Vladimír Ondys – Z konce světa

Sestra – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 1 listopadu, 2019

Náhodou jsem na iDnesu narazil na rozhovor s hospodářem krajinné oblasti…, jak se jenom jmenuje…, ehm…, prej krajina zahlcená turisty, hlavně bratry Poláky, valy autobusů, zátarasy aut, uch, ach… Andršapach. Blbej, ale vzpomněl jsem si. Posléze, ani ne náhodou linknul rozhovor, kde jinej správce fiktivní krajiny zvané Český Ráj lál a lál, následoval dokumentární film o krajině té uváděné hercem Táborským, který tam byl i nebyl a jeho podmanivým hlasem. Nádhera!

Tak. Měl jsem to štěstí, že jsem většinu těchto míst navštívil těsně před návalem turistů, mé malé mohoucnosti…, a vůbec, před touhle imigrační kyselinou a sebekritickou sodou. Paříž, Řím, Bavory před 4-5 mi léty…, i letošní Brusel byly moc pěkný a milý. Z centra k Atomiu a Mini Evropě je to kus metrem, uprostřed cestujících všech barev pletí, mimochodem, indické rodinky samozřejmě myslím i děti, fakt z nich vyzařovala pohoda, manžel jedné místní Belgy vypadl Ericu Claptonovi z oka, fajn. Vstřícně cestujme hromadnou dopravou! Tu černá holčina jak uhel, tam párek míšenejch i pražský metro už bývá podobný. A pak Bum, Duc, Bác…! Nemyslím, že bychom si nevážili svých hodnot, stejně jako oni! Hmm…no nic! Andršpach i Čeký ráj jsem zažil v pohodě.

Například Miláno? Před vstupem na tu jejich fakt dech beroucí katedrálu nás už před 4-mi léty brali karabineri pěkně zostra. Den před tím jsem notně požil a pak mi u památníku Olympiády fakt olezlí černí bratři solidárně nabízeli drogy (spěchal jsem na sraz sjezdu).

Víte, mám sestru. Ta mrcha je mladší, chytřejší, bohatší, sice obézní, po Černobylu jí vypadly vlasy i obočí, všechno ostatní narostlo, ale dodnes má problém adorovat autority (což diagnostikoval jen její starší bratr). Mám ji rád, ač prozatím ještě není babičkou, dokázala vyšplhat na všechny tý blbý věže Florencie, všude tam, kde já se jen pinožil, prošla, jsa snad královnou celou Itálií včetně Sicílie, půlkou Afriky, Dubají i jihem Francie. Jak závidím! Navíc cestuje s podobnou zámožně šílenou dobrodržkou autem, lodí, letadlem, manželové staví motorky nebo hrají golf…, a Já?

No? Už mám 3 šťopičky v sobě… Karla neposlouchám asi 100 let. Prezidentskej projev jsem vyslechl beze zvuku, přitom koukal na porno, pak u internetovýho rádia usnul, aniž bych se udělal. Fakt miluju Gotta, volím Myloše a mám ho čím dál více rád…, naťukám, co chcete, vždy víte, mám zásady!!!

Až tam nějakej tympán kolem 5-tý ráno v inet-rádiu blábolil… Jako, že jedna sorta lidí mluví o nápadech, druhá o tom co se děje a stalo, třetí o lidech…

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Sestra

Gent – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 29 září, 2019

Za oponou tlustých střev mraků, za popíráním cecíků anorektického slunce asi fakt bude světlo Beránka božího. Větry Atlantiku! Soudobá neutrální vůně západu, doufám, že i nás Slovanů. Šero, tmavo nad stíny katedrál. Tupá mysl, nenápadný hlad, smrad hnátů vlastních, pfuj. Barokní oblaka nad krajinou Belgů, po 13 – ti hodinové cestě. Cizí duše AdiDaSek prý v pohodě a domělém smrádku! Poznávací zájezdy. Ač úchyl, obecně mě nic nenutí masturbovat psaním. Budu fetišistou a lékařem vlastní duše, když tohle dokonám? Jé…! …to je blbost. Krása blízko k tělu má?… Jinak pohodlno Všem?! Aha?!

Lýtečkem v lodičce i těch botečkách se tiskla mladinká černovlasá, snad Španělka, možná Italka, k neoholenému sympatickému samci. Láska!? Holce bylo zima na nožky, nabídl jsem páru mý moaré tričko natáhnouti na nožky své, řečí těla i anglicky…, smáli se. Po tlamě jsem nedostal. Chladno v Bruggách na konci května.

Šup do Gentu. Bratři Van Eyckové, a hold jim vzdaný majestátním sousoším. Prý jedna z kultovních maleb středověku v katedrále sv. Bavona. Gentský oltář! Fotografovat zakázáno! No, nějak jsem musel ikonu bléjsknout bez v flashe. Podobně jako Třebechovický oltář, i jinak porůznu. Relikviář sv. Maura ani náhodou, korunovační klenoty jsem ještě neviděl. Ono, pěkně zachycená krajinka, květinka, zvířátko i člověk bejvaj fotograficky vděčnějším objektem než podobné relikvie. Gent je samozřejmě moc krásné město.

Často mívám pocit, že už mě nic nepřekvapí, Kavka o tom napsal román, Pasoliniho uvlékali, 27. sedmiletí rockeři nepřežili šedesátky, Lennona zavraždil fanatik. Nebarvěte ptáčata, neprospějete oběma stranám, ale někdo to přeci vyslovit musí, a měl by! Prý i umělci se musí uživit, i kdyby na hůl na psa nebylo. Ani nebudu psát, co vás překvapí zaručeně…, navíc v památce Dne Svatého Václava.

https://www.youtube.com/watch?v=sxo0OJkbaMY

 

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Gent

Jo? – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 31 srpna, 2019

Jsem věřící ateista v létech. Starej chlap. Prej ošklivej jako Bukowski. Žádnej rocker, spíše skrčenej připosranec. Tak si popíjam u baru, kde ani nemaj bar, bo je to velmi seriózní podnik, avšak co…, my rockeři s nadhledem…, uděláme, aby se skutečnost stala iluzí? Dal jsem se do hovoru s jedním profesně známým, a tak po skleničce a další…, tam přikvačila nějaká malá, nepatrná, fakt kulturní a hezká babizna (blondýna) kolem třicítky a mrskala cecky o bar a zvláštně koukala na mně. Hm, drogy, nebo co? V černém úboru. Odbyl jsem ji. Když jsme s kolegou dopili, zjevila se opět. Zasunul jsem ruku za blůzu a sáhl na cecek, hned pod halenou svlékla druhý ramínko. Podotýkám, oblečení a za barem v docela prestižním podniku! Letní tepláky, nebo co měla na sobě. Já blbec jí řekl: „Takový malý?“ Už dávno jsem neměl ženu… Jo, na pár vteřin jsem ji prstíkem prohrábl kundu…, před lidma a za barem, ale zkušeně a nenápadně. Dej mi sama ochutnat. Pomohl jsem jejím ukazováčkem…, ruce měla něžný jako panenka…, a drzá opice ten prstík ukázala servírce, kterou znám léta a i opilému mě naleje…, no, neolízni to… Já se do tohohle baru chodím dorazit a pak jdu spát, no…, brutálně se mi postavil…, že, kde a jak to udělat? Potěžkávala kládu mýho osudu i chcaní. Tak sladká! Erekci jsem prokouřil v přilehlé zahrádce. Půjdu domů, klikatičkou cestou šílenství. Byla stále tam. Chlapy, kterým jde z tlamy smrad chlastu a cigaret baby nesnáší. Ovíjíme se! Líbali jsme se šíleně ve stavu beztíže. Nevím jak ona, ale já chvílemi viděl Všechno…

V Bruggách – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 23 srpna, 2019

„Vylezeme na věž, na vyhlídku?

Vyhlídku na co? Na to, co je tady dole? To přece vidím odsud.“

Poměrně kultovní hláška z prý Béčkového filmu – V Bruggách. Na film mě upozornila Mimóza, přibližně týden před tím, než jsem tam měl vyrazit. Na filmy nekoukám, ale několik podobných šíleností britských popíračů obecného humanismu jsem už viděl. Ovšem vykonstruovaná nechutnost v žánru „Noire Hardboiled school“ místy zaujme až dokonalým vystižením atmosféry i génia loci magického města. Bizarní kecy obou hlavních hrdinů, nájemných vrahů a vizuální doprovod místy téměř dokonale nahradí turistického průvodce. Například rádoby přízemní dialogy a působivě snímané záběry před triptychem Hieronyma Bosche – Boží soud – v muzeu Groningen, anebo Bazilice svaté krve Vás dostanou. Postavu staršího zabijáka hrál Brendan Gleeson, irský herec velkých vedlejších rolí. Mimo jiné si zahrál i ve filmu Statečné srdce, anebo ztvárnil postavu opravdu zlého a ukrutného křižáka Renauda de Châtillon ve velkofilmu Ridleyho Scotta Království nebeské. Tenhle křižák je reálná postava a byl to opravdu zlosyn a kruťas, kterému před křesťanským králem Jeruzaléma, knížaty a ostatními místodržícími po prohrané bitvě u Hattínu setnul hlavu sám Saladin! Tím chci jen demonstrovat sílu internetu (naštěstí jen netu), poněvadž, jak jsem vygůglil: Ten padouch Renaud byl opravdu pradědečkem Svaté Anežky české.

Byl jsem zhruba mezi posledními sedmi, kterého odmítli vpustit na věž Belfort, ani Bosche jsem v muzeu neviděl, no, poněvadž Belgové slavili Letnice a většina atrakcí měla otevřeno do 13 hod. Vůbec nevadilo…, probíhala tam úchvatná oslava…, rytíři na koních, alegorické vozy tažené belgickými chladnokrevníky, výjevy odkazujícími na křesťanskou mytologii, volek v zápřahu, který táhl dějiny, svět, ba co, vesmír…! Faraon, Ježíšek, Panna Maria, Svatí, a tak…

Počasí nebylo nic moc, ani májové průvody už tady neslavíme, a co bylo dál? Ztratil jsem SD kartu. Propluli jsme grachty, loděnka se otáčela se okolo sochy Van Eycka (live kafe jsem si dal na souši), a pak nic…

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

V Bruggách

Laudane III – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 16 srpna, 2019

Kde jsi zase byl, mamlase?

Výsosti, pobíhal jsem okolo králíka. Víte, vyměnil jsem pár zlaťáků za ty bláznivé papírky a zakoupil kouzelnou krabičku, která umí sama malovat.

