Vladimír Ondys – Z konce světa

SPOLEČNOST HERODES s r.o.

Posted in Povídky by ondys on Prosinec 18, 2016

Neon zářil nad celým městem do noční oblohy a lhal. Jednalo se o neomezené ručení. Už mě neděsil chladem výbojky jako před lety, když jsem byl sám. Podmanivým světlem přitahoval nedospělé jako noční můry. Šikovali se pod ním do nejrůznějších formací s podivnými jmény a terorizovali ostatní. Začalo to pálením dětských knih a plyšových medvídků hned po instalaci.
U nohou se mi rozvaloval Rocky a spal s rozevřenými čelistmi. Vyplazený jazyk mu dodával komický výraz. Občas se probral a šel napít vody. Pohledem zkontroloval situaci a rozmrzele vyhledal pohodlnější pozici. Oheň v krbu nepraskal, kde by se vzal v panelovém domě. Mráz pomrkával mihotavým třpytem hvězd a pohrával si s koly aut na nedaleké silnici v serpentinách. Občas vítězoslavně zakvílel houkačkou sanitního vozu nebo policie.
Dnes jsem zahlédl jednatele společnosti a cítil, že se schyluje k něčemu, co opět nějak změní můj život. Nedělal jsem si iluze. Tak to zkrátka chodí už od mého narození. Jen jsem se přikrčil a čekal, odkud rána přijde.
Poprvé jsem o něm uslyšel v lůně maminky a babička to sdělovala šepotem. Vyhrožovala s ním dědovi, pokud nepřestane s pitím borovičky. Neminula se s úspěchem. Setkal se s ním mnohokrát. Zoufale odmítal další kontakt. V podobě donského kozáka ho jednou posekal šavlí až v Haliči.
Na vlastní oči jsem ho uviděl v dětství, když se dvořil mamince. S vybraným vkusem. Maminka byla krasavice. Lákal ji do auta s diplomatickým číslem a sliboval odvoz k Mysu Dobré Naděje. Odvolával se na velkou lásku před jeho útěkem do Anglie a mně se nelíbil žádostivý výraz v očích. Vřískal jsem ze všech sil a bojoval, až se proutěný kočárek otřásal. Ve stáří těsně před smrtí se mi maminka svěřila, že nám to tehdy zachránilo život. Trosky letadla s posádkou nikdo nikdy nenašel. Ale nám jeho návštěva otrávila život tíživým tajemstvím. Někdy jsem měl pocit, že mě tatínek podezírá a víc straní sestře. Narodila se dva roky po leteckém neštěstí. Mýlil se, ale tak to už chodí, když nedostaneme odpovědi na nepoložené otázky.
V dospělosti se mnou často vysedával po hospodách jako veselý kumpán v různých podobách a učil fíglům i ochraňoval. Nadělal jsem se vylomenin a pokaždé to spravil pouhý šrám na duši. Na oplátku mi poradil jak čelit fyzické bolesti. Tvrdil, že jenom nejsilnější muži zdobí jizvami tělo. Obdivoval jsem dar jeho výřečnosti. Decentně se vytratil, když mě okolí zahrnulo výčitkami o sobectví.
Ve snu jsem s ním opět flámoval a utahoval si z jeho pajdání. Znal jsem důvod, jednou si zul boty v mé přítomnosti. Flundrám z nočních podniků defekt nevadil. Znal nespočetné finty s jejich orgasmy a byl marnotratný. Občas na někoho vytasil nějaký úpis a jinému zase půjčil podle potřeby. Nikdy však nelichvařil. Ve slabší chvilce se pochlubil, že ještě nezažil takový úspěch ve svém podnikání. Globálně rozhodil sítě se sloganem o šanci pro citově ožebračené. Řev nejbídnějších je jeho hlasem. Podařilo se mu proniknout i do církve a oslovil řadu významných osobností zadečky baculatých ministrantů. Nabídl mi práci zprostředkovatele a plýtval procenty při provizi. Mluvil o pozdějším partnerství, ale až uvidí, jaké budou výsledky umělce s chutí tvořit na zakázku. Realita nabízí největší drama v historii. Ukazoval smlouvy s různými médii a vůbec mě nepřekvapil. Stejně jsem tušil nějaké spojení. Pouze jsem nechápal jeho nezištný vztah k mé osobě. Jsem jediný, za koho kdy platil účty a neměl zájem o úpis. Odvezl mě Rolls-Roycem do nového sídla firmy. Vybudoval ho v protiatomovém krytu a nešetřil s komfortem. Rozhodl se zdokonalit svůj vzhled. Na výplatní pásce má odborné lékaře i roj právníků sršících schopností dokázat černotu běloby před jakýmkoli zákonem. Politici s úředníky ho velebí za smysl pro pořádek. Řádně uplácí nejvýznamnější a přelévá daně na Ďábelské Ostrovy. Doporučil, abych se zbavil Rockyho. Pro psa není místo v podobném podnikání. Strká čumák do výkalů. Odmítl jsem s námitkou, že mě naopak fascinuje jeho ostrý čich. Na lumpy. Každý člověk by se mohl přiučit nezáludnosti a život by byl snesitelnější. Odměnil mě smíchem odpovídajícím jeho společenskému významu.
Rocky mě nemohl probudit.
Vlasy jsem měl přilepené k čelu slinami, jak mě ohleduplně olizoval.
Cítil jsem se rozlámaný.
Sen mě vyčerpal.
Otevřel jsem okno dokořán.
Mráz za oknem povolil a vzduch proudící do pokoje nás osvěžil.
Neonový nápis nesvítil. Ohyzdná spleť trubek a drátů připomínala sklad kovošrotu uprostřed mraků. Den většinou zbaví vidiny nádechu mystiky. Rocky mi dával najevo častým odbíháním ke dveřím, že je čas vyrazit do polí, ale rozhodl jsem se změnit trasu a připoutal ho na krátké vodítko.
Ošíval se. V přírodě jsme se cítili svobodněji a užili si volnosti mnohem víc.
