Vladimír Ondys – Z konce světa

PF 2014

Posted in Krátce by ondys on Prosinec 31, 2013

V sobotu dopoledne Yarda osedlal Alenku a společně vyrazili na Sever, aby mne navštívili na pastvinách v přírodní rezervaci i pro člověka, který se snaží obejít bez pomoci všech našich úžasných pachatelů dobra za peníze jiných. Seznámil jsem oba s prostředím, dostal jsem spoustu dobrot na jedinej ještě svůj zub od Alenky, Yardovu knihu: Indikace k ústavnímu léčení (mám už přečtenou polovinu povídek a při některých jsem se pobavil představou: Co tomu řeknou všichni údajně slušní, poctiví a pracovití, kteří se v podobných případech u nás vždy vyrojí stejně jako nepřehledné houfy bojovných odbojářů z ilegality po vyhraný?) s bonusem v podobě dalšího svazku grafik i s vlastnoručně napsaným věnováním. Pak jsme Ketynku ponechali ve vyhřátém srubu a vyrazili jsme na procházku okolím s Rockym na vodítku. Yarda občas zmáčkl spoušť:

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

PF 2014

Reklamy

Byli jste někdy v Praze? – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Prosinec 29, 2013

V minulém povídání o plavbě po Vltavě se ocitl nechtěnej chyták na pozorný čtenáře – a chytli se všichni. Aspoň teda nikdo nereagoval. A to je nuda, když už mě nikdo ani neopravuje.Těch mostů se muselo zákonitě podjet sedm: byl-li na trase Karlův a Jiráskův, nutně se mezi nimi jelo i pod mostem Legií – to je ten u Národního divadla, dříve most 1. Máje a ještě předtím už jednou Legií. Kontrolní otázka: byli jste někdy v Praze?

V Penny dostanete při placení otázku, jestli sbíráte miniatury a pokud jste zvědaví a řeknete třeba, ať se teda ukážou, obdržíte několik drobností, jejichž význam Vám zůstane utajen a zbyde dojem, že je musel vymyslet totální trotl. Nejsmysluplnější z nich je umělý rajče. Tím se dá aspoň po někom hodit, i když blbě, neb je trapně lehký. Ale umělohmotná obří dutá hašlerka, či co to je…, hmm? A pak krabičky a pytlíčky na pidijednohubky (či vlastně nulohubky) Piccolinis, Pedigree Vital, polomáčený sušenky nebo miniuheráček – a v tom všem najdete kousky polystyrenu, kterej děsně drobí, vázne mezi zubama a je po něm sakra-žízeň!

Každej den v 6,30 prochází Benešovým náměstím romskej metař a má skvělej meloušek, nejspíš od města. Protože se kvůli pupku nemůže ohnout, má lopatku i smeták na dlouhejch násadách a tak trošku ve velmi lehkém swingovém rytmu pometá, nametá…, nebo že by spíš rozprašoval? Když na chodníku před Dopravním podnikem leží dejme tomu 400 papírků, vajglů a žvejkaček, určitě takovejch aspoň 50 jich po jeho odborném zapůsobení ubyde. Neocenitelná injekce hygieně a vzhledu města. A v jaký je ten občan při své vysoce efektivní práci pohodě! Zajímalo by mě, kolik mu platěj. To by byl šolich na důchod! A furt na čerstvým vzduchu!

Úžas nad tou drzostí mě jímá, když pozoruju a slyším v TV reklamu těch všedisponibilních mall.cz. Slavná melodie J+V+W „Ten dělá to a ten zas tohle“, s patřičně ku potřebám reklamy zmršeným textem, zpívaná falešně jakousi chamradí, která by se vyjímala jako hvězdná pěchota někde jinde… To bych chtěl vědět, co na to říkají dědicové autorskejch práv Jaroslava Ježka. A co OSA?

V listopadu a prosinci – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Prosinec 28, 2013

Důvod, proč jsem na měsíce září a říjen vymizel z Přehledů, je jednoduchej : nebylo o čem. Ale najednou je čas uzávěrky pro listopad – a zase nevím. Tak jsem si řekl, že když může Emilio psát z kdejaký prdelky, jako je Novej Zéland apod., proč bych neinformoval o tom, jak jsem si zaploval po takovým světovým štatlu, jako je mnohověžatá matička. Ono totiž lze koupit okružní plavbu parníkem po Vltavě s vyhlídkou na nejlukrativnější části města. Na www.plavbypraha.cz byste se eventuelně dozvěděli víc. Ve slevě ta sranda stála 300 Kč na hlavu. Plavba trvá 2 hodiny a když se povede počasí tak, jako nám, není třeba řešit, jestli to za to stojí. Vyjelo se po uvítacím drinku v pravý poledne v sobotu 19. X. parníkem Mělník od Štefánikova (dříve Švermova) mostu a šest dalších mostíků se podjíždělo: Čechův, Mánesův, Karlův, Jiráskův, Palackého a Železniční. Nad ním, pod Vyšehradem, to kormidelník otočil (žádnej Šemík naštěstí zrovna neplaval, tak to byla hračka) a mazal zpátky. Z těch dvou hodin jsme sice 2×20 minut prostáli ve zdymadle pod Jiráskovým mostem, ale toho se dalo využít ke konzumaci, neboť v ceně byl i raut se švédským typem stolování. Nejvíc se povedla tlačenka, sekaná, gulášek, paštička a matjesy. A ještě jedna atrakce – ve voucheru inzerovaná živá hudba na palubě. Z té se teda nakonec vyklubal „one man band“, totiž dědek v modrobílém triku a s admirálskými distinkcemi, kterej hrál na tahačku. Začal harantama z Pirea a přes tu, co černé oči má, jakožto i jméno Katarina, se dostal postupně k hospodskejm otřepaninám nejhrubšího zrna. Na kocábku náram náram naštěstí nedošlo, jinak by musel bejt muž přes palubu – buď on nebo já. Komickou vložku obstaral jeden Slovák, kterej se zjevně v Praze třeskutě vyznal a ukazoval všechno okolo kolegům-soukmenovcům, například Čechův most s tím, že je to Mánesův, nebo Filosofickou fakultu, kterou povýšil za konzervatoř. No ale celkově hodnotili všichni zúčastnění plavbu palcem nahoru. Pořádají se i prosincové jízdy za soumraku, tak uvažuju o opakování – to by mohlo bejt hustě romantický. Když tomu strejdovi v námořnickým vrazím nějakej peníz, aby nehrál… Jinak doufám, že do prosincových Přehledů budu mít víc co říct. Začíná se zimnit, bůdět kultůra…

