Vladimír Ondys – Z konce světa

Po záruce – Viva

Posted in Vivina skříňka by ondys on Duben 30, 2011

V dobách minulých jsem po zakoupení nebo obdarování novým domácím spotřebičem přemýšlela, co s tím starým, dosud funkčním. Dneska to už neplatí, protože se stroje rozsypou, ledva jim doběhne záruční lhůta. Ani opravit nejdou, protože náhradní díly buď nejsou, nebo jsou skoro stejně drahé jako nový výrobek. Dřív stačilo vyměnit relátko, vypínač nebo uhlíky a jelo se dál. Taky si vzpomínám, že se převíjely motory. Ale dnes jen inovujeme, inovujeme a inovujeme. Kvalita „vylepšeného“ přístroje bývá často horší než u jeho předchůdce.

Pár „prehistorických“ spotřebičů nám stále dělá dobrou službu ve víkendové domácnosti. Do přelomu roku k nim patřila i pračka se ždímačkou  značky ROMO, ale tu si odvlekli čistomilní zloději.

Jaké spolehlivé kousky přesluhují u vás?

Kombinovaný sporák. Vršek pohání plynová bomba, troubu elektřina. Bez omezení, protože nefunguje termostat. Pečící osoba musí být ve střehu, aby proces pečící nepřerostl v proces kremační.

Calexka s jedním kompresorem. To byl hit!

Papiňáky vypadají i dnes velmi podobně. Používáme ho zřídkakdy, možná i proto gumové těsnění nezteřelo.

Co k ní dodat? Tahle sloužila dokonce manželově babičce.

Stále elegantní...

Turborobot - dárek. Součástí je i mixér a kávomlýnek. Podstavec prodávali zvlášť. Stál stodvacet korun a byl nedostatkovým zbožím. Metly otáčely nádobou usazenou na točně. Metly metly, nádoba se točila proti směru metlení, není nad krémy tímhle soustrojím vyšlehané.

Už žádný Ind na dietě – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Duben 28, 2011

Už žádný Ind...

(Popis druhový aneb na orloji je celá)

Už žádný Ind na dietě, žádný domnělý Číňan, ale pravý osmiruký číšník dopravil na servírovacím automatu kopec talířů, haldu misek, změť cinkajících příborů různých tvarů, dokonce tak rozličných, že u některých by se dalo úspěšně pochybovat, zdali se jedná o pomůcky kultivující stravovací návyky. Lžíce, vidličky, nože, prosím. Ale k čemu dvě golfové hole naaranžované s květy orchidejí ve zlatém vozíku, malý benzínový křovinořez, akumulátorový šroubovák s čelovou lampou pro noční orientační běžce nebo sada certifikovaných akupunkturních jehel se stříbrným držátkem?

Servírka a barmanka zároveň, až na třetí oko uprostřed čela, opravdu podobná čínskému děvčeti přikvačila ke stolu v doprovodu pojízdného nápojového robota. Konečně. Zde je všechno co mé srdce a hrdlo žádá. Sklenice, poháry, kalíšky, frťany, baňky, křivule darované i posbírané po barech, hospodách, knajpách celého známého vesmíru, uložené pěkně podle druhů v osvětlených boxech z leštěné platiny. Podobně, jako spodní část nápojového robota připomíná otevřený válec s policemi, tak by se dal vršek tvarem přirovnat k slunečním mlýnům na šestém měsíci čtvrté oběžnice hvězdy Glatobrus nebo pro lepší orientaci málo významné populace na planetě Zemi, která by náhodou tyto zápisky četla, k zmenšenině pamětihodné humanoidní stavby, v jejím čele jsou dva velké kulaté budíky pomalované pitoreskními obrázky a v oknech se pravidelně motají podivně vystrojené loutky. Lidé na tenhle časostroj hledí s fascinovaným údivem, protože poznat kolik vlastně ukazují hodin je takřka nemožné a roboti po obvodu stavby sice občas hnou hnátem, ale na případné dotazy evidentně nereagují. Je jasné, že se jedná pouze o primitivní, historické prototypy. Náš robot má multi-informační, časově-prostorový displej, místo figurek malé busty významných předků na plavidle zastoupených druhů, někdy fakt hodně strašidelných a místo postav v oknech kolují stále plné flašky. Dokáže vytvořit dokonalou iluzi multikina, planetária všehomíru i obecní záchytné stanice. Barmanka zatlačila na jednu z figurek vydlabaných laserovým řezbářem snad z ebenového dřeva a z rozšklebené tlamky začala do skleničky proudit dávka Fernetu.

