Vladimír Ondys – Z konce světa

NE MOLOCH V PODOBĚ SSSR ALE MNOHEM PRUŽNĚJŠÍ POJETÍ USA

Posted in Gril by ondys on Listopad 30, 2012

Bude to jistě zdaleka komplikovanější, ale pokud by se EU zbavila zhoubného vlivu levičáků s touhou voličů po větší osobní samostatnosti, nabídly by se z pravicového hlediska zásadní možnosti, jak ji oživit a proměnit v pružnější společnost s funkčnějším systémem třeba zrovna díky tomu, že by se v jednotlivých státech co nejvíc decentralizovalo řízení do správních oblastí kolem největších obcí a státu by se ponechala jenom naprosto nezastupitelná role v životě samostatného a svobodného člověka především v podobě armády, policie, justice, školství, zdravotnictví… Chtělo by to novou evropskou ústavu podobnou ústavě v USA s EU přizpůsobenou co možná nejsvobodnějšímu pojetí, kde by se cítil nejbezpečněji především každý samostatný, schopný, pracovitý, slušný a poctivý plátce daní. To je jediný a nejjistější zdroj případné evropské prosperity, kterou jenom potlačuje nesmyslná armáda byrokratů s podporou nejchamtivějších evropských levičáků ve značně podezřelých spolcích ohledně prebend z přerozdělování společných financí.

DÁMY A PÁNOVÉ, NECHCI SE VÁS DOTKNOUT – KDO Z VÁS TO MÁ?

Posted in Gril by ondys on Listopad 29, 2012

Vždycky se musím rozplakat dojetím nad příkladně osobním a dobrovolném přerozdělování představitelů ČSSD (miliardář Špidla, milionář Gross i příkladný lidumil MUDr. Rath a spol.) svých vysokých příjmů z kapes všech daňových poplatníků ve prospěch slabých a nemocných. Hodně smutně úsměvné je, jak se lidumilní socialisté (případně i levičáci) s jejich dokonalými systémy nikdy neobejdou bez hledání skupin lidí, kteří musí nejkrutěji platit za nedokonalost ostatních (náckové na to šli mazaně s bohatými Židy a komouši nemilosrdně rovnou se všemi vlastníky) a dnes už není tajemstvím, že především touha jejich nejvyšších papalášů po největším majetku zbavovala dokonalosti jejich údajně lidumilné systémy a měnila se v neohraničenou brutalitu namířenou proti všem. V zájmu funkčnosti jakýchkoli spolků vždy nejdokonaleji sloužila dobrovolnost vstupu jejich členů, která sice znesnadnila astronomické hromadění nejbezohlednějších vykuků na úkor všech, ale především vytvářela přirozenou bariéru před těmi, kteří se chovají neodpovědně už ze své podstaty, je ale velmi tvrdý fakt, že pak už k nim nelze přistupovat lidumilně s nejosvědčenějšími pravidly spolku, když potřebují pomoc, a musí si bohužel poradit jenom podle svého, jak se sami přičinili o své vůli, a funguje to pouze mezi normálními lidmi, kteří se vždy musí obejít bez bludných představ i předstírání, nemůžou si je prostě dovolit.

A VEJCE V PAPÍROVÉM SÁČKU V SÍŤOVCE NA HÁČKU

Posted in Fragmenty by ondys on Listopad 28, 2012

Jawa 555

Zrovna mi bylo patnáct, chlupatil se mi pták a dostal jsem občanku i řidičák na malý motocykl Jawa 05. Budoucí vícemistr světa v motocrossu Jaroslav Falta jezdil do školy v Tyršovce na jednosedadláku a táta mi slíbil druhou půlku na nejnovějšího dvousice, když si tu první našetřím z prázdninových brigád v lese na prázdninách u dědy hajnýho i jinde. Dodržel slovo a jak jinak, když takhle se chová jenom nezáludně rovnej chlap, kterej nikdy nepotřebuje písemné smlouvy i advokáty, aby se mohl vykroutit ze smluvního závazku, když se mu začne zajídat nepříjemnější povinností. Těšil jsem se na prázdniny, až budu moci křižovat okolí od rána až do noci bez nutnosti šlapat do pedálů na kole.
První týden byl slastný a začátkem druhého mne maminka požádala, jestli bych ji nezajel koupit vejce. když si i naše slepice nárokujou dovolenou pro svý zadky. Vybral jsem si samoobsluhu v centru města na rohu náměstí, které se říkalo u Jirky podle příjmení soudruha vedoucího. Doufal jsem, že třeba uvidím Venuši, která kamarádila s Modráčkovou, a její nejstarší brácha Jarda byl mou oblíbenou fotbalovou hvězdou v městským manšaftu s fotbalovou parádičkou na pěťáku Milanem Witzem i s elegantní nadějí v obraně Jirkou Klozem, jehož strejda František byl legendou kladenského fotbalu, patřil mezi nejlepší ligové střelce a raději umřel na otravu, než by si měl nechat amputovat neuvěřitelně hubený nohy po dávce z kulometu od nácků v posledních záchvěvech druhý světový. V podloubí se ale motali bratři Kulhaví s Láďou Pešavou, kteří patřili do party od hřbitova směrem na Krásnolipskou, zatímco já jsem se kamarádil se spolužákama z party před hřbitovem kolem Pražský. Vzhledem k svýmu úžasnýmu vlastnictví nového kočkolapa jsem se musel co nejrychleji vzdálit, zmocnil se mne strach každýho našince vlastníka, abychom neutrpěli nějaký šrámy od nemajetnejch posílenejch skutečností, že zrovna nejsem z jejich tlupy.
Rozjel jsem to před dlouhým stoupákem Pražský na plnej plyn a cítil, jak mi vzduch sviští kolem hlavy, asi ve třetině u staré benzínky, na které se zastavil čas a vyřadil ji z provozu, jsem musel odbočit vlevo do ulice, na jejíž konci jsme bydleli. Rukou jsem dal všem za mnou signál, aby věděli, co ode mne musí čekat, a pak jsem zas popad řidítka, objížděl jsem zrovna traktor stojící s vlekem při pravé krajnici, a začal jsem odbočovat, když vtom jsem se vznesl a letěl. Kurva, to byl kus a na přistání mě čekala plocha pokrytá štěrkem o velikosti dlaní kojence. Dopad byl krutě nepříjemnej a skončil jsem až v drátěným plotě pozemku pošťáka Voldřicha. Kousek ode mne se válel starší kluk s mnohem silnější motorkou třiapůlou, co jediná děsně řvala. Zvedl jsem se a jenom zíral, jak jsem zřízenej během jedinýho okamžiku, dvousic taky. Docela mne to nasralo s vysněným krasavcem, a tak říkám motocyklistovi: „Dík, vole, za nádherný prázdniny!“ a vydal jsem se pěšky domu, abych tam byl dřív než zaručený zvěsti. Otevřela mi maminka a málem sebou sekla. Pak začala lamentovat i opatrně mě omejvat od krve i prachu, před barák přijel pan Voldřich s poštovním vozem a odvezl mne do nemocnice. Čekaly mne dny, který stály za hovno i navzdory tomu, že z rádia občas zazněl bigbít, v časopisech se někdy dalo číst a v televizi si někdo nasadil lidštější ksicht, nemohl jsem jezdit ani na tom posraným kole a museli mě i pár dní krmit kvůli loktům vodřenejm až na kost.

Jawa 05

A ŠÉF PŘIMHOUŘIL OKO UŽ PO DRUHÉ

Posted in Fragmenty by ondys on Listopad 27, 2012

Wartburg

Ale poprvé mne esenbáci honili celou noc (19. 8. 1969) až do rána. Měl jsem zrovna poslední prázdniny před maturitním ročníkem střední školy. Už si nepamatuju, kdo měl ten dobrej nápad jet za holkama do Varnsdorfu. Byli jsme tři. Tradiční dvojka já a Harry, ke který se tehdy přidal můj spolužák s novým wartburgem svýho tatíka, aby se pochlubil nám, jakej je skvělej řidič, a případným krasotinkám z Elitky nebo Velvety, jakej je sekáč, i když není vlastník vozidla. Vzdušnou čarou to mohlo být do Vanďáku tak pět kiláků, ale kvůli státní hranici se muselo jet oklikou přes Studánku, která značně převyšovala obě městečka, a hned jich bylo nejmíň devět na kraj cílového. Pamatuju se, jak jsme se řítili alejí a chyběl nám už snad kilák, když spolužák zakřičel: „Máme tam stodvacet!“, pak to s náma začalo lítat z jedný na druhou, ozvala se děsná rána, nad hlavou nám přeletěl nějakej chlápek, na anděla nevypadal, v koženým mundůru spíš připomínal orgána na rušné křižovatce mávajícího rukama, a pak se ozvala další, po který jsme skončili na poli a několikrát se přetočili. Když jsem se trochu vzpamatoval, přišlo mi divný, že jsme zasypaný kovovejma korunama jako po nějaký průtrži mračen v podobě mincí. Harry jako nejstarší z pěti bratranců, kteří se vymanili z pokrokovýho sevření jisker i pionýrů a už tehdy vytvořili pouliční gang k plnějšímu vytížení brigády socialistické práce příslušníků z nejbližšího oddělení VB, byl už z vraku venku a cpal si je do kapsy. Říkám: „Kde je Mirek?“ a von na mne, že už někam utek a my musíme taky, než nás seberou. Tak jsme zamířili do lesa na druhý straně silnice, a když jsme ji přebíhali, uviděl jsem rozsekanou motorku a chlápka v koženým vobleku, co řval jako tur na vozovce. Kurva, pohled na něho nebyl jako ve filmu. Najednou se na horizontu vyhouplo nějaký auto. Zastavil jsem ho s tím, že procházíme kolem a je tu zraněnej, ať ho vodvezou do nemocnice. Vůbec se jim do toho nechtělo, ten motocyklista byl na tom hodně špatně, ale měl jsem hrůzu z toho, že naši vinou umře a to pak přestává všechna prdel. Že prej se raděj postaraj vo sanitku a zavolaj pomoc z nejbližší budky s telefonem, asi jim vadilo, že dost krvácí, a tak jsem jim začal vyhrožovat, že je prásknu, poněvadž oběť silniční nehody má na kahánku a grázlové, co to způsobili, se na něho taky vyprdli. To zabralo. Pak jsme to s Harrym nabrali do nejhustějšího porostu a mazali a mazali. Na vzdalující silnici se začala sjíždět auta a šátrat po okolí s rozsvícenými reflektory. Z dálky jsme zaslechli štěkot psa, mohl být i z nějaký zahrady, ale poučení z chování diverzantů pronásledovaných pohraničníky ve filmech jsme hupsli do potoka a skákali po kamenech. Prchali jsme oklikou s větrem o závod, a když jsme dorazili ráno k nám, přivítal mne lístek se vzkazem od táty, že mám kliku, poněvadž musel na šichtu do fabriky, a ať se okamžitě přihlásím na městským oddělení, jdou po mně už celou noc a v ulici nám dělaj ostudu brajglem kolem baráku. A to nás všechny v republice ještě čekal hodně horkej den v podobě zítřka…

 

NAVZDORY METANOLU

Posted in Gril by ondys on Listopad 22, 2012

Ford Mustang 1968

„Připadal bych si jako neuvěřitelnej magor, kdybych se nechal znovu nachytat!“ smál se o dost starší kamarád, když jsem se ho začátkem devadesátých let ptal, jestli půjde znova do soukromničení. V osmašedesátým si otevřel zámečnickou dílnu, všichni jsme mu záviděli americký auto, ve kterým se proháněl po městě často v montérkách, poněvadž zaměstnal ještě několik známých vrstevníků. Později jsme z něho měli všichni srandu, splácel státu ještě koncem sedmdesátých let daň za důvěřivost komunistům, kteří si nasadili lidskou tvář na několik měsíců, a s manželkou opravovali komíny na střechách, bylo to i dost nebezpečný, a tak o to nikdo jinej moc nestál. Jinak už jezdil ve vysloužilým garantu z endéer s dřevěnou kabinou a esenbáci mu pobaveně vyhrožovali při silničních kontrolách, že mu ji příště podpálí za tak špatnej technickej stav nákladního auta na rozsypání po sto metrech jízdy. Časem zmizel do Prahy a stal se z něho hodně bohatej gauner, který prý měl denní spotřebu dvou flašek vodky, i když jsem ho jako opilce dřív neznal. „Vole, dyť to tady je samej závistivej křivák, schopnej tě jenom vokrást, a je jedno, jestli byl v partaji, nebo ho ty rudý svině ani mezi sebou nechtěly!“ bavil se očividně na můj účet, když jsem se přiznal, že se ze mne stala OSVČ navzdory dobrýmu místu ve sklárně. Zemřel už před mnoha lety a vzpomínám na něho často, byl to normální chlap s kuráží mít se líp, než chamtivě usilují ostatní s rovnostářským fňukáním, že se o ně nikdo cizí nechce nezištně starat. Už v důchodu dál odpovědně živím exekutory a splácím vynucený pohledávky s hrdostí, že jsem se pokaždý obešel bez jediný kačky sociální podpory od státu, jehož zaměstnanci stávkujou s hrůzou z nedostatku, a bavím se představou vzdělanců, jak zaměstnanci a podnikavci ze soukromého sektoru společensky příkladně pracují v politických stranách místo odpočinku v zájmu naší svobody, demokratického uspořádání a :)))))))))))))) socialistického přerozdělování! Škoda, že nejsem mladší, abych mohl zmizet do Prahy a snažit se taky znovu prosadit jako bohatej gauner, i tu abstinenci bych oželel navzdory metanolu.

😛 A Garant

SÍLA, INTELEKT A VÍRA

Posted in Krátce by ondys on Listopad 19, 2012

Neviděl bych všechno tak skepticky vzhledem k našim znalostem a vyšší systém si rozhodně poradí s chováním přemnožených lidí i s jejich nároky na jistotu a pohodlí na úkor životního prostředí a pestrosti druhů. Jednu z nejdůležitějších genetických informací údajně mají i zvířata a rostliny stejnou s lidmi, aby ji přenášely dál, kdyby se lidé vyškrtli z nějakých důvodů. Domnívám se, že každý člověk by si během své existence měl uvědomit, že jednou se ostatní může jevit ve své podobě a jindy zase nemusí a především ve svém zájmu si pokládat otázku: „Co je nutné, potřebné a zbytečné?“ a rozhodně by neměl nikdy podléhat žádné bludné představě ani v té nejlákavější podobě, poněvadž bludná představa s preferencí zbytečností hravě dokáže zničit i nejvyspělejší civilizace

Na Písečáku je jich hafo

Posted in Z pošty by ondys on Listopad 18, 2012

Toulky přírodou a číhání na prasata,  jsou docela agresivní. Alli na ně jen koukala, naštěstí po nich nestartovala, to by byla chumelenice. Allííí má 48 kg, pěkně sílí, je z ní kusanec. Mějte se krásně, zdravíme Rockyho.

Toulky s Allien

Toulky s Allien

Toulky s Allien

Svině v rouše beránčím – od Vivy

Posted in Vivina skříňka by ondys on Listopad 15, 2012

Sousedíme s golfovým hřištěm. Výstavním, nádherným, ověnčeným cenami architektů. Vyžaduje pravidelnou údržbu. Odpaliště i jamkoviště pravidelně upravují sekačkami do požadované výšky trávníku. Kromě pahorků, které jsou dědictvím po bývalém plynojemu. Haldy měly tlumit tlakovou vlnu v případě výbuchu. Strojově těžko dostupné, proto každoročně kopečky spásá stádo ovcí. V březnu jsem za plotem zahlídla i dvě selátka. Čas běžel a před prázdninami jsem si uvědomila, že jsem prasátka dlouho neviděla. Ptala jsem se rodiny, jestli je nezahlídla, ale dočkala jsem se zamítavé odpovědi. V srpnu si tak kroužím po kruhovém objezdu a vtom! – co to je? Taková obrovská ovce? Přibrzdila jsem a zjistila, že rouno nekryje ovce, ale svině. Pásly se, ryly a byly obrovské. Vyhledala jsem si, že se jedná o prasata kadeřavá a dneska jsem je konečně vyfotila.
Potkali jste taky někdo ovčí svině/sviňské ovce?

