Vladimír Ondys – Z konce světa

TAK JSEM ZASE VIDĚL BÁSNÍKA V TELEVIZI

Posted in Pikant by ondys on Prosinec 31, 2012

:))))))))))))))))) Vyprávěl, jak zakládal Blesk.

Jaroslav Holoubek na Florenci před staveništěm místo budovy, kde měli redakce

Jaroslav Holoubek na Florenci před staveništěm místo budovy, kde měli redakce

O vzniku bulváru v Čechách

O vzniku bulváru v Čechách

Spolu v osmdesátejch mezi čtenáři při prezentaci cenzurovanejch básní

Spolu v osmdesátejch mezi čtenáři při prezentaci cenzurovanejch básní

Reklamy

PRÁŠILOVÉ A LUNETIC

Posted in Pikant by ondys on Prosinec 30, 2012
Král Luny

Král Luny

S baronem

S baronem

Královna Luny, její hlava, s tělem král obcuje v posteli

Královna Luny, její hlava, s tělem král obcuje v posteli

Sestup z ostří srpku Měsíce, kdy se odváže vrchní konec lana, aby se mohlo navázat na spodní

Sestup z ostří srpku Měsíce, kdy se odváže vrchní konec lana, aby se mohlo navázat na spodní a dostatečně prodloužit

A nepříjemný dopad do Vulkánu

A nepříjemný dopad do Vulkánu

😆

Lunatici všech zemí, neotravujte svou spánkovou náměsičností celou planetu a vraťte se na Měsíc!

 

Tož další rok je zas za nama – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Prosinec 30, 2012

Přežili jsme ho, chvála Bohu, jakž takž ve zdraví a nakonec aj na štědrovečerní stůl cosik ostalo, ba aj pod stromkem sa neco našlo. Ba – přežili sme aj konec světa.
Né, že by to sem tam aj netlačilo a né že by všecko proběhlo jak od téj Pichlérovéj Rózy, ale byl to pěkný rok. Pro mnohé by to bylo, samozřejmě, málo. Protože ani dovolená u mořa, furt jezdíme v tych starých křápoch, keré sa měníja co chvíľa v díľně, ba ani žádné nové milenky nebo sexuální orgie. Vlastně je to všecko obyčéjné, všední a furt dokola. Ale, jak sem si všíml, nejsu sám, gdo přišél na to, že štěstí nemosí byt enom v tom, že člověk je každú chvíľu negde v trapu, v novém autě a s novú… třeba psem. Ale je vlastně rád, že ráno vstane a první mosí jít nakrmit zvířectvo. Potom vezne z ledničky domácí vajíčka, hodí je na špek, nebo udělá jenom tak, na hniličko s chlebem a máslem. Ale ani chleba se sádlem a nakrájanú čerstvú cibulovú naťú, nebo čerstvým rajčatem ze zahrádky, osolit a uvařit k tom trochu mátového čaju, do toho třeba trochu meduňky, šalvěje, nebo dobromyslu a osladit medem od kamoša má neco do sebe. Nakonec, ani ten med, na čerstvý chleba s máslem, nebo taková tvarohová pomazánka po slanu, s paprikú a česnekem…, šak to znáte. Ale né, že bysme tu žili enom tým žrádlem. Šak aj kultúra jakási sa nájde. Každý rok nemožeme chybět na školním plesi. V únoru fašank a koštování slivovice, mezi tým fotbál, nejaké ty běžky aj lyže a gdyž néni čas, vyrazit enom tak, ze psem, nad dědinu. Dětský den a pivní slavnosti sú velikú událosťú neenom pro našu dědinu. Ale co to hnětu. Včíl vlastně městskú část Zlína. No a potem nejaká tá hasičská sútěž s večerním posezéním… tož furt neco.
Ale letošek byl pro mne přelomový. Rozhodl jsem se, že se ještě trochu víc zklidním a aspoň trochu vydrbu s tyma všeckýma Kauflandama a agrárníkama, co nás krmíja všeckýma tyma sračkama z Polska, Španělska a já nevím odkáď. Odkoupil jsem od synovca konečně druhú púlku našého rodného baráku s chlévcama a dvorem a naplnil jich slépkama, brojlérama, králíkama a nakonec sem si zajel, k naší milé OW, pro prasátko. Né, že by bylo zlaté, ale mi taknegdy aj připadá. Protože žere jak urvané, v korytě nenechává vúbec nic a hlavně – roste!! Rozšířil jsem o trochu záhony, nasadíl rajčata a oharky, přisadíl jahody a kvítka do váze a aj na ty bylinky došlo. Na jaro jsem vysadíl stromky a vyčistíl s ogarú trochu žlébek a vysékl cestu a vyčistíl studénku… A protože se urodilo moc rajčat a oharků, tož sem aj cosik pozavařovál a aj lečo jakési. Vajica jsem od téj doby nekúpíl, o kuřati ani nemluvě.
A tož tak tady žijem. Představte si, že jsem se už přestal rozčilovat nad politikú a diskusí si všímám čím dál míň. Někdy se musím smát, jak vážně všichni „řeší“ zrušení anonymity na iDnesu a kolik jedu kape z některých příspěvků a kolik lidí by bylo ochotno ostatní věšet jenom proto, že nemají na nové auto, nebo na dovolenou, nebo na lepší kabát. Protože když mají na počítač a připojení na internet a mají čas i na věčné vysedávání u kompu, tak jistě neumírají hladem a nespí pod mostem.
Chtěl bych zase víc číst a chtěl bych…. kruci, já bych toho chtěl. Jo a taky bych chtěl, aby se tu občas objevil BM a šoupl tu nějaké fotky, protože se tou mojí cestou vydal dříve a je to vlastně jeho cesta a gdyž s ním budete, tak mu řekněte, že teď už bych tu jeho ruku přijal i když si furt myslím, že se choval občas jako kokot, ale kdo z nás, individualistů, se občas jako kokot nechová, že ano.
Když jsem četl tu Nelinu repliku o „obyčejných lidech“, tak jsem si vzpomněl na skvělý film s J. Nicholsónem, O Schmidtovi. Jak člověk přijde na to, že věci, které ho strašně serou a rád by se jich i zbavil, jsou vlastně nádherné a nenahraditelné. Bohužel, přijde na to až tehdy, až je nenávratně ztratí. Řekl bych, že je to naprosto přesná paralela pro dnešní dobu, kdy je většina „národa“ nasraná na ten náš „kocourkov“, ale přitom si nevidí ani na špičku svého nosu.
Chtěl jsem vám vlastně původně jenom popřát šťastný nový rok. Promiňte, nepřeji všechno NEJlepší. Přeji jen, aby nás nepostihlo opravdové neštěstí. Protože všechno ostatní je štěstí. Třeba všední a stereotypní. Přeji „dobré jídlo v teplém domě“, jak říkal můj kamoš z Ukrajiny.

Ples školy

Ples školy

 

Zamrzlá Dřevnice

Zamrzlá Dřevnice

 

Fašank

Fašank

 

Nad dědinů

Nad dědinů

 

Jaro za okny

Jaro za okny

 

Pětapadesát

Pětapadesát

 

Máj

Máj

 

Aspoň jabka že budů

Aspoň jabka že budů

 

Seno pro králíčky

Seno pro králíčky

 

Králíčci a slepičky

Králíčci a slepičky

 

Dřevo na zimu

Dřevo na zimu

 

Znovu králíček...

Znovu králíček…

 

A slepičky...

A slepičky…

 

A znovu...

A znovu…

 

A ještě...

A ještě…

 

Hody

Hody

 

Podzim u Božích muk

Podzim u Božích muk

 

Prasátko

Prasátko

 

Advent začíná

Advent začíná

 

Strom

Strom

 

PF 2013

PF 2013

 

Vítejte v nové dimenzi – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Prosinec 30, 2012

pf2013a20
(pijan v říši elektroniky a Billa Teslese vod Woken)

Předem mého psaného příspěvku, chci zdůraznit, že se nechci nějak vytahovat či chlubit nabytými hejblaty, které už dávno patří k běžné výbavě a domácímu knedlíkovému entertainmentu středně příjmové česko-moravské domácnosti.

Tolik na úvod. K tématu přistoupím ryze pragmaticky až technicistně.

Koupit novou televizi není jen tak. Mám klasickou hranatou, přibližně 7 let starou a hustě zaprášená odvrácená strana obrazovky, jak jsem zjistil později, po zmíněnou dobu neošetřovaná, prachu plná, v pravém dolním rohu poprskaná šampaňským, svědčí o mé domácí liknavé pořádkumilovnosti. Jinak čistota, až lesk musí být. Do toho ta konektivita, že jo. No, a poněvadž mám všechny přípojky zastavěné masivní skříňovou sestavou vyrobenou z pravé chorvatské borovice, místy i smola okapává a jehličí voní, bylo nutné sestavu rozebrat a připojení k internetu v rámci akce Kulový blesk doplnit o novou bednu, nazývanou chytrá (Smart) – Ó jak velká a plochá je, připravenou pojmout nové technologie budoucna (jako že Ready) a celek propojit v multimediální centrum, tedy informační dálnici, což už vyžadovalo komplexní badatelský přístup a mnoho hodin soustředěného studia na internetových fórech a diskusích.

