pojmenované se převtělilo do pohybu miniaturních ledových krystalů s neuchopitelnou strukturou i krásou.

Snad jednou někde roztají a opět se stanou krůpějemi.

Nářek psa se nesl nekonečnem.

Vladimír Ondys 2005

BUBÍNKY Z ORIENTU – pro Juru

Posted in Krátce by ondys on Listopad 2, 2015

Potkal jsem ji u rybníka, kde venčila fenu, já zase staforda Rockyho.

Dali jsme se do řeči a paní Irena mě pozvala na večerní posezení s přáteli do čajovny v Ústí nad Labem. Do auta vzala ještě dvě kamarádky a před sedmou jsme dorazili na místo v tiché ulici.

Přivítala mě vůně Orientu.

Musel jsem si zout boty a uložit tělo do polštářů na koberci.

Pak se trousili příjemní lidé a přinášeli nezvyklé hudební nástroje. Dokázal bych obecně pojmenovat jenom různě velké bubínky, které dominovaly.

Asi kolem osmé jeden z mužů začal hrát a ostatní se přidávali podle nálady. Dlouho jsem se nechal unášet nezvykle příjemnou hudbou, ale pak jsem neodolal a přidal se s půjčeným nástrojem ve tvaru tykve plné semínek. Při potřásání v rytmu vydávaly zvláštní šelest.

Podle nálady si hráči vyměňovali hudební nástroje a vzájemně si je nabízeli k vychutnání jiného prožitku.

Úžasně milé setkání s přátelsky naladěnými lidmi uteklo jako voda v nedalekém Labi. Srdečné loučení bylo tečkou a vůbec mě nepřekvapilo zjištění, že většina pracuje v sociální oblasti s lidmi, o které materialistická a konzumní společnost už nestojí.

Můj šálek chutného čaje z daleké Indie v podivně zahořklé střední Evropě.

Díky, paní Ireno, za večer hodný králů.

Vladimír Ondys 2007