Vladimír Ondys – Z konce světa

DÍLNA – SNOVALA JSEM S PAVOUKEM (rukopis)

SNOVALA JSEM S PAVOUKEM

I

Stříbrná kapka se spustí po vlákně ze stvolu vysoké traviny a zůstane viset nad pootevřenými rty.

Zadržená slza občas prozradí pláč.

Měsíc klouže po duně a září.

Písek chladí a vítr nese nocí šelest zrn.

V přesýpacích hodinách.

Cítím, jak pramínek času neúprosně putuje v mých útrobách a zaplňuje nebe třpytem nových hvězd.

Na Zemi zůstane jenom prach.

A krev stékající po stehnech.

Osvoboditelé vtrhli do údolí týden před mým chystaným zaslíbením.

Z několika domů na náměstí zazněly výstřely.

K obloze začal stoupat černý dým a vytvořil zlověstné příšeří. V zahradní fontáně poklesl tlak vody. Někdo zapnul amplióny a cizí hlas nařídil oslavu. Pestrobarevný chumel motýlů odletěl kamsi do pouště a osamělé modré zvonky obrátily kalichy k zemi.

Nabídla jsem mísu hroznů příchozím.

Jeden z nich byl velice milý už od prvního pohledu.

Roztančili jsme se u kašny mezi ostatními.

Psi, kteří nikdy nikomu nepatří, ve vzdáleném koutě se rvali o řezníkovi vnitřnosti.

I jeho děti se radovaly, už se nemusí krčit pod pelestí.

Po lomozném návratu s raním kuropěním.

Osud přitloukl na vrata i tlustého majitele vinárny.

Jeho hádavá žena se nedaleko ztichle povalovala s vyhrnutou sukní a němě žalovala na neodbytné trampoty.

Tři dcery s obnaženými ňadry v rozervaných živůtcích.

Nejmladší vždy pokukovala po modrookém Máriovi, když přinášel čerstvé olivy.

Odpočíval u studny a mouchy usedaly na hrudi s tetováním. Připomínala trup bárky se žebrovým roztříštěným o útesy, ale už ho nic nebolí.

Jeden z osvoboditelů si všiml mého pohledu.

„Zabil mi dva vojáky!“

Utřel si ústa ubrouskem a pečlivě ho složil.

„Ukliďte náměstí!“

Několik osvoboditelů vrávoravě vstalo a pak kleslo zmoženě k nedopitým lahvím. Válely se všude kolem.

„Nejvášnivější tanec je tango!“ zašeptal milý. „I mrtvé oživí.“

U kašny se znenadání zastavil a sledoval pohledem hlouček poražených.

Zajatci se třásli jako v zimnici.

Rodiče se báli nejhrubších, občas se i vzájemně konejšili, že to jsou jenom našinci posedlí touhou po moci.

Nyní by se divili, ale už nic nenaruší jejich klid.

Milý mě opustil a vykřikl povely.

Třesoucí se náhle rozběhli.

Vzali ležící ženy do náručí, a začali sklízet salvy smíchu za neobratnost při taneční kreaci s bezvládnými těly.

Oslavy přerušil táhlý svist a do všech jako když střelí.

Ze vzdálených hor na obzoru se ozvěny vracely.

Nasládlý pach se šířil vzduchem a dobyl každou čichovou buňku.

Můj Pane, buď milostivý i k otupělým z lidské nedokonalosti…

II

Milý se oholil. Poprvé od okamžiku, kdy se město změnilo v sutiny. Média po celém světě prý psala o neúprosných bojích, ale za celou dobu jsem neviděla jediného neosvobozeneckého vojáka. Jenom táhlý svist vždy předznamenal následný hřmot explozí, které postupně zdemolovaly celé čtvrtě.

Nejdřív zmizela domácí zvířata včetně vypasených krys, pak i lidé, kteří nebyli přátelsky naladěni k osvoboditelům, a když vypukl nemilosrdný hlad, vydali jsme se na cestu v nákladních vozech naplněných až po plachtu zachráněnými předměty. Většina osvoboditelů je musela následovat pěšky, jednalo se o cenný náklad. Nejchudší obyvatelé nás doprovázeli a proklínali neposlušnou inteligenci, která způsobila rozvrat v celém údolí. Milý k nim měl časté proslovy o nebezpečí nedisciplinované svobody a rozdával během nich masové konzervy.

Cestou jsem se zastavila v našem domě, ale s bratrem nebyla rozumná řeč. Byl unavený a podrážděný. Jako lékař si nevěděl rady s epidemií. Zachvátila celé údolí a zemědělci vyhublí na kost se propadali do apatické rezignace na život i práci.

Zašla jsem za hospodyní, byla mou kojnou. Narostlo jí bříško v očekávání, ale nenávistně prohlásila, že svého bastardka uškrtí vlastníma rukama hned po porodu, aby z nežádoucího sémě nevyrostla koukol. Při loučení se rozplakala nad společným osvobozením.

Naše vinice zpustly. Jenom vítr z pouště se proháněl mezi řadami vinné révy a horkým dechem vysoušel zbytky životadárné vláhy. Písečné duny se plazily blíž k osadě a nenasytně spásaly ornici, kterou lopotně obdělávali předci po staletí.  Mezi zbytky rostlin se líně přesouvali obrovití slimáci, v chuchvalcích napadali vše, co mohli pozřít, a pokrývali vrstvou slizu nestravitelné zbytky.

Zazněl signál, že se musím vrátit. Milý by mne potrestal.

Měl však dobrou náladu a pozorně se poslouchal při projevu k lidem, kteří čekali na konzervu.

„Máte skvělou budoucnost! Zakážeme všechno, co vás bude zneklidňovat. Můžete se nám vždy svěřit s rušivými elementy a my je odstraníme. Navždy!“ zahřímal a moc mu to slušelo.

Opálený s namodralým odstínem po vousu.

V záchvěvu vteřiny mi připomínal našeho starého učitele, ale držel zbraň místo rákosky s neuvěřitelnou lehkostí, jako by ji nikdy neodkládal. Zmocnil se mě podivný pocit a znenadání jsem si nevěděla rady s tím, zda mi je příjemný.

Práskl výstřel!

Všichni okamžitě leželi v prachu cesty.

Milý se vítězoslavně usmál a zamířil k hromadě kamenů. Zvedl nad hlavu velikou ještěrku a hodil ji do středu hloučku, kde ji množství rukou roztrhalo na nejmenší částečku.

Dnes Milý měl očividně svůj velký den. Svolal mírovou poradu pro nejbližší osvoboditele a oznámil jim, že mu Klasik nařídil odpočinek. V podhůří se sejdou se zástupci Neosvoboditelů a předají jim část cenných předmětu jako odměnu za dodržení pravidel inovované války. Pak se přesunou k moři do sídelního přístavu a budou odpočívat, až do další etapy osvobozeneckých bojů. Podíl z výpravy dostanou i vdovy a pozůstalí po hrdinech, kteří neplánovaně padli, ale ztráty nejsou nijak tragické. Třináct mužů jde na vrub nepřizpůsobivým domorodcům, dvacet šest jich podlehlo nekvalitnímu alkoholu, dva zabil manžel při družení s domorodkyněmi a jeden se zapomněl v zóně ostřelování. Při osvobozování našeho údolí došlo k historicky ojedinělému průlomu do statistiky osvobozeneckého úsilí: Poprvé nikdo z vojáků nepodlehl pohlavní chorobě! A to prý jednou historie náležitě ocení. Jak tvrdí Klasik: „Vždy se najde dost času někoho zabít pro dokonalou vůli k pokroku!“

Všichni povstali a začali střílet do vzduchu, aby uctili velkého Klasika společenského rozmachu. Mezi lidmi, kteří vždy odevzdaně čekají na nějakou konzervu, to vyvolalo zmatek, ale nebylo kam utéct. Vzala jsem z našich zásob bochník chleba, začala ho lámat na kousky a házet přes ostnatý drát, který vždy vymezoval jejich životní prostor včetně krátkých přestávek během přesunu, aby je ochránil před venkovním nebezpečím. Strážce zakroutil hlavou nad mou rozmařilostí, ale pak se odvrátil. Z nevypočitatelné reakce Milého měl každý strach, jeden z osvoboditelů přeslechl jeho přání a Milý mu okamžitě uřízl uši. Zavěsil je na koženou šňůrku a nechal vysušit na slunci jako mužnou ozdobu pro nejpozornější osvoboditele. Dostane ji za odměnu s právem nosit na krku každý, kdo přinese nejdůležitější informaci o zrádci, nebo rozvraceči z vlastních řad, než se najde někdo snaživější.

III

Ve vojenském ležení Neosvoboditelů v horách panoval pořádek, který byl cizí Osvoboditelům. Původně jsme se měli sejít jenom se zástupci nepřátelské strany na úpatí, ale pohled na množství zachráněných cenností v nich vyvolal údiv a na jeho základech vyrostl historický úspěch ve vzájemné důvěře stran odnepaměti bojujících na život i smrt. Rodiče by měli radost, stala jsem se očitým svědkem.

Důstojníci i vojáci Neosvoboditelů byli oblečeni do honosných uniforem s lesklým označením a doplňky. Jejich vystupování nepostrádalo řád a připadala jsem si mezi nimi jako při návštěvě kláštera, kam jsem se měla odebrat ohledně vzdělání. Celou dobu na nás mířili zbraněmi vycíděnými tak usilovně, že by zobrazili i nejmenší obláček na obloze. Obklopili komunikaci, po které jsme mířili na místo určené k rozdělení zachráněných cenností, a když je míjel houfec osvobozených čekatelů na konzervy, začali jim spílat a plivanci doprovázet hanlivá slova. Milý se velmi bavil jejich reakcí. Stál na sedadle vozu a tvářil se jako nejvyšší hodnostář na vojenské přehlídce. Na okamžik se sklonil a zašeptal: „Ani si neumíš představit, moje milá, jak krutý ortel čeká část, která jim připadne pro zajištění bezchybné přepravy neosvobozeneckého podílu cenných věcí! Stanou se živou bankou zdravých orgánů pro bojovníky postižené potřebou v důsledku nějakého neštěstí při službě starému systému.“

„A co naši stoupenci?“

„Musí zemřít, budou otráveni uvolněnými informacemi, až skončí jejich historický úkol, aby nemohli šířit paniku mezi ostatními nějakým pošetilým svědectvím. A kdo by je zbytečně živil?“

Milý je úžasný.

Tyčil se nad mnohem menším důstojníkem Neosvoboditelů a svaly na něm jenom hrály, když pohybem opálené paže opisoval pomyslný kruh nad předávaným množstvím cenných věcí.

Pak mezi nimi došlo k roztržce a kolem mne začaly rachotit uzávěry zbraní. Kam oko dohlédlo se ježily hlavně na všechny světové strany. Milého to ale nevyvedlo z úsměvné pohody. Přitáhl si k ústům černou krabičku a vzápětí se přihnalo cosi. Proletělo nad našimi hlavami, na nejvzdálenější straně ležení Neosvoboditelů to bouchlo a do vzduchu vyletěla těla.

Mnohem menší důstojník se víc zmenšil a souhlasně přikývl. Pak zmizel v náručí Milého a potvrdili věčné přátelství mužnými polibky za vzdáleného křiku raněných, který pozvolna utichal za jednotlivých sametově něžných výstřelů zbraní.

Na slavnostní hostině se podával vojenský guláš s kaviárem a langustami. Číšníci z řady věčných čekatelů na konzervy připomínali řízené střely s nápoji a občas legračně křupla zlomená kost, když byl někdo z důstojníků nespokojený s obsluhou.

Milý si vyhlédl nejmenšího se zavalitou postavou. Podrazil mu nohu, když prchal před jedním z Neosvoboditelů, a nabídl mu pomoc švihem bičíku.

„Jak ti říkají, moulo?“

„Fáfo, pane Osvoboditeli.“

„Líbíš se mi, budeš jenom mým!“

Naklonil se k mému uchu a zašeptal: „Je snaživý, naučím ho nejdůležitější kousky, aby se prosadil mezi ostatními a případně povýšil z čekatelů na konzervy.“

.

8 komentářů

Subscribe to comments with RSS.

  1. Sahne said, on Srpen 16, 2008 at 05:55

    palec nahoru!!! 🙂

  2. ondys said, on Srpen 16, 2008 at 10:54

    Dík, zájem čtenáře vždy potěší, ale s chválou zatím opatrně, sám ani netuším, kam mě inspirace zavede.

  3. Anna Šochová said, on Srpen 16, 2008 at 14:09

    Zajímavé. Na Vás nezvykle jemné a přitom syrové, jak to máte rád. Pouze forma by možná snesla místy odstavce, některé věty nemusejí stát osaměle, koušou pak bezzubě.

  4. ondys said, on Srpen 16, 2008 at 15:56

    Děkuji za názor. Milá Aničko, je to zatím jenom pracovní verze, ale: uf,uf, tenhle 🙂 „hnusnej“ 🙂 bič jsem si upletl sám na sebe. Přidal jsem odkaz na Vaše stránky do pravého sloupku s blogrollem, snad tak potěším i jiné. 🙂

  5. vannilka said, on Srpen 20, 2008 at 07:06

    četla jsem to třikrát, je to plné skrytých i tušených rovin a některé jsem ještě neobjevila, hotové čtenářské dobrodružství! pište! 🙂

  6. ondys said, on Srpen 21, 2008 at 10:57

    Dík. Pro mne je to podobné. Vůbec netuším! 🙂 A zdravím…

  7. vanilka said, on Srpen 25, 2008 at 11:29

    jo ? jo, takhle namalované vypadáme všechny jako plastická mapa ve voj. štábu. 🙂

  8. ondys said, on Srpen 26, 2008 at 00:18

    Když Voni nás vždycky dostanou, kam potřebujou, i bez maršálský hole! 🙂


Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: