Vladimír Ondys – Z konce světa

NIKDO MI NEVRÁTÍ MLÁDÍ

Posted in Ahoj by ondys on Listopad 27, 2017

Občas se vracím ve vzpomínkách do dětství v padesátých letech nebo dospívání v šedesátých a po návratu do blahobytnější současnosti se cítím o to víc ošizený navzdory tomu, že jsme tehdy žili za vlády Matky strany pod vedením prolhaných kariéristů i neomalených primitivů a obklopeni zátarasy s ostnatým drátem, abychom neutíkali pracovat do států, kde si víc cenili poctivého snažení na úkor pochlebování mocnějším. Svět je jiný a omezenější navzdory tehdejším představám. Větší rychlost a pohodlí zdaleka nevyvažují tupější přístup. Televizi jsem vyhodil před mnoha lety, nestojím o tisk s neumělými příspěvky a stydím se za současné mudrlanty i protěžované osoby. Je ale fakt, že na osobnosti jsme si stejně nikdy nepotrpěli, jenom kazí zdejší příkladnou průměrnost…

Reklamy

POSLEDNÍ VOLBY?

Posted in Gril by ondys on Listopad 14, 2017

jedovate

To jsem se naučil od Fífy:

Hádaly se houby, hádaly se v lese,
kterou z nich si houbař v košíku odnese.
A už kráčí lesem houbař kudrnatý,
nevzal ani jednu. Byly jedovatý.

jedovate2

 

Koncert půlstoletí – Jaroslav Hutka

Posted in Z pošty by ondys on Listopad 8, 2017

Vážení přátelé,
koncertů v listopadu je hodně a asi bude jednodušší, když se na ně podíváte na této adrese:

http://www.hutka.cz/new/html/kalendar.html
Jsou tam nakonec ještě i všechny budoucí. Pro mne je teď nejdůležitější KONCERT PŮLSTOLETÍ. Letos jsem na jevišti 50 let a chtěl bych si udělat inventuru.
Tedy: 7. prosince v divadle U hasičů, Praha 2, Římská 45, 19:30 hod.
První vystoupení s Vladimírem Veitem bylo 26. října 1967 v F-klubu v Národním domě na Smíchově. Ale před tím, v létě, jsem ještě několikrát vystoupil v Prostějově a Olomouci. Dramatická zpráva o mém prvním takovém koncertu je zde a jmenuje se ZROZENÍ ZPĚVÁKA: http://www.hutka.cz/new/html/f212.htm Ten den už mi mohlo být jasné, že to nebude jen tak. Ale k větší historii se vrátím v příštím dopise. Snad ještě obrázek z Holandska, kde jsem se nenechal od písničkaření vyhnat a dařilo se i pravidelně vystupovat. Tohle se jmenuje HRÁNÍ V DELFTU:

http://www.hutka.cz/new/html/f131.htm

A musím tady nechat ještě místo pro zcela nový fejeton:

MUSLIM V PARDUBICÍCH

Byl státní svátek 28. října a já měl koncert pod hradem. Pod hradem v Kuřimi. V tu dobu se na Pražském hradě dočasný prezident Zeman snažil udělovat nadčasové ceny. V několika případech se zdařilo, že ceny rozdával prezident a ne mocichtivý ožrala. Ale mrtví hrdinové si nevyberou. Možná i Gottwald takové ceny rozdal, ceny u kterých bylo jedno, že zrovna on, ale nebylo jedno komu. Mrtvý se už nevzepře a když je dlouho mrtvý, tak ani nemá nikoho, kdo by čerstvě a spravedlivě cenu odmítl, jako letos synek zpěvačky Špinarové.
Ale slavnost ve Vladislavském sále bych stejně neviděl, protože před deseti lety jsem televizi zase odstavil. Zvědavost tu ale je a myslel jsem, že ve vlaku z Budapešti do Berlína, na který jsem nastoupil po půlnoci na strašném brněnském nádraží, bude wifina. Nebyla. Průvodčí mi vysvětlil, že je to noční vlak, kdy se prostě spí a basta. A že vlak do Prahy přijede ve 3:45 středoevropského času. Středoevropský čas ještě dvakrát zdůraznil. Nejspíš cítil, že nechápu a ani se tím netrápím.
Tak jsem si na iPadu otevřel rozečteného Mistra a Markétku od Bulgakova a žasl. Dcery mě už před léty upozorňovaly, že je to jedna z největších knih. Průvodčího jsem pochopil až v Pardubicích. Ve tři v noci se čas měnil a my, abychom ho dohnali, museli hodinu stát. Nelogicky mě napadla sloka z už dávno nezpívané písně

proč kozák jezdí na koni
no táto řekni proč
středoevropský čas honí
proto, proto, brou noc

Vlak to byl protivný, vagony páchnoucí a nepříjemně rozdělené do zhasnutých kupé. Když jsem přistoupil do jednoho ještě rozsvíceného, seděl v něm Číňan. Vypadlo z něj, že je turista po střední Evropě a v Praze mu ukradli kufr. Z Vídně ho poslali zpět do Prahy, že o tom musí s českou policií sepsat protokol. Měl v kufru počítač a v něm důležitá data. Angličtina chatrná a já mu zbaběle nevysvětlil, že ztrácí čas. Mám s takovou krádeží zkušenost z loňska a nezájem a neschopnost české policie byla tak strašidelná, že statistiky zločinnosti musí klesnout, protože nemá cenu jim cokoliv hlásit. Ovšem úspěšnost v zacházení s uprchlíky je zase tak neoblomná, že politici mohou hlásit, že tady žádný nechce zůstat. Ale vrchní nácek sociálních demokratů tak strašně prohrál volby, že nám třeba v Praze přece jen nějaká ta syrská nebo afgánská restaurace přibude.
Otevřel jsem zase iPad a četl. Do kupé vešel černovlasý čmouda a sedl si šikmo naproti. Byl to ten strašný mladý muslim s chytrým telefonem v ruce. Natáhl nohy v botách přes uličku na sedadlo vedle mne. Podíval jsem se přísně. Sundal nohy, dal je na zem a sedl si slušně. Znovu jsem se začetl. Vstal a jestli může zhasnout. Pokrčil jsem rameny. Zhasl. Četl jsem dál. Sundal si boty, natáhl nohy na sedadlo vedle mne a cosi nesrozumitelně řekl. Omluvně se usmál. Zase jsem jen pokrčil rameny, usmál se zpátky a ztlumil světlo obrazovky. Četl jsem dál o blázinci a sovětských spisovatelích, černém mágovi, obrovském kocourovi, co platil v tramvaji rublem, pil vodku a o muži s rozbitým cvikrem. Mladík zase cosi říkal. Odpověděl jsem zdvořile anglicky.
“Sprechen Sie Deutsch?” promluvil.
Byl to on. Postrach Čechů, který Okamurovi vyhrál 10% ve volbách. Chytrý telefon držel stále před sebou.
“Ein Bisschen,” odpovídám.
“Nemůžu spát, protože se tady nesmí kouřit.” řekl německy. Zase pohlédl do chytrého telefonu.
“Kolik je vlastně hodin?” otázal jsem se. Já mám už třináct let Nokia 9300 a tam se čas automaticky nemění. Řekl mi to blbě. Asi ten jeho telefon zase tak chytrý nebyl.
“Wo kommen Sie her?” zazvídal jsem.
“Ze Sýrie,”
“Z kterého města?” Odpověděl cosi nesrozumitelného.
“Neznám.”
“To je na severu Syrie. Já jsem Kurd.”
“Vy Kurdové jste také muslimové, že?”
“Ano, jsem muslim, ale my milujem lidi. Islám je láska. Islámský stát lidi vraždí, to nejsou muslimové…” A začal pěknou němčinou vyprávět, jak ho rodina poslala do Evropy. Mladí kluci jsou tam ohroženi, protože se jich zmocní jakákoliv ozbrojená skupina, ve které pak musí válčit a zabíjet nebo být zabiti. Rodina zůstala, nebyla v ohrožení života, on byl.
“Miluju Rakousko.”
“Vy žijete v Rakousku?”
Přišel v tom velkém utečeneckém eposu balkánské cesty v roce 2015 a došel až do Rakouska. Nechali ho bydlet, dostal jazykový kurz a brzo dostane i práci. Říkal, že jim bude nadosmrti vděčný, že mu zachránili život a naučili jejich jazyk. Ale najednou vypadal nejistě a zranitelně. Stýská se mu po rodině, ale zpátky nemůže, je tam válka, zabili by ho. Vypadl úplně roztřepaně na peron, kde si skrytě zapálil cigaretu. Nečetl jsem dál. Jede do Berlína k přátelům. Po uličce několikrát přešla po zuby ozbrojená česká policie ve svých černých montérkách ověšených policejním náčiním. Vrátil se klidnější, zul se a zase si natáhl nohy.
“Jaké používá kurdština písmo?” To ho uvedlo do rozpaků. Snažil se vysvětlit, že něco podobného, jako my.
“Latinku?”
“Já neumím kurdsky psát.”
“A jak doma mluvíte?”
“Doma mluvíme kurdsky, ale to jsme ve škole nesměli. Jenom arabsky. Arabsky umím psát výborně.”
“Zasloužili byste si stát. Je vás hodně, asi třicet milionů.”
“Ale to je těžké a nebezpečné. Máme mnoho nepřátel a je válka.”
Ještě chvíli jsme mluvili, ale začalo to váznout. Vypadalo to, že dál už mluvit nechce a mně se nechtělo dál ptát. Začal jsem znovu číst, zasažený pohledem do velkého světa z malého uzavřeného českého dvorku. Také mohl milovat Česko, ale to jsme mu nedovolili. Vlak stále stál a čekal na středoevropský čas. Promluvil Číňan:
“Myslel jsem, že ve střední Evropě jsem bezpečný. Neměl jsem kufr vedle sebe, ale dal jsem si ho nad hlavu,”. Bylo mi ho líto.
Domů jsem dojel ve čtvrt na pět, plus ta skrytá hodina v Pardubicích. Všichni spali, venku už bylo chladné světlo a doma zima. Pustil jsem si počítač a podíval se na hradní vyznamenané a od srdce se podivil. Yvetta Simonová a Helena Vondráčková? Že tam bude Nohavica v kravatě se vědělo už půl roku, i když mnozí marně doufali, že nebude. Byl jsem utahaný, ale přesto mne to rozesmálo. Došlo mi, co mi dosud nebylo jasné. Tři normalizační zpěváci. Chuděrka Simonová byla v radiu a televizi takové to solidní pozadí povolené komunistické zábavy, odváděla pozornost od světa šedi a strachu věčným omíláním bezobsažných písní, které se v hlavách zahnízdí a stanou se fasádou času. Kéž lavičko, kéž bys promluvila, se stala účinnou dekorací před ruskou okupaci i po ní. Lavička v jasmínu měla funkci to zařídit tak, že okupace jakoby nebyla. Hodná paní asi ani moc nevěděla, jak je pro bolševiky důležitá. To Vondráčková věděla. Nalila do normalizace mladou krev a optimismus, a sice písně byly také bezobsažné, ale mladistvě sexy a zase tím věčným opakováním začervily hlavy a staly se stopami času a vyvolávají krásnou vzpomínku na mládí, nikoliv na okupaci. Byla užitečná a užívala si toho. Jarek se tvářil blbě. Chápu. Přiznat se ve Vladislavském sále k normalizaci už platí napořád.
Mluvit s StB začal v roce 1986. Pak se, podle zápisů v účtárně StB, stýkal se svým estébákem po hospodách. Poprvé, 25. března 1987, estébák vyúčtoval útratu 19 korun. Těch pravidelných schůzek bylo 23. Poslední 20. listopadu 1989 za útratu 22 korun. Škoda, že se nezachoval zápis. Šlo asi o festival ve Wrocławi. Nejspíš bych se dočetl i o sobě, ale něco jiného, než co mi Jarek kdysi říkal. Že prý jsem byl vždy jeho učitel a vzor. Připojil se k nám tehdy na chodbě divadla Pavel Kohout a švitořil, že se kamarádil s jeho tatínkem. Sloužili spolu v padesátých letech ve stejném vojenském uměleckém souboru. Táta Nohavica byl, stejně jako Kohout, úspěšným komunistickým básníkem. Ale už se nedozvíme, o čem mluvil Jarek se svým estébákem na jejich schůzkách. Oba jeho spisy byly živé, estébák je měl asi v šuplíku a nejspíš když zjistil, co se děje, tak je sbalil. Možná zničil, možná schoval a možná později třeba i prodal někomu, kdo na to měl peníze i zájem.
Nohavicova role jako normalizačního zpěváka byla významná. My písničkáři jsme bolševikovi zamotali hlavu a dokázali zcela nenormalizačně, že zde svoboda nebyla, že muž s kytarou je lovená zvěř. Potřebovali tedy písničkáře, který by předvedl, že to není pravda. Našli ho, domluvili se a každý měsíc domluvu aktualizovali. Líbivé písničky plné všenaznačujících profesionálních poetismů, mistrovská podvodnická komerce, která svým balancováním na hranici kýče neublíží. Stáhla s sebou davy a ostatní písničkáři byli najednou šmudlové, kteří prostě nemají dost nadání pochopit dobu a stát se stejně slavnými. Zemanova medaile za zásluhy o normalizaci v oblasti umění Nohavicovi patří právem. A společně s Vondráčkovou ten profesionální optimismus šíří dál a dál… a než se čtvrtek sešel se čtvrtkem, dostal Mirek ještě od ruského velvyslanectví cenu Stříbrného lukostřelce (nebo lukoilstřelce?) za rozvoj česko-ruských vztahů a Zeman mu vzkázal, že si zaslouží ocenění měrou vrchovatou… ale tady není úplně jasné za co. Vyjasní se asi až zase promluví archivy.
Nancy 5. listopadu 2017

Srdečně zdravím – Jaroslav Hutka
www.hutka.cz

Z FÍFY BUDE BOJOVNÍK

Posted in Ahoj by ondys on Listopad 4, 2017

Fífa je můj vnuk a kamarád. Občas ho vyzvednu po obědě ze školy, bloumáme městem, vyprávíme si, nebo společně zpíváme. Na závěr Fífu odvedu do tělocvičny, táta a máma tam přijdou taky.

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo – Pozdrav při vstupu do tělocvičny

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

Zatracenej kopec – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Listopad 3, 2017

 

Chtěl jsem být trendy, reagovat na evropské dění, přiložit a okomentovat fotky z těch pár míst Katalánska, kde jsem předloni trávil ryze komerční dovolenou. Už druhý týden pobývám výlučně mezi stěnami, jež domovem nazývaj se. Já vnímám jen ten byt. Mám zánět průdušek a nemocenskou. Kromě chronické artritidy, což je kapitola sama o sobě – večerem uléhám do únavy, rány bloumám vyčerpán – nestonám tak hrozně, že bych se nemohl věnovat drobným domácím pracem, četbě internetových politizujících blábolů, sledování zpráv o průběhu sestavování vlády a jiné obecné pornografii via úchylácké webové kamerky. Bizarní záliby já mám. Však asi nebudu sám, viďte, girl & boys.

Stejně, opět za všechno mohou trubky.  Stupačky měnila instalatérská firma před pěti léty. Dodnes mě děsí demontáž zadní koupelnové stěny, záchodové mísy včetně mikáda, poněvadž vlastním vše v jednom. Vrstveno postupně – dřevotřískové jádro, sádrokarton, kachličky – všechno těžké, náchylné k sebedestrukci a rozpadu. No a někdy na jaře lehce napraskla jakési staré citlivce z šestého patra vodovodní trubka.

Jakože halo, co kdyby to prasklo více, nebo moc, nebo úplně nebo co, ty ukňouraná obludo, můj etáž to není, tak jak pyčo?  Samozřejmě přeplacený domovní důvěrník, chápete…? …tři litry měsíčně za to bere a vůbec ty obskurní firmy, najaté aby opečovávaly náš bytový fond v osobním vlastnictví…kde je sehnal…? …velmi pravděpodobně jej uplatily, no a ta najatá správcová, která se objeví na domovních schůzích při projednávání klíčových změn a dopadů stále novelizované bytové legislativy, je naprosto nestravitelná. Asi po osmé rozvedená, kdo by s tímhle vydržel, vychcanost povýšená na inteligenci a lačnost mamonu jí srší z očí, výřečnější než Jesenius. Minule přivlekla i právničku.  Projednávalo, se zdali zahrnout plochu balkónu do výměry bytu. Abyste měli představu, girl & boys, schůze se konají v nízkém sklepní místnosti. Nabílené drsné betonové zdi, lemované vodovodním, kanalizačním řadem, ventily různých kalibrů, oprýskané dřevěné židle podél stěn, každá druhá jiná, myší trus, pavučiny, zatuchlé pachy, žluté tajemné světlo a včela Domovník – vůdce a dvě slepice. Smysl a účel celého aktu mi naprosto unikl, snad bylo nutné odhlasovat zmocnění ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Raději jsem hlasoval pro, jako ostatně všichni a to i pro připravovanou výměnu vodovodních trubek. Myslím, že jsem až dnes pochopil pravý profylaktický účel inkvizičních procesů. Žádné sejití z cesty víry pravé, žádné obcování na Petrových kamenech, žádné čáry-máry, vývary z myších ocásku a netopýřích křídel, prostinká ochrana před zhoubným vlivem podobných ježibab a všeznalých průkopníků. Římského filosofa Apulea obvinili z čarodějnictví, protože prý pitval ryby a příliš často si myl zuby. Neškodný kutil. Opravdu tu správcovou považuji za archetyp inteligentního tržního psychopata, ochotně kooperující v netransparentní, složité a pro laika, nemluvě o místních seniorech, nesrozumitelné pavučině administrativy, vyhlášek a paragrafů, pro případné čtenáře psané těžce stravitelným jazykem s  miliónem odkazů? Matrix – umělý svět k zakrytí skutečnosti, kterou se postupně stává a nelze rozlišit jednu od jiného?! Ale instalatérů se nedostává! Právnička působila dojmem elegantní, zdánlivě křehké ženy středních let, avšak vsadím se o polovinu pizzy, kterou možná i upeču, že ji vyrobili z polystyrénu. Chápu…, asi to bude všechno jinak. Člověk z něčeho musí bejt živ, cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly a za dobrotu…, v rámci mantinelů kompromisu a prospěchu pro všechny strany nakonec převáží dobrá víra, tam si klovne, tu si zobne, jen ta rybí hlava by nemusela tolik smrdět…

Nechtěl jsem být přítomen opětovné devastaci mé svatyně střevní úlevy a tělní hygieny. Stejně jsem musel do práce. Starej otec slíbil, respektivě se slitoval, že dohlédne na ty instalatérské kachličko-bijce a já mohu absentovat. Schůzí odhlasovaná dohoda zněla jasně. Z fondu oprav bude poskytnuta částka 5 tisíc korun na opravu škod vzniklých náhradou potrubí, dle posouzení…, kým, nevím. Tak jsem měsíc předem domovníka průběžně tahal dovnitř…, tuž, pujše Franta podživač, jak mi to tu rozjebum, co bedym robič? To beje třeja jakši refundovač, ni? Dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekal, napáchané škody nebyly tak velké, otec znalý mnoha řemesel ani nepotřeboval řezačku kachliček, kleštěmi uštípal do požadovaného tvaru tři poškozené a znovu nalepil. Já kromě hlavice sprchy, mrška tak nějak blbě vypadla z nemocí ochromlé končetiny a praskla v závitě, nezkurvil nic víc, možná při spárování mezer použil nadmíru tmelu a neúmyslnými flákanci, přesahy, překryvy, mimo cílené mezery se více přiblížil abstraktnímu umění sgrafit, než estetickému standartu běžných koupelen, takže dodnes vše dočišťuju kuchyňským nožem. Říkám fotrovi…, nevyhazuj ty pokladní paragony za materiál, nechám je domovníkem proplatit. Pronesl nepochopitelnou větu: Vždyť to stejně jde z Vašeho. Myslel fond oprav. Opáčil jsem: „Budeš volit komunisty?“ „Asi, Babiše, možná komunisty“. Za letmým záchvěvem tváře jsem tušil retrospektivu, jó, to my, my jsme ještě byli komunisti, ale ti dneska? …lehký úsměšek, pak rychlý škleb. Matroš platím já, dárek k Vánocům. Štěstím a vděkem jsem omdlel.

Nedělní vichřice byla děsivá. Bohužel už mám letos odcestováno a beru zavděk třeba putováním Jana Šmída s fotografem Šibíkem v krátkých dokumentech ČT, Jak se fotí…, minule Paříž, včera Florencie, což mě vlastně inspirovalo, abych napsal, co teď píšu a nechal se lehce unést mými momentkami prakticky ze stejných míst, která navštívili oni. Ba, kromě ochozů Florentinských věží jsem byl na mnoha zajímavějších místech, dokonce mám ve Florencii svůj oblíbený bar. Před dvěma dny byl Heloween. Dámy na porno kamerkách byly pomalované často celé, někdy jen po ksichtě, některé samozřejmě vůbec, no prostě funy. Tradice je tradice, i když anglosaská. Neteř, momentálně studijně v rámci Erasmu na jedné ze dvou poměrně drahých universit v Nottinghamu poslala fotku s podobně namalovaným obličejem v číšnickém livreji, protože víkendové noci tráví obsluhou v prý luxusním kasinu (poradil znalý Litevec). Tamější kasina nejsou co naše herny. Je to spíš společenská kratochvíle „na výši“ starších a bohatých Angličanů. A to tam ve středověku řádil jistý Robin Hood.

Ano, vichřice. Jo, prý uplynulou letní sezónu bylo všude přeturistováno a místa v článku pojmenována turistickými Václaváky. Byl jsem asi jedním z nich. Ha, třeba Sněžka. Ač desetiletý jsem v dobách normalizace prošel ozdravovnou ve Svatém Petru, nikdy jsem na nejvyšší hoře české nebyl. V rámci poznávačky vyjedeme kopec lanovkou. Průvodkyně vybrala prachy, ale asi, asi. Vítr vál, všechno svál, co bys chtěl, v Peci teplo, horský žár, zůstaň, nejdi dál, nemineš metrů pár…, rozfoukalo se ještě víc a lanovka už nejela ani do mezistanice na Růžové hoře (oxymoron). Já byl v pubertě členem turistického oddílu, na kole projel půlku Slezských Beskyd, ale od jisté doby se mi vše spojené s chozením po kopcích, hledáním hub, plodů, poznáváním lesa, ale i folklór spojený vlastně s mým rodným mikro-krajem zprotivil. Tíhnu ke kavárnám, starobylým uličkám, obrazům, sochám. Samozřejmě příroda, středomořský krajinoobraz Costa Brava, Itálie, jihu Francie, míst, která jen tuším a vidím v katalozích cestovek, jsou pro středozemce něco natolik nezvyklého…ty uličky, kavárničky stále poblíž. Ne že by u nás nebylo hezky…, je, ale už ne hory.

 Zkrátka, taxík-mikrobus vyvezl pár účastníků zájezdu včetně mě k Luční boudě. Cesta na Sněžku a zpátky, a to ještě někdo chtěl jít celou trasu dolů pěšky, měla být jako oním dovolenkovým zážitkem. První prudké poryvy chladného větru mě přinutily navléci podvlíkací tričko, dlouhé treckingové kalhoty, vytáhnou kapuci, protože bušení proudů vzduchu začínalo být uším a spánkům téměř nesnesitelné. U Slezského domu jsem si uvědomil, že jsem opravdu nemocný, na prášcích, možná před částečným invalidním důchodem, silný kuřák a nemám fyzičku. Lez potom takhle na Sněžku. Inu, vylezl jsem. Každých dvacet metrů jsem zažíval malý kolaps, věchura rvala nádech od rtů, fotit ani pomyšlení a byl jsem rád, že jsem rád a nahoře. (Mistral foukal víc, ale ten vítr nad Frioulskými ostrovy* nebyl zlý). Žádný vítězný pocit nad sebou samým, nebo horou se nekonal. Jen únava, lhostejnost, pocit nesmyslnosti, uprostřed mravenčení rozjívených Čechů a většiny Poláků (kterým zčásti jsem) a takové divné rozčarování, které zažívám, když někam musím a nemohu se vzepřít, dnes už chybí vůle, síla i rozum mdlý je. Nikdo nepřikazuje, jen jsem veden a rád. Konečně vyloučen? He…!?

*(běžná součást výletu v Marseille)

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec