Vladimír Ondys – Z konce světa

Lidi, jak je? – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Říjen 17, 2017

Itálie

Já žiju v rámci možností celkem spokojeně, i když život a okolnosti mne nijak nešetří, a kdyby člověk neměl celoživotní trenink, tak by už musel být těžký alkoholik a mnohý by si možná už aj hodil mašlu. Ale o tom psát nechci a ani nebudu. Protože furt to není tak hrozné, jak když několika mým blízkým známým umřely tragicky již dospělé děti, nebo když člověka postihne opravdu vážná choroba. Já tvrdím, že dokud si budu moct dojít sám na záchod a nebude mne nikdo muset krmit, tak je na světě dobře a raduju se z každého dňa. A když všechno klape a dlouho mne nepostihne nějaký trochu vážnější průser, tak jsu nervózní, protože je jasné, že se brzo něco vysere. 🙂 Ale už dávno jsem si zvykl na to, že problémy jsou na to, aby se řešily, a člověk by neměl být nasraný na to, co se nedaří a nepodařilo, ale radovat se z toho, co má a co mu bylo dopřáno.
Před třemi týdny jsme se vrátili z cestách po Itálii, kde jsme byli skoro čtrnáct dní. Byli jsme hlavně na pobřeží Amalfi, na Capri a vraceli jsme se přes Gargáno a Vieste. Najel jsem 3900 km, takže to byl docela záběr a víc než týden jsem se pak dával dohromady. 🙂
Trochu mne trápí, že moje kamoška Vikina už začíná silně brnkat zadníma nohama a asi nebude dlouho trvat, kdy si sedne úplně. Jak teď přetěžuje přední nohy, tak jí začaly otékat, protože má asi artrózu i v nich. Byl jsem s ní v pondělí na veterině a po injekci a antibiotikách se trochu popravila, ale myslím, že to nebude mít dlouhého trvání. Aspoň rok, kdyby chtěla vydržet, ale to nemáme nikdo v rukách, stejně jako u lidí. 🙂
Tak se mějte fajn a hlavně ať vám slouží zdraví!!!

Z lesa

A zahrady

Reklamy

Zlatá neděle od Jury Sedláka

Posted in Ze selského dvora by ondys on Únor 15, 2017

Možná se zeptáte, proč ten název, ale pro mne to byl určitě významnější den, než poslední neděle před Svátkama, kdy po sobě lidé šlapou v obchodech. Aby ve většině případů nakoupili naprosté zbytečnosti a učinili tak své bližní v nejbližší době šťastnými.
Jak k tomu tedy došlo. Kvůli lyžovačce na svazích mi nějak nevybyl čas na moji velmi oblíbenou zimní činnost – běžky. Minulé dvě zimy to bylo u nás se sněhem všelijaké, tak jsem se rozhodl, že prostě MOSÍM někam zajet. Ale k běžkám patří smrky zachumlané do sněhu a sníh ve stopě a ne aby to člověk mydlil v nějaké sračce a ve sjezdech běžkama ohrrrňál šutry.
A protože všichni předpovídači hrozí, že zima už byla, učinil jsem rázné rozhodnutí. Když do hor, tak u nás, na Moravě, do těch nejvyšších! Takže Jeseníky a Praděd. Aby to nebylo tak jednoduché a poměrně dlouhá cesta byla odměněna patřičnými zážitky, rozhodl jsem se přibalit i sjezdky. Protože, jak jsem zjistil při studiu situace na netu, udělalo Červenohorské sedlo, odkud jsem plánoval vyrazit, kus práce a pořídilo čtyřsedačku a sjezdovky nevypadaly vůbec špatně. Vzhledem k severní orientaci a nadmořské výšce mohly mít i slušný sníh. Moje předpoklady se vyplnily!
Ráno jsem si přivstal. Už o třičtvrtě na pět jsem vyrazil při světle mobilové lampy nakrmit zvířata a pak připravil čaj a svačinku. Pak už jen nakufrovat lyže a lyžáky a za dest šest jsem už startoval auto. Těch cca 160 km uběhlo s ČR-Dvojkou jak nic a za dvě hodinky jsem už parkoval na poloprázdném parkovišti. Zakoupil jsem seniorský skipas na tři hoďky za tři stovky. Popil jsem trochu čaje s rumem a hodně před půl devátou už visel na vleku směr Velký Klínovec. No – lyžování velká paráda. První hodinku nás na sjezdovce bylo pár a i tu další jsem prakticky bez přestávky jezdil nahoru a dolů bez čekání na vleku. Sníh byl sypký a tak jsem si vychutnával skoro celou šířku sjezdovky téměř bez překážek. No ale hlavním cílem dne nebylo flákání na sjezdovce, ale dobytí nejvyšší hory Moravy ze „severozápadní strany“. 🙂

