Vladimír Ondys – Z konce světa

ZASLECHL JSEM ZNÁMÝ HLAS

Posted in Pikant by ondys on Říjen 29, 2017

 „Táta to má za sebou!“ oznamovala někomu Veronika.

Probudil jsem se a nechápal, i když se několik dnů zase cítím mizerně. Postižená pravá polovina obličeje mi dává zabrat všemi vzniklými obrnami, zátylek připomíná krkovičku naklepanou na nedělní oběd, všudepřítomný kovový šelest neslibuje nic dobrého mé duševní kondici a stále přivřené krvavé oko působí nevábně na okolí, i když s ním vidím docela dobře.

Posadil jsem se a za dveřmi na balkon to připomínalo druhou část pořekadla: „Čiň čertu dobře…“

Vytáhl jsem žaluzie.

Ženili se tam přímo pekelně. Protější strom byl bez listí. Už chybí jenom sníh.

Tak jo

IMG_1585

Dnes

Nechte zpívat Mišíky – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Říjen 20, 2017

No Láďo, tedy Vláďo…
hmm, – tak mě napadá, že to je vlastně jedna věc, kterou máš s tím Mišíkem společnou – oba jste Vladimírové a oběma se říká „Láďo“. Ale to asi nebude nějaký specifikum, to je zřejmě úděl všech Vladimírů a jak to tak pozoruju (i u Vás dvou), zřejmě se s tím už asi smířili. Ovšem nutno podotknout, že to zas třeba taková Eva Mišíková, už dost přes třicet let Mistrova manželka, ho oslovuje důsledně „Vláďo“. (Takže jinými slovy: „VONO TO DE…“.)
Ale ostatně o tom jsem nechtěl… Původním mým záměrem bylo poreferovat Ti o extrémně unikátní záležitosti, která nastala a byla jedinou svého druhu a opakovat se nehodlá, tudíž asi nebude. Víš, jak byly takový ty nápisy po Praze, když byl zakázanej Mišík. „Nechte zpívat Mišíka!“ Bylo toho docela dost a všude. Když potom po roce 1989 vyšla deska, která do té doby vyjít nemohla, měla obálku, na níž byl spokojenej úředníček, kráčející s kyblíkem barvy od zamalovanýho nápisu… A ta deska se jmenovala „Nechte zpívat Mišíka“. Láďa Vláďa mi tehdy zavolal, že by chtěl na zadní stranu nějakej text a že ten, co mu to tam napsal, to pojal tak nějak příliš oslavně a že se mu to nelíbí… nojo, jenže on chtěl, abych to vytvořil do druhýho dne. Tak jsem si napustil vanu, dal si tam desku napříč, tužku, papír a džbánek piva na dosah ruky. Druhej den jsem mu to odevzdal a asi za měsíc to vyšlo.
No ale o tom jsem vlastně původně vůbec nechtěl psát! Chtěl jsem Tě informovat o té akci, co byla v Lucerna Music Baru teď v pondělí 16. října. Zorganizoval to časopis Rock & All a nazvali to stylově „Nechte zpívat Mišíky“. Napadl je totiž takovej fór, že tam budou zpívat všichni členové jeho rodiny. Takhle zdálky se to možná zdá jako blbost, ale kdo ví, ví. Oni opravdu všichni zpívají. A tak to taky bylo.
Lucerna Music Bar byl vyprodanej. Začlo se celkem bez nějakýho většího zpoždění a prvním matadorem byl (V)láďův nejstarší syn Maťo se svou kapelou Gingerhead. Musím říct, že tu kytaru dře celkem dost obstojně, ale největším překvapením byla pro mě jejich zpěvačka, honosící se myslím že poněkud tendenčním jménem – Eliška Pekárek Flaková – no dobře, ale hlavní záhadou pro nás bylo její břicho – ptal jsem se vedle stojícího kytaristy z ETC… Kulicha v kontextu jedné jejich starší písně: „To břicho je od piva? Jestli ne, tak je to buď voda, nádor nebo dítě.“ Nevěděl. V průběhu večera jsem pak zjistil, že naštěstí pro všechny, hlavně pro zpěvačku, je to ta poslední varianta, tipuju tak týden před slehnutím. Ale zpívala jak ďas. Nechtěl bych ji k nikomu přirovnávat – je to prostě Pekárek, no…

Následoval těžkej mišmaš, kterej si už tak úplně nepamatuju (taky ty piva do toho, ne ?), ale určitě pak přišla kapela E+Mausy s frontmankou Evou Mišíkovou, už několik desetiletí manželkou Legendy V. M. Hráli… – no, „modernu“, chtělo by se říct. Hlavně textově to bylo silně avantgardní, což se není co divit, neb Eva je známou nejen překladatelkou francouzských básníků, ale i zcela svéprávnou básnířkou. Jestli to náhodou někdo neví, zpívala (a hrála na klávesy) svého času taky v Hudbě Praha. A její nynější prezentace na to tak trochu navazuje – její projev bych zařadil někam do postpunkový éry a sféry. V hlase naléhavost, která se dá vydržet tak možná dvě–tři skladby, ale pak už jste z toho celí nesví a prosíte, aby vám dala pokoj. Je to ten recept od Sex Pistols – opírají se do toho, aby vás nasrali… Eva tohle asi ví, a proto si vzala na pomoc dceru Báru, která jí tvořením překvapivě krásných souzvuků svým sametovým hláskem dělala úžasný garde, který to všecko tak nějak zahladilo a člověk se tím pádem uklidnil a ten infarkt nakonec nedostal.
No a pak byly všelijaký přeseskupeniny, třeba nejmladší, z rodiny toho času asi nejmediálnější syn Adam, mezitím taky nějaká přestávka, samozřejmě zpíval taky pan Legenda Vladimír s celou svou kapelou. O přestávce jsem mu říkal, že jak jsem tak slyšel Adama, tak se mu ten hlas nese asi tak, jako tátovi, když zpíval „Sluneční hrob“ asi před sedmačtyřiceti lety. A „Legenda“ se jen tak usmíval a přitakal… protože na rozdíl ode mě věděl, co bude v další části večera. A bylo! Mimo jiné Adam se starým repertoárem svýho táty. A byl tam i ten vysluněnej hrob a neslo se mu to a bylo to tam! Kruh se uzavřel – půlstoletí je tu a je to v rodině! Zaplať Pámbu. Totiž zaplať Příroda, jak by řekl Werich.

No ale byly tam ještě další atrakce, zpívala znovu i Eva i Bára, došlo samozřejmě i na celospolečenskorodinnej mišunk, kdy zaznělo například Dylanovo „I Shall Be Released“ a na úplnej závěr symbolicky „Víno, ženy, zpěv“. Symbolicky proto, že to je ta, co kvůli ní (mimo jiné) dostal kdysi zaracha, když ji ve velkým sále Lucerny zahrál jako nepřihlášenou skladbu. – Ono to bylo sice možná spíš kvůli těm obřím trenýrkám, na který se leccos promítalo a ta nepřihlášenost byla použita jako záminka, nebo to bylo ještě jinak, ale to už je jedno. Tohle byla prej ta oficiální kapka.

Jo a abych nezapomněl: Bára Mišíková do nás v průběhu večera naprala youngovku „Don´t Let It Bring You Down“, na což jsem zíral jak zjara, protože to bylo naprosto skvělý. Ona se už v těch dvojhlasech s matkou docela projevovala, ale tohle… – ! No čuměl jsem, jak jsem uměl. A tak mi táhlo hlavou, když jsem viděl na tom pódiu tuhle pravděpodobně nejkrásnější zrzku z Prahy 7 – Letná: „Ty vole, tohle ti sedělo na klíně u Sázavy asi před pětadvaceti lety a bylo tomu pět let… Dnes bys „tomu“ mohl tak leda otevřít dveře a uklonit se a ono by tě to ani nepoznalo…“
No a pak člověk stojí o přestávce u baru, ve vší slušnosti se opíjí… a najednou se předsálím řítí nádherná zrzka, rovnou jemu do náruče, na přivítanou se s ním líbá (všichni čuměj) a na otázku „tys´ mě poznala?“ říká „no jasněěě!“ … Tak to je teda, milí mladí přátelé, fakt nezapomenutelný.
No a tím vším jsem chtěl říct, že ta kultůůra je někdy fakt život zachraňující… Nebo aspoň udržující.

Lidi, jak je? – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Říjen 17, 2017

Itálie

Já žiju v rámci možností celkem spokojeně, i když život a okolnosti mne nijak nešetří, a kdyby člověk neměl celoživotní trenink, tak by už musel být těžký alkoholik a mnohý by si možná už aj hodil mašlu. Ale o tom psát nechci a ani nebudu. Protože furt to není tak hrozné, jak když několika mým blízkým známým umřely tragicky již dospělé děti, nebo když člověka postihne opravdu vážná choroba. Já tvrdím, že dokud si budu moct dojít sám na záchod a nebude mne nikdo muset krmit, tak je na světě dobře a raduju se z každého dňa. A když všechno klape a dlouho mne nepostihne nějaký trochu vážnější průser, tak jsu nervózní, protože je jasné, že se brzo něco vysere. 🙂 Ale už dávno jsem si zvykl na to, že problémy jsou na to, aby se řešily, a člověk by neměl být nasraný na to, co se nedaří a nepodařilo, ale radovat se z toho, co má a co mu bylo dopřáno.
Před třemi týdny jsme se vrátili z cestách po Itálii, kde jsme byli skoro čtrnáct dní. Byli jsme hlavně na pobřeží Amalfi, na Capri a vraceli jsme se přes Gargáno a Vieste. Najel jsem 3900 km, takže to byl docela záběr a víc než týden jsem se pak dával dohromady. 🙂
Trochu mne trápí, že moje kamoška Vikina už začíná silně brnkat zadníma nohama a asi nebude dlouho trvat, kdy si sedne úplně. Jak teď přetěžuje přední nohy, tak jí začaly otékat, protože má asi artrózu i v nich. Byl jsem s ní v pondělí na veterině a po injekci a antibiotikách se trochu popravila, ale myslím, že to nebude mít dlouhého trvání. Aspoň rok, kdyby chtěla vydržet, ale to nemáme nikdo v rukách, stejně jako u lidí. 🙂
Tak se mějte fajn a hlavně ať vám slouží zdraví!!!

Z lesa

A zahrady

Děsnej trpas – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Říjen 14, 2017

Já na tenhle obrázek už dlouho toužím zapomenout. Je to příběh jaksi oklikou, zároveň i napřímo. Zapadlý se vynoří, jakože stále dobrý, Déjà vu, zamává šátečkem, však jeho čas opět přijde. Poslední dobou mě navštěvuje častěji. Obraz myslím. Chtějí jej koupit trpaslíci, víte. Přesněji řečeno, poměrně vzácná a specifická odrůda trpasů zemních. Oblibují posouvat čas, sepisovat životní pojistky, pít voňavku, žrát kancelářský papír. Okamžitě prokouknou, jak na tom jste. Všechno jako na rentgenu. Umělé klouby, prsa, zlaté zuby, záhyby na těle jako choroš stromový, co chybí, nadbývá, no prostě utilitarističtí zmrdi. Náladoví, někdy hodní…, velice matoucí. Chovej se stejně i jinak. Teda, buď každý za sebe a společně. Mají to v kodexu, čehož výsledkem je zmnožený produktivní chaos. Přesto, fakt jich několik znám osobně. Jsou fajn. Minulý týden mě pozvali na mejdlo – flám, jistěže. Výborný to bylo! Nakonec jsme závěrem navlékli čepičky, nahodili úsměvy a šli lyžovat. Svah vedl do kopce, barevná světýlka, osobní automobily, oranžová hala Allianz v Mnichově, bujaré šťávy zemních trpasů. Stín stíhá stín, bleskne vesta, brnění, však třpytivý vzduch bere dech a hůlky brání podat ruku…, jedem dál. Můj obraz už nikdo nechce.

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

 

Naležáka – Patrik Linhart

Posted in Z pošty by ondys on Říjen 7, 2017

Zveme s ústy z jeřabin na: TEPLICKÝ NALEŽÁK
V sobotu 7.10 od 19.00 – Hospoda Pijavice, Teplice
(proti neexistujícímu zimnímu stadionu)
Poesie, hudba, performace, radikální baroko, haf i R.A.F. a dvě pecky: láska a várka (umělci z Prahy i z tuzemských Sudet)

Večer podle všeho K. P.

BABÍ LÉTO

Posted in Pikant by ondys on Říjen 3, 2017

🙂 ))))))))))))))))) Mají se co těšit na příští pálení čarodějnic

NOSTALGIE

Posted in Krátce by ondys on Říjen 1, 2017

Minulý měsíc zazvonil telefon. Přijal jsem hovor a známý hlas se mne zeptal, jestli mám chuť jet na výlet s ním a jeho rodiči. Zeptal jsem se kam a dozvěděl se, že to je překvapení pro všechny. „Tak jo,“ řekl jsem pobaveně a šel se dát do gala.

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie023

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie

Nostalgie011

Nostalgie

Nostalgie