Vladimír Ondys – Z konce světa

Není lehké odolat pokušení – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Srpen 29, 2014

Není lehké odolat pokušení

Není lehké odolat pokušení

Poznáte, co tady roste?

Poznáte, co tady roste?

A tady taky!

A tady taky!

Není lehké odolat pokušení

Není lehké odolat pokušení

Na zpáteční cestě z projížďky k oblíbenému mlýnu jsem si na Vás vzpomněl a zastavil u Farview požární stanice.
Teď ráno na verandě při kafíčku (poslední fotka) přemýšlím, jak to s tím pokušením vlastně je.
V červnu jsem si říkal, že je čas začít plánovat cestu do Zahrádky. Těšil jsem se vždycky, že až jednou nebudu muset počítat každou hodinu, poletím do Zahrádky s Aeroflotem. Je to nejlevnější a hlavně to udělám tak, abych přistál v Moskvě ráno, prošel se po známých místech a večer odletěl do Prahy. Začal jsem i vybavovat vízum, navštívit mocnost neni jen tak, bumážky nado. Nakonec jsem to zmuchlal a zahodil, nějak mi to přestalo jít pod nos.

 

http://www.youtube.com/watch?v=PCrCQHmSlSw

Reklamy

Kolem baráku – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Srpen 23, 2014

Kolem baráku je pořád co dělat. Nejdřív jsem vykopal zásek pod verandou pro traktorek, hlínu-jíl jsem vyvezl na stranu a postavil zídku, aby se mi jíl nesplavil. Až se ochladí, budu kopat i druhou část. Nechce se mi stavět další boudu jako u dcery (první tři obrázky). Abyste viděli že se ani v USA nenudím. Mám to místo tělocvičny.

Užiju si sluníčka

Užiju si sluníčka

Ze střechy mám přehled

Ze střechy mám přehled

Žádnej sem neleze s chutí se mi vysrat na hlavu, jak to je běžný v :P Zahrádce

Žádnej sem neleze s chutí se mi vysrat na hlavu, jak to je běžný v 😛 Zahrádce

:lol: Takhle vypadá americkej proletář, kterej se postaral všem pracujícím na celým světě o 1. Máj!

😆 Takhle vypadá americkej proletář, kterej se postaral všem pracujícím na celým světě o 1. Máj! 😛 Vod komoušů a socanů by se ho nikdy nedočkali.

Kolem baráku

Kolem baráku

Kolem baráku

Kolem baráku

Kolem baráku

Kolem baráku

Kolem baráku

Kolem baráku

:shock: Uhodnete, co je to?

😯 Uhodnete, co je to? Můžete si to i rozkliknout.

Léto zrovna dohasíná – Milan Martiník

Posted in Z pošty by ondys on Srpen 23, 2014

Vážené dámy a pánové! Léto začíná být jako včerejší den, který zrovna dohasíná, a já si vás dovoluji pozvat na nové vernisáže na Chodovské tvrzi. Pokud bude pěkné počasí, zahájíme ještě venku na nádvoří. Podle mne má strava býti pestrá, a proto doufám, že si každý přijde na své. Inteligentiae dignitas, et eloquii venustas. Perun s vámi! S úctou!

ak. soch. Milan Martiník – kurátor galerie.

Ondříčkova 35, Praha 3, 130 00 Telefon: 724 193 258

Léto zrovna dohasíná

Léto zrovna dohasíná

Léto zrovna dohasíná

Léto zrovna dohasíná

WALKING WITH THE OLD DOG

Posted in Rocky by ondys on Srpen 20, 2014

Dnes je Rockymu třináct let a deset měsíců a nikam se už nežene

Dnes je Rockymu třináct let a deset měsíců a nikam se už nežene

Většinou se nevzrušeně plouží při vochcávání venku

Většinou se nevzrušeně plouží při vochcávání venku

Asi tuší, že už není nutné se bezhlavě hnát k :P k cíli své pouti

Asi tuší, že už není nutné se bezhlavě hnát k 😛 k cíli své pouti

S okolím nejvíc komunikuje prostřednictvím čichu, prej slouží starejm psům nejlíp

S okolím nejvíc komunikuje prostřednictvím čichu, prej slouží starejm psům nejlíp

Hledá stopu předchozích

Hledá stopu předchozích

A jakmile ji najde, okamžitě přeznačkuje území

A jakmile ji najde, okamžitě přeznačkuje území

A důkladně!

A důkladně!

Běžný koloběh se neustále opakuje

Běžný koloběh se neustále opakuje

:lol: Dokud má zásoby

😆 Dokud má zásoby

A hlavu si s tím neláme, ani když dojdou

A hlavu si s tím neláme, ani když dojdou

Občas se spokojeně zazubí

Občas se spokojeně zazubí

Ulehne do trávy, a když nabere dech

Ulehne do trávy, a když nabere dech

Slastně se rozvalí

Slastně se rozvalí

A nevzruší ho ani fenka známého z teplického symfonického orchestru

A nevzruší ho ani fenka známého z teplického symfonického orchestru

Můžu si s ním alespoň v klidu vyměnit pár slov

Můžu si s ním alespoň v klidu vyměnit pár slov

Blik aneb světlo na příděl – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Srpen 17, 2014

(dobrodružství RJ)

Lexikon praví: Rostlinky, tvorečkové, všechno živé, co roste, přežívá, rozmnožuje se plůdkem i květem musí být svým způsobem dokonalé. Chápu, myšlenky zahltit planou teorií je nepatřičné, zatímco Retto von Hameln šlukuje nejdříve požužlanou cigaretku, pak kratší a kratší, nyní mezi vousy jen pohaslého vajgla. Zakažte kouření úplně! Pot ze mě lije jako z konve, Dagmar fačuje fořtův poraněný prst, Max už poněkolikáté značkuje své teritorium podél trsů vzrostlého orobince močí. Od hor občas vlahý větřík mrskne šipku chladu, rozčeří hladinu. Jezero má potemnělou, zasmušilou tvář. Sladkou vůní vepřové pečínky prolíná odér příbřežního bahniska.

Dokonalí v opakování jednoduchých rekurzivních vzorů. Sklon chaosu k sebeuspořádání je prvotní vlastností kosmu. Evoluce, velký designér, Bůh, skládačka Lego, puzzle hradu Neuschwanstein, jak chcete, ale je to tak.

„Jirzina, Dagmar uložte Retta na lavici vedle krbu, nechť zraněnou nohu napřímí, teplem zpříjemní čekání na druhou pomoc. A my přátelé povstaneme, Jirzina, prosím neházet panáky v ústo, Janouš více sportovně, pěkně rovně jako chlap, připažit a sednout a vztyk.“

Janouš mi neznatelným úsměškem naznačil, že paní Hilde nebude nic platná ani třetí pomoc. Hans Gutfreund rezignovaně pokrčil rameny a suše poznamenal nebo spíše posteskl si, v očích zelený odlesk zalesněných hvozdů: „Takhle mě komanduje každou sobotu, ale to víte přátele, někdo to tady řídit musí. Většinou je má choť srdečnost sama. Avšak pojďme, pomůžeme Joachimovi naporcovat selátko. Pojď, Hilde připít hostům i sobě.“

Retto již červenolící, stříbrný tácek v mírně rozechvělé paži, vodka bryndala z vrchovatě naplněných pohárků na tácek a slévala se, měnila tvar, plýtvavá améba alkoholového šílenství.

„Tati, pověsil jsem věnce klobásek i kola vuřtu do udírny.“

„Wunderbar Joachim.“ Zasmáli jsme se vespolek.

Ostatní hlavy k pohárkům sklopené a mě nenapadlo nic smysluplnějšího, než zhrublým hlasem zavřeštět: „Smirnoff !“

Hilde úlekem netrefila ústa a chrstla tekutinou těsně pod oko, zatímco potměšilé kopce vracely několikrát ozvěnou: mírnóv, mírnou, přiběhl Max a drsným jazykem olizoval dobré to ženy tvář.

Jídlo bylo báječné. My si pochutnávali, pochutnával si Retto i doktor z hor, který přijel ošetřit pacienta. Přejedenému zatěžko popisovat lukulský hod, mate-li hlad, běžte pojíst, znásilnit lednici nebo podobnou neživou věc poblíž.

Místopis, ale především technologie chovu jeseterů jsou úchvatné. Hory, nevyřčenou otázku na rtech údolí, otáčejí hlavy ke slunéčku kráčejícímu na západ. Svišti postýlky slámou do peřinek hnětou, kravky loudavě míří v chlév, kamzíci na úbočích tradičně strnulí ve střehu, celí bronzoví v posledních paprscích končícího dne.

Za doprovodu mužské větve rodiny Gutfroidovic (rozuměj Hanse a Joachima, ne dřevinu) jsme sestoupili do chladného suterénu. Janouš uchopil do své dlaně mou, sám šokován pohledem na obří ryby ustájené v kójích. Okrové kachličky, hnědé lemy hran, ve výši hlavy dekorativní keramika s bílými motivy protěže alpské, dlouhý vyvýšený střed napříč celou halou, kolmé stěny tvořící jednotlivé boxy, kovové zábradlí, na první sloupku místo koule malá hlava trpaslíka.

Janouš jen vydechl: „ Kurva, krasnoludki, to jest jak u nas ve Wroclawiu (Vratislav, německy Breslau).“

Ryby vztyčily rypce na pozdrav. Parno sycené pachem rybiny.

„Lehnout!“ Zavelel Joachim.

Vyzy se na povel překulily na stranu a volnou ploutví vytrčenou vzhůru za vehementního plácání ocasů nám mávaly.

„Dost legrace! Která má na svědomí fořtův palec?“

Ryby koulely okem a mávaly, závan vůně řas a vodní plísně spolu s kapičkami, jen ta předposlední nalevo otálela – výza č.: 325.

Rybářské galoše prudce zapleskaly po zdrsnělém povrchu, to už byl Joachim v polovině a tryskem mířil dál. Vztekle hupnul do bazénu, mocně uchopil oběmi pažemi rybu za rypec a cloumal jí nahoru, dolů.

„Nešťastnice cos to udělala, nechápeš, jak musel fořt trpět?! A my, lidstvo?! Dobře. Zítra si to ještě vyříkáme. Vyza i přes svou velikost kolem pěti metrů zkroutila tělo do oblouku a ploutvemi zakryla oči.“

„Nenechte se dojímat, pojďte, prohlédneme si jednotlivé kousky. To je Tamara.“

Snad chrupavčitá obryně rozuměla, nadzvedla tělo a pokývala vousatou hlavou, lépe vycvičená nežli delfín. Až nyní jsem si všimla, že v některých kójích skotačí kolem klád rybího masa rodinky vyder. Joachim pozvolna kráčel k nám, v podpaží kbelík a krmil je malými ouklejemi. Prošli jsme celou stájí a vyslechli množství polidštěných rybích jmen.

Konečně venku, čerstvý vzduch. Zešeřilo se. Divná nálada, blízká pomatení smyslů. Možná proto ten večer, možná byla noc hluboká, hvězdná jistě, jsem Janoušovi dala. Detaily popíšu příště.

Jen se mi zdálo, když do mě opakovaně vrážel ptáka, že světla je málo a občas bývá černé, podobá se tmě. Pak hory zapěly vysoký chorál a vykročily pochodém…vchod! Vstupme do tmy. Lístky na světlo došly, baterky sebou! Blik: sny, blik: reklama, blik: statusy, blik: kdo je tady holota?!

https://www.youtube.com/watch?v=_Xa_1KxR-8M

Magnus Pospěch tam spěchal už druhý měsíc. A musel to stihnout. Do zítřejšího rána. Bezpodmínečně! Jinak to dopadnout nesmělo. (Vladimír Sorokin – Telurie)

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

Blik

(Ne)pohádka o panu Mirkovi – Witch

Posted in Z pošty by ondys on Srpen 17, 2014
Tesco Karlovy Vary

Tesco Karlovy Vary

Poslední dobou jsem narazila na úvahy o tom, jaký má smysl práce s bezdomovci a různě ztracenými nebo spíš ztrácenými lidmi. Čišela z toho docela silná beznaděj. Na jedné straně bychom měli rádi úpravný, čistý svět bez špinavých žebrajících individuí, na straně druhé člověka napadá, že by měl nějak pomoci, že tohle není možné – a co když mám na stavu toho člověka nějaký podíl?

Na stranách dalších tohoto mnohoúhelníku jsou zkušenosti s tím, že se dotyčný vrátil ke svému živoření. Zbytečná práce! Přitom přece máme morální povinnost – anebo je to beznadějné?

Jsem pro to, abychom brali pomocnou ruku jako oboustrannou šanci. Dostávající využije nebo ne, přizpůsobí si pomoc, případně řekne, co by bylo lepší. Dávající, podporující, za svůj zájem a zastavení dostane pocit, že se postavil přívalu, že nahlédl něčemu pod pokličku a buď ho spasitelský záchvat bací tím, že nemá dělat pomoc pro pozvednutí svých dobrých pocitů, anebo se naučí o své pomoci vyjednávat, směřovat ji správně.

Někteří příznivci těchto stránek mne berou a budou brát jako nezdolného optimistu a zapálence. Přesto dál říkám, že všechno se dá zvládnout, jenom smrt je konečná. A co hůř, já vám to dnes i dokážu.

Povím vám příběh člověka, který se dokázal přivést až k hraně toho, kdy si jiní jeho práva a heslo „Člověk, to zní hrdě“ museli připomínat. Když bylo panu Mirkovi kolem padesáti, pil jako duha a žena se s ním rozvedla, aby zachránila, co se dá. Byt už nebyl. Bez práce se postával u obchoďáku, popíjel, kouřil, loudil drobné. Jednou usnul a za pár dní se probudil v nemocnici. Někdo ho brutálně zbil, stopy byly viditelné i vnitřní. Tehdy ještě „šupem“ lidi z nemocnice někam umístili, aby bylo postaráno. Dostal se do domova důchodců, protože byl invalida.

Míval záchvaty křečí, při chůzi vrávoral. Držel se zdí, ale hůl nechtěl. Hygiena ho nezajímala, co by jinak utřel WC papír, zamázlo se do trenek. Škoda peněz přece, soucitní lidé dají i to mýdlo, když už ho nutí koupat. Když byla výplata, do tří dnů všechno prokouřil. Jenže kouřit musel dál. Poradil si, občas byl přistižen s rukou v cizím šuplíku.

Uznal svou chybu, velice se kál a opakoval, že bude slušný, nebude žebrat a bude spolupracovat, jak slíbil panu řediteli, načež požádal o darování cigarety nebo alespoň papírků, případně kafe, to přece může dát personál i ze svého. Uměl skvěle působit na city, aby dosáhl svého. Jednou z prvních mých starostí bylo vyjmout pracovníky z tohoto otročícího systému. Jsi povinná pravidelně koupat, ale aby šel a nenadával, radši mu potřeby kup? Konec! Ze 60 lidí tehdy tohle (2007) vyžadovala čtvrtina a další s vděkem ráda přijímala.

Běžně se stávalo, že náš pan Mirek byl ve společnosti ostatních popudlivý, sprostě nadával a křičel kvůli maličkostem. Vypozorovali jsme rychle souvislost mezi silou vzteku a křiku a vyčerpáním peněz a kuřiva. Ona to není legrace, když někdo začne na jídelně uprostřed všech řvát, že to žrádlo jsou sračky a na tohle není zvědavej. Zvláště, když polovina lidí pamatuje, jak slastně olizoval vyhozené kusy rohlíku. Zkazí to chuť, znechutí. Co s tím? Nemůžete ho vykázat jako malého kluka, musíte o všem vyjednávat. Je to klient, má právo na zachování své důstojnosti. Není jednoduché ani odvést ho stranou a pohovořit. Učili jsme se, co s tím, ale právě ten rok 2007 byl přelomový v důrazu na to, že personál je služba a k lidem přichází.

Učili jsme se větší pozornosti jednotlivým lidem a přemýšlení o tom, co dál, co jim nabídnout. U pana Mirka vládl názor, že se to holt musí přežít, že jinej nebude, že má i tu inteligenci horší, tak ani nechápe.

Můj příběh je vlastně dokumentem o vývoji v naší práci. Já teprve studovala, ale tahle problematika nikde ve skriptech nebyla, to jsme si občas mezi sebou my studentky z praxe něco řekly. Případně na psychologii a jiných předmětech byla šance, že se téma otřelo o konkrétní situaci. Neučily jsme se papírování, to až ve třeťáku na informatice, něco jsme mohly okouknout na povinné praxi, jinak jsme se (a správně) učily rozumět základům všeho dění, vývoje a chování.

Já v praxi hned narazila na potíž ztrát peněz a vyplácání „kapesného“ během několika dní, hlavně kuřáky. Lidé neměli ani kloudně zamykací skříně. To se vyměnilo během cca 4 let. Snížily se postele na pokojích, já ještě zažila 6 lůžek tam, kde jsou dnes jen 3. Co s tím? Našla jsem dobrý zámek, u sebe. Nabídla jsem lidem úschovu peněz, úschovu cigaret. Jeden, druhý, třetí… K údivu všech vydrželi s kuřivem a penězi celý měsíc. Nebo skoro.

Pan Mirek zpočátku odmítal nabídku pomoci s hospodařením Několikrát ale vyjádřil závist ostatním, kteří přešli na „přídělový“ systém, že jim cigarety vydrží. Již se od nich nedočkal žádného zapůjčení na věčnou oplátku, protože i klienti s horší pamětí si brzy uměli rozdělit svou denní dávku, měli lepší přehled a jejich vlastní potřeba jim byla bližší, než potřeba pana Mirka (a jedna jistá paní jim denně říkala: nikomu nedávat, sám máte málo – a kdyby někdo loudil, já mu to vysvětlím). Tím víc se urážel a křičel. S nabídkou hospodaření souhlasil až ve druhé polovině r. 2007.

Rozpočítali jsme společně jeho možnosti a objednávali cigarety nebo tabák a papírky podle jeho volby. Pomoc se panu Mirkovi dva dny po výplatě moc líbila, pěl ódy. Po týdnu si již vyžádal zbytek kuřiva, poté i zbytek peněz – a po dalších třech dnech neměl nic. Věděli jsme, že část „půjčil“ a část vykouřil „na jeden zátah“, což společně s pitím silné kávy vyvolávalo další záchvaty. Zdravotní stav se horšil, během r. 2009 používal chodítko, na konci 2010 už vozík.

Po roce se podařilo klientovu spolupráci podpořit natolik, že si uvědomoval výhody delšího plynulého zásobování a byl schopen „vydržet“ tři týdny, než vybral zásoby a peníze. Potom přibývalo měsíců, kdy se podřídil dohodnutému režimu celý měsíc. Stále častěji takové měsíce navazovaly. Po cca dvou dalších letech jsme dosahovali meziměsíčního přebytku, který vydržel a pomalu rostl až do výše velkých slavných 50 Kč.

Stálá zdejší komunita kuřáků byla složená převážně z lidí, prošlých „dnem“ nebo bezdomovectvím. Jejich zábavou bylo vzájemné popichování a pomlouvání, takže si dělali legraci z novot. Hrdě se jich neúčastnili, ale šťourali do každého, komu přinášely užitek. Od programů pro volný čas po hospodaření, od r. 2008 i oddlužování. Věřím, že panu Mirkovi často šlo o to, momentálně popichujícím ukázat, že si může dovolit mi SVOJE věci a peníze sebrat. Tvářil se přitom, jako kdybych s nimi chtěla utéct na Havaj. Jindy zase chodil pro cigaretu „navíc“, pro vlastní důležitost a získání pozornosti mé osoby.

Jenže se něco trochu změnilo. Zřejmě i u něj samotného, protože s rodinou mluvil, asi mnohem líp, než dřív. Zřejmě je víc vyslechl a mluvil nejen o tom, jestli dají cigarety nebo nějakou stovku. Děti se občas stavily, dokonce i manželka a v roce 2010 se objevila sestra. Sice do dopisů diktoval, že od ní chce peníze, ale přitom se vždycky podařilo napsat i několik vět o tom, jak se cítí, vzpomněl si na členy její rodiny.

Cigaretami „navíc“ se nikdy nepochlubil, dokud je nevykouřil, jakmile dostal peníze, následoval propad. Po návštěvě sestry měl dokonce několik stokorun a to znamenalo největší skok „dolů“. Přestal spolupracovat a své peníze utrácel ještě rychleji, než před počátkem spolupráce. To už se platily regulační poplatky, nemocnice, léky. Většina lidí mi svěřila část financí právě na tyto výdaje, pomoc už byla hodně systémová, přitom velice průhledná, kdykoliv jsem předkládala pokladní listy lidem ke kontrole. I kuřácká komunita přistoupila na tyto výhody, třetina dokonce na dělení cigaret. Pan Mirek však odmítal platit léky a lékaře, hledal nedopalky a balil si cigarety z útržků novin. Vzal si do hlavy, že rodina bude jezdit častěji a dávat. Zlobil se, že mu ani neposílají peníze (přitom sestra byla militantní nekuřák a dokonce žádala, aby se mu cigarety rázně zatrhly), dokonce už ani nechtěl dopisy diktovat, jen poroučel, aby byly napsány jako žádost o peníze. Smůla, dělaly se jako dřív.

Na jaře r. 2011 opět požádal pomoc s hospodařením, protože už mu nikdo nechtěl nic dát. Cigarety podražily, zkusili jsme zásobení pouze tabákem a papírky, což bylo nejlevnější, ale pan Mirek si dokázal ubalit již jen malé množství cigaret, strojek odmítl. Snaha zvýšit množství dosažitelných cigaret se tudíž nepodařila.

Mimo jiné si již platil všechna mýdla a udržoval zásobu WC papíru, dokonce ho občas nezapomněl použít. Sám si pečlivě myl i kolečka vozíku. Dlaně před podáním měl častěji myté vodou, než plivancem. Prosím, nehoršete se až tolik, on věděl, že může mít ruce znečištěné po vykonání potřeby. Takže ten plivanec byl pozorností.

Pan Mirek vymyslel a změnil systém. Užíval dohodnuté příděly a vedle toho si půjčoval od jiných s poukazem na to, že hospodaří a splácet bude. Vědělo se, že mluví pravdu. Začal mi hlásit, od koho si půjčil kolik korun, abych dluhy z jeho peněz nějak platila. Je to klient, ovšem dělat něco úplně za něj, to ne. Vyřizování dluhu musel být přítomen, včetně upozornění věřiteli, že tento měsíc už na splácení nebude. Ošíval se, ale uznával to. Na moje slova došlo.

Opět jsme rozpočítávali, co si může dovolit, maximálně šest cigaret denně. Přijížděl si pro ně ráno, někdy čekal u dveří, než vůbec přijdu. Musel však respektovat pracovní dobu.

Po půl roce dokázal cigarety nevykouřit během hodiny. Byl v této době poměrně disciplinovaný, žádat cigarety „nad příděl“ jezdil až kolem oběda. Peníze i cigarety mu docházely zhruba tři-čtyři dny před další výplatou peněz. V tomto období si ještě půjčoval peníze, ale částky se snižovaly až na cenu jediné krabičky. Během víkendu a dovolené vydávala služba připravené balíčky.

Tým zároveň zpozoroval, že pan Mirek jezdí pro cigarety „navíc“ velmi demonstrativně a rozkřikuje se, pokud mu není ihned vyhověno, před co nejvíce posluchači. Ověřili jsme, že spolupráci opravdu předvádí jako důkaz své osobní hodnoty.

Nabídli jsme mu další možnost zvýšení osobní prestiže: založení mailu a pomoc v kontaktu s rodinou přes internet, což dělají jen někteří klienti. Sestra mu odpovídala zřídka, pan Mirek velký zájem o maily neměl (proběhly asi 4 výměny), ale před ostatními klienty stále zdůrazňoval skutečnost, že PC ovládá. Byl hned skutečně přístupnější dohodám a upustil od většiny hrubostí.

Během roku 2011 si dokázal postupně našetřit na nové hodinky a pohodlné mokasíny. To je bomba a doslova! Víc, než tři roky nedokázal přežít meziměsíční úsporu, vydržela mu maximálně jednou – a teď šetřil, plánoval! Dokonce o tom mluvil s ostatními!

V únoru 2012 byl přistižen při prohrabávání věcí staršího klienta, který ho pouze vyděšeně pozoroval. Takový přestupek musel být rychle projednán. Vedení domova klientovi jasně vysvětlilo, jaké následky by mohlo jeho chování mít. Pan Mirek si poprvé uvědomil, že by služba mohla být ukončena. (Klienti měli dlouho jakousi jistotu, že ze služby nemohou být ve skutečnosti vyhozeni. Mohou. Za jistých podmínek.)

Navíc od dalších obyvatel již slýchal a vnímal otevřené výhrady ke svému chování. Slíbil, že se to nebude opakovat. Vystoupila jsem s obecným zhodnocením jeho spolupráce za poslední období a vyjádřila naději, že pan Mirek dokáže pokračovat (Jsem to já, kdo zároveň dělá obhájce a přináší návrhy, kdybych si je měla z prstu vycucat – a funguje to). Poté jsem na místě s klientem dohodla změnu v rozdělení přídělu a dvojím vydávání cigaret (ráno a v poledne).

Současně bylo zjištěno, že kuřivo, ponechané u pracovnic na celý víkend, si klient vymáhá již třeba v pátek odpoledne, přičemž další den zkouší vymáhat na další směně svá „práva“, žádá výpomoc u jiných kuřáků včetně údržbářů, protože jsem na něj zapomněla apod. Ošetřilo se to ihned dohodou o tom s ním, že prostě nedostane a souhlasí s odmítnutím vydání. Pracovnice slíbily, že odolají „Hodné“ pracovnice totiž nechtěly čelit prosbám až škemrání klienta, ostatní zase jeho nadávkám a křiku, když vlastně nebylo, z čeho dát. Byl to účinný nátlak, používaný a vyzkoušený nejen ze strany pana Mirka.

Ten měl ještě několikrát potíže s dodržením úmluvy, takže jsem jeho kazuistiku přednesla i na sezení supervidované praxe (takzvané bálintovské skupině) ve škole. Nejdřív mluví člověk s „případem“, potom jsou dotazy z fóra, potom představy bez doporučení těch, co kolem přemýšlejí a potom já zase řekla, co mne zaujalo, co by mohlo sedět. Takže se kolegyně zamyslely nad panem Mirkem jako člověkem, vnímajícím především ublíženost od osudu, který se dovolává pozornosti a uznání za jakoukoliv cenu. Hodně mi to pomohlo, protože jsem v záplavě každodennosti zapomínala, co bylo na začátku. Pátý rok na houpačce mi prostě visel před očima víc, než jakýkoliv posun. Přenesla jsem získané podněty do týmu, už jsme všechny spolupracovaly, chválily, držely palce jeho přáním.

Podobně se pracuje stále častěji. Člověk se snaží dostat do „kůže“ někoho jiného, aby si představil i jeho pocity a potíže, jak je vnímá, jak mu situace nasadila „klapky“ a proč nespolupracuje, jak bychom mu to uměli nalinkovat. Rozumíme mu a jde to potom líp všem stranám.

Ona se už většina za ta léta nějak uchytila, zasadila jako semínka, ale já díky té skupině zase získala důležitý nadhled a uvědomila všechen ten pokrok.

Prospělo to i panu Mirkovi, najednou jako když se probouzí celá jeho osobnost. Pokračoval ve spolupráci. Před začátkem léta 2012 začal mít dost peněz na to, aby si mohl nakupovat další přilepšení. Když na pokladním listě viděl zbývající sumu peněz, těšil se z ní, nevyžadoval výběr a zutrácení jako dřív. Pan Mirek v únoru již čtvrtý měsíc nehlásil ani půjčku, kterou bych měla vracet.

K sobě si bral při výplatě kapesného necelých sto korun v mincích, aby si nakupoval a vybíral sám v obchůdku, který na ten den rozloží obchodnice. Je v tu chvíli rovnoprávný se všemi ostatními, má peníze, které svobodně utrácí. Přitom ví, že si nakoupí hodně a je zajištěný i v dostatku kuřiva.

O měsíčním nákupu cigaret, tabáku, papírků a cukru se už dohodl se mnou při přebírání peněz, sepsali jsme objednávku. Pan Mirek počítá, jestli stačí jeden paklík tabáku nebo dva, protože se bude kupovat zásoba léků, snad by něco mělo zůstat uspořeného.

K tomu si třikrát týdně objednává uzeninu podle svého výběru, dvakrát týdně kávu, na přání vyzvedává (neomezeně) papírky a sám si hospodaří s balíčkem tabáku „navíc“, který má u sebe a vydrží mu zhruba dva měsíce (ubaluje si obtížně, ale je to také jeho určitý obřad). Cizí nedopalky ladem ležet nenechá. Uklidnil se, výbuchy vzteku, bouchání do stolu, to vše již patří do archívu. Neuvěřitelně se snížily i záchvaty křečí, třebaže nemoci postupovaly. Z několika týdně (i denně) na několikaměsíční období klidu.

V prosinci 2012 několikrát odmítl vydání denního přídělu cigaret, protože měl návštěvu dětí a bývalé manželky. Dostal cigaret dost a prý si bude sám hospodařit, zásoba u mne ať je pro horší dobu. Kontakty s rodinou jsou za poslední rok častější, než kdykoliv dříve. Syn, který žije nedaleko, pana Mirka navštěvuje zhruba jednou za měsíc. Proti dřívějšku se dozvídáme od šťastného pana Mirka detaily z vyprávění nejen o synovi, ale o dřívějších sousedech a známých.

Na konci února 2013 přesáhly úspory pana Mirka sedm set korun, na konci března tisíc. Klient snil o koupi opravdu nerozbitných drahých hodinek. Necitlivýma rukama občas zavadil o rám vozíku a hodinky od syna měly rozbité sklíčko, postupně dvoje.

Po ránu jezdil na jídelnu nejen proto, abych mu vydala příděl, ale také proto, že si prohlížel, četl a dokonce komentoval zprávy v novinách a časopisech. K rannímu obřadu vydání přídělu a objednávky dobrot se přidal komentář o stavu světa kolem!

Pan Mirek poté ulehl, ale s jasnou myslí se těšil na to, že když nemůže z postele a nekouří – taky by mu to prý nechutnalo- aspoň si více našetří. Když měl dva tisíce, přece jen by ty hodinky mohl mít ještě dražší… S tím i zemřel.

Co to bylo za zázrak? Jistě jste porozuměli sami. Provázení, pozornost outsiderovi komunity, přemýšlení, jak mu vyjít vstříc a přitom držet nějaké meze. Přednost mělo, co si přál. Byl na tom tak zle, že si musel sám projít i „pády“, aby mu postupně došly výhody spolupráce a dokonce se začal od přežívání vracet k zájmu o svou rodinu, známé, dokonce o celý svět „venku“. Uvěřil, že si může splnit nějaké touhy a přání, dokonce k nim směřovat, což ze svého života vypustil na nějakých 15 a možná více let.

Co z toho bylo na mně? Slyšela jsem už hodnocení od lidí zkušených, že jsem měla svatou trpělivost. Houbeles, ta bálintovská skupina mi hodně pomohla a navíc jsem byla už od střední školy cvičená k profesionalitě. Nestálo mne to víc, než pár minut soustředění se na člověka denně. Stejně, jako jsem průběžně řešila potíže jiných, máme jich padesát. Pořád ta denní práce byla méně náročná, než řešit věčně psychicky rozhozenou skupinu klientů a krčit rameny, že nevím, co s ním. A také bylo přínosem pro kolegyně a kolegy, že lze pomáhat, že nejsme jen čekárna na smrt s vymýšlením budliky budliků.

Co z toho vyplývá pro nás všechny? Že nejsem blábolivý optimista, ale že ve své práci nacházíme i pro vás cesty a možnosti, které se učíme a které dokážeme nacpat do praxe tak, aby se člověk vrátil tam, kde se cítí jako člověk.

Ověřila jsem pro nás všechny, že i propady a návraty mohou být ziskem a posunem, když dáme člověku prostor (byť letitý ), aby si své šance a selhání zpracoval a mohl se vrátit.

Co nás to stojí? Program hospodaření s klienty a jejich oddlužování je součástí mé denní práce a nejsou na něj žádné dotace. Naopak, získávám z něj spoustu síly ze spokojenosti svých klientských spolupracovníků. Práce je průběžná, pořád sice s někým řešíme, ale není to, tak, že bych se den nebo týden věnovala jen jednomu. Jde o nesmírně pestrou práci, mluvíme i o citovém vydírání rodinou, aby se získaly peníze, mluvíme i o návratu rodiny, která se bála, že na ně zaútočí exekutor… Je to celé praxe z první linie, která je důležitějším důkazem možného, než knížka teorií.

Zazvonil zvonec a já se vracím do příběhů ostatních.

Witch

Witch

Žene se bouřka – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Srpen 17, 2014

Kolibříci létají jako o život, aby nakrmili mladé!

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Žene se bouřka

Z okolí

Z okolí

Z okolí

Z okolí

Z okolí

Z okolí

Nikdy jsem neměl rád pavouky, je jich tady víc než lidí!

Nikdy jsem neměl rád pavouky, je jich tady víc než lidí!

Žádnej učenej z nebe nespadl. Možná tak ze stromu, když se :P učil lítat!

Žádnej učenej z nebe nespadl. Možná tak ze stromu, když se 😛 učil lítat!

Nejen včerejšek na pobřeží Atlantiku – Martina O.

Posted in Z pošty by ondys on Srpen 10, 2014
Včerejšek

Včerejšek

Včerejšek

Včerejšek

Včerejšek

Včerejšek

Včerejšek

Včerejšek

Mám ráda sport

Mám ráda sport

Přítel z Venezuely taky

Přítel z Venezuely taky

Je trenérem ve fítku

Je trenérem ve fitku

Tady jsem :P na ulici

Tady jsem 😛 na ulici

Se sestřenicí Markétou na pláži

Se sestřenicí Markétou na pláži

S nejstarší sestrou v klubu

S nejstarší sestrou v klubu

S kamarádkou a s neteří  Nikolkou z Čech

S kamarádkou a s neteří Nikolkou z Čech

V práci

V práci

Tak se tam u vás mějte!

Tak se tam u vás mějte!

Jeden den na Wrightsville Beach – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Srpen 8, 2014

Čas výletů. Před lety jsem četl detektivní román Ohnisko požáru od Patricie Cornwell. To jsem ani zdaleka netušil, že budu žít na trase jejího příběhu. Děj začíná v Richmondu (Virginie) a končí právě na Wrighstville Beach při Wilmingtonu na samé hranici Severní a Jižní Karoliny. Hezké čtení na pláž.

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach

Wrighstville Beach