Vladimír Ondys – Z konce světa

„X Factor“ – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 31, 2014

Obnovený pořad zas jednou ukázal, o čem je. Divný je už jenom to, že až do vysílání postoupí (čili nějakými prosívacími předkoly pronikne) holka, která je „pod míru“ – prostě nemá věk požadovaný pravidly. A vrchol všeho pak je, když i v tom vysílání, poté, co tohle praskne, ji nechají postoupit. Nic na tom nemění, že byla z Teplic. Nejsem TAKOVEJ patriot. (Nejsem totiž VŮBEC patriot.) A ten poslední spravedlivej, Ondřej Brzobohatý, nejdřív vypadal, že to psychicky zvládne, když říkal, že pravidla jsou pravidla a co by potom řekli ti ostatní, co nebyli kvůli nízkému věku připuštěni… a blábláblá… – a pak najednou vyměk´ a nechal ji postoupit! – Aťsi mi „mí Tepličané“ nerozumějí, aťsi mě třeba nahánějí vidlema vod hnoje! Je to marný – tím, že pořad ztratil pravidla, ztratil pochopitelně i smysl.

Reklamy

Ze střechy světa 2 – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Březen 29, 2014
Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Březen 29, 2014
Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Ze střechy světa

Kak-tu-si? – od Palosina

Posted in Palosinův koutek by ondys on Březen 28, 2014

Nevím, proč mě napadají takhle blbá slůvka: Kak-tu-si? Dělená pomlčkami, rádoby znějící čeledí vody málo náročných, sympaticky vousatých sukululentů, běžně nazývaných kaktusovití (Cactaceae). Že já chtěl psát o kaktusech? To snad ne! Ani náhodou! Proč? Nechci komunikovat vůbec! Poučen, mlčenlivě tich. Mé ustavičné brblání nikoho příliš nezajímá, rádoby vtipné a kritické noticky přidávám jenom proto, že se to ode mě očekává, abych nevypadal jako hlupák, posluchače rozptýlil, zaujal před dalším přívalem mé neskonale oprávněné nespokojenosti. No a co? Píšu to snad proto, abyste si ze mě dělali srandu? Bando ignorantů!

Kak tu si? Nejedná se o dotaz v bratrsky příbuzném východo či jihoslovanském jazyce, který by mohl znamenat cosi ve smyslu: Jak se máš?

Sedí-li se ti dobře v masivním křesle a přes panděro nedosáhneš tkaniček od bot? Á-ha?! No, jak tě to maminka učila? Překřížit, utáhnout, přeložit, podvaz protáhnout smyčičkou. Naučená, dnes navyklá motorika dětských prstíků. Však drobný zkrat. Značný problém mi činí překlenout břich, lapaje po vzduchu se neudusit, oči vypoulené do málo perspektivních dálav, líce vydulé…, snad by mi někdo mohl pomoci…?

„Zasloužil sis to.“

Zazní odkudsi šikmo shůry – sluch mi ještě slouží.

„Ale mamá, já nemohu za to, že když nechlastám a míň kouřím, trpím bujarým obžerstvím.“

„Taky tak vypadáš. Nahatého tě pamatuji tak před padesáti léty. Upnutý džíny ti neseděly dneska ani tehdy.“

„Víc do šířky Vietnamci neměli.“

„Byl si hubenej jako lunt a tesily sabotoval. Pamatuješ? Panděro na tenkých hůlkách, co ta tvá přítelkyně, proč ti něco neušije, vypadáš vyloženě asexuálně, jako bezdomovec.“

„Mamá, pleteš si telenovely. Zdravě vypasený Argentinec není žádná žlutá žoužel z Hanoje.

Máš to odkoukaný, jak by to mělo vypadat, kdyby…?“

„Tak dobře, vidíš…dr. Suarez…v obleku, úctyhodná postava.“

„Viděla si někdy péct paní Suarézovou štrůdl?“

„Viděla, neviděla, mám pro tebe pár domácích vajec, paštiku z Polska.“

Zpět ke kaktusům (intermezzo z mého svazáckého deníčku)…, blbé, ale hezké, bhh…

Zažil jsem československé První Máje, přísahal na šátek pionýrský, svazákům, straně, lidu, kam poděla se? Strana má…?, smrádne, však i zraje, oděná do zpěvů plodů, dme se pět (jako zpívat) v modlitbách k velikému, tak i sirény jedním hlasem, pod jehož žezlem jest štěstím žíti, netřít s nouzí ztuchlou bídu, v náruč jeho vládu navrátiti, národu, občanům, všemu lidu. Ona ví, co chce, rozumí všemu, nač otálet? V době zlé, kdy nevíš, co bude a z barev vnímáš jen šerosvit, jen ona svým dlouhým údem, za dobro světa se za nás bude bít!