XVII. MEZINÁRODNÍ JAZZ & BLUES FESTIVAL UL 2013 – Letošní třídenní mejdan jsem navštívil jen prvního dne, ve čtvrtek 24. X., kdy byl program jednoznačně nejnabitější. Ne, že by mě nezajímal Mike Stern ze dne posledního, ale všudybylem býti nelze a když si vybrat, tak ten čtvrtek pod dramaturgickým diktátem Ivana Dostála byl prostě jedničkovej. Lazaret Band Dr. Šorfa znám už od dřívějška z Teplic a na rozjezd to byli ti praví chasníci. Blues na elektřinu s elektrizujícím vtipem… Vzápětí se mi vrátil kus mládí, tak něco po dvacítce. Józef Skrzek se svou bandou SBB, jejichž vinyly v hojném počtu doma zaprášeně odpočívají v naději na znovuprotočení, až se páníček rozteskní po zašlých létech, předvedl, co ti muzikantský quasidůchodci furt uměj. Tenhle artrock mě na rozdíl od tolika podobných nikdy nenudil a nestalo se ani tentokrát. Vzpomínky ožily barevně a hlasitě. U bicích sice za ty léta Jerzyho Piotrowského vystřídal Amík Frank Parker jr., ale že by to bylo ke škodě, jsem si nevšiml. Hudba SBB byla vždycky krásně barevná a ani v dnešní konkurenci a pod damoklovským presem času nezešedla. No a už tu byl pan Eric Gales, co má v názvu kapely kromě svého jména ještě to důležitý Live! – a rozjel to natvrdo. Z pověsti, co ho přecházela, by měl bejt zákonitě trochu na nerv, ale nebyl. Ono když se o někom předem po starým kontinentu rozhlašuje, že je to Hendrix 3. tisíciletí, mohlo by mu z toho klidně hrábnout nebo ho to naopak dost svázat. Nestalo se tak ni tak, nýbrž došlo na radovánky zcela bez skrupulí a hranic. Černej šéf je velkej šoumen a na kytaru fakt umí. Taky se svýho času mihnul u Santany a hrál i s Mitchem Mitchellem, bubeníkem skutečnýho Hendrixe. Ale nutno říct, že hrál po svým, žadný velký opičení, i když občas – asi aby neurazil – tam nějakou tu barvu Velkýho Jimiho vrazil – vyvolávalo to samozřejmě oživení v sále, aspoň v okolí, které jsem byl schopen kontrolovat. Ovšem designem toho Jimiho Marshalla připomínal nejvíc bubeník T.C.Tolliver, dokonce včetně čelenky, taky takovej přičmoudlej, dojem byl dokonalej. Jo a hrával m.j. s Plasmatics, Lemmym a Genem Simmonsem z Kiss. A abych neopomněl basáka: Eric Czar, velkej sympaťák, vádnoucí m.j. sedmistrunnou byskytarou, hudl kdysi se začínajícím Bonamassou – tak tady už není co dodat. Jízda to byla bezchybná, i přes trvání ke dvěma hodinám se zdála krátká, pořád se něco dělo, pro pobavení publika zazněly citace z Beatles, v polovině frontman oznámil, že teď nám zazpívá taky jeho krásná manželka – a fakt: přivlnilo se cosi zajímavě křivkoidního ze zákulisí a i když vlnění i v dalším průběhu převažovalo nad zpěvem, bylo to přinejmenším vítaný pro voko. Tak jo, Eric Gales a spol. za jedna.

15. listopadu navštívil Jazzclub v Teplicích zase jednou velkej kytarovej čaroděj Vláďa Merta, tentokrát v doprovodu Ondřeje Fencla (klávesy, kytara), jinak známého z kapely L. Pospíšila 5P nebo ze Schodiště a jiných. Takže to díky tomuto dosud neslýchanému spojení bylo zas všechno trochu jináč. Repertoár tkvěl spíš v minulosti, i když na pár aktualit došlo taky, ale stejně mě nejvíc brala Mertova klasika. Zaznamenal jsem i kousky staré čtyřicet a víc let („Dlouho se mi zdá“, „Omamná květina pravdy“, „Staré dopisy“). Merta dostál opět své tradici, která mu velí nezahrát tutéž skladbu dvakrát v životě stejně (jedna z mnoha podobností s Dylanem), včetně občasného vynechávání celých slok (vzhledem k tomu, že někdy jde o ty nejlepší pasáže, má i tuhle marnotratnost s Bobíkem společnou), mezi skladbami tu a tam aktuálně zavtipkoval, v čemž si taky už pár desítek let drží standard vysokýho vkusu. Zdá se, že Fencl se dost dobře nervově vyrovnává s tím, co starší (i slavné) muzikanty dovádí k šílenství – totiž s Mertovou improvizační, a to dokonce i rytmickou nevyzpytatelností, pro kterou se traduje, že s ním nikdo nechce hrát. (Kecaj! Eště rááádi!) Na netu můžem zjistit, že toto spojenectví budeme v budoucnu moci ještě někde zastihnout. A ještě jedno další srovnání: podobně jako Clapton, i Merta s léty upouští od dobrodružných experimentů a efektů ve prospěch decentně technické vyhranosti. Sem tam si ale i tak neodpustí překvapivý vstup třeba s fujarou nebo jiným ve folku a rocku netradičním foukátkem či bzunidlem. Prostě, že by večer uplynul, aniž by párkrát něčím překvapil, to rozhodně nehrozí. Jinak by ho to zřejmě asi ani nebavilo.

18. prosince se bude slavit v Praze v Akropoli, a sice : 20 let nakladatelství Galen, narozeniny H. Hrubého, křest knihy „Housle tečka Hrubý“, dále knihy textů V. Merty “Mimo čas“ a desky „Domilováno“… Vystoupí kdekdo. No a se skromností sobě nevlastní připojuju informaci, že proběhne i pražský křest mé knihy 21 povídek „Indikace k ústavnímu léčení“, kterou jsem počmáral i několika ilustracemi a kde by se kromě autorovy leccos vysvětlující předmluvy měla skvět i předmluva Vládi Mišíka a doslov Jirky Dědečka, kterej za to všechno vlastně poněkud může… Dodávám, že teplickej křest je časem taky v plánu.

Křest knihy

Křest knihy

Královské město Krakov – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Prosinec 23, 2013
Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Královské město Krakov

Advent ve Vídni nebyl zase tak hrozný. Střevní potíže mi nezabránily vidět, co jsem vidět chtěl, podle mapy dojít, kam bylo třeba, aniž bych se ztratil, naopak nedovolily ochutnat klobás, guláše ve vydlabaném chlebu a jiných specialit, přece cestuji za poznáním a zážitky, a ne se přízemně cpát nesmysly. Pár deci vodky po příjezdu zpět padlo, jen abych se zimou neklepal jako ratlík ještě dvě hodiny po příjezdu domů. Možná to byl absťák. Přeci jen by bylo lépe završit cestovatelský rok nějakým méně útrpným výletem a na radu známého dobýt královské město Krakov. Malá bitva, jako třešinka na adventním zákusku, když mi biologické procesy zabránily vychutnat Sachr a Grosse Schwarze oder Braun za 20 Euro. Tak nazývají Rakušánci kávu nejvíce podobnou naší, v Itálii je dobré žádat Caffe Americano. Centimetr něčeho hnědého na dně šálečku za 5 evropských doláčů nám lakotným otráví i úchvatný pohled na panoráma renesanční Florencie. Oč větší bylo mé překvapení, když v automatu u dálnice lepá italsky opálená, či snědá skrze geny Polka, červený úbor, potetovaná lýtka nabídla kromě pressa i kávu zaparzanum, čili klasického životabudiče, který piji, podobně mnoho z nás, každé ráno, dopoledne a někdy i po obědě. A vůbec, já nechápal, kudy to jedeme. Nechci kálet v národní hnízdo naše, jo. Projel jsem letos po hlavních dopravních tepnách naší republiku téměř křížem krážem, ale tak špatné dálnice neměli nikde. Prostě cesta, odpočívadla, benzínky, nevelké průmyslové haly, překladní centra, vše spíše připomínalo Německo, zmiňovanou Itálii a ne zemědělské a poněkud zaostalé Polsko. Až později se mi dostalo vysvětlení, že ještě před dvěma léty byl problém se do Krakova dokodrcat a většina movitostí okolo vznikla za mohutné finanční injekce Unie a vlády v souvislosti s mistrovství Evropy ve fotbale. Asi, asi. Tůdle, nůdle. Nevím, co by postavili u nás, asi dvakrát méně, protože dráž a o poločase by někdo šlohl mičudu.

Historie je učitelkou lidstva, zhmotnělá má přídech romantiky, krásy a hlavně někdy až magického vhledu do výpusti času, který je už dávno pryč a dochované vypovídá o mase a krvi – životě našich předků. Klídek, nepokouším se předestírat zde zápisky z řezníkova krámu, ani nemám lehké trauma ze zabíjení kaprů, jen musím vyrazit nakupovat dárky, žvára a něco k snědku. Vůbec se mi nechce do toho blbého supermarketu, navíc v lednici se chladí Fernet.

Ve Slezsku nemáme mnoho větších měst, asi žádné, které by si uchovalo starověké městské jádro i s nějakým významnějším hradem nebo zámkem nebo by dokonce bylo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Krakovský hrad stojí na nízkém kopci Wawel a často je i tak nazýván. Poněkud bez předsudků, mým okem laického architekta, se mi chce prohlásit, větší slohovou slátaninu jsem už dlouho neviděl, s podivem však je, že celek působí zajímavě harmonicky, ladně, jako střihy do různých epoch a na levém břehu Visly dává panorámatu členitost, jež utváří ono cosi, co chybí placaté Vídni nebo i Paříži. Wawel byl místem korunovace polských králů. Katedrála sv. Stanislava a Václava je významným místem v církevním životě národa a hrobkou převážné části významných polských králů i osobností světského života, od: Tadeusze Kościuszka, Józefa Poniatowskigo, po Lecha Kaczyńskiego s manželkou, ale třeba i Adama Mickewitze, který zemřel v Istanbulu, zřejmě na choleru. Jinak první dva pánové symbolizují ve složité polské historii něco podobného jako české osobnosti, sice mě momentálně žádné nenapadají, v době pobělohorské, jen zhruba o stopadesát let později, kdy Polsko jako státní útvar dočasně zaniklo (mydlili se s Prušáky a Rusáky).

Mě spíše zajímal právě zde vystavený jeden z neslavnějších obrazů vůbec, možná půvabnější Mony Lízy; Dáma s hranostajem mistra z Vincie, o čem by mohlo svědčit pět hlídaček, jeden na po letmém pohledu ostrý chlapík, bezpečnostní rámy a já. Dvě šišaté, postarší Asiatky, které nevěděly, kde zakoupit lístek jsem lámanou angličtinou poslal špatným směrem. Já vám dám, jezdit na gondolách, vídeňskými kočáry, zpovykaní japončíci. Hehe.

Z Wawelu jsem prchal s hordou Číňanů v patách opačným směrem, než se nachází tržnice v Sukienicach, cílové místo adventních nákupních orgií. Dej sem to člověčí maso! Roztoč lasem střev pěchovaných poezií Vánoc! Nechť zaznít vzletné melodii hovního plesky, plác! Básník Mickiewicz trčí nad řadami smrčků, dřevěných krámku čerstvě zbitých, ztlučených, zmučených, nízké slunce vrhá kosé, jasné stíny, temné světlo. Ukřižuj toho rozvědčíka, Pilát již pronesl hrozivá slova a Herodes se bojí…, podnikavý, hrdý národ ve víře i zradě!

No nic, první šťopka po martýriu v HyperSuper, kdy došly košíky, regály úlevně oddychují, a lidé přemísťují tovarem vrchovaté mřížoví na kolečkách do svých konzumních rájů. Krize…?, jak pro koho.

Další zastávkou bylo Národní muzeum, které je důmyslně exponováno po celém městě a všude se platí separé vstupné, podobně jako na Wawel, naštěstí do expozic Národního muzea existuje jednotné za 35 Zlotých. Po pravdě řečeno, ona ta muzea a galerie jsou poněkud na jedno brdo a někdy je opravdu lepší dát přednost návštěvě umění moderního nebo rovnou vyrazit na tržiště. Hlavní budova muzea je obludná stavba v duch sorely, před níž stojí černé kovové sousoší nazvané Itaka, jež by svou kompozicí mohlo směle soutěžit s památníky dělnického hnutí, akorát postavy připomínají hrdiny ságy o Pánu prstenů. Hodně bizarní. Ne tak interiéry. Část věnována polskému výtvarnému umění 20. století je úchvatná, podobně stálá výstava starobylých zařízení interiéru – nábytku, užitnému porcelánu, sklu, atd. Zbrojnice je tmavá, špatně osvětlená, zbraně počínaje středověkem, až po současnost. Snad jenom kluk, či jinoch v naivitě mládí může spatřovat za proprietami vraždění symboly rytířského majestátu. Mě vždy jímá hrůza, vidím-li kopí, válečné sekery, dlouhé meče, vždyť ti naší předkové měli být menšího vzrůstu, jak mohli něco takového efektivně používat v boji? Ohánět se podobnými předměty muselo být krajně nebezpečné i samotnému akčnímu hrdinovi, neřku-li koordinované hordě s motivací. Jímá mě nefalšovaná hrůza, co všechno lidé dokázali a umí dodnes, ne, že ne, použít k zabíjení jeden druhého. Hned se mi vybaví Bitva u Grunwaldu, film Křižáci a také místní rodák, slavný malíř, autor obřích pláten Jan Matejko. Součástí muzejního komplexu je i jeho rodný dům a asi tři obří plátna vystavená právě v areálu staré krakovské tržnice, jedno – Jan Sobieski u Vídně – visí dokonce ve Vatikánu na cestě k Sixtinské kapli. Mě fascinuje jeho nejslavnější dílko: Stanczyk (vystavené ve Varšavě). V postavě „blazna“, královského šaška zachytil sebe sama v trudném zadumání nad osudem své země. Smolenensk, už slovním základem nevěští nic dobrého. Tak i šašek má na stole zprávu o dobytí strategické pevnosti u Smolenska knížecím vojskem Velké Rusi, začátkem to pozvolného úpadku první Rzeczypospolitej (spojenectví polského království a litevského knížectví), později tam přiměl k ústupu ruská vojska Napoleon, bitva o Smolensk byla součástí plánu Barbarossa a v neposlední řadě byl svědkem tragické havárie polské delegace.

Jinak návštěvu Krakówa mohu jen doporučit a třeba na jaře nebo v létě se dá i hezky posedět v parku u Jagellonské univerzity (3. nejstarší na kontinentě). Prodejce kebabů v kamenných obchůdcích na hlavní ulici můžete ignorovat, preclíky místních prodejců prodávaných z budek na kolečkách jsou výborné, ceny asi jako v Praze, tradiční pirohy chutné, zákusky vynikající. Pokud si budete objednávat řízek a jíte kuřata celý týden, tak otázku jaký šnycel odpovídejte: “Nie z drobov, tylko schabowy.“ Sice byl na česneku, ale proti zasmrádlému, na hranici poživatelnosti servírovanému v Praze byl hodně dobrý. Kávu doporučují spíše v podnicích alespoň s italským logem. No, vepřové, nechme vepřovým, to za chvíli uvidím já. Pěkně uchystejte kapříky na zítra a já už jen: Šťastné a Veselé!

http://www.youtube.com/watch?v=U13xOvDa19U

 

 

Máme se tu bídně… Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Prosinec 21, 2013
Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Máme se tu bídně…

Čas adventu je v mém případě už desetiletí i déle spjat s málo zřízeným popíjením rozličného chlastu. Mohou za to předvánoční posezení, v našich končinách nazývaná Viliovky. Ony za to mohou, Ne já! Mně, strženému vírem událostí bez komentářů, přáteli, známými, spolupracovníky současnými, minulými se zapnutým alkoholickým turbo pohonem přeci přijde nehorázně nevhodné odmítnout návštěvu tu spoře osvětleného baru, tam knajpy zaplute (zaplivané), chrchle, mrmle v záchodové mušli. Před několika léty jsem opravdu po měsíci v lihu – samozřejmě ne totálně, ale špičku jsem chytal pět dnů v týdnu, tedy prakticky permanentně – konečně vystřízlivěl někdy po sv. Štěpánu, pokud mě paměť neklame. Jemu je dedikována známá vídeňská katedrála na fotkách. Neteř a její matka mě během posledního nedělního oběda (páně) u společných rodičů, ba prarodičů vybízela, ať podobně jako ony, chvíli spočinu v tichém rozjímání, zapálím třetí adventní svíci a obrátím zrak do svého nitra. Já oči v sloup. Co bych tam asi tak viděl? „Kurva, ségra, ty už mluvíš jak páter Halík.“ „Bez toho kurva, bych prosila“, se zdviženým dlouhým ukazováčkem ke stropu odvětila neteř a hned mě začala ohýbat ke koupi „Výchovy dívek v Čechách“ pod stromeček. „Je to povinná četba! Pět knih jsem od něj přečetla“, na stolku vedle čínské růže a štrůdlu ležela Jana Eyrová. Prý taky povinná četba. Pak se divte, že jim nevoní Hrabal, když musí číst takovéhle píčoviny, hůrko povětrná. Bych jim přál pročíst se Jiráskovou ouverturou před Bitvou u Lučence, kde autor, asi jediný, snad na třiceti stránkách obdivuje česko-slovenské lesy, stráně, luhy, brdy, hvozdy, kdejakou louku posranou konipasy, vodstvo tekoucí, vše krásně rozvláčné, avšak pomalu, pomalu plynoucí. Ostatně betlémské světlo symbolizované zažhnutou svící na adventním věnci v mém podání zavání spíše výjezdem jednotky hasičů, než tichým rozjímáním.

Vždy jsem chtěl cestovat „Bez předsudků“, rychlým střihem, nonšalantně, jako ve stejnojmenném dokumentárním pásmu americký šéfkuchař Anthony Bourdain, který kromě místní kuchyně hlouběji proniká do tamějších zvyklostí a tradic. Origoš kubanské daiquiri, oblíbeném pití Ernesta Hemingwae, prohlásil za sirup pro ženské, z čehož usuzuje, že slavný spisovatel trpěl komplexem malého penisu. Následně za barem klátil do sebe jeden kubánský rum za druhým. Taky má v oblibě upít své hostitelé smrští panáků nejproslulejšího lokálního chlastu. To jen pro zpestření…

Nejenže cesta do adventní Vídně po ranní kocovině trvala nekonečně dlouho, obloha nad krásným modrým Dunajem přecházela od olověných mraků, pološera k polojasnu, i slunce vykouklo na oka mžik, po drobné, ledové krupky hnané přesahy orkánu Xaver od Atlantiku. Dunaj nebyl ani modrý, jen takový holý, tmavý a hnusný. Navíc mi byla zima. Nemůžu si pomoci, ale Vídeň pro mě postrádá pověstného génia loci, jenž na vás dýchne nebo přímo bací po smyslech kupříkladu: ve Florencii, v Provance, Amalfě, Římě, Krakově i Praze. Vídeňské příkopy – Graben jsou v pozdním odpoledni s příchodem večera působivě osvětleny, avšak nálepku lehkého snobství výstavních butiků světových značek, stylových restaurací, ústrojných kaváren nevylepší ani lehce kýčovitý morový sloup. I ty jejich sochy. Podivná velikost, habsburská nabubřelost, zdání majestátna, zašlá sláva mocnářství, ale možná tak působí mramor, oproti mně navyklé rozevláté duši pískovců Brokoffa a Brauna. Galeriím a obrazům bych se chtěl věnovat příště. Nevím, proč jsem byl rozhodnut zatvrzele abstinovat, nekoupit hrneček punče, jež si můžete ponechat nebo vám do něj nalijí další, už bez ceny šálku, nepojíst těch jejich vuřtů, když maďarští, čeští, ruští puberťáci se už lehce pomotávali s přiblblými úsměvy na tvářích a přiblble neusměvavé, plocho-prdelaté vídeňačky mířily kamsi domů. Mimochodem, že Němky, Rakušanky nevyjímaje, mají tenké nohy a ploché zadky, tvrdí nikoli Anthony Bourdain, ale můj fotr. Nezřídka bylo možné zahlédnout mladé i starší páry v objetí, navzdory proudícímu davu, kámošky, kolegy, kolegyně…, jen nechápu, proč tahle uherská omladina musí hulákat v centru Vídně jako na maďarské pustě, navíc tou jejich příšernou řečí. Když už se nechtějí líbat navzájem, mohl jim delegát zakoupit kousek wurzta a pecen chleba, ať chvíli zaměstnají uřvané tlamy. Bych jim ukázal Lučenec!

Kupovat cokoli na místních trzích, je pro průměrného našince vyhazováním národní bankou omaštěné panevropské měny, aktem sentimentálního pomatení smyslů. Doporučuji přírodovědné nebo kunsthistorické muzeum, mají tam čisté, úlevné posezení na WC (cestou jsem dostal průjem) popřípadě Albertinu, Dům moře jsem nestihl, možná bych i stihl, ale zřejmě cestou Mariaihilfer strasse se posral. Chudáčkové Rakušáci také nemají moře, Alpy rád zanechávám tam, kde jsou, do autobusu by se stejně nevešly. Docela hezké to bylo. Tak papá, Vienna!

A hurá do vévodství Malopolského. Víta Vás královské město Kraków…, ale to až příště, nebaví mě po sobě číst více než stránku. A nemluvte na mě maďarsky!

http://www.youtube.com/watch?v=JyRPH0cfMeg

MYSTIKA

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Prosinec 19, 2013

Dopsal jsem povídku Kamarádi a vnitřní hlas mi vyčítal, že jsem to přehnal, když jsem vložil sprosté slovo do úst Boha.

Omlouval jsem se stylistikou.

Chabá výmluva pro opovážlivost člověka.

Za sedm dní jsem byl na hřebenech Krušných hor.

Svítalo.

Slunce slibovalo nádherný den.

Červnové ráno zbrocené rosou vybízelo k procházce.

Vzal jsem Rockyho na vodítko a vyběhl ze dveří rovnou do drsně horské přírody, abychom z ní s Rockym načerpali.

Tajemná síla mě uchopila skoro na státní hranici a mrštila se mnou o zem.

Hlava se mi málem rozskočila a nevím, jak dlouho jsem se probíral k vědomí.

Klíční kost ztratila kontakt s pravým ramenem.

Krev z oděrek stékala na asfalt.

Vůbec jsem nechápal, co se přihodilo.

Rocky mě pozoroval s vyplazeným jazykem od krve, jak mne olizoval, abych se už konečně vzpamatoval.

Tichem se nesl zpěv ptáků.

V zrcadle jsem uviděl hlavu s boulí o velikosti holubího vejce nad čelem a rameno začalo natékat.

Zhluboka jsem se nadechoval, abych se ubránil šoku.

Voda příjemně chladila a umožnila přemýšlet.

Musím se dopravit do nemocnice.

Zvládl jsem to bez problémů s vlastním autem, i když pravačka nebyla k použití.

Lékař mě poslal na rentgen.

Po návratu prohlížel snímek a objednal mě na úterý. Pro nutnost konzultace s traumatologem. Asi mě čeká operace, ale zatím to chce ledové zábaly.

Pak se zeptal, jak se mi to stalo.

