Vladimír Ondys – Z konce světa

VŠICHNI JSME LIMITOVANÍ SVÝM ČASEM A ENERGIÍ

Posted in Rocky by ondys on Červen 22, 2014

Už asi naposled jsem s Rockym vyrazil pěšky do centra Teplic, abych mu připomněl známá místa v rozlehlých parcích, ale skončili jsme v nejmenším z nich před nádražím, cesta zpátky nám trvala nekonečně dlouho, čtyřnohej dědek často polehával a odmítal pokračovat, bylo mi ho líto a v duchu jsem si lál za tu pitomost. Podle mýho je nejstarší staford ve městě s třinácti roky a osmi měsíci, kterých se dožil v pátek.

Po příchodu do parku se okamžitě rozvalil na trávníku, aby nabral sílu, i když jsem ho vůbec nehonil a počasí bylo vlídný

Po příchodu do parku se okamžitě rozvalil na trávníku, aby nabral sílu, i když jsem ho vůbec nehonil a počasí bylo vlídný…

Po chvíli ho probral známý zvuk z nedaleké kašny

Po chvíli ho probral známý zvuk z nedaleké kašny

Asi si vzpomněl, jak v ní před lety vždy řádil, aby se osvěžil

Asi si vzpomněl, jak v ní před lety vždy řádil, aby se osvěžil

Okamžitě se k ní vydal

Okamžitě se k ní vydal

Vždy na okraj snadno vyskočil

Vždy na okraj snadno vyskočil

Nyní ji jen marně obcházel

Nyní ji jen marně obcházel

Zkoušel to ze všech stran

Zkoušel to ze všech stran

Vyskočit se ale už neodvážil

Vyskočit se ale už neodvážil

Rozpačitě se vrátil a odpočíval dál, nikam jsem ho nehonil. :roll: Kdo by stál o rychlejší cíl?

Rozpačitě se vrátil a odpočíval dál, nikam jsem ho nehonil. 🙄 Kdo by stál o rychlejší cíl na konci naší společné cesty?

Játro na tvarůžce – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červen 20, 2014

(alkoholik v pevnosti)

Před pár měsíci mě známý žádal, zdali bych mu nepomohl na internetu sehnat nové album Jethro Tull – Homo Eraticus. Docela mě překvapilo, že zrovna on je skalním fanouškem téhle kapely. Nebudu blíže popisovat, jak se nám podařilo celou věc pořešit, ale co by člověk neudělal za panáka mrzkého chlastu. Osobně musím velmi šetřit, až škudlit, dokonce na každodenních maličkostech, odepřít organismu lepší stravu, kvalitnější tabák, místo whisky a značkové vodky popíjet lak na rakve, tedy skrblit, ba nepustit ni chlup. Chystám se totiž koupit další jachtu! Pár melounů se vesele válí na účtu, ale stále jich ještě několik chybí. Znáte to: Jachet není nikdy dost a skupovat nemovitosti mě už omrzelo.

Zrovna jsem se válel v příměstském parku kdesi u Jadranu, chroupal bagetu vysušenou jak tyčky Grissini, přikusoval olezlé kolečko Vysočiny. Ó s vysočinou…, a tak hledíme tu tiše na sebe, klikaté a od prachu šedé, cesty jsou k soutoku nebe s… parafráze milého textu skupiny Plavci i Rangers… Několik hezkých jachet, jež by se šikly, jsem rekognoskoval zvídavým pohledem na pobřeží i z výšky útesů, některé fotograficky zdokumentoval. Loděnka by stačila kratší, ovšem aby měla dvě paluby, záď vybavenou pro mořský rybolov i certifikát k plavbám po Atlantiku. Toužím doplnit sbírku trofejí kopím mečouna či marlina, samozřejmě i s hlavou, jen momentálně přesně nevím, kde se tihle elegantní predátoři světových oceánu rybo-loví. Zjistím na wiki a v srpnu vyrazím.

Nicméně, zpět do parku, kde na mě maminky, tatínky i malí jihoslovani hleděli jako na bezdomovce. Náhle se ve stylovém somradle zakoupeném v Sportisimu rozezněl můj starožitný mobil. Volal jiný kolega, který je také fanouškem oné skupiny a skalním dobrodruhem čehokoli, především podivných výprav, kam by normální člověk cestoval jen stěží. Podnikat s ním cokoli, mě předem děsí. Nedovedu pochopit někoho, kdo kilometry putuje krajinou, kde kromě lesa, trávy, smradlavých kytek, občas velkého brouka, který peláší napříč kamenitou stezkou a ve městě jej nespatříte, bo tam velcí brouci nežijí, není lautr nic. Žádný bar, večerka, novinová budka, žádná veřejná doprava, WC. Nakonec mě přesvědčil, abychom spolu vyrazili do Olomouce na Bounty Rock Café Open Air Festival. Vstupné v předprodeji stálo neuvěřitelných osm stovek a to nepočítám dopravu, stravu, nápoje, deset kaček za vykonání velké potřeby na Hlavním nádraží, amortizaci oděvu. Den předtím jsem byl na akci oslavy jara obecně zvané „Vaječina“, prozaicky realizované jako „chlastačka“, a tak mi v sobotu nebylo zrovna happy. Pobývat s bolavou makovicí osm hodin v přívalu rockového dunění se blížilo nedobrovolnému prožitku waterboardingu, tak jsem ke zděšení kámoše vyrazil směr ZOO Svatý kopeček. Prohlásil: „Si fakt cyp, píčo, ale že dobrá, sejdeme se později.“

Již neblahou předzvěstí mělo být, že jsem souhrou podivných okolností nastoupil do autobusu s partou mentálně postižených mladíků, kteří se během cesty navzájem štípali, hekali, vyli, skřehotali, jedinci chtěli vystupovat ještě před cílem i za jízdy, dohlížející je neustále okřikoval. Přirozeně jsem cítil soucit i lítost, už tak otráven, ne zrovna duchaplný výraz v obličeji po předchozím večeru, mě pojala vtíravá obava, aby mě náhodou nevzali do party a já čirou náhodou nemusel putovat pěkně za ručičku s dalším debilem místí ZOO. Taky by si mě tam mohli nechat, že jo, raději ani nebudu odhadovat, co by bylo lepší (klec v ZOO nebo cvok-hausu). Z autobusu jsem kvapně prchl. Začalo pršet. Tržiště před vchodem nabízelo spoustu hustě koncentrovaných obludností pro naše nejmenší. Okamžik jsem zvažoval koupi roztomilé plyšové opičky, nakonec zůstal u kávy a hranolek s kečupem. Nevolky zaplatil vstupné, vyžádal plánek, ať se neztratím a vidím všechny atrakce. Šelmy, jako vždy kamsi zalezlé nebo spaly v koutě výběhu, malé primáty jsem bez brýlí nerozeznal za špinavým sklem, hadi rovněž důmyslně maskovaní, uprostřed stáda kamerunských koz se motaly děti, na tvářičkách namalované zvířecí obličeje, takže žádné pořádně focení koziček. Žirafy zaujaly. Výrazně překvapili hroši. Byli hrozně malincí, v ještě menším bazénečku. Jeden měl vystrčenou hlavu a hrozně funěl. V zápětí se povynořil další. Přihlížející děti samozřejmě nereagovaly adekvátně, ale ve tvářích nás dospělých visela otázka i pochybnost: Hrome, tak prcají, anebo ne? Velmi zajímavé, téměř zážitek dne. Klokani se tvářili, že tam nejsou, velbloudi v dálavách Asie, bez dalekohledu zaměnitelní za kupu brambor, přímorožec s pohledem vola, vlci prohánějící medvědy, jaguár mně podobně naštvaný, možná méně hladový, hned bych ho sežral, alespoň giboni šli řádit do venkovního výběhu.

