Vladimír Ondys – Z konce světa

OSMDESÁTÁ VI – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Leden 30, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

VI

„Máš na stole předvolánku. Půjdeš na koberec k doktorce Maršálkové za malér s antibiotiky. Zbytečně! Ráno stejně píchli pendepon oběma holkám. Musela jsem s nimi na středisko k jejich lékařce. Nepřeju ti slyšet její kecy!“ přivítala mě hned mezi dveřmi manželka a koukala na nějakého idiota, ale za mnou nikdo nestál. „Nelez sem v botách!“
Za normálních okolností bych poslechl beze slova, ale cítil jsem se nevyspalý, osamělý i opuštěný. Byl jsem naštvaný na celý svět a především na sebe, zcela zbytečně jsem položil hlavu na špalek.
„Neskutečná slepice…“
„Koho si tím myslel?“
„Kolik vás tu je?“
„Co si to dovoluješ? Co kdyby holky chytily spálu? Takovou věc si na svědomí nevezmu, přechytralej debile!“
V duchu mě to rozesmálo, dnes vymyslela něco originálního na rozdíl od dřívějších nadávek i vulgarit.
„Nemáš propisku?“ zeptal jsem se nevzrušeně a začal rozbalovat obálku.
„Neotravuj!“ odbyla mě, ale zvědavost zvítězila. „Nač ji potřebuješ?“
„Abych si zapsal nejnovější urážku. Zplodila si genitální spojení!“
„Sprosťáku. Připomenu ti to, až ho budeš chtít vyhonit!“
„Myslíš, že se nenajde jiná?“
„Pro takovýho chudáka? Věčně smrdíš korunou!“
„Podobný věci se dělají i z lásky…“
„Ale já pro tebe nejsem dost chytrá. Najdi si nějakou doktorku! Jedna se na tebe už chystá, ale prej je to stará škatule a semetrika. Těš se, ta ti to spočítá i za mě!“
Před týdnem manželka přinesla dvě balení penicilinu. Máme preventivně podávat antibiotika holkám, protože se vyskytla spála ve školce. Shodou okolností jsem si zrovna přečetl v nějakém časopise, jak je přehnané podávání nebezpečné, kvůli zvýšené odolnosti na jejich účinky, a výslovně tam bylo uvedeno, že preventivní léčba antibiotiky je nesmyslná. Podepsal se pod to nějakej mudrpudrcsc, a tak jsem to vzal vážně. Zajímalo mě to, protože Šárinda dobrala daleko silnější druh před nedávnem. Pro jistotu jsem se informoval i ve špitále a dva lékaři mi potvrdili nezávisle na sobě, že je nutné najít jiné řešení. Prostřednictvím školky jsem to vzkázal lékařce a patrně si stěžovala u vrchnosti.
„Někdo ti musí srazit hřebínek. Seš nula, která se furt naparuje a má drzost kecat do všeho. Pustil ses do doktorky a ta ti to dá sežrat! Už se těším, jak to schytáš!“
Vyloženě se klepala, až mě někdo přepere, nebo aspoň poníží, a celej rozhozenej se budu lísat do postele, aby mohla dělat drahoty a vrátit mi to i s úroky za všechny roky, co jsem cválal na koni sebejistoty.
„Dostal jsem tolik nakládaček, že mě další neposere… Už jsem si zvykl!“
Lhal jsem, nikdy jsem si nezvykl. Pokaždé to bylo nepříjemné, ale naučil jsem se ze skutečných rvaček, že můžu prohrát se silnějším, ale nesmím se cítit poraženej. Pak to míň bolí! Mrzelo mě, že jsem bez spojence, ani vlastní žena neocení bojovnost, vidí ve mě soupeře a příčinu nenaplněných ambic. V dřívější partě jsem mohl spolehnout na kamarády, většinou to byli rváči, ale kde je jim konec. Založili si rodiny a postříleli vlky, aby nějak přežili. Pár jich ještě přežívalo po hospodách, kde je začínali tlouct mladší, a zoufalci zase vymetali kriminály. Po propuštění většinou blekotali nesmysly u piva, než jim trochu otrnulo, pak někoho zmydlili a následoval sešup do basy, aby naplnili život ve věčným kruhu s tepláky a bez.
„Vymyslel jsem řešení, abys měla na automatickou pračku i bez půjčky. Zrušíme pojistky holek!“
„Ty peníze jsme si rvali přímo od úst!“
„Nedá se nic dělat, protože si nemůžeme dovolit další dluh. Budu muset hledat nový zaměstnání.“
„To snad není možný, já to tušila! Co s námi teď bude?“
Zdrceně klesla na židli a spustila ruce do klína. To by byla skica o beznaději, ale neměl jsem odvahu jí to navrhnout. Je to drsné i na můj pokleslý vkus!
Začal jsem číst dopis od úřadů, kde mě vyzývaly stroze, abych se dostavil tam a tam do dveří číslo blebleble ohledně uíuíuí. Bylo to psaní od šupáků z planety, kde vlastní hovno nesmrdí, protože ho vytlačilo úřednický prase. Ať žijí hovada, která tupou precizností umožnila vrahům dokonaleji zvládnout holocaust! Všichni byrokrati jsou Eichmannovy děti!“
Přímo jsem sršel nevraživostí k okolnímu světu. Podobné napětí mě uvádělo do klidu. Nebezpečného. Produkty normalizačních výhod mě tlačily do kouta jako berani mezi ovce a hrozily neomaleností. Vlk ve mně naježil chlupy, oči se mu rozsvítily a vrčel.
Před lety jsem měl spor s chlapem, který byl silnější a vážil víc nejméně o dvacet kila. Normálně bych neměl šanci, ale nacházeli jsme se na volném prostranství. Okamžitě jsem toho využil a začal kolem něho kroužit. Potřeboval jsem ho vysílit pohybem a ránami do volného prostoru. Věděl jsem, že když mě trefí, půjdu k zemi. Stačil jediný úder, ale nevyšel mu. Po několika minutách začal ztrácet dech a pak přišla moje chvíle. Trefil jsem ho několikrát do hrudníku a zasadil ránu na volná žebra. Vypumpoval jsem mu vzduch z plic a měl ho jako na stříbrným podnose. Úplně se zbortil. Nemusel jsem ho mlátit do hlavy, ani jsem nechtěl. Měl v ní hodně vyděšený oči. Rozum překonal jeho hrubou sílu! Pár dnů jsem byl king a asi týden na to, mě poslal k zemi střízlík, kterého jsem podcenil, protože vlk se někde líně převaloval nacpaný slávou.
Stejnou chybu neudělám, ale dopadne to špatně. Nikdo nechce hledat nějaké východisko. Pohodlnější je bloudit v kruhu lží a chápavě to zvládat.
Soudruhu, musíš to vidět v širších souvislostech a přenést se přes detaily, děláme to jenom pro hovada, aby zůstala dál tupá, protože pak se jim může nakukat cokoli. Bez obav se budeme válet u koryt a držet je na uzdě. Omlouvám se za drobné přeřeknutí. Děláme to nesobecky pro pracující masy, musíš to ocenit! Vezmi si třeba rakety s jadernými hlavicemi a krátkým doletem po celé Evropě. Naše zachraňují světový mír při preventivním úderu a imperialistické slouží k zabíjení nevinných žen i dětí. Chápeš zásadní rozdíl mezi socialistickým přístupem a imperialistickou zavilostí smést z povrchu planety lemploviny všiváků a flákačů ovládaných vyžranými prasaty, omlouvám se za drobné přeřeknutí, ničit hodnoty vydobyté poctivou prací naší uvědomělé dělnické třídy vedené komunistickou stranou?
„Někdo zvoní, běž otevřít!“
Odlepil jsem se od okna, z něhož jsem pohledem kontroloval holky, a otevřel dveře bytu.
Na chodbě stál manekýn z maďarského obchodního domu s výprodeji seknutý Travoltou a usmíval se pouze očima. Takhle ležérně to uměl jen Míra!
„Kde se tu bereš?“ zeptal jsem se překvapeně. Neukázal se roky.
„Až v bytě!“
Pustil jsem ho a zavřel dveře.
„Co se děje?“
„Seš sám doma?“
„Karla je v koupelně…“
„Potřebuju nějaký prachy, jsem úplně na dně!“
„Kolik?“
„Litr stačí!“
Vzal jsem tisíc korun z porcelánové dózy, kam jsme dávali peníze, a podal mu je. Nezbylo tam skoro nic.
Dlužil jsem mu mnohem víc, protože pracoval jako číšník. Nikdy si nenechal zaplatit, a když jsem za ním přišel s novou kočkou, dával na stůl láhev nejlepšího pití. Živil ho hazard a lechtivý kšefty.
„Co se stalo?“
Najednou se rozklepal a musel posadit. Zmocnil se mě strach, že se láduje sračkami a má absťák. Natáhl ruce s vibrujícími prsty, aby mi neušlo, v jak velký je prdeli, a dodal: „Vracím se domů z vazby a nikdo na mě nečeká, protože se Alena sčuchla s mým advokátem. To jim ale nestačilo a obrali mě o všechno. Jsem žebrák! Nemáš něco k pití?“
Zakroutil jsem hlavou. Období baru plnýho lahví jsem měl za sebou díky současným příjmům.
„Platím hrozný prachy za obhájce, aby mě vysekal z maléru, místo toho mi šuká se starou a ještě mě připraví o majetek.“
„Tobě nic neříká socialistická racionalizace práce?“
Překvapeně se na mě podíval a dodal: „Pak ať rovnou zruší soudy, každýho, kdo šlápne vedle, zastřelí na fleku a ušetří nejvíc!“
„To nejde, to by pak byl skoro každej komouš mrtvola a těch pár slušnejch by umřelo vyčerpáním z poprav. Jak dlouho si tam byl?“
„Šest měsíců. Prožil jsem tam vánoce i narozeniny. To byla síla! Chtějí mi dát čtyři roky… Strávím je mezi pakama!“
„Za co, soudruhu?“
Musel jsem nepříjemnou situaci trochu zlehčit a nic jiného mě nenapadlo.
„Až jindy… Budeš valit oči, jak jsem si naběhl! Nazdar, rámusko, jak žiješ?“ dodal znenadání ke Karle, stála za mými zády.
Prošla kolem a za pochodu si sušila vlasy ručníkem.
„S ním přímo výborně!“
Loupla po mě pohledem a zároveň se zeptala: „Dáš si kafe?“
„Už musím jít, až někdy příště.“
Vyprovodil jsem ho ke dveřím.
„Zlom vaz!“
„Ty taky!“
Seběhl se schodů a ani jednou se neotočil.
„Co chtěl?“ zeptala se Karla a tvářila se podezíravě.
„Potřeboval půjčit prachy.“
„Kolik?“
„Říkal nějaký prachy, neměl ani vindru, a tak jsem mu dal tágo.“
„A tys mu je dal ze svého?“
„Žádný moje není!“
„Tys je vzal ze společných peněz?“
Přikývl jsem hlavou.
Švihla mě mokrým ručníkem přes tvář a tím to skončilo. Bez výčitek a zbytečných slov. Věděla, že jsem ztracený případ! Z vděčnosti bych ji udělal jazykem, ale byla zašitá.
Šel jsem nakoupit, aby se nedřela s nákupníma taškami, a moc peněz nám nezbylo.
Jarda říkal, že se dají vydělat solidní prachy ve sklárně při manipulaci s tabulemi skla, ale je to prý nebezpečné.
Půjdu se přeptat.

Reklamy

STŘÍDÁNÍ STRÁŽÍ

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Leden 28, 2013

Probudil jsem se dost pozdě s blbým pocitem, v noci jsem si musel vzít po hodně dlouhý době oblbovák, Rocky na mě civěl s pokřivenou mordou, až jsem dostal strach, jestli neudeřila už po čtvrtý, ale po piškotu vystartoval, tak mne tím uklidnil. Udělal jsem si kafe a ubalil první, abych co nejrychleji překonal pachuť v ústech a sucho v krku s nepříjemným tlakem na prsou kolem srdce. Internet mne přivítal s tradiční hláškou koncem měsíce, že mám ořezanej datovej přístup, poněvadž jsem vyčerpal. Kdybych byl mladší, měl bych solidní důvod pro masturbaci během dlouhýho čekání, až se načte stránka v prohlížeči, do šestýho následujícího měsíce mne bude pronásledovat příšerná votrava… Za oknem byl všude sníh a zachumlaní mi prozradili, že mrzne.

Staroušek Rocky se zpočátku docela ploužil bez nálady

Staroušek Rocky se zpočátku docela ploužil bez nálady

Evidentně ho probral nějaký impuls z okolí

Evidentně ho probral nějaký impuls z okolí

Byly tam dvě a já jsem zalitoval, že je musím vzít mobilem, zatím to nikdy nevyšlo, aby fotka z něho věrohodně připomněla skutečnost

Byly tam dvě a já jsem zalitoval, že je musím vzít mobilem, zatím to nikdy nevyšlo, aby fotka z vysloužilý Nokie věrohodně připomněla skutečnost, a srny se nám pokaždý vyhnuly, když jsem vyrazil s foťákem

Pak ho nějakej vzruch probral z letargie

Na místa, která patřila jenom nám, zavítal mnohem mladší chovatel se štěnětem staforda, nebo pitbula, který připomínalo kapku rtuti svým radostným pohybem

Očividně si to spolu užívali, štěně se mohlo uběhat za klackem vrhaným do úctyhodné dálky

Očividně si to spolu užívali, štěně se mohlo uběhat za klackem vrhaným do úctyhodné dálky

Pokračovali v našich stopách, tak jsme se vydali oklikou zpátečním směrem

Pokračovali v našich stopách, tak jsme se vydali oklikou zpátečním směrem

Neznámým musela být hodně zima, že se rozhodli otravovat širé okolí nepříjemným dýmem asi z pneumatik, nebo izolace kabelů

Neznámým musela být hodně zima, že se rozhodli otravovat širé okolí nepříjemným dýmem asi z pneumatik, nebo z hořící izolace kabelů

Nepříjemné naléhání podivných myšlenek je lepší ponechat stádů koní na pastvinách, mají mnohem větší hlavu

Nepříjemné naléhání podivných myšlenek je lepší ponechat stádů koní na pastvinách, mají mnohem větší hlavu

Na zpáteční cestě do města mezi zachumlané nás doprovázelo zimní slunce

Na zpáteční cestě do města mezi zachumlané nás doprovázelo zimní slunce, jako by tušilo, že se mi moc nechce

Pejsek s kočičkou

Posted in Z pošty by ondys on Leden 28, 2013

Po internetu se pořád posílají nějaké ty sprosťárny, tak jsem si řekla, že vám pro změnu pošlu svého milého pejska (bystrým neunikne, že má každé očko jinak zabarvené).

Hezký den přeje Amálka

🙂 Hezký den přeje Amálka

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

I muži mají své...: :roll: KRAJKY!

I muži mají své…: 🙄 KRAJKY!

STRAŠÁK

Posted in Pikant by ondys on Leden 27, 2013

Max (Gene Hackman) je hromotluk, který rád řve, pere se („Nikomu nevěřím. Nikoho nemiluju. Každýmu rozbiju hubu…“) a právě se po pěti letech vrací z vězení, kde si vysnil životní cíl – vlastní umývárnu aut. Lion (Al Pacino) měl také pohnutý život, strávil pět let na moři a jeho cílem je najít v Detroitu své dítě, které ještě neviděl. Při jednom noclehu vykládá Maxovi svoji životní filozofii: „Myslíš, že se vrány bojí strašáka? Nebojí se, to mi věř, vrány se smějou. Farmář postaví strašáka, dá mu legrační širák a šaty. Vránám se to zdá legrační a smějou se, mohou se popukat smíchy. A říkají si: Ten farmář Jones je fajn, rozesmál nás, a tak ho nebudeme trápit.“

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Strašák

Kdo si hraje, nestřílí – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Leden 27, 2013
Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Kdo si hraje, nestřílí

Ranní Karas – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 26, 2013

Abych se vám, přiznal, mě politika totiž vůbec nezajímá. A nějaký Zeman a ten druhej… stýskám si, taky by mohl mít kratší jméno, ať ho národ nekomolí jako šulína z hradu, tedy Schwarzenberg a ne Schwanzrberg, jsou mi lhostejní. Totálně. Chci svůj smažený řízek, bramborovou kaši a švestkový kompot v neděli na oběd, a když mi pan Moravec mezi sousty sdělí, o čem se bude diskutovat další týden, budu šťastný.  No, to by přeci mohlo stačit a já se nemusel namáhat s panoptikem titěrných kláves booku, abych oblažil svět banalitami, které zákonitě člověka napadají časně po ránu. Došourat na WC, nepřerazit se o igelitky s nevybaleným nákupem, nevzbudit Kuželku a v klidu počíst z nového Reflexu. Co počíst, brýle na čtení jsem nechal bůhví kde a bez nich přečtu kulový, tak jsem alespoň za průchodu útrobních větrů pokoukal na kultovní komix a začal počítat. Jedna, dva, tři… za kolik let budu mít nárok na zasloužený odpočinek?

Takhle. Nedávno zabalil kšeft vrchní Karas. Hostů ubývalo, jemu už dva roky nabíhal důchod, docházely fyzické síly, a to přestal kouřit, aby po čtrnácti dnech opět začal a jako vdovec vedl podivné řeči, příklady možná uvedu. Těsně po revoluci a návratu z rakouské emigrace začal provozovat malý bar. Dařilo se, byznys poskakoval na drátkách jako Hurvínek s Máničkou, ale nějak tak do konce tisíciletí. Strávníci chodili na meníčka v pravé poledne a dřevěné boxy zaplněné hladovci s berního úřadu, místními majiteli restituovaných obchůdků, všelijakých pojízdných pocestných a prodejců čehokoli byli důkazem prosperity. Tu Pepsi-Colu dražší než pivo, tam Birel řidičům, po šestnácté bahýnko chlapům po šichtě, toč se pípo, toč. My Češi, Moravané jsme národ šikovný a jak tak vnímám studenty hodně pitoreskních humanitních oborů vbrzku i dealery světovými, jen aby to měl kdo a za co kupovat.

Na něco podobného dojel i místní zlatník Hudeček, velký gurmán, naplněn dvěma meny a litrem kofoly vystavoval světu na odiv své panděro, až mě často napadalo, kdyby pozřel ještě mentolovou placičku, jako v Pythonovském filmu o životě Briana, tak za ohlušující salvy pukne jako Karel Veliký a my hosté, zamrzlý úsměv na tvářích, v neskonalém údivu budeme celí od vnitřností. Kupujte pak od něj zlaté hodinky nebo svatební prsteny? No a pak zprivatizoval celou městskou část i s byty nějakej podnikatel z Prahy a v TV prohlásil, že jej stav bytového fondu někde na konci světa vůbec nezajímá, on investoval a chce realizovat zisky. Basta. V podstatě dříve reprezentativní centrum města je zašedlá periferie, okna střídavě vyměněná, bílý bakelit září do dáli, vedle oprýskaných rámů, plastiková okna do béžova, rozmlácené zvonky bez jmenovek, nájemce musí seběhnout ze čtvrtého patra, aby vás pustil do vchodu. Každý na svém a za své. Bývalým nájemníkům zvedli nájem na 100 kč za metr čtvereční a bývalí, dříve nadprůměrně vydělávající, dnes důchodci, mladé rodiny, sociálně slabší museli jít.

Abych se vrátil k vrchnímu Karasovi. Krásně bývávalo v létě. Za výlohou zvenčí polepenou pseudo secesními ornamenty procházeli mužové, ženy, každý jiný, každý svérazně stejný… a v létě spoře oděné studentky, maminky s kočárky, splavení cyklisté, také psi se svými majiteli. A nebyl by to vášnivý kynolog Karas, aby nepoznamenal, že má psy raději, než lidi, s čímž nesouhlasím a měl bych se mrknout na Kuželku, přestože volila Karla. Nevím, myslím, že tohle říkal právě on: Když nemáš co říct, drž hubu.

Výsledky prezidentských voleb budou velkými intelektuálními žněmi pro všelijaké politology, sociology, psychology, ale na Britských listech jsem včera objevil výborný článek, který tohle běsnění popsal, jak jej vnímám i já. Zavírám časopis, potáhnu splachovadlem, po bývalém nájemníku, zbyl na zdi plakát Che Guevary a půjdu odvolit.

 

Článek: http://www.blisty.cz/art/67148.html

Hudba:  http://www.youtube.com/watch?v=RBHZFYpQ6nc
 

Chlap s koulema – Roman Nešetřil

Posted in Romanův šuplík by ondys on Leden 24, 2013
Pozdrav - Martin Tomášek

Pozdrav – Martin Tomášek

Možná si kníže Karel nadělal do kaťat svým výrokem o Benešových dekretech. Možná, pro mně se však zachoval jako chlap, který má koule. Bez ohledu na to, že si v zaprděné české společnosti, která ani po 60 letech nedokáže přiznat barvu, neuhnul ze svého bez výhrady stejného názoru. Benešovy dekrety a na ně navazující odsun sudetských Němců byl zločin. Možná ne v samotné myšlence, ale určitě ve způsobu provedení. Kdybych šel do důsledků, pak po „sametové revoluci“ by stejným způsobem museli být odsunuti všichni komunisti, ale i ti bezpartijní, kteří tiše spolupracovali a snažili se přežít. Otázkou je kam? Nechci teď rozebírat dějinné souvislosti obou totalilt a způsob jejich odsunutí do propadliště dějin. Chci jen teď, v předvečer historické možnosti napravit všecho to, co se tady v uplynulých více než 75 letech stalo (a další možnost už fakt nepřijde), upozornit na chlapa, který se k tomu dokázal postavit, i když mu šlo o hodně. Dík Karle, jsi můj pán.

ZA VODOU A HARPYJE

Posted in Pikant by ondys on Leden 23, 2013
Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Voda nad zlato

Harpyje pralesní (Harpia harpyja, Linné 1758) je největším dravcem Jižní Ameriky, může mít rozpětí křídel až dva metry a hmotnost 9 kilogramů, samec je výrazně menší než samice. Má masivní zobák a mohutné silné nohy opatřené až 13 cm dlouhými drápy. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně - hřbet je břidlicově černý, hlava a krk šedé, břicho bílé. Nohy jsou žluté. Ptáci mají v dospělosti na hlavě vztyčitelnou dvojitou chocholku. Harpyje má široká zaoblená křídla a dlouhý ocas, což jí umožňuje manévrovat mezi stromy. Harpyje je aktivní lovec, způsobem lovu připomíná jestřába. Létá nízko nad lesem, na vyhlédnutou oběť se vrhá střemhlavým letem, obratně manévruje mezi stromy rychlostí až 80 km/h a strhává kořist z větví pomocí svých silných drápů. Dokáže ulovit až 10 kg těžkou kořist a ve vzduchu unese až 3/4 vlastní hmotnosti. Loví vřešťany, chvostany, malpy i :P jiné opice, lenochody, aguti, mravenečníky, vačice, papoušky i jiné ptáky.

Harpyje pralesní (Harpia harpyja, Linné 1758) je největším dravcem Jižní Ameriky, může mít rozpětí křídel až dva metry a hmotnost 9 kilogramů, samec je výrazně menší než samice. Má masivní zobák a mohutné silné nohy opatřené až 13 cm dlouhými drápy. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně – hřbet je břidlicově černý, hlava a krk šedé, břicho bílé. Nohy jsou žluté. Ptáci mají v dospělosti na hlavě vztyčitelnou dvojitou chocholku. Harpyje má široká zaoblená křídla a dlouhý ocas, což jí umožňuje manévrovat mezi stromy. Harpyje je aktivní lovec, způsobem lovu připomíná jestřába. Létá nízko nad lesem, na vyhlédnutou oběť se vrhá střemhlavým letem, obratně manévruje mezi stromy rychlostí až 80 km/h a strhává kořist z větví pomocí svých silných drápů. Dokáže ulovit až 10 kg těžkou kořist a ve vzduchu unese až 3/4 vlastní hmotnosti. Loví vřešťany, chvostany, malpy i 😛 jiné opice, lenochody, aguti, mravenečníky, vačice, papoušky i jiné ptáky.

Harpyje vystupovaly v několika řeckých bájích. Nejznámější je o slepém Fíneovi, který byl nadán věšteckým uměním, ale protože ho zneužíval, bohové ho oslepili. Jeho druhá manželka Eidothea ho přesvědčila,že za slepotu mohou synové z prvního manželství, které z duše nenáviděla. Podle jedné verze je Fíneus uvrhl do žaláře, podle druhé je nechal zakopat za živa. Proto na něj byl seslán trest neukojitelného hladu a kdykoliv se chtěl najíst, Harpyje přiletěly, vše snědly a co nestačily, to posraly.

Harpyje vystupovaly v několika řeckých bájích. Nejznámější je o slepém Fíneovi, který byl nadán věšteckým uměním, ale protože ho zneužíval, bohové ho oslepili. Jeho druhá manželka Eidothea ho přesvědčila, že za slepotu mohou synové z prvního manželství, které z duše nenáviděla. Podle jedné verze je Fíneus uvrhl do žaláře, podle druhé je nechal zakopat za živa. Proto na něj byl seslán trest neukojitelného hladu a kdykoliv se chtěl najíst, Harpyje přiletěly, vše sežraly a co nestačily, to nekompromisně posraly.

Přehnaná imunita je podezřele ostudmá!

Přehnaná imunita je podezřele ostudná pro všechny s nestydatou chutí být za vodou na úkor všech!

Pecka z vajíčka – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Leden 23, 2013
Luboš Růžička je vpravo a nejblíž

Luboš Růžička je vpravo a nejblíž

Hudební konec roku ve Slávii v Teplicích byl zase výživnost sama. Hrály 3 kapely. Jako první Konec konců, což je ansámbl Slávka Haleše, basáka Pecky z vajíčka 3. Taková psychedelie, místy novovlnná, včetně coveru Joy Division „Love Will Tear Us Apart“. Po nich přišli Urbanturban, kteří se mi líbili ještě víc. Pro změnu parta kolem bubeníka a zpěváka Pecky z vajíčka 3 Jiřího „Chandlera“ Šidla. Byla to všehochutná směska grunge, gotiky, androše, ale vyskytlo se i country. No a pak už Pecka z vajíčka 3, obnovená asi po 35 letech. Kromě obou už představených je v ní ke slyšení Luboš Růžička – kytara, kytarový synth, Zorka Marková – sax, zpěv a Jan Ribola – bicí, zpěv. Repertoár luxusní – Zappa, Beefheart, Iggy, ale ke konci večera i nepostradatelný Hlavsovy „Muchomůrky“. Moc pěknej večer i závěr roku !

VOLBA PRO POKROČILÉ – Jaroslav Hutka

Posted in Z pošty by ondys on Leden 22, 2013

Dnes je úterý a v pátek začíná první významná přímá volba v české historii. Přeji šťastnou ruku všem, ať už budete volit kohokoliv – i když výběr mezi dvěma kandidáty není svobodná volba. Je to volba pro pokročilé. Takže vítejme ve svobodné Evropě, kde národ své vůdce volí a nenechá si jen diktovat od patologických jedinců posedlých mocí a známostmi. Teď nezmiňuji ani Zemana ani Klause. Jsme malá země a význam našich voleb, politiků i agitací tomu odpovídá. Teď mluvím o Hitlerovi, který dal tomu největšímu a možná nejvzdělanějšímu národu Evropy skutečně nezapomenutelnou lekci. Byl to směšný, hysterický řvoun, který sice volby vyhrál, ale vypadalo to, že by mohl být taky jen jedním z řady, kteří takzvaně vyhráli volby. V demokracii nikdo nikdy volby úplně nevyhraje, protože to má nanejvýš do voleb příštích. Hitler ve svém prvním povolebním projevu slíbil, že už nikdy volby nebudou. I dnes to zní jako docela dobrej vtip. Akorát, že on to se svou tvrdou menšinou proti jemné většině vybojoval. Určil pravidla, zesměšnil soudce a prvními obyvateli koncentračních táborů byli Němci. Teprve pak přišli ti ostatní.

V Česku jsme ještě neměli čas si žádnou historii vytvořit, tak pokukujeme po okolí. Ani jsme se ještě pořádně neshodli od kdy vlastně existujeme. Od Přemyslovců, kteří se Přemyslovcema nenazývali? Od svatého Václava, o kterém Záviš Kalandra, popravený s Miladou Horákovou, tvrdil, že nikdy neexistoval? Od roku 1918, ve kterém vůbec nebylo jisté na jihu ani na severu, západě a východě, kde bude ležet československá hranice? Od roku 1945? Od roku 1993? A přímá lidová volba politika, který má pro stát nějaký větší význam? Tak to je fakt poprvé. A jak jsem řekl na začátku, druhé kolo, volba mezi dvěma kandidáty, není svobodná volba. To se člověk stává hráčem na šachovnici demokracie a demokracie je zápas. Férový zápas podle dohodnutých pravidel. Ale v každém případě zápas a ten nezná slitování. Má ale zákony a soudce. Bez toho nejen fotbal, ale i volby jsou nesmysl. Nakonec i nájemní smlouva a právo na život. Však je to jasné. Bez pravidel se nic nedohraje do konce. Svoboda je pod zákonem. Zní to nějak tvrdě, ale narazil jsem na to, když jsem četl cosi o anglickém právu. Pokud by ale neexistovalo bezpráví, tak není potřeba právo formulovat. Možná právě Anglie má největší a nejdelší zkušenost s bezprávím. Tvrdě se dobojovala k tomu, že svoboda je jen tam, kde je právo nezpochybnitelné. To pak můžeme zvolit i debila, by vtipně komentoval Miloš, a měl by pravdu. Familiérnost vůči Milošovi není v tuto chvíli mimo. Od roku 1975 jsem si s ním tykal už dvakrát. Po emigraci jsem to zapomněl já a po fejetonu Mikuláše bez Miloše mě z toho vyvedl on.

Ale vraťme se do historie. Rok 2002. Já jsem se na Francouzském institutu v Praze neúspěšně pokoušel udělat něco pro svou francouzštinu. Ve Francii byly prezidentské volby. A to je pro Francouze první super extra liga. Volba nejmocnějšího v zemi, ve které dodnes prožívají jak tu lidovou revoluci, tak sebezcísaření Napoleona. Dech i srdce beroucí drama. Francie je nejen velký evropský stát, ale zároveň tvůrce svých dějin. My Češi své dějiny zatím jen z dálky sledujeme. Ještě jsme nezasáhli. Dokonce jsme se ani ve škole o naší státnosti neučili, že při dobývání Slovenska v roce 1919, aby tedy konečně i fyzicky patřilo k Československu, veleli československým plukům italští a francouzští generálové. Bitva o Zvolen. Šnejdárkova válečná lest Senegal. Historie je pokaždé o vojácích, kteří jsou schopni uskutečnit politická rozhodnutí. Ne vždy jsme na to později hrdí. Z odstupem času to také může připomínat povídky Jaroslava Haška. Asi věděl o čem píše.

Takže tehdy, v roce 2002, byly všechny francouzské učitelky v Praze ve Štěpánské ulici levičačky. Do druhého kola se dostal Chirac a Lepen. Hodně pravicový pravičák a nacista. V kavárničce na dvorku jsem zažil jekot i pláč. Levicové hlasy srdce se rozprskly po úžasných kandidátech a propadly. Jenže druhé kolo je pro pokročilé. Nacista byl horší než „pouhý“ politický nepřítel. Pravice i levice je ještě pořád v okrsku demokracie. Tak to nakonec pojmenovala právě Francouzská revoluce. A kde není levice nemůže být ani pravice, pak už je jenom dohoda o tom, že si nebudeme oponovat, že se domluvíme, že volby jsou jen divadlo pro plebejce, kteří zákony neznají, nevytváří a nemají nikoho, kdo by je kontroloval. Může se to jmenovat třeba Opoziční smlouva. Noví patriciové se vybodnou na bezmocné plebejce a domluví se rovnou mezi sebou. Takové příklady se najdou už ve starém Římě.

Volit šly všechny učitelky. Chirac dostal okolo 80% hlasů. Takové vítězství v demokracii není normální. Masivně ho volila i levice. A to jen proto, aby zůstali na půdě demokracie. Za jakousi jemnou hranicí už k ní totiž není návratu a to Francouzi ze své historie vědí. My si svou historii teprve tvoříme. Dnes v měkkých a bezpečných polštářích unie s našimi evropskými sousedy. Jeden ze dvou kandidátů v sobotu vyhraje. Dech i srdce beroucí drama. Drama země, jejíž význam ve světě je neveliký. Díky Evropě ale je. Je fajn bydlet v dobré čtvrti. Člověk se pak nebojí ani v noci na ulici. Takže konečně volba, která není pro začátečníky.

22. ledna 2013
Jinak v Lidových novinách 24. července 1999 v rubrice Úhel pohledu mi vyšel tento článek. Vzpomínáte?

http://www.hutka.cz/new/html/nf5.htm
Srdečně zdravím – Jaroslav Hutka
http://www.hutka.cz