Vyhnul jsem se širším souvislostem.

Je to prostě pracovní úraz.

Spisovatel potrestaný…

Vladimír Ondys 2004

TAK JSEM OPRAVIL SVŮJ PRVNÍ WEB

Posted in Ahoj by ondys on Prosinec 15, 2013

později následoval další, kterej mi smazali, rád bych požádal všechny návštěvníky blogu, aby klikli na přidanej link a všechny případný nedostatky v zobrazování a třeba i překlepy a hrubky mi sepsali v komentářích, abych mohl napravit i opravit, co se dá. Dík za možnou snahu.

http://web.quick.cz/ondys/index.htm

Pohádka o Karolínce a Božence – Witch

Posted in Z pošty by ondys on Prosinec 9, 2013

Na sklonku devatenáctého století se narodila Karolínka, jedno z devíti dětí velké lásky. Její maminka utekla s formanem, který vozil od Dobříše zeleninu a ovoce do velkoobchodu pražského měšťana Soubusty. Což se neodpouštělo.

Karolínka prý nikdy svou babičku a dědečka nepoznala, zato poznala hodně krušné časy, kdy s maminkou chodily po Dobříši žebrotou a rozhodně netoužila zase nějakou chudobu zažít. Dokázala se stát vyhlášenou kuchařkou, v Dobříši se stala horlivou vlastenkou a ochotnicí, dokonce i v operetce si zazpívala. Našla si místo v Praze, kde ji uhranul mladý vdovec a skvělý tanečník, znalý světa. Bodejť, jako legionář předtím obešel a objel celý svět. Možná to bylo naopak, možná Karolínka se svou rázností uhranula pana Aloise, protože byla snad jediná z jeho známostí, která mu nejen stačila v tanci, ale také u něj hned umyla nádobí a utřela nudli jeho malé dcerce.

Vzali, se tančili životem, bavili se (rázná Karolínka dotáhla manžela k úředničině na generálním štábu a sehnala dobré bydlení), do pohody se narodila Boženka. Kluk, kterému by pan Alois vyprávěl své válečné historky, se sice chtěl také narodit, ale během války si to rozmyslel a opustil rodinku dřív, než v tu správnou dobu, jaká pro narození bývá.

O válce bylo ouvej, ale hospodyně Karolínka dokázala i z mála něco udělat a hlavně malé Božence vštěpovala, že se má učit a plnit své povinnosti a nikomu nebýt nic dlužná.

Což si ovšem Boženka někdy vysvětlovala po svém. Za Heydrichiády vyřvávala z okna Hradčany krásné a vůbec nechtěla uznat, že se to v době strachu nehodí. Naštěstí to bylo okno do dvora a celý dům obsadily extra vlastenecké rodiny legionářů. Možná jsem tu zmínila, že o školní besídce 1942 se naučila a přednesla dlouhatánskou básničku Proroctví Libušino, která končí tím, že náš národ jen tak někdo nezdolá, že všechny hrůzy slavně překoná. Ta besídka byl hodně neoficiální a nikdo to nepráskl, jen nikdo Božence netleskal, protože všichni brečeli.

Možná bylo dobře, že to Boženka dost dobře nepochopila a další recitace nechala (poněkud ukřivděně) být. Přece jen to nejhorší období teprve začínalo. Neohrožená Boženka se tudíž jezdila na starém armádním (!) kole koupat do Vltavy a cvičně se rvala s kluky Žižkováky, neboť rodiče dbali i na to, aby byla zdatná. Ona se sice tou dobou hodně vzpouzela náboženskému zanícení Karolínky, ale co si budeme namlouvat, Pánbu si občas musel hodně otírat pot, protože by tohle všechno žádný andělíček strážníček nestíhal.

Víte, jak to chodí. Karolínka už nemohla běhat po zábavách, jejího muže naštěstí jen penzionovali a nezastřelili jako spoustu jiných, ale peněz moc nebylo a nemohla ani organizovat pohostinská vystoupení divadelních amatérů v Dejvicích jako dřív. Ani nebylo, z čeho jim navařit. On sice její nejmladší bratr Pepa jezdíval z Kněževsi do Prahy – ale jídlo vozil kde komu jinému. Karolínka se vrhla na výlety se sborem (jasně že vlastenečtí husité), což byla jediná shromažďovací aktivita, kterou Němci nechali být. Vzhledem k tomu, že její muž poslouchal pilně Londýn přístrojem, darovaným zpravodajci před obsazením republiky, načež poté horlivě běhal k Vltavě rybařit, zřejmě si rodinka hrála s jistými nenápadnými drobnostmi, asi jako mnoho lidí v té době. Výhodou bylo, že pan Alois leckdy donesl čudly, rybičky tak akorát na jeden plech.

Už jsem se zmínila na mnoha místech, že Boženka nakonec rodiče trumfla, protože i když byli na barikádách, to ona způsobila s kamarádkou smrt dvou německých vojáků v úkrytu, když na sebe strhly křikem pozornost a ozbrojení povstalci mohli nepozorovaně hodit granát…

V čem Boženka Karolínku hodně zlobila, to byl její odpor k Bohu a Bibli. Ona už v první třídě musela umět celý Nový Zákon nazpaměť a k tomu ještě genesis tu a tam citovat další pasáže Starého Zákona a jak tak kolem sebe koukala, začala se nebezpečně rejpavě ptát, kde že je ten Bůh, že dopustí takové hrůzy. Myslím, že poslední kapkou bylo, když je vyvedli před školu a nechali koukat na to strašné bombardování Prahy v zimě r. 1945.

A potom maminku Boženka ještě hodně zlobila, když takového milého člověka, jakým byl student Jožka, nechtěla brát na vědomí jako možného nápadníka – to jí bylo už čtrnáct- a zdrhala oknem, kdykoliv on vešel dveřmi. Ale jinak se jí s ním dobře povídalo, to jen když koukal tak nějak psovsky, to nebylo ono.

To už bylo po válce a Boženka odvrhla starobylé křestní jméno a začala si říkat Zorka. A když s rodiči musela odjet do pohraničí, s novým životem začala chtít být mladý strůjce mladé republiky. Na prázdniny odjela s kamarádkou do Lidic a stala se nejmladší interbrigadistkou. Přes den tahala naložená kolečka, večer s ostatními jezdili pomáhat na žně a ti, co padali na hubu, aspoň těm ostatním zpívali. Někde mám ten zpěvníček schovaný. I ti železní ptáci na obloze tam jsou.

Po návratu byla velmi akční, zapojila se ještě víc do Svazu mládeže… A chudák Karolínka, zmatená z nového světa a z dalších ran, o kterých tu nemůžu zatím psát, se chytila jiných husitů. Říkali si jehovisti a jak byla Karolína navyklá na lecjaké tajné akce, spokojeně s nimi chodila na tajná shromáždění v lesích, aby je nikdo neudal. Boženka naopak zdrhala, kdykoliv hrozilo, že by ji maminka vzala s sebou.

Bylo jí šestnáct, když Karolínka musela kvůli srdíčku do nemocnice. Jednou se hezky vkleče modlila u postele, zvrátila se… A Boženka to dlouho cítila jako zradu. Maminky vůči ní, i toho jejího Boha, že tohle dopustil.

Byly to trpké dny a týdny, tatínek s ní taky moc nemluvil a v Božence začalo bobtnat staré učení ještě té babičky, co nakonec skočila do rybníka, že nesmí být nikomu na obtíž. Koneckonců, její starší sestřička si žila dost divoce a všechno jí prošlo, jak uměla s tatínkem mávat, takže se doma přestala cítit chtěná.

Rozhodla se nový život zvládnout se vším všudy a nechala Karolínina vysněného gymnázia. Šla do práce. V ČSM tehdy měli hezkého tajemníka, Boženka byla velmi pohledná… A soud brzy dovolil, aby se vdala v sedmnácti.

Tehdy se tatínek z letargie probral a ještě o svatbě mladší dcerku prosil, aby se rozmyslela, ale Boženka věřila tomu optimistickému vanutí, co bylo kolem. Jenže se jaksi netýkalo její osoby. Polomaďarská rodina tam daleko byla z nevěsty u vytržení, hlavně švagr železničář si ji hned oblíbil, ale… On byl ten vzorný svazák povahy lehkomyslné a dosti neurvalé v soukromí. Jak Božence o hodně starší kamarádka ze Svazu potom řekla, ona by si poté, co Štefana vyzkoušela, o něj ani vidle neopřela. Mnoho let potom Božence vrtalo hlavou, jestli by ji to bývalo zastavilo. Přesto se na „kamarádku“ za tu drsnou upřímnost dlouho nemohla podívat. V osmnácti se jí narodil kluk jako buk, sestřička tou dobou měla také kluka, sestry to spojilo. Také je pojmenovaly Petr a Pavel.

Jedna měla manžela v Jáchymově, druhá brzy dala žádost o rozvod. Štefan byl sice svazák, ale spíš ohnivými řečmi, propadl hazardu, dokonce i lístky na kojenecké oblečení a plenky prohrál.

Co se ale v té době vynořilo důležitého, to bylo jedno velké trápení v práci. Boženka se dostala za písařku do kanceláře a učila se za běhu účetnictví. Měla už bříško až pod bradu, ale stará šéfka jí řekla, že tam prostě bude sedět, dokud to nepochopí. A Boženka luštila taje podvojného účetnictví, číslice se jí slévaly před očima, ale tak někdy kolem třetí v noci to najednou vyskočilo a sedělo.

Od té doby se opravdu neměla čeho v účetnictví bát – a jako jedna z nejlepších, byť kancelářská myš- dostala někdy kolem r.1958 poukazy na nábytek. Prošla dalšími místy a do důchodu šla jako vedoucí mzdové účtárny s prominutým inženýrským vzděláním.

Boženka se nadále v životě vyznačovala velikou tvrdostí k sobě sama, druhé manželství, z něhož vzešla jistá malá čarodějnice, také časem dopadalo jako naprostá šílenost. Navíc byla sama, sestra v jiném okrese a tatínek tiše odešel dřív, než druhé děcko bralo rozum.

Přesto v dobách velice těžkých dokázala ustoupit stranou a svou dcerku posílat k babičce se slovy: „Nevšímej si, kdyby o mně mluvili špatně, to tak mezi tchýní a snachou bývá. Tebe mají rádi, to je hlavní.“

Dcerka jí to časem oplatila, protože si nějakým záhadným způsobem podle Boženčiných vzpomínek všimla, že ty dvě asi byly jedna jako druhá. Jely spolu do Nejdku na Karolínin hrob a zaplatily za něj na další desetiletí, protože to pro Boženku konečně začalo mít smysl. Bylo uznáno, že to velké nabádání k učení a odhánění od kuchtění a hospodaření nebyl záměr, jak Boženku nepřipravit na život, nýbrž naopak ten veliký sen udřené mámy. Takový svítivý, aby holka byla paní z kanceláře, možná architektka jako ten Jožka, co by si ji vzal i s tím děckem. Jenže to bylo hlavní nebýt na obtíž, nepřiznat selhání. Nejen nutné, ale hodně vpáčené, vypálené do mozku -a genů.

Po velmi těžkém rozchodu Boženky a druhého muže – vlastně po manželství, kdy i tchyně jezdila orodovat, aby to Boženka ještě vydržela, šel život dál. Až ke smrti bývalého muže a zamyšlení Boženky, která své dceři zkusmo řekla cosi o tom, že asi taky dělala chyby a žádnou zlobu už necítí. Čarodějka doznala, že sama už dávno odpustila, co bylo, protože Boží mlýny viny a neviny semlely takovým způsobem, že se jí z toho spíš točila hlava.

Boženka žila dál svůj skromný a přísný život (mezi mladé se člověk plést nemá, kdyby s ní bylo zle, uklidí se do domova), remcala, když byla dětmi přepadána a neměla včas nakoupeno, uvaříno a tak podobně, ale ty osmdesátiny si užila, i když u ní v bytečku nebylo k hnutí. Vystřídaly se jí tam davy potomků i sousedů a přátel.