První co jsem požil v areálu Korunní pevnosti – ponejprv jsem zbloudil opačným směrem na Flóru Olomouc, náhodou navštívil upravený skleník plný zvláštních křáků – byla vodka, následoval stejk. Došlo i na to, nač jsme vlastně přijeli. Stihl jsem konec vystoupení Hudby Praha s příjemně akčními vokalistkami, pak jsme já, kolega i dav zvědavě čekali na Českou Supergroup. Členové byli vybíráni na základě hlasováním posluchačů rádia Beat o nejlepšího hráče na ten, který nástroj, plus vokalisty. Pavlíček, Střihavka, „Guma“ Kulhánek-basa, Hrubý-housle, Dragoun-klávesy, Majer-bicí a začali Holkou, co má čapnout draka, songem který miluji a mydlili to až k Higway to Hell, kde nás skončí asi většina. Hráli písně s cyklu „Na kloboučku“, jak vymyslel Pavlíček a uvedl Střihavka. Ten působil velmi připraveně, podobně skvěle zpíval. Bubeník stylem připomínal drumera od Faith No More. Vyhazoval paličky vysoko do vzduchu a řezal do těch kotlů opravdu skvostně. Repertoár z jejich vlastních a světových hitů sem linkuji víceméně pravidelně…, dokonce i poslední odkaz na Tubu a Hory, ó Hory, nyní živě ve skvělém podání Střihavkově i celého Bandu. Rify Whole Lotta Love rozproudí krev a adrenalin v každém byť jen trochu rockerovi, a ne?!

Hlavní hvězda večera si vysloveně nepřála být fotografována po desáté minutě vystoupení, což jsem ignoroval. Stejně mým foťáčkem se z místa kousek za zvukařem nedaly pořídit kvalitní záběry. Navíc ti umělci sebou pořád melou, na svých 67 je Anderson stále čilý, nepostojný a jak uvádí promluvou k obecenstvu před Too old to r&r, too young to Die, když může Jagger v 72 skákat po pódiu, proč ne my. Jethro Tull (podle jména anglického agronoma z přelomu 18. a 19. století a vynálezce secího stroje) začali Living in The past a končili, nevím čím. Pak stage potemněla jako fingovaný konec a vtípek před závěrečným Aqualungem a přídavkem. Přestože po třetí písničce mi připadají všechny poněkud stejné, měla skupina skvělý zvuk, atypicky upraveno scénu – bicí po straně, podobně vyvýšené klávesy oproti a mladého zpěváka, který občas zaskočil za Andersnona, jenž nebyl nikdy velkým pěvcem, ale v samotné instrumentaci, nabité hudební pře-pestrostí a díky bravurnímu provedení, přidejte nějaký ten Gambáč a panáka, působil zpěv frontmana dostatečně přístojně. Letmo jsem přelouskal text jejich neslavnějšího hitu a dospěl k potvrzení, že je to opravdu píseň o bezdomovectví.

No, celá taškařice mě stála něco málo grošů, sečteno a podtrženo mám k další jachtě opět o kus dál. Ale jak pravíme my vyžilí posluchači rockové hudby: Photos and Memories remain.

http://www.youtube.com/watch?v=u1xY7Heaqg8&feature=kp

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

Alkoholik v pevnosti

A je po dovolené… Viva

Posted in Vivina skříňka by ondys on Červen 17, 2014
A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

A je po dovolené...

A je po dovolené…

NEZNÁMÁ ZNÁMÁ Z HOLANDSKA

Posted in Ahoj by ondys on Červen 15, 2014

Včera jsme byli s Veronikou, Tiborem a Fífou na obědě v centru Teplic, neviděli jsme se rok, a tak jsem si to užíval. Pak jsme zavítali do nového nákupního centra naproti teplické radnici a skončili kvůli Fífovi před nevzhledným pódiem, kde „Úpír“ Krejčí bavil děti. Podobné akce spojené se společensky příkladnou výchovou mi nikdy moc neseděly. Posadil jsem se na lavičku a přemýšlel, kdo nakukal vedení společnosti Baťa, aby opustila svou typickou budovu naproti divadlu a vyměnila ji za tuctově nevzhlednou prodejnu v řadě ostatních, když vtom se přede mnou zastavila starší blondýna s vkusně upraveným zevnějškem a zeptala se, jestli nejsem Ondys. V poslední době už mne toho moc nevyvede z míry, jenom jsem přikývl a ona spustila, že mne zná díky internetu, navštěvovala  blogy, které jsem spravoval i pro jiné přispěvovatele, a postrádá na nich především Manďáka, očividně na ni udělal největší dojem. Vybídl jsem ji, ať si přisedne, a můžeme pokračovat v nezvyklém rozhovoru. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že pochází z Teplice, ale nyní žije v Holandsku a snad už zítra tam opět odjíždí. Seznámil jsem ji s Veronikou a Tiborem, a v prvním případě jsem se nestydatě bavil, Veronika mne vůbec nebere jako umělce i člověka s občas nechutně hlubokým žlabem, mnohem větší dojem jsem na ni dělal jako sebevědomý i úspěšný obchodník, pro kterého neexistuje nějaký problém v cestě za lepším. 😛 Má to se mnou hodně náročné, ale po tomhle překvapivém setkání snad na mne už bude alespoň občas vlídnější a nebude se mne snažit zbavit s tím, že mne nemilosrdně hodí na krk jiné a cizí ženské.

