Vladimír Ondys – Z konce světa

Malej – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Únor 23, 2019

ale Canón

Už pár let, vždy na sklonku jara, počátkem léta vyrážím na cesty za poznáním po celé Evropě. No, poněkud nadsazuji. Kvartál méně hulím, pochlastávám jenom 4x týdně, úporně skrblím, nikoho nikam nezvu, sedím, přesněji řečeno, polehávám nebo úplně ležím, abych neplýtval drahocennou energií a nemusel moc pojídat už tak celostně drahé, fejkové potraviny. Šetřím i vodou. Mýt se doma? Pche, jste přišli o rozum?! V práci sháním poukázky na pracovní nápoje, od vyvolených, kterým je zdarma poskytuje zaměstnavatel a v půllitrové petce minerálku pašuju domů. Na účet firmy se i myju. Zbytek mýdla nebo šamponového gelu se vždycky někde v rožku najde, v případě nouze používám Solvinu. Nohám, rukám smradlavý prášek nevadí, nehluboké šrámy v obličeji vyváží osvěžující pocit v oblasti kulek a okolí. Vousy oškrábu průmyslovým odlamovacím nožem módní žluté barvy. Šrámy občas hlubší, ovšem prudší krvácení zažívám opravdu jenom zřídka. Víkendy bývají těžké. V sobotu napustím dřez studenou vodou do výše asi jednoho cm. Nechápu, proč mnozí nájemníci nalepují na poštovní schránky cedulky: „Nevhazovat reklamu“. Berou sociálně slabým i tak málo kvalifikovanou práci! Stačí se naučit rozpoznávat slůvko reklama, pak k výkonu této bohulibé obživy nemusíte umět ani číst, pošťák z vás nebude, no co… Občas vybírám letáky z i cizích stránek. Jak už jsem předeslal, o víkendu přichází krize, chandra, žízeň a hlad. Ty měkčí namáčím v dřezu a vodu vysávám z papíru. V neděli nejen vysávám…, no, když mokrý papír dochutíte kečupem, trochou sole, opepříte, na Michelinskou hvězdu to nebude, ale když není zbytí…, mohu poskytnout i jeden zajímavý recept… Namočte surovinu přes noc a ráno rozmělněte v misce. Pokud jste za sobotního soumraku neprovozovali stále populárnější volnočasovou sportovní aktivitu; bin-diving a nevylovili nějaké zbytky zavařenin, uzenin, prošlých jogurtů, apod…, u sousedů vysomrujte štipku majoránky, poproste, jestli byste si mohli odskočit na WC, osolte, bez pepře se obejdeme, konečně se blíží jaro, nuže, vyrazte do lesa, narvěte něco bylinek, uloupněte pár mladých chorošů, smrkové jehličí na čaj, lze očesat i vyhozené vánoční stromky, a máte báječně vlažného Českého kubu i vonný ledový čaj. Tohle uvařit nesvede ani Master Chef Česko. Vždyť i mořské želvy jedí plastové sáčky a žraloci tygří úplně všechno, včetně menších příslušníků vlastního druhu. Asi vám nemusím prozrazovat, k čemu používám reklamy tištěné na nepoživatelném voskovaném papíře…V neděli ve zbytku vody operu ponožky a slipky…, mám stejně jenom dvoje, zato ponožky mám tři. Je útěšné nedělní popolední, žaludek zahlcen k prasknutí, něco málo vody zbylo, naběračkou pěkně z povrchu naplním tekutinou elektrickou konvici, přivedu k varu, a zaliju šálek kávy, že už stejnou kávu zalévám potřetí, tss, co je komu po tom… Trochu otráveně vychutnávám skvělý nápoj tureckých bratří & sester, poněvadž v pondělí musím k ortopedovi, bude mi vrtat koleno, prý zákrok hradí VZP v plné výši.

No, pokud přežiju těch pár měsíců skrblení, výražím na autokarové poznávací zájezdy s cestovní kanceláří, průvodcem a opruzenou pražskou nebo brněnskou většinou. Druhá, horší první, ovšem na seniory z Hané nemá nikdo. Agresivní nepřejícnost. Výjimky potvrzují pravidlo. Jednu starší zachovalou blondýnku z Olomouce jsem toužil držet za ruku na břehu Lago di Garda, navzdory potencionální adventuře tvrdila, že je vdaná babička a vody se nebojí. Velice milí jsou Slezané, vyjma obyvatel Karviné, rovněž naturalizovaní Pražáci ze Slovenska bejvaj úsporně zábavní.

Jo, chtěl jsem se pochlubit novým foťákem… Počítač je zapnutý už dvě hodiny, JezusMaria, dyť musím šetřit. Tak jen briefly. Postarší Canon PowerShot SX700 HS – 30x ultrazoomový kompakt s malým snímacím čipem zhruba velikosti nehtu malíčku odvedl za pět let a dobrých světelných podmínek kvalitní práci a obšťastnil mě poměrně solidními fotkami z cest. Podstatnou nevýhodou byla malá světelnost objektivu – na nejmenší ohniskové vzdálenosti dosahoval velkého clonového čísla. O nějakou fotografickou teorii jsem se začal trochu zajímat až teď a těch asi deset procent, co jsem pochopil, obratem zapomněl. Prostě bych jev přirovnal k malé díře (velikost průměru vstupní pupily) a zároveň maximálně smrsklému ptáku (vzdálenost čočky od ohniska), čehož důsledkem je praktická nemožnost pořídit koukatelné fotky za zhoršených světelných podmínek, šera, podvečera i za pouličního osvětlení, uvnitř sakrální staveb, atd… Dalším důvodem ke koupi něčeho novějšího byla lehounce poškrábaná čočka a poměrně velké smítko nebo nějaká optická vada za ní. Fotoaparát navíc vykazoval  nemile zábavnou vlastnost, kterou trpí většina kompaktů CANON. Během automatického ostření mnohdy zaměřoval pozornost na něco, co chtěl on, ale ne autor a vlastník. Hmm!  Aparát disponuje i nepraktickým ručním zaostřováním, jehož princip jsem pochopil až nyní, které by pravděpodobně rovněž nevedlo ke kýženému výsledku. Řeknete, maličkost?

Inu, v galerii Academy, kam už se asi nepodívám, mě přiváděl k šílenství, když párkrát čistě zaostřil Davidův obličej, jednou dokonce pouze jeho penis, a pak donekonečna jen podobně zašedlé pozadí (nemyslím prdel), a znovu a znovu cokoli jiného, než sochu. Normálně jsem kolem tohoto bezesporu uměleckého arcidíla v originále poskakoval jako kašpar, zepředu, zleva, prava, různých úhlů, podhledu, možnost nadhledu nebyla, na kolenou…zhruba z 20 je celý David ostře zachycen asi jen na 2 snímcích. Podobně v kapli Medicejských rok poté, kde na portálech trůní Michelangelovy sochy podobné umělecké hodnoty. Tam už jsem chtěl foťákem mrštit o zem. To co jsem přivezl loni na kartě z Rijksmusea, utvrdilo mé přesvědčení zakoupit opravdu něco jiného. Vermeerova Mlékařka vypadá jako omalovánka blbě vybarvená dysgrafikem a Rembrandtova Noční hlídka snad ještě hůř, nepomohly ani úpravy v grafických editorech.