Tak jsem to kolem půl 11. zabalil, v autě doplnil trochu kalorií a nějaké ty tekutiny, nasadil běžky a frčel do mírného kopce furt pryč, co dech a titanem vyztužená noha dovolila. Zanedlouho jsem, už po několikáte, děkoval doktorům a Nejvyššímu, že všechno zařídili tak, jak zařídili. Dokonce jsem začal trochu sledovat i „skóre“. Tedy borce, které jsem cestou nahoru předjížděl i ty, kteří mi zase dávali na prdel. Samozřejmě, že jsme nezávodili, ale člověka potěší, když těch, které jsem míjel, bylo výrazně víc. 🙂 🙂
Sluníčko se neschovávalo, a tak jsem měl po cestě nádherný výhled, který vyvrcholil na vrcholu Pradědu. To moc popisovat nebudu, raději přikládám pár fotek. Ve vrcholové restauraci jsem se odměnil jedním větším bylinným Pradědem, malým pivkem a zelňačkou a moc se nezdržoval, protože cesta dolů byla sice s kopce, ale stopa byla tvrdá a ledová. Cestou nahoru se mi zdálo, že budu často zouvat běžky a chtěl jsem dojít za světla. Naštěstí to nebylo tak hrozné. V 16.30 jsem už dopíjel zbytek teplého čaje z termosky, snědl jabko a startoval zpět – směr Zlín.
Nádherný den a na skorodůchodce i slušný sportovní výkon. 🙂 Nijak jsem nespěchal, ale i tak jsem byl doma něco málo po sedmé večer. Čekala tam na mne Vikina, která se sice těšila hlavně na svoje oblíbené granule, ale já měl zase v lednici vynikající slepičí vývar. Samozřejmě, z vlastního „dochovu“. 🙂

To tedy byla moje „ZLATÁ NEDĚLE“!

Červenohorské sedlo

Červenohorské sedlo

Diváci u sjezdovky

Diváci u sjezdovky

Cestou

Cestou

Po cestě

Po cestě

Praděd od Švýcárny

Praděd od Švýcárny

Poslední kilometr

Poslední kilometr

Skupinové foto

Skupinové foto

Praděd

Praděd

…a děd

…a děd

Zpátky domů

Zpátky domů

Pozdrav z Luhačovic – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Červenec 11, 2016

 

Předně – srdečný pozdrav všem! Jako rekonvalescent jsem si dopřál ten luxus, že jsem se oddal částečnému lenošení, které jsem porušil pouze věcmi nevyhnutelnými. Jako je poklízení králíků a slepic, občasné sečení trávníku a hašení pracovních problému pouze do té míry, aby mne nenavštívil exekutor. Většinu času jsem trávil převážně činnostmi, které mne baví a více než kdy jindy jsem se řídil heslem „co múžeš udělati dnes, jistě můžeš udělat i příští týden, nebo měsíc“. Někdy se tak podaří, že mnohé věci se vyřeší tak nějak samy, nebo člověk zjistí, že věci důležité se za nějaký ten čas stávají banálními a nemá smysl se jimi zabývat. Jednou z těch činností, která mne tedy stále ještě baví, je i občasná návštěva virtuální hospody „U Vladímíra“ s tím, že si „sednu a ani nemukám“ a připadám si tak trochu jak v v plášti neviditelnosti a usmívám se pod fúsama, že já možu poslouchat a nikdo, včetně hospodského, o tom nemá ani tucha.
Poslední měsíc jsem skoro celý strávil jako lázeňský pacient v nedalekých Luhačovicích. Dal jsem si za cíl, že při odchodu, spíše tedy při odjezdu, „zlomím berle“, jak pověstný pacient v Piešťanech a bude ze mne zase „zdravý člověk“. Tedy – zdravý co se nohy s titanovou kyčlí týče.
Přiznám se, že jsem byl v lázních poprvé v životě a dlouho jsem váhal, jestli vůbec mám jet. Protože „moc práce… a kdo poklidí zvířata… a zaleje kytky… a bude hasit pracovní požáry… atd atp“.
Ale když jsem viděl v nemocnici kolem sebe některé spolupacoše ve stavu, do kterého bych se nikdy nechtěl dostat a i na sobě jsem cítil, že je to přece jen o něco horší, než těžká, čtyřdenní rýma, objednal jsem ještě z lůžka pobyt v hotelu Palace a uhradil nemalý nevratný rezervační poplatek a o něco větší doplatek na „čtvrtou hvězdu“. Vzhledem k tomu, že jsem tam strávil celé čtyři týdny to však nepovažuji za špatnou investici, protože zbytek uhradila pojišťovna a člověk byl přímo v centru všeho dění. To „dění“ v lázních má několik podob. Ta primární, tedy alespoň pro mne, jsou léčebné procedury, které jsou v „Paláci“ tak říkajíc pod jednou střechou. Další pak ochutnávka léčebných pramenů spojená s prohlídkou lázeňského centra městečka. Zajímavá různorodá architektura budov z období první poloviny minulého století je umocněna udržovanou pestrou parkovou úpravou, ale hlavně – nádhernou přírodní scenerií kolem údolí. Hradby lesů se prolínají se stromy solitérními, v pestré druhové skladbě a připomínají scénu nádherného přírodního divadla, kde většinou v poklidu korzují hlavní aktéři lázeňské divadelní hry. Není nad to, sednout si někde na lavičku do chládku a pozorovat to nádherné, živé divadlo. A nemusí to být pouze lavička v parku. Spousta letních zahrádek skýtá místo k odpočinku a občerstvení návštěvníků po tvrdé, celodenní dřině v různých těch koupelnových, masážních, nebo jinak léčebných místnostech. A věru – odpočinku je třeba. Protože jedna z nejdůležitějších léčebných procedur nastává po večeři. To se lázeňští hosté uchylují do specielních léčebných center, které sice nehradí pojišťovna, ale bez kterých by léčba nemohla být nikdy dokonalá. V budovách sice méně architektonicky výrazných, než třeba pověstný Jurkovičův dům, ovšem o to více zajímavých tím, co se děje uvnitř. Jedním slovem – zázrak! Nechápu, že tato místa už dávno nefigurují mezi místy, které skoumají experti všeho druhu. Protože chromí houfně odhazují berle, ze sedmdesátiletých neduživých starců či vrásčitých dam se stávají mladíci a křepké děvy, z tváří rázem mizí chmury všedního dne a všem se rázem vyjasní tvář, rozzáří oči a sály jsou rázem plny rozesmátých bytostí. A čím více se malá ručička blíží dvanáctce, tím více mají ti dříve narození pochopení pro nastupující mladší generaci, dusot diskotéky je nepřívádí k šílenství a barevné účesy přítomných děvčat nejsou šílené, ale milé a důchodci, řekněme korektně – senioři – s nimi často křepčí ve společném houfu zapomínajíce na své léta i mnohé neduhy. Jak říkám – zázraky se dějí a nemusíte za nimi ani do Lurd. Sice jsem si občas vzpomněl na reklamní uvítací nápis v jednom valašském podniku, který se snažil nalákat hosty něčím ve smyslu…, dámy, račte vstopit, neboť u nás jsou všechny ženy krásné. Všeci sú ožralí a je tady tma…
Luhačovice jsou prostě městem zázraků! I já jsem nakonec svou „berlu zlomil“ a odhodil ji do kufru auta a obejdu se i bez špacírky. Obé uschovám doma do kouta a nechám pro případ, kdy budu muset na úřadě vyřizovat nějaký složitější problém, nebo pojedu na stavbu projednávat nějakou tu drobnou reklamaci. Oni jsou pak na vás lidi přece jen tak trochu milejší a svět je přece jen přívětivějším místem k životu.

Vily pod lipami

Vily pod lipami

Hotel Palace

Hotel Palace

Park k lázeňskému náměstí

Park k lázeňskému náměstí

Jurkovičův dům

Jurkovičův dům

Společenský dům

Společenský dům

Kolonáda

Kolonáda

Hlavní třída

Hlavní třída

Hosté

Hosté

Vodoléčba

Vodoléčba

:) Taky léčba

🙂 Taky léčba

Dieta

Dieta

:) )))))))))) Zas mám děsnou sílu

🙂 )))))))))) Zas mám děsnou sílu

U nás na vsi – od Jury

Posted in Ze selského dvora by ondys on Duben 29, 2016
U nás na vsi

U nás na vsi

Domácí mazlík (poslal jsem Jurovi mailem video s australským bushmanem a jeho oblíbeným krokodýlem) je jistě zajímavý, ale já si pod tím pojmem představuju přece jen něco jiné a dávám přednost raději (fence) Vikině, nebo jdu na dvůr pozorovat slepice, které vždycky utíkají ke mně, jen mne uvidí. Kohout je za to na mne nasraný i když se mu do práce nepletu ani v nejmenším. Ale i z tohoto pohledu je jasné, co je v životě „slepic“ prioritní! Žrádlo má před sexem jasně navrch! I když je pravda, že slepice přede mnou už dávno přičapávat přestaly, protože poznaly, že mne v tomto směru opravdu nepřemluví! 🙂 Králíka má teď jenom jednoho – tedy jednu samicu, která také zatím jenom čeká na svého oplodňovače. Samca jsem živil celou zimu, ale když měl na jaře odvést svou práci, spadl z ní a zjistil jsem, že nějak není v pořádku. Také měl už skoro pět roků, tak jsem mu dal příležitost vyniknout v omáčce se smetanou. No a jedna samica dostala kokcidiózu a druhá nějakou vyrážku na kůži. Tak jsem jim také ukrátil žití.
Mi dělá radost, že se zase vrátily do hnízda ve chlévci vlaštovky. Ne jiřičky, ale klasika vlaštovky s červenými líčky a vidličkovým ocáskem s dlouhými pérky. Nejdříve se mi zdálo, že přiletěla jenom jedna, ale teď tam poletují kolem hnízda tři. Tak doufám, že opět zahnízdí a vyvedou dvakrát mladé.
Noha je stále lepší a lepší. Už často používám jenom jednu berlu, jenom na delší štreky používám obě, abych tém „hmoždinkám“ v kostech přece jen dal ještě trochu klidu aby mohly požádně do těch kostí zarúst. Taky jsem už nachystal na zahrádce záhonky a okopal a dosadil jahody a nasadil řádeček petrželky, mrkve a cibule jenom tak do polívky. A přichystal záhonek na nejdůležitější plodinu – rajčata. Na ty je ještě čas, stejně jako na okurky. Pěkně sílí stromky angreštu a keříky rybízu, takže myslím, že bude na ochutnání i dost drobného ovoce. Trnky, ale vlastně všechny stromy letos kvetou jak hlúpé. Samozřejmě, s nynějším chladným a deštivým počasím asi spousta květů odejde, ale snad tam aspoň něco ostane do bečky.
Samozřejmě se také pořád bavím našim fotbalem, jako divák, ale furt tomu ještě tak trochu pomáhám ve výboru. Člověk se setkává s lidmi, kteří za vším nevidí jenom prachy a udělají i něco jenom tak „pro věc“ – zadarmo.
Jinak mám štěstí, že jsem na to nezůstal sám. Kluky vidím skoro každý den, než jdou do práce, a nejstarší dcera z prvního manželství se také často zastaví. Dcera v Praze volá a jezdí dvakrát za rok na návštěvu a já se tam občas při cestě do Prahy taky stavím.
Předevčírem mi volala neteř, že umřel brácha ve Cvikově. Byl jedenačtyřicátý ročník, takže žádný vysoký věk a ani zatím nevím, na co vlastně umřel, ale od smrti své manželky, na kterou byl dost fixovaný, jsem měl pocit, jako by se mu nějak přestalo chtít žit. Pohřeb asi dělat nebudou, tak jsem rád, že jsem se tam ještě loni zastavil. My jsme měli stejnou jenom matku, takže byl vlastně „nevlastní“, ale měl jsem ho z celé rodiny nejradši.
Trochu jsem se rozepsal, Vladimíre, ať si počteš a přijdeš na jiné myšlenky.

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

Pozdrav – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Březen 17, 2016

Zdravím všechnyy vespolek a nejvíce tebe, Vladimíre. Opožděně také přeji pravidelnou stolici, pevné držáky na moč a nerušené spaní k narozkám! :-) Mám se lépe než na dovolené. Od pondělka kolem mne poletuje plno bab různého věku, žrádlo mi nosí až do postele, umývají mi záda a dokonce jsem nemusel ani na hajzl, protože chcanky mi odnesou a dokonce pochvalně pokyvují, když jich bylo dostatečné množství. Noťas mám v posteli a ani o otop s nestarám. A představ si, že dokonce po mne za to nikdo nechce ani korunu. Naopak – zašili mi kúsek od řiti ještě dvě tyčky jakéhosi železa, snáď titanu či co. :-) Tož se opatrujte. A posílám z toho hotelu origoš „selfíčko“. Tři hodiny po operaci. :-)

Tož tak :)

Tož tak 🙂

Toskánsko – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Září 19, 2015

Tak jsem přemýšlel, jak to zaonačit, abych tě, Vladimír, příliš nezatěžoval, ale abych se tady, v té naší virtuální hospodě, mohl tak trochu podělit o své zážitky a dojmy z cest po Toskánsku, kterých jsu, samozřejmě pořád ještě plný. No, momentálně jsu plný spíš točené jedenáctky Kozla a horkého morku z hovězích kostí s chlebem, a trochu aj burčáku z vína, ale toho se co nevidět, nejpozději zítra ráno, tradiční cestou zbavím, ale ty nádherné dva týdny v palici zůstanou až do té doby, než mi zatlačíja oči. :-) No a rozhodl jsem se, že nebudu líný a pokusím se také o nejaký ten Blog a tam to ze sebe budu postupně dostávat a snád to bude nekoho bavit a snáď to také bude aj nekom k užitku. A fotky že hodím na tú paradejku, nebo po česky „rajče“ a gdo bude chtět, tož sa podíve a gdo né, tož nechá tak.
V souvislosti s Itálií se mi vždycky vynoří „dongio“. Osobnost, kteerá určitě ovlivnila nejenom mne a člověka nemusí opravdu litovat času, který v jeho společnosti na kompu strávil. Ale opravdu nelituju ani většiny té „reflexácké anabáze a nasledného navazujícího JXD. A nejenom proto, že jsme byli o pěkných pár roků mladší.
Takže, kdo chce, ať mrkne tady:
http://blog.idnes.cz/admin/c/477348/preview-page.html
No a fotky můžete vidět tady: http://jurcak.rajce.idnes.cz/

Veselé Velikonoce – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Duben 4, 2015
Přeji všem! :-)

Přeji všem! 🙂

Přeji všem! :-)

Přeji všem! 🙂

Přeji všem! :-)

Přeji všem! 🙂

Přeji všem! :-)

Přeji všem! 🙂

Podzimní pozdrav – od Jury Sedláka

Posted in Ze selského dvora by ondys on Říjen 14, 2013

Už to tu bylo řečeno v plénu několikrát. Podzim je dnes pro nás hlavně obdobím nostalgicého přemítání a vyvolává nálady často plné posmutnělých nálad a splínů. Ale je to také období nádherných studených rán, teplých dnů, kdy odkládáme svetry, a dlouhých stínů plných kýčovitých barev z obrazů starých mistrů. Gdysi neměli lidé na dědině čas ani na splíny a o depresích neměli ani potuchy. Maximálně byli nasraní, že jim nachcalo do otav a při trhání řepy jim mrzly ruky, a nebo se jim z namrzlé jateliny zdula kráva. Na hřiby chodili enom místní ožungři, keří nechtěli dřít u sedláků, aby měli neco na pivo, a šípinky zbíraly enom děcka při kravách. To, že se zemáky kopaly také až na podzim, pamatujeme aj my z častých školních brigád. A tak doporučuju na všecky ty podzimní chandry využít krásných i méně krásných dní a vyjít ven místo vysedávání u počítačů. Vždycky se něco najde. Šak pohlédněte, jak také může být podzim nádherný. Alespoň u nás.

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Na Valašsku

Ochutnejte celý svět! Vaše Gastro cesta kolem světa začíná – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Červen 24, 2013

No neber to, za ty prachy. Toto je moje odpověď (20. 6. 2013), Vladimíre: Nasrat! :-)))))))) Já jsem zvolil jinou cestu, jak přikládám. Je sice poněkud pracnější, ale ta kvalita a následné uspokojení, že se sebou člověk nemusí nechat furt vymrdávat, je k nezaplacení. Tedy, ne že bych nezašel někdy do restaurace a nedal si něco dobrého. Ale přiznám se, že je to po mých zkušenostech čím dál méně často. Za ty neskonale výhodné „drobné“, které ty laskominy stojí, já vyžiju skoro celý měsíc. 🙂 Tedy, ne že bych vařil každý den, občas beru obědy z jedné restaurace v jídlonosiči za pětasedmdesát káčé a mám to, při výběru z pěti jídel většinou i na večeři. Ale přes víkendy si vždycky nejraději vaříme sami. Zítra ráno odjíždíme na víkend do Buchlovic. V pátek večer Nohavica a v sobotu Krajčo a mezi tím kolo, Buchlov, rybník, Velehrad a tak. Už se těším. 🙂 Nestíhám, protože příští týden máme u nás oslavy 70 let fotbalu spojené s velkým dětským dnem a dost velká organizační část visí na mně, ale to neva. Hlavně že se něco děje a člověk žije a když pak vidí, že se baví i ostatní a vyjde to, není to zrovna špatný pocit. 🙂 Tak se měj a že také všechny zdravím. No a jestli uznáš za vhodné, můžeš to klidně vyvěsit. Pokud k tomu dojde, tak srdečně zdravím ctěnou společnost, zejména všechny štamgasty domácí i za móóřem i bývalé souputníky, kteří jen občas nakouknou a jinak jsou třeba doma jinde a ještě zvlášť, pokud by se tedy objevil, starého rivala BM. 🙂 Hodně štěstí všem.

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

Šéfkuchař Jura

:P Když se ruka k ruce vine...

😛 Když se ruka k ruce vine…

S třináctkú na konci – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Duben 15, 2013

Tož, nemožu si pomoct a mosím aspoň takto poděkovat všeckým za gratulace, keré potěšíja dycky, aj gdyž to číslo na pomyslném dortě néni nijak kulovaté a člověk neví, co si o něm má vlastně myslet. Už je dosť vysoké na to, že by pro všecky ty svíčky mosél byt dort pomály tak veliký, jak přední kolo od hnojáka a zaséj né tak veliké, že by sa člověk chtěl připravovat na cestu na číslo poslední. Ale aj tak si myslím, že sa patří žit tak, jak gdyby to mělo byt třeba příští týdeň, protože člověk neví hodiny, natož dňa. Ale nemyslím tým, že bych chtěl hneď zajet do špórkase, vybílít účet a s mladýma cérkama radostí užívat až do rána, ale negdy myslet aj na to, co tady po téj naší maličkosti ostane, až si půjde zdřímnút navrch, za kostel, za našíma a prach prachu a popel popelu, že ano.
Rok s tú třináctkú na konci je prý rokem nových začátkú. Tož, neco na tom asi bude, ale jináč je to furt dokola. Nejaké ty lyže, doma sme aj našého brávka do nových, mražákových chlévcú stihli naskládat, nejaká ta kultúra, schúza a Velikonoce už sú také za nama. Včéra sme šli eště nahlédnút, jestli ty lýkovce, co jináč už v únoře kvétly, náhodú eště nekvetú a představte si, kvétly! No a cestú za něma, kolem potoka, sme přišli na to, že aj Lužkovice majú svúj vodopád. Pravda, enom takový malý, dvaapúlmetrový, ale řekněte, néni aj tak moc pěkný? Ale tož jedna novina tu nakonec také byla – nová vnučka mne postihla. Tož už su staříkem potřetí, šak myslím, že sem to tu už jednúc vykládál.
No a tož tak si tu žijeme u nás, na dědině. Včíľ vlastně na „městskéj prerifééryji. Tož opatrujte sa. A také sa negdy zastavte.

Nassfeld

Nassfeld

Jezero mraků na italské straně

Jezero mraků na italské straně

Vsetínky

Vsetínky

Eliška

Eliška

Žonglér

Žonglér

Už to máš spočítané

Už to máš spočítané

Zátiší s hlavú

Zátiší s hlavú

Velikonoce za oknem

Velikonoce za oknem

Tož takto sem na prútí eště nebýl

Tož takto sem na prútí eště nebýl

Pondělí Velikonoční

Pondělí Velikonoční

Vodopád za dědinů

Vodopád za dědinů