Vladimír Ondys – Z konce světa

Podzimní pozdrav – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Říjen 21, 2018

Tak je tu už zase podzim a za dveřmi pomalu přešlapují Vánoce. Jakmile skončí babí léto, začnou v televizi a superhyper otravovat stále vlezlejší rolničky a červený mužíček v šaškovské čepici a rok bude definitivně za námi. Tak jsem si těch posledních slunečních a barevných dnů užíval, co to šlo, i když práce mně letos přecejen trochu víc omezovala. Nejen ta, kterou dělám kvůli složenkám, ale Nejvyšší nám letos nadělil i jabka a člověk musí udělat i něco na baráku. Ale samozřejmě že je třeba i trocha toho relaxu. Tak posílám pár fotek, jak si to užívám.

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Trnkobraní – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Srpen 21, 2018

Kvetoucí stromy, jak jsem posílal na vesno, zarodily. A zarodily tak, až poróchaly haluze a střapce veliké, že kraj pomalu hnije a vnitřek nezraje. Chvála Bohu za to sucho, protože kdyby pršelo a ty haluze by byly nabáňané vodů, tak se to snad poláme načisto a většina trnek a durancií by zhnila. Lidi si rvů vlasy, kde pozháňat bečky a čas na otřepání. Také v pálenici to nebude žádná sranda, protože trnky má gde gdo a zehnat ten nejslepší čas na pálení nebude jednoduché. Když néni – zle a když je, také zle. Nejvyšší nás má občas pořádně u prdele, abysme nebyli tak spovýkaní, že ano.

Trnkobraní

Trnkobraní

Trnkobraní

Trnkobraní

Trnkobraní

Trnkobraní

Trnkobraní

Pozdrav z Valašska – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Květen 10, 2018

Zdravím všechny srdečně a zvlášť ty, kteří to teď asi nejvíce potřebují, Vladimíra a Mimózu. :-)

Tak vám posílám pár fotek na téma „Jaro na Valašsku“. Počasí je samozřejmě bláznivé a připomíná více červen než duben, ale moc krásné a zvykli jsme si na to velice rychle. Na závěr si dovoluji poslat odkaz na moji úvahu o oslavách osvobození na mém blogu, na který nemám sice vůbec čas, ale prostě mi to nedalo.
Tak se tu mějte všichni fajn a brzy nashle. :-)

Valašsko

Valašsko

Valašsko

Valašsko

Valašsko

Valašsko

Valašsko

Valašsko

Bagr jako jeřáb – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Březen 7, 2018

Bagr se jako jeřáb občas využívá. Ovšem není k tomu určený a dříve, podle bezpečnostních předpisů, bylo toto používání přímo zakázáno. Ovšem, znáš to. Často jsme to na stavbě porušovali. Já jsem měl jeřábnický průkaz a příležitostně, když na stavbě byla „těžká montáž“, která montovala železobetonový skelet, jsem na něm dělal. Abychom si ušetřili práci a do pater si naházeli palety se zdícím materiálem a nemuseli to pak dvakrát překládat na kolečka a tahat se s tím. Taky jsem pak tím jeřábem dopravoval na střechu keramzit na spádové podsypy a beton v bádiích. Zažil jsem s tím spoustu humorných, ale i přímo hraničních situací, při kterých hrozil velký průser, protože ne vždy se ty předpisy dodržovaly… Ono, sedět v MB 1030, který okopíroval francouzský POTEIN, ve třicetimetrové výšce, při výkyvu i více než metr, nebyla žádná prdel, protože lano mělo taky třicet metrů a udržet břemeno, třeba dvoutunový panel, při přesunu v klidu, tak abych chlapy nehonil po stavbě, nebylo zrovna jednoduché.
No a předevčírem jsme „jeřábovali“ s bagrem a se synkem. Kladli jsme kanalizační propustek z rour, které měly skoro 800 kg. Naučil jsem je Toma na autě vázat, aby ho to nepřipleštilo, a já to dole kladl. A jak vidíš, ještě jsem to úplně nezapomněl. 🙂 )))

S Tomem

S Tomem

S Tomem

20180228_083706

Cestáři

20180228_083713

Cestáři

Lidi, jak je? – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Říjen 17, 2017

Itálie

Já žiju v rámci možností celkem spokojeně, i když život a okolnosti mne nijak nešetří, a kdyby člověk neměl celoživotní trenink, tak by už musel být těžký alkoholik a mnohý by si možná už aj hodil mašlu. Ale o tom psát nechci a ani nebudu. Protože furt to není tak hrozné, jak když několika mým blízkým známým umřely tragicky již dospělé děti, nebo když člověka postihne opravdu vážná choroba. Já tvrdím, že dokud si budu moct dojít sám na záchod a nebude mne nikdo muset krmit, tak je na světě dobře a raduju se z každého dňa. A když všechno klape a dlouho mne nepostihne nějaký trochu vážnější průser, tak jsu nervózní, protože je jasné, že se brzo něco vysere. 🙂 Ale už dávno jsem si zvykl na to, že problémy jsou na to, aby se řešily, a člověk by neměl být nasraný na to, co se nedaří a nepodařilo, ale radovat se z toho, co má a co mu bylo dopřáno.
Před třemi týdny jsme se vrátili z cestách po Itálii, kde jsme byli skoro čtrnáct dní. Byli jsme hlavně na pobřeží Amalfi, na Capri a vraceli jsme se přes Gargáno a Vieste. Najel jsem 3900 km, takže to byl docela záběr a víc než týden jsem se pak dával dohromady. 🙂
Trochu mne trápí, že moje kamoška Vikina už začíná silně brnkat zadníma nohama a asi nebude dlouho trvat, kdy si sedne úplně. Jak teď přetěžuje přední nohy, tak jí začaly otékat, protože má asi artrózu i v nich. Byl jsem s ní v pondělí na veterině a po injekci a antibiotikách se trochu popravila, ale myslím, že to nebude mít dlouhého trvání. Aspoň rok, kdyby chtěla vydržet, ale to nemáme nikdo v rukách, stejně jako u lidí. 🙂
Tak se mějte fajn a hlavně ať vám slouží zdraví!!!

Z lesa

A zahrady

Zlatá neděle od Jury Sedláka

Posted in Ze selského dvora by ondys on Únor 15, 2017

Možná se zeptáte, proč ten název, ale pro mne to byl určitě významnější den, než poslední neděle před Svátkama, kdy po sobě lidé šlapou v obchodech. Aby ve většině případů nakoupili naprosté zbytečnosti a učinili tak své bližní v nejbližší době šťastnými.
Jak k tomu tedy došlo. Kvůli lyžovačce na svazích mi nějak nevybyl čas na moji velmi oblíbenou zimní činnost – běžky. Minulé dvě zimy to bylo u nás se sněhem všelijaké, tak jsem se rozhodl, že prostě MOSÍM někam zajet. Ale k běžkám patří smrky zachumlané do sněhu a sníh ve stopě a ne aby to člověk mydlil v nějaké sračce a ve sjezdech běžkama ohrrrňál šutry.
A protože všichni předpovídači hrozí, že zima už byla, učinil jsem rázné rozhodnutí. Když do hor, tak u nás, na Moravě, do těch nejvyšších! Takže Jeseníky a Praděd. Aby to nebylo tak jednoduché a poměrně dlouhá cesta byla odměněna patřičnými zážitky, rozhodl jsem se přibalit i sjezdky. Protože, jak jsem zjistil při studiu situace na netu, udělalo Červenohorské sedlo, odkud jsem plánoval vyrazit, kus práce a pořídilo čtyřsedačku a sjezdovky nevypadaly vůbec špatně. Vzhledem k severní orientaci a nadmořské výšce mohly mít i slušný sníh. Moje předpoklady se vyplnily!
Ráno jsem si přivstal. Už o třičtvrtě na pět jsem vyrazil při světle mobilové lampy nakrmit zvířata a pak připravil čaj a svačinku. Pak už jen nakufrovat lyže a lyžáky a za dest šest jsem už startoval auto. Těch cca 160 km uběhlo s ČR-Dvojkou jak nic a za dvě hodinky jsem už parkoval na poloprázdném parkovišti. Zakoupil jsem seniorský skipas na tři hoďky za tři stovky. Popil jsem trochu čaje s rumem a hodně před půl devátou už visel na vleku směr Velký Klínovec. No – lyžování velká paráda. První hodinku nás na sjezdovce bylo pár a i tu další jsem prakticky bez přestávky jezdil nahoru a dolů bez čekání na vleku. Sníh byl sypký a tak jsem si vychutnával skoro celou šířku sjezdovky téměř bez překážek. No ale hlavním cílem dne nebylo flákání na sjezdovce, ale dobytí nejvyšší hory Moravy ze „severozápadní strany“. 🙂