Zhruba měsíc jsem pročítal odborné, laické recenze, abych vůbec zjistil, co trh nabízí a věren značce v říjnu pořídil Vánoční dárek (bo k foťáku návdavkem nabízeli náhradní baterku, SD kartu, voucher na foto služby za litr a vánoční svíci s chráněné dílny, věru bonus cca 3 litry – tuž neber to,  cype), Canon PowerShot G7X Mark II. Průkopníkem a zřejmě stále jedničkou v segmentu pokročilých digitálních kompaktů jsou verze legendárního Sony RX100, dnes již ve verzi 6 a na paty oběma značkám šlapou Lumixy od Panasonicu. Jenomže Sony razí dost brutální cenovou politku, poslední verze – konečně vybavená dotykovým displejem, hledáček je standardem snad od verze 3 je bratru stále za 30 litrů a to už šli s cenou o 2000 tisíce dolů. G7X je cenovým ekvivalentem RX100 verze III, a ač není žádným nováčkem, je v žebříčcích buď druhý, nebo Top. Právě mezi těmi dvěma jsem se rozhodoval. A nelituji. RX100 nemá dotykový displej a hledáček v této verzi ještě stojí za prd. Hledáček považuji při pořizování street foto za nebezpečný, pokud vás někdo nepřejede, nesrazí, neokrade, během uvykání zraku okolí, znovu v chůzi, pravděpodobně někam zahučíte.

Nejvíce mě uchvátila světelnost objektivu, dotykový displej, i přední otočný volič je fajn. Nejnižší a nejvyšší fyzická ohnisková vzdálenost vyražená na objektivu je 8,8 – 36,8 mm a tomu odpovídající clona 1,8 – 2,8. Což zhruba znamená, že s malým pérem máte k dispozici velkou ďouru a s velkým pérem menší, ale stále velikou díru. Chápete? To je zejebowiste, ni? K tomu velký 1“ snímač BSI-CMOS (fotocitlivá vrstva pod tranzistory a kovovými obvody = lepší využití dopadajícího světla, dnes běžně používaná i mobily), ne velikosti nehtu malíčku, ale palce! Aby v tom celém nebyl bordel, ale jen chaos v parametrech se vždy udává přepočtená ohnisková vzdálenost vzhledem k políčku kinofilmu (velikostí odpovídá fullframe čip). Kdy prostě u menších snímacích čipů dochází k ořezu, kterému se říká crop factor a u 1“ palcových čipů činí zhruba 2,7. Tedy když tímto číslem vynásobíte první rozmezí, dostanete běžně uváděné parametry 24 – 100 mm, což obé dělené větší menším udává dostačující optický zoom, tedy 4,2. Při nejmenší ohniskové vzdálenosti recenze plácaj cosi o širokoúhlosti snímku. Běžně člověk okem zaznamenává obraz přibližně 45° a periferně 90°, tedy zhruba na rozpažení horních končetin. Já se dopočítal podle nějaké bláznivé fotografické tabulky k 84° na nejkratším ohnisku – a na 24° na ohnisku nejdelším, což je OK. Závěrem. Z hlediska zákonů optiky totiž existuje omezení a rozpor mezi velkou ohniskovou vzdáleností (velké přiblížení) a světelností (lepší fotky za horších světelných podmínek). Prostě buď jedno, nebo druhé v hranicích možností. Podotýkám, že nepíšu o digitálních zrcadlovkách nebo bezzrcadlových kompaktech s vyměnitelnými objektivy a velkými čipy, to je opět trochu jinde.

No, psal bych ještě dlouho, ale kdo to po mně bude číst, že jo? Dneska byly schránky prázdné. Zásob mám dost. Planeo Elektro vypadá vcelku chutně…, jdu napustit dřez. Divná láhev zbyla v lednici, ci, ci, ci…, co to je? Originál vodka Ferdinand, pfůů, že by šťopička…?

 

OKOLNÍ SVĚT

Posted in Ahoj by ondys on Únor 13, 2019

Uvědomuji si ho v mikro prostředí svého mozku i s údajně nekonečným prostorem nad hlavou. Dokáži protáhnout do svého mozku i hvězdu při pohledu uchem jehly na noční oblohu. Nabízí se otázka na jakoukoli velikost a vzdálenost v zobrazeném, ale neumím na ni odpovědět, pokud nechci jenom papouškovat nejrůznější poučky natlučené do hlavy…

Koukejte mě následovat – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Únor 8, 2019

Minulý týden jsem vyrazil za pořádným koupáním.