Vladimír Ondys – Z konce světa

Opereta na schodech

Posted in Z pošty by ondys on Květen 8, 2019

Jazzu mír dámy a pánové! Dovoluji si vás pozvat na květnový již 72. koncert na schodech. Tentokráte to bude koncertní provedení operety Čardášová princezna studenty Pražské konzervatoře. Mělo by to být v kostýmech, takže si od tohoto koncertu hodně slibujeme. Jupiter omnipotens, audacibus annue coeptis. S úctou! Milan Martiník.

 

Dobré jaro 2019 – Emilio

Posted in Z pošty by ondys on Duben 18, 2019

Ahoj všem osloveným,

… po roce bychom vás rádi potěšili informací o chystaném benefičním open air festivalu na podporu útulků na Ústecku – ÚTULEK FEST 2019.

Letošní 18. ročník zaštěká/zamňouká o víkendu 10 – 11/5 – a to celkem posedmé na ústeckém hradě Střekov, kde ve dvou dnech na celkem 3 scénách přivítá 25 hudebních smeček či solitérů.

Mezi největší tahouny „plnoletosti“ řadíme dvě 30leté legendy – Vltavu Roberta Nebřenského a plzeňskou Znouzectnost. Teplice zastoupí punkeři Do řady! a Děčín zas reggae Michala Šepse (& jeho Reggimentu). Velkou, nejen festivalovou, pozornost v posledních letech upoutává „zběsilý nářez“ pražských Hentai Corporation, nicméně my se rovněž radujeme z, rovněž premiérové, účasti ústecké crust-grindeové ikony Močový khameni.
Dvě kapely budou německé (Offbeat Foundation & Stumbling District) a zároveň obě zahrají na gotické zřícenině podruhé.
Po loňském křtu ústeckých Točílas letos dojde na křest ústecko-brněnského dua Gem Reflection (v pátek 10. 5. po 22h) – pro obě uskupení obal CD vytvořil uznávaný Karel Kopic!
Sobotní malá scéna přivítá 8 vystoupivších, mezi nimi i dvě anglická jména – písničkářku Joie & one-man projekt The Worrisome Ankletrout.
Jak a kdy to komu hraje si lze poslechnout v události na Bandzone či zde.

Útulek Fest, po loňském úspěchu, opět moderují „učitelka-zpěvačka“ Kytička & herec Činoherního studia Jan Plouhar.

Z tzv. doprovodného programu, který obohatí zejména sobotu, bychom rádi upozornili na možnost asijské lukostřelby či projížďku na bruslích. Na hrad či Útulek si u nás lze pořídit trvalou vzpomínku formou tetovaní a paměť „utužíte“ též díky tričku a odznáčku s letošním motivem, „pestrobarevným“ hafanem:)

Vstupenky v předprodeji (á 240 Kč) lze zakoupit na 7 ústeckých místech a jako E-ticket @ http://www.vstupenkyusti.cz / na hradě pak v pátek či v sobotu (lístek ale platí pro oba dny) utratíte 290 Kč. Děti do 13 let pak mají vstup zdarma, grátis je rovněž parkování a stanování v areálu.

Výtěžek opět podpoří psy v Ústí a na Litoměřicku , stejně tak i kočičí spolky Felisicat (UL) a Fousek (Teplice). Celkový výtěžek, proměněný zejména na granule a konzervy, za uplynulých sedmnáct ročníků činí 530.000 Kč.

Za možnou festivalovou podporu vám popáté děkují & na 18. ročník vás za pořádají spolek ÚTULEK FEST zvou…
Emilio (Dvořák, 739 312 901) & Póža (Jiří Poživil, 606 702 196)

http://www.utulekfest.cz
http://www.facebook.com/utulekfest
https://bandzone.cz/koncert/476955-usti-nad-labem-hrad-strekov-utulek-fest-2019
http://www.vstupenkyusti.cz/cs/akce/1200-utulek-fest-2019
http://www.instagram.com/utulekfest/
http://www.youtube.com/user/utulekfest
http://www.hradstrekov.cz

 

Vyhlídky a věže IV – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Duben 13, 2019

Povedený kousek do sbírky. Na maják jsem jaktěživ nevylezl. Jo, často mi na něj kápne, ale tento byl skutečný a postavili jej v roce 1934 na ostrově Texel. Samotný ostrov je největší z Fríského souostroví, směrem od jihu k severu patří Nizozemcům, Němcům, Dánům a pak zase dojčům. Prý mluvit v Amstru německou řečí není ten nejlepší nápad, ale zde přece jenom existuje jakási spřízněnost s našimi západními sousedy. Jak my rádi okupujeme Chorvatsko, tak Němci ze severo-západu zbožňují tento ostrov. Slůvko okupovat nebo spíše vykupovat je plně namístě. Během brouzdání vlnami, bych se i okoupal, soutok Waddense a Severního moře byl koncem července nezvykle teplý, ale mám lepru – rozuměj rudé skvrny po celém těle, kromě prdele a noh, jako alergickou reakci na užívané léky – tak jsem opustil ztepilou spolucestující, která se hodlala v moři snad utopit a šel koupit svačino-oběd do místního Lídlu. Stejně jsem neměl plavky.
Wow! Náš Lídl je až neskutečně uspořádaný, nájezdy důchodců po ránu v den slev bývají upejpavě skromňoučké, běžný denní provoz, hezky česky normální, na rozdíl od tamějšího velkoskladu. Podobně masové spotřební orgie jsem v životě neviděl! Tak narvané koše nadrozměrnými baleními všeho možného i nemožného, snad vypukne válka nebo co, rozjívená uřvaná germánská děcka, střední generace rodičů, samí velcí dobře živení, nepříliš pohlední lidé, kteří snad chtěli rozebrat supermarket na šroubky a pak jej u kolektivního ohně uprostřed dun, opéct, sežrat a následně slavnostně vykadit. Pochopil jsem, že běžný Slovan je tady etnickou raritou. Já chtěl jenom pojíst bagety a kvalitního holandského jogurtu. Jogurt pod litrové balení nekoupíš, bagety naštěstí stejné jako u nás, pomazánečky v malých kulatých pixličkách, jako chuťovky, no nekup to, ještě obdobu našeho ovocného Jupíka, bo ty flašky mají dobře konstruovaný sací otvor a v busu se nepolijete, nepobryndáte. Vytáhnu 5 ojrodoláčů a valím ke kase. Ostentativně třímám bankovku, apaticky opřený o vlastně prázdný koš velikosti vany a soudě dle pohledů germánských bratří & sester si připadám jako exot, když vrhají směrem ke mně rozhodně ne opovržlivé, ale spíše mírně varovné pohledy. Černý pás frčí…, chtěl jsem napsat jako Michael Schumacher, než se vymlel na lyžích, což je samozřejmě nekorektní, poté mě napadl Ayrton Senna, což taky není ono, navíc jsem ho obdivoval – fajn týpek z jihu, Nikki Lauda, ten asi rovněž nebude tím pravým… Nicméně přicházím na řadu…, až teď jsem pochopil smysl oněch decentních grimas. Velká tabule nad kasou holandsky a německy hlásá, že hotovost neberou. Sice vypadám jako plážový povaleč, který si jen tak odskočil z hlubin moře a písečných dun, ostatní zpoza hor zboží nakupených v gargantuovsky obřích koších se solidárně šklebí, včetně manažera hypermarketu – jak jsem ho zřejmě správně otipoval, a který se jen těší, jak mi odejme můj minimalistický nákup a s předstíranou lítostí jej vrátí zpátky do úporně dobývaných a nájezdníky poměrně rozvrácených hradeb regálů. Mladej blonďatej prodavač za kasou, s úsměvem přilepeným na ksicht, ukazuje na ceduli, plácnu se po čele a z ledvinky zamaskované pod tričkem vítězoslavně vytahuju 4 karty zapouzdřené do obalů a tvářím se jako milionář na dietě. Co je komu do toho, že třetí je řidičák a čtvrtá občanka. Proti světlu důležitě porovnávám obě průhledné bankovní karty, protože se mírně liší jen odstínem, samozřejmě každá má jiný PIN. Kupodivu terminály nejsou contactless, takže ťukám kód, platba necelých 5 ojrodoláčů schválena. Anglicky do fronty za mnou hlasitě pronesu: Lidé, nenakupujte tolik a běžte si zaplavat. Odcházím krokem královským. Před chrámem konzumu chvíli přemýšlím, kde jsem zaparkoval své Maserati? Hluboce zamyšlen se vracím alejí kolotočů a pouťových atrakcí k „našemu“ autobusu.
Busy, auta i pěší dopraví na ostrov mohutné trajekty v barvách Pittsburgh Penguins během 20 minut z přístavu Den Helder. Velkou atrakcí, alespoň pro mě – suchozemce, je krmení houfů nalétávajících racků, kteří za kus žvance předvádějí fascinující vzdušnou akrobacii. Samotný přístav a město dokonce provozují mezinárodní letiště a jsou sídlem Akademie a Muzea královského námořnictva. Mimo to samotný přístav je hlavní námořní základnou nizozemského válečného námořnictva jejího Veličenstva, viz: foto. Zpoza skel autobusu jsem aspoň trochu koukatelně vyfotil ponorku ze 60. Let. Minolovka mi odplula kamsi do ztracena minových polí a dějin nezbytných marností.
Popisovaný obchod a pláže v dunách leží na západním pobřeží ostrova v městečku De Koog. Při pohledu mezi hřebeny písku, na karavany, stany, pár nevelkých hotelů pochopíte, proč se ti němčouři tak vehementně zásobují. Jednak disponují kupní silou nejvyspělejší země EU a taky proč nemít při kempování trochu komfortu, proč nevzdat hold obžerství a pivní výživě. Jak pravím, rychlá zastávka u moře s přehlídkou mnoha různých germánských pitoreskních typů: od anemických, bělolících, blonďatých víl, po divně zmustrované obrejlené stařeny se špičatým, chlupatým nosem, od normálních mužů bílé rasy, až po obtloustlé, lehce dementní chlapíky rozličného věku, vysoké starší pány na cestě k důstojně sveřepému stáří. Německo v přítomnosti a pohybu. Na severu Holandska. Děti na pláži vypadaly stejně jako všechny děti a mimo mořských vln a samotné vody převeliké, nekonečné je fascinovali mrňaví mořští ráčci zapouzdření ve špičatých ulitkách. Ti zaujali i mne. Chtěl jsem nasbírat pár mušliček. Placaté bílé, béžové, srdčitého tvaru byly prázdné. Každou z těch malých zakroucených obýval prťavý agresivní ráček. V příboji jich bylo plno. Někteří dokonce za přihlížení dětských diváků zápasili mezi sebou. Jeden drzej mě držel za ukazováček průsvitným klepýtkem, sám metr v luftě. Znechuceně jsem nájezdníka, jako před tím jiné, odhodil metr do moře a sledoval, jak si z toho nic nedělá a spolu s kámoši houfně míří zpátky ku břehu. Zřejmě na rozhraní písku a míst kam doklopýtaly vlny, nalézali nejštědřejší zdroj potravy. Takový Lídl pro mladé ráčky poustevníky. Přece jen jsem jednu prázdnou ulitu našel a konečně mohl být happy.
Ještě bych asi měl trochu popsat severní trasu z úchvatných skleníků v Orchideeenhoeve Luttelgeest do přístavu Den Helder. Teda, část, která vede po 32 km dlouhé, umělé hrázi Afsluitdijk a pak ještě jedna, ne tak majestátní, kratší, odděluje moře od umělého zálivu Ijsselmeer. Cesta kupředu, vlevo voda, vpravo voda. Krása poldrů! Několik architektonických nesmyslů, třeba: dvoje propouštěcí vrata, socha vodohospodáře, ministra, politika Cornelia Lelyho Vám zpestří dřeváky i svetřík…, koho má bavit psát tyhle cypoviny po 2 dcl vodky… Zduřte!

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

UŽ JE TADY

Posted in Krátce by ondys on Duben 11, 2019

A primář na očním mi minulý pátek řekl, že je to dobrý…

V NOCI BĚHEM SPÁNKU

Posted in Krátce by ondys on Březen 23, 2019

Mamka přišla do mého pokoje v bavlněné noční košili a vlněném šátku na hlavě s tím, že někdo pohřbený poblíž vsypového paloučku s jejím popelem nesnesitelně chrápe…

Kde jsou ty časy…

DRŽTE MI PALCE

Posted in Ahoj by ondys on Březen 16, 2019

Jaro2019

V úterý jsem se vrátil z nemocnice, ale stále to budu potřebovat…

 

Viktorka

Malej – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Únor 23, 2019

ale Canón

Už pár let, vždy na sklonku jara, počátkem léta vyrážím na cesty za poznáním po celé Evropě. No, poněkud nadsazuji. Kvartál méně hulím, pochlastávám jenom 4x týdně, úporně skrblím, nikoho nikam nezvu, sedím, přesněji řečeno, polehávám nebo úplně ležím, abych neplýtval drahocennou energií a nemusel moc pojídat už tak celostně drahé, fejkové potraviny. Šetřím i vodou. Mýt se doma? Pche, jste přišli o rozum?! V práci sháním poukázky na pracovní nápoje, od vyvolených, kterým je zdarma poskytuje zaměstnavatel a v půllitrové petce minerálku pašuju domů. Na účet firmy se i myju. Zbytek mýdla nebo šamponového gelu se vždycky někde v rožku najde, v případě nouze používám Solvinu. Nohám, rukám smradlavý prášek nevadí, nehluboké šrámy v obličeji vyváží osvěžující pocit v oblasti kulek a okolí. Vousy oškrábu průmyslovým odlamovacím nožem módní žluté barvy. Šrámy občas hlubší, ovšem prudší krvácení zažívám opravdu jenom zřídka. Víkendy bývají těžké. V sobotu napustím dřez studenou vodou do výše asi jednoho cm. Nechápu, proč mnozí nájemníci nalepují na poštovní schránky cedulky: „Nevhazovat reklamu“. Berou sociálně slabým i tak málo kvalifikovanou práci! Stačí se naučit rozpoznávat slůvko reklama, pak k výkonu této bohulibé obživy nemusíte umět ani číst, pošťák z vás nebude, no co… Občas vybírám letáky z i cizích stránek. Jak už jsem předeslal, o víkendu přichází krize, chandra, žízeň a hlad. Ty měkčí namáčím v dřezu a vodu vysávám z papíru. V neděli nejen vysávám…, no, když mokrý papír dochutíte kečupem, trochou sole, opepříte, na Michelinskou hvězdu to nebude, ale když není zbytí…, mohu poskytnout i jeden zajímavý recept… Namočte surovinu přes noc a ráno rozmělněte v misce. Pokud jste za sobotního soumraku neprovozovali stále populárnější volnočasovou sportovní aktivitu; bin-diving a nevylovili nějaké zbytky zavařenin, uzenin, prošlých jogurtů, apod…, u sousedů vysomrujte štipku majoránky, poproste, jestli byste si mohli odskočit na WC, osolte, bez pepře se obejdeme, konečně se blíží jaro, nuže, vyrazte do lesa, narvěte něco bylinek, uloupněte pár mladých chorošů, smrkové jehličí na čaj, lze očesat i vyhozené vánoční stromky, a máte báječně vlažného Českého kubu i vonný ledový čaj. Tohle uvařit nesvede ani Master Chef Česko. Vždyť i mořské želvy jedí plastové sáčky a žraloci tygří úplně všechno, včetně menších příslušníků vlastního druhu. Asi vám nemusím prozrazovat, k čemu používám reklamy tištěné na nepoživatelném voskovaném papíře…V neděli ve zbytku vody operu ponožky a slipky…, mám stejně jenom dvoje, zato ponožky mám tři. Je útěšné nedělní popolední, žaludek zahlcen k prasknutí, něco málo vody zbylo, naběračkou pěkně z povrchu naplním tekutinou elektrickou konvici, přivedu k varu, a zaliju šálek kávy, že už stejnou kávu zalévám potřetí, tss, co je komu po tom… Trochu otráveně vychutnávám skvělý nápoj tureckých bratří & sester, poněvadž v pondělí musím k ortopedovi, bude mi vrtat koleno, prý zákrok hradí VZP v plné výši.

No, pokud přežiju těch pár měsíců skrblení, výražím na autokarové poznávací zájezdy s cestovní kanceláří, průvodcem a opruzenou pražskou nebo brněnskou většinou. Druhá, horší první, ovšem na seniory z Hané nemá nikdo. Agresivní nepřejícnost. Výjimky potvrzují pravidlo. Jednu starší zachovalou blondýnku z Olomouce jsem toužil držet za ruku na břehu Lago di Garda, navzdory potencionální adventuře tvrdila, že je vdaná babička a vody se nebojí. Velice milí jsou Slezané, vyjma obyvatel Karviné, rovněž naturalizovaní Pražáci ze Slovenska bejvaj úsporně zábavní.

Jo, chtěl jsem se pochlubit novým foťákem… Počítač je zapnutý už dvě hodiny, JezusMaria, dyť musím šetřit. Tak jen briefly. Postarší Canon PowerShot SX700 HS – 30x ultrazoomový kompakt s malým snímacím čipem zhruba velikosti nehtu malíčku odvedl za pět let a dobrých světelných podmínek kvalitní práci a obšťastnil mě poměrně solidními fotkami z cest. Podstatnou nevýhodou byla malá světelnost objektivu – na nejmenší ohniskové vzdálenosti dosahoval velkého clonového čísla. O nějakou fotografickou teorii jsem se začal trochu zajímat až teď a těch asi deset procent, co jsem pochopil, obratem zapomněl. Prostě bych jev přirovnal k malé díře (velikost průměru vstupní pupily) a zároveň maximálně smrsklému ptáku (vzdálenost čočky od ohniska), čehož důsledkem je praktická nemožnost pořídit koukatelné fotky za zhoršených světelných podmínek, šera, podvečera i za pouličního osvětlení, uvnitř sakrální staveb, atd… Dalším důvodem ke koupi něčeho novějšího byla lehounce poškrábaná čočka a poměrně velké smítko nebo nějaká optická vada za ní. Fotoaparát navíc vykazoval  nemile zábavnou vlastnost, kterou trpí většina kompaktů CANON. Během automatického ostření mnohdy zaměřoval pozornost na něco, co chtěl on, ale ne autor a vlastník. Hmm!  Aparát disponuje i nepraktickým ručním zaostřováním, jehož princip jsem pochopil až nyní, které by pravděpodobně rovněž nevedlo ke kýženému výsledku. Řeknete, maličkost?

Inu, v galerii Academy, kam už se asi nepodívám, mě přiváděl k šílenství, když párkrát čistě zaostřil Davidův obličej, jednou dokonce pouze jeho penis, a pak donekonečna jen podobně zašedlé pozadí (nemyslím prdel), a znovu a znovu cokoli jiného, než sochu. Normálně jsem kolem tohoto bezesporu uměleckého arcidíla v originále poskakoval jako kašpar, zepředu, zleva, prava, různých úhlů, podhledu, možnost nadhledu nebyla, na kolenou…zhruba z 20 je celý David ostře zachycen asi jen na 2 snímcích. Podobně v kapli Medicejských rok poté, kde na portálech trůní Michelangelovy sochy podobné umělecké hodnoty. Tam už jsem chtěl foťákem mrštit o zem. To co jsem přivezl loni na kartě z Rijksmusea, utvrdilo mé přesvědčení zakoupit opravdu něco jiného. Vermeerova Mlékařka vypadá jako omalovánka blbě vybarvená dysgrafikem a Rembrandtova Noční hlídka snad ještě hůř, nepomohly ani úpravy v grafických editorech.

Zhruba měsíc jsem pročítal odborné, laické recenze, abych vůbec zjistil, co trh nabízí a věren značce v říjnu pořídil Vánoční dárek (bo k foťáku návdavkem nabízeli náhradní baterku, SD kartu, voucher na foto služby za litr a vánoční svíci s chráněné dílny, věru bonus cca 3 litry – tuž neber to,  cype), Canon PowerShot G7X Mark II. Průkopníkem a zřejmě stále jedničkou v segmentu pokročilých digitálních kompaktů jsou verze legendárního Sony RX100, dnes již ve verzi 6 a na paty oběma značkám šlapou Lumixy od Panasonicu. Jenomže Sony razí dost brutální cenovou politku, poslední verze – konečně vybavená dotykovým displejem, hledáček je standardem snad od verze 3 je bratru stále za 30 litrů a to už šli s cenou o 2000 tisíce dolů. G7X je cenovým ekvivalentem RX100 verze III, a ač není žádným nováčkem, je v žebříčcích buď druhý, nebo Top. Právě mezi těmi dvěma jsem se rozhodoval. A nelituji. RX100 nemá dotykový displej a hledáček v této verzi ještě stojí za prd. Hledáček považuji při pořizování street foto za nebezpečný, pokud vás někdo nepřejede, nesrazí, neokrade, během uvykání zraku okolí, znovu v chůzi, pravděpodobně někam zahučíte.

Nejvíce mě uchvátila světelnost objektivu, dotykový displej, i přední otočný volič je fajn. Nejnižší a nejvyšší fyzická ohnisková vzdálenost vyražená na objektivu je 8,8 – 36,8 mm a tomu odpovídající clona 1,8 – 2,8. Což zhruba znamená, že s malým pérem máte k dispozici velkou ďouru a s velkým pérem menší, ale stále velikou díru. Chápete? To je zejebowiste, ni? K tomu velký 1“ snímač BSI-CMOS (fotocitlivá vrstva pod tranzistory a kovovými obvody = lepší využití dopadajícího světla, dnes běžně používaná i mobily), ne velikosti nehtu malíčku, ale palce! Aby v tom celém nebyl bordel, ale jen chaos v parametrech se vždy udává přepočtená ohnisková vzdálenost vzhledem k políčku kinofilmu (velikostí odpovídá fullframe čip). Kdy prostě u menších snímacích čipů dochází k ořezu, kterému se říká crop factor a u 1“ palcových čipů činí zhruba 2,7. Tedy když tímto číslem vynásobíte první rozmezí, dostanete běžně uváděné parametry 24 – 100 mm, což obé dělené větší menším udává dostačující optický zoom, tedy 4,2. Při nejmenší ohniskové vzdálenosti recenze plácaj cosi o širokoúhlosti snímku. Běžně člověk okem zaznamenává obraz přibližně 45° a periferně 90°, tedy zhruba na rozpažení horních končetin. Já se dopočítal podle nějaké bláznivé fotografické tabulky k 84° na nejkratším ohnisku – a na 24° na ohnisku nejdelším, což je OK. Závěrem. Z hlediska zákonů optiky totiž existuje omezení a rozpor mezi velkou ohniskovou vzdáleností (velké přiblížení) a světelností (lepší fotky za horších světelných podmínek). Prostě buď jedno, nebo druhé v hranicích možností. Podotýkám, že nepíšu o digitálních zrcadlovkách nebo bezzrcadlových kompaktech s vyměnitelnými objektivy a velkými čipy, to je opět trochu jinde.

No, psal bych ještě dlouho, ale kdo to po mně bude číst, že jo? Dneska byly schránky prázdné. Zásob mám dost. Planeo Elektro vypadá vcelku chutně…, jdu napustit dřez. Divná láhev zbyla v lednici, ci, ci, ci…, co to je? Originál vodka Ferdinand, pfůů, že by šťopička…?

 

OKOLNÍ SVĚT

Posted in Ahoj by ondys on Únor 13, 2019

Uvědomuji si ho v mikro prostředí svého mozku i s údajně nekonečným prostorem nad hlavou. Dokáži protáhnout do svého mozku i hvězdu při pohledu uchem jehly na noční oblohu. Nabízí se otázka na jakoukoli velikost a vzdálenost v zobrazeném, ale neumím na ni odpovědět, pokud nechci jenom papouškovat nejrůznější poučky natlučené do hlavy…

Koukejte mě následovat – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Únor 8, 2019

Minulý týden jsem vyrazil za pořádným koupáním.

Zima – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 27, 2019

No jo. Trávím s ním večery. Já medvídek. Tak jo. Škyt… Máš rozinky…? Na rozinky? A panáka…? Cígo…, máš ? Snad, za trest! Sakra. Já měkký, hezký a hodný! Vždycky jsem chtěl být tebou a pořád jsem jenom Já. Divný. No nic… Mám rád zelí…