Cestou k opuštěnému krytu uprostřed sídliště jsem přemýšlel o odpovědi jednatele na otázku, proč si vybral zrovna mne.
Tvrdil, že pro odvahu hledět smrti do očí. Všechny narozené děti se rozkřičely touhou po životě hned po prvním nadechnutí, ale já jsem se zarazil a pochyboval o smyslu dýchání.
Vzpomínka vydolovaná ze dna vědomí to vysvětlila.
Postrádal jsem tlukot matčina srdce a své neslyšel. Vadil mi ostrý dotek chladného kovu při uvítání. Ušmikli pupeční šňůru a dali lekci o sounáležitosti k jinému člověku. Od té doby jsem už stříhal sám, snad abych částečně zmírnil následný šok. Nemá to nic společného s odvahou, je to pouze o překonaném strachu ze samoty a ostřejším vnímání.
Zdržely nás policejní manévry u zdevastovaného domu s nezvanými nájemníky. Omámeni kouřem z ohně založeného ve stohu marihuany se smáli připoutání ke komínu. Těžkooděnci se šikovali s vážnými úmysly ukázat, zač je loket pro existence, které rezignovaly po letech ztracených marnou nadějí. Srocení alkoholici jim tleskali a nenávistně pokřikovali na rozesmáte rebely. Feministky spílaly všem mužům bez rozdílu a proklínaly nemoc šílených krav.
U pahorku z hlíny navršené na betonové velrybě, Jonášové v ní jednou přežijí hysterii atomů, jsem zaslechl varovaní vnitřního hlasu, ale zvědavost člověka připomíná buldozer mezi sněženkami.
Rocky naježil srst a zpozorněl.
Psí výkaly z trávníku parku vystřídala lejna lidí ověnčená útržky novinového papíru v křoviskách okolo vchodu s železnými vraty jako do trezoru. Neznámý bankéř je však nezavřel.
Protáhli jsme se do podzemí a vyplašili tlustou kočku.
Přežrala se potkanů, nebo byla v očekávání?
Protáhla se nabízenou ústupovou cestou s neochotou domácí a nevraživě prskala. Zmizela za kontejnerem přetékajícím odpadky. Vodítko vyhrožovalo prasknutím.
V betonové kobce panovalo přítmí.
Zamířili jsme k světlu na vzdáleném konci.
Pocházelo z voskovic pod nápisem přes celou stěnu.
No Future!
Barva připomínala zaschlou krev a vosk stékající ze svící vytvářel rozsáhlou kaluž. Kapky vody dopadaly na dno nějaké nádoby a narušovaly hrobové ticho v rytmu neviditelného chronometru.
Rocky zavrtěl prutem a hrnul se ke změti hadrů na podlaze.
Spal v nich neupravený stařec s vrásčitou ženskou v náručí. Zíral jsem na nahá a ošklivá těla. Zoufale se k sobě tulila. Dojemná obžaloba pokrytectví i humanismu. Zvědavost potlačila nepříjemné výčitky z pohledu na stáří zneuctěné životem. Zatoužil jsem uslyšet lidský hlas. Odpovědělo mi zahvízdání v nose a táhlé uniknutí vzduchu z řitě.
Kolem lůžka se povalovaly prázdné lahve a ohlodaná kost trčela z kotle nad otevřeným ohništěm. Rocky se zarazil a nespouštěl z ní pohled. Morda se zaplnila slinami. Kanuly do špíny jako slzy ze živočišné žravosti.
„Co šmíruješ, šmejde?“
„Jen tak… Jsem tu náhodou.“
„Odpal!“
Uchopila láhev a snažila se zamířit.
Rocky vystartoval bez varování.
Vodítko zadrnčelo, když se vzepnul na zadní.
Zaječela hrůzou.
„Nic vám neudělá. Netropte hlouposti.“
Stařec otevřel jedno oko a pak je zavřel. Mrtvý brouk je výhrou v tombole pro jiné.
„Odprejskni, vole. I s tou bestií. Neobtěžuj slušný lidi!“
Jeho hlas zněl nevzrušeně.
„Přišel jsem na kus řeči.“
Posadil se a měl pohled jako ostny z planých růží.
„Si cvok? Nikdo o tebe nestojí. Vezmi si kost pro svýho psa a vypadni dřív, než zavolám ochranku. Jsou to démoni, vole!“
Nabídl nám odchod se ctí.
Rocky popadl kořist. Na jednom konci měla kloub s kopytem.
Maso ožrali bezdomovci.
Jednatel společnosti s neomezeným ručením projevil smysl pro recesi.
Jeho smích duněl i z nejmenších puklin betonu. Usmívaly se i záhadné bytosti a odhalovaly střepy zkažených zubů. Strach z bídy a hladu je čertovsky potměšilý a nemiluje svobodu, ale ony s ním stále zápasily.
Na rozdíl od jiných.
Zamířili jsme domů.
Rocky byl v sedmém nebi. Hrdě svíral kost v zubech a našlapoval jako šampión. Pobaveně jsem sledoval, jak se s ní vláčí. Doma do ní vyvrtám otvory a naučím ho pískat na ni jako na flétnu. Může se stát psem krysařem.
Nevěděl nic o mých záměrech.
Pošilhával po okolí jestli vůbec někdo ocení jeho trofej.
Všiml si nás hlouček dětí u vraku auta vybrakového sběrači kovů a růžolící chlapeček se zeptal: „Kolik je hodin?“
Podíval jsem se na hodinky.
„Bude šest.“
Chlapeček se zadumal.
Přemýšlel jsem o kontrastu mezi vzhledem odrostlého Jezulátka a neschopností poděkovat, když vtom se obořil na jednu z dívenek.
„Musíme domů, kundo!“
Vyrazil mi dech, ale ovládl jsem se a zeptal: „Víš, co to slovo znamená?“
Rozjíveně vykřikl: „Má ji mezi nohama!“
Okamžitě jsem zareagoval: „Asi myslíš pipinku?“
Následoval pobavený řev předškolních špuntů a zařadil je do smečky.
Rocky naježil srst a vycenil tesáky.
Netušil, že slyší bolestný křik. Znal jenom kňučení štěňat.
Nebe pohřbilo hvězdy.
Někdo nemilosrdně ukřižoval děti na plácku mezi věžáky a do tmy zářil neonový nápis.