Přátelé, sestry a bratři – Patrik Linhart

Posted in Z pošty by ondys on Červen 2, 2014

v amoku, v oposici či v opici!

Dnes Vám s Krásným nakladatelstvím dáváme skutečnou pecku. PSÁNO V TRENÝRKÁCH je soubor textů, který vznikl jako pocta nakladateli Romanu Polákovi. E-kniha obsahuje původní knihu povídek a básní NAPSÁNO V TRENÝRKÁCH vydanou nakladatelstvím Protis roku 2006, oddíl cestopisných skizz TŘI CESTY ODTUD TAM, znalostní text BELMONDEUM a výbor měsíčních povídek z let 2006-2012 SOUMRAK MODELŮ.

Vida, deset let práce, ale pro Vás vše zdarma. Stahujte!

http://www.uloz.to/xMFrjYtg/psano-v-trenyrkach-knizni-trailer-patrik-linhart-wmv

 

http://www.uloz.to/x92r2qAi/psano-v-trenyrkach-patrik-linhart-pdf

 

http://www.uloz.to/xXmakCjS/psano-v-trenyrkach-patrik-linhart-epub

 

http://www.uloz.to/x4V14QiQ/psano-v-trenyrkach-patrik-linhart-mobi

 

Spoléhám na Prozřetelnost. Hledáte svého hrdinu? Nikdo nechce být zavázán svým současníkům. Pár vteřin stahování, myslím bohatě vynahradí následné čtení. Zvlášť až se budete nudit v bangkokském bordelu, na pláži v Malibu nebo na letní universitě Johanna dra Fausta ve Wienerschnitzelbergu!

 

Ptáte, proč to děláme zdarma? Máme snad za to, že autor si nezaslouží ani mrzkou odměnu? Jsme snad šílenci, nebo produkujeme takové sračky, že si v záchvatu sebereflexe žádné peníze nenárokujeme? Kdo ví, možná tato e-kniha produkuje virtuální poetry-trails.
Vaše čtečky podepíšu 5. června v Brně na Skleněné louce a 7. června v Zahradním domě v Teplicích. Patrik Linhart

 

OMLOUVÁM SE, POKUD JSEM VÁS OSLOVIL TOUTO FULMINANTNÍ NABÍDKOU A VÁM NENÍ O TĚCHTO VĚCECH NIČEHO ZNÁMO. PATRNĚ SE ZNÁME Z ÚŘEDNÍHO ČI JINÉHO OBCOVÁNÍ A VÁŠ MAIL SE SEM VE VŠI POČESTNOSTI PŘIMOTAL. UPOZORNĚTE MNE. DĚKUJI.

PSÁNO V TRENÝRKÁCH

PSÁNO V TRENÝRKÁCH

Nech ptáka ptákem – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červen 1, 2014

aneb z žáka nebožákem

Já nevím, upoutávat pozornost, tím že spadnu do vody. Dělat Kýho-výra z Netopýra. Dagmar podepírala oslizlého Retta Fängera z Hamelnu v podpaží, já popadla nebohého málem nebožtíka z druhé strany. Bolestně zasténal. Hildegarda stála naproti, ústa dlaněmi zakrytá, v očích úlek. Hleděla dolů k Rettovým chodidlům. Z prokousnuté galoše se linul temně rudý pramének. Hans Gutfreund povlovným výkrutem k zemi padl. Omdlel. Slaboch. Hilde a Janouš rychle vyprostili nohu z pogumované holiny. Fuj. Retto zsinalý až bílý zalapal po dechu. Joachim pravici stále vztyčenu, jeseteři úsměvy pod rypci. Ryby zvící klád napůl z vody, střídavě zapřené jednou ploutví do bahna, druhou mávají, radostně pádlují ocasy, voda šplouchá, pění.
Co Vy, potvory zvědavé? Jde to? No jakpak by ne.

„Kdo hlídá sele?“ Hans se probral z bezvědomí. Postpubertální tygr zamručel a tryskem vyrazil směrem k ohništi. Uhlíky, kusy dubového dřeva, březových špalků, přeskočily do plamene, krboviště zahalil kouř, jehož nasládlý odér přebíjel smrad obnažené hnáty postiženého. Nyní již bez palce. Toho velkého, sakra. Věci, co se stanou, většinou nejdou odestát. Prd, vůbec nic nelze vrátit zpátky.

„Kde je tady lékař?“ Vykřikla jsem, podpatek rudé lodičky zajela do krtince, málem si vyvrtla kotník. No tak se přivolává pomoc i zde, na Zemi? Snad…Ne? Au. Slabomyslnost. Hlavou mi nepatřičně probleskla vzpomínka na dr. Michaelovou, která by jistě přikázala polit končetinu balzámem Višněvského, aby zapudila nelibé pachy a nohu amputovala až kdesi pod hrudníkem. Doroste další.
„Kdo to byl?! Zařval Joachim. Která užrala našemu fořtovi palec?!“
Ryby smutně svěsily hlavy, vousky stažené. Zvlášť jedna se tvářila velmi provinile, jak družstevník přistižený při krádeži majetků ve společném vlastnictví*. Kupodivu Vyzy velké, na rozdíl od drtivé většiny ryb mají jakousi čitelnou obličejovou mimiku. Rettův obličej již také nabýval zdravější barvy, srst nevypadala tak umolousaně, špičatý rypáček zvlhl, krysí očka zableskla. Fascinovaně jsem hleděla do jeho tváře, do jeho očí. Nezračila se v nich radost ani naděje, ale kus nesnesitelné melancholie. Sehnutá jsem ukazovákem vyzula lodičku. Kráska mezí zvěří, komu se to poštěstí.
Krvácení ustávalo.
„Rozchod, vyřídíme si to ve stájích!“
Zavelel Joachim hejnu ryb. Neobratně, ploutvemi překonávaly blátivou přítomnost a pomalu soukaly opancéřované schránky do svého chladného světa ticha a zadumání. Hlouběji již těla provedla pružný obrat, pár temp ocasní ploutví, srp rozřízl nehybnou hladinu…, odpluly.

„Opatrně! Uchopím jej za nohy, půjdu čelem.“
„Nechvátej tolik, tati, Jirzina zlomila podpatek.“ Náznak úsměšku mi připomněl Vlastu, když chce pronést: Ty píčo. Ale slovo nevysloví (já nenapíšu…?). Holka z lidu ta Vlasta. Ne že úsměv na líci a v hlavě sprostota. Opatrně, trochu jako s trakařem, jsme odnášeli raněného do bezpečí tábořiště.
„Položme ho na deku. Joachime, vyval sud, potřebuje opřít hlavu.“
„V kapse, v kapse…“ zahuhlal fořt.
„Nech Joachima, ať jde sádlíčkem potřít selátko. Maxi, nečůrej do ohně“, plácla tygra po hřbetě. „Janouši, Jirzino zavdejte si přeci. Pojďme zusammen k polní lednici. Á, tys popíjala (asi podle vzoru žížala) Smirnoffa, co dich Janouš? Hezky skleničky do rukou a sednout, vztyk, sednou, smála se Hildegarda smyslů zbavená.
Max drsným jazykem olizoval fořtův krysí fejs.
„V kapse, mám potkaní mast a cigarety. Připalte mi, slečno.“
Otřela jsem jeho potem zbrocenou tvář. Opět ten smutný animální (neplést s rektem) záblesk v očích. Přepadl mě stesk po domově. A hory stále sevřenější v pohybu.

http://www.youtube.com/watch?v=cTlFp4gGVRI

*Ještě za komančů jeden předseda JZD, kdesi od Litoměřic „ulil“ mladého býčka do opuštěné družstevní stáje a tam jej chodil brzy ráno, když ještě všichni spali, a pozdě večer, kdy už byli družstevníci doma nebo v hospodě, vykrmovat. Jak to dělal s hnojem, nevím, ale jeho existenci se mu podařilo před většinou družstevníků utajit až do porážky. Holt, tichý býk a kulak tradicionalista, oba srdcí ryzích. Jdu na panáka.