Vladimír Ondys – Z konce světa

Nachýlení se k výstavě Rainera Peschla

Posted in Martinův ateliér by ondys on Srpen 29, 2011

Rainer Peschl

 

V galerii Špejchar v Chomutově

Rainer Peschl patří do generace, která byla nemilosrdně vystavena ve svém životě víc ideologickým proklamacím s jejími důsledky naplnění, než generace před ní. Vedle těchto neradostných poměrů, stává se rovněž pozorným svědkem atomizace umění na bezpočet ismů. Tato tendence neměla nic jiného za cíl, než odpoutat se od diktovaného umění ze strany církve, šlechty, průmyslových a měšťáckých zbohatlíků, posléze od ideologií, a vydobýt tím pevné místo v umění, individualitě. Jak těžké, notabene v podmínkách totalitních států. Je zvláštní, že právě desiluse byla hlavním hnacím podnětem přeměny umění a postavení umělce. Nezmiňuji se o těchto okolnostech náhodou. Generace Rainera Peschla od samého počátku svého zájmu o tvorbu, bytostně narážela právě na tyto aspekty své doby. Při snahách prezentovat svoji tvorbu, ideologie vládnoucích v naší zemi tuto potřebu zakázala a proměnila ji ve výsadu, kterou střežila především pro své nohsledy, a ne pro svobodně tvořící jedince. Pro prohloubení vědomostí, ale i pro nezbytnost výměny názorů se svými podobně smýšlejícími kolegy, stal se Rainer Peschl součástí seskupení výtvarníků pod názvem Kontakt (malířská skupina „Kontakt“ Chemických závodů v Litvínově). Paradoxně nepřímo, setkává se právě zde s odkazem docenta UK v Praze, Kamila Linharta, a se vzpomínkami kolegů malířské skupiny na Linhartovi instruktážní přednášky o umění z let 1952-1968. Osobnost a duchovní vklad Kamila Linharta se stává nejen pro Rainera Peschla, ale i pro ostatní členy Kontaktu zásadním výchozím bodem utváření jejich individuality, ale i způsobu myšlení v oblasti tvorby. Vím z jeho vyprávění, že ve své plachosti nikdy nepomýšlel na dráhu umělce, ten termín mu byl neuchopitelný, snad i z důvodu nabubřelých proklamací umělců té doby. Pamatuji se, jak pojem Umělec byl přísně hlídán ideologií moci, která určovala, kdo je, a kdo Umělcem není. Jen málokdo se tomuto ubránil a jednoduše se i bez Jejich souhlasu, umělcem v pravém slova smyslu stal. Léta ubíhala, každý podle svých možností připravoval na společné výstavy Kontaktu svá díla. Až po roce 1989 se dostaly jednotlivé osobnosti tohoto seskupení do nových vztahů, ale i možností – mohly si tak vyzkoušet na vlastní kůži, při svých prvních samostatných výstavách, být odpovědny samy za sebe. Opojení z výstav přinášelo i zpětnou vazbu a tvůrčí intenzita se dostala do úplně nových rovin. Umělec vždy obnažuje svoje nitro, je v tom velký kus osobní odvahy, poněvadž jen nemnohý obstojí v poctivosti ztvárněného a podá tak zvláštní zprávu dalším, třeba o duchu své doby. Ostatní se musí spokojit s tím, že se o to alespoň pokusili. Vím, že výstava Rainera Peschla, kterou pro nás připravil, je v jistém ohledu jeho vlastním vykoupením a v její pravdivost bytostně věřím. Aspekt pravdivosti je ostatně jedním z nejsilnějších projevů lidského ducha, a možná právě proto cítím, že se nám může podařit tento fenomén skrze zvláštní souhry jeho životních okolností, v těchto obrazech, vedle svébytně estetického rázu, najít.

Martin T O M Á Š E K
v Teplickém ateliéru,
6. a 7. srpna 2011

Pozvánka

 

 

Reklamy

Chvála mobilu – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Srpen 29, 2011

Jsou věci, které se nám ještě nedávno zdály naprosto neuskutečnitelné. Ale co jsou takové hodinky s vodotryskem, proti dnešním mobilům. Co ty malé potfory umí, to je neuvěřitelné. Já teda mám jenom starou Nokiu, s foťákem nic moc, ale slouží mi i jako budík, hodinky poznámkový blok a v neposlední řadě jako taková soukromá kronika. Nafotím si momentky a dávno poté si všechny ty chvilky připomínám. Fotím si hlavně ty veselejší, protože těch sraček se na nás sype z ostatních médií dost a dost. Všecko člověk, samozřejmě, postihnút nemože a kvalita fotek je také kolikrát horší než špatná, zvlášť při špatném světle. Ale třeba se někdo bude chtít schladit ve sněhu, nebo se rád podívá nad mraky. Srovná tanečky motýlic na venkovském plese s tanečky v hospůdce, terou jsme původně nazvali U slunce, ale časem se vžil název výstižnější a originálnější, tedy Troskabar. Schválně, jestli někdo uhádne i bez nápovědy, který z těch dvou hasičů na stole je starosta! Můžete však hádat jen jednou. Vinný „sklípek“ je také poněkud netypický, ale víno tam nechutnalo vůbec špatně. Tedy – víno bílé. Z červeného by měl Holec radost, protože mu dávalo zapravdu. Z fotek je i zřejmé, že vnoučka jsem začal připravovat zavčasu, protože život není a nebude jednoduchý. Jak pravil Vladimír – zkušenosti jsou nepřenosné – proto si musí každý všechny nástrahy světa vzkoušet na vlastní kůži. Ale teď už přeji všem dobrou noc a celý příští týden. Náš bude asi pěkně natlučený! 😀

Na Kohútce

Ve sněhu

 

Hochkar

 

Pod Pradědem

 

Na Jeleních hřbetech

 

Saalbach

 

ZZ POP

 

Co se v mládí naučíš...

 

Kultůůůůra

 

Košt - co ste hasiči...

 

Tanečky

 

Ve sklepě

 

Furt ve sklepě

 

V lesi

 

 

– 123 MINUT

Posted in Fragmenty by ondys on Srpen 28, 2011

A BŘIŠNÍ TANEČNICE DANA

Dana je prý turecky kráva. Před mnoha lety mi to řekla Dana Mazalová, která v turecké věznici pobyla několik týdnů. Vzpomněl jsem si na to při pohledu na ženu v orientálním kostýmu vystupující na pódiu s třemi kumštýři a odhaleným pupíkem. Turky bych měl za voly, pokud by na tom trvali po zhlédnutí lahůdkové kreace a poslechu výborné kapely. Na břehu Barbory hluboké skoro osmdesát metrů jsem se s hrstkou posluchačů ponořil do barevných tónů a čas mě omlazoval chvílemi až santanovskou kytarou. Chlap, co na ni hrál, si dělal, co chtěl s hlasem při zpěvu, basa a bicí v naprostý pohodě. Kdo umí, ten umí i za rozmaru počasí a nějaká superstar vyhoněná inženýry masové zábavy může dál pouze onanovat na Nově. Neuměle a z plejbeku. Zase si mě dostal, Yardo Pichlíku.

Vladimír Ondys 28. 8. 2004

Mrakodrapy aneb nebe bez mráčku – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Srpen 25, 2011

Připadalo mi nepřístojné pokoušet se dveře potichu a nenápadně zavřít a lehce po špičkách jsem pokračoval dál, do loveckého salónku. Zvuk řezal do ušních bubínků jako nepříčetný řezník nožem do kusu hovězího zavěšeného na ocelovém háku. Majestátně monumentální, přesto vlezlé, neodbytné tóny varhanních píšťal, noty převlečené za tisíce připínáčků, pronikaly do mozku a cupovaly myšlenky na kousíčky, snad aby paní hudba nonšalantně otevřela tunel času do soumraku středověku a ze střepů myšlenek zbylo jen to opravdové, co přetrvá; šílenství nejistoty.

Rychle jsem vkročil do místnosti. Odér staroby z omšelých gobelínů, historických obrazů a zvířecích vycpanin už po léta zaplňující místnost, byl v ranních závanech horkého vzduchu zvláště štiplavý. Klimatizace ještě nezačala pracovat naplno. Vpravo na zdi lovecké trofeje, oblá hlava muflona s masivními rohy vzdáleně připomíná Roda Parota, vedle doširoka otevřená hroší tlama s vyboulenýma očima, roh nosorožce, žebro plejtváka, mírně vypelichaný orlosup bradatý zlověstně shlížející od stropu, s velkými roztaženými křídly, podobný ukřižovanému ptačímu bohu. Vycpávání ptáku je podle preparátora z hlavního města údajně nejsnazší. Vlevo kopie obrazu Petera Paula Rubense-Hlava medůzy. Useknutá hlava, zsinalá, bezkrvá tvář v klubku hadů, kteří vztyčují svá těla, aniž by bylo poznat, kde začíná jedno a končí druhé, syčí opřekot a hledají jiného, aby se pozřeli navzájem. Rozcapený mlok, jenž se vás snaží uhranout pohledem vodovitých žlutých očí, vyděšená ještěrka, tenkonozí pavouci, menší, větší s makadly infikovanými zhoubnými viry něžně prozkoumávají nosní dutinu, odulá, zkřivená, fialová ústa jsou prozatím pevně sevřená v posmrtné křeči. Na konci místností sada paroží mohutných dvanácteráků, čtrnácteráků, losa solitéra, až po daňčí a srnčí parůžky níže. Stejně dodnes nechápu, proč mamá, když si večer přihne, s železnou pravidelností zavěšuje klíčky od baru na poslední výsadu pravého srnčího parohu, předposlední trofeje v řadě. V dětství jsme s bratrem dali jejich domnělému nositeli jméno Oskar. Sama schraňuje klíče v intarzované renesanční skříni, vykládané perletí a slonovinou, dovezenou spolu se sbírkou starobylých hudebních nástrojů, zvláště pak louten, odkudsi s okolí Salzburku. Vycpaný dronte mauritijský s namodralým peřím, který prý ve své domovině trpěl nezřízeným apetitem a pozřel, na co přišel, kameny nevyjímaje, vypadá v rohu mezi pestrobarevnými kolibříky opravdu nejapně. Sám byl nakonec vyjeden k vymizení. Zahleděl jsem se na kopii slavného obrazu Petera Brueghela-Babylonská věž. Ovšem hned vedle, visí Vermeerův-Astronom, kterého poskytla zápůjčkou galerie v Louvre se souhlasem rodiny Rothschildových, těsně před smrtí velkého Efendiho. Okouzlující dílko.

„Karo Deliku, neměli bychom už vyrazit? Otto posílá cigarety, šálek kávy se bude servírovat narychlo do otevřeného okénka vašeho Bentley. Pstruhy a pár lososů naložených v želvím másle a limetkové šťávě, uložených do chladící boxu spolu s obilnými plackami opečeme v pánvičce na poledním slunci.“
„Nuže, pojďme. Nezapomněl majordomus na termosku ibiškového čaje?“
„Ne Karo, vše je připraveno. Den bude dlouhý a rozhodnutí důležitá. Naplánoval jsem i jinou vzdušnou trasu, nad zálivem je vyhlášena bezletová zóna.“
„Výborně Fárisi, vrchní emír nás očekává za hodinu.“
Slunce zbavené pochopení pro každodenní vegetovaní lidí, opět nelítostně pražilo do asfaltu. Poušť prokvetla do ostrůvků osázených zelení, drobná křoviska se měnila ve velkolisté palmy, barevné záhony zakrslých kytek ve shluky růží, silnice v dálnici. Na obzoru se tyčily bílé mrakodrapy. Ocel, beton a sklo. Polovina jednoho z těch nejvyšších, támhle naproti, patří mně.

http://www.youtube.com/watch?v=-_niy2ZM5Jo

TAK JSEM ČEKAL MARNĚ

Posted in Gril by ondys on Srpen 23, 2011

V ZÁJMU HARMONIE I SPRAVEDLIVĚJŠÍHO POJETÍ NAŠÍ PŘÍLIŠ ČASTO NESTYDATÉ MINULOSTI

Příkladní puristé s krystalicky čistým ohledem na nejvyšší mravní kredit, kteří se ohledně nesouhlasu v případě nějakého vyznamenání s nelidskou chutí zviditelňovali na zesnulém Ctiradu Mašínovi, přehlédli výročí vpádu cizích armád na naše výsostné území s pozváním několika komunistických papalášů. Osobně na něm profitovali desítky let bezohledně i k ideově vlastním a s jeho důsledkem jsou činy proklínaných bratrů na naprosto nesrovnatelné úrovni. Je patrně u nás už asi typické pro společensky snaživé vykladače jediné pravdy, že příkladní mravokárci se stejnou nesmiřitelností nehorlili v souvislostí se srpnovými událostmi v důsledku stejně krystalicky čistého pohledu s požadavkem nejvyššího trestu třeba pro jasného vlastizrádce Milouše Jakeše, jenž se určitě dosud pyšní větším množstvím vyznamenání od státu. Je divné, že jim přišlo i normální jeho zviditelnění na demonstraci asi podobné lidumilnosti při pohřbu jedné fanatické soudružky herečky, jež se dřív stejně snaživě podílela na znásilnění starého a smrtelně nemocného Jana Wericha, i když snad kdysi mírumilovně prohlásil, že přítomnost cizích armád jako okupace docela ujde, ale jako bratrská pomoc stojí za hovno. Jedno se ale stále nedá upřít našim udatným soudruhům spoluobčanům, pro intelektuální nádeníky je už tradiční plivnutí až za moře mnohem lákavější výkon snad jenom kvůli maličkosti, která jim patrně byla největším trnem v oku ve spojení s dávným případem bratří, že jim při něm fakticky vůbec nic nehrozí v neochvějně socialistické tlupě vezdejší a zároveň mazaně sklidí nejlákavější plody lidské hlouposti.

A OPRAVDU SIS UMYL RUCE?

Posted in Krátce by ondys on Srpen 23, 2011

Koukni se na sebe, jak zase vypadáš, děláš mi jenom ostudu a už bys měl mít rozum!

Týýýýý vole, mám kliku, že po mně nechceš kozu, když jsem chudobnej!

Ještě že Filípek je chlupatej po fotrovi, aspoň si mrňouska Rocky nesplete s granulí, až ho volízne mámě navzdory!

Poslední hrdinové – Roman Nešetřil

Posted in Romanův šuplík by ondys on Srpen 18, 2011

Existuje na světě národ, který se „pyšní“ tím, že mu zbyl poslední žijící hrdina, poslední žijící chlap. Bohužel ten národ si to nechce připustit a i když se prý už přes dvacet let může podívat pravdě do očí, raději strká hlavu do písku a z hrdiny vraha udělá. Stejně jako ho dělal z jeho staršího bratra, který před pár dny zesnul, a z jeho několika spolubojovníků, kteří zesnuli již dříve, někteří podstatně a přímo v posledním smysluplném boji toho národa. Národ bonzáků, kolaborantů a přizdisráčů si místo hrdinů do svého čela raději vybírá samolibě všeznalé zloděje tužek či druhořadé dramatiky, kteří kolaborují s kde kým, k oslavám a obdivu ohnivé mužíčky, kteří hrdinství spatřují v tom, když ublíží sami sobě, zlaté hochy z Nagana či slavíky ze stejného kovu. Místo předposledního hrdiny s veškerou poctou pohřbí plamennou ženu za pultem a veřejnoprávní médium o ní odvysílá oslavný dokument (o předposledním hrdinovi raději taktně pomlčí, vždyť byl tak rozporuplný). Jen mizivé procento lidiček toho národa se podiví, proč hrdina nechce ani po smrti do své vlasti nevlasti a ještě menší hrstka si je ochotna přiznat, že tohle byli fakt chlapi a že já sám bych na to neměl. Ostatních  99,5 procenta si řekne, co s tím vrahounem nadělají, proč o něm píšou, chudáci ti komouškové a co jejich chudáci děti, co jim zabili tátu a obrátí stránku. To aby jim neunikla další sebevražda vyděšené holčičky, která skoro půl století hledá Knoflíky lásky.

P.S. Josefe Mašíne a in memoriam Ctirade Mašíne, Milane Paumere, Václave Švédo a Zbyňku Janato, přijměte, prosím, moji omluvu za celý český národ. Všude jinde byste byli oslavováni, všude jinde byste byli vzorem. Zbabělci však hrdinství neodpouštějí.

Když jsem podřezal toho pokladníka

Posted in Gril by ondys on Srpen 18, 2011

tak šlo navíc o obavy z prozrazení. Komunismem jsou Češi infikovaní mnohem více (moje poznámka: Než jeho bratrským nacismem.). A hlavně – po bitvě je každý generálem a lidé dnes neuvažují v kontextu doby. Pro nás to byl nepřítel.

http://www.lidovky.cz/posledni-rozhovor-nechteli-jsme-rozjet-povstani-rika-ctirad-masin-1ff-/ln_domov.asp?c=A110815_230801_ln_domov_mpr

Medaile jsou na hovno v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, kde je přece 😆 každej příkladně poctivej, slušnej a pracovitej, když se nenaskytne možnost urvat něco pro sebe a spiklenecky šeptat stejně postiženejm podobným štěstím, že to je vzornej přístup k vlastní rodině. Bavím se především tím, jak se každej dnešní demokrat, kterýmu 😆 soudruh Havel přinesl svobodu, poněvadž ji měl zakázanou od úřadu za totality, čertí a po bolševicku soptí s výkladem svejch 😛 humanistickejch pravidel. Von ten věčně vožralej syfilitik Klééééma asi nakazil i jeho vlastní maminku, že se nejdokonalejší spravedlnosti vždycky nejhlasitěji dovolává s křížkem po funuse :))) příkladně poslušnej syn z největší čubky. 🙄 Někdy i dcérečka…

UBUNTU

Posted in Krátce by ondys on Srpen 18, 2011

Stáhl jsem si poslední verzi tady: http://www.ubuntu.cz/ a přikládám fotku pracovní plochy, na které se mi obměňují obrázky z vesmíru. Mám rád komunitu linuxových fanoušků, nejlepší z nich populisticky nežvaní o lidumilnosti, aby na tom trhli především nejvíc pro sebe, ale pracují na vývoji distribucí a úžasné výsledky nabízejí zadarmo ostatním. 😛 Má to jenom jeden malý háček, většina uživatelů počítačů se hrdě hlásí ke svému původu z opic a nemá zájem učit se a přemýšlet, 😆 je to velice nepohodlné a vede to k tvrdé práci v osamění s nejistým výsledkem, že se všechno povede hned na poprvé. Raději zaplatí tisíce za komerční widle pro :))) sedláky, nebo si je prostě ukradne.

Snímek pracovní plochy na mém notebooku.

A kontrolní otázka s nápovědou pro Nelu: „Kde zrovna chrápe Rocky?“

To je přece jasné!

ROCKYHO UZAVŘENEJ KRUH

Posted in Gril by ondys on Srpen 15, 2011

Jsem už často dost unavenej ze svejch chorob a čtyřnohej dědek by furt zápasil. Vymyslel jsem si na něho trik, poněvadž se každej musí víc hejbat, čím je starší (jak říkávala moje moudrá a nevzdělaná babička z otcovy strany). Vod Manďáka mám horolezecký lano (nic jinýho Rockymu dosud nevydrželo tak dlouho, jakmile zahlídl údajnýho soupeře v evidentně větších a robustnějších psech) dlouhý asi vosum metrů jako vodítko, volnej konec vždycky přehodím přes vhodnou větev v jednom z lázeňských parků, který chodíme vochcávat, Rocky se vrhne na uzel a začneme se spolu přetahovat k pobavení čumilů. Dědek nezná fyziku, a tak mě má za Chucka. Věší se na lano dlouhý minuty, až svaly na jeho atletickým těle připomínají napnutý struny těsně před prasknutím, vítězoslavně zakoulí vočima, když trochu povolím, a snaží se s ním utýct, ale má smůlu. Často přeskočí větev, poněvadž je chytrej, aby vodítko vyvlíknul, ale nechce pustit vybojovanou kořist z mordy na opačný straně, a tak se druhým koncem uvázaným na vobojku zase sám navede na větev a je furt ve stejný pasti. A podobně to je s některejma lidma, když mají dojem, že přemejšlí. 🙄 Pěkný hovno, pohybujou se jen s plnou tlamou líbivejch zvuků na vodítku svejch hloupejch představ za nějakou kořistí ve stejně bludným kruhu šablon natlučenejch do hlavy…