Svině v rouše beránčím

 

Svině v rouše beránčím

 

Svině v rouše beránčím

 

Svině v rouše beránčím

 

 

Svině v rouše beránčím

 

Svině v rouše beránčím

 

Svině v rouše beránčím

 

Svině v rouše beránčím

 

 

KDE DOMOV MŮJ…

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Listopad 13, 2012

V souvislosti s venčením Rockyho jsem zamířil do Pichlíkova s ohyzdným barákem jako úkrytem pro feťáky, zvláštní školou a městskou hasičárnou koupit syrové sádlo v menším nákupním centru s řeznictvím. U pultu to vypadalo jako po nějakém dokonalém odklonění, a tak se mi prodavačka mohla věnovat s příkladným přístupem. Je fakt, že se mi huba nezastavila a ona mezi výprsky smíchu, že by mne taky mohli mazat na chleba, krájela kusy na malé kostky, kul jsem železo, že by se mi hodila nějaká libovější špička bůčku, vedu společnou domácnost s hrůzostrašnou bestií. Chvíli jsem ji nechal při tom, že nejde o amerického stafordšírského teriéra s nehynoucí láskou ze strany méééédií. Pak jsem to práskl, poněvadž je zvyklý, že dostane kus kabanosu za trpělivé čekání venku. Prý má taky pejska a hned mi to všechno lidumilně spočítala na necelou stovku bez příplatku nevraživosti za krájení masa.
Rockyho bych sice potěšil víc nejmíň kilovkou šunky, ale stejně lidumilně ukusoval sousta z ruky, aby si je nevylepšil kusem prstu, jsem si jistý, že by to při stisku čelistí ani nepoznal, ale důvěřuji mu víc než všem humanistům na celém světě. Pak jsem ho odvázal od zábradlí a vydali jsme se zpátky. V nedalekém parčíku jsem zalapal po dechu, po chodníku šli dva cikánští školáci tak ze druhé, třetí třídy a jeden si zpíval: „Kde domov můj…“

ZE ŽIVOTA MUŽŮ A ŽEN

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Listopad 11, 2012

Něco málo po půlnoci na vochcávačce s Rockym jsme potkali ženu pozdně středního věku s fenkou německého ovčáka. Známe se od vidění a mluvili jsme spolu jenom jednou, kdy mě upozornila, že její společnice hárá.
Začala se už z dálky omlouvat, že se opila. Poněkud mne tím zaskočila, život mne naučil, abych si nevšímal stavů okolních lidí, pokud mne nepožádají o pomoc, nebo nezačnou nějak fyzicky ohrožovat.
Fenka na volno přiběhla k čtyřnohému dědkovi a snažila se s ním laškovat patrně z radosti, že se jí marně snaží vrazit čenich pod ocas.
Mlčky jsem došel k majitelce. Nesouvisle se mi začala svěřovat, jak se její manžel chová hrubě k fence a kouří, i když by neměl, znenadání se rozplakala, prý bych ho už nepoznal, je poloviční a umírá s nádorem na mozku.
V duchu jsem zápolil s vědomím, že mi nikdy nebyl sympatický už od prvního pohledu, a hledal jsem vhodná slova, poněvadž za to nemohla. Asi ji moje nemluvnost svědčila a vlastní slova přinášela potřebnou úlevu. Znenadání dodala, ať se na ni nezlobím, a vykročila na opačnou stranu.
Vtom se mne zmocnila obava, že kamením, ale pak to ze mne vypadlo bez racionálního přičinění.
„Přeju vám hodně síly!“
Vděčně přikývla.