Ukaž! Hm, divná věcička, tak mě s ní namaluj. No a koně, koně si obstaral? Můžeš i jednoho pro sebe. Zahýříme v tomhle divným městě, ostatně, prej mým rodným, jak troufale díš. Já jen, abych vypadal majestátně, když už jsme uhastrošení jako tihle blázniví domorodci. Botky? Proč ne, ale v těchle rozplandaných kamaších, ustřižených pod koleny si připadám jako nahý v trní. Podobně košile bez rukávců. Jaká potupa!? Prosím tě, Laudane to je asi kašna, voda je posvátná, okolo jsou lidé i jejich malí lidé, prosím tě, neumývej své ohanbí na veřejnosti. Dobře, já vím, že je to normální. Ale časy se mění. Znám tuhle špráche.

„Lidé, omluvte ho, je to místní blázen.“

Ovšem velice případně hovoříš o těch povedených tiskovinách. Bůh i ďábel! Já vím, co mi chceš připomenout. Fotra tu moc nemusej. No, On potřeboval tyhle papírky, jako ve stříbrných a zlatých, tak posvětil takovej malej pogrom. Prej jsem křtiny probrečel a taky se posral, pak smrděl, asi vím proč. No, po mámě.

Ano Pane, ale budou tady další, jiní, vlastně byli, a Pane, věřte mi, byl to fakt mazec.

Brr, naskočila mi husí kůže, normálně jsi mě vyděsil.

Proto běhám kolem králíka.

Sakra, o čem to pořád meleš? Jo, tomu Číňanovi, jak jsme kupovali ty podřadný hadry, nechutný, plesnivý škorně, jsi zaplatil?

Ano.

Jsi blbec!

Kde se tu sakra berou? A vůbec, stejně tě proženu ostružiním, pošlu na preventivní prohlídku k mistru katovi. No, zři! Takoví dva hezcí lidičkové. Muž a žena. Vidíš je? Adama s Evou? Stejně vyoblečení, pěkné čepičky, opásání, napodobenina meče pevně trčí kolem boku. Hele, dokážu pochopit tvou slabost pro lepší polovinu lidstva, hlavně tu svou živou imitaci nech zastřenou kraťasy. Jak já se těším Domů, i když, alespoň se nelišíme a splýváme s davem nebo stojíme.

Pane, Vy a s davem? To přeci nejde…

Dobře tedy, kde máš toho králíka?

Povedu Vás.

Tvá drzost nezná mezí, mučeníčku stejně neujdeš, ale OK.

Né, do očí nééé…

Laudane, prosím tě, nepruď, cestou do kopce!

Ha, fakt králík?! Ježíš, ten je hezkej.

Pane, neberte slova božího nadarmo.

Pravdu díš, ale je fakt rozkošnej.

Namaluj mě tou krabičkou…Laudane, nebudeš takovým blbem, za jakého mě máš…

Tolik opilého lidu jsem v životě neviděl, sežeň šťopičku…, pojedem z kopce dolů a bude máj.

Co je to za stodolu, slouho?

Krčma, Pane…, poddaný je prý Talián a…

Stačí, stačí: Come stai, Bella Bellissima? Podej nám tekutiny, voděnky, piva žitného, pálenky zarputilé, nebo něco jako todle, prostě nás napoj, cype. Laudane, tohle je nesympaticky zamračenej poddanej kapučíno, ovšem tahle sladká voda je veskrze báječná. Znáš jejich písmo?

Coca-Cola píšou.

Hm, to je jedno Laudane, ale fakt hustý. Co je to za krále? Nejsem to já? Bez koruny, meče, co to třímá v ruce? Kdo to je?

Pane, ten chlapík se jmenoval Albrecht Dürer.

Hmm, plyny z dutiny břišní jdou mi hrdlem ven…, asi tě nepopravím, je mi fajn.

Pokročme, slouho… Nuda, kamenné hrady, místo střílen zasklené díry, divnej folk a začínaj mě bolet nohy. Co? Koukej Laudane, arci dílo samotného satana kříženého třemi papeži tančícími během konkláve! Co to je?

Zase Jürgen Weber, Ehekarussell, Pane.

Laudane, ty vole, to je bomba! To chci mít doma!

Nerouhejte se, Pane, nebo tady budeme strašit dalších 600 let.

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Laudane III

Nedopsaná – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 12 července, 2019

Tropy odezněly. To je ale blbá věta. Jako bych psal o konci nějaké symfonii. Hmm. Včera jsem se lízl a dneska nemohu předstírat práci, něco málo musím fakt oddělat. No nic. Tropická vedra mi vnukla myšlenku vyprat lůžkoviny, že budou skvěle schnouti. Nemyslím povlečení, přímo jsem do pračky naládoval velký polštář, následně malé polštářky, deku, má duše se nakonec do bubnu Boschky nevlezla…, jednak došel prací prášek a jak nějakej říkal, některé skvrny nejdou odstranit bez porušení podstaty materiálu.

Už delší dobu mívám nutkání popsat jednu věž, kterou jsem dlouho opomíjel, ač byla podstatnou součástí topologie města, ve kterém jsem strávil téměř pětinu svýho přízemního bytí. Ano, Věž nové ostravské radnice. Vlastně, zřejmě mi tuhle asociaci vnukl dr. Pichlík. Nemyslím tím zdokumentované houbové žně. Pokud si matně vzpomínám, mohu se ve své pomatenosti plést, kdysi psal něco o panu Filipovi. Já, když vidím Bazaly, absolvuju celou tu zvláštní cestu kopcem a trolejbusem do místní ZOO, tak se mi okamžitě vybaví, jak to celé popsal Ota Filip, nebo jeho alter ego, nevím. Víte, ono je to celé nějaké divné, až mysteriózní. Já od něj nic nečetl, stejně tak od pana Balabána, přesto, nějakej úryvek jsem přeci musel zaznamenat. Fakt, já naposledy do půlky přečetl nezáživnou biografii art-rockové grupy Yes, drahně před asi šesti léty. To, že si na pár minut položíte knihu na hlavu, ovšem vestoje, je doporučeno malými krůčky pohybovati se v kruhu, jejíž obsah do vás nějak vklouzne, vsákne, sublimuje do vědomí, či podvědomí. Tuhle blbinu prej vymyslel profesor Eco, říkal Bělohradský. Hm, asi mám štěstí. Věž ostravské radnice jsme zdolali společně s Mimózou. Jeli jsme výtahem a pár schůdků zu fuss. To ještě Bazaly nebyly zdemolované, pan Filip žil, a my nevěděli, co bylo dál…, což je taky blbost. Sice byla sobota, ani nezmiňuju pivo, smažák (za 6 korun), rumy v Baníku, jednou se mi i podařilo být tam neděli v 5:10, sraz u Baníku…

Vyhlídky a věže IV – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 13 dubna, 2019

Povedený kousek do sbírky. Na maják jsem jaktěživ nevylezl. Jo, často mi na něj kápne, ale tento byl skutečný a postavili jej v roce 1934 na ostrově Texel. Samotný ostrov je největší z Fríského souostroví, směrem od jihu k severu patří Nizozemcům, Němcům, Dánům a pak zase dojčům. Prý mluvit v Amstru německou řečí není ten nejlepší nápad, ale zde přece jenom existuje jakási spřízněnost s našimi západními sousedy. Jak my rádi okupujeme Chorvatsko, tak Němci ze severo-západu zbožňují tento ostrov. Slůvko okupovat nebo spíše vykupovat je plně namístě. Během brouzdání vlnami, bych se i okoupal, soutok Waddense a Severního moře byl koncem července nezvykle teplý, ale mám lepru – rozuměj rudé skvrny po celém těle, kromě prdele a noh, jako alergickou reakci na užívané léky – tak jsem opustil ztepilou spolucestující, která se hodlala v moři snad utopit a šel koupit svačino-oběd do místního Lídlu. Stejně jsem neměl plavky.
Wow! Náš Lídl je až neskutečně uspořádaný, nájezdy důchodců po ránu v den slev bývají upejpavě skromňoučké, běžný denní provoz, hezky česky normální, na rozdíl od tamějšího velkoskladu. Podobně masové spotřební orgie jsem v životě neviděl! Tak narvané koše nadrozměrnými baleními všeho možného i nemožného, snad vypukne válka nebo co, rozjívená uřvaná germánská děcka, střední generace rodičů, samí velcí dobře živení, nepříliš pohlední lidé, kteří snad chtěli rozebrat supermarket na šroubky a pak jej u kolektivního ohně uprostřed dun, opéct, sežrat a následně slavnostně vykadit. Pochopil jsem, že běžný Slovan je tady etnickou raritou. Já chtěl jenom pojíst bagety a kvalitního holandského jogurtu. Jogurt pod litrové balení nekoupíš, bagety naštěstí stejné jako u nás, pomazánečky v malých kulatých pixličkách, jako chuťovky, no nekup to, ještě obdobu našeho ovocného Jupíka, bo ty flašky mají dobře konstruovaný sací otvor a v busu se nepolijete, nepobryndáte. Vytáhnu 5 ojrodoláčů a valím ke kase. Ostentativně třímám bankovku, apaticky opřený o vlastně prázdný koš velikosti vany a soudě dle pohledů germánských bratří & sester si připadám jako exot, když vrhají směrem ke mně rozhodně ne opovržlivé, ale spíše mírně varovné pohledy. Černý pás frčí…, chtěl jsem napsat jako Michael Schumacher, než se vymlel na lyžích, což je samozřejmě nekorektní, poté mě napadl Ayrton Senna, což taky není ono, navíc jsem ho obdivoval – fajn týpek z jihu, Nikki Lauda, ten asi rovněž nebude tím pravým… Nicméně přicházím na řadu…, až teď jsem pochopil smysl oněch decentních grimas. Velká tabule nad kasou holandsky a německy hlásá, že hotovost neberou. Sice vypadám jako plážový povaleč, který si jen tak odskočil z hlubin moře a písečných dun, ostatní zpoza hor zboží nakupených v gargantuovsky obřích koších se solidárně šklebí, včetně manažera hypermarketu – jak jsem ho zřejmě správně otipoval, a který se jen těší, jak mi odejme můj minimalistický nákup a s předstíranou lítostí jej vrátí zpátky do úporně dobývaných a nájezdníky poměrně rozvrácených hradeb regálů. Mladej blonďatej prodavač za kasou, s úsměvem přilepeným na ksicht, ukazuje na ceduli, plácnu se po čele a z ledvinky zamaskované pod tričkem vítězoslavně vytahuju 4 karty zapouzdřené do obalů a tvářím se jako milionář na dietě. Co je komu do toho, že třetí je řidičák a čtvrtá občanka. Proti světlu důležitě porovnávám obě průhledné bankovní karty, protože se mírně liší jen odstínem, samozřejmě každá má jiný PIN. Kupodivu terminály nejsou contactless, takže ťukám kód, platba necelých 5 ojrodoláčů schválena. Anglicky do fronty za mnou hlasitě pronesu: Lidé, nenakupujte tolik a běžte si zaplavat. Odcházím krokem královským. Před chrámem konzumu chvíli přemýšlím, kde jsem zaparkoval své Maserati? Hluboce zamyšlen se vracím alejí kolotočů a pouťových atrakcí k „našemu“ autobusu.
Busy, auta i pěší dopraví na ostrov mohutné trajekty v barvách Pittsburgh Penguins během 20 minut z přístavu Den Helder. Velkou atrakcí, alespoň pro mě – suchozemce, je krmení houfů nalétávajících racků, kteří za kus žvance předvádějí fascinující vzdušnou akrobacii. Samotný přístav a město dokonce provozují mezinárodní letiště a jsou sídlem Akademie a Muzea královského námořnictva. Mimo to samotný přístav je hlavní námořní základnou nizozemského válečného námořnictva jejího Veličenstva, viz: foto. Zpoza skel autobusu jsem aspoň trochu koukatelně vyfotil ponorku ze 60. Let. Minolovka mi odplula kamsi do ztracena minových polí a dějin nezbytných marností.
Popisovaný obchod a pláže v dunách leží na západním pobřeží ostrova v městečku De Koog. Při pohledu mezi hřebeny písku, na karavany, stany, pár nevelkých hotelů pochopíte, proč se ti němčouři tak vehementně zásobují. Jednak disponují kupní silou nejvyspělejší země EU a taky proč nemít při kempování trochu komfortu, proč nevzdat hold obžerství a pivní výživě. Jak pravím, rychlá zastávka u moře s přehlídkou mnoha různých germánských pitoreskních typů: od anemických, bělolících, blonďatých víl, po divně zmustrované obrejlené stařeny se špičatým, chlupatým nosem, od normálních mužů bílé rasy, až po obtloustlé, lehce dementní chlapíky rozličného věku, vysoké starší pány na cestě k důstojně sveřepému stáří. Německo v přítomnosti a pohybu. Na severu Holandska. Děti na pláži vypadaly stejně jako všechny děti a mimo mořských vln a samotné vody převeliké, nekonečné je fascinovali mrňaví mořští ráčci zapouzdření ve špičatých ulitkách. Ti zaujali i mne. Chtěl jsem nasbírat pár mušliček. Placaté bílé, béžové, srdčitého tvaru byly prázdné. Každou z těch malých zakroucených obýval prťavý agresivní ráček. V příboji jich bylo plno. Někteří dokonce za přihlížení dětských diváků zápasili mezi sebou. Jeden drzej mě držel za ukazováček průsvitným klepýtkem, sám metr v luftě. Znechuceně jsem nájezdníka, jako před tím jiné, odhodil metr do moře a sledoval, jak si z toho nic nedělá a spolu s kámoši houfně míří zpátky ku břehu. Zřejmě na rozhraní písku a míst kam doklopýtaly vlny, nalézali nejštědřejší zdroj potravy. Takový Lídl pro mladé ráčky poustevníky. Přece jen jsem jednu prázdnou ulitu našel a konečně mohl být happy.
Ještě bych asi měl trochu popsat severní trasu z úchvatných skleníků v Orchideeenhoeve Luttelgeest do přístavu Den Helder. Teda, část, která vede po 32 km dlouhé, umělé hrázi Afsluitdijk a pak ještě jedna, ne tak majestátní, kratší, odděluje moře od umělého zálivu Ijsselmeer. Cesta kupředu, vlevo voda, vpravo voda. Krása poldrů! Několik architektonických nesmyslů, třeba: dvoje propouštěcí vrata, socha vodohospodáře, ministra, politika Cornelia Lelyho Vám zpestří dřeváky i svetřík…, koho má bavit psát tyhle cypoviny po 2 dcl vodky… Zduřte!

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Malej – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 23 února, 2019

ale Canón

Už pár let, vždy na sklonku jara, počátkem léta vyrážím na cesty za poznáním po celé Evropě. No, poněkud nadsazuji. Kvartál méně hulím, pochlastávám jenom 4x týdně, úporně skrblím, nikoho nikam nezvu, sedím, přesněji řečeno, polehávám nebo úplně ležím, abych neplýtval drahocennou energií a nemusel moc pojídat už tak celostně drahé, fejkové potraviny. Šetřím i vodou. Mýt se doma? Pche, jste přišli o rozum?! V práci sháním poukázky na pracovní nápoje, od vyvolených, kterým je zdarma poskytuje zaměstnavatel a v půllitrové petce minerálku pašuju domů. Na účet firmy se i myju. Zbytek mýdla nebo šamponového gelu se vždycky někde v rožku najde, v případě nouze používám Solvinu. Nohám, rukám smradlavý prášek nevadí, nehluboké šrámy v obličeji vyváží osvěžující pocit v oblasti kulek a okolí. Vousy oškrábu průmyslovým odlamovacím nožem módní žluté barvy. Šrámy občas hlubší, ovšem prudší krvácení zažívám opravdu jenom zřídka. Víkendy bývají těžké. V sobotu napustím dřez studenou vodou do výše asi jednoho cm. Nechápu, proč mnozí nájemníci nalepují na poštovní schránky cedulky: „Nevhazovat reklamu“. Berou sociálně slabým i tak málo kvalifikovanou práci! Stačí se naučit rozpoznávat slůvko reklama, pak k výkonu této bohulibé obživy nemusíte umět ani číst, pošťák z vás nebude, no co… Občas vybírám letáky z i cizích stránek. Jak už jsem předeslal, o víkendu přichází krize, chandra, žízeň a hlad. Ty měkčí namáčím v dřezu a vodu vysávám z papíru. V neděli nejen vysávám…, no, když mokrý papír dochutíte kečupem, trochou sole, opepříte, na Michelinskou hvězdu to nebude, ale když není zbytí…, mohu poskytnout i jeden zajímavý recept… Namočte surovinu přes noc a ráno rozmělněte v misce. Pokud jste za sobotního soumraku neprovozovali stále populárnější volnočasovou sportovní aktivitu; bin-diving a nevylovili nějaké zbytky zavařenin, uzenin, prošlých jogurtů, apod…, u sousedů vysomrujte štipku majoránky, poproste, jestli byste si mohli odskočit na WC, osolte, bez pepře se obejdeme, konečně se blíží jaro, nuže, vyrazte do lesa, narvěte něco bylinek, uloupněte pár mladých chorošů, smrkové jehličí na čaj, lze očesat i vyhozené vánoční stromky, a máte báječně vlažného Českého kubu i vonný ledový čaj. Tohle uvařit nesvede ani Master Chef Česko. Vždyť i mořské želvy jedí plastové sáčky a žraloci tygří úplně všechno, včetně menších příslušníků vlastního druhu. Asi vám nemusím prozrazovat, k čemu používám reklamy tištěné na nepoživatelném voskovaném papíře…V neděli ve zbytku vody operu ponožky a slipky…, mám stejně jenom dvoje, zato ponožky mám tři. Je útěšné nedělní popolední, žaludek zahlcen k prasknutí, něco málo vody zbylo, naběračkou pěkně z povrchu naplním tekutinou elektrickou konvici, přivedu k varu, a zaliju šálek kávy, že už stejnou kávu zalévám potřetí, tss, co je komu po tom… Trochu otráveně vychutnávám skvělý nápoj tureckých bratří & sester, poněvadž v pondělí musím k ortopedovi, bude mi vrtat koleno, prý zákrok hradí VZP v plné výši.

No, pokud přežiju těch pár měsíců skrblení, výražím na autokarové poznávací zájezdy s cestovní kanceláří, průvodcem a opruzenou pražskou nebo brněnskou většinou. Druhá, horší první, ovšem na seniory z Hané nemá nikdo. Agresivní nepřejícnost. Výjimky potvrzují pravidlo. Jednu starší zachovalou blondýnku z Olomouce jsem toužil držet za ruku na břehu Lago di Garda, navzdory potencionální adventuře tvrdila, že je vdaná babička a vody se nebojí. Velice milí jsou Slezané, vyjma obyvatel Karviné, rovněž naturalizovaní Pražáci ze Slovenska bejvaj úsporně zábavní.

Jo, chtěl jsem se pochlubit novým foťákem… Počítač je zapnutý už dvě hodiny, JezusMaria, dyť musím šetřit. Tak jen briefly. Postarší Canon PowerShot SX700 HS – 30x ultrazoomový kompakt s malým snímacím čipem zhruba velikosti nehtu malíčku odvedl za pět let a dobrých světelných podmínek kvalitní práci a obšťastnil mě poměrně solidními fotkami z cest. Podstatnou nevýhodou byla malá světelnost objektivu – na nejmenší ohniskové vzdálenosti dosahoval velkého clonového čísla. O nějakou fotografickou teorii jsem se začal trochu zajímat až teď a těch asi deset procent, co jsem pochopil, obratem zapomněl. Prostě bych jev přirovnal k malé díře (velikost průměru vstupní pupily) a zároveň maximálně smrsklému ptáku (vzdálenost čočky od ohniska), čehož důsledkem je praktická nemožnost pořídit koukatelné fotky za zhoršených světelných podmínek, šera, podvečera i za pouličního osvětlení, uvnitř sakrální staveb, atd… Dalším důvodem ke koupi něčeho novějšího byla lehounce poškrábaná čočka a poměrně velké smítko nebo nějaká optická vada za ní. Fotoaparát navíc vykazoval  nemile zábavnou vlastnost, kterou trpí většina kompaktů CANON. Během automatického ostření mnohdy zaměřoval pozornost na něco, co chtěl on, ale ne autor a vlastník. Hmm!  Aparát disponuje i nepraktickým ručním zaostřováním, jehož princip jsem pochopil až nyní, které by pravděpodobně rovněž nevedlo ke kýženému výsledku. Řeknete, maličkost?

Inu, v galerii Academy, kam už se asi nepodívám, mě přiváděl k šílenství, když párkrát čistě zaostřil Davidův obličej, jednou dokonce pouze jeho penis, a pak donekonečna jen podobně zašedlé pozadí (nemyslím prdel), a znovu a znovu cokoli jiného, než sochu. Normálně jsem kolem tohoto bezesporu uměleckého arcidíla v originále poskakoval jako kašpar, zepředu, zleva, prava, různých úhlů, podhledu, možnost nadhledu nebyla, na kolenou…zhruba z 20 je celý David ostře zachycen asi jen na 2 snímcích. Podobně v kapli Medicejských rok poté, kde na portálech trůní Michelangelovy sochy podobné umělecké hodnoty. Tam už jsem chtěl foťákem mrštit o zem. To co jsem přivezl loni na kartě z Rijksmusea, utvrdilo mé přesvědčení zakoupit opravdu něco jiného. Vermeerova Mlékařka vypadá jako omalovánka blbě vybarvená dysgrafikem a Rembrandtova Noční hlídka snad ještě hůř, nepomohly ani úpravy v grafických editorech.

Zhruba měsíc jsem pročítal odborné, laické recenze, abych vůbec zjistil, co trh nabízí a věren značce v říjnu pořídil Vánoční dárek (bo k foťáku návdavkem nabízeli náhradní baterku, SD kartu, voucher na foto služby za litr a vánoční svíci s chráněné dílny, věru bonus cca 3 litry – tuž neber to,  cype), Canon PowerShot G7X Mark II. Průkopníkem a zřejmě stále jedničkou v segmentu pokročilých digitálních kompaktů jsou verze legendárního Sony RX100, dnes již ve verzi 6 a na paty oběma značkám šlapou Lumixy od Panasonicu. Jenomže Sony razí dost brutální cenovou politku, poslední verze – konečně vybavená dotykovým displejem, hledáček je standardem snad od verze 3 je bratru stále za 30 litrů a to už šli s cenou o 2000 tisíce dolů. G7X je cenovým ekvivalentem RX100 verze III, a ač není žádným nováčkem, je v žebříčcích buď druhý, nebo Top. Právě mezi těmi dvěma jsem se rozhodoval. A nelituji. RX100 nemá dotykový displej a hledáček v této verzi ještě stojí za prd. Hledáček považuji při pořizování street foto za nebezpečný, pokud vás někdo nepřejede, nesrazí, neokrade, během uvykání zraku okolí, znovu v chůzi, pravděpodobně někam zahučíte.

Nejvíce mě uchvátila světelnost objektivu, dotykový displej, i přední otočný volič je fajn. Nejnižší a nejvyšší fyzická ohnisková vzdálenost vyražená na objektivu je 8,8 – 36,8 mm a tomu odpovídající clona 1,8 – 2,8. Což zhruba znamená, že s malým pérem máte k dispozici velkou ďouru a s velkým pérem menší, ale stále velikou díru. Chápete? To je zejebowiste, ni? K tomu velký 1“ snímač BSI-CMOS (fotocitlivá vrstva pod tranzistory a kovovými obvody = lepší využití dopadajícího světla, dnes běžně používaná i mobily), ne velikosti nehtu malíčku, ale palce! Aby v tom celém nebyl bordel, ale jen chaos v parametrech se vždy udává přepočtená ohnisková vzdálenost vzhledem k políčku kinofilmu (velikostí odpovídá fullframe čip). Kdy prostě u menších snímacích čipů dochází k ořezu, kterému se říká crop factor a u 1“ palcových čipů činí zhruba 2,7. Tedy když tímto číslem vynásobíte první rozmezí, dostanete běžně uváděné parametry 24 – 100 mm, což obé dělené větší menším udává dostačující optický zoom, tedy 4,2. Při nejmenší ohniskové vzdálenosti recenze plácaj cosi o širokoúhlosti snímku. Běžně člověk okem zaznamenává obraz přibližně 45° a periferně 90°, tedy zhruba na rozpažení horních končetin. Já se dopočítal podle nějaké bláznivé fotografické tabulky k 84° na nejkratším ohnisku – a na 24° na ohnisku nejdelším, což je OK. Závěrem. Z hlediska zákonů optiky totiž existuje omezení a rozpor mezi velkou ohniskovou vzdáleností (velké přiblížení) a světelností (lepší fotky za horších světelných podmínek). Prostě buď jedno, nebo druhé v hranicích možností. Podotýkám, že nepíšu o digitálních zrcadlovkách nebo bezzrcadlových kompaktech s vyměnitelnými objektivy a velkými čipy, to je opět trochu jinde.

No, psal bych ještě dlouho, ale kdo to po mně bude číst, že jo? Dneska byly schránky prázdné. Zásob mám dost. Planeo Elektro vypadá vcelku chutně…, jdu napustit dřez. Divná láhev zbyla v lednici, ci, ci, ci…, co to je? Originál vodka Ferdinand, pfůů, že by šťopička…?

 

Zima – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 27 ledna, 2019

No jo. Trávím s ním večery. Já medvídek. Tak jo. Škyt… Máš rozinky…? Na rozinky? A panáka…? Cígo…, máš ? Snad, za trest! Sakra. Já měkký, hezký a hodný! Vždycky jsem chtěl být tebou a pořád jsem jenom Já. Divný. No nic… Mám rád zelí…

 

Laudane 2 – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on 3 listopadu, 2018

Laudane, vzpomínáš si, jak jsme si kdysi príma zalovili v Královské oboře?

Ani ne, Pane.

Nepamatuješ…no?…před dvěma léty, někdy v půli srpna. Dumej, hádej, troubo hadači. No!?… Plným tryskem, pevně zapřen v třmenech oře, kopí u hlavy třímaje, paže připravená mrštit jím po zátylku tura divého, býka v plné síle…!? Jsi neviděl, jak zdivočelá stvůra zarputile řádí po oboře, prameny slin z pysků, v bulvách trochu bíle, zbytek krev, chvíli cvalem, zubr v trysku, bestie bojovala jako lev.

Hleděl jsem zalézt za první křák, strom, lípu, doubek, které byly poblíž. Vy pořád, ať nestrhávám rudý pláštík, neuhýbám rohům zvířete, ať peláším paloukem pěkně rovně, ani otáčet mi není třeba, jinak budu podroben důmyslným torturám.

To snad ne, že bych byl takový nelida? Máš blbýho pamatováka, Laudane! Nebo si odvažuješ překrucovat historii, to si troufáš, zmetku…libo bylo by nějaké mučeníčko, co slouho!? Doufej v mou mírumilovnost a shovívavost.

Ale Pane, když už inscenujete obraz lovce, vzpomeňte, oštěp i Vaše paže se zaklínily do větvoví jabloně, či jiného smrdutého stromu, přirozeně nešlo tušiti a viděti co nad obzorem, tedy ve výši Vašeho jasného zraku oka urozeného nelze v přilbici uzříti a padl jste k zemi jako v bohabojné bitvě podťatý, žádná hanba, jen náhoda zlá.

Pitomče.

Dobře, už mlčím.

Kde to jsme, Laudane? Plno lidiček zde. Ha, houfy courajících děv ustrojených jako hampejznice, i těch starších, snad bab prodejných, mužové krátce střižený vlas, ovšem i krátké nohavice, obludné hnáty vystavují, co za móda, však i nepraktično, když jim bude nutno houštím a klestím prodírati se kupředu, popřípadě prchati. Komplexní maškary. Proboha, kde to zase dlíme? Honosné krámky, neznámé býlí v květináčích podél chodníků, uhastrošený lid posedává u stolů, mírně se veselíce, jídla i pití zřetelně dosti. Nebudou úplně hloupí, jejich sklářské dílny dovedou vyrobiti obrovské tabule skla, cesty vzorně dlážděné, žádné zbytky poživatin, chodníky zvířecí i lidské mrvy prosty. Národ zřejmě čistotný, vůně poněkud umělé, ale nesmrdí. Koukni Laudane, velice zvláštní chrám. Komu je zasvěcen? Nevidím kříže, žádné vyobrazení Našeho Pána, místo Anno Dominini skví se rudé DB.

Pane, zkratka znamená Deutsche Bahn, popojděme dál, brzy zajisté seznáte, kde jsme se ocitli.

Laudane, tohle přeci musí být kostel sv. Vavřince a na kopci oproti skvrnám letního blankytu a bílých oblak vidím známý hrad.

Ano Pane, Vaše rodné město.

Neuvěřitelné, hledím tupěji, než tupě, milý slouho. Pohleď, Laudane, jaká nádherná kašna! Panně s robětem v náručí prýští voda z cecků, odvážné, avšak velmi důmyslné a působivé, dím já tobě. Nepamatuju, že bych tuhle studénku vídával zde.

Velmi krásná, Pane, jmenuje se Kašna ctností a byla dílem budoucím. Nemůžete pamatovat…

Povedený oxymóron, Laudane, ale poběžme, zři tohle dech beroucí sousoší…, postavičky jako živé, proč ten pes, nač ta smrtka, podobenství šílenství?

Ano, Pane, jsa široce vzdělán jistě Vám nemusím připomínat Platonóvu alegorii, stejného jména sochy, o škodlivosti demokracie, podobenství, které protkává kulturu západu odedávna.

Jo, myslíš tu alegorii, anebo tohle: Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků.

Nějak takhle, Pane. Budu citovat Wiki…

Koho? Jakous Viktorii? Proč ne, ženám bývám nakloněn, ba je mám rád.

Smím…?

 

Podstata alegorie v Platónově podání spočívá v obrazu lodi bez kapitána, jejíhož velení se násilím chopili nepříčetní, lehkovážní pasažéři, kteří jsou vůči kurzu lodi neteční anebo jej neznají. Tento lítý dav je schopen zabít nebo omámit kohokoliv, kdo jim bude stát v cestě, a pravého kapitána znalého hvězd, větru a kormidlování, považuje za nepotřebného.

 

Pravda pravdoucí, věru, zpovýkaní poddaní, nejen ti, vždyť víš, jak mě štvou domácí šlechticové, brojí proti koruně, pletichaří, nic jim není vhod, mne považují za nesamostatného opilce. Naštěstí škorpí se sami mezi sebou, přesně jak jsi citoval. Jo, kdo to sochal?

Nějakej Jürgen Weber. Inspirací ale byla středověká satira Sebastiana Branta a ten zřejmě inspiroval Hieronyma Bosche k namalování stejnojmenného obrazu, podobně jako mnoho dalších k jiným uměleckým počinům, kopice je v Hamelnu. K tématu se ještě vrátíme, milosti. Jen na dovysvětlenou. Levá strana zobrazuje vypovězení Adama a Evy z ráje, oba dohnání k zoufalství rozchechtanou smrtkou, za nimiž sedí malej Kain, nůž v dětské ručce. Strom poznání zlomený a uschlý, již jen stožárem jest. Napravo, buran sv. Grobián třímající kyj ztělesňuje násilí a tupou ignoraci, opravář v pracovním oděvu svírající kladivo představuje současnou technicistní realitu a schlíplý posměváček, který dopil svůj kalich, je symbolem rezignace.

Výborně Laudane, hotová vědma jsi a neříkej, že dílko se nejmenuje Loď bláznů.

Ano, Pane, Das NarrenSchiff, chcete-li, Ship of Fools.

Laudane, bolí mě nohy, pokračovat budeme příště.

 

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane