Vladimír Ondys – Z konce světa

DNEŠNÍ ODPOLEDNE

Posted in Gril by ondys on Červen 28, 2011

Vylezl jsem z podzemí a za dveřmi na mne vydechlo peklo.
Rocky na mne vyčítavě koukl, měl to blíž k rozpálenýmu chodníku.
„Máme vycházku, chlape, tak koukej rychle vochcávat, ať se pak můžem aspoň na chvilku rozvalit do trávy v parku!“ lákal jsem ho na příjemnější představu, nemůžu si dovolit nedodržet režim a přijít vo nějakou další korunu, už takhle to je roky vo krk v nejpokrokovější tlupě s lidma samej papír z nějaký školy a s úžasným komfortem na dluh. „Stejně to je s těma pošukama divný, Rocky, furt se bezohledně ženou za nějakou jistotou, stresujou se a nenávistně řvou vo další zákazy v nekonečný řadě předchozích, a když tu jistotu nakonec najdou, s hrůzou ječí, že si ji teda nepředstavovali jako staromódní bábu v plachetce a s kosou. Pitomci! Snad nečekali pokérovanou celebritu s kozama jak Dolly Buster? A všechno, co si nahamounili, je jim stejně na hovno, ten zasranej život maj už nenávratně v nejhlubší prdeli!“
😯 Dneska to ale bylo docela jiný v tý pekelný výhni. Asi jenom kvůli tomu, že nikde v dohledu žádný méééédia. 😛 Ani internet!

Děsnej hic, i koně se vobraceli břichem vzhůru

Vopuštěná... Hodně mladejch se vrhalo do trávy

Piknik

Pohled k Mušli

Koncert latinský muziky v Mušli

I TGM se potil zeleně zhanobenej asi nějakým greenpiss

Tak jsme se rozvalili a já vočumoval lidi kukátkem

Bylo to docela zajímavý

I když mám voči hodně vyjebaný z vejrání do monitoru

Ale s tou okolní zelení to bylo docela příjemný

Tam si nevybereš, Rocky. Jedny jsou vojenský, druhý zas hadí...

Tak tos přehnal s honičkou veverky

Pokání

Tanzania… on the Road 3 – Roman Nešetřil

Posted in Tanzania...on the Road by ondys on Červen 28, 2011

Tanzania... on the Road (Roman je poslední vpravo)

Kapitola III – Všechno se točí kolem peněz…aneb jak si nečekaně vydělat na novej foťák

 

Léto utíká jako voda. Hlavní sezona v naší zoo je v plném proudu, takže práce až nad hlavu. Snažím se vydělávat a šetřit, jak se dá. Neflámuju, když už jdu do hospody, tak se snažím udržet to na třech až čtyřech orosených a bez šláftruňku. Obědy mám v práci za dvacku a k snídani a večeři si vystačím s tím co je nejakčnější ze všech akcí. Auto startuju, jen když není vyhnutí, veřejná doprava je přeci jenom levnější a kolo nebo pěškobus je zcela zdarma a vlastně je to nejzdravější dopravní alternativa. Ale nebojte se, úplnej asketa a poustevník zase nejsem. Dokonce svojí holce občas koupím kytku, zajdeme do kina, dcera, která úspěšně složila maturitní zkoušku taky rozhodně nepřijde zkrátka a s kámošem Pietersem se pěkně rozšoupneme na fantastickým festivalu alternativní rockové muziky na Výravě. To všechno ale musí vykompenzovat nějaká ta kačka bokem.  Po večerech nakládám kamiony známé zasílatelské firmy, která má svojí krajskou základnu nedaleko samoty, kde bydlím. Je to paráda, musím přemýšlet pouze nad tím, jak vyskládat krabice, pytle, pneumatiky a další náklad až po střechu kamionu tak, aby mi to celé nespadlo na hlavu. V noci, po šichtě jdu těch pár kiláčku pěšky, případně jedu na kole, pokud stihnu ještě otevřenou hospůdku, dám si dvě rychlá piva, pokud ne, vyřeší to lahváče, jejichž zásobu neustále udržuji v kůlně, kde se i v parném létě drží teplota, jak na sedmém schodu. Vysprchuju se a padnu za vlast. Ráno mně bolí celý člověk, ale ta fyzička. Libuju si, že to je takovej fitness naruby. Zatímco v tom opravdovém si za získávání svalů a kondice musíte zaplatit, tady mně za to samé docela slušně platí PPL. Občas si střihnu přednášku o Borneu, občas mi někdo uveřejní honorovaný článek, někdy i s fotografií. Ty brďo, já na to snad fakt našetřím, libuju si. Jedno z periodik nejen, že otiskne můj článek a uveřejní fotky, ale dokonce se mu zalíbí můj bornejský motýl natolik, že jej využije na svoji reklamu, což mi přináší velmi slušný finanční obolus. Oni to totiž původně udělají bez mého vědomí a souhlasu, spoléhajíce na to, že si toho nevšimnu. To by ale svět a potažmo naše milé severní Čechy nesměly být tak malé. Zjistím to s pomocí neprozřetelného prokecnutí jedné ze zaměstnankyň onoho plátku hned záhy a rychle udělám bububu. Nejel jsem přece na Borneo kvůli fotkám na reklamu, notabene nezaplaceným. Vyměníme si pár zdvořilostních mailů, všechno se svede na grafika, kterému se moje fotka líbila a hlavně hodila do celkové koncepce a s autorskými právy si v tvůrčí euforii nelámal hlavu. Společně s telefonickou omluvou na mém skromném účtu přibyde docela zajímavá částka.

Tenhle krasavec z Bornea mi vydělal na nový foťák

To mi taky pomůže vyřešit moje foťákové dilema. Již pár let fotím na digitál, který byl v době pořízení hodně dobrý, a dají se s ním pořídit opravdu velmi slušné záběry. Jenomže co jsou dneska 4 megapixely rozlišení, co je platný 10 x optický zoom, když to nemá stabilizátor obrazu, takže to nakonec neudržíte a máte to mázlý, a co je to všechno platné, když s nadcházejícím soumrakem můžu akorát tak smutně koukat, protože focení nemá smysl. Nemám ambice být fotografem divočiny, přírodu a zvířata v ní dneska fotí spousta lidí, kteří mají buď opravdu talent a skvělé vidění, nebo hodně peněz, takže si mohou dovolit vskutku špičkové vybavení včetně super programů na úpravu fotek. V obzvlášť vzácných případech mají obojí. Teda, ti opravdu talentovaní se k tomu druhému určitě dopracují, obráceně to moc nejde. Prostě nemíním vystavovat velkoformátové fotografie, nechci vydávat exkluzívní fotografické publikace, nemíním obesílat soutěže pořádané National geographicem. Fotím si víceméně pro radost, samozřejmě s tím, že pokud jedu na takovou výpravu, jakou plánujeme, tak s výhledem, aby byly fotky použitelné pro přednášky a s nimi spojenou projekcí na velké plátno, aby se daly nabídnout novinám a časopisům k otištění, aby mi prostě aspoň trošku pomohly vrátit vydané finance zpátky. Abych to zkrátil, díky nečekanému reklamnímu honoráři si, samozřejmě přes internet, aby to vyšlo co nejlevněji, kupuji foťák, který jsem chtěl. Zase je to „jenom“ digitální kompakt, nejdu ani do zrcadlovky. Párkrát jsem si jí vyzkoušel a nějak si nemůžeme přijít na chuť a asi je to vzájemné. Hned přiobjednávám dvě paměťové karty, každá má kapacitu 8 giga a mám jeden problém vyřešený. Jo a můj dlouholetý přítel, legendární Dimage Z2 pojede do Tanzánie taky. Věrka si ho ode mě půjčí a pořídí s ním pár opravdu nádherných záběrů. Klobouk dolů, je to její první zkušenost s digitálem.

Když už jsme u Věrky, tak ta si hlavně v tomto období začíná užívat očkování. Já mám takřka všechno nezbytné ještě platné z minulé výpravy. No, trošku jsem zapomněl na třetí vakcínu proti žloutence, která zaručuje doživotní imunitu proti žloutence tuším, že typu A a B. Paní doktorka Pavla Vejvalková z imunologie ústecké nemocnice je zvyklá na laxnější přístup některých cestovatelů, takže mi promíjí takřka dvouměsíční zpoždění a vakcínu dostávám. A ještě mi malou část uhradí moje nejobyčejnější zdravotní pojišťovna. Škoda, že jsem cestování neplánoval dlouhodoběji, existují i u nás zdravotní pojišťovny, které jsou potencionálním cestovatelům dost nakloněné a spoustu nezbytných preventivních opatření buď hradí zcela, nebo přispívají podstatnou částkou. Asi nejlepší je v tomto směru Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra. Bohužel je to vázané na minimální dobu pojištění v trvání, tuším, že tří let a to já tedy rozhodně nestíhám. Všeobecná, které jsem od zavedení instituce zdravotních pojišťoven abonent, se k nám, co chceme vyrážet za hranice všedních dnů, chová naprosto macešsky. Domlouváme se, že na žlutou zimnici, kterou jsem na Borneo nepotřeboval, je ještě dost času. Očkování proti žluté zimnici je v Tanzánii povinné a většinou se při pasové kontrole při vstupu na její území kontroluje i mezinárodní očkovací průkaz a absence této vakcíny je důvodem k nevpuštění do země. To by mně fakt mrzelo, takže si do kalendáře na polovinu prosince píšu tlustým písmem červenou fixou: „žlutá zimnice, vole!!!“ Do ničeho dalšího, teda co se týká zdravotní prevence, už nebudu muset investovat, nabídku očkování proti vzteklině opět odmítám, snad mně nic vzteklého cestou nepokouše. Dvakrát hurá, protože mně to bude zase stát vlastně pakatel a za druhý můj ubohý organismus, už tak dost zničený, nebude muset vstřebávat chemikálie, které bytostně nesnáší.

Začátkem září volá Ilona, která se nakrátko vrátila ze svých cest. „Tak je to jasný, pojedeme začátkem roku, Aleš bude mít volno, takže leden, nebo únor.“ Aktuálně chodím se slečnou, která má již zajištěný na leden pobyt v Jihoafrické republice, kam jezdí pravidelně především za velrybami a žraloky. „Ilčo, mám velkou prosbu, potřeboval bych, abychom jeli v lednu, čím dřív, tím líp.“ Velrybka odlítá za svými miláčky 29. prosince a vrací se 24. ledna, bylo by super, kdyby se podařilo uskutečnit výpravu do Tanzánie přibližně ve stejném termínu. V té době si nedokážu představit, že bychom se míjeli a dva měsíce neviděli. „Uvidíme, co se dá udělat, já tam budu potřebovat být déle, než vy, myslela jsem si, že poletím o dva, tři týdny dřív a vy za mnou i s Alešem přiletíte a zpátky se vrátíme všichni společně. To by mně asi víc vyhovovalo, kdybyste přiletěli až koncem ledna, ale pokusím se Ti vyhovět. Ještě se s Alešem domluvíme a dám vědět.“  Ilča má totiž v Tanzánii část svého byznysu. Jak už jsem naznačil, vystavuje a prodává výtvarné umění stylu Tingatinga. Kromě toho je ale zapojená do několika dalších projektů. Za většinou z nich se skrývá tajemná osobnost Daniela Augusty. Čecha, který dlouhodobě žije a podniká částečně ve Švédsku a částečně v Tanzánii zatím znám jenom z vyprávění. Až přijde čas, přijde i setkání s touto charismatickou a nesmírně činorodou osobností.  Teď mám jedinou touhu, abychom odletěli hned po Novém roce.

Drobné dárky potěší. Meggie, manažerka malířů Tingatinga se rozplývala nad omalovánkami České policie, které jsme přivezli pro její děti

Všechno tlumočím Věrce, jejíž názor je samozřejmě neměnný. Čím dřív tím líp. „Hlavně až příště přijedou, tak mi Ilča musí napsat seznam, co všechno budeme sebou potřebovat, jak na pionýrák.“ Věrka bere přípravy na výpravu hodně vážně. Připomíná mi to mně samotného přesně před rokem, když se začala přibližovat cesta do Indonézie. Taky jsem neustále bombardoval svého společníka, i další zkušené cestovatele, co všechno budu potřebovat, co si mám koupit a zařídit. Samozřejmě jsem si nakoupil dost věcí, který jsem pak nakonec sebou ani nebral a pár dalších z toho, co jsem měl sebou, jsem vůbec nepotřeboval. Teď jsem ve velký výhodě, skoro všechno, co opravdu budu sebou potřebovat, už mám. Co nemám mi s přispěním mé chápající rodiny, především rodičů, přinese Ježíšek nebo narozky, které mám pohříchu dva dny před Štědrým dnem. Věrka se vůbec nemusí obávat při další Ilčině návštěvě z ní ten seznam fakt vytáhne a já jí snad dokážu taky trochu poradit…

Co všechno si budeme muset nakoupit, než začneme balit?  

Ono je to nakonec stejné jako když vyrážíš na velkej vandr. Nakonec zjistíš, že většinu toho, co opravdu nezbytně potřebuješ, máš doma. Takže žádný velký stres z lítání po obchodech, z nákupů, které podstatně zvýší celkové náklady na expedici. Začni se spacákem, nemusí být zrovna do minus dvaceti, pokud nejedeš do Skandinávie či ještě severněji. Za úvahu stojí, jestli místo spacáku nezabalit napínací froté prostěradlo. V tropech je naprosto bezchybný, přetáhneš si ho i přes hlavu, můžeš dýchat a komáři a další hmyzáci nemají šanci, dostat se Ti na kůži. Co se týká stanu, tak si pořádně rozvaž, jestli vůbec bude možnost ho na místě využít. Ono totiž stanovat se dá v exotických oblastech málokde a o spaní pod šírákem, které v Evropě naprosto preferuju a miluju, si rovnou raději nech přestat zdát. Pokud stan, tak co nejlehčí, ale určitě naprosto nepromokavý a ještě pořádně naimpregnovat. Ostatně jako všechno co bude vystaveno možnosti setkání s deštíkem. A pokud jedete v období dešťů, kdy je pro nás Evropany určitě nejpříhodnější klima, tak si pište, že vás ty deštíky potkají hodně často. Vezmi si sebou pár věcí na sebe, jenom nic nového nebo značkového, ale hlavně účelného. Jedeš-li do tropů, asi ti bude k ničemu péřovka, večery ovšem v některých tropických oblastech zaslouží mikinu a dobrá nepromokavá větrovka taky není k zahození. Je dobré myslet třeba na pokrývku hlavy nebo na to, že tričko bez rukávů je sice do sluneční výhně fajn, ale oni tam bohužel žijí komáři a jiní bodlavci, takže je skoro lepší dlouhý rukáv, který se dá vždycky vykasat. Totéž platí o dilematu kalhoty dlouhé nebo kraťasy. Nejlepší jsou dlouhé s odepnutelnou spodní částí nohavic, to doslova zabijete dvě mouchy jednou ranou… Mně na Borneu během 14 dnů v deštném pralese takřka všechno zplesnivělo a většinu oblečení jsem zahodil. Zbytek zachránila impregnace ve spreji, kterou jsme měli původně k  dodatečnému naimpregnování bot, krosny a pláštěnky. Jen tak jsme vyzkoušeli jí nastříkat na plesnivé věci a ejhle agresívní chemikálie plíseň vyžrala a po vyprání a usušení se ukázalo, že prádlo je použitelné. Vždycky se dá všechno vyprat, proto sebou neberte většinu svého šatníku. Smrdět budete nakonec stejně, horko ve spojení s malariky váš pot obohatí o netušené ingredience. Vezměte sebou dobrou baterku, čelovka je úplně super, nějaké ty hygienické potřeby, včetně opalovacího krému, který ať má raději větší, než menší ochranný faktor a je odolný proti vodě. Určitě si nezapomeňte pořádnou pláštěnku. Doporučuji vojenské pončo, do kterého se schováte i s bágly a ještě můžete jako zakuklenci v pohodě fotit tropickou bouři. Vůbec věci, které se prodávají ve vojenských výprodejích, jsou zdaleka nejlepší, nejúčelnější a nejodolnější a přitom v porovnání se značkovými výrobky ze specializovaných outdoorových kšeftů jsou mnohem levnější. Když už jsme u toho, základem úspěchu jsou pevné a vysoké boty, čím méně promokavé, tím lépe. Opět doporučuji vojenské, sám používám tzv. jungle z výstroje české armády, stály pouhých 700 Kč a prošly jak Borneo, tak Tanzánii, tak i spoustu dalších kratších vandrů, naprosto bez problémů a poškození. A ještě toho asi hodně nachodí…Použít se dají i trekovky, ale pozor, ne všechny, které o sobě tvrdí, že jsou waterproof, přežijí tropický liják. Na přezutí, pokud se nepohybujete v divočině, ale třeba trajdáte po trhu a sháníte suvenýry a dárečky, vám pak v tropech stačí určitě sandály, vaše nohy ocení, když se co nejčastěji vyvětrají a třeba ani nechytnou plíseň. Nezbytný je dobrý nůž, tady se vyplatí sáhnout hlouběji do kapsy, ale jen malinko, třeba český Mikov je světová špička, věřte mi. Samozřejmě lékárnička, v tom máme ušetřené výdaje a energii na shánění a zjišťování, co je nutné, neboť veterinář naší zoo Vašek Poživil má pro podobné dobrodruhy vždycky nějakou tu cestovní lékárničku připravenou. No, takže hlavně nezapomeňte na nějaká ta antibiotika, něco proti průjmu, něco na dezinfekci případných ran a oděrek, náplasti a obvazy. Nezapomeňte na drobné dárky pro místní obyvatele. Vylepší vám to image, ušetří peníze, někdy se dají i vyměnit za zajímavé věci a zůstane po vás trvalá památka. Když už jsme u toho, nezaškodí vzít sebou pár fotek, které vypoví něco o vás a taky o naší vlasti. Je to vděčný námět na konverzaci a místní jsou velmi zvídaví a také rádi srovnávají život doma se životem v zemích vzdálených. Navíc to skoro nic neváží, tak jaképak copak a koukejte probrat rodinné album. No a pak už jen asi foťák, případně kameru, raději jednu paměťovou kartu s kapacitou nejméně 4 GB navíc. Pokud to není digitální technika, tak filmy či kazety, pozor na vhodnou citlivost. Ještě si neodpustím malou vsuvku ohledně fotografické techniky. V dnešní době se dá opravdu pořídit hodně dobrý přístroj za hodně málo peněz. Nenechte se zmýlit zbytečnými a zavádějícimi reklamními kecy. Důležitá je dobrá optika, co největší optický zoom a rozlišení. Pokud jste příznivci zrcadlovek, i ty jdou s cenou rapidně dolů. Hlavně doporučuji nákup na spolehlivých webshopech. Mám ty nejlepší zkušenosti s Pixmanií. Žádné problémy s dodávkami, se zárukami, snad jen se vám někdy může stát, že zboží není na skladě a dodací lhůta se trochu prodlouží. Ovšem ceny jsou o poznání levnější, než kdekoliv jinde. Přestože se jedná o francouzskou firmu, umí i uznatelný český daňový doklad a mají i servisní síť u nás. Co dál? Možná sirky, pokud máte citlivý zrak, tak sluneční brýle, pokud možno ne z tržnice našich malinkatých spoluobčanů, ale s opravdovým UV filtrem. A nakonec již zmiňovanou slivovici. A tím už je náš seznam úplný, pokud jsem zrovna něco životně důležitýho nezapomněl.  A pokud cokoliv zapomenete doma vy, tak se to dá na místě zpravidla vždycky koupit, teda s výjimkou slivovice, a skoro pokaždé podstatně levněji. Některé věci je dokonce lepší nakupovat až v cílové destinaci, typickým příkladem jsou repelenty. Nejen, že jsou za babku, ale taky podstatně účinnější, než jakýkoliv, který se dá koupit u nás.  Až si to všechno nakoupíte a shromáždíte, tak nezapomeňte na to nejdůležitější. Letecké společnosti mají hmotnostní limit na zavazadla, většinou to bývá 25 kilogramů a je opravdu zbytečné platit spoustu peněz navíc za krámy, které vám nakonec stejně budou k ničemu. 

Velrybka a Jane v době příprav na cestu do Tanzánie moje dvě největší lásky. Snesly se ale jen přes plot :-). Foto: Petr Berounský (opravdu)

Nechte zpívat Helenu! – z mailu

Posted in Z pošty by ondys on Červen 25, 2011

 

 

 

Stomocní – Martin Tomášek

Posted in Martinův ateliér by ondys on Červen 22, 2011

V Teplicích, 22/VI. 2011

 Zdravím Tě Vladimíre,

 posílám pár řádek k našemu působení, o kterém jsme spolu mluvili, s Martinem Davidem (teplický básník, hráč na kytaru) a Martinem Herbstem (známý teplický muzikant) v rámci každoročního mezinárodního setkání hudebníků, básníků, performerů a divadelníků v Benešově nad Ploučnicí, které organizuje místní chlapík, známý performer u nás i ve světě, Jaroslav Al Karchňák. Jestli se nemýlím, a slyšel dobře­?, tentokrát to bylo už po osmé. Celá akce se vždy nese v příjemný atmosféře, bez zbytečných organizačních zbrklostí, pít je co, s možností přespání. Oficiální část vždy končí daleko po půlnoci. Posílám jeden z textů k mým „Třem Stomocným a třiceti třem Iniciátorům, těm kteří provází mé dětství“, ten jsem v malé improvizované performanci s vykuřovadlem, znaky živlů, samotnými obrazy a místními statisty na místě přečet. David s Herbstem plynně navázali se svojí hudební a básnickou produkcí. S čím jsem opravdu nepočítal, bylo to, že jsem si odvezl zvláštní cenu, která byla poprvé udělena v podobě kovové plastiky nosu – („Máš na to nos“), jak za svoji osobu, ale také za Teplický Šlauch 2000, který tu byl už podruhé představen. Vraceli jsme se tu noc domů a tak zapití ceny nás ještě čeká.

 Pěkný léto – Martin

Tři Stomocní a třicet tři Iniciátorů, ti kteří provází mé dětství

V letech 2005 a 2006 jsem často procházel v sobě, ale i ve skutečnosti město, ve kterém jsem přišel na svět. Snad to bylo zapříčiněno místem mého ateliéru v Teplicích, který se nachází v blízkosti ulice, ve které jsem prožil dětství a část svého jinošství. V představách promísených se vzpomínkami rozkrývaly se mi nálady, obrazy, pocity, vůně, chlad i teplo, ale také množství stavů, které se dají ztěžka popsat, které jsem stále ještě intenzivně z té doby pociťoval. Nechal jsem volný průchod své intuici ve vyjádření a použil prostředky, které jsem v tu dobu kolem sebe nashromáždil. Jednalo se především o sérii fotografií, kterou jsem pořídil detailním snímáním papírových masek, které jsem v minulosti připravil pro performance Levitace ohně I v Pelhřimově, a Levitace ohně II v Teplicích na Ptačích schodech, a o soubor vykuřovadel, který mě zajímal. Masky, které mi visí na zdi pod stropem v ateliéru, jsem pozoroval už delší dobu pro jejich proměnlivost při změně úhlu pohledu a osvětlení. Právě díky tomu vznikla ta série fotografií. To jsem ještě netušil, že to je jen mezistupeň k další proměně a využití těchto objektů. Vytanula mi na mysl představa, že právě tyto masky by mohly být prostředníky sdělení zmiňovaných stavů. Nejdříve jsem snímky převed do počítače, některé upravil a vytiskl černobíle laserovou tiskárnou do formátu k připraveným destičkám o rozměru 19,8 X 14,5 X 1,2 cm. Tisky jsem vlepil na ty desky a dál na nich pracoval, dokresloval, maloval a strukturálními transparentními gely modeloval. Dole, pod okrajem vlepeného tisku jsem si nechal ještě zhruba 8 až 10 mm silný proužek volného místa, pro vepsání názvu každého ze třiceti Iniciátorů. K označení Iniciátora jsem ještě přiřadil název takového vykuřovadla, které při využití jeho kouřových látek, zpodobněného Iniciátora na destičce přivolá, zažene, podaruje, nakrmí, poslouží mu, odešle ho na patřičné místo, usmíří se s ním a podobně. Názvy Iniciátorů jsem odvodil ze současného reálného pojmenování konkrétních míst, věcí a jevů, které v mých vzpomínkách nejvíce rezonovaly, a které jsem zvukomalebně upravil z hlediska keltských, germánských a dalších vlivů zde v Sudetech pod Krušnými horami. Celý proces vzniku Iniciátorů se pohyboval ve dvou rovinách, absolutního soustředění a neskonalé hravosti s pobavením ze vzniknuvších odvozených názvů v kombinaci s vykuřovadly. Tak například: Název Iniciátora číslo 12 Scha-Kra-Nov  je odvozený od pojmenování městské části Teplic – Šanov a doplněný vykuřovadlem Opopanax chironium Koch, moračina opopanaxová, pravý opopanax. Při vykuřování se uvolňuje spíše nepříjemný pach gumy s ostrým nádechem, výjimečně se používá jako vykuřovadlo samostatně avšak pro navázání spojení s Scha-Kra-Novem, poslouží výborně. Pro bližší představu uvedu ještě několik dalších Iniciátorů s objasněním jejich názvů: Iniciátor číslo 5, Pisec Vale De Nak, název odvozený od Písečného vrchu (Písečňák), jedné z dominant Teplic, vykuřovadlo Bursera spp. „Vůně přichází s větrem bílého jižního nebe na něm sedíc, nesena, přichází vůně z hor, zvedá se tam, u stromu Kopálu vůně přichází… Dar kadidlových kuliček“. Píseň kadidla Lakandonců. Naproti tomu Iniciátor číslo 12 Schupna, má odvozené pojmenování od šupny, která stála za naším domem, z té se později stala garáž a od ní odvozený další Iniciátor Garazzin. Vykuřovadlem k Schupnovi je však, pozor, Radix mandragorae, kousky kořenů mandragory z důvodu přiřazení vykuřovadla k stavbě, a ne k lokalitě, jako v předchozích případech. Další, Schlicht- Warz, černé světlo – Iniciátor číslo 1, vykuřovadlo –Fabiana imbrikata Ruiz et Pav. Keř pichi-pichi z Peru, Bolívie, Argentiny, ale také z Chile. Vykuřovadlo z něj se používá jako rituální s lehce psychoaktivními účinky. Iniciátor číslo 15 Kruschen má název blízký ke Krušným horám a je dobrým pomocníkem v nesnázích na území zmíněných hor. Jako vykuřovadlo pro něj se nám nabízí Commiphora spp. K přivolávání prones nad kouřící myrhou. „ Jsi Smyrna, hořká, těžká, která rozhněvané smiřuje, která k lásce přiměje ty, kdož Érotovi lžou. Všichni tě nazývají myrhou, ale já tě nazývám masožravkou a spalovačkou pryskyřice…“ (Papyri Graecae magicae IV. 1495 a následující.) Až sem ukázka a částečná vysvětlení názvů a použití vykuřovadel k třiatřiceti Iniciátorům. Po ukončení série Iniciátorů, nevím proč, ale stále mi hlavou nezněla číslovka třicet tři, ale tři sta třicet tři. Blížila se kvapem pražská výstava v Nové síni, kde jsem potřeboval umístit velké formáty obrazů, aby instalace výstavy vyplňovala prostor galeriei v některých středních a horních částech, a ne jen dolní třetinu prostoru – jak jsem zde často vídal u jiných výstav. Také to byly nejspíš impulsy k vytvoření Třech Stomocných. Opět vybraný snímek masky proběhl počítačem, aby byl v něm zvětšený a rozložen do mřížky, kdy každý její díl bude ve formátu A4 a po složení těch dílů, vyjeví se obraz jednoho z Tří Stomocných. Tyto jednotlivé segmenty jsem po vytištění vlepil na velký nosný papír a opět dopracoval kresbou, malbou a strukturálními gely. Tak postupně vznikl každý jeden z Tří Stomocných ve formátu 210 X 190 cm. Vzniklý nenápadný rastr ze slepování á čtyřek příjemně rozčlenil rozměrnou plochu, a oko mělo šanci chytit se detailu obrazu. Těmito rozměrnými obrazy jsem uzavřel monotematickou sérii Tři Stomocní a třicet tři Iniciátorů – ti kteří provází mé dětství. V hlavě se mi rozhostil klid po uceleném číslu 333. Kruh se uzavřel, příběhy a zážitky z Kollárovy ulice v Teplicích se zvláštním způsobem vtělily do dýmu, jenž je oblíbenou potravou těch ztvárněných.                 

 

Martin T O M Á Š E K

V teplickém ateliéru, 22. února 2011,

 prostoupeným vykuřovadlem čtyř živlů,

balzámem, onychou, galbanem a kadidlem.

První Stomocný z tří set (210x190cm)

 

blůog In Zweiry

 

blog In Sklapovitz

 

blog In Werzeef

 

 

Romance pro UFO – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červen 22, 2011

A co pečivo?

Aneb je lepší křičet než naříkat?

Vše proběhlo pekelně rychle. Ferrari není terénní bugina. Pomačkaná plechová krabice s  přídí mírně nahoře, zaražena hořící zádí v písečné duně nepřipomíná silniční automobil, vlastně ani buginu. U Alláha. Rýha v asfaltu přídí vyrytá, pár kusů plechu, přední kolo osamocené opodál. Všechno se odehrálo tak rychle. Co ovšem znamená všechno? Kurva, prostě všechno! Hořím! Chuchvalce hustého bílého dýmu v kokpitu hrozivě černají, vůně Armaniho kolínské a zplodiny hoření míchají koktejl dusivého smradu. Z motoru intenzívně vzlíná kouř, plameny sycené benzínem z roztržené palivové nádrže zanechávají na rudém plechu tmavé šmouhy, drobné jazýčky ohně obratně pronikají škvírami a olizují masivní pneumatiky vyvrácené z osy. Nad pouští se vznáší pach smrti.
Rozepnul jsem bezpečnostní pás. Nemohu uvolnit nohy, rukama stěží dosáhnu na čelní sklo, abych jej rozbil. Žár stoupá. Zběsile mačkám, držím tlačítko automatického stahování bočních okének. Elektromotorky hučí naprázdno. Nic se neděje. Po čele ztéká pot, záda pálí, umdlévám, naděje umírá… Jdu za tebou Fahimo, má drahá. Pravé okýnko sebou cuká, ryba na suchu, kebab na rožni. Ještě jednou zatlačit otevřenou dlaní do předního skla, mříže na vrcholu kobky pozvolna plněné vodou…pěstí, loktem do okýnka. Jako silák v posilovně. Pod napnutými bicepsy natékají tepny. Snad teď. U Alláha, nejde to. Ano, ne.
Mnichov, Praha, Resslova ulice, Madrid, Argentina, Omán…Proč zavírám oči, abych je ještě jednou otevřel? Vidím ji! Před nadzvednutou přídi vozu v troskách je modrá helma a za ní velké žhnoucí oči. Nehnutě mě pozorují. Upřeně na sebe hledíme skrze čelní sklo. Servomotorky předou bzučivou píseň, až tuhne v žilách krev. Hrůza až do morku kosti. Okýnko vpravo rozpálené do běla puká pod náporem žáru. Vím, je pozdě. Modrá postava obchází hromadu šrotu v plamenech. Ty oči jsou hroty. Stíny minulosti, bolesti minulého. Otáčím hlavu a vím, že je konec. Jde si pro mě. Tak takhle vypadáš? Pokleká, ruce opírá o kus dveří, kde ještě před chvílí bylo sklo, oči planou, usmívá se. Vedle ní muž v obleku s náznaky tváře.
Po spirále času se vracím zpátky, před očima běží celý můj život.
Mnichov! Vidím svou sucharsky přísnou a věčně nasupenou matku Sigismundu Ingebolt von Knäckebrot jak s kulatícím se bříškem pod běloskvoucím svatebním šatem vychází ze staré radnice ruku v ruce s mým otcem. Holčičky rozhazují směs květů jasmínu a papírových koleček kancelářských děrovačů. Přistupuje k nim vysoký muž s prošedivělými vlasy, bujarým plnovousem, v ruce kytici palmových listů – můj dědeček – Kara Ben Nemsí, jak později zjistím, přezdívaný Effendi. Praha-město mého dětství. S aktovkou na zádech kráčím do školy Resslovkou. Léto. Pod paží mačkám vysvědčení v igelitu, spolu s odměnou pro vzorného žáka-knihu Honzíkova cesta-radostně poskakuji v plátěných kraťáskách podél růžových keřů, záhonů karafiátů, napříč Karlákem směrem k vilám diplomatů, domů, alejí rozkvetlých lip. Miluji celý svět a celý svět mně má rád. Můj, jen můj. Dvojka ze zpěvu nezastíní samé jedničky, odměnou bude smažený řízek a hranolky. Jó, po těch bych se utloukl.
Barcelona. Jako cizinec vítězím v celonárodní jazykové olympiádě. Město-drahokam mezi poklady. Vrchní ománský emír odměňuje mého otce novou diplomatickou misí. Lyceum v Buenos Aires. Profesoři nevěřícně kroutí hlavami a honí lupy v pejzech nad mou dokonalou španělštinou. Recepce. Podávám ruku sympatické paní ve žlutých koktejlových šatech, s mohutným náhrdelníkem posetým brilianty Kolem mírně vrásčité šíje i jejímu choti v uniformě. Kdo by tušil, že bude legendou?
Výlet do Paříže. Ve výjezdní restauraci kousek za městem sedím u baru s mužem, který už se legendou stal. Pokouší se zde natočit nějaký film a nevadí mu, ani když se ptám na Lennona.
Omán. Po smrti otce přejímám průmyslové impérium, jsem bohatý. Ostatně, vždy jsem byl. Má milovaná Fahima umírá. Matka je čím dál tím zasmušilejší. Život v poušti vždy milovala, podobně jako suchý arabský chléb a jen občas laškovně pobrblávala: Wo ist mein wurst, mein wurst, schnell, mein Gott. Dokonce pojmenovala naše služebníky názvy salámů své rodné bavorské vlasti a služebným říkala Du nebo Helge, majordomovi Otto. Velice si oblíbila vodní dýmku a dle jejího nezřídka zakaleného zraku usuzuji, že nejen tu. Dostal jsem od života všechno, co lze od života získat. Jenže co je všechno, když tu teďka nadávám německy, kurva, a hořím? Aufiedersehen.
Modrá helma cosi zapiští a muž v obleku, bez tváře zakviknutím odpoví. Vytahují jezdce z vozu, tělo pokládají do písku. Přízrak s podivným tělem třímá v krátkých končetinách čelenku a přikládá ji Kara Ibn Cekovi na spálené čelo. Po chvílí ji snímá a podává pololidskému hybridu. Čelenka světélkuje, obličej pod ní nabývá rysy, které opouští bledou tvář jezdce odpočívajícího na pískovém katafalku. Mizí celý. Podél LearJetu bezhlučně visícího na obloze rotuje řetízek nazelenalých světýlek.
„Bille, tak se tady drž i s tím „Karou“ v hlavě! Jó, Michaelová mi v rychlosti předala dárek pro tebe a říkala, že sice máš malý kolektivní mozek, ale za to strašně sexy.“
„Ty vole Rode, mě je blbě.“
Z břicha stroje prudce vyhřezne pás duhového světla, modrá kreatura vytočí motor do obrátek a jako akrobat řítící se k vrcholu cirkusové manéže mizí uvnitř tělesa na obloze, jež rázem připomíná tělo obrovského žraloka kladivouna. Zdánlivě pomalu a bezhlučně se stává transparentním, mizí.
LearJer Omara Ibn Saleha jde na přistání…

http://www.youtube.com/watch?v=9FWKvPmFP2k

TOP

Posted in Krátce by ondys on Červen 21, 2011
Fotbálek na jeden dotyk (pro Juru) More stats 2 436
JEDNO KONČÍ, JINÉ ZAČÍNÁ More stats 1 494
Sebevražedná embrya a kopnutí do píče (od MUDr. Pichlíka) More stats 977
Felace psů a koček zakázána – Palosino More stats 976
Poslední rybolov – Roman Nešetřil More stats 943
Pozdrav z Prahy – Viva More stats 932
Taťka Šmoula, Gargamel a Azrael (nekonečný příběh) More stats 819
DÍLNA – SNOVALA JSEM S PAVOUKEM (rukopis) More stats 781
JAK KRKÁ MRTVOLA More stats 776
Rozhovor s Geraldem Celente More stats 759
Jak je vidět před volbami More stats 694
ZAHRADA More stats 623
KATEŘINA BROŽOVÁ BY SI SOCKU NIKDY NEVZALA More stats 550
MARGARET THATCHER More stats 538
Příběhy robota Jiřiny 2 – Palosino More stats 532
Victoria Day – Jeremy More stats 498
Výroba papyrusu s Veronikou More stats 454
Porno na Hradě More stats 451
Holky z naší školky More stats 447
ZAHÁJENÍ LÁZEŇSKÉ SEZÓNY V TEPLICÍCH More stats 423
Kde byl autor? – Yarda Pichlík More stats 389
Příběhy robota Jiřiny 4 – Palosino More stats 384
Po záruce – Viva More stats 384
Nehanebné vykořisťování v zájmu dobra More stats 383
CO MI VRTÁ V HLAVĚ More stats 372
Jak nás vidí Bulhaři More stats 364
Kolik socialistických andělů může tancovat na špičce jehly? More stats 360
ČERNÁ A NEKONEČNÁ More stats 290
Příběhy robota Jiřiny 3 – Palosino More stats 286
Biografie More stats 285
RAS Putin More stats 272
ZABIJU VÁS More stats 269
POZVÁNKA DO CISTERCIÁCKÉHO KLÁŠTERA NA UMJENÍ – Patrik Linhart More stats 268
I muži mají své dny More stats 266
Vyžvejklá Bambule More stats 263
Tanzania… on the Road – Roman Nešetřil More stats 249
Ranní nádraží – Roman Nešetřil More stats 242
Proč jsem se stal spisovatelem More stats 234
Brno, Brno, …plno – Viva More stats 227
TŘINÁCTÁ KOMNATA More stats 226
Galerie More stats 225
Starý recept na krizi More stats 222
Pro Tibet More stats 212
DĚDOUŠKOVA KALNÁ RÁNA More stats 209
„Žer, prase, přežer se !“ – Yarda Pichlík More stats 200
Nepoznal jsem v životě moc vyloženě špatných lidí More stats 197
Exhibice dědků v parku – od Vivy More stats 193
Setkání s osudem More stats 184
Bonus More stats 182
Už žádný Ind na dietě – Palosino More stats 182
Doba ostnatého drátu More stats 174
Stát neumí být sociální More stats 174
Trávou opilý (o vzniku pojmenování) More stats 170
Tradiční dokonalost naší politické scény More stats 167
KULOHRYZ More stats 160
Tanzania… on the Road 2 – Roman Nešetřil More stats 159
Galerie: Rocky More stats 157
Ministerstvo varuje! More stats 154
NA SRATH! More stats 152
O Honzovi More stats 149
FALICKÝ HRAD More stats 148
Kurvy More stats 146
Trefný vzkaz Většího vlastence soudruhu Hvížďalovi na NP More stats 144
VESELÉ VELIKONOCE More stats 138
Kapitalismus a socialismus More stats 134
FateMagazine v Městskejch sálech More stats 134
JEDNÍM ŘEZEM – Yarda Pichlík More stats 128
Vítězství pracujícího lidu? More stats 127
Účast komunistů u Severočechů je nebezpečná More stats 125
Vinař pro Palosina I – Viva More stats 119
Sex a žaloba More stats 118
UF More stats 117
KONEČNĚ!!! More stats 117
Zdravím všechny dobré lidi More stats 116
Síla pokroku – dej si pozor, Čunku! More stats 114
Cestovatelka III More stats 113
Legendární PAKO opět vyšlo More stats 113
Kdyby se lásky pohřbívaly – Blue Monday More stats 111
Kdo neskáče, není Čech More stats 108
Z hlediska vyššího principu mravního More stats 107
ROZHOVOR PRO TEPLICKÝ KURÝR More stats 101

PĚNICE

Posted in Povídky by ondys on Červen 21, 2011

Šel jsem s babičkou z Palackého ulice přes náměstí a za morovým sloupem jsme potkali starou cikánku, metařku Morovou v květované sukni, která hádala lidem z ruky. Poníženě nabízela své služby za směšný peníz, ale jenom občas k ní někdo přistoupil a s povýšeným výrazem čekal na věštbu, jako by říkal, tak se ukaž, ty krávo prohandlovaná. Většina míjejících koukala bokem a vyhýbala se jí obloukem. Babička se k ní přihrnula jako velká voda a přátelsky se pozdravily. Daly se do řeči a já se hrozně styděl, protože jsem vnímal pohledy procházejících lidí. Házeli po nás nechutí a kamenovali opovržením. Nejraději bych se vytrhl babičce z ruky a utekl hodně daleko, ale nedovolilo mi to zaujetí, které věnovaly rozhovoru. Nevydávaly stejné skřeky a blábolivé zvuky jako dospělí, vnímal jsem je často jako opelichané šimpanze bušící se pěstmi do prsou v pojízdné kleci za velikým stanem kočovného cirkusu na volné pláni u nádraží. Neslyšel jsem skřípavé, drnčivé a nízké tóny, ale zaznívala slova, kterým jsem rozuměl, i když mluvily zvláštním jazykem, a najednou jsem si připadal jako v lese se štěbetáním ptáků v tichu provoněném nahořklou vůní pryskyřice. Před rozloučením cikánka Morová natáhla ruku a poprosila babičku, jestli by se nepodívala do budoucnosti. Stačil ji zlomek vteřiny. Pohladila slovem, ale měla smutné oči. Cikánka Morová popadla koště a začala s ním tančit po dlážděné ulici jako mladice. Vklouzla do špíny mezi domy s oprýskanou omítkou a zanechávala za sebou čistou ulici s nebem slunícím se v prasklé tabuli okna jednoho z domů. Zpívala cikánskou písničku, lidi se zastavovali a nechápali, co je k tomu vede. Babička mi zašeptala se spokojeným úsměvem, že jejich duše je přinutily, ale nechápal jsem, co tím myslí. Znal jsem jenom dvě. Jedna se nafukovala v kolech a druhá byla z kapra, kterého tatínek zabíjel na Štědrý den. Řekl jsem to babičce a rozesmálo ji to. Začala mě líbat a tvrdit, že jsem taky její duše. Dost mě to rozladilo, nerad jsem se mazlil, a naštvaně vykřikl, že nejsem ničí a nikdy ani nebudu. Nezkazilo jí to náladu a smála se od srdce. Její smích byl nakažlivý jako neštovice, které jsem prodělal před týdnem, chytil jsem je od mladší sestry a ta zase v jeslích, ale jinak mnohem příjemnější a nedělaly se po něm strupy. Zmocnil se mě a lidi na sebe koukali, jako by říkali, co je to za cvoky, ale koutky úst se rozvlnily a povolily sevření vrásek. Smích nás všechny vysvobodil ze zašedlé vážnosti. Chytil jsem babičku za ruku a cítil, že náš smích se narodil z cikánské písničky metařky Morové. Nikdy jsem na to nezapomněl a pokaždé ji ve městě hlasitě zdravil, i když mě nepoznávala, protože byla čím dál smutnější a shrbenější. Vytušila, že v nastupující době stroje převezmou iniciativu při úklidu ulic, aby se zvládl nárůst nečistoty, a se svým dvoukolákem by jim pouze překážela. Kdo však zbaví lidi svinstva v jejich nitru? Na to nehledali odpověď ani slovutní inženýři lidských duší, pěli ódy na zářivě čistou budoucnost a zaprášené buldozery útočily dnem i nocí na Palackého ulici, aby dobyly místo pro paneláky na příštím sídlišti prvního kosmonauta Jurije Gagarina.
VLADIMÍR ONDYS 2001

Roman Nešetřil v Bárce – z mailu

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Červen 21, 2011

Dobrý den,
posílám program kavárny Bárka v Teplicích na měsíc červenec.
G. Hauptvogelová

 

Nedělní chvilka poezie – Blue Monday

Posted in Knihovna BM by ondys on Červen 19, 2011

Co na to Jaroslav Seifert?

Snad nejkrásnější duch z český a určitě jeden z nejkrásnějších světový poesie?

Žaluji větru, život je krátký,
vraťte se, koně,
kdyby se koně mohli vrátit,
kdyby se čas mohl vrátit zpátky!
Kdyby nazpět hodiny bily
ty chvíle, jež jsme promarnili,
kdyby stroj, nazpět otáčev se,
rozmotal provaz sebevrahu
a měsíc, který včera zapad,
kdyby se vrátil na oblohu,
kdybychom mohli znovu plakat
pro bolesti malicherné!
Žaluji větru, který letí,
kdyby se vítr mohl vrátit
a vrátit masku mrtvé pleti,
posmrtnou masku, která s čela
ve chvíli smrti odletěla
a kterou vítr s sebou nese,
bychom ji mohli zlíbat ještě,
dřív, nežli rozbije se
v korunách stromů, v kapkách deště.

Co na to moje krásná vzpomínka – rok 1970 a nutkavá potřeba nejít a neřvat se zástupama poctivejch pracujících – Inka Machulková?

Neptejte se mě na marxistickou filozofii!
Moje město zní v hloubce
jak rozbitá kytara –

Věty v novinách, věty na schůzích
nesouhlasí s rasovým útiskem černochů
a předseda uličního výboru
odmítá bydlet v jedné vile
s cikánskou rodinou.

V Mladém světě se smějou módním návrhům od Diora
a mé spolužačky se ušklíbly,
když jsem si vzala šoféra z lásky.

Řekněte, proč pořád
hadrové babičky dojídají zbytky v automatech,
proč ještě jsou někde přitlučené cedule:

Je nebezpečné dotýkat se strun
i na zem spadlých

 

A co na to jeden s těch, kteří prožili smutek až na jeho hořký dno bez účasti a východiska?
Robinson Jeffers: Elegie pro Unu.

 

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše
co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru. Una dosud žije!
Je tomu hrstka let – jsme milostnou dvojicí,
lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let –
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
trpělivostí učí naše syny
číst. Je tam stále
se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let –
sedíme se svými dospělými syny
v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
překypují
divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
tam stojí,
vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
zapomenutých bohů,
a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho
krásy. Jenom návrat domů
k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
tyto naše osudové zážitky
jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
a trvají věčně…

Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel
první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže – nikoliv ta její!
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu
o půlnoci
a po číškách ráno – nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.

Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi –
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!

Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
statečného života, jak jsou
vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti. Že jsem tě
viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením – do nicoty. Je to obvyklé, věřím. Byl jsem
toho svědkem a doufám, že jsem
tě nikdy nezklamal. Myšlenka hodná opovržení –
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být – hořké.

V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od
Koňské říčky, který
zápasil se Smrtí – hmatatelně, jak řekli svědci,
hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě –
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději –
nebo ryzí hněv –
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli
jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych
na tvé stříbrem obložené zrcátko, o které jsi mne
požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala
na svou tvář,
maličko pozměněnou. Byla jsi ještě krásná,
ale nikoli už – jako dříve – podobná sokolu.
Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila
zrcátko; a já se provinile
usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
Ty lži –
neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť
a na chvíli ji uspat. Nikdy se nestrachuj:
nezapomenu na tebe –
dokud nebudu s tebou je to už jen hra
a sebeklam: ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší…

V Mušli u Hadích lázní

Posted in Pikant by ondys on Červen 19, 2011

Dopoledne nás v lázeňském parku zaskočil přívalový liják přesně takový, jaký hasiči nahrazují v katastrofických filmech, a Mušle slouží ke kulturním vystoupením v době, kdy se městem potulují zamilované starší páry s rukou v ruce a pokulhávající Arabové ani vzdáleně nepřipomínají teroristy žíznivé krve odhodlané k příkladnému sebeobětování. Na dřevěném pódiu dva mladíci s lahvemi piva v ruce stáli místo umělců, jeden se už válel u mříže před dveřmi do zákulisí po nějakém hodně vysilujícím výkonu a prababička s babičkou opatrovaly dva vnoučky, menšího ještě v kočárku a druhého, který mu zrovna odrostl. Asi se velmi nudil a usilovně se snažil zabavit ostatní potutelnými štípanci do tvářičky mladšího brášky.  Staré ženy se smály ošívání prcka a s úsměvnou trpělivostí se během svého rozhovoru přenášely přes stupňované trýznění nejmenšího mezi námi, až to zákonitě muselo skončit bolestivým vřískotem, když to starší brutálněji přehnal. Nastalo sáhodlouhé domlouvání, jeden by se za tu dobu určitě posral, kdyby na něho přišlo nucení, a ve finále jim větší bratr předvedl pokání v podobě kousku, po němž se nejmladší zoufale rozplakal. Očividně se jednalo o demonstraci jeho moci ve společnosti bab. Čekal jsem, jak situace vyústí, ale zrovna liják ustal a paprsky slunce zalily opuštěné lavičky před námi. Rocky přestal udiveně pozorovat podivné chování lidské smečky starých čub i štěňat z jeho pohledu asi nepochopitelné, když hry štěňat formují normy chování v dospělosti, zvedl hlavu směrem k bustě TGM sprejerem postříkané do zelena v duchu Greenpiss a vyrazili jsme zase vochcávat.

Vladimír Ondys 19. 6. 2011