Stejně jsem drtivé většině neporozuměl. Nezbylo než navštívit Shoping Park, největší prodejnu elektroniky široko daleko a transmitery hezkých obrázků zkoumat osobně. Samozřejmě jsem požádal o zasvěcenou radu mého starého fotra. O elektronice má stále lepší přehled než já, zná všelijaké ty Hertze,Volty, Tesly, obnovovací frekvence, podsvícení i jiné chytré pány. On totiž zná všechno, ovšem je už samozřejmě trochu starý, konzervativní, upnutý ke značkám, které ještě pamatuje z Tuzexu, leč novinkám pohotově, překvapivě i zasvěceně nakloněn, kriticky všímavý k detailům. Mimochodem, absolvoval gympl, pak jej nepřijali na medicínu, téměř tři roky studoval elektrotechniku, pak jej vyhodili. Dodnes předkládá dvě teorie, jež si odporují. Podle první neměli rodiče peníze k udržení syna na škole, podle druhé nedovedl na potřetí něco spočítat u nějaké zkoušky. V průběhu života v komunismu absolvoval večerní průmyslovku, různá školení a VÚML. Nicméně, podobně zručných lidí, kteří dokázali spravit téměř cokoli, od boileru, instalace čehokoli, elektronkové televize (pamatuju permanentně se kazící lampu PCL-typ něco, nebo vyšoustanou membránu v plynovém průtokovém ohřívači vody), auta, po vysavač, jsem poznal jen pár.

Rovněž jsem uvažoval o koupi nového elektrického sporáku s časovatelnými spínači. Ono z hlediska výkonu podobného spotřebiče (7,5 kW na maximální výkon komplet) a napětí 230V se v místní panelákové zástavbě, většinou s neměděnou elektroinstalací (vypadlo mi jakou vlastně-asi hliníkovou) se jedná o poměrně tvrdý oříšek, správně řešitelný jen přechodem na třífázový proud, výměnou jističů, elektroinstalace a hodně vyšší sazbou od poskytovatele. Schválně skoro dva dny jsem poctivě hledal odpovědi na různých fórech, moudří rádcové elektricky vzdělání, patřičné vyhlášky v torně i palici, nedokázali poradit, v případě dvou samostatných okruhů, jak zapojit půlku spotřebiče na jeden a půlku plotýnek včetně trouby na druhý okruh. Buď lobují za ČEZ nebo vás zasvěceně jebou, že nemáte 50- tku (základní vyhláška pro práci s elektro zařízeními – no taky jsem je musel pozvat na pracoviště, protože jako laik můžu zapojit maximálně varnou konvici, nebo odsávačku) nebo že dráty svorkovnice od trouby musí být napojeny přímo na dráty vedení, jinak je to trestuhodná bastlírna. Závěrem Elektrického intermezza, jsem opravdu laik, bych chtěl dodat, že tyhle záludnosti by měl v rámci zachování života a majetku, opravdu řešit ten, kdo tomu rozumí, tedy elektrikář.

Zpátky k vzklenutí informační dálnice. Bednu umím vybrat sám, návštěva obří prodejny byla kardinálně rozhodující. Vybral jsem model: LG 47LM670S. Televizory a vůbec elektronika s dílny LG, byly kdysi považovány za druhořadou značku odprodanou kamsi na východ, ale během poslední dekády se staly hegemonem na trhu hlavně díky ceně a vzrůstající kvalitě…psali kdesi. Kromě notebooku vlastním i dva postarší počítače. Přibližně dva roky jsem ani jeden nezapnul, přesto bych je v rámci budování sítě znovu opět uvedl do provozu, možná jen proto, aby ještě pár let na ně padal prach…vlastně ne, vedle výkonnějšího (až na ty Win2000 – prý už dávno vyšly z módy) mám hrozně pohodlnou židli a dostatek místa na popelník a minibar. Bohužel opět narážím na problém, že ač se o výpočetní techniku zajímám, stále jsem amatérem. Pro radu cesta krátká. Můj oblíbený bar. Pozval jsem známého, polkl výjimečně hořký a dobrý, v duchu přeříkal litanii, čím ho budu muset pohostit – hovado, pije z velké sklenice kolu, červené víno a rum, tenhle patok 4x – a vyjevil mu svá přání. Kupodivu mě neodkázal na Ježíška, bych mu kaly v sklenici napumpoval do nosu, dokonce kvitoval má předsevzetí mít všude bezdrátové spojení, včetně reprobeden a přenosu obrazu z notebooku do televize. Společně jsme vše vybrali v e-shopech, já poděkoval, zaplatil, a to ne naposled, další dobrý a hořký, a tak ještě jeden.
V podstatě vše klaplo. Jak se mi povedlo hned první den zafajkováním 2 čtverečků v nastavení Wi-fi krabičku totálně znepřístupnit (napichování na spodní straně zamaskovaného čudlíku Reset vidličkou na smažení řízků nepomohlo) nedokázal pochopit ani on. Stálo mě to (a další rady) flašku Ferneta… Výjimečně hořký… ale dobrý.

Takže hodně dobrých rad jiných a vlastních rozhodnutí v roce 2013!!!

http://www.youtube.com/watch?v=J5fxsZGlWNE

 

 

BĚH PO VODNÍ HLADINĚ

Posted in Ahoj by ondys on Prosinec 29, 2012
Bazilišek jako mládě, které se musí umět postarat samo o sebe od narození

Bazilišek jako mládě, které se musí postarat samo o sebe od narození

Nemá to snadné v jihoamerické džungli

Nemá to snadné v jihoamerické džungli

Hele, kajman!

Hele, kajman!

A pryč!

A pryč!

Takhle běhat po hladině nikdo jinej nedovede

Takhle běhat po hladině nikdo jinej nedovede

Člověk by musel vyvinout rychlost přes sto kilometrů za hodinu a nohy by musely kmitat neuvěřitelně

Člověk by musel vyvinout rychlost přes sto kilometrů za hodinu a nohy by musely kmitat neuvěřitelně

Neuvěřitelný sprintér

Geniální sprintér

Odpočinek s úsporou energie

Odpočinek s úsporou energie

Výstavní kousek dospělého v délce necelého metru

Výstavní kousek dospělého v délce necelého metru

Už za starověku měl v Evropě děsivou pověst

Už za starověku měl v Evropě děsivou pověst

Seznamte se!

Seznamte se!

JAK JSEM TO VIDĚL V ROCE 2003

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Prosinec 28, 2012

JAKO BONUS HNED NA ZAČÁTEK:

Honza Ďábel

Honza Ďábel

Honza Hrubý na padesátinách Jardy Pichlíka dokazuje, že umění je nebezpečný. Bez houslí nenápadný, ale jakmile se smyčcem dotkne strun, pronikne nejmenší skulinou do nitra každému. Je hravý a neúnavný. Ďábelské spojení. Přičtěte chuť procházet hudební žánry, nehvězdné chování a smysl pro recesi. Násobte touhou splnit nejnáročnější přání oslavence i po celonoční pařbě a vyjde neopakovatelný zážitek. S ulovenou mladou zmijí dokonaleji vychutnáte Sally´s garden. Odcházel jsem až k ránu a vůbec se mi nechtělo.

CESTY

Měl jsem zajímavý rozhovor se známým koncem roku. Tvrdil, že nezná člověka, který není na prodej. Je velmi úspěšný obchodník, měl by vědět své. Uvedl několik příkladů a poskytl mi námět k přemýšlení. Každý z nás si vytyčí nějaký cíl a na cestě k němu je v pohybu. Pro vrhače sítí se stane objektem s neznámým efektem, pokud neodhadne směr a výši mety námi zvolené. Nejsnadněji polapí vyhlédnutou oběť v okamžiku opilosti z úspěchu. Je taktické počkat, až se nové koště dosyta vymete a nafoukne s důležitostí vola. Nejvhodnější čas k obchodu pro znalce lidských slabostí. Mistr dovede odhadnou cenu na poprvé a většinou se nemýlí. A nejsou to jenom peníze. Co kdybychom si dali za cíl jít po cestě s vědomím, že podél postávají jenom případné prostitutky?

Vladimír Ondys 31. 12. 2003

JÁ TO TEDA BERU, ŠÉFE

Vzpomněl jsem si na známou větu z filmové komedie, ve které si tvůrci utahovali z naší nátury, při sledování premiéra Špidly v televizním Kotli paní Jílkové. Mezi svými známými jsem profláklý tvrzením, že se cítím jako začátkem sedmdesátých let opět zaskočený tupou bezostyšností čelných politiků. Normalizují bezcharakternost s nestydatým tvrzením o vlastní předúřčenosti k tomu, aby napravili osudové chyby předešlého vedení státu. Tváří se jako oběti a výhody, které mají ze svého postavení, berou jako samozřejmost za své utrpení. Tradičně nás mají za voly a ústy premiéra tvrdí, že lemplování v parlamentě je naprosto normální, protože poslanci jsou jenom vzorkem celé naší společnosti. Potěš nás pánbůh. Proč tam nesedí ti nejlepší? Snad ne proto, že ve stranách člověk člověku musí být vlkem, aby nás pak vítězové oblbovali humanismem?

Vladimír Ondys 5. 12. 2003

SVATOUŠCI A OSTATNÍ

Udělal jsem si čas na dnešní Sedmičku a Partii. Dvě komerční televize si pozvaly komunisty. Na Nově jeden z představitelů společensky přijatelnější strany (podle volebních preferencí) oponoval ministryni zdravotnictví Součkové a na Primě panu Knížákovi čelil mluvčí dělnicko-rolnické odnože bývalý agent STB Zifčák, jinak známý jako mrtvý student ze 17. listopadu 1989. Paní Součková se předvedla blábolením všeobjímajících frází v příšerné češtině jako Jakešův pohrobek, byť reprezentovala sociální demokraty. Myslí to s politikou tak upřímně a my jsme oškliví tupouni, kteří jenom překáží její kariéře. Na jakém politickém smetišti ji Špidla vyhrabal? Zifčák mi připomněl začátek normalizace, kdy se do rodné strany hrnuly podobné typy lidí, nestojí mi za slůvko komentáře. Pana Knížáka uznávám, i když mám výhrady k některým jeho názorům, opět mě nezklamal jasně formulovaným postojem. Mrzí mě jenom, jak svatoušci získávají body svou vstřícností naslouchat lidem, kteří si neumí poradit bez centrálního mozku. Pravda a láska dostanou nejvíc na prdel v Čechách od nejslušnějších ze všech lidí. Vašku, kruh se nám konečně uzavře, dostal jsi svoje. Na oplátku někdo otevřel manéž pro dravce. Sametová fraška se rdí nadějí. Mám obavu, že po příštích volbách budou horníci zase něčím víc než ostatní a vítr s deštěm se určitě zklidní při poručnictví strany Karla s Bedřichem. Češi jsou nepoučitelní ve své naivitě.

Vladimír Ondys 16. 11. 2003

ZTRATIL SE PES

Otec měl psy na zahradě. Postavil jim kotec s komfortní boudou a nikdy nesměli do našeho domu. Mělo to svou výhodu. Pokud se někdy některý zatoulal, prožívali jsme to s odstupem zahrady od bytu. Nechal jsem se přemluvit od svých dcer a pořídil psa do paneláku. S úžasem jsem zjistil, že o jeho životě vím prd. Fascinovaně jsem vnímal jiný svět až do okamžiku, kdy se mi zaběhl v polích. Na obojku vlekl vodítko. Neměl jsem strach, že někomu ublíží, při výchově jsem preferoval vstřícnost k lidem. Patrně jsem udělal chybu. Dvacet hodin jsem prochodil v okolní přírodě a hledal místo, kde se zamotal do dlouhého vodítka. Po Rockym se slehla zem. V následujících pěti dnech jsem prožil peklo. V představě Rockyho podchlazeného nočním mrazíkem, zastřeleného myslivcem, přejetého autem nebo utýraného zlým člověkem jsem prohledal celý kraj. Uvědomil jsem všechny patřičné instituce a hledal a hledal. Našel jsem ho ukrytého v odlehlém koutě města vzdáleného padesát kilometrů od domova jenom díky iniciativě majitele fenky amerického stafordšírského teriéra, který se uměl vžít do mých pocitů. Rocky byl v dobrém stavu, ale silně zmatený nedostatečným přístupem k jeho potřebám. Cítil se opuštěný a bez střechy nad hlavou. Nechápal, proč ho člověk, kterému důvěřoval, odloučil od majitele a podvedl necitlivým přístupem k jeho základním potřebám. Já taky ne. Snad mu časem dojde, že se stal na pár dnů přítelem tupého hovada.

Vladimír Ondys 10. 11. 2003

IGNORANTI UMĚNÍ

Chtěl bych poděkovat smradům, kteří mi v noci vykradli auto, za profesionální vloupání. Nepoškodili okna ani zámky u dveří. Nenechali se odradit bordelem uvnitř a odnesli přehrávač s koženou kabelou. Knihy a kazety s unikátními nahrávkami je nezajímaly. Jejich ztráta by mě mrzela mnohem víc. Barbaři, díky, ale kabely se raději zbavte. Pokud bych na vás narazil někdy v budoucnu během noční procházky s Rockym, asi by z toho byl malér pro obě strany. Okradli jste mě o spoustu času.

Vladimír Ondys 20. 10. 2003

SLUCHÁTKO

Rozbil se mi telefon a mával se mnou vztek při pokusu o komunikaci s někým na druhém konci spojení. Ještě že mě většinou nebylo slyšet. Moje špatná pověst mezi slušnými lidmi by byla mnohem děsivější. Vydal jsem se na výzvědy. Ve značkové prodejně mi dali radu nad zlato. Pro ně! Kvůli porouchanému sluchátku si mám koupit nový přístroj. Zeptal jsem se prodavače, jestli se náhodou neposral. Před třemi lety jsem dal skoro osm tisíc za telefon s faxem. Navštívil jsem zastoupení Telecomu, aby mi poradili, kde najdu v našem městě odpovídající servisní centrum. Ochotně se toho ujali. Háček byl v tom, že doporučený servis se nachází v Brně. Hrozně dlouhý loket. Svěřil jsem se kamarádům v hospodě. Dostal jsem tip na pana Stokláska. Má prodejnu v naší čtvrti. Při návštěvě mi vyrazil dech vstřícností a zájmem o mini kšeft. Přestal jsem mluvit sprostě. Druhý den jsem si vyzvedl opravené sluchátko a zaplatil 100 Kč včetně DPH. Potěší mě, když občas potkám člověka mezi hovady tvářícími se lidumilně a vstřícně pouze při honičce za balíkem.

Vladimír Ondys 17. 10. 2003

PAVEL TIGRID SPÁCHAL SEBEVRAŽDU

Andrej Halada tak nazval článek v internetové verzi Reflexu a snaží se v něm zaujmout chápavější postoj k sebevraždě, byť ji odsoudil v jiných případech. Myslím si, že tolerance v pohledu je na místě, pokud nevyléčitelně nemocný člověk dobrovolným odchodem prokazatelně předejde utrpení z pomalejšího umírání. Případný důvod, že se jedná o publicistu významného v boji s komunismem, je pro mě naprosto nepřijatelný a nebezpečný pro překrucování životních hodnot z politických hledisek. Nedá mi, abych zde nezveřejnil jednu erekci. Nejsem si jist, zda se nejedná o citát zesnulého, ale budiž.

„Ne, nikdy se nezbavíme subjektivního hodnocení, voluntarizmu a měření dvojím metrem. Vždy mluvíme jen tak, jak se nám zrovna hodí. Když chceme, zavřeme oko, když nechceme, hůl k bití psa si vždycky najdeme. Ne nic jiného člověk nikdy nedokáže, není z podstaty vybaven k dokonalosti. Nemůže se oprostit od názoru.“

autor: zantovsky

Pokud se jedná o nechvalně známou osobu z politických i novinářských kruhů, je výklad etiky v jejím podání velmi pikantní. Pak bych doporučil zaměnit slovo člověk za politik, k dokonalosti za k rozumu a názoru za hlouposti.

Nezlobte se na mne za příkrá slova, ale tuhle sortu lidí nemám rád, většinou jim jde pouze o moc, vlastní prospěch a jsou bezostyšní ve vulgaritě myšlení. Je mi lhostejné za jakou partaj vystupují a čím se ohánějí v cestě za úspěchem.

Vladimír Ondys 16. 9. 2003

Ještě k Pavlu Tigridovi.

Jestli je pravdivá poslední informace, dozvěděl jsem se ji před chvílí, musím smeknout, byl to chlap. Na rozdíl od politického protivníka Gustáva Husáka, který si navzdory hlásanému ateismu údajně nechal před smrtí přivolat kněze, aby se mu vyzpovídal ze svých hříchů.

Vladimír Ondys 18. 9. 2003

VÝSTRAŽNÁ STÁVKA

Ve zprávách na Quick.cz se uvádí, že do ní půjde asi polovina středních a základních škol. Připojí se k ní berní úředníci, zaměstnanci katastrálních úřadů či pracovníci správ sociálního zabezpečení a 95% finančních úřadů. Podle dnešního tisku nemá podporu veřejnosti. A proč by měla mít, když jsme v Česku? Jak se jedná o peníze a inteligenci, tak řadový občan začne trpět nechutenstvím. Komunisti mu přece natloukli do hlavy, že tupost je matkou moudrosti a on je středobodem zájmu společnosti. Jsem horník a kdo je víc? Inteligence je nebezpečná pro hovadství ve všech jeho podobách a neoblíbená u všech politiků s tendencí přivlastnit si stát. Neakceptuje bláboly populistů a klade nepříjemné otázky. Podle mého názoru se jedná o kultivovaný projev odporu. Připomíná mi to piruetu ženy. Měl by následovat razantnější skok mužů. V zemi, kde se daří inteligenci, nemusí mít řadový občan strach o svobodu a demokracii, otázkou je, zda tyto hodnoty preferuje.

Vladimír Ondys 31. 8. 2003

O HÁZENÍ PEREL SVINÍM

Pan Michal Komárek napsal článek o tuposti, který vyšel v internetové verzi Reflexu. Nebudu hodnotit jeho kvalitu, ale mně se zdál zajímavý. Šlo v něm o to, že udělal nějakou chybu, potřeboval pomoc při odvrácení určitého nebezpečí a lidi to z nějakých důvodů nevnímali. Vyvodil z toho závěr o jejich tuposti. Nepřímo je začal obhajovat tím, že televize ohlupuje diváky komerčními filmy a uvedl i příklady. Pan Komárek projevil svůj názor, pod který se podepsal, a byl odměněn hysterií, útoky na intelektuálství, odnesl to i pan J. X. Doležal za svoje provokativní články proti pokrytectví, nějaký ozbrojený magor mu vyhrožoval případným postřelením psa, bylo mu spíláno pro inteligenci i vzhled a nevím, co ještě sere blbce. Nikoho z reagujících nenapadlo, že jim nabídl námět pro diskusi: Proč lidi neumí vnímat nebezpečí? Podle mého soudu způsobil veškerý poprask slovem přijatým čtenáři pejorativně, ale kdyby napsal, že se popisovaná dvojice zachovala nebystře, připadal by mi jako vůl a nikoho by asi neoslovil. Drtivá většina reagujících mě vyvádí z omylu, protože skrytě tvrdí, že je vůl, protože se nezachoval jako vůl, když situaci popisoval. Chtěl bych pana Komárka pochválit, jak chytře nastavil zrcadlo agresivním lidem s nechutí se podepsat skutečným jménem pod neskutečné bláboly, ale tak to myšleno asi nebylo, i když bystrým čtenářům Reflexu určitě neušlo, že se jedná o týdeník pro přemýšlivé.

Vladimír Ondys 29. 8. 2003

PROČ ZROVNA CHARLES BUKOWSKI?

Podle mého názoru Charles Bukowski pochopil podstatu problému člověka ve společnosti, která od nás vyžaduje už od útlého dětství, abychom se kultivovali vzděláním a přijali určitá měřítka, ale v praktickém životě se řídí odlišnými pravidly. Při názorovém střetu s okolím po skončení školy nás uvede do reality věta: „Zapomeň na hovadiny, které do tebe nahustili kantoři, jsme přece normální lidi!“ Jedná se o test naší odolnosti k zhovadilosti. Zpitomělí vizí, jak by to mělo vypadat, kdybychom se neřídili pořekadlem o košili bližší kabátu, trváme na svém a obdržíme nakládačku od životem poučenějších v nejbližším okolí, kteří stejnou nakládačku dostali od předchozích. Všechny klacky světa jsou dobré pod naše nohy a najednou nám dojde, že podstata úspěchu ve společnosti praktických lidí není v chytrosti, ale v umění házet klacky pod nohy schopnějším. Vulgární myšlení zamaskované kultivovaným projevem většinou zvítězí. Je to velice nepříjemné zjištění pro citlivější nátury a pokud mají nějaké zásady ohledně svědomí, nezadržitelně klesají až na dno společnosti vrhačů klacků a dumají, proč se ve škole učili o lásce, která povznáší, když se lidi nechají omrdat výhodnějším hovadstvím s tak neskrývanou rozkoší.

Vladimír Ondys 6. 8. 2003

ZA DŮVĚRU AŽ NĚKAM K ARGENTINĚ?

Policistům se budou zvyšovat platy o sedm tisíc, mohl jsem si přečíst ve včerejších novinách. Přiznám se, že se mi to zdá podezřelé. Kdyby se mělo jednat o cestu ke zvýšení efektivity v boji s kriminalitou v zemi už beznadějně rozkradené, jevilo by se mi rozumnější investovat peníze do modernizace prostředků pro potírání zločinu. Proč vláda s parlamentem nejsou tak vstřícní třeba k učitelům a lékařům, když postavení inteligence ve společnosti je mnohem bědnější? Nabízí se jenom jediná odpověď. Neodpovědní politici nás všechny přemístili v tichosti někam do Jižní Ameriky svým diletantským přístupem, očekávají se občanské nepokoje, až to rupne v sociální oblasti, a někdo je přece bude muset chránit, aby nedostali zaslouženou výplatu na zadek. Kolik nášupů by si nyní odhlasovali navíc? Třináctý, čtrnáctý… a s jak vysokým přídatkem pro ty, co jim tak udatně pomáhali?

Vladimír Ondys 4. 7. 2003

MIŠÍK A HRUBÝ + MERTA

Sešli jsme se dvě hodiny před koncertem na terase u Božáku. Vláďa s Honzou byli v pohodě a Merta přišmajdal s francouzskou holí. Zpočátku mi připadal jako nudný patron, protože se bavil jenom s Honzou o hraní a nějakých kytarách. Vláďa vyprávěl Jardovi Pichlíkovi a Alence o koncertech v Americe. Pak si šli připravit nástroje. Merta začal hrát i zpívat sám a odvedl svoje výtečné. Nastoupila dvojice muzikantů, kteří jsou pověstní tím, že při poslechu má člověk pocit podvodu a pohledem hledá další jejich spoluhráče. Nikde na ně nenatrefí, protože Honza s houslemi pod bradou je prostě démon. Vláďá zpíval jako o život. O přestávce je poklepete po rameni a řeknete obligátní: „Kluci, dobrý!“ a netušíte, co vypukne za melu, když se tři muzikanti sčuchnou po několika whiskách na pódiu s touhou vám ukázat, jak se dělá kumšt. Nemá cenu, abych popisoval svoje pocity, a to mám hodně velký nároky, každý si musí vychutnat podobnou lahůdku sám na vlastní uši. Kluci byli božský, Merta exceloval! Návštěvníci koncertu se překonávali v odezvě a neudělali ostudu Teplicím, však si je Merta pochvaloval při loučení u auta před odjezdem do Prahy. Až někdy někde uvidíte plakát, uvádějící společný koncert této sestavy, nechoďte, ale přímo uhánějte s větrem o závod, ať vás někdo nepředběhne. Šabachu, musím ti udělat radost. Neznají Chucka E. Weisse!

Vladimír Ondys 29. 6. 2003

KAMARÁD

Dali jsme si schůzku v Dejvicích u Budvarky. Měl jsem trochu smíšené pocity z našeho setkání po mnoha letech, protože se mezitím stal hvězdou sledovanou sdělovacími médii. Přišel včas a po několika slovech se roky odloučení někam vypařily. Vyrazili jsme směrem na sever a cestou po dálnici jsme si povídali o banálních věcech, které zajímají lidi našeho věku. Dozvěděl jsem se, že jeho mladší syn dělá do muziky, stejně jako moje nejstarší dcera, jenom v trochu jiné oblasti a zeměpisné poloze, stejnou měrou nás otravují některé projevy hlouposti v našem okolí a fascinují nás věci z podobného úhlu vidění. Do Teplic jsme dorazili v předstihu a mohl jsem ho pozvat na pivo na terasu u golfového hřiště, kde jsem měl schůzku s dcerami. Neodmítl a na oplátku měl celé město jako na dlani. Pak následoval obvyklý kolotoč při setkáním úspěšného autora se svými čtenáři. Mělo to pro mě půvab, protože jsem mohl vše sledovat z odstupu a srovnávat obě strany stejné mince. Večer pokračoval s několika přáteli ve stylové restauraci Pod lampou, kde jsme všechny udivili cédéčkem OLD SOULS & WOLF TICKETS od CHUCKA E. WEISSE, kterého nezná ani uznávaný odborník Jarda Pichlík, a originální dárek na památku našeho setkání mi udělal radost. Doma jsme si povídali skoro do dvou hodin a druhý den se vydali zpátky do Prahy. Cestou jsme se bavili o životě a znenadání jsem si uvědomil, že mi největší potěšení, byť mi velmi lichotilo, když předešlý večer několikrát zdůraznil, že Teplice navštívil jenom kvůli mně, a pochválil Příchod Vodnáře, způsobil fakt, že zůstal takovým člověkem, jakého jsem kdysi poznal. Petře Šabachu, seš chlap!

Vladimír Ondys 12. 6. 2003

RUCE

V některých zemích světa, když dopadnou zloděje při krádeži, useknou mu ruku, aby mu zabránili v dalších. Je to kruté, ale velmi praktické. Jednak všichni ví už na první pohled, kdo před nimi stojí, a soudcům to ušetří spoustu času ohledně dalších řízení, kdy se obě strany, žalující i žalovaná, mohou odvolávat a různými právnickými fígli odkládat spravedlivé potrestání. Soudy pak mohou řešit i jiné delikty a trestat viníky. Jestli nyní ode mne čekáte propagaci popsaného přístupu, určitě vás zklamu, nejsem genitál, abych věřil, že by to mělo nějaký smysl v zemi, kde většinou zloděj křičí, chyťte zloděje, a lidi tvrdí, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Vznikl by tu jenom větší zmatek a spravedlnosti by se stejně nedosáhlo, protože by tekla jenom krev zlodějů se slabším hlasem. Pokud bych měl moc odčarovat ruce našim zlodějům během jediné noci, přičaroval bych je lidem, kteří přišli o ruce ve skutečném boji za svá práva. Celý následující den bych sledoval televizní zprávy a v duchu si říkal: „Ten byl jasnej… do toho bych to neřekl… koukejme se, rozdávala rozumy a kradla oběma rukama jako straka… od těch bych to nečekal…“ Nejvíc by mě vytočilo, kdybych v důsledku vlastního čarování nemohl sám zatleskat rekordnímu množství bezrukých lidí, ale jako pointu bych to bral. Pokud by to platilo i u těch, kteří čarují se zákony, ale cítí se pak nad nimi.

Vladimír Ondys 10. 5. 2003

PŘES STŘEDOVĚK DO DOBY KAMENNÝ?

Mám zvláštní pocit, že se prostřednictvím loupeživých válek o zdroje energie můžeme vrátit během několika příštích desetiletí zpátky do doby kamenný. Když si včas naklonujeme mamuty a necháme od mstivých teroristů rozprsknout pár atomových bomb nad přelidněnými metropolemi, budeme mít co lovit a vzniknou i správné klimatické podmínky. Nic nám pak nemůže zabránit v tom, abychom se nastěhovali do jeskyní a dalších tisíce let meditovali o tom, co všechno jsme svou bezohledností a sobectvím zbabrali na této planetě. Budeme mít ale jednu obrovskou výhodu, že na tom nepůjde vůbec nic změnit a konečně skončí náš problém s možností volby. Přestaneme se hašteřit, zbavíme se břemena odpovědnosti za přijaté rozhodnutí a budeme moci vláčet ženy k sexuálnímu aktu za vlasy. Neandrtálci všech zemí spojte se, to by v tom musel být rozum, aby nepřišel váš čas.

Vladimír Ondys 2. 5. 2003

REALITA

Dnešní noc proběhla divně. Znenadání se mi ruce začaly chovat podle zásad naší politiky. Pravá se nestydatě podbízela silákům, které nesnáším pro nadutost spojenou s primitivním egoismem, a levá se snažila pokrytecky utírat prdel slabochů s chováním pláště ve větru. Mozek se tomu pokoušel bránit, ale po několika marných pokusech to pohrdavě vzdal a zahleděný do intelektu si lebedil v koupeli vzniklých endorfinů. Ústa se rozblábolila s duchaplností hvězd konzumního neumění a blýskala zlatem můstků na pahýlech zbroušených zubů. Dech zavoněl pachem potu zkorumpovaných úředníků a zadek se mi rozkydl jako administrativa byrokratů. Penis se pokoušel ztopořit s odhodláním zoufalců v řadách policie čelit zločinu, ale poklesl s vědomím impotence ve vymahatelnosti práva. Řiť se nadechla prázdnoty v žaludku i střevech inteligence a vydala žalostně táhlý prd nad stavem školství, zdravotnictví i kultury. Probudil jsem se zahanbený a začal dumat o realitě. Až zoufale ji chybí tep krve a tlukot srdce. Jakého džina jsme to vlastně vypustili z láhve?

Vladimír Ondys 26. 2. 2003

TOTALITA V NÁS

Vnuk mého kamaráda přerušil studium na střední škole a třetím rokem žije nelegálně v USA, kde se probijí životem, jak se dá. Pracuje na stavbách rodinných domů a na výzvy rodičů, kteří mají jiné představy o jeho společenském uplatnění, k návratu domů a dokončení vzdělání odpovídá, že žít v Americe v jeho situaci je sice těžké, ale v dohledné době o tom neuvažuje. Zatím. Jako jeden z argumentů používá fakt, že se na něho cizí lidi usmívají a zajímají se o to, jak se má. Na první pohled se tento argument může zdát dětinský, ale je to mnohem složitější. Mladý člověk bytostně touží po smysluplnosti své existence ve složitém světě, který ho obklopuje, a úsměvy spojené s vlídným slovem mu dávají naději, že je vítaným ve společnosti dospělých lidí. Pokud ta společnost uznává a dodržuje pravidla, s kterými se ztotožní, je v jeho zájmu, aby v ní hledal uplatnění a místo na slunci. Otázkou je, jaká jsou ta pravidla. Fakt, že je hledá v cizině, napovídá velmi nepříjemnou skutečnost, že je doma postrádá, a to je důvod k zamyšlení. Ve čtvrtek ráno se student střední školy upálil na Václavském náměstí a v dopise na rozloučenou uvedl, že ho deprimuje stav okolního světa. Nyní si dovolím napsat a nést za to i odpovědnost, že tím myslel především stav naší společnosti, která podle mého názoru není horší, než jsou jiné společnosti, jenom v mnohem nestydatější formě odhaluje horší stránku lidí. Je mi líto zmařeného života, neboť jsem přesvědčen o tom, že je krajně pošetilé pokoušet se nejvyšší obětí vyburcovat k zamyšlení národ, který se upnul k představě, že rozum sídlí v nacpaným břiše a vlastní hovno nesmrdí!

Vladimír Ondys 9. 3. 2003

O ČEM TO VLASTNĚ JE?

Říkám si mnohokrát, když slyším v rádiu někoho tlachat, vidím v televizi nudný záběry a čtu blbost v časopise nebo novinách. Většinou nechápu, proč tam podobný kraviny jsou, a okamžitě ztrácím zájem. Stejně tak nechápu, proč v regálech s knihami je plno kuchařek s recepty od populárních lidí. Pokud bych si chtěl někdy pořídit podobnou knihu, budu se zajímat o to, co autor dokázal ve svém oboru kuchaře, že ho to opravňuje vydat knihu receptů na nějaká jídla, ale dnes mi to dal sežrat kamarád, který je vždy in, protože jde s dobou a má přehled. „Chtěl bych vidět takovýho vola, kterej by si koupil knížku vod ňákýho kuchtíka!“ prohlásil rezolutně a otráveně dodal: „To by přece nebyl kšeft, chytráku!“ Poslední slovo mělo hanlivý nádech, ale už jsem si zvykl. „Chceš mi teda namluvit, že o herectví a muzice by měli jednou psát kuchaři, pokud budou populární díky pořadům o vaření v nějaký posraný televizi?“ Pokrčil rameny a dodal: „Proč ne, když se jim to povede!“ Musím přiznat, že mě dostal svou přímočarostí v uvažování a v rozhovoru na tohle téma jsem s ním nepokračoval. O víkendu jsem čirou náhodou slyšel povídání s panem Petránkem na vlnách ČR 3, viděl pořad s panem Robejškem na ČT 2 a četl rozhovor s Petrem Šabachem v Lidových novinách. Dozvěděl jsem se zajímavé věci. O tom to, podle mého názoru, všechno je a kašlu na to, jestli vzpomínaní jsou (nebo nejsou?) populární.

Vladimír Ondys 14. 4. 2003

TVRDÝ ZÁKON

Tak jsem zas jednou dostal obálku s modrým pruhem, a kdyby mě ta sranda nepřišla na několik tisíc korun, docela bych se pobavil.

Jedna instituce mi sděluje prostřednictvím svého ředitele, že neshledala důvody pro prominutí penále cestou odstranění tvrdosti zákona a na závěr mě poučuje, že proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Oč jde? Jsme lidi a já jsem udělal chybu. Z mého pohledu zcela normální. Dostal jsem se do presu ze strany úřádů, a protože mi nevyšel jeden podnikatelský záměr tak, jak bych potřeboval, nedařilo se mi platit určené zálohy podle kalendáře splatnosti. Mohl jsem požádat o snížení, ale doufal jsem, že navzdory systému, který demotivuje malé podnikatele i živnostníky, to nějak zvládnu. Částečně se to povedlo. Stát mi nyní musí vrátit podstatný díl ze sumy zaplacené v zálohách, ale věřte, že pokud bych ji mohl použít v podnikání, asi by to dopadlo jinak. Dnes už je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, ale pozoruhodné je srovnání praxe při úředním jednání s mudrlantskými výroky pana Špidly o nutnosti soucítění. Stát mě bezohledně odrbal s nestydatostí lichváře a je mi jedno, jestli na to má nějaký zákon. George Orwell v knize 1984 napsal: Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři, jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne. Prohlašuji, že pokud mám být pokutován za něco, co se později ukázalo jako fikce, je to nemravné. Svou povinnost jsem reálně splnil včas, stát mě v podobě zákona o placení záloh fakticky omezil v podnikaní, snížil mou šanci úspěšně se udržet na trhu a ve skutečnosti jsem dostal pokutu za to, že jsem neškemral o snížení záloh. Demokracie je především o lidském faktoru, a proto pokládám rozhodnutí úřadu za totalitní! Živit se na vlastní pěst byl děsivý sen už za posledních takzvaně pravicových vlád, ale dnes je to hotová katastrofa. Čí vinou tu v podstatě neexistuje silná střední vrstva, která je skutečným pilířem demokracie? Proč s námi přední politici, kteří promrhali svou šanci nastolit jasná pravidla, hrají, za vydatné podpory některých médií i známých umělců, ošklivou hru o své nezastupitelnosti a podílu viny nechápavých občanů na současném marasmu, když jsme tu zažili týpka, který si ze stejných důvodů připadal jako kůl v plotě ve finále absurdní frašky? Dosavadní politické představitele různých stran vzácně spojila schopnost otrávit miliony lidí a v případě válečného konfliktu by se díky tomu plněji uplatnili v první linii jako zbraně hromadného ničení! Nebo se mýlím a ryba nesmrdí od hlavy? Nebylo by přijatelnější pro všechny, kdyby se politici ucházeli o přízeň voličů s jasně definovanými a konkrétními cíli, místo obecně mlhavých záměrů, v případě jejich nenaplnění se na konci volebního období poděkovali a s noblesou uklidili k původním profesím? No jo, namítnou znalci, ale co pak s mistry v politikaření a zasloužilými trafikanty? Nemějte strach, tenhle typ lidí se nikdy neztratí, ale pro společnost to alespoň nebude k udávení vlastními zvratky!

Vladimír Ondys 13. 2. 2003

Dnes tak a zítra?

Správcům se vyplácí starat o peníze šetřené na důchod při loňském zisku 2,27 miliardy korun a fondy se spojují. Šéf týmu vyšetřovatelů největších kauz v oblasti ekonomiky to vzdal, protože nad sebou cítí tlak, aby do některých případů (IPB nebo Harvardské fondy?) moc nevrtal, a jeho nadřízený tvrdí, že to vyšetřování neohrozí. Proč jsem vybral tyhle dvě informace z dnešních zpráv? První věta mi připomíná dávnou situaci v neblaze proslulých fondech, kde úspěšně správcoval pan Kožený do té doby, než si všechno přivlastnil. Druhá věta vysílá velmi závažný signál, jak to s námi opět někdo bezostyšně válí, a připadal bych si jako trouba, kdybych ho bral na lehkou váhu. Když vás pingl okrade při účtování a tvrdí, že se spletl, bude vás mít za totálního vola, pokud mu uvěříte. Spletl by se pouze v případě svého neprospěchu! Poslední dobou se občas zaklepu strachem, protože všude kolem je tma jako v nějakém strašidelném tunelu. Na jeho konci vidím banán místo světla a to si říká přímo o Bohnice!

Vladimír Ondys 22. 2. 2003

TO JSEM Z TOHO JELEN

V polích na procházce s Rockym jsme našli uhynulou lišku. Rocky ji vyčuchal a nad jejím mrtvým tělem se tvářil zmateně. Rád by ji prohnal, ale jak ji přimět k pohybu? Podle stavby těla se jednalo o nádherný kus. Nikde na těle ani stopy po krvi a střelné ráně. Po návratu domů jsem zavolal na veterinu, kde mi řekli, že o Rockyho se nemusím bát ohledně vztekliny, pokud nesežral kus lišky, a místo nálezu ať nahlásím úřadům. Zavolal jsem na policii a za dvacet minut si pro mě přijeli. Jednalo se o tři strážce zákona, kteří mě k pobavení sousedů, netušících důvody, naložili do auta a odvezli do polí. Po ohledání mrtvého těla špičkou polobotky jednoho z nich suše konstatovali, že odklizení mršiny je náplní práce městské policie, a asi deset minut si to ujasňovali prostřednictvím vysílačky s ženským hlasem. Podobný chaos v schopnosti racionálně komunikovat by potěšil i nejomezenějšího zločince či teroristu a ve finále mě požádali, zde bych se ráčil vydat v tato místa znova zhruba za hodinu, ale tentokrát s černými šerify. Odmítl jsem a spolkl slova, která se mi drala na jazyk. Celou záležitost jsem pustil z hlavy hned po návratu domů, ale včera jsme s Rockym narazili na mršinu lišky opět. Zamířil jsem k domovu a přemýšlel o tom, jak je dobré spoléhat se na ochranu před zločinem v tak odpovědném systému, když vtom jsem u lesa potkal myslivce. Dali jsme spolu řeč ohledně mršiny lišky a nebezpečí infekce vztekliny. Poděkoval mi za opatrovaná lesní i polní zvířátka a přísahal, že se okamžitě sám postará o nápravu. Hádejte, na co jsem dnes narazil v polích? Po zkušenostech s policií se nemůžu cítit bezpečně a jako jelen jsem na tom stejně. (Fuck)t!

Vladimír Ondys 24. 2. 2003

ČERVENÁ NÁM RUDNE

Říká se, že v barech a veřejných domech návštěvníci odhodí své masky. Asi na tom něco je. V červeném světle kontroverzního symbolu připomínajícího domy s prodejnou láskou na trase E55 jsme viděli, jak z nadřazeného ksichtu mudrlanta s patentem na absolutno se klube obličej kluka, který kajícně přiznává, že by prodal vlastní mámu Indiánům za vytouženou hračku, a masku bodrého venkovana válcovanou šklebem násilníka vyfukujícího smrdutý pach porážky i zrady. Je to bordel nebo není, když se někdo vyloženě klepe na břímě odpovědnosti za celý národ a vyšplouchnou ho nejbližší? Usoudili, že nelze svěřit prezidentskou limuzínu šoférovi z vládního vozu omlácenému furiantským způsobem jízdy, nebo se jedná zas o nějakej handl? Pánové, styďte se. Slušnost jste sice galantně přenechali dámě, ale za vítězoslavného pochechtávání komunistů. Tak nám to nebe nad Prahou opět nebezpečně zrudlo díky vám a bylo by na místě zkontrolovat platnost pasu, protože ty vaše věčné kotrmelce jsou stále zlověstnější.

Vladimír Ondys 24. 1. 2003

OBAVY

Otec byl silný, ale jednoduchý člověk, a proto mě vedl někdy až s brutální přímočarostí k tomu, abych hledal pomocnou ruku na konci své paže. Tvrdil, že cizí pomoc slušného člověka zavazuje. Je to půjčka na oplátku a měl bych vážit, zda je nezbytně nutné se uchýlit k tomuto pravidlu. Vzhledem ke svému způsobu myšlení věnoval péči o své ruce enormní zájem a přímo se v nich zhlížel. Občas ale nastane situace, kdy se člověk bez cizí pomoci neobejde, on to věděl, a proto i v dobách nejhlubší totality lékař a učitel byli pro něho: pan doktor a pan učitel. Nikdy je jako dělník nesnížil na své soudruhy a choval se zmateně, když to někteří horlivci vyžadovali. Přiznávám, že mi jeho bezmezná úcta připadala často jako staromódní a směšná. Napadal jsem ji a snažil se ho zviklat tvrzením, že ne každý doktor je Albert Schweitzer, vždyť tu byl i nechvalně známý Josef Mengele, J. A. Komenského zase vyvážil bezejmenný vynálezce školní rákosky, ale nikdy se mi nepodařilo jeho postoj nahlodat. Vzhledem k železnému zdraví a vzdělání ukončenému v páté třídě potřeboval lékaře i učitele minimálně, ale úcta k těmto profesím mu pomáhala žít a stanovil si ji svým rozumem jako zásadní. Maminka zemřela vinou lidského selhání lékařky, pro otce se zřítil celý svět, ale na jeho pohledu to nezměnilo skoro nic. Jednoho dne odešel a proběhlo to tak rychle, že nepotřeboval lékaře, ale jsem přesvědčený, že ani to by nebyl argument pro přehodnocení postoje. Poslední dobou mě začínají pronásledovat obavy, že nejméně dvě následující generace budou umírat zdlouhavě u počítačů na demenci a bez odborné pomoci. Díky přístupu ke zdravotnictví a školství si to plně zasloužíme. Najednou začínám postrádat staromódní a směšný postoj mého nevzdělaného otce, i když zdaleka ne každý lékař je Albert Schweitzer a učitel J. A. Komenský.

Vladimír Ondys 18. 2. 2003

HOKYNAŘENÍ S NAIVITOU

Několikrát se mě známí ptali, co si myslím o pořadu ředitele televize Nova dr. Vladimíra Železného a já jsem jim neuměl odpovědět, protože se na televizi moc nekoukám. Dnes jsem si udělal čas a byl to nářez! Šokovaně jsem zíral na člověka, který to umí skvěle. Myslím tím demagogii a kouzlení s fakty. To, co předvedl s čísly o sledovanosti jeho televize, je vhodné pro nejznámější scény. Přesvědčil mě, že kdyby lidi zmoudřeli a Nova pak zkrachovala, nemusí mít strach o svou existenci. Pan doktor by se uživil jako kouzelník ve varieté, případně i jako ministr propagandy, pokud by se našel vhodný diktátor. Slova, která pronesl na adresu ČT2, svědčí o absenci smyslu pro fair play. Během své argumentace mi připomněl citát, který absolutně nesnáším. VÍC HLAV – VÍC ROZUMU! Co když těm hlavám někdo vymejvá mozky? Třeba vy, pane doktore! Je mi vás líto jako člověka, který nesporný intelekt prohandloval za hokynářskou mazanost. Vám přece nejde o diváky, vy jenom musíte co nejvýhodněji prodat sledovanost NOVY reklamním agenturám a o tom to všechno je!

Vladimír Ondys 4. 1. 2003

Když už jsme u té televize, chvíli jsem pak sledoval diskusi na ČT1 a mnohem lepší dojem zanechal pan Telička. I když u lidí, kteří se motají kolem politiky, člověk nikdy neví…

Dnes jsem se opět pobavil, když pan dr. Vladimír Železný spiklenecky našeptával prosťáčkům, jací pokrytci jsou ti, kteří tvrdí, že na Novu nekoukají, protože se profláknou pokaždé tím, jak dobře její program znají. Pane doktore, když se někdy posadím k televizi, tak s pomocí dálkového ovládání projedu všechny programy a samozřejmě zavítám i na Novu s nadějí, že tam najdu něco, co mě usvědčí ze zaujatosti, ale výjimky jenom potvrzují pravidlo o směsici podbízivých sraček a nudy. Váš pořad Volejte řediteli je ale nešťastný především tím, jak tvrdošíjně nadřazujete sledovanost, pomocí ní se pokoušíte navodit dojem kvality a podstrčit fakt, že Nova reprezentuje to nejlepší, co může televizní divák vidět na obrazovce. Jedná se o krajně nestydatou podobu lidské touhy vydělat víc peněz a plně si zaslouží opovržení. Ještě za totality herec Miloš Kopecký v jednom rozhovoru prohlásil, že není pokleskem číst rodokapsy, ale při snaze je nadřadit Dostojevskému vznikne příšerná zhovadilost. A to je přesně Váš případ, dr. Voštěpe!

KOLÁČE

Tak nám to zas jednou spočítali a za vychcanost dr. Voštěpa nám vystavili účet na deseti miliardovou částku, která každým dnem narůstá o miliony. Čtyřčlennou rodinu to přijde skoro na pět tisíc a nezůstaňte s nimi, když o to tak škemrají. Tučná procenta z koláčů sledovanosti NOVY pochlapte se a zaplaťte i za ty, kteří patřili k vysmívané menšině sledující jiné programy. Dutý hlavy z celý republiky sledujte dál svou oblíbenou NOVU. Ale nezapomeňte se přihlásit k jejímu dluhu a zavolejte řediteli!

ZA DVEŘMI JE A. G.

Dnes jsem viděl pořad, kterému bych napsal jedničku za přístup k tématu. Pan Arnošt Goldflam je člověk, kterej umí a nikomu nic nepodstrkuje. Jsou dvě strany jedné mince a je na nás, jak se s tím popereme. Co k tomu dodat? Díky, pane Arnošte!

Vladimír Ondys 26. 1. 2003

Často se mě lidi z mého okolí ptali, proč jsem přestal psát. Nikdy jsem nepřestal psát, jenom jsem se nehnal do publikování. Vnímám věci i souvislosti trochu jinak, než je v kraji zvykem, život mě nenaučil sdílet kolektivní optimismus a pozitivně ho komentovat. V mém dětství se nosilo poroučet větru i dešti, v mládí se chtělo věřit, že vlku lze nasadit tvář beránka, ve středním věku snít o sametovém patentu na řešení všech problémů… S odstupem doby to působí stejně směšně, jak vážně se to bralo.

Zakopaný Žerýk je v pošetilé snaze většiny lidí věřit tomu, co chtějí vnímat. Preferují líbivou formu před obsahem. Snažím se jít jinou cestou. Nevím, kam mě zavede, jestli mě vůbec někam vede, ale zatím po ní jdu a ta chůze mě fascinuje. Jen mě mrzí, že mi rodiče nedali jméno Jan, protože v Anglii i Americe by mi lidi mohli říkat Johnny Walker a to zní velmi lichotivě.

Návod, jak se dá zas něco ochcat

Před Vánoci se budeme tvářit, že preferujeme módního Santa Clause, když děda Mráz už nefrčí, ale k nákupu dárků přistoupíme vychcaně jako kovaní Češi. Po štědrovečerní večeři na sebe budeme významně mrkat u stromečku, jak jsme toho přitroublýho cizáka ojebali, a dáme si jenom symbolický tretky nakoupené u šikmookých stánkařů. Následující dny se lstivě vyhneme nákupním centrum a začátkem ledna, až vypuknou povánoční slevy, je vezmeme útokem. Transparentně se přihlásíme k našemu Ježíškovi, abychom se ideově zaštítili, a místo Vánoc oslavíme příchod králů. Peníze ušetřené na vysokých slevách můžeme prožrat a prochlastat s vítězoslavným pocitem, jak jsme to zas ukázali okolnímu světu!

Parafráze slov Džema Lemouna

Napadla mě, když jsem včera četl na INTERNETU, jak se soudil pan Ocelový s manželem Maryši, snad kvůli článku v novinách, do kterýho měl Vávra nalít kafe od Maryši se slovy, jak Ocelový byl za komunistů z bramborštálu. V minulým režimu jsem se nikdy nenechal svou nenávistí dokopat k tomu, abych si konkrétní lidi rozděloval na preferované nestraníky a zkurvený komunisty, ale dělil jsem si spoluobčany na hovada a lidi. Snažil jsem se být alespoň trochu soudný a určitě se mi to vyplatilo, protože jsem zjistil, že hovada najdete všude a s ideologií to nemá nic společnýho, ta si nejkrutěji pohraje především s těmi, kteří k ní přistupují s naivní vírou. Není podstatné, kdo v soudním sporu vyhrál, ale jak si libujeme v úderech pod pas. Vrážení kudel do zad máme snad v genech a byli bychom samé zlato, kdyby se z toho udělala sportovní disciplína. Ale vraťme se ke slovům Johna Lennona, který kdysi řekl mladým, aby nikdy nevěřili lidem nad třicet let. Kdyby to nebyl kultivovaný Angličan ale hovado ČECH, KTERÝ JE PO KAŽDÉ BITVĚ TURECKÝ GENERÁL, a navštěvuje nás jenom po vyhraném boji, ABY KOPAL DO MRTVOL, tenhle trpaslík by uvědoměle řval: „Postřílejte všechny lidi nad třicet!“, jen aby se zbavil konkurence a pak kšeftoval s máslem ze svý hlavy.

Vladimír Ondys 9. 1. 2003

CO KDYBY

Před několika lety jsem vandroval po celý republice několik týdnů v jednom kuse. Spal jsem v autě, holil se a koupal na benzínkách. Pak mi asi hráblo. Skoro ze všech oken od Českého Těšína po Aš na mě čučel plakát a já tím hrozně trpěl, protože na podivným glejtě, který umístili lidi do oken svých domovů, se mi zjevovaly penisy a vaginy v nejvulgárnější podobě. Snad to bylo tím, že jsem z nedostatku času i příležitosti musel sexuálně abstinovat, ale bál jsem se někomu svěřit s podivnými vidinami, abych neskončil v blázinci, protože jsem byl v časové tísni. Na tehdejší pouti zemí jsem hledal kurážné a chytré lidi, abych s nimi mohl mluvit dřív, než se z týhle republiky úplně vytratí. Potřeboval jsem se od nich dozvědět, jak se dá kuráž ochránit před otrlostí a chytrost oddělit od mazanosti. Na svých toulkách jsem si užil. Na jihu Moravy mě opili do němoty, na severu v Ostravě zbili do bezvědomí pro pár korun, v Chebu mě holky uspaly a v Praze mi někdo šlohl auto. Vlakem jsem mířil k domovu a dumal, proč lidi trpí za okny takový zhovadilosti, když jsou to jejich vizitky. Pochopil bych třeba prázdnotu, toleroval bych uschlou květinu, bral bych i potrhaný záclony, ale proč si tam vyvěšují tak ohavný glejty? V Roudnicí si ke mně do kupé přisedli starší manželé, při průjezdu vlaku jednou z obcí se muž obrátil na ženu a řekl: „Mám chuť znova emigrovat, když vidím, jak jsou tady lidi pořád stejně přitroublí. Jenom magor si dá do okna reklamní leták a věří, že může dostat sto tisíc!“

Vladimír Ondys 11. 1. 2003

Honza :P Anděl

Honza 😛 Anděl a já ještě jako vožrala

CO BY TOMU ŘEKLI LIDI?

Posted in Gril by ondys on Prosinec 27, 2012
Příběhy obyčejného šílenství

Příběhy obyčejného šílenství

Geny, které rozvíjí inteligenci, patrně způsobují duševní poruchy s typickým projevem v jednání lidí odkazujících se tupě na mínění většiny stejně postižených s nejagresivnějšími snahami vytvořených skupin v chování k odlišným seskupením i samostatnějším jednotlivcům ještě schopným nezávisle přemýšlet.

OSMDESÁTÁ IV – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Prosinec 26, 2012

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

IV

Mezi rozvernými svatebčany mi bylo smutno a napadlo mne, že jsem udělal dobře, když jsem z města vypadl, všichni bejci jsme tu byli sešvagřený po úspěšným útoku na nejhezčí holky. Stoly se prohýbaly pod množstvím lahůdek a pití, Plavci zpívali stereo a nevěsta Hanka se usmívala. Novomanžel Špagetka, přezdívku dostal vzhledem poměru výšky k váze, obcházel přítomné s napoleonkou naplněnou až po okraj francouzským koňakem v levici, s americkou cigaretou v pravici, a snažil se s každým prohodit pár slov. Z naší bývalé party tu byl ještě Marčelo a Dany. Špagetka s nimi vytvořil hlouček a během několika vteřin dvakrát zvrátili hlavy, aby řádně polkli nazlátlého moku. Excelentní děvkař Marčelo vypadal neodolatelně a vekslák Dany prachatě. Vekslování byla zástěrka. Ve skutečnosti pásl tuzexový kočky, přímo ho žraly pro obří falus, v Praze, a protože s nimi i souložil, dávaly mu mnohem víc, než musely. Mimo nich jsem byl jediný, kdo o tom věděl, ale mlčel jsem, abych ho neshodil. Podle nepsaných pravidel pasák nemůže spát se svými šlapkami, musí je jenom hlídat a odírat. Dany by byl drsňákům jenom pro smích.
Dnes měl Špagetka velký den. Dopoledne se oženil s mladou a hezkou Hankou. Její táta stál právě teď u dveří a smutek mu vyzařoval z očí. Na jeho místě bych se asi cítil stejně, ale celý vtip byl v tom, že jsem nebyl na jeho místě, jenom pocity nás spojovaly. Zamířil jsem k němu, abych s ním prohodil pár slov. Na přivítanou pozvedl číši červeného, které si nechával posílat od příbuzných z jižní Moravy, a když si všiml, že si nemám čím přiťuknout, vnutil mi ji. Víno hodilo jiskru dostatečnou k zapálení domu.
„Jaký to je vdávat jedinou dceru?“ zeptal jsem se tiše, smočil jazyk v červeném a dlouze je vychutnával. Bylo výborné.
„Je to svátek, kterej bolí. Koukej si pořádně užít chvíle, kdy máš holky jenom pro sebe!“
Plavce vystřídal Olympic a Marčelo zašeptal něco Danyho ženě při tanci. Zachytila můj pohled a vyzývavě ho vrátila. Měl jsem ji rád, ale jenom jako kamarádku. Dřív jsem s ní občas jezdil po lepších barech v jejich mustangu a dělalo mi dobře se ukazovat s ní mezi lidmi, ale nikdy mezi námi nedošlo k ničemu, i když si někteří z našeho okolí mysleli opak. Působila velice sebejistě, ale občas mi něco napovídalo, že všechno je jinak. Jednalo se o příjemnou holku, tak jsem ji nechával dejchat v pohodě s nějakým tajemstvím.
„Lepší víno tady v Čechách neseženeš a oni pijou nějakej cizí koňak. Dáš si ještě?“
Pokrčil jsem rameny a jeho se to dotklo. S lahví v ruce se odporoučel do kuchyně.
Na talířek jsem si nabral pražskou šunku, ládoval ji do sebe a sledoval dění.
Hanka donesla desku, kterou jsem si nechal poslat z Německa, abych jim ji mohl dát jako svatební dar.
Deep Purple spustili Smoke On The Water, dříve narození se zarazili a Hanka mě vtáhla do kola.
Už nebyla v bílém.
Ploužili jsme se pokojem a vůbec mě to nebavilo. Rockovou muziku jsem poslední dobou poslouchal málo, protože mě spojovala s chvílemi, kdy jsem byl hodně divokej a samej malér. Několikrát jsem se málem dostal do vězení a často to bylo na samé hraně. Vlka ukrytého v sobě jsem se musel naučit krotit, abych nepřišel o holky. Občas jsem zatínal zuby a zacpával si uši, ale jeho žalostné vytí z touhy po svobodě mi rvalo srdce. Nudný život v zaprděný komunitě tlustých psů ho pomalu zabíjel. Chtěl se rvát a bojovat! Jenom silou rozumu a vůle jsem ho zkrotil, ale většinou jsem se pak ožral jako prase a měl doma peklo.
„Proč jsi přijel bez Karly?“
„Není ji dobře, má rizikový těhotenství.“
„Proč se nepřestěhujete sem? Tady je vzduch mnohem čistší.“
„Zatím!“ uťal jsem to lakonicky.
Její: „Proč?“ mě ještě víc rozladila, ale mlčel jsem. Věděl jsem, že se velice často lidi na něco ptají, aniž by je zajímala odpověď. Nechal jsem ji v kole a šel se napít. S alkoholem jsem se cítil mnohem lépe a napadlo mě, jakou jsem měl možná kliku, že v tomhle policejním státě byly jiné drogy těžko dostupné. Až mi z toho naskočila husí kůže.
„Jak se máte?“ přistoupila ke mně s další otázkou Špagetkova matka, vysoká a štíhlá paní.
„Výborně.“
Lhal jsem, jako když tiskne, a vůbec se nestyděl. Spokojena očekávanou odpovědí souhlasně přikývla a dostala bonus.
„Svatba se vám velice povedla, dnešní den nemá chybu!“
„Měl jste přijet už ráno. Obřad byl tak dojemný…“
Udělal jsem gesto, že mě to moc mrzí, a vlk ve mně zaskučel nenávistí k podobnému pokrytectví.
Pokývala hlavou.
„Manželství vás změnilo. Stal se z vás úplně jiný člověk!“
„Myslíte? To vám teda pěkně děkuju.“
Odměnila mě úsměvem a odplula za další společenskou konverzací. Nalil jsem si plnou sklenici koňaku a vypil ji jedním douškem, ale hnusné pachuti jsem se nezbavil. Nitro mi rezonovalo vlčím vytím.
Pudl Marčelovy přítelkyně se pod stolem naježil a zlobně vyštěkl mým směrem. Zkoumavě si mě změřila. Měla rudé rty, nehty a jazyk. Mlsala jahody z poháru se šlehačkou a dávala si záležet, aby působila sexy. Vlasy ostříhané nakrátko a hezký obličej jí v tom pomáhaly. Zeptal jsem se, jestli ji můžu dolít červené. Přikývla, ale za druhý pohled jsem jí nestál.
„Vy nejste odsud?“ pokusil jsem se o rozhovor.
„Proč mi vykáš, máš krátkou paměť?“
Zalovil jsem ve vzpomínkách a pozorně si ji prohlížel. Nastal trapas, poněvadž jsem neměl tušení, kam ji zařadit.
Odsunula poloprázdný pohár a zapálila si cigaretu.
„Jak si může hrát takovej parchant na slušňáka, to vážně nechápu?“ zasyčela nenávistně.
V očích jí zablesklo a situace vypadala na facku, ale už jsem to měl.
Bylo jí šestnáct a zamilovala se. Šíleně. Pronásledovala mě na každým kroku a snažila se upoutat mou pozornost absolutními nesmysly. Měl jsem nadbíhání boubelatého káčátka s akné plné zuby a jednou v opilosti jsem řekl, že pokud se svlékne na stole, u kterého jsme hráli karty o velký prachy, přefiknu ji na revanš. Udělala to, na chvíli jsem se stal kingem pro ostatní v lokále, pak jsem ji přefik a hodil to za hlavu. Tečka. Nemusím žrát boubelky s akné víckrát.
„Koukám, že se z blbý coury s jebákama stala pěkná mrcha!“
Vychrstla mi víno do obličeje a stali jsme se středem pozornosti ostatních. Konečně se něco dělo. Okamžitě jsem jí odpustil.
Hanka mi chtěla svléknout sako, aby mohla vetřít sůl do skvrn od vína, ale zakroutil jsem hlavou. Měl jsem pod ním poslední slušnou košili z doby, kdy jsem býval ještě v ranci, a protože mi ji Karla roztrhala v jednom z amoků žárlivosti, byla dost neuměle zašitá. Uměl jsem si živě představit komentáře Marčela. Dokázal být trefně jízlivý a dovedl mi zdatně konkurovat!
„Budu muset už jít, stejně se to tu zúžilo skoro do rodinnýho kruhu…“
Špagetka postavil sklenici na stůl a změřil si mě dost nepříjemně. Vysoukal si rukávy košile až k loktům a dodal: „Jenom přes mou mrtvolu. Zůstaneš s námi až do konce!“ Byl už pěkně namazanej a měl chuť se poprat. Už jednou jsme si to spolu rozdali a nebyla to žádná sranda.
„Ať je teda po tvým…“
Hanka mu skočila do náruče a vykřikla: „Seš přece taky náš, ať žije svatba, všichni se musíme opít!“
Dříve narození začali skandovat: „Polibek! Polibek!“ a kdosi odpálil šampaňské. Z reproduktorů zazněl hlas Michala Davida, začali jsme ze sebe dělat tajtrlíky a jako kreteni sbírali céčka.
Se Špagetkou jsme seděli na předposledním schodě v chladným sklepě a pili pivo z lahve.
„Co tě žere, frajere? Nevadí ti, že jsem si vzal za svědka Danyho místo tebe?“
„Na podobný kraviny si stejně nepotrpím.“
„Tak ven s tím.“
„Ale nic mě nežere…“
„Koukej se vymáčknout!“
„Když se někdy podívám na holky, jak se furt cpou knedlíky s vejci, tak mě hrozně sere, že nemám prachy. Vyčítám si, že jsem dřív utratil za posranej víkend víc, než teď vydělám za měsíc…“
„Tak se vrať zpátky!“
Zvedl jsem hlavu.
„V tom je zakopanej celej pes. Neumím si ani představit, že bych byl s nimi jenom pár dní v měsíci. Zkurvenej problém!“
Neměl jsem odvahu mu říct celou pravdu, abych si nepřipadal jako debil. Bylo to mnohem horší, protože jsem se přesvědčil, že se nemůžu spoléhat na věrnost manželky. Patřila mezi nejatraktivnější ve městě a chlapi se na ni jenom klepali. Na většinu věcí jsme měli naprosto odlišné názory, tak jsem občas zatínal zuby, abychom se stále nehádali, a doufal, že se to dá zvládnout při oboustranně dobré vůli, ale špatně jsem snášel její úlety. S nudným chlápkem doma měla tahanice o každou kačku, zatímco venku poslouchala od frajerů v drahých autech uslintaný kecy a dostávala růže za stovku. Ani jsem se jí nedivil, ale bál jsem se vlka v sobě. Pokud by někoho přistihl při nevěře, roztrhal by je na kusy.
„To ti teda neporadím…“
„Dík, žes mě nechal alespoň trochu vykecat.“
„Udělals mi radost, žes přijel. Chyběl bys mi. A Hanka tě má taky ráda!“
Znělo to upřímně a dobře se to poslouchalo, i když jsme byli namazaný.
„Přeju ti, aby se vám narodila zdravá a chytrá holka, je to nejúžasnější věc, která tě může kdy potkat!“ vyhrkl jsem znenadání.
Podíval se na mě překvapeně a otevřel další dvě piva.
„Dnes jsem plnej chlastu až po mandle. Budu si muset vzít kýbl k posteli!“
Napadlo mě, že každej máme ve svým životě nějaký zásadní trápení, a pokud si s ním neporadíme, nebudeme zakořeněný, ale ven jsem s tím nešel. Má to vůbec nějakej smysl v tomhle posraným systému, snažit se bejt dospělej a odpovědnej? Vtom kdosi začal mlátit do dveří. Odemkli jsme. Na prahu stála jeho matka a její otec. Byli už taky opilí a rozezleni.
„Proč se straníte společnosti? Není to zdvořilé!“ křičela ona.
„Co to máte za tajnosti?“ hněval se on.
Špagetku chytil amok z jejich poručníkování.
„Náš mejdan bude pokračovat v novomanželský posteli!“
Popadl mě za rukáv a vlekl k ostatním, aby jim sdělil nejnovější nápad. „Zůstaneš na noc se mnou a Hankou!“
Vznikl hroznej trapas.
Někteří věděli, že jsem s ní spal před ním, a taky se podle toho tvářili, ale Špagetka se rozhodl. Všechny nás převyšoval o hlavu a oči mu zlobně blýskaly. Popadl láhev koňaku a kývl na Hanku. Je krásná a život úžasnej.
Měla z toho legraci.
Dříve narození ne a smažili mě pohledy. Nemohl jsem dovolit, i když jsme občas švagřili, aby dopadl podobný stín na jejich svatební noc. Na prahu ložnice jsem se zastavil a řekl, že se musím vrátit pro zapalovač, který jsem zapomněl ve sklepě.
Dopil jsem zbytek piva z láhve stojící osaměle na prvním schodě a další vrazil do kapsy. Při odchodu jsem minul hlouček dříve narozených s nakrabacenými čely.
Pochopili, že mizím, napětí ve výrazu vystřídal souhlas, a pak nezájem.
Na chodníku před domem jsem zaslechl Špagetkovo volání, ale vzápětí je přehlušil Hančin smích. Přemýšlel jsem, jestli nemám vyrazit za gaunerama do předměstských hospod a trochu se rozpálit, ale vnitřní hlas mi vynadal. Nohy se mi chvíli hádaly ohledně směru chůze, asi jsem si obul boty obráceně, ale nemínil jsem s tím nic dělat.
Zatím.
Chvíli jsem bezcílně bloumal ulicemi, přemýšlel a pil pivo přímo z láhve. Pak jsem zamířil na nádraží, lehl si na lavičku v čekárně a hned prvním ranním vlakem jsem opustil město svýho dětství a dospívání jako nevítaný bastard po porodu svou znásilněnou matku, stejně tu kdysi dávno před mým narozením za nevyjasněných okolností zavraždili mýho bráchu.

Letos máme zlaťuchu – od Vivy

Posted in Vivina skříňka by ondys on Prosinec 25, 2012
Zlaťucha

Zlaťucha

Změna je život, každý rok jsme zdobili stromek staročesky – perníky, slámovými a dřevěnými ozdobami, červenými mašlemi.

O VÁNOCÍCH VŽDY DOSTANU DEPKU

Posted in Gril by ondys on Prosinec 24, 2012
:lol: S přáním co nejvyšší hromady dárků

😆 S přáním co nejvyšší hromady dárků

z toho, jak jsem nevšímavý ke skutečnosti, kolik mne obklopuje lidí s přáním hezkých prožitků, pohody i štěstí a zařadili mne do skupiny, kterou jim společensky příkladný popud velí vytvořit z mailových adres navzdory mému velmi osamělému způsobu života. Když mám z té záplavy přání potřebu sáhnout po antidepresivech, dojde mi síla faktu, že jsem se případně mohl ocitnout na seznamu všech, kterým společensky příkladný popud nepřeje, a po zpětném pohledu do historie s jejich osudem mne vždy zaplaví neuvěřitelně sobecká radost, jakej jsem klikař navzdory všem exekutorům, co po mně jdou za nekázeň, i těm, co mne beztrestně okrádají o lepší osud ve státní správě.