Svorně jsme otočili pohledy k Billovi a ten dlabal taky. Číšník položil talíř s příborem před každého z nás, jedno prostírání na prozatím prázdné místo určené pro Parrota, který se už, už blížil ke stolu, uzmul zpod Billovy brady tác s kolenem a jal se ho spravedlivě porcovat.

Sborově i stejně tak svorně jsme se přivítali s Rodem. Rod Parrot bezesporu patří mezi nejbizarnější formy živých, inteligentních organismu široko daleko. Jen se pokusit jej slovně popsat je téměř nemožné, až to téměř nestojí za pokus. Přesto seberme do hrsti kus představivosti, rozum nechme stranou a popišme onu hříčku kosmické evoluce. Vlastně ani nebude třeba mnoha slov. Rod prostě vypadá jako kříženec brouka Pytlíka a Javy 250. Mezi horní i dolní končetiny má vrostlé po jednom tlustém pružném kole. Vpředu větší, menší vzadu. Tykadla na hlavě se ohýbají dolů, postupně přecházejí v organická řídítka-dokonce jimi opravdu přidává plyn-metan. Nejsou přirostlá napevno, mohou sloužit i jako párek rukou. Celé bledě modré tělo je vyztužené jakýmisi pružnými dráty. Špičatá hlava ční kupředu jako čelní reflektor, po stranách mohutné sací průduchy, stejně podél celé hrudi, objemnější než palivová nádrž silničních motocyklů, nemluvě o výfucích po stranách, které reaktivním proudem spalin umožňují dopředný pohyb. Je to logické, Rod pochází z velké ledové planety Garcheba, pokryté zmrzlou krustou, kde šerá oblaka bouří ve výšinách a vrací metanové přívalové deště zpět plytkým jezerům, bohatým na studeno-metanový život. V raných fázích vývoje byli Garchebané velmi podobní žralokům kladivounům, mezi jiným i tím, že se museli neustále pohybovat po široširých pláních nesrovnatelně větší rychlostí, aby nasáváním povětří zásobili vlastní divoký metabolismus. Postupně jejich civilizace dosáhla nebývalého rozmachu a stali se významnými kolonizátory planet, podobných mateřské a nejvýznamnějším obchodním kartelem obchodujícím s plynnými substancemi v měřítku jim známého vesmíru.

http://www.youtube.com/watch?v=i3aUDjXA0Jg&feature=related

ZAHRADA

Posted in Ahoj by ondys on Duben 26, 2011

Každý z nás by měl mít nějaký svůj ostrůvek na rozbouřeném moři, kam se rád uchýlí, když vlny hrozí, že se ho nenávratně zmocní. Můj nejnovější je ohraničený vysokou zdí se záhony květin v sousedství růží, s keři různých okrasných dřevin a trávníku posetém sedmikráskami a pampeliškami pod jehličnatými stromy, které chrání svými větvemi část zahrady před zničující průtrži mračen. Nejraději se posadím do jejich stínu, poslouchám zvuky z okolí, pozoruji Rockyho při hrátkách s tenisovými míčky a kochám se svou existencí bez přemýšlení. Úmyslně sem nevložím fotografii, abyste měli volný prostor pro svobodnou představu mého ostrůvku. Jaký je ten váš?

Brno, Brno, …plno – Viva

Posted in Vivina skříňka by ondys on Duben 24, 2011

No...

Zelený čtvrtek, 23°C, modrá obloha, volno volníčko. Ideální chvíle pro výlet. Sice jsem v Brně každou chvilku, ale znám dobře jen Olympii, Vaňkovku, výstaviště, přehradu, Myslivnu a Klajdovku, protože městem spíš projíždím, než abych v něm dlela.  Na Špilberku jsem byla naposledy ve čtvrté třídě se školou. Dodnes si pamatuju, jak mi běhal mráz po zádech, když nám ukazovali španělskou botu a železnou pannu v hradním vězení. Nedokázala jsem si v dětským mozku srovnat, jak je možný, že by byl člověk člověku schopný způsobit takový děsivý utrpení.

Od parkoviště mezi paneláky jsme vyrazili směr hrad. Na Mendlově náměstí to vypadalo jak při majálesu. Každá volná plocha na trávě byla obsazena polehávajícími a klábosícími lidmi, každý třímal v ruce půllitr se zeleným pivem. To rozlívali v pivovaru Starobrno, který leží hned za zdmi Augustiniánského kláštera. Pivo jsme si nedali, aby nám neztěžkly nohy před namáhavým výstupem na vrchol.

Klášter je takovou perlou Mendláku. Celkem slušně zrekonstruovaný, ještě by mohli vystavět skleník v místě, kde původně stával. Zbyly po něm jen základy a zoraná hlína.

Od kláštera vyrážíme k prvnímu výškovému táboru – přes Úvoz do Pellicovy ulice. Je nádherná. Jeden secesní barák vedle druhého, opravené s vkusem a elegancí. Byty v těch činžácích jsou určitě náramný!

Ale Špilberk volá, je čas vyrazit výš a výš. Vybíráme nejstrmější cestu, míjíme dětské hřiště a stoupáme do oblak. Protože jsme si vhodně načasovali formu, nepřepálili start a dobře rozvrhli síly, další výškové tábory jen míjíme a blížíme se kvapem k cíli. Hurá! Hrad je ztečen! I když… Je zamčeno. Zavírá se v pět a my máme na hodinkách půl šestý. Aspoň jsme ušetřeni mučidel.

Procházíme pod hradbami a kocháme se úchvatným výhledem. No úchvatným… Paneláky sevřely všechny architektonické skvosty do kleští. Není to vůbec hezký pohled. Muselo to být krásný město v nádherný přírodě. Tak ještě před osmdesáti lety…

Škoda ho 😦

Opatství

Rolničky

Vrata s kováním

A ještě jednou v celé kráse

Skleník

Opatství

Secese

Petr a Pavel

Opatství

Hradby

Vyhlídka

Mendlák

Zelený čtvrtek

Kde byl autor? – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Duben 22, 2011

Restaurace Slávie, Teplice, sobota 12.III.2011 – 20,00. Snad nejočekávanější akce předjaří, aspoň z mé strany kulturního dohazovače. Vlasta Třešňák, jeden z nejoriginálnějších písničkářů střední Evropy. Oproti vystoupení na zahájení lázeňské sezóny před dvěma lety ne s kapelou, leč sám s kytarou a harmonikou. A tudy se začíná valit šutr traumatu. Někteří  včetně mě se z toho ani po tejdnu nevzpamatovali – po ani ne půlhodinovém vystoupení nasranej odjezd s doporučením, ať se mu nedivíme. Já jsem se teda nedivil. Rozbor příčin by žádal vydání přílohy k tomuhle číslu, ale kolem a kolem jde nejspíš o špatnou domluvu a komunikační šum mezi umělcem a šéfem podniku. Jeden nevěděl, jak vypadá Slávie a druhej zas si neuměl představit, že combo o 60 W na ni nestačí. Takže od prvního stolu u pódia harmonika dobrá, kytara hučela a zpěv pokud slyšet, tak nerozumět ani slovo – a to jsem texty znal ! K tomu třeba připočíst, že JAKO VŽDYCKY VŠUDE cítili někteří „posluchači“ neodolatelnou potřebu krmit okolí  výplody svého mdlého ducha, samozřejmě z řádu skvostů. Nejvíc se vyznamenávali jacísi dva vobejdové, které neznal ani Natty (což už je co říct !), natož já. Moje zařvání, jestli by nechtěli laskavě ty DRŽky DRŽet, přišlo totálně pozdě – Třešňák už měl kytaru za hlavou jako Hendrix na Woodstocku, ale ne proto, že by na ni chtěl poslepu takhle hrát. Bylo to gesto znamenající  „ich hábe hende hóch“.

     Komu čest, tomu jo ! Pan šéf vstupný vrátil a já jen doufám, že když jsme tam pak chlastali do 23,00 a řada dalších ještě dál, snad se díra aspoň zhruba zalepila. Chybami učiti se nutno (Vladimír Iljič  to dokonce ve své variaci každýmu opakoval 3x !) a při pozvání dalšího akustického barda bude třeba hlavně nahlásit kvadraturu a možná i kubaturu podniku.

     Nojo. „Ham and spots“ , čili „Šunku a skvrny“ z uzenýho kolena, které Třešňák kdysi zavedl v USA, když vařil v hospodě a jejichž vlastní verzi jsem měl pro Mistra připravenu na druhý den k snídani, jsem žral až do dalšího pátku (bylo toho hodně a bylo to geniálně nakořeněný – inu moje !) a prozpěvoval si mezi žvejky  „…a kde je autor Obrazu Doriana Graye – kde je, kde je ?“


Pruty zlatého deště aneb cos to provedla Sadie – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Duben 21, 2011

Veselé velikonoční svátky

(kosmické vepřové hody)

Odmaskovaný Bill se pustil do vepřového kolena. No, abyste rozuměli, nejedná se o vepřové nebo dokonce prasečí koleno, ale o laboratorní cestou produkované maso (mňamka ze zkumavky) Klaustróna pralesního obývajícího vápenné slatě a blata za velkou duhou na severní polokouli planety Styx7. Klaustróni žijí velmi divoce a nejsou domestikovaní jednoduše proto, že žádný inteligentní domestikátor schopný násilné ingerence do soužití různých biologických specií na vývojovém stupni živočicha, vlastně působitel domácího násilí, vynecháme-li vzájemnou symbiózu na úrovni reálně kooperativních vztahů: vykrmím si tě a pak sním, na Styxu nežije. Predaci bránící přemnožení a přirozené využití biologických zdrojů zcela v duchu Darwinových zákonů evoluce zajišťuje dravá mutace Klaustróna, Kalous dravý-páskovaný, který zdaleka nedosahuje rozměrů své kořisti, ale loví v organizovaných smečkách a kořist v obklíčení znehybňuje kolektivní hypnózou. Jedná se o tvora v obecném pojímání estetična, krásou nepoznamenaného, ryze ohavného, škaredého, ba vzezření hrůzného. Pokud bych v Lexikonu měl nalézt srovnání s nějakým živočichem, který kdy na Zemi žil, byla by na místě aproximace vnějškového vzezření s Entelodontem, který jako vrcholový lovec i mrchožrout vládl Zemi v geologickém období třetihor (podle terminologie Lexikonu: Eocén až Myocén ).

Olbřímí vidlička v Billově pravé ruce pomalu zajížděla do propečeného kusu masa, až z důlků po vpichu počaly vytékat proužky mastné šťávy. Vždy když dvouhrotou vidlici zatlačil hlouběji, tlakem vzniklé prohlubně se na okamžik zaplnily žlutými rybníčky tuku a vyloudily na jeho tváři blažený úsměv.

„Kolénko správně propečené, akorát tak pro nás dobré“

Otočil pečínku na stranu, špičatým koncem nože pomalu zakrojil do hloubky pěkně propečené, půlcentimetrové kůže a uvážlivým pohybem ji pomalu podélně rozřízl. Za zvuků šumu svistu se vyvalil oblak horké páry, líně se počal rozvalovat na desce stolu jako mlha z odpálené dýmovnice. Máváním rukou kolem tváří jsme odháněli obláčky dýmu, abychom na sebe aspoň trochu viděli. Všichni napjatě čekali až Bill nožem, vidličkou nebo i prsty podebere mírně odchlíplý okraj a zbaví pečeni vzácného obalu. Obě hmoty téhož, však různé konzistence, odlézaly jedna od druhé, jako když chcete se zdi stáhnout nakřivo nalepenou, lepem nacucanou tapetu a všichni napjatě očekávali, zdali se objeví nějací Ozónci. Snad se jich pár ukáže. A taky, že jo. Tu odněkud z vnitřku propečené tkáně vyskočil jeden, tam druhý, třetí. Chvíli se kouleli po stole, mapovali plochu od konce ke konci, až spadli na zem, párkrát poskočili jako gumová kulička, rozložili nožky zpod tělíček a zmizeli do škvír a děr podél stěn a nábytku. Co jsou vlastně Ozónci? Malí, ale velice důležití cizopasníci velikosti pozemské cukrovinky zvané antiperle, akorát barvy nažloutlé. Obvykle žijí ve svalovině Klaustrónů a příbuzných živočichů a požírají odumřelou cystickou tkáň hostitele, čímž symbioticky zpevňují jeho nedostatečně vyvinutý vnitřní skeleton. Vystaveni teplotám nad 200 stupňů, chcete-li 473 Kelvina či 392 stupňů Fahrenheita zdárně přežívají a začínají vylučovat látku velmi podobnou piperinu, obsaženou v různých odrůdách světského pepře a tím dodávají masu charakteristicky nezaměnitelnou chuť a vůni. Tepelnou úpravou, odumřením tkáně, působením chorob však dochází k sesychání cystických měchýřků, k nárůstu tlaku, zvýšenému pnutí a Ozónci jsou vypuzování mimo tělo svého hostitele podobně jako semena některých sukulentních rostlin nebo si klidně můžete představit, že po vás někdo střílí pecky z čerstvých višní nebo ještě lépe takových těch naložených spolu s jiným ovocem v lihu. Zrovna jeden trefil Billa do oka. Do sulcovité hnědi opečená kůže je velmi cenná, oplývající hojivými látkami s velice příznivým účinkem na pleť mnoha vesmírných bytostí. Michaelová používá pečenou kůži již dlouhá léta, coby pleťovou masku, jak posléze jistě ráda převede. Bill konečně oddělil kůru od jídla a doktorka neváhaje opravdu ni sekundy, strhla kůži z talíře, připleštila sliznatý plát připomínající olejem nasákly hadr na podlahu k obličeji, aby jej jen malou chvíli sňala a požádala Billa, ať vykrojí pár otvorů pro oči, třetí k prostrčení tykadla, protože by nás rád viděla a vůbec měla přehled co se kolem děje. Pak upravený hnus opět pečlivě rozložila na hlavu.
Ale to už bizarní stín za výlohou pizzerie prozradil, že se blíží Rod Parrot.

ŠATY DĚLAJÍ PO(B)LITIKA

Posted in Gril by ondys on Duben 20, 2011

Poslední dobou je to stále jasnější. Všichni se bojíme otevřít skříně, zda z nich opět nevypadne nějaký kostlivec v současném rouchu módního střihu a nezačne tvrdit, že už není arogantní bolševický papaláš, který s osobní láskou k výhodnějšímu způsobu života v socialistickém kolektivu usilovně žvanil celá desetiletí o nebezpečí rovné soutěže v kapitalismu zpátečnicky založeném na bezohledném individualismu, ale nyní je už současný demokratický politik evropského střihu se snahou nás uchránit před korupcí i úskalím přímé demokracie, poněvadž lidé jsou nedokonalí a překročí svůj stín jen ve dnech voleb, pokud zvolí jeho stranu v drtivé většině s počtem členů pokrokově odpovídajícímu přiměřeně rozvětvenému gangu bez dnes už zbytečných pěšáků, mnohem kvalifikovaněji je nahradí státní úředníci v případě volebního vítězství tak příkladně lidumilného klanu se špičkami nepostrádajícími vysokoškolské diplomy, poněvadž se na přerozdělování peněz daňových poplatníků, vážení soudru…, ehm, ovčané, musí pořád vědecky, aby nedejbože nedošlo ke zpátečnicky rovné soutěži a nerozbujely se nám tu skutečně kapitalistické poměry.  Co by si pak všichni  neschopní sociopati vlastně počali?

JEDNO KONČÍ, JINÉ ZAČÍNÁ

Posted in Ahoj by ondys on Duben 17, 2011

Docela smutný konec jednoho fajn blogu…“ napsal dnes Jura Sedlák na uzavřeném blogu Možná přijde i JXD do svého posledního komentáře, poněvadž blog už nemíním otevřít, budu reagovat zde.

Každý z nás zažil podobnou situaci a mně se moc ulevilo, měl jsem už dlouho pocit, že mařím čas s oživováním mrtvého projektu na úkor nadějnějších ve skutečném životě. Každý z nás má omezenou zásobu času i energie a nacházím se ve věku, kdy se z toho stává velmi palčivý problém. Fakt je, že mi nejvíc dodala nešťastná událost s profesorem Klausem v Chile, pozorně jsem studoval celou situaci s přivlastněním psacího pera na videu a najednou mi došlo v jediném okamžiku, proč se lidi, jako jsem já, v naší zemi pravidelně nacházejí v tíživé životní situaci a jiní úspěšně parazitují s tak nestydatou dávkou arogance. Jsme sice nedokonalí lidé, ale muže z nás udělá jenom fakt, že člověk v sobě najde sílu přiznat si, že se někdy musí dobrovolně omezit a zatnout zuby v zájmu příští naděje, pokud si začne nalhávat cokoli jiného, aby se zbavil hodně nepříjemné osobní odpovědnosti, je to reakce připomínající potměšilé baby na nějakém podivném trhu a mužům nikdy nepřísluší. Tož tak, Juráši…