demon

Reklamy

SBOHEM ARMÁDO A NASRAT!

Posted in Povídky by ondys on Leden 20, 2016

Vyprávěl jsem Rockymu o lidských citech, nedbalosti a kouzlu sugesce, když zazvonil telefon.

„Prosím?“

Sluchátko nabídlo ticho, vteřinu dvě se nic nedělo, pak zazněl vzlykot.

Sestra přemáhala pláč a skoro nesrozumitelně tvrdila o mladším synovci, že se válí v posteli a umírá.

Musím přijet.

Co nejdřív!

Rozloučit se.

Vzhledem k jeho stavu je každá minuta pozlacená.

Spojení se přerušilo a sluchátko mě odmítalo pravidelným tutáním.

V letu po schodech jsem srazil násilnického souseda, v opilosti ho škrtila cizí žena, a na chodníku zmatený Rocky utrhl nohu pod kolenem drbně z protějšího domu, aby potěšil drobnou pozorností sestřiny zuřivé psy. Na rozdíl ode mne nosí dárky, když zavítá na návštěvu.

V krvi proklínala zoofily.

Před několika lety jsem pro ni byl pedofil, a když mě manželka s dcerami opustila, vysloužil jsem si nálepku homosexuála.

Na současné poměry vzdělaná to žena ohledně cizích výrazů!

A sečtělá.

Bulvární tisk zná sílu slova.

A zloba po odmítnutí je bezedná.

Noha v autě příšerně smrděla.

Necelou stovku kilometrů jsem vygumoval v zatáčkách, když jsem je řezal hlava nehlava. Myšky mi záviděly eleganci, s jakou jsem se protahoval mezi nákladními auty. Řidiči jedoucí v protisměru ježili vlasy obdivem.

Co se přihodilo synovci, který by mohl lámat skály holýma rukama?

Jaká náhoda ho uzemnila?

Ve smyku jsem se zastavil o nový plot před rodným barákem a zamčenou branku zdolal jedním skokem jako za mlada.

Z obývacího pokoje zněl cinkot skleniček a bujarý smích.

Podivný způsob jednání, když smrtka obchází kolem.

Vtrhl jsem dovnitř, dveře vyrazil kopnutím.

Synovec rozléval šampaňský a nesrozumitelně drmolil slova na uvítanou.

Sestra byla opilá.

Na stará kolena nám nepěkně zvlčila.

Švagr je racek chechtavý.

Neteř husopaska.

Na uvítanou mě láduje šiškami z mletého masa, hranolky, tatarskou omáčkou a vypráví.

Jídlo je dobrý a nezdravý.

Tomáše pozvali k odvodu do armády.

Těsně před prohlídkou Mudři krabatili čela nad zdravotní dokumentací a kroutili hlavami.

„Kdo tě, chlape, pozval? Už dávno máš být po smrti!“

Nahý Tomáš nechápal, oč běží.

Vrhli se na něho odborníci.

Z jejich řeči vytušil, že mu běží o život a zadek stáhl v předsmrtný křeči.

Žádný prst nepronikl do řiti.

Stažené hrdlo odmítlo špachtli pro vyšetření mandlí.

Srdce tlouklo zběsile v boji o existenci, z tlakoměru zrobilo pouhý šrot.

Jejich domněnky se potvrdily.

Je dezertér!

Utíká smrtce z lopaty.

Vojenští byrokrati jsou nakloněni spravedlnosti.

Dají mu poslední šanci.

Ale pokud dobrovolně neumře sám do měsíce, postaví ho ke zdi a vnitřnosti naloží do lihu v zájmu vědeckého zkoumání!

Tomáš žadonil, lomil rukama, plakal.

Jenom udatná armáda má šanci udělat z něho chlapa.

Chce sloužit republice ve zbrani.

V partě bude jinak za Emana Štáckripla.

Vykopli ho elitáři, ať si sám nějak poradí.

Přišel domů s tváří v barvě khaki a odmítl komunikovat s rodiči.

Ulehl do postele v pravé poledne, aby naslouchal šelestům srdce. Nechtěl propásnout kolaps ledvin. Játra tvrdla nečinností a strach řezal závity do mozku. Zvedla se mu teplota.

Nikdy netušil, jak těžce je nemocný, ale když to tvrdí lékaři.

Rozplakal se lítostí.

Začal trpět nechutenstvím.

Zvracel úzkostí.

Celé rodiny se zmocnil smutek.

Nejhůř to nesla sestra.

Důvod odmítnutí překonal nejděsivější představu.

Při ondulování plakala zákaznicím do vlasů.

Nepřežije smrt dítěte.

Zachránil ji telefon až následující odpoledne.

Komisní hlas zavelel vzkaz pro brance Tomáše.

Včera došlo k záměně zdravotní dokumentace. Musí se dostavit k novému odvodu. Armáda mu poskytne další šanci stát se vojákem a padnout v zájmu stáda.

Pod Kábulem nebo Bagdádem?

STIGMA

Posted in Povídky by ondys on Prosinec 20, 2015
Ježišek

Ježišek

Vyprávěl jsem Rockymu sen, pronásledoval mě od dětství.

Táta byl fašoun, máma humanistka, geniálního bratra s velkou hlavou zavraždila zdravotnice nějakou injekcí, sestra zešílela touhou konat dobro a já byl od každého kousek, všech prokletí.

Těšil jsem se na Vánoce.

Táta pobil králíky a napytlačil ryby v sousedním rybníku.

Příbuzní zavítali na svátky.

Strejda komunista, teta židovka, jejich smradi, každýho ojebali ksichty barokních andílků, alkoholik děda, čarodějnice babička a strejda lampasák, tátův brácha co přežil syfla díky siru Flemingovi. Měl radost ze života, klopýtal jím, střídal ženský, bavil společnost, smál se zajíkavě, když jiní šíleli hrůzou a nenáviděl se s otcem. Občas se i porvali. Táta vždy vyhrál. Byl zkušenější z válečných rvaček a nejsilnější ze všech lidí pod sluncem. Strejda lampasák vyplivoval zuby a proklínal Stalina, že nezabral New York s Jižní Amerikou. Šel by do toho s ním a pobil všechny nácky uprchlý z Evropy. Jednoho svět zbaví!

Vyndal z kapsy bouchačku a chlapi se o ni přetahovali nejmíň hodinu.

Ježíška vždy někdo postřelil.

Ženský uložily postřelenýho Ježíška do vany, krev by nám zasrala koberce vyšůrovaný kvůli jeho příchodu, a bratranci nakukovali do zavazadel, co přivlíkl na Zem z nebe.

Většinou to odflákl. Samý potřebný věci.

Táta okamžitě zahrabal pistoli do hnoje na zahradě. Nezapomněl ji zabalit do voskovaného papíru pro strýčka Příhodu.

V lednu si pro ni strejda lampasák pokaždý přišel a škemral, že ji musí vyčistit i naolejovat, aby se měli o co přetahovat příští Vánoce. Otec nechtěl ani slyšet, ale když se spolu ožrali rybízovým vínem, změkl a oba se pak hrabali v hnoji s nadávkami, že to byl nejblbější loňskej nápad. Srdečně se nenáviděli dál, ale v lednu se nestřílelo v obýváku. Stromeček se válel na hromadě popela v koutě zahrady.

Dospělí rokovali nad flaškou, jak to navlíct s postřeleným.

V padesátých letech se jednalo o děsnej malér. Mohlo se střílet pouze na diverzanty, co prchali z republiky. Hranici jsme měli asi kilák od domu, občas zněly nocí hrozný šupy a lítaly rachejtle.

Nikdo se to nesmí dozvědět. Co by tomu řekli sousedi, kteří se nedočkají? Pánbíčkáři by řádili, jako když jim zašili faráře hodně dlouhou nití.

A dárky pro ostatní lidi taky nejsou k zahození, když se už stala ošemetná věc.

Sestra u vany oplakávala způsobené rány. Průstřely dlaní, nártů a tak… Kdo by to zkoumal! Chlapi, když začnou střílet, s jednou ránou neskončí.

Ježíšek nic neříkal, jenom šplíchal krví, smutně civěl a tvářil se zaraženě, byl zvyklý na hřeby s křížem. Asi ho mrzelo, že zapříčinil trable lidem, ale dárky, vážně, nic moc. Pro mě galoše s kousavými tepláky. Možná bylo po nějaký válce i v nebi, druhý nebeský, po který se komunisti rozlezli na všechny strany.

Dospělí se nemohli dohodnout co s Ježíškem.

Ženský, když začnou kecat, nejsou k zastavení.

Pomlouvaly ho za oblečení, rozježený vlasy a neoholený fousy. Sandály jsou lehkomyslnost v takovým mraze, určitě by se nachladil, dostal zápal plic a netradičně umřel v horečkách. Vlastně měl kliku, když ho chlapi postřelili. Může se válet ve vaně a v pohodě krvácet, zatímco lidi musí řešit problém, co s tím před večeří. Takovou jim dala práci a všechno jídlo vychladne.

Bratranci si stěžovali na zlatý prasata. Začala jim ohryzávat palce vykukující z ponožek. Slíbili jim jedno, pokud vydrží bez jídla celý den, a seběhlo se jich mnoho.

Babičku napadlo, že by mohla dezinfikovat rány panenskou močí a děda si vzpomněl na pavučiny. Zabraly, když se v lese posekal sekerou a nebyly prachy na doktora ve městě.

Strejda komunista je však zarazil, osvítil ho nápad.

Musí to být tajný agent Vatikánu maskovaný štědrostí k dětem. Přišel rozvracet lidově demokratické zřízení a zaslouží si svůj osud. Necháme ho vykrvácet! Z Moskvy pošlou dědu Mráze na soudružkou výpomoc za smolku do atomových bomb. Narafičí se to jako nehoda, kterou si způsobil neopatrností, aby sousedi moc neremcali.

Vyrazil všem dech.

Maminka, teta a babička byly okamžitě proti. Měly pro to různé důvody. Pro údajně lidský původ ho bránila maminka, tetě pomáhal přežít v koncentráku a babičce to přikázala moudrost bylinkářky, ale nechaly se ukecat. Tvrzení o Ježíškovi a dárcích zavánělo ideologickou diverzí.

Chlapi vyhnali sestru z koupelny a zamkli se s ním. Nemohli si nechat ujít možnost trochu se pobavit cizím utrpením. Sázeli se, jak dlouho ještě vydrží. Občas do něho dloubli prstem a baterkou mu svítili do očí. Nějak se mu nechtělo umřít a čekání je začalo nudit. Uslyšel jsem tupé rány a chroptění. Strejda komunista mu nadával zadejchaným hlasem do houževnatých sviní.

Bratranci vyrabovali zavazadla s dárky.

Ježíšek byl mnohem velkorysejší k jiným. Vláček na klíč s kolejemi, špuntovka, mrkací panna, tříkolka, houpací kůň.

Pěkně mě naštval.

Pod můj stromeček galoše s kousavými tepláky a jiným hračky!

Přestal jsem ho litovat.

Strejda dostal nápad ještě skvělejší.

Nešťastná událost se navlékne jako sebevražda. Ježíška přitlučou na vrata družstevního chléva, hřebíky zamaskují průstřely a do ruky mu vtisknou kladivo.

Vyvlekli ho z koupelny, svlékli do naha a povedlo se. Babička mu přehodila šátek kolem pasu, aby nepohoršoval slušný lidi nahotou.

Děda se ničeho nezúčastnil, jenom chlastal a chlastal. Občas se i pokřižoval a obracel oči k nebi. Tekly z něho vločky a konejšivě usedaly do závějí. Byl to dobrej rok na sníh a třeskutej mráz.

Ježíšek s kladivem v ruce vypadal věrohodně. Jenom trny nesehnali. Bučení hladového dobytka tomu dodalo říz.

Pak nahlásili nález úřadům.

Strejda komunista mluvil do rádia, psali o něm v novinách.

Schopný člověk.

Nastal hroznej zmatek. Lidi se sjížděli ze všech stran, křičeli: „Stal se zázrak, z Ježíška je úderník!“ a houfně vstupovali do strany.

Strejdu vyhodili z partaje a odsoudili, že kradl ze společnýho. Od lidí se nedá čekat vděk!

Ještě že existuje spravedlnost.

Na starý kolena se ze strejdy stal vážený katolík a odbojář. Dostal i nějaký vyznamenání za odvahu promlouvat s Ježíšem na konci padesátých let.

Se sestrou jsme zbyly jediní z naší rodiny. Roky a různé tragédie si vybraly svý. Žije daleko. Občas zajdu na návštěvu do domova důchodců a poslouchám strýce.

Mluví jako kniha o lidech, životě, hříchu a odpuštění.

Moudrý člověk.

Pohled ho však prozradí.

Je to k zešílení.

Musí strašit navěky!

MYSTIKA

Posted in Povídky by ondys on Prosinec 15, 2015

Dopsal jsem povídku Kamarádi a vnitřní hlas mi vyčítal, že jsem to přehnal, když jsem vložil sprosté slovo do úst Boha.

Omlouval jsem se stylistikou.

Chabá výmluva pro opovážlivost člověka.

Za sedm dní jsem byl na vrcholcích hor.

Svítalo.

Slunce slibovalo nádherný den.

Červnové ráno zbrocené rosou vybízelo k procházce.

Vzal jsem Rockyho na vodítko a vyběhl ze dveří.

Tajemná síla mě uchopila a mrštila se mnou o zem.

Hlava se mi málem rozskočila.

Klíční kost ztratila kontakt s pravým ramenem.

Krev z oděrek stékala na asfalt.

Vůbec jsem nechápal, co se přihodilo.

Rocky mě pozoroval s vyplazeným jazykem.

Tichem se nesl zpěv ptáků.

V zrcadle jsem uviděl hlavu s boulí o velikosti holubího vejce nad čelem a rameno začalo natékat.

Zhluboka jsem se nadechoval, abych se ubránil šoku.

Voda příjemně chladila a umožnila přemýšlet.

Musím se dopravit do nemocnice.

Zvládl jsem to bez problémů.

Lékař mě poslal na rentgen.

Po návratu prohlížel snímek a objednal mě na úterý. Pro nutnost konzultace s traumatologem. Asi mě čeká operace, ale zatím to chce ledové zábaly.

Pak se zeptal, jak se mi to stalo.

Vyhnul jsem se širším souvislostem.

Je to pracovní úraz.

Spisovatel potrestaný…

KAMARÁDI

Posted in Povídky by ondys on Prosinec 11, 2015
Ilustrace

Ilustrace

Kokot Beňo s Pičusem se ploužili ulicemi a povídali si o ženských.

Za tratí v bufetu Pod Viaduktem se namazali laciným pivem s řídkou pěnou a příchutí postřiku na filcky.

Tvrdil to Pičus.

Byl za frajera ve dvojce připomínající starověké mudrce. Na rozdíl od Kokota Beňa to měl za sebou. Před rokem ho připravila o panictví Černá Lola. Chytil od ní všechno, co se zavrtá do kůže, uhnízdí ve chlupech a zaleze do pindy. Z několika neduhů byli felčaři na větvi a hledali pojmenování v zaprášených spisech univerzitní knihovny. Nad jednou uznale kroutili hlavou a tvrdili, že našli mutanta s původem v Orientu. Pastevci dováděli s oslicemi, aby si ukrátili dlouhou chvíli v odloučení. Pičus jim byl vděčný za pravidelnou stravu, čistou postel a vanu s horkou vodou, ani injekce ho nesraly. Celou zimu pokládal doktory za spojence a v máji vzal roha, když oschly meze.

Až udělám velký šrouby, pozvu tě na ginýze Pod Palmu!“ sliboval Kokotu Beňovi, který netušil, co je to za ládovačku, ale věřil Pičusovi a pokládal to za poctu.

Táhli káru se železnou kolejnicí. Byla jejich pokladem.

Vylovili ji ze dna slepého ramena Labe a docela se zapotili, než od ní oddělili chlápka s dírou za uchem. Ruce měl svázaný ostnatým drátem a připoutaný řetězem k zátěži. V náprsní tašce našli dvě stovky a kreditní karty. Pičus si vzal jednu s tím, že ji rozstříhá na trsátka. Budou zlatý, až se naučí hrát na kytaru, kterou si jednou pořídí. Chvíli koukal na papíry a kroutil hlavou.

To je divný, tenhle Viky prej vzal šmíra na Bahamy, ale s pravdou je to teď ňák kožený!“

Pustil to z hlavy, jakmile začali s rachotou. Orosily se jim čela, než dostali kolejnici do káry na břehu.

Příjemně unaveni se rozvalili do heřmánku a s pohledem upřeným do oblohy snili. Pak zahlédli staříka. Plul po nebi na mraku a culil se na povaleče.

Jak jde život, kamarádi?“

Dědku, teď už je to dobrý. A co ty?“

Poslední dobou mě nějak serou lidi!“

Nic si z toho nedělej, nás občas taky. Vydrž, časem se to změní.“

Pičus chlácholil vousatého staříka v staromódním hábitu a zlatou kreditní kartou mu posílal prasátka pro potěšení.

Stařík se bavil.

Pak se plácl do čela, až mu povyskočil kruh nad hlavou.

Málem bych zapomněl spustit boží mlýny. Mějte se, jak umíte, musím začít makat.“

Prstem zahrozil na Kokota Beňa.

Nepřeháněj to s honěním péra!“

Odplul někam za horizont.

Jak to ten dědek ví?“ kroutil hlavou Kokot Beňo a obrátil se na Pičuse. „Žes mě naprášil?“

Pičus byl mimo a drmolil: „Vole, je to divný. Připomněl mi fotra, kterýho jsem nikdy neviděl, protože vzal roha před mým narozením.“

Kokot Beňo si prohrábl vercajk v rozkroku a dobrácky dodal: „Vyprdni se na dědka. Zvu tě na točený.“

Kdes vzal prachy?“

Půjčil jsem si od Vikyho, jednou mu je vrátím v pekle!“

Pičuse to rozladilo, ale nehodí se odmítnout pozvání.

Propili obě stovky s Koňskou Hlavou a Křivákem.

Teď je to mrzelo.

Táhnout těžkou káru liduprázdným městem a bavit se o ženských bez chlastu je smutný.

ALTE HURE TÓPRÁ MUTI

Posted in Povídky by ondys on Listopad 25, 2015
Ilustrace

Ilustrace

Rocky není normální pes. Mám ho rád. Mohl by mě zabít během zlomku vteřiny, ale baví se pocitem MÉ nadřazenosti a nikdy na mě nezaútočí. Když má ješitnost se slepotou překonají únosnou míru během půlnoční procházky městem, vyžádá si vodítko a vyměníme si role. Neznásilňuje mě ale obojkem, o košíku ani nemluvě.

Jak jdou kšefty, Dominiko?“ zeptá se prostitutky, která si neléčí syfilis. Nemůže to být nemoc, když člověka nic nebolí! Odpoví, že dneska to docela jde. Podrbe mě na hlavě a pochválí, že jsem hodnej. Otočí se ke zmalované kurvě, která odnepaměti stojí u silnice s kozami u kolen jenom díky vystouplému břichu s pupíkem jako dírou po vředu. „Pojď si ho taky pohladit, je krásnej a dobře stavěnej!“ Významně koukne k mému rozkroku. „Lecjakej mužskej by mu záviděl!“

Dej mi s tím pokoj! Už se těším do Evropy, založím odbory a fond pro vysloužilé prostitutky!“ ohradí se oslovená a nevzrušeně si pudruje vrásčitou tvář pod pouliční lampou.

Ale…“

Nechci ani vidět žádný mužský přirození. Dnes se mi vyměšoval na břicho jeden ředitel banky, na ňadra močil právník z pojišťovny, vysoký politik mi cucal paleček u nohy a tiskový mluvčí významné osoby mi natrhl konečník. Jsem pěkně nabuzená a pořádný chlap na mě nevlít. Vyhoním si kačenku před policajty, až si přijdou pro výpalný.“

Mluví jako kniha!“ prohodí obdivně Dominika, „Její máma hlídala nějakou profesorku skoro dva roky v kriminále!“

A taky jednu slavnou doktorku, než ji pak oběsili!“ dodala stará kurva pyšně.

Kdo napsal Hledání ztraceného času?“ zazněl hlas z parkoviště, kde podsaditý chlápek luštil křížovku v časopise rozloženém na střeše embéčka. Byl samá kérka, měl netetovaný jenom obličej.

Na kolik písmen?“

Kdo by to spočítal!“

Marcel Proust!“

To je jeho vopravdický jméno nebo si tak jenom říká jako Péťa, co chodi za sto ojr?“ zeptala se Dominika a zamávala na mercedes. Byl to luxusní bourák a přistál u obrubníku o několik desítek metrů dál. Odběhla a po chvilce zmizela v jeho útrobách.

Jo a nejvíc kamarádil s Ándry Židem, ale ta holka se to nikdy nedoví, mám nějaký divný mrazení v kačence… Už nebudu čekat na policajty!“

Vyhrnula si sukni a celou rukou zajela do mamutí kundy. Obrátila oči v sloup a rozvlnila boky s převislými špeky, které se začaly rytmicky natřásat. Tlustá stehna okrášlená celulitidou připomínala Rhodský kolos. Během masturbace ze sebe vyrážela: „Ten sviňáckej parchant se snažil uchopit čas pomocí vnitřního monologu jako prožitek duše… Chlapci ojeli svou mámu! Oóó! Už je to tady!“

Projíždějící automobily začaly zpomalovat a z parkoviště zazněl křik. Dva pasáci si podali ožralého chlápka, který se potácel domů z hospody. Sebrali mu hodinky, stříbrný řetízek na krk a prkenici. Byla prázdná, všechny prachy prochlastal! Zkopali ho dokulata, že nemyslí víc na manželku s dětmi, a otráveni bídným lupem se vrátili k luštění křížovky.

Z centra města se přiřítil hlídkový vůz, mladíci v uniformách seřezali ožralu za rušení nočního klidu a pak si ho odvezli jako nebezpečné individuum bez dokladů.

Stará kurva spustila sukni a zapálila si cigaretu. Z oken aut zněl potlesk.

Ilustrace

Ilustrace

HOSPODA U VELKÝ PRDELE

Posted in Povídky by ondys on Listopad 17, 2015

Chodili jsme do ní v minulým tisíciletí a tloukli se smíchem.

V létě jsme sedávali na terase a povídali si vtipy o blbejch policajtech a pepřili je politickými, za který se fasovaly roky. Byla tam hlava na hlavě, ale nikdy z toho nevznikl problém. Často je dávali do placu samotni esenbáci i komouši, aby dokázali, že jsou s lidem.

Nadávali jsme na blbý pivo a obsluhu s nevymáchanou hubou. Vyplatilo se ji kontrolovat při účtu. Jinak kradli skoro všichni a pokládalo se to málem za hrdinství. Většina z nás tam odnášela skoro celou výplatu.

Nic nebylo problém, dostávali jsme i na sekeru.

Jednou jsme si odskočili na náměstí a poslouchali řeči, jak nás komunisti vojížděli. Svině vydřidušský! Emil vytáhl svazek klíčů a začal s nimi chřestit. Měl jich vela. Od auta, baráku, chaty, milenčiny garsoniéry a rodinný hrobky. Všichni kolem měli svazky klíčů na cinkání, jenom já jeden, od bytu. Nasrali mě, vrátil jsem se do hospody.

Zazpívali jsme si tam hymnu a někteří slzeli dojetím při pohledu na zrzavýho prcka s kalhotami do velký vody.

Následovaly báječný časy.

U stolů permanentně obsazeno, váleli jsme se v trávě pod hvězdnou oblohou, hulili džojnty a Imra hrál na kytaru Let it be. Čekal nás ráj v zemi s charismatickým vedením a nikoho nenapadlo, že si někde chlápci v dokonalých kvádrech rozdávají karty na velkou hru.

Menší zádrhel nastal, když nainstalovali výherní automaty.

To bylo vzrůšo!

Chlápci, co chodí pravidelně do hospod, se chovají jako kluci. Kačky cinkaly, světýlka blikala, automaty vyhrávaly. Dost kámošů začalo somrovat, několik si pěkně zavařilo, pár jich zavřeli do blázince i krimu, Tonda s Pepou se zasebevraždili.

Při kupónové privatizaci jsme to nandali Viktorovi i Kocábovi. Mohli jsme si vybrat z několika značkových piv a někdy nás obsluhovaly holky bez podprsenky.

Pro zpestření.

Další hospody začaly růst jako houby po dešti.

Rozptýlily nás do všech stran.

Sem tam jsme se sešli na starém místě, abychom si společně zahráli kulečník nebo šipky, ale s humorem to nebylo nijak valný.

Občas někdo přišel o práci a věk si taky řekl svý.

Nejstarší kámoše jsme vyprovodili a nechali jim hrát jejich oblíbený songy na cestu.

Začalo se slzet víc.

Nějak nás všechno zmohlo.

Člověk slyšel divný zprávy, začalo se dolovat a hloubily se tunely.

Přestalo mě bavit chlastat.

Řekl jsem si, že přišel čas něco udělat se svým životem.

Začal mi chybět volný čas.

Byl jsem v jednom kole.

Několik let jsem měl zdravotní problémy.

Žaludek na dranc a tak…

Stále častěji mi bylo na blití.

Až jednou.

Vypravil jsem se tam na kus řeči a našel zatrpklý dědky. Žmoulali v ruce šestáky na pár piv a otráveně čuměli na bednu, kde jim David s Vondráčkovou krákorali hity. Nevrle zavrčeli na pozdrav a závist jim zakalila oči do červena.

Kde jsou zlatý časy?

V prdeli, hoši, v prdeli…

Žádný totiž neexistovaly, byli jsme mladí, v tom je celej vtip.

Víc jsme se rvali.

Často vyprávím Rockymu o minulém století za zimních večerů, když vedle něho ležím na břiše a nemůžu psát.

Dávají mi zabrat hemeroidy.

Slováci si pro ně vymysleli poezii.

Zlatá žíla.

Do piči, taková kokotina.

Musím strkat zadek do lavoru a raději nejím, abych neskučel bolestí na hajzlu. V duchu přísahám, že půjdu na vyšetření, ale po několika dnech se žíly stáhnou do původních pozic a zapomínám na předsevzetí.

Všichni máme sklerózu.

Už si nepamatuju, proč jsme říkali oblíbenému místu hospoda U velký prdele.

Snad jenom proto, že nás naštvali s Hvězdou.

TLOUŠTÍK

Posted in Povídky by ondys on Říjen 20, 2015

Franta mi půjčil dvě stovky.

Koupil jsem si knížku o elektronické poště, abych se pokusil vyřešit potíže s mailem pro Martinu, krabičku cigaret a zamířil do hospody U Labužníka nedaleko náměstí.

Mám problém.

Jdu městem. Potkávám známé tváře jako celá desetiletí a najednou mi jsou cizí výrazem.

Není to věkem, co brázdí kůži s drásavostí hladových šelem a mění pevné kozatky v rozbahněný terén. Procházím podivným panoptikem. Majitel zbankrotoval a figuríny chřadnou nezájmem. Nánosy barev se odlupují a prozrazují podvod. Obnažují víceúčelový skelet. Krásná Karolína s vystouplými lícními kostmi už není sexy jako vyhladovělá liška na výpravě za potravou. Pronásleduje ji Venda buldok a kocour Milan honí ptáka Nikolaje. V horkem odpoledni je pohled vstupenkou za všechny prachy do podstaty kasovního úspěchu.

V hospodě se chrochtá i hýká, občas někdo zabučí. Měsíc je v polovině a po výplatě se nalívá panáky jako poupě. Sedám si ke stolu s baziliškem. Známe se od vidění v normální minulosti. Je tradičně švorcový a osamělý.

Některý mladý holky jsou schopný utratit hrozný prachy v posilovně, aby se zbavily každýho zbytečnýho deka a vůbec se jim nedivím od jistý doby. Kila nad váhu jsou někdy hodně nepříjemný a komplikujou život pozůstalým. Můžu si ještě zapálit?“

Na okamžik se odmlčel.

Krabička cigaret s nápisem: KOUŘENÍ MŮŽE ZABÍJET, zůstala na jeho polovině stolu. Je půvabné, s jakou lehkostí věci opouští majitele zaskočeného vlídností a velkorysost ministerstva zdravotnictví při udělování moci.

Na Velikonoce jsem si kvůli obžerství málem zničil záda. Zavolali mi z vrátnice, ať přijedu s postelí. Dobrej vtip! Kluci si asi myslí, že jsem opilej. Za pět minut volali znovu a doktor ze záchranky se rozčiloval, že hasiči chtějí odjet, ať sebou hodím. Nebyla to sranda. Na podlaze sanitky ležel chlap a musel mít nejmíň čtyři metráky. Zadek auta byl pár centimetrů nad zemí a dědek celej plesnivej od pasu dolů. Dvanáct hasičů mělo co dělat, než ho přeložili do postele. Pak tlusťoch zachrčel a umřel. Přál bych vám poznat, jak taková mrtvola dá zabrat. Hasiče jsme museli volat ještě několikrát. Před kremací jsme ho uložili do bedny od zásilky nějaký mašiny, rakev by neměl kdo zaplatit, a zavolali odtahovou službu s jeřábem. Pane vrchní, nechte tady jedno pivo, pán to potom zaplatí.“

Na okamžik se odmlčel.

Několikrát jsem polkl na sucho a odstrčil talíř s držkovou polívkou. Nejedl jsem od včerejška, ale osvítil mě nápad jak odměnit vypravěče. Děda potrefený Pepkou mi francouzskou holí často v mládí vysvětloval rozdíl mezi nevychovaností a slušností.

Našel jsem ji v autě pod sedadlem. Zaprášenou s vykotlaným vrškem. Jsem sběratel vysloužilých podivností po tátovi. Věděl jsem, že jednou najde uplatnění. Schoval jsem ji dlaně levé ruky a přidržel palcem. Dárek musí překvapit obdarovaného, aby dárci nezkazil radost.

Do krematoria vezli bednu s tlusťochem na podvalníku. Pak zjistili, že neprojde dvířkama od pece a museli chlápka rozsekat na několik kusů.“

Civěl smutným pohledem do prázdného talíře.

Nenechal mi nejmenší držku a talíř vytřel rohlíkem.

Víte, pane, kolik z něho zůstalo popela? Dvanáct uren! Kdo to zacáluje?“

Zaplatil jsem účet i s jeho pivem a před odchodem si dal alespoň lok, abych zahnal pocit lítosti nad jeho osudem.

Vytržená stolička skončila na dně nedopitého půllitru a nenápadně si hověla.

Začalo mi kručet v žaludku.

Na rozloučenou jsem mu nabídl poslední cigaretu, poděkoval za příběh ze života a omluvil se nedostatkem.

Vypadal spokojeně a kynul o pumpnutou pajdu. Cesta mě odmění bufetem s koninou.

Mezi dveřmi jsem zaslechl povědomý hlas.

Seš kokot, Kaňoure? To je ten šílenej spisovatel, co si z nás furt jenom utahuje!“

Čas je nejlepší zubař.

KRÁSKA

Posted in Povídky by ondys on Květen 10, 2015
Kráska

Kráska

Snažil jsem se žít tak, abych nepropásl každý okamžik, který si o to říkal, a riskoval i případný odchod dřív. Pokud mne někdo nabádal, ať se mírním, pobaveně jsem mu oponoval, že i smrt může být krásná.

Náhodně jsem projížděl městem a zastavil se v místním nočním podniku. Seděl jsem u baru, když otevřela dveře a získala si pozornost všech mužů, jenom teplý vizážista ji ignoroval, dál oblažoval drby o místních celebritách několik svých posluchaček a ve vzniklém tichu jeho afektovaná slova zněla groteskně.

Plula prostorem a dokonalost ji provázela. Nezamiloval jsem se do ní, ale přímo jsem propadl jejímu kouzlu a nelibě jsem nesl, že se obklopila centrem pozornosti. Všechno jí okamžitě i samozřejmě patřilo a ona to věděla. Podezíral jsem ji, že si to i užívá a pozorně jsem sledoval chod věcí.

Tančili jsme spolu tango a nechápal jsem, že jsem se ocitl v jejím objetí. Šířila kolem sebe omamnou vůni s hlubokým pohledem očí, které určitě znají odpověď na každou otázku. Tvrdila, že cestuje do města, odkud pocházím, aby vyřešila problémy místního klienta, a očividně ráda přijala nabídku, že jí můžu dělat společnost, abych zase já napravil její problém s nepojízdným autem. Když jsem ji tiskl k sobě, cítil jsem tlukot svého srdce.

Řítili jsme se horkou nocí a její přítomnost mi dodávala pocit, že zvládnu snad všechno. Občas jsem rukou zavadil o dlouhá stehna a přijímal slibný úsměv, abych i nenápadně zabloudil pohledem do hlubokého výstřihu. Prožíval jsem slibně krásný sen až do okamžiku, kdy na mne ze zpětného zrcátka vykoukl můj obličej. Byl neuvěřitelně bílý a měl pohled ztrhaný hrůzou…

Kráska

Kráska

VLAK NA MLÉČNOU DRÁHU

Posted in Povídky by ondys on Duben 12, 2012

Věnováno Yardovi
Nevím, jak jsem se zde ocitl.
Změna při pohledu na skutečnost byla jako přenos ve snu. Věděl jsem, že pokus ji uchopit a okamžitě vyhodnotit bývá ošidný. Někdy na mne vykoukne pravdivě v podobě nabízeného jevu a jindy zase ne.
Okolní prostor připomínal nádraží z mládí, kdy lokomotivy jezdily na páru.
Hodil jsem otázky do kolejiště mezi pražce s důvěrou k případnému nálezci a zvedl jsem hořící nedopalek. Byly na něm stopy po růži na rty.
Noc zahalenou do tmy nedaleko pravidelně obnažovaly reklamy.
Za mými zády se případní cestující nestyděli v přijatelné kombinaci odrazů světla s přítmím a jiní se přede mnou rovnou vystavili všem ve světle rušné haly.
Jaké k tomu mají důvody?
Spálil jsem si bříška palce a prostředníku.
Lítost z náhlého konce slasti probudila prchavý pocit zmatku a ukončila přemítání.
Stál jsem opět před prázdnou schránkou na dopisy.
Nedoručená zpráva mne pronásleduje celý život s vědomím, že všichni, co se živí roznášením očekávaného, jsou smrtelní.
Znenadání jsem si byl jistý, co udělá v příštích okamžicích procházející žena s bujným poprsím.
Uhnul jsem pohledem, aby stereotyp i nuda nezvítězily, ale zvědavost je droga a zabíjí.
Neznámá mi potvrdila předpoklad, ale snažila se být nenápadná.
Přelstil jsem ji a nabídl pocit bezpečí.
Odměnila mne nečekaným během minuty.
„Máte kliku a já už tradičně zas ani vindru“ podával jsem ji s pobaveným úsměvem peněženku nenápadně odhozenou do koše.
Zatvářila se nedostupně: „To je nějaký omyl!“
„Třeba jo, třeba ne…“
Zdálo se, že přemýšlí, a nechala se bez protestu nasměrovat ke stánku s hot dogy v sousedství cukrové vaty.
Po druhém soustu mne přemohlo nutkání zamňoukat a ji to rozladilo.
„Co tu hledáte za štěstí?“
Fascinovala mě její zasvěcenost.
Nevím, jak jsem se zde ocitl, a už vůbec netuším, co je štěstí.
Odměnil jsem ji upřímností.
„Prchám před nudou, zaručeně pokaždé mě vyděsí k smrti!“
Procházející mě začali zneklidňovat pohledy, patřily mně a ne ji.
Na jazyku mě pálila chuť chilli.
Mlčky rozevřela kabelku a podala mi vlhkou roušku.
Koutkem oka jsem zahlédl obsah neuvěřitelný u ženy s podobou půlnoční kočky.
„Potřísnil jste spací pytel!“
S údivem jsem zjistil, že jsem pod ním zcela nahý, a uvědomil si stálou stejnost hladu po všech zhltaných soustech, připomínal mi běh veverky v zajetí otáčivé klece.
Nedaleko zaskřehotal nenávistný hlas: „Rodiče by měli potrestat za to, že se jim dítě toulá po nocích!“
Souhlasné mručení zalehlo ticho.
„Už si někdy měl dívku?“
Její předení vonělo slaninou.
„Doneslo se mi, že občas někdo vypraví vlak na Mléčnou dráhu, ale neví se odkud a kdy…“ snažil jsem se ze všech sil.
Asi jsem zakopl o štěstí…
Vykouřila mě na lavičce v parku před nádražím snad z vděčnosti, že se nenudí.