Tak jsem to kolem půl 11. zabalil, v autě doplnil trochu kalorií a nějaké ty tekutiny, nasadil běžky a frčel do mírného kopce furt pryč, co dech a titanem vyztužená noha dovolila. Zanedlouho jsem, už po několikáte, děkoval doktorům a Nejvyššímu, že všechno zařídili tak, jak zařídili. Dokonce jsem začal trochu sledovat i „skóre“. Tedy borce, které jsem cestou nahoru předjížděl i ty, kteří mi zase dávali na prdel. Samozřejmě, že jsme nezávodili, ale člověka potěší, když těch, které jsem míjel, bylo výrazně víc. 🙂 🙂
Sluníčko se neschovávalo, a tak jsem měl po cestě nádherný výhled, který vyvrcholil na vrcholu Pradědu. To moc popisovat nebudu, raději přikládám pár fotek. Ve vrcholové restauraci jsem se odměnil jedním větším bylinným Pradědem, malým pivkem a zelňačkou a moc se nezdržoval, protože cesta dolů byla sice s kopce, ale stopa byla tvrdá a ledová. Cestou nahoru se mi zdálo, že budu často zouvat běžky a chtěl jsem dojít za světla. Naštěstí to nebylo tak hrozné. V 16.30 jsem už dopíjel zbytek teplého čaje z termosky, snědl jabko a startoval zpět – směr Zlín.
Nádherný den a na skorodůchodce i slušný sportovní výkon. 🙂 Nijak jsem nespěchal, ale i tak jsem byl doma něco málo po sedmé večer. Čekala tam na mne Vikina, která se sice těšila hlavně na svoje oblíbené granule, ale já měl zase v lednici vynikající slepičí vývar. Samozřejmě, z vlastního „dochovu“. 🙂

To tedy byla moje „ZLATÁ NEDĚLE“!

Červenohorské sedlo

Červenohorské sedlo

Diváci u sjezdovky

Diváci u sjezdovky

Cestou

Cestou

Po cestě

Po cestě

Praděd od Švýcárny

Praděd od Švýcárny

Poslední kilometr

Poslední kilometr

Skupinové foto

Skupinové foto

Praděd

Praděd

…a děd

…a děd

Zpátky domů

Zpátky domů

Pozdrav z Luhačovic – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Červenec 11, 2016

 

Předně – srdečný pozdrav všem! Jako rekonvalescent jsem si dopřál ten luxus, že jsem se oddal částečnému lenošení, které jsem porušil pouze věcmi nevyhnutelnými. Jako je poklízení králíků a slepic, občasné sečení trávníku a hašení pracovních problému pouze do té míry, aby mne nenavštívil exekutor. Většinu času jsem trávil převážně činnostmi, které mne baví a více než kdy jindy jsem se řídil heslem „co múžeš udělati dnes, jistě můžeš udělat i příští týden, nebo měsíc“. Někdy se tak podaří, že mnohé věci se vyřeší tak nějak samy, nebo člověk zjistí, že věci důležité se za nějaký ten čas stávají banálními a nemá smysl se jimi zabývat. Jednou z těch činností, která mne tedy stále ještě baví, je i občasná návštěva virtuální hospody „U Vladímíra“ s tím, že si „sednu a ani nemukám“ a připadám si tak trochu jak v v plášti neviditelnosti a usmívám se pod fúsama, že já možu poslouchat a nikdo, včetně hospodského, o tom nemá ani tucha.
Poslední měsíc jsem skoro celý strávil jako lázeňský pacient v nedalekých Luhačovicích. Dal jsem si za cíl, že při odchodu, spíše tedy při odjezdu, „zlomím berle“, jak pověstný pacient v Piešťanech a bude ze mne zase „zdravý člověk“. Tedy – zdravý co se nohy s titanovou kyčlí týče.
Přiznám se, že jsem byl v lázních poprvé v životě a dlouho jsem váhal, jestli vůbec mám jet. Protože „moc práce… a kdo poklidí zvířata… a zaleje kytky… a bude hasit pracovní požáry… atd atp“.
Ale když jsem viděl v nemocnici kolem sebe některé spolupacoše ve stavu, do kterého bych se nikdy nechtěl dostat a i na sobě jsem cítil, že je to přece jen o něco horší, než těžká, čtyřdenní rýma, objednal jsem ještě z lůžka pobyt v hotelu Palace a uhradil nemalý nevratný rezervační poplatek a o něco větší doplatek na „čtvrtou hvězdu“. Vzhledem k tomu, že jsem tam strávil celé čtyři týdny to však nepovažuji za špatnou investici, protože zbytek uhradila pojišťovna a člověk byl přímo v centru všeho dění. To „dění“ v lázních má několik podob. Ta primární, tedy alespoň pro mne, jsou léčebné procedury, které jsou v „Paláci“ tak říkajíc pod jednou střechou. Další pak ochutnávka léčebných pramenů spojená s prohlídkou lázeňského centra městečka. Zajímavá různorodá architektura budov z období první poloviny minulého století je umocněna udržovanou pestrou parkovou úpravou, ale hlavně – nádhernou přírodní scenerií kolem údolí. Hradby lesů se prolínají se stromy solitérními, v pestré druhové skladbě a připomínají scénu nádherného přírodního divadla, kde většinou v poklidu korzují hlavní aktéři lázeňské divadelní hry. Není nad to, sednout si někde na lavičku do chládku a pozorovat to nádherné, živé divadlo. A nemusí to být pouze lavička v parku. Spousta letních zahrádek skýtá místo k odpočinku a občerstvení návštěvníků po tvrdé, celodenní dřině v různých těch koupelnových, masážních, nebo jinak léčebných místnostech. A věru – odpočinku je třeba. Protože jedna z nejdůležitějších léčebných procedur nastává po večeři. To se lázeňští hosté uchylují do specielních léčebných center, které sice nehradí pojišťovna, ale bez kterých by léčba nemohla být nikdy dokonalá. V budovách sice méně architektonicky výrazných, než třeba pověstný Jurkovičův dům, ovšem o to více zajímavých tím, co se děje uvnitř. Jedním slovem – zázrak! Nechápu, že tato místa už dávno nefigurují mezi místy, které skoumají experti všeho druhu. Protože chromí houfně odhazují berle, ze sedmdesátiletých neduživých starců či vrásčitých dam se stávají mladíci a křepké děvy, z tváří rázem mizí chmury všedního dne a všem se rázem vyjasní tvář, rozzáří oči a sály jsou rázem plny rozesmátých bytostí. A čím více se malá ručička blíží dvanáctce, tím více mají ti dříve narození pochopení pro nastupující mladší generaci, dusot diskotéky je nepřívádí k šílenství a barevné účesy přítomných děvčat nejsou šílené, ale milé a důchodci, řekněme korektně – senioři – s nimi často křepčí ve společném houfu zapomínajíce na své léta i mnohé neduhy. Jak říkám – zázraky se dějí a nemusíte za nimi ani do Lurd. Sice jsem si občas vzpomněl na reklamní uvítací nápis v jednom valašském podniku, který se snažil nalákat hosty něčím ve smyslu…, dámy, račte vstopit, neboť u nás jsou všechny ženy krásné. Všeci sú ožralí a je tady tma…
Luhačovice jsou prostě městem zázraků! I já jsem nakonec svou „berlu zlomil“ a odhodil ji do kufru auta a obejdu se i bez špacírky. Obé uschovám doma do kouta a nechám pro případ, kdy budu muset na úřadě vyřizovat nějaký složitější problém, nebo pojedu na stavbu projednávat nějakou tu drobnou reklamaci. Oni jsou pak na vás lidi přece jen tak trochu milejší a svět je přece jen přívětivějším místem k životu.

Vily pod lipami

Vily pod lipami

Hotel Palace

Hotel Palace

Park k lázeňskému náměstí

Park k lázeňskému náměstí

Jurkovičův dům

Jurkovičův dům

Společenský dům

Společenský dům

Kolonáda

Kolonáda

Hlavní třída

Hlavní třída

Hosté

Hosté

Vodoléčba

Vodoléčba

:) Taky léčba

🙂 Taky léčba

Dieta

Dieta

:) )))))))))) Zas mám děsnou sílu

🙂 )))))))))) Zas mám děsnou sílu

U nás na vsi – od Jury

Posted in Ze selského dvora by ondys on Duben 29, 2016
U nás na vsi

U nás na vsi

Domácí mazlík (poslal jsem Jurovi mailem video s australským bushmanem a jeho oblíbeným krokodýlem) je jistě zajímavý, ale já si pod tím pojmem představuju přece jen něco jiné a dávám přednost raději (fence) Vikině, nebo jdu na dvůr pozorovat slepice, které vždycky utíkají ke mně, jen mne uvidí. Kohout je za to na mne nasraný i když se mu do práce nepletu ani v nejmenším. Ale i z tohoto pohledu je jasné, co je v životě „slepic“ prioritní! Žrádlo má před sexem jasně navrch! I když je pravda, že slepice přede mnou už dávno přičapávat přestaly, protože poznaly, že mne v tomto směru opravdu nepřemluví! 🙂 Králíka má teď jenom jednoho – tedy jednu samicu, která také zatím jenom čeká na svého oplodňovače. Samca jsem živil celou zimu, ale když měl na jaře odvést svou práci, spadl z ní a zjistil jsem, že nějak není v pořádku. Také měl už skoro pět roků, tak jsem mu dal příležitost vyniknout v omáčce se smetanou. No a jedna samica dostala kokcidiózu a druhá nějakou vyrážku na kůži. Tak jsem jim také ukrátil žití.
Mi dělá radost, že se zase vrátily do hnízda ve chlévci vlaštovky. Ne jiřičky, ale klasika vlaštovky s červenými líčky a vidličkovým ocáskem s dlouhými pérky. Nejdříve se mi zdálo, že přiletěla jenom jedna, ale teď tam poletují kolem hnízda tři. Tak doufám, že opět zahnízdí a vyvedou dvakrát mladé.
Noha je stále lepší a lepší. Už často používám jenom jednu berlu, jenom na delší štreky používám obě, abych tém „hmoždinkám“ v kostech přece jen dal ještě trochu klidu aby mohly požádně do těch kostí zarúst. Taky jsem už nachystal na zahrádce záhonky a okopal a dosadil jahody a nasadil řádeček petrželky, mrkve a cibule jenom tak do polívky. A přichystal záhonek na nejdůležitější plodinu – rajčata. Na ty je ještě čas, stejně jako na okurky. Pěkně sílí stromky angreštu a keříky rybízu, takže myslím, že bude na ochutnání i dost drobného ovoce. Trnky, ale vlastně všechny stromy letos kvetou jak hlúpé. Samozřejmě, s nynějším chladným a deštivým počasím asi spousta květů odejde, ale snad tam aspoň něco ostane do bečky.
Samozřejmě se také pořád bavím našim fotbalem, jako divák, ale furt tomu ještě tak trochu pomáhám ve výboru. Člověk se setkává s lidmi, kteří za vším nevidí jenom prachy a udělají i něco jenom tak „pro věc“ – zadarmo.
Jinak mám štěstí, že jsem na to nezůstal sám. Kluky vidím skoro každý den, než jdou do práce, a nejstarší dcera z prvního manželství se také často zastaví. Dcera v Praze volá a jezdí dvakrát za rok na návštěvu a já se tam občas při cestě do Prahy taky stavím.
Předevčírem mi volala neteř, že umřel brácha ve Cvikově. Byl jedenačtyřicátý ročník, takže žádný vysoký věk a ani zatím nevím, na co vlastně umřel, ale od smrti své manželky, na kterou byl dost fixovaný, jsem měl pocit, jako by se mu nějak přestalo chtít žit. Pohřeb asi dělat nebudou, tak jsem rád, že jsem se tam ještě loni zastavil. My jsme měli stejnou jenom matku, takže byl vlastně „nevlastní“, ale měl jsem ho z celé rodiny nejradši.
Trochu jsem se rozepsal, Vladimíre, ať si počteš a přijdeš na jiné myšlenky.

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

U nás na vsi

Pozdrav – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Březen 17, 2016

Zdravím všechnyy vespolek a nejvíce tebe, Vladimíre. Opožděně také přeji pravidelnou stolici, pevné držáky na moč a nerušené spaní k narozkám! :-) Mám se lépe než na dovolené. Od pondělka kolem mne poletuje plno bab různého věku, žrádlo mi nosí až do postele, umývají mi záda a dokonce jsem nemusel ani na hajzl, protože chcanky mi odnesou a dokonce pochvalně pokyvují, když jich bylo dostatečné množství. Noťas mám v posteli a ani o otop s nestarám. A představ si, že dokonce po mne za to nikdo nechce ani korunu. Naopak – zašili mi kúsek od řiti ještě dvě tyčky jakéhosi železa, snáď titanu či co. :-) Tož se opatrujte. A posílám z toho hotelu origoš „selfíčko“. Tři hodiny po operaci. :-)

Tož tak :)

Tož tak 🙂

Toskánsko – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Září 19, 2015

Tak jsem přemýšlel, jak to zaonačit, abych tě, Vladimír, příliš nezatěžoval, ale abych se tady, v té naší virtuální hospodě, mohl tak trochu podělit o své zážitky a dojmy z cest po Toskánsku, kterých jsu, samozřejmě pořád ještě plný. No, momentálně jsu plný spíš točené jedenáctky Kozla a horkého morku z hovězích kostí s chlebem, a trochu aj burčáku z vína, ale toho se co nevidět, nejpozději zítra ráno, tradiční cestou zbavím, ale ty nádherné dva týdny v palici zůstanou až do té doby, než mi zatlačíja oči. :-) No a rozhodl jsem se, že nebudu líný a pokusím se také o nejaký ten Blog a tam to ze sebe budu postupně dostávat a snád to bude nekoho bavit a snáď to také bude aj nekom k užitku. A fotky že hodím na tú paradejku, nebo po česky „rajče“ a gdo bude chtět, tož sa podíve a gdo né, tož nechá tak.
V souvislosti s Itálií se mi vždycky vynoří „dongio“. Osobnost, kteerá určitě ovlivnila nejenom mne a člověka nemusí opravdu litovat času, který v jeho společnosti na kompu strávil. Ale opravdu nelituju ani většiny té „reflexácké anabáze a nasledného navazujícího JXD. A nejenom proto, že jsme byli o pěkných pár roků mladší.
Takže, kdo chce, ať mrkne tady:
http://blog.idnes.cz/admin/c/477348/preview-page.html
No a fotky můžete vidět tady: http://jurcak.rajce.idnes.cz/