Vladimír Ondys – Z konce světa

Nechte zpívat Mišíky – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Říjen 20, 2017

No Láďo, tedy Vláďo…
hmm, – tak mě napadá, že to je vlastně jedna věc, kterou máš s tím Mišíkem společnou – oba jste Vladimírové a oběma se říká „Láďo“. Ale to asi nebude nějaký specifikum, to je zřejmě úděl všech Vladimírů a jak to tak pozoruju (i u Vás dvou), zřejmě se s tím už asi smířili. Ovšem nutno podotknout, že to zas třeba taková Eva Mišíková, už dost přes třicet let Mistrova manželka, ho oslovuje důsledně „Vláďo“. (Takže jinými slovy: „VONO TO DE…“.)
Ale ostatně o tom jsem nechtěl… Původním mým záměrem bylo poreferovat Ti o extrémně unikátní záležitosti, která nastala a byla jedinou svého druhu a opakovat se nehodlá, tudíž asi nebude. Víš, jak byly takový ty nápisy po Praze, když byl zakázanej Mišík. „Nechte zpívat Mišíka!“ Bylo toho docela dost a všude. Když potom po roce 1989 vyšla deska, která do té doby vyjít nemohla, měla obálku, na níž byl spokojenej úředníček, kráčející s kyblíkem barvy od zamalovanýho nápisu… A ta deska se jmenovala „Nechte zpívat Mišíka“. Láďa Vláďa mi tehdy zavolal, že by chtěl na zadní stranu nějakej text a že ten, co mu to tam napsal, to pojal tak nějak příliš oslavně a že se mu to nelíbí… nojo, jenže on chtěl, abych to vytvořil do druhýho dne. Tak jsem si napustil vanu, dal si tam desku napříč, tužku, papír a džbánek piva na dosah ruky. Druhej den jsem mu to odevzdal a asi za měsíc to vyšlo.
No ale o tom jsem vlastně původně vůbec nechtěl psát! Chtěl jsem Tě informovat o té akci, co byla v Lucerna Music Baru teď v pondělí 16. října. Zorganizoval to časopis Rock & All a nazvali to stylově „Nechte zpívat Mišíky“. Napadl je totiž takovej fór, že tam budou zpívat všichni členové jeho rodiny. Takhle zdálky se to možná zdá jako blbost, ale kdo ví, ví. Oni opravdu všichni zpívají. A tak to taky bylo.
Lucerna Music Bar byl vyprodanej. Začlo se celkem bez nějakýho většího zpoždění a prvním matadorem byl (V)láďův nejstarší syn Maťo se svou kapelou Gingerhead. Musím říct, že tu kytaru dře celkem dost obstojně, ale největším překvapením byla pro mě jejich zpěvačka, honosící se myslím že poněkud tendenčním jménem – Eliška Pekárek Flaková – no dobře, ale hlavní záhadou pro nás bylo její břicho – ptal jsem se vedle stojícího kytaristy z ETC… Kulicha v kontextu jedné jejich starší písně: „To břicho je od piva? Jestli ne, tak je to buď voda, nádor nebo dítě.“ Nevěděl. V průběhu večera jsem pak zjistil, že naštěstí pro všechny, hlavně pro zpěvačku, je to ta poslední varianta, tipuju tak týden před slehnutím. Ale zpívala jak ďas. Nechtěl bych ji k nikomu přirovnávat – je to prostě Pekárek, no…

Následoval těžkej mišmaš, kterej si už tak úplně nepamatuju (taky ty piva do toho, ne ?), ale určitě pak přišla kapela E+Mausy s frontmankou Evou Mišíkovou, už několik desetiletí manželkou Legendy V. M. Hráli… – no, „modernu“, chtělo by se říct. Hlavně textově to bylo silně avantgardní, což se není co divit, neb Eva je známou nejen překladatelkou francouzských básníků, ale i zcela svéprávnou básnířkou. Jestli to náhodou někdo neví, zpívala (a hrála na klávesy) svého času taky v Hudbě Praha. A její nynější prezentace na to tak trochu navazuje – její projev bych zařadil někam do postpunkový éry a sféry. V hlase naléhavost, která se dá vydržet tak možná dvě–tři skladby, ale pak už jste z toho celí nesví a prosíte, aby vám dala pokoj. Je to ten recept od Sex Pistols – opírají se do toho, aby vás nasrali… Eva tohle asi ví, a proto si vzala na pomoc dceru Báru, která jí tvořením překvapivě krásných souzvuků svým sametovým hláskem dělala úžasný garde, který to všecko tak nějak zahladilo a člověk se tím pádem uklidnil a ten infarkt nakonec nedostal.
No a pak byly všelijaký přeseskupeniny, třeba nejmladší, z rodiny toho času asi nejmediálnější syn Adam, mezitím taky nějaká přestávka, samozřejmě zpíval taky pan Legenda Vladimír s celou svou kapelou. O přestávce jsem mu říkal, že jak jsem tak slyšel Adama, tak se mu ten hlas nese asi tak, jako tátovi, když zpíval „Sluneční hrob“ asi před sedmačtyřiceti lety. A „Legenda“ se jen tak usmíval a přitakal… protože na rozdíl ode mě věděl, co bude v další části večera. A bylo! Mimo jiné Adam se starým repertoárem svýho táty. A byl tam i ten vysluněnej hrob a neslo se mu to a bylo to tam! Kruh se uzavřel – půlstoletí je tu a je to v rodině! Zaplať Pámbu. Totiž zaplať Příroda, jak by řekl Werich.

No ale byly tam ještě další atrakce, zpívala znovu i Eva i Bára, došlo samozřejmě i na celospolečenskorodinnej mišunk, kdy zaznělo například Dylanovo „I Shall Be Released“ a na úplnej závěr symbolicky „Víno, ženy, zpěv“. Symbolicky proto, že to je ta, co kvůli ní (mimo jiné) dostal kdysi zaracha, když ji ve velkým sále Lucerny zahrál jako nepřihlášenou skladbu. – Ono to bylo sice možná spíš kvůli těm obřím trenýrkám, na který se leccos promítalo a ta nepřihlášenost byla použita jako záminka, nebo to bylo ještě jinak, ale to už je jedno. Tohle byla prej ta oficiální kapka.

Jo a abych nezapomněl: Bára Mišíková do nás v průběhu večera naprala youngovku „Don´t Let It Bring You Down“, na což jsem zíral jak zjara, protože to bylo naprosto skvělý. Ona se už v těch dvojhlasech s matkou docela projevovala, ale tohle… – ! No čuměl jsem, jak jsem uměl. A tak mi táhlo hlavou, když jsem viděl na tom pódiu tuhle pravděpodobně nejkrásnější zrzku z Prahy 7 – Letná: „Ty vole, tohle ti sedělo na klíně u Sázavy asi před pětadvaceti lety a bylo tomu pět let… Dnes bys „tomu“ mohl tak leda otevřít dveře a uklonit se a ono by tě to ani nepoznalo…“
No a pak člověk stojí o přestávce u baru, ve vší slušnosti se opíjí… a najednou se předsálím řítí nádherná zrzka, rovnou jemu do náruče, na přivítanou se s ním líbá (všichni čuměj) a na otázku „tys´ mě poznala?“ říká „no jasněěě!“ … Tak to je teda, milí mladí přátelé, fakt nezapomenutelný.
No a tím vším jsem chtěl říct, že ta kultůůra je někdy fakt život zachraňující… Nebo aspoň udržující.

Reklamy

Všechno nejlepší, Lábusi – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 27, 2017

Vladimír Lábus Drápal

Mc Laren a Epstein českého androše, šéf vydavatelství Guerilla a ředitel lounského divadla VLADIMÍR LÁBUS DRÁPAL oslavil své letošní 53. narozeniny tradičně vyvenčením několika exponátů své stáje v sále gasthausu v Dobroměřicích. Bylo to v sobotu 25. března. V 17 hodin vpustili plebs, v 18:20 začaly hry.

Hned zkraje jsme museli pro nemoc obrečet teplické Aku Aku. FLOWER COVER z Loun ale nikoho nezarmoutili. Kompletní prezentace kultovní sabatí desky „Paranoid“ byla odvedena precizně. A jelikož pomalejší skladby jak známo odhalí slabiny, byla zejména „War Pigs“ dokladem jejich kumštu.

Českolipská sestava OLD MINKA BAND do nás naprala punk´n rollovou harmonickou nostalgii, rvoucí duši na kusy. Házely se dekadentní perly… tenhle večer snad ne sviním.

A přišel explozivní start kapely SVATOPLUK, u mikrofonu kromě charismatického Rosti Tvrdíka osobně i skvěle rozcvičený Sváťa Karásek. Když jsem ho viděl přicházet, bál jsem se, ale to padlo při prvních taktech. Takovej bigboš tu ještě ten večer nebyl. Jo, vážně: bigbít, hard blues, boogie, to všechno. A jeho klasika, převedená do rockecu – otisky i podobu sejmuli a tulili se taky… Kdo zná jeho standardy, ví. Vokálně Tvrdíkovi spíš přicmrndával, ale tanečky a vůbec fyzkultura – vzhledem k anamnese úctyhodné!

A pak to přišlo. KABINET DOKTORA CALIGARIHO jsem viděl poprvé a doufám, že ne naposled. Jak správně řekl Lábus, tady vůbec nejde o masky. To divadlo je komplexní. A je tam všechno! Každá skladba jiná škatulka. Trocha Ramsteinů a trocha under-rapu. Carl Orff hodil své selské zpěvy do hororu. Mrazivě děsivé chorály. Jestli existuje stadiónová gotika, tak je to tohle. Tedy místy. Jinak možná parodie na tohle všechno a ještě mnohem víc. Prostě, tito pošahanci to u mě ten večer vyhráli.

Pak přišla legenda, po 50 letech vzkříšená a na zadní opět postavená, ta, co na ni většina čekala. THE PRIMITIVES GROUP, ač rodilý Pražák, jsem živě viděl poprvé. (Když před 48 lety končili, byl jsem těsně po matuře a sledoval spíš Beatles, Rangers a Mary Hopkin.) Zkraje to nakopli geniálně zpomalenou verzí „Johnny B. Good“. Pokud jde o další repertoár, ve všech těch Fugs, Mothers… nebo Pretty Things nejsem úplně kován, takže jsem většinou neměl srovnání, ale líbilo se mi to. S ohňovými efekty se tentokrát mírnili – dá se pochopit při omezeném počtu hasičů v zákulisí. Až došlo na Doors, kde si ale dovolím být arbitrem, neb tohle znám přes 40 let nazpaměť a odkaz svého duchovního dvojčete J. M. nesu za jeho i svůj hrob… Jsou dva způsoby, jak dobře udělat cover. Buď přesně napodobit originál, nebo ho totálně předělat a dát mu něco svého. Primitives odehráli ty tři kultovní skvosty asi tak, jako kdyby Doors už spěchali domů. Nejvíc to odnesla ta poslední, ke všemu něco jako moje hymna. „Alabama Song/Whiskey Bar“. Kurt Weil, Bertolt Brecht a Jim Morrison rotovali v hrobě jak zajíci a já jsem šel na tullamora… Ivane Hainiši, takhle ne.

JIŘÍKOVO VIDĚNÍ jsme nezažili – hromadná únava, hromadný odjezd a ještě nám tu noc ukradli jednu hodinu.

Ale jinak dobrý, dokonce MOC dobrý. Lábusova ručka vybrala jako vždy skvěle. Organizace skoro na minuty, pivo, guláš, tatarák, že by Pohlreich nemohl říct ani popel. Příště přijedem zas. Drápale, doufám, že jsi nesmrtelnej.

Kabinet doktora Caligariho

Ivan Hainiš, The Primitives Group

Třinácté narozeniny – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červenec 14, 2016

Naše Kettynka dnes slaví!

Všechno nejlepší

Všechno nejlepší

Všechno nejlepší

Všechno nejlepší

Všechno nejlepší

Všechno nejlepší

Koncert pro Jeroma – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Květen 16, 2016
Koncert pro Jeroma

Koncert pro Jeroma

Vážení pozůstalí,

kdo má zájem, ať si otevře youtube a tam si zadá heslo Koncert pro Jeroma. Je to záznam asi tak první čtvrtiny akce, která proběhla v Teplicích v klubu Nexo (bývalý Knak) 5. Května t.r. Trvá to asi hodinu a 3/4.

Pokud by někdo neměl čas sledovat to celé, doporučuju tyto hlavní body :

  1. minuta – úvodní slovo Tomáše Morávka
  2. minuta – Tomáš Jarolím, hlavní pořadatel
  3. minuta – Jaroslav Kubera o Jeromovi (ze záznamu)
  4. minuta – hlavní fotografický dokument Tomáše jarolíma s komentářem ve stylu Járy Cimrmana (boužel kvalita zvuku není ideální, ale to hlavní se chytí)
  1. minuta – Pavel Vícha, autor Jeromovy přezdívky (jen nevím, proč si nechal pro sebe ten pravej důvod – ten jeden moment v klubu Radar před skoro 50 lety, kdy zkomolením názvu kapely Iron Butterfly  dýdžejem,  čehož se Vícha  chytil  a tak došlo  k historicky  jistě prvnímu  vyslovení  jména  Jerome  –  mám  to  přímo od nebožtíka,  tak věřím téhle verzi)

     1 hodina 2 minuty – Jaroslav Kubera živě od baru klubu Nexo

     1 hodina 21 minut – další  sestřih fotek  (většinou mé výroby),  začínající videozáznamem,  kde  J. diriguje Svč. filharmonii

      1 hodina 25 minut – začátek koncertu kapely Blue Rocket

     1 hodina 30 minut 56 vteřin – začíná jejich největší hit „Route 66“, stojící za poslech – já ho teda považuju za něco na úrovni Lynyrd Skynyrd

     Bohužel se nevešel koncert Aku Aku, kapela Hlahol, ukázky z Jeromovy poezie a projevy Karla Nygrýna a můj, které byly ještě asi o hodinu později. Ten svůj Vám můžu reprodukovat tady :

     „Ábend, dámy a pánové ! Původně jsem chtěl mluvit asi hodinu a 3/4, ale když vidím ten spád událostí a taky už jsme trochu znaveni, že…?… Tak připomenu jen Jeromovu zálibu v latinských příslovích, jichž měl na malejch papírcích sepsáno spoustu v originálním znění i v českém překladu. Troufám si říct, že mezi jeho nejoblíbenější patřilo to, které jsem ho naučil, a sice ´Non est magnus pumilio, licet in monte constiterid´. Jistě všichni rozuměli, že, ale kdyby NÁHODOU někdo latinsky nevládl, tak to česky znamená ´Trpaslík není velkej, ani když ho postavíš na kopec´. Pokud se někdy vyskytl nějakej duševní trpaslík, kterej nepochopil, co se tím myslí, Jerome mu to rád vysvětlil : ´To máš, jako když se u nás řekne vůl zůstane volem a pařez pařezem.´ Ale já jsem si jistej, že kdyby teď  Jerome přece jen přišel támhle těma dveřma, houknul by na mě ´Co tu meleš nesmysly z hlavy, ovare – nech toho a pojď  si dát kořalku !´  Tak já jdu.“

Přikládám ještě fotky.

Tak to je všechno, co Vám můžu poskytnout z této akce – užijte si to.

 Yarda

Koncert pro Jeroma

Koncert pro Jeroma

Jerome – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Květen 5, 2016
Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Smrž polovolný – Jaroslav Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Duben 12, 2016

Morchella hybrida seu semilibera – 11.IV.2016

Smrž polovolný

Smrž polovolný

Smrž polovolný

Smrž polovolný

Smrž polovolný

Smrž polovolný

CZECH FLOYD na Hvězdě – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Únor 4, 2015
S kamarádem

S kamarádem

Hlásím se po delší době, abych referoval o kulturním trapáku, jehož jsem byl svědkem tuto sobotu, 31. ledna na Hvězdě v Teplicích. Kapela CZECH FLOYD byla avizována jako český revival Pink Floyd a stála 180,- Kč. Už to mě zarazilo, když jsem dva dny předtím v UL za Mišíka s ETC… + třemi hosty z předchozích sestav (Guma, Olin a Kubeš), čili sakumprásk 9 hvězd jak Aldebaran, platil 150,-.
Někdy před osmou se začalo ladit, asi ve 20,30 se skončilo a pak se dlouho nic nedělo, až nakonec na nátlak (pískot, řev) nastoupila kapela ve 21,20 a začala skvělým otvírákem „Shine On You Crazy Diamond“. To byla mimochodem jedna z opravdu povedených písní…
Až do třetiny koncertu jsem své nespokojené okolí zklidňoval, že to není tak úplně blbý, jak ostatní tvrdí. Ale pak už to nějak nešlo. Vrchol všeho nastal v úvodu „Another Brick In The Wall – Part II.“ Zaznělo tam cosi jako sbor vykastrovaných kocourů, něco, co na deskách PF neuslyšíte. Pak už jsem se nesnažil další úlety bagatelizovat.
Ono se k hraní převzatého repertoáru dá přistupovat všelijak. Když se to dělá „nějak jinak“, po svém, může se tím zakrýt, že to někdo prostě přesně podle originálu neumí. Tohle ale u Pink Floyd asi nepůjde, protože hrát jejich věci jinak je asi blbost. Zbývá tedy druhá cesta = naučit se to přesně podle nich. Když říkám „přesně“, myslím „pünktlich“, víme? A o to se právě Czech Floyd evidentně snaží. Jenže to, jak jsme slyšeli, taky nejde. Chybění mnoha zvuků, známá sóla jinak (nejvíc mě dojal odfláknutý „Time“, a to už od prvních taktů)… Ono když si dáte na Seznamu prostě “Czech Floyd“ a otevřete hned první odkaz „Lidé – Czechfloyd“ a tam potom “multimédia“, zjistíte, že ani v té nejpovedenější, „Shine On…“, co o ní už byla řeč a kterou tu mají celou z koncertu, zřejmě vědomi si toho, že ta jim jde nejlíp, není vůbec všechno tak, jak má být. Při klidném domácím poslechu, bez koncertního ohlušení a okolního rumraje hospody, je slyšet, jak je to všechno přibližně, nahrubo…
Nevím, mají-li toho nazkoušeno víc, než předvedli v Teplicích za ty dvě hodiny. Každopádně tady úplně vynechali první 4 desky i „Animals“ a z „The Wall“ zazněla jen ta zmršená „Cihla“. Tu se mi ke konci chtělo hodit. Ale žádná tam nebyla.
Pár zlitcům nic nevadilo, příčetnější byli eufemisticky řečeno zklamáni. Já jsem tuhle kapelu zažil poprvé a předpokládám, že naposled. Obávám se, že tohle nebyl „momentary lap of reason“. Ze jmenované ukázky na netu to vypadá, že jde o setrvalý stav. Tak možná, kdyby byli aspoň o polovinu levnější… Jinak jeden z teplických lékařů nedoporučuje a ostatní tam nebyli.

Teplice

Ve Ztraceným světě

Ve Ztraceným ráji

Na Letné

Na Letné

 

„X Factor“ – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 31, 2014

Obnovený pořad zas jednou ukázal, o čem je. Divný je už jenom to, že až do vysílání postoupí (čili nějakými prosívacími předkoly pronikne) holka, která je „pod míru“ – prostě nemá věk požadovaný pravidly. A vrchol všeho pak je, když i v tom vysílání, poté, co tohle praskne, ji nechají postoupit. Nic na tom nemění, že byla z Teplic. Nejsem TAKOVEJ patriot. (Nejsem totiž VŮBEC patriot.) A ten poslední spravedlivej, Ondřej Brzobohatý, nejdřív vypadal, že to psychicky zvládne, když říkal, že pravidla jsou pravidla a co by potom řekli ti ostatní, co nebyli kvůli nízkému věku připuštěni… a blábláblá… – a pak najednou vyměk´ a nechal ji postoupit! – Aťsi mi „mí Tepličané“ nerozumějí, aťsi mě třeba nahánějí vidlema vod hnoje! Je to marný – tím, že pořad ztratil pravidla, ztratil pochopitelně i smysl.

Hlas Olina Norbiho – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 27, 2014

Do Jazzclubu ZAS přijel ivan HLAS! postava OLINA je potom POVINNÁ. A tyhle dvě KORBY doplňuje NORBI. Tahle parta už sem jezdí pár let pod značkou Ivan Hlas Trio. Tentokrát to bylo v sobotu 22. března, což letos vycházelo na třetí jarní den. Začali zostra dylanovkou „Slunečnice“ („Love Minus Zero / No Limit“) a i když samozřejmě nechyběly skoro žádný osvědčený pecky, hrálo se tentokrát přece jen víc věcí, které zas tak často k slyšení nejsou. Ani moc živě. A v rádiu – jakým chcete – už vůbec ne. Kromě toho tahle sestava blbne při živém provádění svých čísel pokaždé na jiný způsob a vsuvky, které na studiových nahrávkách nenajdete, jsou tím pádem většinou neopakovatelné. Tentokrát se k pobavení auditoria dala zaslechnout třeba citace z Nedvědů, ale taky kus Pochodu gladiátorů Julia Fučíka. V rámci sólového bloku Norbiho nemohla chybět ani jeho hitůvka „Az A Szép“. A ještě že nás před ní Olin upozornil, že máme věnovat zvláštní pozornost textu. Jinak bychom si ty krásné maďarské obraty snad ani nevychutnali.
Při finálové vřavě, poslední před přídavkem, vjeli do takového odborně řečeno ajfru, že jsem řval „Punk´s not dead!“, ale okolní ovace byly natolik vehementní, že mě stejně nebylo slyšet. Po skončení jsem pak ani nevím jak přišel k sólové desce Norbiho a teď, zatímco tohle tady v nedělním kalném sídlištním ránu spisuju, jedu ji už podruhý, některý kousky potřetí. Doporučuju všem milovníkům brilantní kytarové hry. Je neuvěřitelný, co si ten člověk všechno sám nahrál – jen dva hosté v jedné skladbě! – a jak se to krásně poslouchá, i když je z patnácti skladeb dvanáct instrumentálek. Norbi hraje – jak bych to měl říct… napadá mě „s radostnou virtuozitou“. (Nezní to debilně? Asi jo, ale hlavní je, jak to zní jemu.) A kdo se bojí nezáživné akademičnosti, je vedle. Třeba jen ta prdelní verze „Petróleum Lámpa“ od Omegy. Nemusíte se bát – ty tři maďarsky zpívané jsou v bookletu přeloženy. A ještě jsem nevyzdvihl krásnej design s fotkami Norbiho Kovácse, které stojí za to vidět, i kdyby neuměl hrát. Vydáno 2013 na vlastní značce Norbikov a jmenuje se to „TAKŽETAK“.
Takže tak, abyste věděli, co stojí za to poslouchat.

Ivan Hlas

Ivan Hlas

Olin Nejezchleba

Olin Nejezchleba

Norbi Kovacs

Norbi Kovacs

Ženy na cestách (pořad TV Prima) – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Březen 24, 2014

Pořad by byl skvělý, ale účast paní Zlatuše ho dost hyzdí. Když si přečtete názory diváků na tom jejich diskusním fóru, zjistíte, že si to myslí asi 80% z nich. Když to vezmeme objektivně: nikdo nemůže za to, jak vypadá. Ale absence základních znalostí, která ji přesto nechává zcela bohorovnou, je zarážející. Taky neschopnost kváknout cokoliv v jakémkoliv jazyce je trapná, zvlášť v pořadu tohoto druhu. Tam prostě nemá co dělat. Její výkřik „To by bylo řízků!“ při spatření žirafy ji charakterizuje. Ale to by ještě TAK nevadilo. Je to takové vtipné, že? Jo, primitivní vtip, stokrát slyšený. Werich řekl „To je blbý – to se bude líbit!“ Chápu – ukazují ji tam, aby si každý mohl říct: „Když může tahle ošklivá blbaňa, můžu já taky!“ A pojede tam. Čili komerční důvody. Ale to musí být ta osoba opravdu v každém díle? Slečna „Pohádka“ je sice taky taková trochu pitomoučká, ale proti Zlatuši docela mile. A dá se na ni ASPOŇ koukat. (A jak!) Navíc si s konverzací poradí a nedoráží na Afričany tupě češtinou jako její parťačka. Jeden divák tam v textu naznačil, že ví o nějakých známostech s autory pořadu. Přesně tak jsem si to představoval, tím by se to jistě vysvětlovalo. Tak to je fakt blbý, to se asi nedá nic dělat. Jenom jsem chtěl vzkázat režisérovi, že nám po shlédnutí dítě nechce večeřet.

La Bombastica á la Russia
Asi jste to taky viděli. Velký Východní Bratr zas dokázal, že je nejen velkej, ale největší. Tisíce účastníků, utajenej rozpočet. Asi nejdelší show. Největší vzdušný obrazce. Lítací holčička lítala nejvejš, jak kdy jaká holčička na lanech lítala. Větší ohňostroj, než Kabáti (už TO byla drzost!). A s těma nej- by to bylo dál a dál, až do úplného ochrnutí percepce.
Ohromující technika – to se musí nechat, i když i ta nejmíň 2x zahaprovala. Ale to – pro spravedlnost – Kanaďanům a Australanům svého času taky. Celá planeta z drůžice jak na dlani. A celá historie matičky Rusi v obrazech. Obří alegorický vozy ve vzduchu. Možná nejdelší cesta plamene od ruky k místu zapálení. Technice obdiv, to jo…
Ale jinak se to snad muselo líbit jen bejvalejm členům taktéž bejvalýho SČSP (pro mladší: Svaz československo-sovětského přátelství, zmizelý v propadle dějin zánikem SSSR). Typickej ruskej velkolepej a velkohubej nabubřelej nevkus, schopnej předčit i někdejší Východní Němce. Ein Russian Buntes. Bolšój těátr. Prostě ruskej CIRKUS an sich. Chyběli jen klauni a vopice, ale možná jsem se jen špatně koukal. Oni si budou muset tu svou velikost dokazovat donekonečna, i kdyby leželi na držce a věděl to celej svět. Možná to ani není předvádění. Možná to dělají jen pro svůj klid. No a co? Máme se posrat?
Vzduchem taky lítaly ruce s kladivama a srpama – radši každý zvlášť, aby si to někdo třeba nějak nevysvětlil. Až jsem se divil, že vynechali Lenina a Stalina, ale to už asi i jim přišlo moc.
Ta krásná hudba – pardon: taky tam ale samozřejmě musely zaznít profláklý odrhovačky, jako pionýrsky optimistická „Pusť vsjegdá bůdět sólnce, pusť vsjegdá bůdět ňébo“ a pochopitelně i mútná dumka „Podmoskóvskije véčera“, oblíbený to hit mého prastrejce J. A. (jinak jsme byli celkem slušná rodina), tak teda ale ta KRÁSNÁ hudba, o který jsem původně začal odstavec, z toho čněla jak nóbl baseballová pálka z narozeninovýho dortu pejska a kočičky, kterej nějakej Ivan Vasiljevič vyblil ausgerechnet před vratama Asie.