Vladimír Ondys – Z konce světa

Taky jedna od Martiny

Posted in Ahoj by ondys on Prosinec 31, 2011

Z daleka

 

 

Reklamy

Ještě silvestrovská představa starýho bocmana

Posted in Gril by ondys on Prosinec 31, 2011

 

A ještě Viva

Posted in Vivina skříňka by ondys on Prosinec 31, 2011

Pevné zdraví, věčné štěstí a spoustu lásky v novém roce.

OBRAŤME LIST

Posted in Gril by ondys on Prosinec 31, 2011

Zadupaný list tlející na chodníku 2011

A jako dospělí lidé si přiznejme kuráž nést odpovědnost za nedokonalé chování s příkladnou chutí hnát ke stejné odpovědnosti jakoukoli dostupnou formou všechny, kteří před volbami slibovali dobrou vůli, aby nám dál prakticky nabízeli jenom zvůli s tím, že je vždy beztrestně dovede k osobnímu prospěchu na úkor ostatních.

Nový list 2012

VÝBĚR ZE SMAZANÉHO WEBU

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Prosinec 30, 2011

Často se mě lidi z mého okolí ptali, proč jsem přestal psát. Nikdy jsem nepřestal psát, jenom jsem se nehnal do publikování. Vnímám věci i souvislosti trochu jinak, než je v kraji zvykem, život mě nenaučil sdílet kolektivní optimismus a pozitivně ho komentovat. V mém dětství se nosilo poroučet větru i dešti, v mládí se chtělo věřit, že vlku lze nasadit tvář beránka, ve středním věku snít o sametovém patentu na řešení všech problémů… S odstupem doby to působí stejně směšně, jak vážně se to bralo.
Zakopaný Žerýk je v pošetilé snaze většiny lidí věřit jen tomu, co chtějí vnímat. Preferují podbízivou formu před obsahem. Snažím se jít jinou cestou. Nevím, kam mě zavede, jestli mě vůbec někam vede, ale zatím po ní jdu a ta chůze mě fascinuje. Jen mě mrzí, že mi rodiče nedali jméno Jan, protože v Anglii i Americe by mi lidi mohli říkat Johnny Walker a to zní velmi lichotivě.

POŤOUCHLÍCI

vždycky mne pobaví, přicupitají s medovým úsměvem a starostlivě se ptají, jak se mám. Vím, že jim nejde o informaci, stejně mě ani ji nevnímají, jen potřebují navodit atmosféru a odkecat si svoje. Odkoukal jsem, že si pro mě vyhradili zhruba tři minuty, bezmyšlenkovitě odchrlí fráze, je to přece jejich exhibice, a odcupitají s povzneseným úsměvem. Mám na ně svůj styl a naše komunikace probíhá zhruba takto:

Poťouchlík: „Dobrý den. Jak se máte, pane Ondys?“
Já: „Ani se neptejte, zase jsem se posral…“
Poťouchlík: „Já se vám vůbec nedivím, koukal jste na Milionáře, ta ženská mohla vyhrát takových peněz!“
Já: „Neříkejte, stará přišla domů ožralá jak prase a poblila vanu.“
Poťouchlík: „Taky říkám, že za komunistů bylo líp!“
Já: „Ale jděte, nechce se mi věřit, že vám starou šuká nějakej turista za levným pivem.“
Poťouchlík: „No vemte si třeba nájmy, kam se to až vyšplhalo… Ještě že teď bydlím ve svým!“
Já: „Kdo umí, ten umí! Musíte bejt pěknej parchant!“
Poťouchlík: „Já už vážně musím…, tak zas někdy příště!“
Mávne mi na pozdrav. Byl to fajn pokec! Ale kdyby to slyšela dcera Martina, tak mě z fleku zabije, i když neví, jak si s poťouchlíky povídal její prapradědeček skoro ve sto letech.
Poťouchlík: „Dobrý den, stařečku. Jak se máte a co zdraví?“
Dědek: „Výborně, ale stará nemohoucně leží a ve vzduchu visí malér!“
Poťouchlík: „Copak, copak…“
Dědek: „Ani se neptejte, v hospodě jsem se zase vožral jako kanec, babku pak jebal až do rána a nedával si pozor!“

HVĚZDY

Poslední dobou mi nějak blbne telefon a hovory podle toho vypadají. Zrovna jako minule.
Zvednu sluchátko: „Uíí… Tady… uií… arel uií, uií… k… uií o…uií k…uií ott…“
„Jakej Kokot?“ ptám se šokovaně a soustrastně dodávám: „S tímhle jménem si asi pěkně užijete, nebylo by lepší ho změnit?“
„Člověče, co si to dovolujete?“ zazní znenadání čistě a ten hlas je mi povědomý. Odkud já ho znám? Ze záchytky? Ne… Z cely předběžnýho zadržení? Těžko… Z nočního baru jménem Peklo, kde se po půlnoci scházeli pasáci, lumpové, zloději, gambleři a kurvy, aby až do rána trénovali na posmrtnej život? Marně pátrám v paměti a něco mi napovídá, že jsem úplně vedle. Vážně nevím… A ten telefon zas: „Uií, uií… víte, kolik mi už je… uií… zpívám… vrz, uií, uií, vrz… chtěl… uií, uií, Bond… uií.“
To se nedalo poslouchat ani s dobrou vůlí, a tak jsem zavěsil. Ale furt mi vrtá hlavou, jestli někdo může bejt ve svejch letech se špetkou rozumu a soudnosti takovej kokot?

CO KDYBY

Před několika lety jsem vandroval po celý republice několik týdnů v jednom kuse. Spal jsem v autě, holil se a koupal na benzínkách. Pak mi asi hráblo. Skoro ze všech oken od Českého Těšína po Aš na mě čučel plakát a já tím hrozně trpěl, protože na podivným glejtě, který umístili lidi do oken svých domovů, se mi zjevovaly penisy a vaginy v nejvulgárnější podobě. Snad to bylo tím, že jsem z nedostatku času i příležitosti musel sexuálně abstinovat, ale bál jsem se někomu svěřit s podivnými vidinami, abych neskončil v blázinci, protože jsem byl v časové tísni. Na tehdejší pouti zemí jsem hledal kurážné a chytré lidi, abych s nimi mohl mluvit dřív, než se z týhle republiky úplně vytratí. Potřeboval jsem se od nich dozvědět, jak se dá kuráž ochránit před otrlostí a chytrost oddělit od mazanosti. Na svých toulkách jsem si užil. Na jihu Moravy mě opili do němoty, na severu v Ostravě zbili do bezvědomí pro pár korun, v Chebu mě holky uspaly a v Praze mi někdo šlohl auto. Vlakem jsem mířil k domovu a dumal, proč lidi trpí za okny takový zhovadilosti, když jsou to jejich vizitky. Pochopil bych třeba prázdnotu, toleroval bych uschlou květinu, bral bych i potrhaný záclony, ale proč si tam vyvěšují tak ohavný glejty? V Roudnicí si ke mně do kupé přisedli starší manželé, při průjezdu vlaku jednou z obcí se muž obrátil na ženu a řekl: „Mám chuť znova emigrovat, když vidím podobnou zblblost. Jenom magor si dá do okna reklamní leták a věří, že za to může dostat sto tisíc!“

Vladimír Ondys 2003

A ještě jedna z Martinova ateliéru

Posted in Martinův ateliér by ondys on Prosinec 29, 2011

Demokracie – Karel Kryl

Posted in Pikant by ondys on Prosinec 29, 2011

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky,
brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky,
farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda,
zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda,
král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
samet i něha v pánu je a zuby vylomené,
Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo abychom stáli.

Demokracie dozrává do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů,
a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu,
že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.

😆

ČTENÍ Z DLANÍ

Posted in Ahoj by ondys on Prosinec 28, 2011

Jaká nás čeká?

 

 

Palosinova pééééefka

Posted in Palosinův koutek by ondys on Prosinec 27, 2011

Cirkus UMBERTO

Rád bych uvedl několik osobních, ale i pár převzatých, mnohem zasvěcenějších a fundovaných postřehů nad románem, který byla vyhlášen Knihou roku v anketě LN: Pražský hřbitov Umberta Eca.
Abych byl vůbec schopen vytvořit aspoň trochu celistvý obraz a nepsal hovadiny, které mě bezprostředně napadly po přečtení 435 stránek během 2 dnů, přelouskal jsem recenze, dá se říci profesionálů, zapomněl přečíst doslov překladatele a téměř okamžitě se pustil do četby další knížky od Ježíška z pera J. Kellera a po 5 stránkách usnul (přečíst 2. knihu za rok ještě snad stihnu).

Tedy. PH není vůbec kniha jednoduchá, ale zase ne natolik spletitá, aby se nedala v pohodě přečíst celá. Znám totiž pár lidí, kteří se nedokázali přehoupnout přes dvoustou stránku. Upřímně mohu říci, že mě nudily tak stránky 2. Přesto chápu, že pro někoho může být až nestravitelná. Román zachycuje osudy hlavní postavy, notáře Simoniniho, na pozadí historických událostí druhé poloviny 19. století. Pokud je žánr červené knihovny plný plytkých milostných citů, růžové, denního světla a milostného lkaní, tak Ecův román musí být pravým opakem, ponurý, temný, bez lásky, přesycen bizarní ošklivostí, plný konspirace, nenávisti, bez postavy vzbuzující čtenářovy sympatie. Za zmínky zde stojí slova kritika, jež mi uvízla v paměti, že u této knihy je méně důležité, než co se v ní píše, to, jak je napsaná. Eco je skvělý vyprávěč, stavba díla připomíná práci renesančního malíře fresek nebo stavitele chrámů, a poněvadž Ital, také velký žvástal, polyhistor, profesor podivné vědy, jejíž význam, ba i obsah mi zůstává dodneška utajen. Osobně mi tento styl velmi vyhovuje, protože se sám občas pokouším něco napsat a mimoděk sleduji vypravěčův styl. Pasáží o jídle a hodování není zdaleka tolik, litanie vznášené proti jezuitům a hlavně židům střídají akčnější úseky, ať už s Garibaldiho tažení nebo povstání pařížské Komuny, podivné deníkové rozpravy s vlastním alter-egem, kdy si čtenář úplně není jistý, o koho vlastně jde.
Dějem prochází řada skutečných dobových postav, proto je občas dobré kouknou do wi-ki, která vše v několika větách elegantně osvětlí.

Někdo nazval dobové souvislosti celkem logicky kostrou příběhu. Já bych spíše zmínil hlavního hrdinu, který mi přijde jako konstrukt, či rozsochatý věšák, na který autor věší bizarní svršky umně spletené z historické látky. Sám tvrdí, že hlavní hrdina je koláží skutečných postav a jeho cílem bylo vytvořit nejcyničtější postavu v dějinách literatury. Což činí velice cílevědomě, protože hlavní hrdina je veskrze odporný típek, agent státní moci bez svědomí, soucitu, lačný peněz, prestiže, později udavač pro potěšení nebo z jakési samolibosti a pocitu dobře vykonané práce, fanatický nepřítel všech – hlavně židů, zednářů, osobně považující Němce za méněcenné, protože vyměšují dvakrát více než ostatní, smrdí a bůhvíco ještě, odpůrce žen, ač není sympatií k ženám prost, člověk neznalý lásky a lásku necítící, s výjimkou jídla, kromě té k sobě samému, násobný vrah. V románu padnou i věty, které se mi tady nechce přepisovat, takže snad jen parafráze: „Nenávist je ten prvotní animální cit. Krista ukřižovali, protože vzýval lásku. Láska je přepych. Zato nenávist vám vydrží celý život.“

Samozřejmě, mnohdy je obsesivní brblání hlavního hrdiny tuze komické, jindy z popisu satanistických obřadů lehce zamrazí, některé drobné pasáže jsou velmi obrazné, téměř poetické, však ponuré, jak jinak.
Hlavní hrdina nenávidí Židy, během děje příběhu potká snad jen 2, kteří jsou mu navíc méně nesympatičtí než ostatní a vlastně jeho nenávistné předsudky o zlovolné rase, platí na něj samotného, protože on sám je ztělesněním zla. Pokud postava v myšlenkách vytvoří něco jako otisk, do které by se dala nalít sádra, tak mě osobně vyjde obtisk sicilského mafiána, možná i českého kmotra z polosvěta, ovšem určitě nejvíc mi připomíná chlápka, který byl v době, kdy román končí už na světě a jeho doba přišla zhruba o 40 let později. Víc psát nebudu. Vynechám celý velký motiv konspirace. Nechci prozrazovat děj a taky musím běžet na autobus.

PF 2012

SBOHEM ARMÁDO A NASRAT

Posted in Povídky by ondys on Prosinec 26, 2011

Vysvětloval jsem Rockymu, jak zhrzené city, nedbalost a sugesce dovedou ovlivnit jednání lidí, když zazvonil telefon.
„Prosím?“
Sluchátko nabídlo ticho, vteřinu dvě se nic nedělo, pak zazněl vzlykot. Sestra přemáhala pláč a skoro nesrozumitelně tvrdila o mladším synovci, že se válí v posteli a umírá.
Musím přijet.
Co nejdřív!
Rozloučit se.
Vzhledem k jeho stavu je každá minuta pozlacená.
Spojení se přerušilo a sluchátko mě odmítalo s pravidelně přerušovaným zvukem při dalších pokusech dozvědět se podrobnosti.
V letu po schodech jsem srazil násilnického souseda, v opilosti ho škrtila cizí žena, a na chodníku zmatený Rocky utrhl nohu pod kolenem drbně z protějšího domu, aby potěšil drobnou pozorností sestřiny zuřivé psy. Na rozdíl ode mne nosí dárky, když zavítá na návštěvu.
V krvi proklínala zoofily.
Před několika lety jsem pro ni byl pedofil, a když mě manželka s dcerami opustila, vysloužil jsem si nálepku homosexuála. Na současné poměry vzdělaná to žena ohledně cizích výrazů! A sečtělá. Bulvární tisk zná sílu slova. A zloba po odmítnutí je bezedná.
Noha v autě příšerně smrděla.
Necelou stovku kilometrů jsem vygumoval v zatáčkách, když jsem je řezal hlava nehlava. Myšky mi záviděly eleganci, s jakou jsem se protahoval mezi nákladními auty. Řidiči jedoucí v protisměru ježili vlasy obdivem.
Co se přihodilo synovci, který by mohl lámat skály holýma rukama?
Jaká náhoda ho uzemnila?
Ve smyku jsem se zastavil o nový plot před rodným barákem a zamčenou branku zdolal jedním skokem jako za mlada.
Z obývacího pokoje zněl cinkot skleniček a bujarý smích.
Podivný způsob jednání, když smrtka obchází kolem.
Dveře jsem vyrazil kopnutím.
Synovec rozléval šampaňský a nesrozumitelně drmolil slova na uvítanou.
Sestra byla opilá.
Na stará kolena nám zvlčila.
Švagr je racek chechtavý.
Neteř sličná husopaska.
Na uvítanou mě láduje šiškami z mletého masa, hranolky, tatarskou omáčkou a vypráví.
Jídlo je dobrý a nezdravý.
Tomáše povolali k odvodu do armády.
Těsně před prohlídkou odborníci krabatili čela nad zdravotní dokumentací a kroutili hlavami.
„Kdo tě, branče, pozval? Už dávno jsi měl být po smrti!“
Nahý Tomáš nechápal, oč běží.
Další přivolaní odborníci vrhli se na něho jako mrchožrouti.
Z jejich řeči vytušil, že mu běží o život a zadek se stáhl v křeči.
Žádný prst nepronikl do řiti.
Stažené hrdlo odmítlo špachtli pro vyšetření mandlí.
Srdce tlouklo zběsile v boji o existenci, z tlakoměru zrobilo pouhý šrot.
Jejich domněnky se potvrdily. Je dezertér! Prchá smrtce z lopaty. Vojenští byrokrati jsou nakloněni spravedlnosti. Dají mu poslední šanci. Ale pokud dobrovolně neumře sám do měsíce, postaví ho ke zdi a vnitřnosti naloží do lihu v zájmu vědeckého bádání!
Tomáš žadonil, lomil rukama, plakal. Jenom naše armáda má šanci udělat z něho chlapa. Chce sloužit vlasti ve zbrani. V partě bude jinak za Emana Štáckripla.
Vykopli ho elitáři, ať si sám nějak poradí.
Přišel domů s tváří v barvě khaki a odmítl komunikovat s rodiči.
Ulehl do postele v pravé poledne, aby naslouchal šelestům srdce. Nechtěl propást kolaps ledvin. Játra tvrdla nečinností a strach řezal závity do mozku. Zvedla se mu teplota. Nikdy netušil, jak je těžce nemocný, ale když to tvrdí lékaři.
Rozplakal se lítostí.
Začal trpět nechutenstvím.
Zvracel úzkostí.
Celé rodiny se zmocnil smutek.
Nejhůř to nesla sestra. Důvod odmítnutí překonal nejděsivější představu. Při ondulování plakala zákaznicím do vlasů. Nepřežije smrt dítěte.
Zachránil ji telefon až následující odpoledne.
Komisní hlas zavelel vzkaz pro brance Tomáše. Včera došlo k záměně zdravotní dokumentace. Musí se dostavit k novému odvodu. Armáda mu poskytne další šanci stát se vojákem a padnout v zájmu konzumního stáda.
Pod Kábulem nebo Bagdádem?

Copyright © Vladimír Ondys, 2004 a wild web. For problems or questions regarding this web contact ondys@quick.cz. 

Závod míru