Tehdy Boženka po mnoha a mnoha letech dostala fotku své maminky, která se odmítala fotografovat, že není hezká. Také tatínkovu fotku z kanceláří generálního štábu, spoustu snímků ze společných karlovarských roků – z pozůstalosti své sestry. Začala se probírat vzpomínkami -a byly i dobré, hodně dobrých!

Svěřovala se dcerce a synovi a vnoučatům, že si sice v životě leccos pohoršila, jak byla umíněná, ale nakonec je spokojená s tím, jak všichni žijou. To její velké chválení a hrdost na nás a držení palců z posledních týdnů mi teď musí svítit pro další roky. Nebylo toho málo, co na nás všechny naložila. Výš a dál s čistým štítem, to je hlavní.

Nechtěla cestovat, dokonce jet na mou promoci párkrát odmítla, ale je zcela jasné, že tam nakonec bude. Nemůžu nejet, to bych ji zradila. Bude tam i babička Karolína, i strýček Josef s manželkou, samá vybraná společnost. Musím se připravit jako herec na veliký výstup, i když se pořád klepu jako sulc. Zvládnu to pro tebe, mami. Doufám. Pro ten Tvůj šťastný pláč při každé novince, pro tu hrdost na všechno, co dokážeme.

Boženka s tetou, protože Karolínka nechtěla dcerce kazit první snímek...

Boženka s tetou, protože Karolínka nechtěla dcerce kazit první snímek…

P.S. A stejně mi to udělala naschvál, protože určitě tušila, že si ji z té nemocnice k sobě ukradnem… Tiše, jako když foukne.

Indikace k ústavnímu léčení – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Prosinec 8, 2013

Dávám tímto na vědomí potenciálním zájemcům, že v pátek 17. ledna 2014 vystoupí v teplickém Jazzclubu Jirka Dědeček, mimo jiné už delší dobu prezident Penclubu. Při té příležitosti proběhne taky teplický křest knihy, kterou má svým způsobem na svědomí. Jde o mou sbírku povídek „Indikace k ústavnímu léčení“, která v prosinci vychází u vydavatelství Galen. (Pražský křest bude o měsíc dřív, 18. prosince v Akropoli na Žižkově při koncertě Mišíka, Hrubého, Prokopa, Merty, Marsyasu a dalších k 20. výročí založení Galenu. Ostatně Mišík by tam měl mít předmluvu, jestli ji stihl dopsat.) Taky jsou tam nějaké moje původní koláže.
Vstupenky do Jazzclubu, pokud byste měli zájem, se prodávají v Domě kultury v Teplicích. Někdy jsou už od 20. předchozího měsíce, někdy až od prvního měsíce dotyčného. Pravděpodobně se tam bude moci ta knížka i koupit, ale to ještě nevím. Předpokládám, že se dá každopádně objednat na internetu.

Yarda

Pepé – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Prosinec 7, 2013
Zeď

Zeď

Zeď

Zeď

Zeď

Zeď

Zeď

Zeď

Koukám na HydePark a žasnu. Je těžké pobouřeně reagovat na někoho, kdo se považuje za bezdomovce, skvělého herce, kraváťáka bez výrazu. Český kýč a prasárna dovedená k dokonalosti. Kupte si k Vánocům svého bezdomovce, koukněte na pražskou, vymaštěnou hlavu populárního komika – s omluvou, taky vypil své, odborného psycho-profila křivkou k návratům…malá domů. Já chci motlitbu, bohatou církev, restituce, záblesky krokodýlího šílence na špici, domov, prachy, kurva, Karla… Na lásku Vám seru!

Do českého rohu kopnuté politiky sociálního státu obchází lízátko alibismu, a tyhle nástroje sociální péče jsou dávno známé, selským rozumem uchopitelné a funkční v celé vyspělé Evropě. Polituj padající list. Kup si svého bezdomovce!

Pepé, dones mi ubrousek! Mám vzteklinu! Pepé, ty bys ukradl i koberec pod nohama. Aha, nůž? Dyť tě zavřou Pepé a skoč přes ulici vysomrovat národní odpustek, no, odhrni koberec a…omlouvám se, byl jsem příliš kritický, hezký to bylo, chcete napapat? Pepé Vás nakrmí, hhh!

Ten chlapík mě pronásleduje stále.

Jasně, že jdu z mého oblíbeného baru. Děcka mladý, vysoký, oholený, prsatý, po dvacítce, já měl takovou vyžranou figuru, plus sebevědomí těsně před čtyřicítkou. Málem jsem hodil kraula o větve, větvičky a fouká stále, fouká, vichr tučně brouká. Nechtějte mě nasrat, živlové! Kuželka pouštěla své oblíbený techno sračky, šoulajíce cvičební balón mezi stehny, oba velikosti půli bytu. Eroticky stimulován jsem musel s cígem vypadnout na větrný balkón a výt a vát potemnělým sídlištěm.

Iniciace. Září 1980. Bratranec mi půjčil kazetu Double Fantasy. Já se v té době asi podruhé oholil i pořezal, možná bystře zamasturboval, líce polil vzácným Denimem, opuchl a správně voňavý ve svazáckém kroji vyrazil na schůzi třídní organizace SSM. Spolulavičník zakroutil jebáky posetým koncem těla a jen prohlásil: tragédie…Spolužák, neurotik, jak já obdivoval jeho třesoucí se ruce, rodiče prominentní lékaři, příbuzní v NSR, jej i sebe zásobovali deskami, o kterých se ostatním ani nesnilo, blbě pokyvoval hlavou. Od té doby moc nemusím bratry Gibbovy a tu jejich Tragedy. Míval jsem penis větší, než já sám. Well, well…, hardly express. Tam poprvé zaznělo Hey Jude. Kazetu jsem vrátil a za pár týdnů na polské trujce zaznamenal Shoot, shoot, bang, bang. Vždy osmého jsem chtěl kolem krku uvazovat černou šálu, či anarchistický šátek. Mám novej, matčiny známé, bývalé letušky, TřetíHory. Well, well…, ale i dodnes mě tahle hudba bezelstně baví!

http://www.youtube.com/watch?v=f-x1FsvOAz4