Vladimír Ondys – Z konce světa

Taky jedna od Martiny

Posted in Ahoj by ondys on 31 prosince, 2011

Z daleka

 

 

Ještě silvestrovská představa starýho bocmana

Posted in Gril by ondys on 31 prosince, 2011

 

A ještě Viva

Posted in Vivina skříňka by ondys on 31 prosince, 2011

Pevné zdraví, věčné štěstí a spoustu lásky v novém roce.

OBRAŤME LIST

Posted in Gril by ondys on 31 prosince, 2011

Zadupaný list tlející na chodníku 2011

A jako dospělí lidé si přiznejme kuráž nést odpovědnost za nedokonalé chování s příkladnou chutí hnát ke stejné odpovědnosti jakoukoli dostupnou formou všechny, kteří před volbami slibovali dobrou vůli, aby nám dál prakticky nabízeli jenom zvůli s tím, že je vždy beztrestně dovede k osobnímu prospěchu na úkor ostatních.

Nový list 2012

VÝBĚR ZE SMAZANÉHO WEBU

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on 30 prosince, 2011

Často se mě lidi z mého okolí ptali, proč jsem přestal psát. Nikdy jsem nepřestal psát, jenom jsem se nehnal do publikování. Vnímám věci i souvislosti trochu jinak, než je v kraji zvykem, život mě nenaučil sdílet kolektivní optimismus a pozitivně ho komentovat. V mém dětství se nosilo poroučet větru i dešti, v mládí se chtělo věřit, že vlku lze nasadit tvář beránka, ve středním věku snít o sametovém patentu na řešení všech problémů… S odstupem doby to působí stejně směšně, jak vážně se to bralo.
Zakopaný Žerýk je v pošetilé snaze většiny lidí věřit jen tomu, co chtějí vnímat. Preferují podbízivou formu před obsahem. Snažím se jít jinou cestou. Nevím, kam mě zavede, jestli mě vůbec někam vede, ale zatím po ní jdu a ta chůze mě fascinuje. Jen mě mrzí, že mi rodiče nedali jméno Jan, protože v Anglii i Americe by mi lidi mohli říkat Johnny Walker a to zní velmi lichotivě.

POŤOUCHLÍCI

vždycky mne pobaví, přicupitají s medovým úsměvem a starostlivě se ptají, jak se mám. Vím, že jim nejde o informaci, stejně mě ani ji nevnímají, jen potřebují navodit atmosféru a odkecat si svoje. Odkoukal jsem, že si pro mě vyhradili zhruba tři minuty, bezmyšlenkovitě odchrlí fráze, je to přece jejich exhibice, a odcupitají s povzneseným úsměvem. Mám na ně svůj styl a naše komunikace probíhá zhruba takto:

Poťouchlík: „Dobrý den. Jak se máte, pane Ondys?“
Já: „Ani se neptejte, zase jsem se posral…“
Poťouchlík: „Já se vám vůbec nedivím, koukal jste na Milionáře, ta ženská mohla vyhrát takových peněz!“
Já: „Neříkejte, stará přišla domů ožralá jak prase a poblila vanu.“
Poťouchlík: „Taky říkám, že za komunistů bylo líp!“
Já: „Ale jděte, nechce se mi věřit, že vám starou šuká nějakej turista za levným pivem.“
Poťouchlík: „No vemte si třeba nájmy, kam se to až vyšplhalo… Ještě že teď bydlím ve svým!“
Já: „Kdo umí, ten umí! Musíte bejt pěknej parchant!“
Poťouchlík: „Já už vážně musím…, tak zas někdy příště!“
Mávne mi na pozdrav. Byl to fajn pokec! Ale kdyby to slyšela dcera Martina, tak mě z fleku zabije, i když neví, jak si s poťouchlíky povídal její prapradědeček skoro ve sto letech.
Poťouchlík: „Dobrý den, stařečku. Jak se máte a co zdraví?“
Dědek: „Výborně, ale stará nemohoucně leží a ve vzduchu visí malér!“
Poťouchlík: „Copak, copak…“
Dědek: „Ani se neptejte, v hospodě jsem se zase vožral jako kanec, babku pak jebal až do rána a nedával si pozor!“

HVĚZDY

Poslední dobou mi nějak blbne telefon a hovory podle toho vypadají. Zrovna jako minule.
Zvednu sluchátko: „Uíí… Tady… uií… arel uií, uií… k… uií o…uií k…uií ott…“
„Jakej Kokot?“ ptám se šokovaně a soustrastně dodávám: „S tímhle jménem si asi pěkně užijete, nebylo by lepší ho změnit?“
„Člověče, co si to dovolujete?“ zazní znenadání čistě a ten hlas je mi povědomý. Odkud já ho znám? Ze záchytky? Ne… Z cely předběžnýho zadržení? Těžko… Z nočního baru jménem Peklo, kde se po půlnoci scházeli pasáci, lumpové, zloději, gambleři a kurvy, aby až do rána trénovali na posmrtnej život? Marně pátrám v paměti a něco mi napovídá, že jsem úplně vedle. Vážně nevím… A ten telefon zas: „Uií, uií… víte, kolik mi už je… uií… zpívám… vrz, uií, uií, vrz… chtěl… uií, uií, Bond… uií.“
To se nedalo poslouchat ani s dobrou vůlí, a tak jsem zavěsil. Ale furt mi vrtá hlavou, jestli někdo může bejt ve svejch letech se špetkou rozumu a soudnosti takovej kokot?

CO KDYBY

Před několika lety jsem vandroval po celý republice několik týdnů v jednom kuse. Spal jsem v autě, holil se a koupal na benzínkách. Pak mi asi hráblo. Skoro ze všech oken od Českého Těšína po Aš na mě čučel plakát a já tím hrozně trpěl, protože na podivným glejtě, který umístili lidi do oken svých domovů, se mi zjevovaly penisy a vaginy v nejvulgárnější podobě. Snad to bylo tím, že jsem z nedostatku času i příležitosti musel sexuálně abstinovat, ale bál jsem se někomu svěřit s podivnými vidinami, abych neskončil v blázinci, protože jsem byl v časové tísni. Na tehdejší pouti zemí jsem hledal kurážné a chytré lidi, abych s nimi mohl mluvit dřív, než se z týhle republiky úplně vytratí. Potřeboval jsem se od nich dozvědět, jak se dá kuráž ochránit před otrlostí a chytrost oddělit od mazanosti. Na svých toulkách jsem si užil. Na jihu Moravy mě opili do němoty, na severu v Ostravě zbili do bezvědomí pro pár korun, v Chebu mě holky uspaly a v Praze mi někdo šlohl auto. Vlakem jsem mířil k domovu a dumal, proč lidi trpí za okny takový zhovadilosti, když jsou to jejich vizitky. Pochopil bych třeba prázdnotu, toleroval bych uschlou květinu, bral bych i potrhaný záclony, ale proč si tam vyvěšují tak ohavný glejty? V Roudnicí si ke mně do kupé přisedli starší manželé, při průjezdu vlaku jednou z obcí se muž obrátil na ženu a řekl: „Mám chuť znova emigrovat, když vidím podobnou zblblost. Jenom magor si dá do okna reklamní leták a věří, že za to může dostat sto tisíc!“

Vladimír Ondys 2003

A ještě jedna z Martinova ateliéru

Posted in Martinův ateliér by ondys on 29 prosince, 2011

Demokracie – Karel Kryl

Posted in Pikant by ondys on 29 prosince, 2011

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky,
brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky,
farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda,
zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda,
král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
samet i něha v pánu je a zuby vylomené,
Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo abychom stáli.

Demokracie dozrává do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů,
a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu,
že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.

😆

ČTENÍ Z DLANÍ

Posted in Ahoj by ondys on 28 prosince, 2011

Jaká nás čeká?

 

 

Palosinova pééééefka

Posted in Palosinův koutek by ondys on 27 prosince, 2011

Cirkus UMBERTO

Rád bych uvedl několik osobních, ale i pár převzatých, mnohem zasvěcenějších a fundovaných postřehů nad románem, který byla vyhlášen Knihou roku v anketě LN: Pražský hřbitov Umberta Eca.
Abych byl vůbec schopen vytvořit aspoň trochu celistvý obraz a nepsal hovadiny, které mě bezprostředně napadly po přečtení 435 stránek během 2 dnů, přelouskal jsem recenze, dá se říci profesionálů, zapomněl přečíst doslov překladatele a téměř okamžitě se pustil do četby další knížky od Ježíška z pera J. Kellera a po 5 stránkách usnul (přečíst 2. knihu za rok ještě snad stihnu).

Tedy. PH není vůbec kniha jednoduchá, ale zase ne natolik spletitá, aby se nedala v pohodě přečíst celá. Znám totiž pár lidí, kteří se nedokázali přehoupnout přes dvoustou stránku. Upřímně mohu říci, že mě nudily tak stránky 2. Přesto chápu, že pro někoho může být až nestravitelná. Román zachycuje osudy hlavní postavy, notáře Simoniniho, na pozadí historických událostí druhé poloviny 19. století. Pokud je žánr červené knihovny plný plytkých milostných citů, růžové, denního světla a milostného lkaní, tak Ecův román musí být pravým opakem, ponurý, temný, bez lásky, přesycen bizarní ošklivostí, plný konspirace, nenávisti, bez postavy vzbuzující čtenářovy sympatie. Za zmínky zde stojí slova kritika, jež mi uvízla v paměti, že u této knihy je méně důležité, než co se v ní píše, to, jak je napsaná. Eco je skvělý vyprávěč, stavba díla připomíná práci renesančního malíře fresek nebo stavitele chrámů, a poněvadž Ital, také velký žvástal, polyhistor, profesor podivné vědy, jejíž význam, ba i obsah mi zůstává dodneška utajen. Osobně mi tento styl velmi vyhovuje, protože se sám občas pokouším něco napsat a mimoděk sleduji vypravěčův styl. Pasáží o jídle a hodování není zdaleka tolik, litanie vznášené proti jezuitům a hlavně židům střídají akčnější úseky, ať už s Garibaldiho tažení nebo povstání pařížské Komuny, podivné deníkové rozpravy s vlastním alter-egem, kdy si čtenář úplně není jistý, o koho vlastně jde.
Dějem prochází řada skutečných dobových postav, proto je občas dobré kouknou do wi-ki, která vše v několika větách elegantně osvětlí.

Někdo nazval dobové souvislosti celkem logicky kostrou příběhu. Já bych spíše zmínil hlavního hrdinu, který mi přijde jako konstrukt, či rozsochatý věšák, na který autor věší bizarní svršky umně spletené z historické látky. Sám tvrdí, že hlavní hrdina je koláží skutečných postav a jeho cílem bylo vytvořit nejcyničtější postavu v dějinách literatury. Což činí velice cílevědomě, protože hlavní hrdina je veskrze odporný típek, agent státní moci bez svědomí, soucitu, lačný peněz, prestiže, později udavač pro potěšení nebo z jakési samolibosti a pocitu dobře vykonané práce, fanatický nepřítel všech – hlavně židů, zednářů, osobně považující Němce za méněcenné, protože vyměšují dvakrát více než ostatní, smrdí a bůhvíco ještě, odpůrce žen, ač není sympatií k ženám prost, člověk neznalý lásky a lásku necítící, s výjimkou jídla, kromě té k sobě samému, násobný vrah. V románu padnou i věty, které se mi tady nechce přepisovat, takže snad jen parafráze: „Nenávist je ten prvotní animální cit. Krista ukřižovali, protože vzýval lásku. Láska je přepych. Zato nenávist vám vydrží celý život.“

Samozřejmě, mnohdy je obsesivní brblání hlavního hrdiny tuze komické, jindy z popisu satanistických obřadů lehce zamrazí, některé drobné pasáže jsou velmi obrazné, téměř poetické, však ponuré, jak jinak.
Hlavní hrdina nenávidí Židy, během děje příběhu potká snad jen 2, kteří jsou mu navíc méně nesympatičtí než ostatní a vlastně jeho nenávistné předsudky o zlovolné rase, platí na něj samotného, protože on sám je ztělesněním zla. Pokud postava v myšlenkách vytvoří něco jako otisk, do které by se dala nalít sádra, tak mě osobně vyjde obtisk sicilského mafiána, možná i českého kmotra z polosvěta, ovšem určitě nejvíc mi připomíná chlápka, který byl v době, kdy román končí už na světě a jeho doba přišla zhruba o 40 let později. Víc psát nebudu. Vynechám celý velký motiv konspirace. Nechci prozrazovat děj a taky musím běžet na autobus.

PF 2012

BALÓN

Posted in Povídky by ondys on 26 prosince, 2011

 

Ležel jsem v trávě a šílel chutí po pivu.

Měl jsem ho před očima v půllitru s pěnou jako šlehačkou, sklo orosený a obsah černá půlnoc bez hvězd s požárem na obzoru.

Pivo bylo hořce studený a připomínalo chlad dívky, kterou jsme okukovali v pitevně.

Zastřelil ji milenec.

Pod levým ňadrem měla nepatrný otvor po vstřelu a utrženou lopatku, kde vyšel napilovaný náboj.

Pro jistotu.

Z dříve obdivovaného těla trčela roztříštěná kost.

Splynutí dvou bytostí v jednu a rozchod končící hněvem zrazeného.

Prostřelené srdce.

Zločin z vášně nebo vášnivý zločin?

Svinstvo.

Ležela nahá na kovu a vypadala smutně.

Zapáchala rozkladem.

Kulka zpřetrhala pavučinu emocí.

Prostředí nic moc.

Hrdlo jsem měl stažené žízní a roubík z opuchlého jazyku mi bránil v nadechnutí.

Pivo by bodlo, ale ležel jsem na zádech v trávě daleko od města a Rocky proháněl lesní káně. Kroužilo mu nad hlavou a hledalo kořist. Z dálky zněl jeho štěkot.

Roztouženě i zběsile.

Jednou chytil skřivana.

Hnízdil v trávě, odhadl špatně Rockyho vzdálenost a vyletěl z důlku na poslední chvíli těsně před jeho hlavou. Následoval bleskurychlý pohyb a stisk čelistí.

Všechny nás to překvapilo.

Skřivan byl mrtvý a Rocky koukal zmateně do mých očí. Hledal vysvětlení, proč si s ním ptáček nehraje. Od této chvíle pronásleduje všechny ptáky na obloze a zuří bezmocí je lapit. Snad by chtěl hrou napravit zapeklitost s nechtěnou smrtí, ale osud mu nedopřává štěstí. Výhoda křídel je drtivá stejně jako stisk silných čelistí.

A patří ptákům.

Mrtvou dívku jsem znal od dětství a v okolí se očekávalo, že dobude svět tajuplným úsměvem i zasněným pohledem velkých očí.

Proč?

Snad to bylo naše zbožné přání. Je přirozené mačkat si palce kvůli kráse. Stejně jako uhry před zrcadlem.

Pak to prasklo.

Našla si ostrého hocha v mém věku a stala se ozdobou. V kabrioletu se proháněli krajinou i městem. Nemuseli dodržovat žádná pravidla. Většina právníků z celého kraje pokládala za čest přisednout k jejich stolu v nejlepším podniku ve městě. Politici byli mazanější. Smála se do větru a chyběla jí zkušenost, jak podobný vztah s grázlem dopadá. Policisté se na ni usmívali.

Toužil jsem ji oslovit.

Nikdy jsem se k tomu neodhodlal.

V podstatě se jednalo o zdraví tuctového škrabálka. Přivandrovalec kšeftoval s neštěstím lidí a choval se majetnicky s brutalitou barbara.

Až jednou.

Jela na kole a spadl ji řetěz.

Náhoda.

Spíš osud.

Stála u krajnice a tvářila se bezradně.

Zastavil jsem auto a nabídl jí pomoc.

Přikývla.

Jednalo se o jednoduchý úkon, ale ušpinil jsem si ruce.

V kufru vozím pro tento účel starý ubrus z bavlny. Sklonil jsem se pro něj a přemýšlel o slovech. Snad po tuctech mi vířila hlavou, jen vybrat nejpůsobivější, aby zabrala okamžitě.

Neobtěžovala se s poděkováním a naskočila na kolo se samozřejmostí krásného mládí.

Stál jsem mlčky a zíral na obliny svírající sedlo.

Vzdalovaly se každým šlápnutím dlouhých nohou do pedálů a koukal jsem na ně jako u vytržení. Cítila můj pohled. Zamávala přes rameno a vypustila trylek smíchu. Dlouhé vlasy za ní vlály ve větru rozmanitostí i rozmaru.

Záviděl jsem sedlu dotyky stehen, zadeček i klín.

Mezi námi stál zástup žen.

Vysmívaly se mi za pošetilý pokus obelstít osud.

Kvílely nadšením z pohany.

Jak se vzdalovala zástup úměrně rostl.

Satisfakce za jejich opuštění a šedivý nádech jinovatky v mých vlasech. Nohy špinavé mezi prsty od prachu z cest a lýtka ošlehaná kopřivami. Pár šrámů od šípkových keřů za drzost rušit je při meditaci nepůsobí nejlépe. Strupy nejsou tetované ozdoby kůže.

Pivo by mi vynahradilo všechny útrapy.

Vyplivl jsem stéblo.

Smrt dívky je nejhnusnější ve zbytečnosti.

Zvedl jsem prdel.

Obdivuji balónové létání a závidím noblesu lidem v koši ticha.

Rocky mě při návratu radostným skokem srazil zpátky do trávy a olízl tvář jazykem.

Převalovali jsme se po louce ve rvačce.

Měl jsem sucho v hrdle, nad krajinou se vznášel gigantický půllitr a vítr ho odnášel k horám.