Vladimír Ondys – Z konce světa

Kdo je na tahu? – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 31, 2012

…Aneb všechny hry nejsou ke hraní.

I s Fáríhem kdesi mezi zavazadly odbočila dodávka z hlavní silnice a cestou točenou do serpentin klesala do údolí. Reflektory ve tmě ohmatávaly rozeklané kameny, shluky zakrslých keříků vrhajících dlouhé stíny, pokřivené kmeny borovic, narazily na spleť cypřišů, rychle sklouzly po skalních hradbách plných letmo zahlédnutých prasklin, ostrých výčnělků. Vzdálený maják, na samém kraji útesu vpravo, půlkruhem obepínal spolu s pevninou vbíhající do moře na straně levé vodní masu do otevřeného zátoky, osvětloval z dálky viditelné hřbety vln na temném i blýskavém podkladu vodní hmoty. Sroloval jsem postranní okénko, dovnitř pronikl odér mořských řas, ven dým cigarety, kterou si mamá dopřávala na předním sedadle. Vehikl před námi přibrzdil, zastavil na kruhovém objezdu, dal přednost obstarožní Fordce jak vystřižené z filmů o slavném agentovi jejího veličenstva, příslušná směrovka v kruhu koncových světel přestala signalizovat přibližně v polovině ujeté trasy, poté pomalu odbočil do průjezdní brány, hned na rohu postaršího hotelového komplexu postaveného patrně brzy po válce. Prostorný čtvercový dvůr, podivně zašlý, přízemí osvětlené sanitárními lampami, zamřížované dveře skladů, kšeftů, provozoven služeb rozličných-odvrácená strana světa drobného obchodování, uprostřed pískoviště, v prohlubních dešťovka, mezi kovovými brankami na háčcích natažené prádelní šňůry, odlesky potemnělých oken na třech stranách monolitu, jedna-jistojistě hotelová-září hřejivými světýlky zdánlivě bezstarostného života. Vystupujeme. Vedle schůdků, pod největší z lamp, postává menší žena, drdol hustých vlasů do stříbrna, mohutná lýtka stejně jako poprsí i výstřih. Odhazuji tupý špendlík do trávy. Na prádelní šňůře povlává v příjemném slaném vánku hadr na podlahu.

„Tanganika Parzudaki, vítejte v hotelu Clarion, jaké milé tváře, vítejte.“
„V jak krásném místě máme tu čest ocitnout se.“ Šveholí Fáríh, v notně pomačkaném hábitu a mrká opuchlými víčky.
Podivný drožkař opřený o střechu vozu se usmívá, mne knír, mhouří oči, kšiltovku do čela. Mamá pevně rozkročená, stabilizovaná holí ve třech bodech, podobná pohaslým zdím a jednomu ožilému obličeji, pohybuje vrásčitými pysky, snad aby srovnala umělý chrup, protáhla mimické svalstvo, odlesky okolí v kulatých brýlích a zvlhlé oči, podává ženě ruku. Fáríh a Otto ji následují v mírném úklonu. Tisknu její dlaň poslední. Kdesi, uprostřed hrudi opět cítím bolest.

„Paní Tanganiko, rádi bychom s tajemníkem ještě něco probrali při cigaretě tady venku.“
„Milí, nejmilejší klidně si můžete zapálit uvnitř, u stolu, večeře bude za chvíli. Paní Anemone si určitě ráda zapálí s vámi.“
„Děkujeme, ještě probereme drobnosti, spočineme pohledem v hvězdokupách na obloze a proneseme modlitbu k Nejvyššímu.“
„Vy jistě budete Kara Delik? Jen co doprovodím hosty do salónu, hned se pro vás vrátím. Bloudili byste. Sklepní prostory jsou učiněný labyrint. Minotaurus žil na Krétě, ale znáte to: Ten kdo bloudí a netrefí, nikdy neodejde.“ Vyloudila vymazlený (které prase tenhle přívlastek vymyslelo!) úsměv, příliš tlustě namalované linky místo obočí sjely od kořene placatého nosu s širokými nozdrami níž a s mamá v podpaždí, následovány komorníkem, opatrně sestupovaly do podzemí.

Orientální šátek kolem krku, kromě hedvábných suků a lesklé příze imitujících perleť, ukrývá v cípech nepatrné diody, nerozeznatelné od celku, ani když drobně problesknou. Šátek a shemagh na hlavě fungují jako anténa, kromě lokačních špendlíků jsou jediným přímým spojením s ostatními souputníky odjinud. Bláznivý drožkař přistupuje s tabatěrkou, Faríh i já odebíráme jednu „upřímnou“ bez filtru, drožkař přejede špinku špičkou jazyka, Faríh škrtá koksákem. Plamen u oka. Bolest neustává. Potahujeme v kroužku z cigaret. Zelená dioda zablikne každou hodinu a jen rutinně oznamuje, že vše je v pořádku. Modrá-nouzová udává polohu, spojená s čipem v těle, najdou-li textilii, pak objeví i mne. Červená! Červená nemá svítit. Nemá…ale svítí?! Konec skrytý pod hábitem pálí, vetkané barevné nitě ožily. Něco nebude, jak má být. My vyspělí odjinud, nevzýváme dobro ani zlo, přesto cítím jisté příkoří a roztrpčení. Domorodec šouravou chůzí kráčí k vjezdu, za ním pes. Popoběhne, zastaví, nosem u země čichá, zvedné nožku, když se stařík ohlédne, běží bez váhání a oba mizí v bráně. Nezaznamenal jsem je během příjezdu. Od brány zavanul ostrý, ztuchlý chlad, jen krátce bodl, pak prudce zavoněl tabák.

Taxikář nahrbeně svírá prostředníkem a palcem konec ubaleného žvára. „Pánové-procedí do dýmu kolem hlavy-Pravda nesmí záviset na tom, komu bude sloužit!“
Faríh v záklonu se zasměje a také vypustí oblak kouře. „Samozřejmě, zvelič pravdu a máš hloupost.“
Usmívám se poněkud hořce. Taxikář ležérně zasalutuje. Nasedá, odjíždí. Máváme.
„Á, Pánové dokouřili? Račte za mnou.“

Reklamy

Pohlednice z Prahy

Posted in Z pošty by ondys on Leden 30, 2012

Už jim zase rostou...

 

Zadřená z nelidskýho přetížení

 

 

Pohlednice z Istanbulu – od Vivy

Posted in Vivina skříňka by ondys on Leden 29, 2012

Vydali jsme se poznávat Istanbul. Nádherné město! Posílám pohlednice.