No nic, někdy překvapím i sám sebe… Hh…

Vlastně traktuji vzpomínku na dětskou hru Kámen-Nůžky-Papír. Po ráz, dva, tři jsme přešli k anglickému – prý odtud pocházeli „Smokáči“ – Uan, tů, srí a skončili… Kak-tů…

Tak. Mám tady pár rostlinek. Trvalky mám na mysli. Vesele chřadnou, poněvadž je zalévám velmi ledabyle, i to je moc. Omluvou musí postačit má naučená obsese výchovy a uvykání k střídmé nenáročnosti, askezi, drobnému trpění, strádání, jenž pak dá vyniknout oné kráse a pestrosti blahostných dob zálivky, hnojení, drobného opečovávání, anebo taky ne. Za sliby se neplatí. Kdejaký podivín běhá po tomto světě, slimáčkové mojí milí!

„Mamá, věř mi, že tu dracénu nepřelévám!“

PS: S přáním brzkého uzdravení a ještě pár let plnohodnotného života přeje mámě – Palosíííno – 50.

http://www.youtube.com/watch?v=ZA_lWS5FL2A

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Kak-tu-si

Hlas Olina Norbiho – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 27, 2014

Do Jazzclubu ZAS přijel ivan HLAS! postava OLINA je potom POVINNÁ. A tyhle dvě KORBY doplňuje NORBI. Tahle parta už sem jezdí pár let pod značkou Ivan Hlas Trio. Tentokrát to bylo v sobotu 22. března, což letos vycházelo na třetí jarní den. Začali zostra dylanovkou „Slunečnice“ („Love Minus Zero / No Limit“) a i když samozřejmě nechyběly skoro žádný osvědčený pecky, hrálo se tentokrát přece jen víc věcí, které zas tak často k slyšení nejsou. Ani moc živě. A v rádiu – jakým chcete – už vůbec ne. Kromě toho tahle sestava blbne při živém provádění svých čísel pokaždé na jiný způsob a vsuvky, které na studiových nahrávkách nenajdete, jsou tím pádem většinou neopakovatelné. Tentokrát se k pobavení auditoria dala zaslechnout třeba citace z Nedvědů, ale taky kus Pochodu gladiátorů Julia Fučíka. V rámci sólového bloku Norbiho nemohla chybět ani jeho hitůvka „Az A Szép“. A ještě že nás před ní Olin upozornil, že máme věnovat zvláštní pozornost textu. Jinak bychom si ty krásné maďarské obraty snad ani nevychutnali.
Při finálové vřavě, poslední před přídavkem, vjeli do takového odborně řečeno ajfru, že jsem řval „Punk´s not dead!“, ale okolní ovace byly natolik vehementní, že mě stejně nebylo slyšet. Po skončení jsem pak ani nevím jak přišel k sólové desce Norbiho a teď, zatímco tohle tady v nedělním kalném sídlištním ránu spisuju, jedu ji už podruhý, některý kousky potřetí. Doporučuju všem milovníkům brilantní kytarové hry. Je neuvěřitelný, co si ten člověk všechno sám nahrál – jen dva hosté v jedné skladbě! – a jak se to krásně poslouchá, i když je z patnácti skladeb dvanáct instrumentálek. Norbi hraje – jak bych to měl říct… napadá mě „s radostnou virtuozitou“. (Nezní to debilně? Asi jo, ale hlavní je, jak to zní jemu.) A kdo se bojí nezáživné akademičnosti, je vedle. Třeba jen ta prdelní verze „Petróleum Lámpa“ od Omegy. Nemusíte se bát – ty tři maďarsky zpívané jsou v bookletu přeloženy. A ještě jsem nevyzdvihl krásnej design s fotkami Norbiho Kovácse, které stojí za to vidět, i kdyby neuměl hrát. Vydáno 2013 na vlastní značce Norbikov a jmenuje se to „TAKŽETAK“.
Takže tak, abyste věděli, co stojí za to poslouchat.

Ivan Hlas

Ivan Hlas

Olin Nejezchleba

Olin Nejezchleba

Norbi Kovacs

Norbi Kovacs

V KRUHU

Posted in Ahoj by ondys on Březen 25, 2014
Náš dům

Zde bych někde našel svůj první krůček

Kruh se uzavírá

Kruh se uzavírá

Nad městským hřbitovem  několik desítek metrů od popraviště českých vzbouřenců na konci I. světové války sestra objevila další zajímavý kruh

Nad městským hřbitovem několik desítek metrů od popraviště českých vzbouřenců na konci I. světové války sestra objevila další zajímavý kruh

:) Tak jsme se zachytili

🙂 Tak jsme se zachytili

V nákupním středisku za křoviskem zemřel můj otec na infarkt, když tam byl na nákupu se sestrou

V nákupním středisku za křoviskem zemřel můj otec na infarkt, když tam byl se sestrou

Dymník s rozhlednou

Dymník s rozhlednou

Pohled směrem na Strážný vrch

Pohled směrem na Strážný vrch

A Pražská

A Pražská

Ženy na cestách (pořad TV Prima) – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 24, 2014

Pořad by byl skvělý, ale účast paní Zlatuše ho dost hyzdí. Když si přečtete názory diváků na tom jejich diskusním fóru, zjistíte, že si to myslí asi 80% z nich. Když to vezmeme objektivně: nikdo nemůže za to, jak vypadá. Ale absence základních znalostí, která ji přesto nechává zcela bohorovnou, je zarážející. Taky neschopnost kváknout cokoliv v jakémkoliv jazyce je trapná, zvlášť v pořadu tohoto druhu. Tam prostě nemá co dělat. Její výkřik „To by bylo řízků!“ při spatření žirafy ji charakterizuje. Ale to by ještě TAK nevadilo. Je to takové vtipné, že? Jo, primitivní vtip, stokrát slyšený. Werich řekl „To je blbý – to se bude líbit!“ Chápu – ukazují ji tam, aby si každý mohl říct: „Když může tahle ošklivá blbaňa, můžu já taky!“ A pojede tam. Čili komerční důvody. Ale to musí být ta osoba opravdu v každém díle? Slečna „Pohádka“ je sice taky taková trochu pitomoučká, ale proti Zlatuši docela mile. A dá se na ni ASPOŇ koukat. (A jak!) Navíc si s konverzací poradí a nedoráží na Afričany tupě češtinou jako její parťačka. Jeden divák tam v textu naznačil, že ví o nějakých známostech s autory pořadu. Přesně tak jsem si to představoval, tím by se to jistě vysvětlovalo. Tak to je fakt blbý, to se asi nedá nic dělat. Jenom jsem chtěl vzkázat režisérovi, že nám po shlédnutí dítě nechce večeřet.

La Bombastica á la Russia
Asi jste to taky viděli. Velký Východní Bratr zas dokázal, že je nejen velkej, ale největší. Tisíce účastníků, utajenej rozpočet. Asi nejdelší show. Největší vzdušný obrazce. Lítací holčička lítala nejvejš, jak kdy jaká holčička na lanech lítala. Větší ohňostroj, než Kabáti (už TO byla drzost!). A s těma nej- by to bylo dál a dál, až do úplného ochrnutí percepce.
Ohromující technika – to se musí nechat, i když i ta nejmíň 2x zahaprovala. Ale to – pro spravedlnost – Kanaďanům a Australanům svého času taky. Celá planeta z drůžice jak na dlani. A celá historie matičky Rusi v obrazech. Obří alegorický vozy ve vzduchu. Možná nejdelší cesta plamene od ruky k místu zapálení. Technice obdiv, to jo…
Ale jinak se to snad muselo líbit jen bejvalejm členům taktéž bejvalýho SČSP (pro mladší: Svaz československo-sovětského přátelství, zmizelý v propadle dějin zánikem SSSR). Typickej ruskej velkolepej a velkohubej nabubřelej nevkus, schopnej předčit i někdejší Východní Němce. Ein Russian Buntes. Bolšój těátr. Prostě ruskej CIRKUS an sich. Chyběli jen klauni a vopice, ale možná jsem se jen špatně koukal. Oni si budou muset tu svou velikost dokazovat donekonečna, i kdyby leželi na držce a věděl to celej svět. Možná to ani není předvádění. Možná to dělají jen pro svůj klid. No a co? Máme se posrat?
Vzduchem taky lítaly ruce s kladivama a srpama – radši každý zvlášť, aby si to někdo třeba nějak nevysvětlil. Až jsem se divil, že vynechali Lenina a Stalina, ale to už asi i jim přišlo moc.
Ta krásná hudba – pardon: taky tam ale samozřejmě musely zaznít profláklý odrhovačky, jako pionýrsky optimistická „Pusť vsjegdá bůdět sólnce, pusť vsjegdá bůdět ňébo“ a pochopitelně i mútná dumka „Podmoskóvskije véčera“, oblíbený to hit mého prastrejce J. A. (jinak jsme byli celkem slušná rodina), tak teda ale ta KRÁSNÁ hudba, o který jsem původně začal odstavec, z toho čněla jak nóbl baseballová pálka z narozeninovýho dortu pejska a kočičky, kterej nějakej Ivan Vasiljevič vyblil ausgerechnet před vratama Asie.

Byla to jízda! – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 22, 2014

Do dolní místnosti hospody U Rajčete v Šanově se vejde za normálních okolností tak 30 lidí. Tentokrát – 15.II.2014 – jich bylo ještě o polovinu víc plus kapela, v nejnašlapanějších momentech až sedmičlenná, dokonce s velkými bicími a klávesami. Bylo krutě smažno. Jen co v TV skončilo odporné hokejové extempore Čecháčků se Švýcary, rozjelo se blues na všechny způsoby, s proudem i bez, včetně šmrncnutí country. Tahle kapela hraje pár super standardů, ale většinou míň známé skladby „starých mistrů“, z nichž nejbližší jsou mi Muddy Waters a Ben Harper. Nejjiskřivější momenty nastávají, když patriarcha Budina zafouká (a on tak činí prakticky v každé skladbě), když Luboš Růžička zmáčkne svou strunnou elektriku, kterou mě ještě pořád dokáže občas překvapit – no a neopominutelným elementem samozřejmě je malý velký muž v popředí Vláďa Orlovský, chrlící na posluchače celý večer své plíce. Ale podle témbru tam budou nejspíš i játra.
Z playlistu jsem identifikoval jen „Hoochie Coochie Man“ a „C. C. Rider“, ale byly tam ještě větší rány do hlavy, akorát nejsem ani z desetiny takovej bluesovej encyklopedista, jako třeba Budina nebo Růžička, abych si všechny ty obskurní názvy pamatoval. Hlavní věc byla, že Rajče se ten večer proměnilo na chicagskou dupárnu se vším všudy. Potupný hokej byl samozřejmě zapomenut. (Měli přijít i nějací Slováci, ti by to byli ten den potřebovali ještě víc, než my.)

Na tomto fleku měla být ještě zpráva o koncertu Luboše Andršta v Jazz clubu 21.II., ale přihodilo se, že mě zachvátilo několik smrtelných chorob najednou, kromě bolestí kyčle taky kašlík, rýmička a teplůtka, a tak se stalo, že jsem účast vzdal a o Andrštovi až někdy jindy. Na druhou stranu prožívám velmi poklidnej weekend – v pololehu v posteli se věnuju čajíkům, citrónku a medíku (a občas, když to už nevydržím, taky teplýmu pivíčku), sleduji na obří obrazovce pinožení v Soči na vlastní voči a raduji se z každého drobného neúspěchu ruských sportovců. Poslední den mi moc radosti nenadělali, ale to už asi víte.

Mým kritikům, karatelům, odpůrcům, antagonistům, usměrňovatelům a vůbec nepřátelům všeho druhu!
Mám pro vás blbou zprávu. Moje knížka se prodává v Čechách asi tak, jak se v Čechách prodávají knížky. A v Teplicích líp, než za komoušů banány. Hééé!

JARNÍ DEN

Posted in Ahoj by ondys on Březen 21, 2014
Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Zachráněná

Color a black&white – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 16, 2014

Dnes v Teplicích na náměstí, který se postupně během let jmenovalo Masarykovo, Hitlerovo, Stalinovo, Marxovo a teď nakonec (už dlouho) Svobody, otevírali novej maxihypermarket jménem Galerie. Při té příležitosti tam taky zpívala jedna babička jménem Petra Janů, na kterou jsem nešel – slza by mi musela dojetím ukápnout, kdybych si uvědomil, že je to už 39 let, co jsem jí v podzemním baru divadla Semafor v přestávkách „Kytice“ předepisoval Acylpyriny, Superpyriny, Codeiny a jiný šmakulajdy… Ale taky tam zpíval jeden můj kamarád, kterýho Vám ve dvou verzích – color a blac&kwhite – posílám. Můžu Vám říct, že i po letech je to vždycky znovu zase překvapení, že třeba tu „Zemi vzdálenou“ už ve naplno živě přesně tak, jak je to na desce.

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil