Vladimír Ondys – Z konce světa

JehoVary – jetemsvětem od Palosina

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 19, 2018

 

Že se ty programy jmenují tak sladce. Pokoj světla – LightRoom, vlny snů – DreamWeaver, Adobe Acrobat – asi nějaký čínský gymnasta nebo co? Klikneš na Iděs a tam Zeman versus Drahoš! Normálně, mladší ségra přikázala, že musím volit toho Drahoša, bo sama bydlí v té ďuře, kde on prožil dětství a mimochodem prý jsem absolvoval stejnou střední školu jako on. Bo to On nejznámější absolvent gymnázia, kde mi iDnes, při vzpomínce na ty profesorské komunisty naskakuje kopřivka od zad k ocasu a kulky smrskávají se kamsi k řiťi. Já pravím, dyť ten chlopek je tak zoufale něvyražny, mdlý (prázdný sud, jak píše nějaký podnikatel na Parlamentních listech), že kurva, i ten vyvrženec pekla Myloš je darem nebes. „No, no, měl ses více vzdělávat, učesat a smrdí ti nohy.“ Typicky babskou podpásovku bych přešel ironickým šlehem, ale mě ty nohy fakt smrděly, chcete si čuchnout Girls@Boys? Efekt silného vjemu na amikdalu funguje fest. All The Best, pozdravuji z cest. Fuj…

JehoVary. Taky mi jakýmsi nedopatřením loni napsal felčař lázně a hned přímo Karlovy Vary. Chápete, lulíni/y? Tak se zajímám o toho zakladatele, historii, přítomnost a tak celostně. On to jistě byl chytrej chlap. Řeči znal, měl plnou bab, bhe…, tu Blanku asi fakt miloval…, slzy tekly mu sedě na trůně, když…, no, jako…, taky jsem senzitivní, že…, co všechno stihl, možná ty české luhy a háje byly sjízdnější než dnešní dýone. Francie, v Lucce byl i toskánská vesnička se po něm nazývá…, no kyvadlová diplomacie se tomu říká…, a cena…? Královská koruna? Nezměrné úsilí a těžká fyzická práce intelektuála tehdejší doby!? Havíř slunce, takové jméno jeho jest: Luxemburg! No tak, slunohrad, no Čtu i Perlementní Listy a co tam vyblil občan Bok, hodno předešlýho slovesa. Fuj, a to jsem nedávno a napodruhé shlédl filmík Občan Havel. Havel Václav je génius žijící v…, ve mně určitě. Nemusíme jen chválit, že jako? Sem tam malý pogrom, co chcete, středověk, i ti pomlouvační Němci dnes nějak utichli a ztratili zájem. Mladí Bavoráci k moři a nesrat je Merkelovou a socialistickými kecy, Áuu ÉÚÚ, když už BavorisheMotorWerke šlape kolem planety i k nám.

Tak, Girls@Boys, už mám docela upito. A já jen chtěl vzdát hold(t) lidem, kteří nás…, ne, Českou, Moravskou, Slezskou kotlinu…, opečovávají v prospěch svůj…, tedy Náš, Hlávko…! Volím Myloše!

Rád bych Vás provedl Vary alespoň ve fotografiích. Kulhám, dojdu sám. Vyjet lanovkou nahoru, pak po stezce dojít k zmršenině kamzíkoovce, nelze jinak, okolo Petra Velikého, po žluté do Hospody u Švejka, musí bejt. Hezký. K vyhlídce Karla IV. Musíte druhou stranou, opravdu to stojí za to, zvláště pokud rádi fotíte. No anebo z druhé strany, busem zastávka na vyhlídce, nebudete litovat. Che je Velký!

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

Reklamy

Alkáči – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Prosinec 29, 2017

Jen tak letmo, světem letem, proč pořád podávat výkon, že? Účel a smysl? Ale jděte někam… Opylovat květinky? A na co máme včeličky? Víte vůbec, že v ráji vůbec není přeplněno. Je tam pusto, prázdno, ha. Kdo by to byl býval řekl? Nechápu, proč všichni chtějí do pekla. Lidi většinou všechno zkurvěj. Koukněte na mě? Nejsem krásný? Že jo, girls & boys? Závidíte? No tak, aspoň trošku? Tak si navzájem spolu chvíli pozáviďme. No, není to fajn? Bratry moly a ty noční můrovaté na chvíli zatraťme. Jsou fajn, ale dneska na ně nemám náladu, navzdory společnému kruhu stratégií přežití. Ti noční jsou docela kaskadéři. Jakmile i na třicet metrů zaslechnou vampýra, jebnou sebou o zem. Chápeš? Mrdky ošuntělé. Noc je jejich dnem. Zoufalé! Pár kámošů od lišajů mám. Též fajní synci, ale ti jsou fakt drsní. Namakaní stíhači. Intenzívně chlastaj, smrdí a mluvěj rumunsky.

Náš život trvá jenom chvíli. Chvíli požít, rozmnožit, po několika dnech křídla ošoupaná, lesk a glanc barvou spíše hlíně podobné, přilnu k ní jako všichni ještě živí, vždyť…, vesmír je děvka prolhaná, jak vám časem jistě dojde… Posledně mě pobavil tenhle ten… Darwin, víte? …podle jisté hlubokokundné tropické byliny predikoval, že musí přeci existovat nějaký druh, který by ji opýlil, aniž by znal mýho kámoše s extrémně dlouhým sosákem – Xanthopana morgani.  Je velmi plachý. Fajný synek i cérka, dle křídel nepoznáš. U nás není žádné MeToo. My, Samci, jsme prostě lépe vyvinutí, dokonalejší čivy celostně, slyšíme zadečkem i hrudí, housenky nám fandí, chloupky okolo lýtek, bdělé receptory  tykadélek, delší střevo i sosák a spoustu, spoustu jiných udělátek, taky máme péro…, pasivní samice! Proč se snažíte být lepší než my, když jste. Nu, taky jako pitomci musíme nasávat vodou ředěné minerály (bez vodky), abychom je předali vám během kopulace, Lásky. A nevzdávejte se lidi kritického myšlení, když vidíte nás, Krásné! A taky…, chraňte…

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff – 2018.

🙂 )))))))))) Už dolétali

 

Zatracenej kopec – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Listopad 3, 2017

 

Chtěl jsem být trendy, reagovat na evropské dění, přiložit a okomentovat fotky z těch pár míst Katalánska, kde jsem předloni trávil ryze komerční dovolenou. Už druhý týden pobývám výlučně mezi stěnami, jež domovem nazývaj se. Já vnímám jen ten byt. Mám zánět průdušek a nemocenskou. Kromě chronické artritidy, což je kapitola sama o sobě – večerem uléhám do únavy, rány bloumám vyčerpán – nestonám tak hrozně, že bych se nemohl věnovat drobným domácím pracem, četbě internetových politizujících blábolů, sledování zpráv o průběhu sestavování vlády a jiné obecné pornografii via úchylácké webové kamerky. Bizarní záliby já mám. Však asi nebudu sám, viďte, girl & boys.

Stejně, opět za všechno mohou trubky.  Stupačky měnila instalatérská firma před pěti léty. Dodnes mě děsí demontáž zadní koupelnové stěny, záchodové mísy včetně mikáda, poněvadž vlastním vše v jednom. Vrstveno postupně – dřevotřískové jádro, sádrokarton, kachličky – všechno těžké, náchylné k sebedestrukci a rozpadu. No a někdy na jaře lehce napraskla jakési staré citlivce z šestého patra vodovodní trubka.

Jakože halo, co kdyby to prasklo více, nebo moc, nebo úplně nebo co, ty ukňouraná obludo, můj etáž to není, tak jak pyčo?  Samozřejmě přeplacený domovní důvěrník, chápete…? …tři litry měsíčně za to bere a vůbec ty obskurní firmy, najaté aby opečovávaly náš bytový fond v osobním vlastnictví…kde je sehnal…? …velmi pravděpodobně jej uplatily, no a ta najatá správcová, která se objeví na domovních schůzích při projednávání klíčových změn a dopadů stále novelizované bytové legislativy, je naprosto nestravitelná. Asi po osmé rozvedená, kdo by s tímhle vydržel, vychcanost povýšená na inteligenci a lačnost mamonu jí srší z očí, výřečnější než Jesenius. Minule přivlekla i právničku.  Projednávalo, se zdali zahrnout plochu balkónu do výměry bytu. Abyste měli představu, girl & boys, schůze se konají v nízkém sklepní místnosti. Nabílené drsné betonové zdi, lemované vodovodním, kanalizačním řadem, ventily různých kalibrů, oprýskané dřevěné židle podél stěn, každá druhá jiná, myší trus, pavučiny, zatuchlé pachy, žluté tajemné světlo a včela Domovník – vůdce a dvě slepice. Smysl a účel celého aktu mi naprosto unikl, snad bylo nutné odhlasovat zmocnění ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Raději jsem hlasoval pro, jako ostatně všichni a to i pro připravovanou výměnu vodovodních trubek. Myslím, že jsem až dnes pochopil pravý profylaktický účel inkvizičních procesů. Žádné sejití z cesty víry pravé, žádné obcování na Petrových kamenech, žádné čáry-máry, vývary z myších ocásku a netopýřích křídel, prostinká ochrana před zhoubným vlivem podobných ježibab a všeznalých průkopníků. Římského filosofa Apulea obvinili z čarodějnictví, protože prý pitval ryby a příliš často si myl zuby. Neškodný kutil. Opravdu tu správcovou považuji za archetyp inteligentního tržního psychopata, ochotně kooperující v netransparentní, složité a pro laika, nemluvě o místních seniorech, nesrozumitelné pavučině administrativy, vyhlášek a paragrafů, pro případné čtenáře psané těžce stravitelným jazykem s  miliónem odkazů? Matrix – umělý svět k zakrytí skutečnosti, kterou se postupně stává a nelze rozlišit jednu od jiného?! Ale instalatérů se nedostává! Právnička působila dojmem elegantní, zdánlivě křehké ženy středních let, avšak vsadím se o polovinu pizzy, kterou možná i upeču, že ji vyrobili z polystyrénu. Chápu…, asi to bude všechno jinak. Člověk z něčeho musí bejt živ, cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly a za dobrotu…, v rámci mantinelů kompromisu a prospěchu pro všechny strany nakonec převáží dobrá víra, tam si klovne, tu si zobne, jen ta rybí hlava by nemusela tolik smrdět…

Nechtěl jsem být přítomen opětovné devastaci mé svatyně střevní úlevy a tělní hygieny. Stejně jsem musel do práce. Starej otec slíbil, respektivě se slitoval, že dohlédne na ty instalatérské kachličko-bijce a já mohu absentovat. Schůzí odhlasovaná dohoda zněla jasně. Z fondu oprav bude poskytnuta částka 5 tisíc korun na opravu škod vzniklých náhradou potrubí, dle posouzení…, kým, nevím. Tak jsem měsíc předem domovníka průběžně tahal dovnitř…, tuž, pujše Franta podživač, jak mi to tu rozjebum, co bedym robič? To beje třeja jakši refundovač, ni? Dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekal, napáchané škody nebyly tak velké, otec znalý mnoha řemesel ani nepotřeboval řezačku kachliček, kleštěmi uštípal do požadovaného tvaru tři poškozené a znovu nalepil. Já kromě hlavice sprchy, mrška tak nějak blbě vypadla z nemocí ochromlé končetiny a praskla v závitě, nezkurvil nic víc, možná při spárování mezer použil nadmíru tmelu a neúmyslnými flákanci, přesahy, překryvy, mimo cílené mezery se více přiblížil abstraktnímu umění sgrafit, než estetickému standartu běžných koupelen, takže dodnes vše dočišťuju kuchyňským nožem. Říkám fotrovi…, nevyhazuj ty pokladní paragony za materiál, nechám je domovníkem proplatit. Pronesl nepochopitelnou větu: Vždyť to stejně jde z Vašeho. Myslel fond oprav. Opáčil jsem: „Budeš volit komunisty?“ „Asi, Babiše, možná komunisty“. Za letmým záchvěvem tváře jsem tušil retrospektivu, jó, to my, my jsme ještě byli komunisti, ale ti dneska? …lehký úsměšek, pak rychlý škleb. Matroš platím já, dárek k Vánocům. Štěstím a vděkem jsem omdlel.

Nedělní vichřice byla děsivá. Bohužel už mám letos odcestováno a beru zavděk třeba putováním Jana Šmída s fotografem Šibíkem v krátkých dokumentech ČT, Jak se fotí…, minule Paříž, včera Florencie, což mě vlastně inspirovalo, abych napsal, co teď píšu a nechal se lehce unést mými momentkami prakticky ze stejných míst, která navštívili oni. Ba, kromě ochozů Florentinských věží jsem byl na mnoha zajímavějších místech, dokonce mám ve Florencii svůj oblíbený bar. Před dvěma dny byl Heloween. Dámy na porno kamerkách byly pomalované často celé, někdy jen po ksichtě, některé samozřejmě vůbec, no prostě funy. Tradice je tradice, i když anglosaská. Neteř, momentálně studijně v rámci Erasmu na jedné ze dvou poměrně drahých universit v Nottinghamu poslala fotku s podobně namalovaným obličejem v číšnickém livreji, protože víkendové noci tráví obsluhou v prý luxusním kasinu (poradil znalý Litevec). Tamější kasina nejsou co naše herny. Je to spíš společenská kratochvíle „na výši“ starších a bohatých Angličanů. A to tam ve středověku řádil jistý Robin Hood.

Ano, vichřice. Jo, prý uplynulou letní sezónu bylo všude přeturistováno a místa v článku pojmenována turistickými Václaváky. Byl jsem asi jedním z nich. Ha, třeba Sněžka. Ač desetiletý jsem v dobách normalizace prošel ozdravovnou ve Svatém Petru, nikdy jsem na nejvyšší hoře české nebyl. V rámci poznávačky vyjedeme kopec lanovkou. Průvodkyně vybrala prachy, ale asi, asi. Vítr vál, všechno svál, co bys chtěl, v Peci teplo, horský žár, zůstaň, nejdi dál, nemineš metrů pár…, rozfoukalo se ještě víc a lanovka už nejela ani do mezistanice na Růžové hoře (oxymoron). Já byl v pubertě členem turistického oddílu, na kole projel půlku Slezských Beskyd, ale od jisté doby se mi vše spojené s chozením po kopcích, hledáním hub, plodů, poznáváním lesa, ale i folklór spojený vlastně s mým rodným mikro-krajem zprotivil. Tíhnu ke kavárnám, starobylým uličkám, obrazům, sochám. Samozřejmě příroda, středomořský krajinoobraz Costa Brava, Itálie, jihu Francie, míst, která jen tuším a vidím v katalozích cestovek, jsou pro středozemce něco natolik nezvyklého…ty uličky, kavárničky stále poblíž. Ne že by u nás nebylo hezky…, je, ale už ne hory.

 Zkrátka, taxík-mikrobus vyvezl pár účastníků zájezdu včetně mě k Luční boudě. Cesta na Sněžku a zpátky, a to ještě někdo chtěl jít celou trasu dolů pěšky, měla být jako oním dovolenkovým zážitkem. První prudké poryvy chladného větru mě přinutily navléci podvlíkací tričko, dlouhé treckingové kalhoty, vytáhnou kapuci, protože bušení proudů vzduchu začínalo být uším a spánkům téměř nesnesitelné. U Slezského domu jsem si uvědomil, že jsem opravdu nemocný, na prášcích, možná před částečným invalidním důchodem, silný kuřák a nemám fyzičku. Lez potom takhle na Sněžku. Inu, vylezl jsem. Každých dvacet metrů jsem zažíval malý kolaps, věchura rvala nádech od rtů, fotit ani pomyšlení a byl jsem rád, že jsem rád a nahoře. (Mistral foukal víc, ale ten vítr nad Frioulskými ostrovy* nebyl zlý). Žádný vítězný pocit nad sebou samým, nebo horou se nekonal. Jen únava, lhostejnost, pocit nesmyslnosti, uprostřed mravenčení rozjívených Čechů a většiny Poláků (kterým zčásti jsem) a takové divné rozčarování, které zažívám, když někam musím a nemohu se vzepřít, dnes už chybí vůle, síla i rozum mdlý je. Nikdo nepřikazuje, jen jsem veden a rád. Konečně vyloučen? He…!?

*(běžná součást výletu v Marseille)

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

 

Děsnej trpas – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Říjen 14, 2017

Já na tenhle obrázek už dlouho toužím zapomenout. Je to příběh jaksi oklikou, zároveň i napřímo. Zapadlý se vynoří, jakože stále dobrý, Déjà vu, zamává šátečkem, však jeho čas opět přijde. Poslední dobou mě navštěvuje častěji. Obraz myslím. Chtějí jej koupit trpaslíci, víte. Přesněji řečeno, poměrně vzácná a specifická odrůda trpasů zemních. Oblibují posouvat čas, sepisovat životní pojistky, pít voňavku, žrát kancelářský papír. Okamžitě prokouknou, jak na tom jste. Všechno jako na rentgenu. Umělé klouby, prsa, zlaté zuby, záhyby na těle jako choroš stromový, co chybí, nadbývá, no prostě utilitarističtí zmrdi. Náladoví, někdy hodní…, velice matoucí. Chovej se stejně i jinak. Teda, buď každý za sebe a společně. Mají to v kodexu, čehož výsledkem je zmnožený produktivní chaos. Přesto, fakt jich několik znám osobně. Jsou fajn. Minulý týden mě pozvali na mejdlo – flám, jistěže. Výborný to bylo! Nakonec jsme závěrem navlékli čepičky, nahodili úsměvy a šli lyžovat. Svah vedl do kopce, barevná světýlka, osobní automobily, oranžová hala Allianz v Mnichově, bujaré šťávy zemních trpasů. Stín stíhá stín, bleskne vesta, brnění, však třpytivý vzduch bere dech a hůlky brání podat ruku…, jedem dál. Můj obraz už nikdo nechce.

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

 

V ložnici u Vincenta 2 – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 3, 2017
13

U Vincenta

14

U Vincenta

15

U Vincenta

16

U Vincenta

17

U Vincenta

18

U Vincenta

19

U Vincenta

20

U Vincenta

21

U Vincenta

22

U Vincenta

23

U Vincenta

V ložnici u Vincenta – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 2, 2017

Tak sedím v pouliční kavárně, v jaké jsem vždycky toužil sedět, a tvářím se dekadentně.  Dokonce jsem už dávno věděl, o čem budu dumat, když tady budu jen tak posedávat. Vím to už léta. Zrovna teď vypadám extra dekadentně, úsměvem idiota se nenechte mást.

Stylové brýle od Vietnamců, nekup je za 65 kaček, cigára v unifikované krabičce, číšník počítá drobáky, že prý to není euro, ale turecká mince neurčité hodnoty. Zasmáli jsme se. Proč právě mě očumuješ francouzskej drobečku? Na rozdíl od otce nebo spíše dědy, který občas nahlédne zpoza rohu, vypadáš spíše vietnamsky? Multikulti v praxi? Ách, my rasisti z východu… Ale i místní prodavačce medu ostatní spílali, když obsadila pult jiného prodejce – asi „štamgasta“. Gauč je hluboký tak akorát, zapálím Camelku (krabka 8 eurodoláčů), ležérně hodím nožku přes nožku, vedle snídá croissant mladá paní, slečna, vím já, ale baští zcela prozaicky, odpočívám. Prcek pochoduje pohovkou a zvědavě mě prohlíží, obloženou housku v tlapce, ve tvářičce nesmrtelnost.

Aix de Provance, rodiště Paula Cézanna. Je sobota a na Cours Mirabeau, ulici přezdívané díky alejí platanů, zelený tunel se konají tradiční trhy. Na jednom konci socha slavného malíře na druhém jeden z patronů kraje Ludvík VII. Svatý. Pastva pro oči turistů, žaludky místních. Samozřejmě kavárna se nemůže jmenovat jinak než la Belle Epoque. Dvě anglické slečny kupují po páru ručně vyráběných mýdel (2*1,5 Euro), činím totéž, o kiosek vedle přidávám útěrku s reprodukcí Hvězdné noci a podpisem Vincent (5 Euro).

Dým líně stoupá, vzpomínky odlétají do Arles. Před několika dny se u betonového mola během noční bouřky potopila bárka. Dva mladíci vylévají vodu z podpalubí. Možná ponton vedle je sací bagr. Každopádně z místa kde v dáli kotví vyhlídková loďka, Vincent za bílého dne maloval Hvězdnou noc nad Rhônou. Dokonce je tam informační cedule, ale to zjišťuji až dodatečně doma na internetu. Stejně bych tam nedošel, jednak vládlo úmorné vedro a druhak to bylo docela daleko. Podobně hloupě míjím Vincentovu kavárnu, dříve žlutý dům, slavný pokoj (Ložnice v Arles) zbombardovaný za války a divím se, proč je tady taková spousta lidí. Van Goghovu starou nemocnici už navštěvuji cíleně. Záměrně ponechána v původním stavu, přeměněná na kulturní centrum zasvěcené jemu. Zde se malíř léčil po nepovedené amputaci ucha (Zahrada nemocnice v Arles). Návštěvníků pouze několik, fotím, jen anglická rodinka ustavičně leze do záběru. Kupuji malý kovový podnos pomalovaný stejným výjevem. Uvnitř starého římského amfiteátru vládne výheň vrcholného léta, kráčíme k Les Alyscamps – antické i středověké nekropoli (Padající podzimní listí). Pomyslně odlétám do Saint-Rémy-de-Provence (rodiště Nostradamovo). Kráčím cestičkou, zídky po obou stranách, v prostříhaném živém plotě reprodukce Van Goghových obrazů (v samotné Provence zůstal pouze jeden jeho originál). Vincentova ložnice, tentokrát v blázinci (Hvězná noc – pohled z okna, cypřiš je domalovaný navíc a spousta dalších obrazů namalovaných během nejplodnějšího období). Všude voní levandule.

Ten smutek snad potrvá navždy (poslední malířova slova), což jaksi nekoresponduje s místem, kde právě sedím a dopíjím kávu. La Bella Epoque, která teprve začne a své jméno nabude až po první velké válce. Probíhá Druhá průmyslová revoluce. Je složité pokoušet se zasadit svébytného génia do kontextu doby, ani vlastně nechci dále bádat na netu, ba vůbec přemýšlet, stejně jsem blbej. Zvláštní. Zaplaceno mám, měl bych jít, čas uplývá, musím spěchat, jen jsem už jaksi zapomněl kam a proč.

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

U Vincenta

Vstupte – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 12, 2017

Na loď, milý pane…
…šípy kolem cypřišů a palem, když v plné síle, kráse, milé, stálé, náhle vniveč do kořenů otočené, úpěnlivým hlasem, vítr fouká víc a víc, trhat, rvát…, dávat facku…, otáčení slunečnic, křídla racků, světla očernělá časem…
Přibyla léta, divné nemoci a užívané medikamenty, jejichž názvy a vedlejší účinky mi celostně evokují rudě tištěné letáčky s lebkou a kříženými hnáty. Velký deratizátor je lepil na sklepní dveře, závory z latí, společné prádelny v dobách počátků normalizace – Položen jed proti hlodavcům – Kumatox Dirax. Léčba podobně hrůzně znějícími preparáty mě připravuje o velkou dávku sebevědomí. Kdo má vědět, co vám kdy selže – játra, ledviny, srdce, je toho mnoho… Pomóóc! A to bych se mě úplně vystříhat alkoholu. Marně. Selhává krátkodobá paměť a navzdory logicky nezvratitelné osobní přípravě propadám strachu ze strachu, plus různým těžce zvládatelným obsesím. Nemusíte se nutit do upřímných přání brzkých konců, vašim vězněm jsem a nejsem, no…, no, ten, něco jako simulant. Hypochondr, vzpomněl jsem si…, existují i důležitější věci…?
Vítr skučí za zdmi pevnosti, vlny tvrdou pěstí nepravidelně udeří, pak konejšivě plácnou do útesů. Ozvěna tu mělká, tam děsivá jako arytmie boha moře zní uvnitř. Ztrácím sluch. Duní v uších ozvěnou slov, které jsem tolik chtěl říci, nejen to… Písmenko po písmenku je nutné ostřit, aby byla tím, čím jsou. Špatně vidím. Smysl hledám marně. Však, chceš-li znát příčiny, jdi stopou peněz.
Starosta suše konstatoval, že vlastně téměř celé město je no-go zónou. Oč radostněji je možné sledovat hemžení předměstí zpoza skel. Pestrá škála hnědých tváří, téměř marně budeš hledat evropsky tradičně dělanej ksicht. Centrem města je starý přístav. Na začátku dvorany pevnosti dvou Svatých: Žán a Nikola. Na konci promenády ruské kolo a jakási velká střecha vyleštěna do zrcadla, to abyste se sobě líbili, anebo taky naopak…, myslím od kola k pevnosti. Ostatně hradby St. Jean navazují na Muceum (Muzeum evropských civilizací a Středomoří) a musím přiznat, že spojení moderního a starobylého exteriéru považuji za úchvatnou ukázku moderní architektury. Zapadající slunce, nízké mohutné mraky, sluncem pozlacená novo-románsko byzantská Cathédrale de la Major v pozadí, působí až nespoutaně bizarně.
Opět bouře. Nepřivezli chléb, ani olivy. Pitná voda dochází. Dva vězni z dolních cel propadli šílenství a navzájem sobě požrali uši i nosy. Třetí k tomu nemá daleko. Abbé mi předal mnoho vědění. Zemřel před týdnem. Tělo leží na konci tunelu. Bojím se, ale naše práce je hotova. Dej pozor, co si přeješ, ono se ti to taky může splnit – prý čínské přísloví, říkával. Nyní nevím, jestli bude tak lehké vyslovit, co jsem vlastně ty roky vyslovit chtěl, přesto: Danglars! Villefort! Mondego!

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Vstupte

Věže, na které jsem nevylez – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 28, 2017

 

Jako děcko jsem miloval podzim. Ze všech ročních období nejvíce. Svět byl papírový model řeckých bájí Eduarda Petišky a život přirozeně věčný. Každý den jako nový, detaily výrazné. Opuchlá pionýrská bestie s rudým šátkem pod krkem. Brouzdání spadaným listím barvy sieny pálené mi přišlo zajímavější, než ploužení namodralým páchnoucím mořským příbojem. Schnoucí listí v náručí zmatené, smradlavé země, lstivý déšť, pošmourno a nenápadný vlezlý chlad býval mým rajským oknem do smrti. Svátek Všech zesnulých a návštěva hřbitova v doprovodu prarodičů  téměř vrcholnou událostí roku – Velkým Sabbatem…, kromě Vánoc. Jestli Vám zbyly nějaké dárky, klidně mi je pošlete, nějak se domluvíme. Lampiónové průvody a oslavy Svátku práce zanechaly hluboké stopy v mé dětské duši. Sabbath bloody Sabbath!

Prázdniny u moře mi rodiče dopřáli dvakrát. Budovatelé reálného socialismu snili o světlejších zítřcích a kousek Itálie, pár malých řeckých ostrovů, pás severoafrického pobřeží anebo srdečnější družba s maršálem Titem, jim byly u prdele. Takže k Černému, jak jinak. K Baltu bych nejel ani za dnešní normalizace – Girls & Boys.

Poslední den prvního roku školy. Pospíchám dolů městem podél zahrádek plných rozkvetlých růží za babičkou a dědou – řízek a hranolky (domácí, jiné nebyly, lulíni/y). Žluté, rudé, růžové draly se skrz ploty rodinných domků uprostřed právě zabydlovaného sídliště. Nová škola druhým rokem v provozu. Okna a modré panely, architektonický vzmach 70. let. Poletím do Mangálie! Jsem v útlém věku netušil, že let turbovrtulovým IL-18 může být dětským dobrodružstvím a vnuceným šílenstvím pro dospělé. Už cesta autobusem na letiště byla divoká. Cholerický řidič zběsile doháněl zpoždění, několikrát zabrzdil tak, že mě málem katapultoval čelním sklem. Mí rodiče a cestující na předních sedadlech mírnili jeho stíhací vášně, ale odlet je odlet. Dnes by připomínal figurku z rockové kapely tamtěch let, co odvál čas. Malý, mohutné licousy, bradka, na temeni plešatý, avšak po stranách palice dlouhý vlas. Podobně pitoreskně vypadala většina chlapů. Dnešní mladí vyholenci by chcali smíchy. Takové osazenstvo neviděli ani v nějakém velmi bizarním muzikálu, mama-mia. Taky koukáte na retro porno (doporučuju dánské a německé)?

Nedisciplinovaná banda socialistických buranů vyrazila ihned po odbavení ztéci aeroplán a obsadit nejlepší sitze, když kolem v nebezpečné blízkosti rolovala další letadla. Dodnes nechápu, jak byla taková anarchie možná. Matka jen procedila skrz zuby: Vysraní hajzlové, jedeme na dovolenou, nikam nepoběžíme. Zbyla předposlední řada. Hajzlík poblíž vždycky bodne. Mě posadili ke okénku. Červencové pohasínající nebe si kromě civilního letectva pronajala i letectva spřátelený armád Varšavské smlouvy. Sdílet nebe je absurdní. Tak nás doprovázely MIGy-21 vzdušných sil NDR…, identifikoval můj otec. Pak stroj vletěl do nefalšovaně prudké bouře. Náhle blesk prudce udeřil do mraků. Bum, prásk! Fascinující, ale poněkud znepokojivé. Pak se letadlo propadlo, následně vlétlo do turbulence a dlouhou chvíli klesalo, padalo, ne a ne přestat. Mimořádně znepokojivé. Otec zarytě mlčel, matka oči v sloup, zřejmě vymýšlela nějakou ateistickou modlitbičku, já marně hledal plyšovou opičku a v duchu konstruoval dětský padák. Nabíráme výšku…

Nad nočním bazénem Konstancie jsme míjeli signalizační světla čehosi rovněž temného. Bombardéry IL-28.  Neustálými vzlety a přílety nám před půlnocí krátily hodinové čekání na autobus. Tahle letadélka znám. O pár let později jsem skládal jejich plastikové modely made-in Kovozávody Prostějov, státní podnik. IL-28 byl sympatický lehký bombardér, vyráběný i v Československu. Protějšek amerického stroje stejné kategorie B-57 Canberra vyráběného v britské licenci. Prý se příliš nepovedl, povětšinou byl zdrojem problémů a USAF nedokázala najít jeho správné bojové použití. Neuspěl ve Vietnamu a vlastně vůbec. Prostě výplod zlovolného imperialismu studené války nemohl skončit jinak.

A jakou tehdy měla vojska Varšavské smlouvy převahu! V letecké, ale i pozemní bojové technice!? Ve všem! Armády lidu sajediňátěs! Ano, podráždit strýčka Sama strategickým letectvem. Preventivně vybombardovat podstatnou část Belgie. Známe ty zpropadené Belgy! Obchvatem tankovými voji skrz Rakousy obsadíme Bavorské hvozdy, vypleníme místní vesnice. Zlomit případný odpor dělostřeleckou palbou anebo plošným bombardováním (stíhačky vypůjčíme) bude dětskou hrou! Zmocníme se Passau! Po dobytí solných dolů nás čeká už jen vítězná párty v Orlím hnízdě! Bestellung werde! Domorodce prodat do otroctví, tak velím já! Dneska tam stejně děláte pingly, hrdí Slováci, Poláci!

Bohužel…, socialistický šlendrián se omezil na bezzubou ideologickou diverzi, nabídl studený Balt, průměrně přívětivé Černé moře…, a pod rudou hvězdou se neopálíte…, a taky jsme už mohli mít tím pádem tu 3. Světovou za sebou, Girls & Boys. Samozřejmě si dělám legraci, bo nás sledujou a nikdy nevíš, na jakého blba narazíš…

Abych dokončil tuhle blábolivou story… Z toho, co jsem dokázal pozřít v hotelové restauraci, aniž bych odporem omdlel, jsem zhruba třetí den dostal lehké teploty a těžký průjem. Spolucestující lékařka během několika dní zaléčila můj šestiletý organismus do té míry, že jsem osamocen nemusel polehávat v posteli a mohl během občasných ataků nevolnosti vychutnávat krásy pobytu u moře. Jo, potkal jsem tam Štěpánku Haničincovou a donutil matku, aby ji i s Janem Přeučilem pozvali do recepce, že s ním musím mluvit. Popili s rodiči po sklence vína a já dostal její fotku s věnováním a čertíkem Bertíkem, jinak by to Rumunsko stálo za prd. A to jsem chtěl psát o věžích, na které jsem nevylezl. Vůle bývá, chybí síla, avšak… !? A že Štěpánka pila?, ona i paní doktorka (dalších 40 let byli skvělými přáteli rodičů) je už v důchodu – 2x neúspěšně léčena a já taky úspěšně pochlastávám. Každá mince má dvě strany, ale Forest Gump (dostal jsem knížku od Ježíška osobně:-) je jen jeden. Che je Velký, bděte!

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

Věže…

 

Vyhlídky a Věže III – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 28, 2016

(kola se točí a čas letí)

Nastává podzim. Listí zdánlivě navěky zelené opět žlutne, hnědne, opadává. Potvrzení pomíjivosti, naplnění jedné etapy, počátek další. Stromy jako kruhy spirály nahlížené perspektivou dítěte. Vidí, ale  nechápe. První padlí překvapí už koncem srpna. Nejdříve usínají topoly. Bodejť ne, když lemují většinu chodníků, cest, cestiček a jsou chodcům i cyklistům první na ráně. Mezi paneláky často zahlédnu veverku, z balkónu jednoho brzkého ráno zbloudilého zajíce a jednou cestou na zastávku dokonce pomatenou srnku. Letošní nadměrná natalita kosí populace je očividná. Samí černí ptáci okupují trávníky a křáky uprostřed lůna sídliště. Takové slezské kosovo. Šikmé slunce vrhá podezřelé stíny. V bytě zavládla kosa (nemyslím ptáka, ale zimu). To pak zbývá zalézt pod deku, popíjet čaj s rumem nebo rovnou holou vodku, popřípadě se pustit se do pletení šálů nebo šoupnout nakrájená jablka do trouby, vyrobit křížaly a zároveň si hezky přitopit. Hlavně neusnout, bo hostit požárníky uhlím není ani v Bezručově kraji normální, Girls & Boys.

Nyní již vzhůru do věží a já první, v čele poběžím. Prachatice jsou sympatickým městečkem a to kupodivu okresním, přihlédneme-li k asi 12.000 tis. místních obyvatel, jedním z nejméně lidnatých reprezentantů vyšších správních celků (asi 4. od konce). Budou volby, je třeba sledovat politické dění i na krajské úrovni, Girls & Boys. Ale k čertu s fakty, snad jen, že název je odvozen od jména šlechtice Prachaty, anebo prahu do kdys neobydlených hvozdů. Jinak, příjemná cukrárno-kavárna s venkovním i vnitřním posezením je hned za vstupní branou do starého města. Naproti přes cestu vývařovna, dříve tyhle podniky provozoval RAJ, dnes nevím, ale rázem jsem se ocitl o 30 let zpátky. Stejná jídla, stejný ksichty, mastný vlasy, opuchlý lehce dementní hlavy, žádnej Mekáč, sterilní markety nad hromadnou chcárnou u dálnice, žádné kamióny, kurvy, wifi-free, bezmocně jsem zcepeněl uvnitř černé díry nostalgie… Na věži byl jsem myslím sám. Příjemná, fajna, nenaročna ona krásna věž. Hezky bylo. Pak jsme vyrazili do Passau, kde chcalo a bylo divně.

Víte, ono ty poznávací zájezdy taky nejsou pro každého. Každopádně lítáte jako blbec mezi kompromisem tam něco vidět, tu si dát kávu, posedět. Hlad i bolest bývá všudypřítomným společníkem, focení osobní tryznou ztracených příležitostí, do toho zpruzené davy, divní lidé, furt máte pocit, že vás chce někdo ošidit, pokud ne hned okrást, místní tlamy vámi opovrhují…, no ještě na to vzpomínejte v dobrém!

No, ať to máme za sebou. San Gimignano, zmiňovaný italský Manhattan. Prostě vypadá starobyle do mrtě, romanticky z podhledu, nadhledu i zevnitř, čímž vším taky je. Já trávil většinu času v jedné kavárně, nerad odskočil na věž, z prostého důvodu, místní servírce jsem v očích zřel, že musím být George Cloony, místní věž a UFO zároveň. Provinčně místní, ale moc hezká fena, létem šťastná hnědooká dcera. Vysušit, zabalit, vzít sebou…, do pouště, pche. Taky znásilnit, zabít, když to nemůžeš mít!

Jinak pod hradbami je supermarket COOP, přijatelné maloobchodní ceny, džusík Gatorade fajny, podchlazené tagliatelle, které se prý dají běžně koupit i u nás v hyper-super, asi asi, božské z Itálie i jako polotovar, druhý den uchovávané v mírném polochladu, neznám lepší kromě čerstvých a horších zdejších. Opět doma.

Opatrně otevírat památníčky, protože odpustky ať už v kříži, vlajkou, nebo jen nedostatkem vědomí bližních, jichž dobro hlupstvím a slabostí bude zváno, cestou pomýlenou, nádoby hodné sraní, vzývané k navršením kupky vlastní, vězte, Svatí umírají s Námi! Bratr Boleslav násilný, vzývá moc, spojenectví vírou zaštiťuje, nevzdává, bojujíc. Bratři to musí tušit, zhubme je (), byli jsme mocní a mocní budeme!

 

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže

Vyhlídky a Věže II – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 17, 2016

(plachty a stěžeň)

 

Navštívila mě líná moucha. Lozí po linoleu, občas popoletí, zakrouží okolo hlavy, prosmýkne se před monitorem. Pokaždé se leknu. Nerozeznám, jestli to není jedno z oživlých písmenek vyskakujících z obrazovky a nezažívám očekávané delirium tremens. Pět minut putovala podlahou, teď se plazí pod okenním parapetem. Štve mě. A opět špacíruje po zemi. Mrcha. Asi ji zabiju. Nečekaně horké indianské léto, hic a bezvětří, jachta línější než ten příslušník hmyzí říše, voda po čertech smrdí rybinou, na hladině listí topolů, úlomky větviček, sinice, opar a nuda v údolí Lombardských hor.  Chce se mi chcát.

No nic, pokročím v tématu. Nebudu popisovat vyhlídky z různých výškových budov, mrakodrapů, rozhleden, kopců, velehor, i kdyby se tisíckrát nazývaly věže. Na vrcholu žádného takového stavení nebo přírodního divu jsem totiž nebyl. Girls & Boys.

Výškové budovy ani vrcholky hor mě nelákají, po světě jich je hrozně moc a často jsou hrozně daleko nebo vysoko. Přesto, shodou okolností, jsem před týdnem upravoval starší fotky z Versailles, abych záhy zjistil, že od pořízení uběhly přesně 2 roky. Zámek včetně interiérů je přehlídkou marnotratnosti, ošklivých bust a soch, úchylného opojení zlatem. Divím se, že toho posledního Bourbona na francouzském trůně nesetli hned aspoň 3x. Nemyslím za jeho přístup k porobenému zemědělnému lidu a městské lůze, ten shledávám navýsost spravedlivým, ale za prachmizerný vkus. Jak říkal učitel Velkého Che: „Užiteční idioti se poperou, aby nám dodali i provaz, na kterém je poté pověsíme.“ Mizerně placená učitelka se opakuje a je historií lidstva.

Pro šťouraly, kteří nacházejí zalíbení v genealogii a dějepise jen dodám, že Ludvík XVI. nebyl posledním francouzským králem rodu Kapetovců, jen vrcholným představitelem monarchie – následovalo vyhlášení republiky, posléze císařství. Dynastie Bourbonů má i dnes potencionálního uchazeče o královský titul (Ludvíka Bourbonského, vévodu z Anjou). Žije ve Venezuele a je to Španěl, což je fajn. Jo, jeho matka byla vnučkou diktátora Franka. Ale těch – jak se jim říká – pretendentů je více, včetně Bonapartů nebo mocného rodu Palosinů.

Po návštěvě Versailles, v jejichž zahradách jsem cestou od Velkého Trianonu* doopravdy zabloudil, a to se podaří málokomu, následoval výšup, prý kdysi nejrychlejší zdviží vůbec, na Věž Montparnasse (postavena 1974). Přesto mě ukrutně bolely nohy, jen jsem povlával po otevřeném 59. patře a během focení úporně myslel na návrat do garáže mezi šváby, k nedopité láhvi Laku na rakve (ubytování kategorie F1 – brutální eufemismus). Samozřejmě výhledy podél Seiny vám nabídnou téměř vše pařížské nejslavnější. Jen pro doplnění: TripAdvisor předkládá vesměs kladná cestovatelská hodnocení a pokud se vydáte po stejnojmenném bulváru směrem od centra, narazíte i na řadu proslulých kaváren, kde lze potkat převážně místní, a která jedné dobrovolné respondentce dokonce evokuje atmosféru Ztracené generace. Kam na to ti lidé chodí? Podle znalců Paříž není tou, kterou bývala před 10 léty, ani tou před léty dvěma. Proč? Asi tušíte…

Ještě než vyrazím do San Gimignana, vylezu na Česko-Budějovickou Černou věž (71,9m – absurdní těch 10 cm). Vyhlídka hezká, schodů nečekaně mnoho, počasí něco mezi vrcholným létem a koncem světa, světelné podmínky solidní, závratě víceméně stabilizované, puzení močit únosné, ksichty na ochozech sympaticky vyděšené, koukat během výšlapu mladým babám pod sukně (chtěl jsem napsat na kundy) jsem opomněl, holt skleróza. Něco o historii věže případně vyhledejte sami. Čtvercové náměstí Přemysla Otakara II. malebné, Samsonova kašna velmi povedená, káva dobrá, posezení vymazlené**, servírky ochotné, příjemné, ba nadprůměrně hezké, fakt dobré kůže. Osvěžující veskrze přírodní mandarinkový nápoj za 40-50,-Kč jsou tři pomačkané měsíčky mandarinky zalité sodovkou a Budvar chutná jako pivo. Pozitivní místo. Potřeboval jsem nakoupit pár věcí, na místě ubytování bych to nestihl. Analgetika, pláštěnku, kleštičky na nehty a kraťasy nad kolena. Prášky kvůli zánětu ramene, pláštěnku abych se neumáčel ve sprše, kleštičky, aby mi hlad nevelel živit se přerostlými nehty, kraťasy nad kolena nemám ani jedny a mám velice hezké nohy. Všechno jsem našel a nakoupil během sto metrů chůze. U dr. Maxe, se ptala hovorná, velmi zachovalá lékárnice zdali mám jejich kartu? Mám ale ne tady… Tak vyzvídala datum narození, pak nahodila křestní jméno, jestli pasuje, databáze umí hodně, mě to nebavilo, tak jsem na ni vybalil vše včetně rodinného stavu, oblíbené barvy a jména jachty. Smála se. To jedete takovou dálky, abychom zjistili, že kartu máte měsíc propadlou. Jsme zajatci blbých fóru globálního marketingu. Zaníceně poznávám pamětihodnosti a systém nasírá píčovinami. Kraťasy mi střelil starej Vietnamec – poslední, vůbec jediný takový kus, navíc ve slevě. Barvy khaki nebo spíš takové, jakou se natíraly interiéry kasáren a v Rusku je dodnes vedle rudé nesmírně oblíbená jako estetický standart. Stejně je zajímavé, že ti Vietnamci vypadají na všech místech republiky stejně a mluví stejným přízvukem. Docela absurdní jistota, ne? Vypadám v nich jako figurka do jazzu, po našymu cyp, ať ústroj doplním jakýmkoli tričkem. Možná to bude těma nohama. Ale neplýtvejme sebemrskačstvím, docela šly a chodí.

Moucha tu lozí už třetí den. Sedá na mně a ocucává, nebo co. Jsem si všiml, má jedno křídlo vykloubené, či pochroumané. Tse, tse. Moucha invalida. Utečenka. Štve mě, ale zabít ji? Neetická krutost, fuj! Nechám ji žít! Ať si na mě sere, já to zvládnu. Nakonec si porozumíme. Občas mě přepadá děsivý pocit, že ten odporný hmyz je šťastnější nežli já. Čtvrtý den kamsi zmizela.

* Trianon (1920 podepsána smlouva významná i pro Československo, jinak privátní panovnická šukárna – královně byl vyhrazen Trianon malý)

** „Spapej hovínko“ – David Letterman

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II

Vyhlídky a Věže II