Připadala jsem si tam jak doma. České tramvaje, hlavní náměstí vypadalo jak liberecké, milí lidé, všude absolutně čisto. Skoro stejný žlutý taxík, jako ten, kterým jsme jeli Ruzyň, nás odvezl z centra do hotelu. Nadchl mě bazar s nepřeberným množstvím všeho možného, uchvátily mě hlavně čaje a koření. Památky křesťanské, byzantské i arabské, pořád bylo na co koukat. Hagia Sophia je velkolepá a Modrá mešita impozantní.
Po příjezdu bylo příjemných 12-14°C, ve čtvrtek přišlo prudké ochlazení. Při noční plavbě na Zlatý roh jsem chtěla z horní nekryté paluby lodi vyfotit osvětlené město. Nebyl to moc dobrý nápad. Ale to jsem zjistila až když jsem se ho rozhodla realizovat. Obrovské vlny se tříštily o bok parníku a vítr foukal tak silný, že mi rozepnul náušnici. Ještě, že jsem se udržela na nohách… Do rána napadly tři centimetry sněhu.
Sněhová pokrývka absolutně paralyzovala letiště. Naše letadlo mělo startovat v 15:40
No, nejen, že se nevzneslo, ale pán na přepážce nás upozornil, že se jen tak jeho startu nedočkáme.  Doporučil nám tranzit přes Vídeň. Souhlasili jsme. Přemístili jsme se do bezcelního prostoru a urvali poslední volný stolek ze všech restaurací. K letadlu, které mělo odletět v 17:25 otevřeli gate v 19:40.  Přišlo mě to draho. V neplánovaném volnu mě to táhlo do duty free shopů. Třikrát. Už se těším na bankovní výpis…
Nasedli jsme do eroplánu a rolovali k rozjezdové dráze. Stáli jsme tam hodinu. Postupně kolem nás projelo a následně se vzneslo pět tureckých letadel. Náš kapitán se pak velmi rozhodně ozval a ejhle!, najednou jsme měli dráhu volnou. Pravda, nebylo 17:25, ale 21:25, ale aspoň jsme se hnuli směrem k domovu. Spoj do Prahy jsme samozřejmě nestihli.
Ale už před přistáním nás kapitán upozornil, že na nás ve Vídni budou čekat delegáti, kteří nás ubytují v hotelu. I kartáčky s pastou pro nás měli připravené. Taky večeři a  pak snídani. Klobouk dolů před takovým profesionálním přístupem.
V sobotu ráno na nás už čekalo minivrtulové letadlo „Gmünde“, které nás bezpečně dopravilo na ruzyňské letiště. Nejen, že by mu byl „rukáv“ velký, dokonce ani žádné schůdky k němu nepasovaly. Tak mělo svoje. Celých pět.
Výlet nás tak nadchl, že už dneska přemýšlíme o jeho zopakování.

Turecko blog

Doprava a přeprava

Budovy

Jídlo a ZOO

Pel mel

TŘEBA SE TO HODÍ

Posted in Ahoj by ondys on Leden 28, 2012

 Základní typografická a estetická pravidla


Typografie je dobrých pět set let rozvíjená nauka o sazbě a úpravě tiskovin. Již od vynálezu knihtisku se formulovala pravidla, jak knihy „ladně“ sestavovat. S příchodem počítačů se tato pravidla neztratila, profesionálové je (většinou) dodržují. Většina laických tvůrců o nich bohužel nikdy neslyšela a tudíž je nedodržuje. Pokud však chceme, aby naše texty k něčemu vypadaly, a zejména, aby mohly být bez problémů dále používány, musíme alespoň základní pravidla znát a dodržovat.

Základní typografická pravidla:

  • Mezerníkem nikdy nic nikam neposouváme (nadpis do středu řádku apod.)

  • Mezerník používáme pro vytváření jediné mezery mezi slovy, větami a za interpunkčními znaménky (dvojtečka, středník, otazník, vykřičník, tečka, čárka)

  • Datum a čas se také píší s mezerami, např. 10. 10. 2004

  • Tečka se nepíše za nadpisem

  • Dvojtečka ve významu početní operace dělení se píše s mezerami, např. 6 : 3 = 2; ve významu sportovního výsledku bez mezer, např. zvítězili 1:0

  • Závorky a uvozovky se od textu uvnitř mezerou neoddělují (píší se „takto“, ne jinak)

  • Jednotky a označení měny se od čísla oddělují nezlomitelnou mezerou (CTRL+SHIFT+mezerník). Podobně se upravuje číslování paragrafů, např. § 6

  • Značka procento se od čísla také odděluje nezlomitelnou mezerou, ale ve významu „procentní“, např. 10% pivo, bez mezery

  • Značka peněžní měny se píše bez tečky. Je- li číslo celé, značka měny se píše za číslem, např. 13 Kč; jestliže je číslo desetinné, značka měny se píše před číslo, např. Kč 6,50

  • Na klávesnici je znak spojovník, pomlčka se vloží kombinací kláves ALT+0150 (MS Word tuto častou chybu automaticky opravuje)

  • Pomlčka se používá se používá ve smyslu

    • „až“ a  „do“ bez mezer, např. 6–9 hod.

    • jako znak „minus“ také bez mezer, např. –9 °C

    • v aritmetických výrazech s mezerami, např. 16 – 9 = 7

Další užitečná moudra:

  • Text je zpravidla složen z několika odstavců, každý z nich vyjadřuje relativně samostatnou myšlenku. Odstavec může obsahovat více řádků, jeden řádek, nebo může být zcela prázdný (nepřesně ho pak označujeme jako „prázdný řádek“)

  • Rozčleňování odstavce do řádků ponecháváme na počítači: klávesou ENTER ukončujeme až celý odstavec, nikdy tak neukončujeme řádky v rámci odstavce

  • Odstavce se v textu zvýrazňují, např. odsazením prvního řádku zleva nebo zvětšenými mezerami mezi odstavci

  • Některé odstavce, např. nadpisy, musí být svázány s následujícími odstavci. K tomu se požívá vlastnost „svázat s následujícím“ (FORMÁT/ODSTAVEC, záložka TOK TEXTU)

  • Vlastnost „kontrola osamocených řádků“  zabraňuje vytváření „vdov“ a „sirotků“

    • Vdova je jeden řádek odstavce, který zůstane dole na stránce, zatímco zbytek odstavce je na další stránce

    • Sirotek je jeden řádek odstavce, který přeteče na další stranu, zatímco většina odstavce zůstane na straně předchozí

  • Před dočasnou úpravou vlastností odstavce (FORMÁT/ODSTAVEC apod.) preferujeme používání stylů odstavců

Některá estetická pravidla:

  • Pro nadpisy používáme bezpatkové písmo, např. ARIAL, pro základní texty patkové, např. TIMES NEW ROMAN

  • Pokud zarovnáváme několik řádků pod sebou na střed, měl by být spodní řádek nejkratší.

  • Pokud strana obsahuje jeden dominantní prvek (název dokumentu atd.), měl by být umístěn v optickém středu, který je kousek nad středem geometrickým.

  • Nejdůležitější  nadpisy nebo obrázky by měly být v textu umístěny na tzv. zlatém řezu. To  je průsečík pomyslných linek přibližně v 1/3 a 2/3 výšky i šířky stránky.

  • Pokud je v textu více obrázků, měly by jejich okraje být v lince. Pokud je na obrázku pohybující se předmět nebo někam hledící člověk, měl by pohyb (pohled) směřovat dovnitř knihy.

  • Popisy obrázků se umísťují do textových polí pod obrázky, píší se menším písmem, než je základní text (někdy i kurzívou) a nepíše se za nimi tečka.

  • Dlouhé „šedé“ texty lidé dnes vůbec nečtou. Proto by text měl být výrazně členěn pomocí nadpisů, odstavců atp. a měl by mít na první pohled zřejmou strukturu.

  • Na začátku referátu, článku atp. by měl být jeden odstavec odlišným písmem (např. kurzívou). V něm by měl být stručně popsán obsah následujícího textu (co se člověk dále dozví – anotace).

http://www.dmklast4.cz/ict/pravidla.htm

DCERA S VNUČKOU V AFRICE

Posted in Z pošty by ondys on Leden 26, 2012

Rozhodly se k atraktivnímu letu nad pláží

Nechaly se vytáhnout do blankytu bez jedinýho mráčku

Prej to bylo úžasný

Veronice se ani nechtělo řídit

Muský dole jenom valili bulvy a jeden se docela vosypal pupínky při focení

Tak mu aspoň zamávaly

Všechno zajímavý jednou skončí

Tak si k přistání vybraly střechu stánku s občerstvením na pláži, aby co nejrychleji doplnily síly

Príma společnost, príma zábava – Roman Nešetřil

Posted in Romanův šuplík by ondys on Leden 24, 2012

Bohužel ne na Tvojí

Rozsekla si mně sekyrkou Tvých dlouhých tmavých vlásků,

bylo to ale na piču,

ne já, to Pospa chutnal Tvojí lásku

Tak jsem se nějak přimotal k předávání almanachu Teplického Šlauchu v kavárně Zahradního domu. Príma společnost, príma zábava a tak mně po pár pivech napadlo, že bych se mohl do autorského čtení zapojit i já. Jenže ouha, nečekaje tento vývoj událostí, neměl jsem sebou nic tištěného a z flashky bez compu nic nevydoluješ. Pátraje v paměti mi došlo, že ze všeho, co jsem kdy stvořil, si pamatuju doslovně jen jeden jediný text. Ono to není nic světoborného, vlastně je to taková cipovina, jak by řekla moje přítelkyně Oluša, puvodem z Kurwinne.
Vzniklo to už v roce 1987, tedy je to hodně vousaté. Ovšem historka a okolnosti vzniku můžou být zajímavé. Aspoň v pondělí večer,  soudě podle reakce posluchačů, to zajímavě působilo.
Takže ve zmíněném roce jsem vykonával základní vojenskou tehdy ještě dvouletou prezenční službu. V té době zrovna ve Vyškově u pomocného technického (tedy pardon tehdy už stavebního praporu). Díky osvícenému a věčně ožralému nadporučíkovi Karlovi Kuralovi – nejen záklaďáci, ale i lampasáci sloužili u výše zmíněné perly Československé lidové armády z trestu – jsme my jen trochu hudebně nadaní, měli možnost vyřádit se v útvarové country folkové kapele s poetickým názvem Bodlák. Já osobně coby virtuos na nástroj zvaný kazoo a hlavně sólový zpěvák tělesa. Protože Karlík Kuralů při každé příležitosti rád vypadl z rodiště Klémy Gottwalda, kde se to v té době hemžilo zelenými uvědomělými mozky, pilně sjednával vystoupení v širokém okolí. A jelikož se jeho a také i nás rád zbavoval i velitel útvaru kulhavý Svobodovec major Tomek, jehož kariéru zbrzdil podpis pod textíkem s názvem 2000 slov, výjezdům kapelky bylo z vyšších míst vždy požehnáno. Dokonce jsme byli občas vyzdvihováni jako jedna z mála chvályhodných aktivit jinak zavrženíhodných lopaťáků. Naštěstí se o průběhu našich zájezdů, utopených v pivním a lihovém oparu, spojených s velkým nebezpečím (nebo snad potěšením) pro slečny i mladé paní v širokém okolí, nikdy nikdo z velitelstva nedozvěděl a pořadatelé koncertů takticky mlčeli, nevědouce, jestli by bylo zdrávo pohněvat si ozbrojenou složku všemocného lidu. Ještě krátký obrázek k dokreslení profilu zmíněného nadporučíka Káji Kurala. Poté, co jej definitivně opustila žena i s dětma, zůstal mu velký byt 3 + 1 na sídlišti. V tom bytě měl lednici, stále plnou lahváčů a kořalky, na zemi oficírský spacák a ve zdi zabouchané hřebíky, což byla jeho skříň. Víc k životu nepotřeboval.
No, ale teď zpátky k tomu textíku. Ve zmíněném roce 1987, to už jsem byl mazák, se nám dokonce podařilo nějakým zázrakem se probojovat na tehdy prestižní festival Svojšický slunovrat. Jakožto nýmandi jsme si svoje oficiální vystoupení odehráli už někdy dopoledne, pak jsme si samozřejmě poslechli nějaký ty tehdejší hvězdy (koneckonců v tomhle žánru jsou hvězdami i nyní. A to hlavně se zaměřením na bluegrass, ke kterýmu jsme, coby většinově rockeři, měli z kotlíkárny nejblíž. Samozřejmě, že pivečko teklo proudem a holky od 16 do použitelnosti před náma nestačily utíkat. Ještě musím říct, že další z privilegií, které nám Kája Kuralů vymohl, bylo, že kvůli stylovosti jsme mohli vystupovat v maskáčích. Pravda ihned po vystoupení jsme se měli převléknout do vycházkových stejnokrojů, ale ty jsme sebou vlastně ani nevozili.
Jo, zase jsem odbočil, ale to jen k dokreslení situace. Co se týká těch holek, samozřejmě, že všichni jsme měli průměrnou úspěšnost mnohonásobně vyšší, než ostatní řadoví vojíni. Nicméně náš kytarista Pepan Pospíšil, zvaný Pospa, ani už nevím, odkud byl, tuším, že někde od Ostravy, byl opravdový buldozer dívčích srdcí. Takový, že i Dalibor Janda v té době byl proti němu břídil. Bohužel měl i tu vlastnost, že neváhal odloudit vyhlédnutou holčinu i svým kamarádům. Právě tady ve Svojšicích mně na první pohled učarovala drobná tmavovláska s nádhernýma očima a krásnýma trojkama, který vynikaly na její útlý postavičce. Dávno už nevím, jak se jmenovala a odkud pocházela, ale dodnes jí mám před očima. Kecali jsme spolu, laškovali, nějaká ta pusina padla, ruka šmátralka občas dostala pleskanec, když zkoumala příliš podrobně a do hloubky. Odpoledne přerostlo ve večer a ten v noc, když jsme zapadli do Svojšický putyky, kde popíjela také drtivá část ostatních vystupujících. Včetně Hop Tropáků, Poutníků, Máků a dalších pánů muzikantů. Je jasný, že došlo na pořádný jamování, do kterýho přizvali i ty kloučky od armády. A rozmašírovaná hospoda nás brzo donutila k Slavíkům z Madridu, zrajícím třešním, žlutejm růžím, protože Walda zrovna nedávno z Kavčích hor utekl do Kalifornie, ale taky ke Krylovkám, Hutkovkám, Kubiškovkám, Tipperary a dalším a dalším songům, které vyzněly o to líp, když je dávali kluci v uniformách (tedy vlastně maskáčích). Bohužel v tom ajfru jsem přestal vnímat čas a dění kolem sebe a tak mi uniklo, že se Pospa nějak vypařil, že jeho kytara umlkla a taky, že mi ve stejný čas zmizela i moje vysněná tmavovláska.
Objevili se až v kalným ránu, kdy jsme se snažili vyšplhat i s nástrojema na korbu vejtřasky. Vymanila se z Pospova objetí, hodila těma svejma krásnejma kukadlama a podala mi cancák. „Napiš mi něco, Ešus, prosím a nezlob se, já myslela, že mně nechceš, když ses pustil do zpívání.“ A tehdy vzniknul ten úvodní textík, který si pamatuju do dneška.

STÁT V EXEKUCI

Posted in Gril by ondys on Leden 23, 2012

Fušovat se nevyplácí z jakýchkoli důvodů, ani když bývalí esenbáci s estébáky přijdou o práci a už se nehodí příkladným do výlohy jejich krámu, a tak jim musí vytvořit nenápadnější příležitost pro buzeraci ostatních s bezpracným parazitováním na jejich prohřešcích, aby si nepustili ústa na špacír a nezasvěcení nezírali na skutečnost tak vzdálenou jejich naivním představám. Dnes je v exekuci majetek Prahy po mnohaletém řádění všech, kteří hledají dokonalé systémy, aby se mohli beztrestně obohatit na konto nedokonalých. Je poněkud mrazivé zjištění, kdo na tom zaručeně trhne nejvíc a pod krkem drží všechny Pražany. A co zítra?

UDĚLEJTE SI TAKY VÁNOCE

Posted in Ahoj by ondys on Leden 21, 2012

S vánoční melodií překonejte chmury z korupčních afér a postojů nejpříkladnějších ke společným financím. Není divu, když ani ke vzdělání nedospěli za své a neobešli se bez příspěvku všech plátců daní.

Vánoční vystoupení

Stačí kliknout na obrázek a stahovat písničky v dolní části otevřeného webu.

DŘE JAKO KŮŇ

Posted in Gril by ondys on Leden 18, 2012

To se jim to všude bezdůvodně solí

Obhajuje Nečas statisícové odměny tajemnice… Mně ale podobné pracovní nasazení na tom našem pokrokovém státním statku víc připomíná snahu soudružky, která musí vydojit co nejvíc ze stáda zbědovaného příkladnou péčí chovatelů o vlastní kapsu, než se splaší navzdory tupé odevzdanosti volů, nebo padne vysílením do největších sraček, poněvadž jsem ještě neslyšel, že by v minulosti nějaký pacholek zvládl úklid pouhým žvaněním, otázkou je, zda na podobnou snahu potřebuje jakýkoli papír z nejvyšších baráků, aby se tím přiživil na ometání kolem opovrhovaného dobytka pro příkladnou lidumilnost k zaměstnancům. A to není vůbec nic ve srovnání s obhajobou banditismu v podobě exekučních masakrů v zemi, kde na nejvyšším (ne)vzdělání jedněch se soudružsky podílejí všichni plátci daní, z úst prezidentky Exekutorské komory Jany Tvrdkové: „Těmi pár korunami se musejí složitě zabývat vysokoškolsky vzdělaní lidé a jejich práce zkrátka něco stojí.“

Za NAŠE vysolený

O Fandovi – Roman Nešetřil

Posted in Romanův šuplík by ondys on Leden 15, 2012

Tak nějak ubývá v přemnoženém lidském plemeni Chlapů. Což o to samečků je relativně dost a to, že procentuálně je více samiček, je zcela v souladu se zákony přírody. Jenže Chlapa abys pohledal. O to víc mně vždycky potěší, když se nějaký objeví a prokáže, že Chlapství se dá prokázat rozličným způsobem a nemá nic společnýho s chlapáctvím. Můj výborný kamarád Fanda Bílek od malička toužil hrát vrcholově fotbal nebo hokej a ze všeho nejvíc obdivoval brankáře. Bohužel do vínku dostal od sudiček vrozenou srdeční vadu, která mu udělala čáru nejen přes sportovní rozpočet. Místo aktivního provozování o sportu začal psát a stal se výborným a oblíbeným sportovním novinářem. Před čtyřmi lety dostal pod vedením pana profesora Pirka nové srdíčko. Jeho transplantace patří k majstrštykům velkého kardiokumštýře. Pomalými krůčky se Fandík, se kterým se vzájemně důvěrně oslovujeme "Banik, pičo", učil dopřávat si stále více radostí života.
Včera, v sobotu 14. ledna se mu pak splnil sen z největších. Jako první člověk s transplantovaným srdcem na světě nastoupil k mistrovskému utkání ve futsale (sálová kopaná). Velký dík za to patří vedení FK Balticflora Teplice, která Fandovi splnění snu umožnila. Co na tom, že to bylo jen za "Béčko" v okresním přeboru. "Beru zápas jako oslavu života, a jestli dostanu dva góly nebo osm, mi je celkem jedno. Vlastně asi budu nejhorší brankář v dějinách futsalu, v přípravě s Wolwes Teplice jsem dostal rychle devět gólů," hodnotil sám sebe Fanda před zápasem. Včera ale předvedl velmi dobrý výkon a přispěl k vítězství svého celku v poměru 8 : 5. Na hřišti pobyl celý první poločas a dvě třetiny druhého. Co k tomu říct, obzvlášť, když jsem dlouho sám aktivně sportoval na podobné "nízké okresní" úrovni a vím, jaká dřina to je a jaká rizika to přináší i stoprocentně zdravým lidem?
"Fando jsi fakt Chlap a strašně si Tě vážím. Nejen za to, že jsi to včera dokázal, ale za to jakej jsi a jak žiješ. Jsem rád, že se můžu počítat k Tvým kamarádům..." A doufám, že všichni chlapíčci, kteří si hrají na  drsňáky, ale stáhnou ocas mezi nohy, když jde do tuhého, se chytnou za nos a dopřejí si dvojitou dávku gelu na hlavičku.