Vladimír Ondys – Z konce světa

Výročí JANA PALACHA

Posted in Krátce by ondys on Prosinec 24, 2007

 Proč je přijatelnější v Čechách dobrovolně si vzít život, než ho riskovat v boji s temnější stránkou lidství? Podivný fenomén pro hrdinství.

ROZHOVOR PRO TEPLICKÝ KURÝR

Posted in Rozhovor by ondys on Prosinec 24, 2007

ZABIJU VÁS – to je připravovaná kniha, jejíž ukázky mohou najít čtenáři na vašich webových stránkách http://www.volny.cz/vladimir-ondys . Stejně jako řadu dalších glos a postřehů, které vypovídají o tom, co si myslíte, jaký jste a kde žijete. Domníváte se, že spisovatel může a měl by být opravdu když ne svědomím národa tak alespoň doby?

Nevím, ale určitě by neměl zobrazovat představy jiných na základě nějaké objednávky. Podle mého soudu je poctivější nabízet vlastní vidění i s rizikem, že nikoho neosloví. Své psaní vidím jako pokus o kvalitní práci, je na čtenářích a odborné kritice, aby mé úsilí nějak zhodnotili, pokud si najdou příležitost a čas ke čtení.

Co jste dělal za uplynulých 15 let, co Vám daly popřípadě vzaly?

Začátkem devadesátých let jsem zjistil, že když člověk najde odvahu prodávat kůži na trhu a má úspěch, je mnohem svobodnější při rozhodování o svém životě a může jít vlastní cestou. Většinou musí pracovat tak tvrdě, že by s tím nesouhlasil jako zaměstnanec, ale za určitou nezávislost to stojí. Občas vydělá i pěkné peníze. To však nemá jisté. Zkušenosti s psaním se mi hodily, protože je to podobné. Při jednání s cizinci bylo příjemné zjištění, že dohodnutá pravidla platí.

Vzaly mi iluze o solidnosti, kterou si většina lidí u nás vykládá jako slabost. Bez výčitek svědomí vás okradou i nejbližší a ještě na vás nakydají nějaký hnůj, aby se cítili nadřazeni čistotou. Největším nepřítelem podnikavých lidí je současná státní mašinérie a společnost, která se dívá na úspěšného člověka jako na lumpa. V Čechách je úspěch stále podezřelý a určitě se neodpouští. V případě schopných a slušných lidí je to deprimující.

Jak se žije a tvoří spisovatelům v Čechách? Je těžké se psaním uživit?

Poslední dobou mám stále silnější pocit, že nemůže být řeč o hodnotném způsobu života, když většina společnosti jenom přežívá ze dne na den a pachtí se za konzumem. Určitě se najde grafoman, který se může cítit jako prase v žitě, ale já se snažím o nějakou výpověď a snad už vím i něco o životě díky svému věku. Původně jsem se domníval, že mě uživí obchodování a psaním si zpestřím život, ale vzhledem k přístupu vládnoucí sociální demokracie k živnostníkům se můj sen proměnil v můru. Jestli mě dřív štvala normalizace tuposti, teď mi pije krev debilizace společnosti a nevím, co se mnou bude, ale psaní se nevzdám. Mrzí mě současné poměry, ale musím přiznat, že jsem něco podobného očekával s nadějí, že se zmýlím.

Žijete v Teplicích už řadu let. Řekněte mi, proč a jaký k nim máte vlastně vztah?

Do Teplic jsem se přiženil v druhé polovině sedmdesátých let a narodily se mi zde dcery. Mám dvě a třetí je nevlastní, ale stýkáme se spolu, i když žije na Kanárských ostrovech. V předešlých letech jsem se pohyboval po celé republice a do Teplic se vrátil. Nejsou tak velké, abych se v nich cítil ztracený, a určitě ne maloměstské, abych si připadal jako podivín. Bydlím zde už jenom se svým psem, jsem rozvedený. Teplice jsou pestré způsobem života obyvatel a je tady celkem solidní nabídka kulturních možností. Mám tu i několik přátel, kterých si vážím. V Teplicích jsem začal psát. Podnikat. Zažil jsem zde opojení z dobytých vrcholů i stres po tvrdém dopadu. V místní nemocnici mi zachránili život.

Říkáte o sobě, že jste solitér. Přitom máte dcery. Jak vnímá Vaše nejbližší okolí Vaši snahu nebýt v řadě a přitom nebýt stranou?

Nebere mě vážně, ale asi to tak má být. Pokaždé, když někoho slyším říkat, že jsem blázen nebo naivní blbec, mám příjemný pocit. Je to pro mne mnohem přijatelnější, než kdyby se o mně mluvilo jako o mazaném gaunerovi. Mrzí mě, že nejsem písničkář nebo herec, lákala by mě ulice, kde bych se mohl vyřádit. Při psaní se člověk nesmí bát samoty. Závidím mladým jejich volnost pohybu a možnost návratu. Dcery hodně cestují, Veronika žila nějaký čas v Egyptě, který ji očaroval Rudým mořem i památkami, a Martina je teď v Anglii. Nějak si nemohou zvyknout na mou určitou ztrátu společenské prestiže vzhledem k dřívějšímu podnikání a snad i doufají, že se jedná o pouhý rozmar nezvedeného otce, který nebude mít dlouhého trvání. Obávám se, že se mýlí.

V čem je Vodnář výjimečný nebo zvláštní pro autora i pro čtenáře?

Při jeho psaní jsem si znovu uvědomil, jak výjimečná byla šedesátá léta minulého století a jak osudově normalizace zasáhla mou generaci, která jako jedna z mála neprožila válečné útrapy, ale byla nějak zmrzačená na duši. Čtenáři se shodují, že Příchod Vodnáře se čte jedním dechem, i přes určitou divokost a nezvyklé prostředí poměrně dost uzavřené komunity plavců u říční plavby, ale je to pro mne už minulost. Snažím se být na nějaké cestě jako člověk i spisovatel a snad to čtenář objeví při čtení novějších prací.

 Za rozhovor poděkovala BOŽENA DVOŘÁČKOVÁ

LÍTÁME V TOM

Posted in Povídky by ondys on Prosinec 24, 2007

Oba.

Veronika i já.

Je na tom mnohem líp, i když často zvrací a nechce, aby na ni skákal Rocky při setkání a olizoval ji.

Radek může.

Je to její mužskej.

Profesor a zápasník.

Bude otcem a Nika mámou.

Navštívili exmanželku na Moravě, rodila už třikrát, a sbírají informace i z odborných knih. Mě neberou vážně, i když jsem permanentně těhotnej a rodím jako profík.

V jejich očích jsem ulítlej otec s chováním děvky milující hřích.

Svý děti odkládám do šuplíků, knížek, novin, časopisů, na webový stránky a laskavý jsem jenom na poslední vejškrabek. Odrostlejší peskuju. Vyčítám jim, že pokud bych je viděl v dnešním světle, hodil bych je do kopřiv, ať se spálí samy. Nejsem Tonda Koniáš ani křesťan ve Vaculíkově podání.

Občas se zapřísahám, že už budu cudný a hromadit majetek, ale pak na mě vlítne život, ojede mě ze všech stran, je hampejzovej perverzník, a otěhotním.

Bejt v jináči je drsný.

Nafukuje mi to hlavu, zastavuje srdce a vyvolává zoufalství. Trpím nechutenstvím, nikoho nesnáším, čumím do blba, kouřím i pod sprchou, prchám s Rockym do polí před povinnostmi a mám problémy se získáním peněz na obživu. Chovám se nesmyslně a potím se strachem, než mizernou situaci nějak odmrštím mimo dosah, aby se vrátila s přesností bumerangu v nejnevhodnější okamžik.

Pak přijde to nejtěžší.

Rodím namáhavě a jsem hrdý na svého nového potomka.

Je úžasný a silný. Nandal jsem to všem!

Můj porodník se většinou rozčílí.

„Co je to za embryo?“

S nůžkami na odstřižení pupeční šňůry šermuje kolem sebe a nevím, jestli chce ufiknout hlavu mně nebo fuckanovi.

„Koukejte ho donosit, ještě není plodem!“

„Pane doktore, mám ho se životem! Je celý po něm!“ snažím se ho obměkčit a sleduji břity v jeho ruce.

Nechci to odskákat sám za neduživého smrada.

„Komu chcete tohle namluvit? Je to ukecaný po vás, pointa úplně špatná, verzálky zbytečný, musíte na něm ještě pracovat! Krátit, krátit, krátit. Stejně vyhodíte to nejlepší!“

Vyrazí mi dech přímočarostí a trochu mě naštve.

Snažím se alespoň něco zachránit.

„Podívejte na opičku… Nedáme ji do ZOO?“

„Myslíte gorilu z denaturovaného lihu? Stál by o ni jenom sebevrah!“

Zdeptá mě.

Loučím se s úspěchem i slávou.

„Co s tím?“

„Nevím, nejsem spisovatel!“

Sleduje mě potměšile a mně zní v hlavě, že jsem blázen.

V dnešní době je šílenství pokoušet se o umění.

Mám to zapotřebí?

Stejně o ně nikdo nestojí, tvrdí někteří knihkupci. Sračky se lépe prodávají.

„Talent by tu byl! Chce to ještě zkušenost a cit pro míru. Méně znamená mnohem víc!“

Dostal mě na ješitnost a snahu se předvést.

Budu rodit znovu.

„Pozdravujte svého pejska!“

„Doktore, ten by vám dal, kdyby vás slyšel. Je to zabiják.“

Kroutí hlavou a má pravdu.

Potrápí mě ještě několikrát, ale věřím mu. Vše pro dítě. Život nás ojíždí ve složité době a musí přežít.

Můj porodník je zkušený a moudrý člověk.

Často nepříjemný dědek.

S nůžkami v ruce mě děsí i ve snu.

Konečně.

Ustřihne pupeční šňůru a uzlíček v jeho dlaních zařve.

Všechno se změní.

Občas mě někdo plácne po zádech a tvrdí, že můj fuckan má zajímavý hlas. Koleduje si s ním o umění. Vzpomenu si na doktora, který mě mučil svými nároky, a s potutelným úsměvem tvrdím, že při porodu jsme měli nejlepšího lékaře. Donutil mě překonat se v zájmu dítěte.

„Veroniko, to si piš!“

„Slyšíš, Radku?“

A nic není v suchu…

 

pro zájemce o mou tvorbu: http://www.volny.cz/vladimir-ondys/reliefy.htm

BUBLINY

Posted in Fejetony by ondys on Prosinec 24, 2007

Mám problém už od dětství, kdy jsem začal číst knihy, půjčoval jsem si je v městské knihovně. Nejdřív pohádky, ale začaly mě nudit předvídatelným koncem. Přišlo období, kdy mě udivovaly příběhy Timura s partou pionýrů. Pak jsem objevil Lovce orchidejí, Tři mušketýry a pistolníka Bill Kida (syn zapáleného soudruha z naší ulice ji ukradl otci s tvrzením, že je to příběh odvážného střelce Bilitkina, a vyšmelil ji za kousky karbidu, který jsme kradli na nádraží, abychom mohli po sobě střílet víčky od plechovek na kávu). Na prázdninách u dědy hajného na Vysočině jsem našel poklad na půdě v podobě kalendářů a rodokapsů z předválečné republiky. Kamarád z vesnice mi půjčil knížku s příběhy doktora Blooda. Objevil jsem Tarzana a Záhadu hlavolamu. Nastala zlatá éra románů Karla Maye. Časem mi vadilo, že hrdinové mají společnou vadu, jsou z papíru. Začal jsem vyhledávat a číst hodnotnější literaturu. Pomáhala mi odpovídat na otázky, které mě napadaly. Měl jsem jich plnou hlavu vzhledem k probíhajícím změnám v myšlení i chování lidí, ale občas jsem se vrátil ke knihám oblíbeným v dětství. Jejich smysl byl jinde. Patřily k odpočinku a pomáhaly mi provětrat hlavu. Připomínaly bubliny v šampaňském víně. Opojení jsem nacházel jinde. Začínalo u příběhů, které napsal Erich Maria Remarque, pokračovalo opilstvím s Londonem i Fitzgeraldem a končilo kocovinou z Dostojevského. Po invazi v osmašedesátém mě fascinovaly příběhy autorů ztracené generace, jako bych tušil, že normalizace osudově zasáhne celou společnost a pomíchá žebříček hodnot většině vrstevníků. Netušil jsem, co mě čeká, když jsem sedl k psacímu stroji, abych se troufale pokusil o vlastní tvorbu. Nemyslím různá úskalí s českým jazykem a pracným sestavováním textu. Z dnešního pohledu už ani nechápu, proč jsem si stěžoval na těžkopádnou lopotu po nocích, když šlo o pouhé řemeslo. Radost mi začalo přinášet až pozdější kouzlení se slovy. Míchání a ochutnávka s občasným vyprsknutím podivného lektvaru. Je to zajímavá činnost pro vzácnou pestrost a člověk se naučí vážit si práce, která kultivuje lidi a nutí je přemýšlet, aby se nedřeli jako mezci. Přináší jim i stavovskou hrdost. Jedná se o povznášející pocit a zažil jsem ho u plavby. Člověk se díky němu dobrovolně zařadí do nějaké společnosti, kde se cítí bezpečně pro uznávané hodnoty a může soutěžit o případné vavříny.

Poslední roky slyším příliš často podivné názory na tvorbu. Pokaždé si vzpomenu na herce Miloše Kopeckého. V jednom rozhovoru řekl: „Není pokleskem číst rodokapsy, ale při snaze je nadřadit Dostojevskému vznikne příšerná zhovadilost!“

Moudrý a výstižný názor.

V čem vidím svůj problém?

Nevím, jak mám nazývat osoby, které parazitují na současném stavu.

Jsou to jenom chamtiví hokynáři, nebo nekulturní hovada?

Zdravím Vladimíre!

Posted in Ahoj by ondys on Prosinec 24, 2007

Arcane

Tohle máš ode mne jako dárek k Ježíšku. Snad se ti tento blog bude v příštím roce hodit 🙂

Bohatou tvorbu přeje

Daniel Sandner