Vladimír Ondys – Z konce světa

BEZ ALKOHOLU

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Listopad 8, 2015

Je prý život mnohem smutnější.

Člověk se nebratří s každým na potkání u stolu v restauraci, neplácá pitomosti pod vlivem skleničky, nezvrací na chodník a nekrade květiny ze zahrad i parků, aby se vyhnul úderům válečku na nudle. Kamarádi se nějaký čas předhánějí se zvaním na panáka a litují nešťastného abstinenta, než nad jeho nemužností definitivně zlomí hůl. Smíří se s podivným cucáním coly a podobných zhovadilostí v podobě návštěv cukráren v centru Teplic, kde se dá trávit čas ve společnosti mladých maminek a poslouchat co nejvíc frčí ve světě miminek. Je to zdroj překvapivých informací a člověk se naučí i žvatlat na stará kolena. Nejpůvabnější je změna nabídky při návštěvě přátel. Už se mě neptají, co si dám k pití, ale rovnou mi nabízí ochutnávku nějakých dobrot. Jiří Skalický mě vždy překvapí vynalézavostí při nákupu a umem nahradit zadní hovězí předním. U Iblů se Maruška blýskne studenou kuchyní s bylinkami z vlastní zahrady. Hanka Černá napeče pro Zdeňka buchty a on velkoryse přehlíží, jak mizí ve mně. Alenka připraví toasty s pikantní náplní, když přijdu jenom na kousek řeči a pak s Yardou ztvrdneme u poslechu muziky několik hodin. U Aničky Vítů se těším na polívku a při návštěvě Veroniky, když zrovna nedělá minutky, je to na invenci Radka a zapékání oblíbených směsí. Mám díky abstinenci a návštěvám přátel pestrou kuchyni složenou z nejlepších dobrot. Sním o tom, jak je všechny jednou sezvu na zahradní oslavu, kde jim předvedu své umění, ale trochu se obávám, aby se nerozhněvali, když někomu r uvízne v hrdle, nebo se y zapříčí ve střevech, x může být hodně nebezpečné pro celý trávící trakt, z je záludné a jenom občas, nebezpečné, zvláště při zdvojení. Nejpoživatelněji se mi jeví o, ale s tím musím opatrně, abych po vyjedení zásob nemusel označit svou práci nějakou zavádějící zkratkou. Podle mého soudu by měl každý zanechat své jméno na místě nějakého činu, i když informace se jménem Novák ve stopě, kde sto let tráva neporoste, je asi velká blbost.

Vladimír Ondys 2003

MYSTIKA

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Prosinec 19, 2013

Dopsal jsem povídku Kamarádi a vnitřní hlas mi vyčítal, že jsem to přehnal, když jsem vložil sprosté slovo do úst Boha.

Omlouval jsem se stylistikou.

Chabá výmluva pro opovážlivost člověka.

Za sedm dní jsem byl na hřebenech Krušných hor.

Svítalo.

Slunce slibovalo nádherný den.

Červnové ráno zbrocené rosou vybízelo k procházce.

Vzal jsem Rockyho na vodítko a vyběhl ze dveří rovnou do drsně horské přírody, abychom z ní s Rockym načerpali.

Tajemná síla mě uchopila skoro na státní hranici a mrštila se mnou o zem.

Hlava se mi málem rozskočila a nevím, jak dlouho jsem se probíral k vědomí.

Klíční kost ztratila kontakt s pravým ramenem.

Krev z oděrek stékala na asfalt.

Vůbec jsem nechápal, co se přihodilo.

Rocky mě pozoroval s vyplazeným jazykem od krve, jak mne olizoval, abych se už konečně vzpamatoval.

Tichem se nesl zpěv ptáků.

V zrcadle jsem uviděl hlavu s boulí o velikosti holubího vejce nad čelem a rameno začalo natékat.

Zhluboka jsem se nadechoval, abych se ubránil šoku.

Voda příjemně chladila a umožnila přemýšlet.

Musím se dopravit do nemocnice.

Zvládl jsem to bez problémů s vlastním autem, i když pravačka nebyla k použití.

Lékař mě poslal na rentgen.

Po návratu prohlížel snímek a objednal mě na úterý. Pro nutnost konzultace s traumatologem. Asi mě čeká operace, ale zatím to chce ledové zábaly.

Pak se zeptal, jak se mi to stalo.

Vyhnul jsem se širším souvislostem.

Je to prostě pracovní úraz.

Spisovatel potrestaný…

Vladimír Ondys 2004

OSMDESÁTÁ X – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Duben 3, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

X

Stál jsem u ponku, v ruce držel hlavu válce z kompresoru a zamyšleně se díval na dvůr, kde Raskenka, říkali jsme tak silačce subtilní postavy se svalnatými pažemi chlapa, skládala do sklepa osmdesát metráků uhlí za dozoru bodrého kotelníka pana Vejrovce se ztuhlým kolenem a výbornou slivovici ze Slovácka, s níž nás občas pohostil, abychom měli pružnější žíly. Raskenka se zarputile mračila, měla čtyři věčně umouněné děti, manžela nemakačenka a nutnost uživit je nejtupější lopotou, a mechanickými pohyby připomínala robota. Snad jí dodával energii shovívavý úsměv i občasný štípanec do pevné prdýlky od stále rozjařenějšího pracujícího důchodce, jemuž nevadil uhelný prach tvořící čmouhy v obličeji lesknoucím se potem i pohledy horečnatých oči, ani šátek s mastnými fleky padající do čela na nemyté kadeře či prapodivný hábit halící postavu, neboť pevná prdýlka přitahovala jeho lačné oči a patřila mladé ženě. „Joj, to by byl sobáš!“ kdyby přijala jeho pozvání do pečlivě uklizené kotelny ve sklepě, kde měl staré kanape, na němž odpočíval, když ho noha se ztuhlým kolenem brala nejvíc, a dech voněl po švestkách. Uhelka se zabořila do hromady uhlí, vykousla z ní malilinkatý kousek, šup s ním do okénka, které vedlo do uhelného bunkru, a už letěla zpátky, blýskala se radostí ze své lehkosti, nad hromadou se opět lačně zazubila, chramst! zahryzla se do uhlí, Raskenka stála s tělem jako bez života vytesaným z kamene, jen svalnaté paže se neustále míhaly a pak ta lákavá prdýlka, Vejrovec polykal sliny a snad přitom vzpomínal na nebožku ženu, kdysi ho očekávala s rozevřeným klínem chráněným mocným sloupovým stehen v bytelné posteli na strožoku vycpaném slámou, a když na ní zoufale poskakoval, aby se konečně udělal, dobrácky šeptala: „Dělej, ty starej moulo, koho to má bavit v takovýmhle vedru!“ a dlaní ho pleskala po prdeli vyzáblé stářím, s touhle manuálkou by to bylo jako za mlada, je v ní oheň, po dvou číších slivovice by vzplál a sežehl oba vášní, jen ji dostat na kanape, když vtom: PRÁSK! líce se mu rozhořela po úderu dlaní, Raskenino bližší oko po něm zlobně blýsklo, ale ruce už nevěděly, že došlo k malému vyvedení z rytmu, a s pažemi tvořily dál přesný koloběh úsporných pohybů, zatímco on mumlaje kletby se chytil za tvář a zamířil do svého kutlochu vedle kotle, kde je mnohem bezpečněji.
Smál jsem se, až brečel, radostí z pohledu k nezaplacení, a liboval si, že mě nevidí, protože nám tvrdil nad slivovicí, že pokud si umane, dostane každou ženu, a tuhle pohanu by zcela jistě nepřežil. V zájmu jeho života jsem odstoupil od okna a epizodu pustil z hlavy.
Zazvonil telefon.
Byla to Karla a chtěla si povídat, ale vstupní dveře bouchly do futra. Zavěsil jsem a stál tváří v tvář nasupenému šéfovi.
„To si neumíte seřídit zavírač dveří, že to tak mlátí?“ procedil skrz zuby, loupl po mně pohledem a dodal: „Víš, že soukromé hovory jsou zakázány?“
„Jistě, šéfe. A vy?“
Zatvářil se adekvátně k takové troufalosti, ale strach mi nenahnal. Zamířil jsem k ponku, kde jsem opravoval kompresor.
„Počkej, chtěl bych se tě na něco zeptat?“
Proč mi tyká? blesklo mi hlavou.
„Buď rozumnej, nedělej těžkosti a nepřijdeš zkrátka. Fakt si myslíš, že tu partaj miluju? Byl bys hodně překvapenej… Musím vycházet z reality a plnit svěřené úkoly. Vem to jako omezení fluktuace schopných lidí a přestaň to komplikovat!“
Proč do rozhovoru tahá politiku, když mu jde především o vlastní prospěch a mně zase o věc? napadlo mě v duchu.
„Říkal jste něco o otázce, soudruhu vedoucí! S vámi je to jako s bezdomovcem, který si v zimě nachcal do gatí. Nejdřív ho to chvíli hřálo a pak mu díky tomu omrzly nohy.“
Podíval se mi do očí a pochopil.
„Jak si představuješ, že to dopadne?“ zeptal se břitce.
„Jednoduše, protože nejsem včerejší. Lidi, jako jste vy a parťák, se najdou snad po čuchu a musí vyhrát v každým režimu, tak je to zkrátka zařízený na tomhle světě, ale lidi, jako jsem já, jim to musí trochu znesnadnit. Spravedlnost jsme si vymysleli pro snesitelnější život a proč ji trochu neprovětrat, aby bylo vidět, jak v tom našem chlívě zasmrádla.“
Zakroutil hlavou, ale v očích měl respekt.
„Nikdy bych do tebe neřekl, že umíš být tak nebezpečnej. Máš ale dvě dcery. Pořádně si to ještě rozmysli. Vím, že si chytrej…“
Dveře znovu třískly do futer a dostal jsem vztek sám na sebe za to, že jsem takovej vůl a mlátím hlavou o zeď. Co jsem komu udělal? Táhne se to se mnou celej život jako prokletí!
„Dobře si mu to řekl! Seš chlap!“ ozvalo se z kouta.
Trhlo se mnou leknutí.
Byl to starej Pekárek, který se zašíval za skříní a občas tam prospal půl šichty na dřevěné lavici.
„Za to si koupím celou vesnici!“ řekl jsem otráveně. „Mám pocit, že jsem tady skončil…“
„Kdybych byl mladší, šel bych do toho s tebou!“ začal se kasat důchodce, ale vzápětí rezignovaně dodal: „V mém věku to už nemá cenu.“
Nasadil si brýle s gumičkou.
Pozorně si začal prohlížet novou raznici, se kterou chtěl urychlit práci na lise v dílně, kde se vyráběly plechové podložky na připevnění topných těles. Jednalo se o zlepšovák a chtěl si ho nechat patentovat.
Přestal vnímat okolí a přejížděl ukazovákem po hraně. Zaujalo mě, jak fascinovaně hladí lesklou plochu s několika otvory, mazlí se s jednotlivými díly, pasuje razidlo do raznice a jde mu to přímo skvěle, i když se jedná o nástrojařčinu, která je z dělnických profesí nejnáročnější. Pohybuje razidlem v raznici, obrací ke mně tvář a šeptá: „To bys neřekl, jakou mám radost, že se to povedlo. Ještě dneska to vyzkouším na lisu, čekat do zejtřka bych nevydržel!“ Stále pohybuje razidlem v raznici tam a zpět, tam a zpět, určitě myslí na mladou rámusku, prý ji zbožňuje i poslouchá na slovo, roky najednou mizí, stejně jako šediny, postava se napřimuje, oči zajiskří mládím, srdce se rozbuší a žene neexistující lis k neexistujícím metám, znenadání se ale zarazí, dojde mu, že je už překonal, a chápe, jak to působí pošetile, ale s jiskrou v oku se mi svěřuje: „To bys nevěřil, co jsem se v mládí navyváděl, celý svět mi ležel u nohou a těch ženských: žlutý, kakaový, černý jak eben… To víš, montéři! Ještě po návratu domů jsem byl často tak zblblej, že jsem se ráno ptal manželky haumač… Ta by mě hnala, kdyby se dozvěděla, že to není svahilsky dobrýtro, jak jsem jí nakukal! Tucet čísel jsem udělal za noc s patnáctiletou mulatkou ve Francii, než to vzdala a byla ňák stavěná!“
Smál jsem se, až mi oči lezly z důlků.
„Vy jste komik, dostanu z vás mladý… Kdy jste si naposled zapíchal?“
Očividně se zarazil, zestárl, jiskra pohasla, tvář se zbortila pod tíhou vrásek a stařecký hlas dodal: „To je život, abych šel raději makat. Slíbil jsem jí dovolenou v Egyptě. Chce tam jet sama!“
Do dílny vtrhl parťák s fuškou pro známého řezníka, aby se mu revanšoval za podpultovou svíčkovou, Pekárek se zlomil v pase a tvrdil, že je služebníček. Ze svazku Gottwaldů se jeden oddělil a přistál mu na čele. Z důchodce se stal vděčný tajtrlík a předešlý dojem pokazil. Na zkoušku s lisem zapomněl. Stal se dřívějším zmrdem, i když měl zlaté ruce. Parťák se prohýbal smíchem člověka, který ví, jak se má úspěšně kšeftovat s lidskou důstojností. Nemám nejmenší naději uspět.
Nejraději bych si dal panáka!
„Nebuď labuť a skoč pro flašku. Tady máš krejcary!“ hučel do mě půl hodiny Pavel o svačině. Byl to opilec, který cestoval od střediska ke středisku, v podniku se udržel díky tykání s hlavouny a rád vzpomínal na konec padesátých let, kdy se mohlo chlastat i tančit za doprovodu harmoniky snad všude, hlavně v pracovní době. Lakomý nebyl a výplatu dokázal propít v den, kdy ji dostal, s každým, kdo s ním vydržel putovat po hospodách. Všichni se mu pak vyhýbali, protože somroval cigarety a drobný na pivo. Dnes ho rozpálila záloha v kapse.
„Seru na tebe. Mezinárodní imperialismus nám jde po krku a šéf po mně taky jede!“ odpovídal jsem mu mechanicky a zarputile žvýkal gumovou žemli s oschlým salámem.
Karla se rozhodla nevyhazovat potraviny do koše a dávala mi je k svačině za výčitky. Čekala, až přiznám, že jsem to přehnal, a život se vrátí do normálních kolejí, ale dělal jsem mrtvého brouka. Každé ráno se z toho stala hra. Pokukovala po mně, když jsem si bral zabalenou svačinu, a koutky úst jí cukaly. Nejraději bych s ní švihl do koše, ale dělal jsem frajera. Mohl jsem ji vyhodit cestou, ale vytratila by se pointa. Co jsem si navařil, musím sežrat. Občas jsem prohodil při odchodu z domu, že po ránu u beden s pečivem před nedalekým obchodem stojí jezevčík a má zdviženou nohu. Nevěřila mi, ale pro jistotu chodila nakupovat do samoobsluhy o tři sta metrů dál, kde k tomu nemohlo dojít.
„Dej mu pokoj! Ráno se chytil se šéfem a málem se poprali.“
„Pekárku, to jste dost přehnal!“ ohradil jsem se rozladěně. Věděl jsem, že při dalším přenosu zprávy se určitě vytratí: málem, a na podnik se donese verze, že jsem ho zmrzačil. Teď nemůžu potřebovat podobnou reklamu.
„Povídej, co se stalo?“ zavětřil Pavel.
Zbytek žemle jsem vyhodil z okna na hromadu odpadu z minulého století. To se, fakt, nedalo…
„Kurva, slyšíš?“ bažil slyšet mou verzi Pavel a oči mu svítily zvědavostí.
„Chtěl mi ho vykouřit a zapomněl si vyčistit zuby. Předhodil jsem ho Pekárkovi, ale tomu pojebanýmu dědkovi se vůbec nepostavil. Ve finále ho přeblafl parťákovi a pak nadával, že se zahodil s prodejnou sviní!“
Do dveří vešel parťák s úsměvem od ucha k uchu.
„Co je, pánové. Bavíte se o mně?“
„Jasně, soudruhu!“ řekl jsem otráveně. Proč musím mít takovej pech? A Pavel snaživě zabodoval: „Se soudruhem vedoucím si prej kouříte ptáky…“
Parťák ztuhl.
„Kdo si to dovolil?“
Mlčeli, ale jejich pohledy se upřely na mě.
„To si hodně přestřelil!“ zasyčel parťák a jazyk se mu rozkmital jako u zmije. Taky by mě to nenechalo chladným.
„Nikdy nevěř zasranýmu ožralovi!“ prohodil jsem do dusivého ticha a během několika minut jsem si nadělal rekordní počet nepřátel. Obrátili se ke mně zády a začali si vyprávět o ničem. Jejich smích se zmítal v podivné křeči. Vlk ve mně švihal ocasem.
Parťák se převlekl do rudé košile, protože odpoledne se měl zúčastnit výroční schůze spolku nějakého přátelství, a navoněl parfémem darovaným od tovaryše z Moskvy.
Byl cítit mrtvolným puchem.

OSMDESÁTÁ IX – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Březen 7, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

IX

Protější panelák osvětlený bleskem se vynořil z černé tmy, zvedl se prudký vítr a ohlušující zaburácení hromu roztříštilo noční klid. Záclony vlály vzduchem. Zvedl jsem se z lůžka a cestou do dětského pokoje pozavíral všechna okna. Šárka spala klidně, ale Veronika se převalovala a drmolila ze spaní. Hladil jsem ji po vlasech a čekal, až se uklidní.
„Co se děje?“ ozval se z chodby šepot rozespalé manželky.
Přitiskl jsem ukazovák na rty a po špičkách se vykradl.
„Zdálo se mi, že Veronika pláče.“
„V kolik jsi šel spát?“ zeptala se manželka, hlasitě zívla a zpozorněla. „Slyšíš ten vítr? Něco se na nás žene!“
Mezi domy to zaskučelo a někde poblíž okno třesklo do rámu, až se sklo vysypalo.
„Kolem jedný.“
„Čekala jsem na tebe, ale pak mě to zmohlo.“
„Zabral jsem se do malování, protože se mi nedařilo.“
„Že si nedáš pokoj…“
„Je to droga!“
„Děsíš mě čím dál víc…“
Opět se zablýsklo a vzápětí zahřmělo. Vzduch nabitý elektřinou byl cítit dehtem. Oslnivý výboj proletěl oblohou, v pavučině paprsků uvízlo nebe a město povstalo ze tmy jako betonová obluda bez lidí. Její tvář připomínala strýcovu.
Viděl jsem ji poprvé a zároveň naposled v den jeho pohřbu. Dav kvílejících naříkal, jaký to odešel člověk, a z rakve na nás civěla voskově ztuhlá tvář, ze které navzdory skonu rostly vousy, s přísným výrazem. Snad ji popudila neupřímná slova o živém. Viděl jsem v tom i pohrdání za neomalenost k jeho ostatkům. Břicho měl halabala sešité režnou nití, aby nebylo vidět, čím je vycpané, když vnitřnosti rozežrané rakovinou byly spáleny po pitvě v kotli nemocnice. Nohy a ruce měl několikrát zlomené pro snadnější navléknutí kalhot i saka roztrženého na zádech. Strýc se tvářil přísně hlavně proto, že věděl své o charakteru pozůstalých. Odbyli si kvílení v davu, po obřadu ho rozprášili do hloučků před kaplí, kde pomlouvali strýce za jeho bezuzdný přístup k životu a záviděli dědictví mladé vdově, které se ulevilo jeho smrtí. Nikdy by už nepřistoupila na možnost mít do poslední chvíle doma někoho, kdo se před ní v neskutečném zápachu rozpadá a umírá dlouze v šílených bolestech. Po zkušenosti se strýcem by to už neudělala ani pro své děti.
„Posaď se a vydrž půl hodiny, pak ti něco ukážu!“
Vycítila, že půjde o důležité sdělení, a poslechla, ale netvářila se nadšeně.
Začal jsem malovat a byl chtivý opít se láskou.
Přestal jsem cítit dehet ve vzduchu, protože jsem chtěl vnímat vůni šeříku. Noc s betonovou obludou ozářenou blesky jsem proměnil v slunečný den s ulicí plnou dívek s dlouhýma nohama, úzkými pasy a pevnými ňadry. Přál jsem si vidět jenom krásu a vyhýbal se pohledu na okolní bídu, protože bych neunesl odpovědnost za početí svého dítěte. Vrazil jsem si střepy z růžových brýlí do očí, abych je oslepil, a namaloval touhu.
Povedlo se.
V křivkách těla byla dynamika, bříško se chystalo rozevřít klín pro naše dítě, ňadra nalitá mlékem pružila na tětivě luku zad a vlasy připomínaly ledopád. Tvář ženy na skice vyjadřovala optimismus z budoucnosti. Podobala se manželce, ale byla vysněná.
Žena na skice by nikdy neroztáhla nohy před namyšleným dřevákem s peněženkou nacpanou korunami, vážila by si hlubších hodnot, před důležitým rozhodnutím by důkladně zvažovala pro i proti a nebyla by posedlá povrchní čistotou okolních věcí. Úmyslně jsem se nechal opojit nadějí a celkové vyznění skici byla jedna velká sračka vhodná pouze na prodej. Polichocení lidé by mi za ni okamžitě utrhali ruce a nenamaloval bych už nikdy kloudnou věc.
„To je nádherný!“ vydechla manželka a začala se na mě dívat jinak. Zahořela obdivem.
„Právě takhle nechci malovat, protože bych se jednou propadl hanbou. Tohle je pro mě totálně prolhaný a řemeslný! S uměním to podle mě nemá nic společnýho, umění je pro mě především názor, který by měl vyvolat polemiku!“ vrátil jsem ji na zem.
„Seš hroznej. Mně se to líbí mnohem víc, než šílenosti ve skříni.“
„Ale snažím se v nich s něčím pohnout. Lež vypadá atraktivně jako kurva, která chodí za pět set marek s každým, kdo na to má. Pravda má hrb z toho, jak ji všichni tupci i zbabělci mlátí po zádech, ale kvůli tomu hrbu si na sebe nikdy nevydělá jako děvka. Musí chodit nahá a v tom je její cena.“
„Tyhle kecy zrovna miluju. Jdu si lehnout!“
„Poslouchej, to není všechno. Jestli někdy udělám něco na kšeft, tak jenom kvůli tobě a holkám, abych pro vás sehnal prachy, ale budu se za to hrozně nenávidět!“
„Dej mi pokoj s takovými řečmi. S tím oblbuj nějaký doktorky… Seš divnej, protože nechápeš nejdůležitější věci. Zkus se vrátit zpátky mezi normální lidi, nádivo!“
Opět jsem ji nepřesvědčil a hodně moc se snažil být srozumitelný. Kdysi řekla pravdu, měl jsem zůstat sám. Ale narodily se holky, které mě snad jednou pochopí…
„Když potřebuješ každou korunu, proč nejsi šetrnější? Podívej se do koše na odpadky, co je tam vyhozenýho jídla!“
Zaječela na mě, že miluje namyšlený chytráky, a byli jsme v sobě. Zařval jsem vztekle, ať se teda rozvede a najde si pingla nebo taxikáře. Holky ji ale nenechám! Udělala by z nich jenom vypočítavé mrchy a uklízečky!
Nasupeně odešla a bouchla dveřmi, až sklo zadrnčelo. Zamrzelo mě, že jsem se nechal vyprovokovat, ale vlk mé jednání schvaloval. Absolutně neakceptoval nějakou opatrnost, ale nezvládnuté emoce mě můžou jednou nahnat do pěkné kaše. Stejně jako před lety, když jsem veřejně zbil esenbáka a měl jít na několik let do vězení. Francisi, můj život je malér, ještě že se občas kolem najdou rozumný lidi.
Skicu jsem odložil a podíval se z okna. Lilo jako z konve. Příjemný šum kapek nahradil dřívější hluk hromu se skučením větru a vzduch voněl deštěm.

OSMDESÁTÁ VIII – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Únor 21, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

Rodiče se synovci sestry, našima holkama a sestřenicí koncem sedmdesátejch

Rodiče se synovci sestry, našima holkama a sestřenicí koncem sedmdesátejch. 😆 Prcek v tátově náručí je maminka na titulní stránce blogu, co mě furt marně a 😛 společensky příkladně sekýruje.

VIII
Autobus praskal ve švech, převodovka kvílela protestsong při řazení do strmého kopce a v zatáčkách silnice vedoucí bukovým lesem lidi připomínali vlny přelévající se z jednoho boku na druhý.
Vody otrávené reálným socialismem.
Ve výrazech obličejů dominovala barva šedi.
Za okny se pohybovaly kmeny buků a jejich šeď v namodralém přítmí stínu šťavnatě zelených korun byla naprosto jiná. Obdivuhodně průzračná a inspirující k zachycení tajuplnosti lesa. Bukový porost noblesně demonstroval krásu.
Veronika řvala, jako když ji na nože bere, manželka se potila ze zoufalství při představě, co si o tom lidi myslí a Šárinda se k nám vůbec nehlásila. Snažil jsem se udržet Veroniku na klíně a zachytit v paměti rozporuplnou náladu, abych ji mohl přenést na plátno. V duchu jsem se smál při pohledu na neurotika sedícího na sedadle u okna přede mnou. Když jsme nastoupili do autobusu, slintal obdivem, s pohledem upřeným na manželku, k roztomilé holčičce, myslel tím Veroniku, která uměla upoutat pozornost okolí andělským výrazem, ale jakmile se dovnitř nahrnuli lidi, že nebylo k hnutí, spustila obligátní jekot. Snažil se ji uklidnit šišláním i pitvořením, ale pěkně si naběhl, tohle nemělo žádný smysl v jejím případě. Po několika minutách to vzdal a zacpal si uši. Pak se začal vrtět a svěřovat sousedce, že ta holka je rozmazlený parchant. Poklepal jsem mu na rameno a dodal, že se zmýlil, protože má oba rodiče, a řve jenom kvůli tomu, že bytostně nesnáší prostor přehuštěný kretény se smradlavým dechem. Loupl po mě pohledem, ale do debaty se nepustil, instinkt psa mu napověděl, že si nemůže zahrávat s vlkem. Na zastávce u sklářské huti se začal prodírat ke vchodu a v bezpečné vzdálenosti se rozječel s tvrzením o hulvátech. Neměli by cestovat se slušnými lidmi s takovým fakanem. Po jeho odchodu se Veronika uklidnila a začala rozdávat roztomilé úsměvy na všechny strany, ale Šárinda si vyžádala od manželky igelitový pytlík. Zápach výfukových plynů jí občas dělal problémy a nepomáhal ani kinedryl podaný před jízdou. Nikoho nepozvracela. Jenom nejbližší spolucestující pobledli a zarputile hleděli z oken na chalupy v rekreační oblasti.
O podobných vymoženostech se řaďákům na Západě nikdy ani nezdálo. Všiváci, zloději a flákači si žijou jako v ráji a ještě otravují vzduch svou nenasytností.
Po nás potopa!
Před vojnou jsem se seznámil se stejně starým klukem ze Západního Německa, který naši rodinu každý rok navštěvoval a většinu věcí u nás absolutně nechápal. Díky němu jsem mohl srovnávat život v prosperující konzumní společnosti s přežíváním v absurdním světě výmyslů a lží o skutečné realitě nacpaných pupků i pivních řečí. Jednou mi řekl, že pro něho demokracie končí příchodem na pracoviště, kde musí držet hubu i krok, ale vůbec mu to nevadí, je hrdej na svou profesi a snaží se bejt nejlepší. Šéf to ocení a pak se mu to vyplatí. U nás má pocit z mých řečí, že největší chaos je v práci. Co je to za bordel, když si lidi nepovažujou svou profesi? To potom snad ani nemá smysl pracovat a člověk se může flákat s podporou na dně společnosti. Šokovalo ho zjištění, že flákače tady čeká kriminál místo sociální podpory, a proto se raději flákají v zaměstnání. Nechápal, proč je to tak komplikovaný. Domlouvali jsme se angličtinou, která se hodila víc pro řeči o písničkách a kapelách. Neuměl jsem mu vysvětlit, že u nás je všechno jenom tak na oko, aby se mohlo tvrdit, jak je socialismus povznášející pro masy, ale ve skutečnosti jenom lidi degraduje na hovada bez vůle se projevit. Po svých zkušenostech se jim ani nedivím. Jakmile se člověk trochu zviditelní, hned naklušou komouši, aby z něho udělali kumpána s hlavou vymytou jejich viděním světa a hubou plnou rudejch lží, jak jsou všechny problémy kolem nás jen dočasný. Sami tomu nevěří, ale potřebují dalšího do spolku u koryta, protože jenom o tohle jde v tomhle všivým světě. Koryta a strach projevit se jako individualita určují normy chování!
Z autobusu jsme vystoupili na zastávce u textilky, kam nám přišla naproti sestra se synovci. Hned byli s holkami jedna ruka a začali spřádat plány, čím nás tradičně vytočí.
Sestra fandila mé živelnosti. Sama k ní neměla odvahu. Byl jsem starší skoro o tři roky. Odmala mě vedli, abych se o ni staral a všude ji tahal jako hovno přilepený na botu. Občas jsem sice zuřil, ale časem se z nás stali spojenci a kamarádi.
Táta mě plácl po zádech na přivítanou, až jsem poklesl v kolenou a musel vyslechnout kecy, co jsem za padavku. Nezapomněl poučit, abych se držel zpříma, jinak mi zůstane hrb. Máma se blýskla chlupatými knedlíky a švagr se mi vysmál, že naši fotbalisti jsou sračky. Pak se situace v domě vrátila do obvyklého normálu. Děti se motaly kolem babičky, než z ní vymámily všechny sladkosti, pak obrátily dům vzhůru nohama a vyběhly na zahradu. Táta šel nakrmit prase a Jarda jel se džbánem pro pivo. Sestra s manželkou se uhnízdily v kuchyni a nad šálky kávy pokračovaly v rozhovoru z minulé návštěvy. Máma se mě vyptávala stále dokola, jestli mi něco není, že jsem tak pohublý, a mě najednou zaskočila otázka, proč ji ve vzpomínkách říkám maminko a mami z očí do očí. Snad abych nevypadal moc změkčile. Táta říkal babičce matko celý život a ještě jí vykal. Asi se bál mnohem víc, než já.
Dveře vrzly a do rozlehlé haly strčil hlavu mladší synovec.
„Strejdo, umíš salto? Táta ho neumí!“
Tomáš se postavil mezi mne a televizní obrazovku.
„Asi tě zklamu…“
V obývacím pokoji jsme byli sami. To by v tom musel být čert, aby nevymyslel nějakou kulišárnu. Přímo to z něho vyzařovalo. Na okamžik se tvářil zadumaně a pak z něho vyjelo: „A co to vůbec je?“
„Salto je, když někdo vyskočí, ve vzduchu se otočí a dopadne zpátky na chodidla.“
„To nic není, to dovedu i já!“ prohlásil Tomáš a pokusil se ve výskoku o obrat kolem svislé osy. Dopadl na všechny čtyři, ale okamžitě se začal kasat, že to zvládne.
„Špunte, takhle ne, musel by ses obrátit ve vzduchu vzhůru nohama. Počkej, ukážu ti přemet, je mnohem jednoduší!“
Odsunul jsem stůl i křesla stranou a snažil se protáhnout ztuhlá záda, abych sebou nepraštil jako pytel brambor. Tři kroky a hop. Odrazil jsem se a nohou nakopl něco. Zazněla rána. Střepy skla mě okamžitě zasypaly a vítězoslavný hlas synovce ječel po celém domě: „Mami, strejda rozbil novej lustr z Německa!“
Všichni se seběhli a prohlíželi vzniklou spoušť. Mrňavej smrad se nepokrytě radoval, že někdo jinej má malér v rodině, zatímco já se omlouval za způsobenou škodu a připadal si jako debil. Neuvědomil jsem si, že budu vyšší o vzpor na rukou. Ten prcek mi to nandal a poťouchle sliboval, že jeho táta si to vyřídí se mnou. Další část úspor je v háji. Salta i přemety jsou efektivní jenom pro cirkusový akrobaty.
Seděli jsme na zahradě u ohně a děti opékaly buřty. Jako kuřata kolem kvočny se motaly v blízkosti babičky, nařezávala špekáčky, aby vypadaly jako ježci, a napichovala je na pruty. S Jardou jsme dumali, jak se nenápadně vypařit na pár piv, protože big šéf to nesnášel. Vyměňovali jsme si pohledy spiklenců, a když odjel sekat trávu pro krmení havěti, nenápadně jsme se vytratili.
V hospodě to jenom hučelo a kulečník byl obsazený neznámou dvojicí. Ve výčepu jsme si dali pivo a mělo říz. Nezůstalo u jednoho. Sešlo se několik známých a během řeči padlo i pár panáků. Zdrželi jsme se déle, než jsme měli v úmyslu, a přišly si nás vyzvednout ženy. To už jsme ale zpívali lidovky s harmonikářem Pepíkem Haladou, který měl nohu zdeformovanou dětskou obrnou, a na protější straně lokálu se chlapi začali prát kvůli fotbalu. Všude dobře, ale nejlíp je v domovský knajpě.
„Už zase chlastáš?“ vyštěkla na mě Karla a objednala si džus s vodkou u číšníka. Přiběhl k našemu stolu, jakmile dosedla, a mohl na ní nechat oči.
„Nepřeháníš to? Seš přece těhotná…“
Rychle jsem vystřízlivěl.
„Co je ti do toho, ožralo?“
Sestra se začala potutelně usmívat a z Jardy vyjelo, že je v tom taky. Bude nás vela.
Skončili jsme ve vinárně v centru města a Karla zpívala My Sweet Lord s místní kapelou. Sklidila mohutné ovace, ale podle mne jenom proto, že všichni byli nametení a ona jim připomínala Barbie z jiný planety. Hlas Boha už dávno přehlušily tanky s pěticípou hvězdou na pancíři a rudý žvásty idiotů vyhrožujících násilím.
U oběda jsme se s tátou pohádali.
Zachmuřeně jedl polévku, maso z domácí slepice chutnalo liběji než z mraženýho chcípáka oškubanýho v Xaverově a přímo se rozplývalo na jazyku. Holkám se dělaly boule za ušima a mamka se spokojeně usmívala.
Táta odstrčil talíř doprostřed stolu a řekl: „Mámě necháte na krku čtyři děti, zmizíte za zábavou a k ránu hulákáte pod okny!“
Přešel jsem to mlčením, i když jsme cestou domů zpívat nemuseli, ale holkám to docela ladilo.
„Nech je v klidu najíst!“ řekla mamka a začala porcovat kuře propečené do zlatova. Manželka znala špatně mého otce a namítla: „Holky jsem uložila do postele a počkala, až usnou…“
S tátou se nepolemizovalo, když se rozhodl ventilovat nějaký přetlak. Znalý člověk ho musel nechat vykecat a snažit se nevnímat ostrost zvuků. Většinou mluvil hodně nahlas, protože v továrně překřikoval rámus tkalcovských stavů. Pohledem jsem ji naznačoval, ať to nechá plavat, ale táta spustil: „Když si naděláte děti, musíte si umět něco odepřít. Máma u nich seděla až do půlnoci!“
Mamka s manželkou začaly servírovat hlavní chod. „No, co? Četla jsem jim pohádky.“
Táta si ji změřil pohledem mistra z fabriky a nevraživě dodal: „Ale já jsem musel ke klukům, protože se rvali!“
Přestalo mi chutnat, takhle jsem si společný oběd nepředstavoval. „Nakonec z tebe vyleze, že jde jenom o tvé pohodlí…“ Ale to jsem tomu dal.
„Lítat po zábavách jste mohli doma. Budu muset celej tejden poslouchat, jak mámu bolí záda!“
„Mami, je to pravda?“
Mávla rukou do vzduchu.
„Táto, proč mluvíš za jiný lidi?“
Tahle věta mi něco připomněla.
„Mám odvahu říkat nepříjemný věci a nepotřebuju si nikoho koupit… Ani tebe!“
Tenhle argument seděl jako prdel na hrnci, ale nešel mi pod nos. Stejně tak nesympaticky budu vypadat i já před ostatními v práci.
„Táto, mám malér, protože jsem si pustil hubu na špacír.“
Vyslechl mě a řekl, že jsem hroznej debil. Mám především myslet na rodinu a neplést se do nebezpečných věcí. Začali si notovat s manželkou a přišla řeč i na malování. Tohle bylo naprosto neuchopitelný téma pro tátu. Vynadal mi, že jsem byl vždycky nějakej divnej, ale teď jsem se musel přímo zbláznit. Stal se ze mě neodpovědný člověk. Nemohl jsem si to nechat líbit a chvíli jsme na sebe řvali. Pak dodal, že holky můžou jezdit na návštěvu, kdy se jim zlíbí, ale já už nemusím, protože jsem po dědovi. Zkurvený geny! Jestli ho děda slyší, musí se obracet v hrobě. Nebo se roztočil jako ventilátor v pekle!
„Nechceš ještě přidat?“ zeptala se mě mamka, a když jsem zakroutil hlavou, naznačila mi pohledem, že to chce klid.
„Dědečku, máš na zádech mouchu!“ vyjekla znenadání Veronika, která se honila kolem stolu s Tomášem, a nataženým prstem zamířila na jeho záda mezi lopatky.
„To je dobrý, Veruš… Taková moucha člověku nemůže ublížit, na světě jsou daleko horší věci. Třeba děti, který se člověku nevyvedou podle představ.“
Nevraživě koukl skrz mě.
„Dědečku, ale to je ta veliká a ošklivá moucha…“
„To nevadí, chvíli posedí a pak zase odletí. Seš hodná holka, že máš o dědečka strach.“
Natáhl se k ní, aby ji pohladil za starostlivost, ale náhle se zarazil a Šárka vykřikla: „Dědo, to je vosa!“
Zrovna jsem se mu díval do očí a cítil, jak mi taky do těla vniká jehla žihadla s kapkou jedu, zasažen palčivou bolestí vyskakuji ze židle, pozdě se oháním rukou, abych smetl ze zad původce šoku, otvírám ústa a chci sprostě zaklít, ale při pohledu na čtyři dětské obličeje napnuté zvědavostí se zastavím na předložce: Do. Pr mi však nedává pokoj, neustále mi nadýmá tváře, útočí na rty, zápasím s jeho pojetím a konečně ze sebe s úlevou vyrazím: „Prkenný vohrady!“
Smích nás všechny usmířil. Po obědě jsem se vytratil k Heleně s Jardou, měl sestru v Anglii, kam emigrovala v osmašedesátým a posílala mu desky. Byli to fajn lidi, hodně free a nehráli si na nic. Čišela z nich pohoda a radost ze života. Nebáli se říkat, co si myslí, mělo to hlavu i patu a byli slušní. Fascinovalo mě, jak si vytvořili pevné zázemí proti vnější nepohodě. Tolerovali se, hodně věcí brali s humorem i nadhledem a zároveň táhli káru života za jeden provaz světem posraným na věčný časy bezduchým stylem. U nich jsem se cítil normálním člověkem.
Dvě hodiny jsme kecali o životě a poslouchali LED ZEPPELIN.

OSMDESÁTÁ VII – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Únor 12, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

VII

Seděl jsem nad skicami a přemýšlel.
Malování přestávalo být koníčkem a stalo se drogou. Přesouvala mě do jiného světa. Pro nedostatek času jsem pracoval většinou v noci, kdy všichni spali, na úkor odpočinku a vzdaloval se životu s jeho klady i zápory. Pral jsem se s ubohostí všedního dne se štětcem v ruce a při návratu do reality se mě zmocnila bolest a pocit beznaděje. Odcházel jsem do dětského pokoje a hledal sílu v pohledu na spící holky. Co je čeká v tomhle všivým lágru s vyhlídkou na betonové bloky domů, za jejichž okny se lidi cpou bůčkem, aby si pořídili předraženou veteš, a sní český sen o výjimečnosti šmejda.
Ten nám to sežral, to je ale vůl… kde na to ta kráva vzala, když my jsme museli šetřit… čím hůř jim, tím lépe nám… co ostatním smrdí, nám voní… ostatní kradou, my zachraňujeme hodnoty… to jsou tlustá prasata, my jsme krásně naducaní… proč jo jim a ne nám… sereme na úspěch, hlavně morovou ránu na ostatní!
Přistoupil jsem ke skříni vestavěné do chodby a začal z ní vyndávat jednotlivá plátna. Seřadil jsem je podle doby vzniku a opřel o zeď. Odstoupil jsem od nich až ke dveřím bytu a snažil se rozpoznat, jestli se mi daří je vnitřně rozhejbat, zda nastal nějaký posun, ale celkově to byla bída. Podíval jsem se do velikého zrcadla u dveří a uviděl všiváka.
Proč to přímo jiskří a sviští v mé hlavě, když na plátně je to ukřižovaný a přibitý hřeby. Kdyby se mrchy alespoň rozpajdaly a šly třeba šejdrem, měl bych nějakou naději, ale takhle se jenom rozvalují a vysmívají mé nedokonalosti vdechnout jim život.
Stál jsem proti nim s nožem v ruce a chystal se je rozřezat, ale zarazil mě hlas Veroniky, který zazněl z dětského pokoje. Ze spaní mluvila hrozně rychle a nebylo jí rozumět. Naléhala, abych si uvědomil, že nejsem svobodný vlk, ale člověk s klady i zápory, a zachránila všechny obrazy. Nevím, jestli to bylo správné, zůstala mi však šance udělat to někdy příště, až se něco pohne a najdu východisko ze své tvůrčí krize. Nyní by mě to určitě zlomilo.
Posadil jsem se na podlahu a opřel hlavu o stěnu.
Šel jsem s babičkou přes náměstí a potkali jsme starou cikánku, metařku Morovou, která hádala lidem z ruky. Nabízela všem své služby za směšný peníze, ale jenom občas k ní někdo přistoupil a s povýšeným výrazem čekal na věštbu, jako by říkal, tak se ukaž, ty krávo prohandlovaná. Drtivá většina ostatních se k ní zachovala s nadutou štítivostí uvědomělé masy a vyhnula se obloukem.
Babička se k ní přihrnula jako velká voda a přátelsky se pozdravily. Daly se do řeči a já se hrozně styděl, protože jsem vnímal pohledy procházejících lidí. Házeli po nás bahnem nechuti a kamenovali opovržením. Nejraději bych se vytrhl babičce z ruky a utekl hodně daleko, ale fascinovalo mě zaujetí, které věnovaly rozhovoru. Nevydávaly stejné skřeky a blábolivé zvuky jako ostatní dospělí, většinou jsem je vnímal jako šimpanze bušící se pěstmi do prsou. Neslyšel jsem skřípavé, drnčivé a disharmonické tóny, ale zaznívala slova, kterým jsem rozuměl. Mluvily spolu a najednou jsem si připadal jako v lese, když slyším hlas ptáků v tichu provoněném nahořklou vůní pryskyřice. Na závěr setkání cikánka Morová natáhla ruku a poprosila babičku, jestli by se nepodívala do budoucnosti. Babičce stačil zlomek vteřiny. Pohladila ji slovem, ale měla smutné oči. Cikánka Morová popadla koště a začala s ním tančit po dlážděné ulici, jako by se z ní stala mladice. Vtančila do špíny mezi domy s oprýskanou omítkou a zanechávala za sebou čistotu s nebem slunícím se v rozbitých oknech jednoho z domů. Zpívala tesknou cikánskou písničku, lidi se zastavovali a nechápali, co je k tomu vede. Babička mi zašeptala se spokojeným úsměvem, že je přinutily jejich uvězněné duše, ale nechápal jsem, co tím myslí. Znal jsem jenom dvě duše. Jedna se nafukovala v kolech a druhá byla z kapra, kterého tatínek zabíjel na Štědrý den. Řekl jsem to babičce a rozesmálo ji to. Na ulici mě začala líbat a tvrdit, že jsem její duše. Dost mě to rozladilo, protože jsem se nerad mazlil, a naštvaně pak vykřikl, že nejsem ničí a nikdy ani nebudu. Nezkazilo jí to náladu a smála se od srdce. Její smích byl nakažlivý jako neštovice, které jsem právě prodělal, chytil jsem je od mladší sestry a ta zase ve školce, ale jinak mnohem příjemnější a nedělaly se po něm strupy. Zmocnil se mě a rozesmál. Lidi se na sebe koukali, jako by říkali, co je to za cvoky, ale koutky úst se jim rozvlnili a smáli se taky. Smích nás všechny vysvobodil z nějaké šedi a divné vážnosti. Chytil jsem babičku za ruku a věděl, že náš smích se narodil z teskné cikánské písničky metařky Morové. Nikdy jsem na to nezapomněl a po každé ji ve městě pozdravil, i když mě nepoznávala, protože byla čím dál smutnější a shrbenější. Vytušila, že v nastupující socialistické éře stroje převezmou iniciativu při čistění svinstva v ulicích, aby se jeho neuvěřitelný nárůst zvládl, a se svým dvoukolákem by jim pouze překážela. Kdo však zbaví lidi svinstva v jejich nitru, na to neznali odpověď ani vytrubovaní pisálci, prý inženýři lidských duší.
Babička bydlela s dědou ve starém mlýně, kde o půlnoci strašili Němci zavražděni Čechy s máslem na hlavě. Za okupace většinou byli s policií i gestapem jedna ruka z touhy žít spořádaně a udávali spoluobčany. Heydrich si je koupil zvráceným smyslem pro spravedlnost, když potřeboval v protektorátě klid k výrobě zbraní pro východní frontu. Strach, že se všechno jednou provalí, je vyhnal do pohraničí a špatné svědomí z nich udělalo bezcitné bestie. Rabovaly opuštěné domy, kšeftovaly s nakradenými věcmi na černém trhu a mstily se Němcům za válečné útrapy. Tak nyní nazývaly podlézání, při kterém jim iniciativně vymetaly zadky. Babička vyprávěla otci o vypálení mlýna a brutálním vyvraždění mlynářovy rodiny. Došlo k němu při hledání zlata pocházejícího z Němci zabaveného židovského majetku. Ze sklepa se často nad ránem ozýval lidský pláč a kvílení. Pověrčivý děda špatně snášel situaci, ale babička byla generál a měla pro strach uděláno. Maminka si jí vážila a říkala, že lepší tchýni si nemohla nikdy přát. Jednou se s tátou pohádali. Šel si do mlýna stěžovat a tvrdil, že se domů nevrátí. Babička pozorně naslouchala, nabídla mu oběd a pak ho vyhodila se slovy, ať plave zpátky k dětem, který přivedl na svět, a kouká se starat. Chlap nikdy neskuhrá a neutíká od rodiny! Pro tátu to byla studená sprcha, ale poučil se. Když si s námi a životem nevěděl rady, začal balit kufr a tvrdit, že odjede na brigádu do uhelných dolů na Ostravsku, kde ho určitě zavalí uhlí, až poleze po čtyřech v nízké sloji, aby se proslavil rekordy v natěžených tunách, a konečně bude mít od každého pokoj. Nebude si muset lámat hlavu, jestli z nás nevyrostou smradi, komunisti z fabriky ho nebudou nutit vlízt do strany a manželka nepovede uštěpačný řeči. Se sestrou jsme okamžitě začali kvílet, protože by nám neměl kdo dávat korunky a mluvit do omrzení o tom, jak jsme co zvorali. Maminku v tom okamžiku přestala bavit jeho dramatická etuda, řekla, že pro dnešek toho bylo už dost, pomohla mu vybalit kufr a v noci se spolu usmiřovali. Až do dětského pokoje bylo slyšet, jak postele po Němcích skřípají a vržou, maminka s tatínkem vzdychají i naříkají, aby se pak po celém domě rozeznělo hluboké ticho s dechem spících lidí spokojených, že zával v uhelné sloji někde v hlubině šachty nepostihne našeho nedoceněného otce s občasnými hysterickými úlety.
Dědovi život s babičkou náramně vyhovoval a lebedil si, jaká je lahoda nestarat se o nic. Chodil po městě v klobouku a manšestrovém saku, pobafával viržínko a vychutnával pivo za korunu dvacet halířů v hospodě U zeleného stromu. Kamarádil s Čurymuryboxem, pošahaným Pištorou a věčně nalitým Benedou. Vzpomínal na dobu, kdy zběhl z rakousko-uherské armády a ukrýval se u bohatého lichváře, který vydělal peníze v Americe. Na oplátku mu odloudil dceru a vzal si ji za ženu. Lichvář je sice vyhnal z domu, ale koupil jim domek na okraji města a děda živil rodinu příležitostnou prací. Babička občas dostala nějaké peníze od svého otce, ale děda je dokázal roztočit s kamarády. Nejvíc se proslavil mezi stejně nemajetnými kumpány, když se taxíkem nechal odvézt z hospody na okraj lesa, kde pracoval u pradědečkova dlužníka jako dřevorubec za stravu a směšné peníze v době světové krize. Tatínek mu jeho extravagance nikdy neodpustil. Tvrdil, že jenom díky tomu se nemohl vyučit elektrikářem u mistra v ulici a musel od deseti let tvrdě pracovat jako námezdný dělník. Zachránilo ho až poválečné vyhnání Němců z pohraničí a možnost kvalifikovanější práce v textilní továrně, kde se stal předákem jenom díky své píli a obětavosti. Nesnášel zhýralce, lehkomyslníky a lajdáky chovající se opovržlivě k poctivé práci. Zjednodušil si pohled na lidi díky dědečkovi a později jsem si s ním užil. Nepeskoval mě za mé prohřešky, nekřičel na mě jako na svého syna, ale vyčítal svému otci mým prostřednictvím jeho neodpovědné jednání, které mu nepříjemně ovlivnilo život.
Maminka neměla komu co vytýkat, protože o svou matku přišla ve dvou letech při porodu sestry a otec ji umřel v pěti letech. Vykrvácel na žebřiňáku, když ho vezli k doktorovi s prasklým žaludečním vředem. Vyrůstala v rodině svého strýce a musela se naučit spoléhat jenom sama na sebe už v dětství. Obdivoval jsem na ní noblesu, se kterou se stavěla k životu, na rozdíl od tatínka s občasným chováním rapla, a dokázala si zpříjemnit i banální cestu do města za nákupem. Hezky se oblékla a nikdy si nezapomněla dát v cukrárně kafíčko se zákuskem. Hodně četla a často mi říkala, abych nezapomínal na příjemné maličkosti, které člověku osladí i nejčernější břečku. Tvrdila, že se musím naučit brát vážněji, tělo a duše jsou jediné co nám ve skutečnosti patří a pokud se nebereme vážně, kašleme i na jiné lidi. Trvala na tom, abych si zapsal za uši, že ostatní si ke mně dovolí jenom to, co jim dovolím sám, a když mi kontrolovala umyté uši před spaním, nezapomněla se podívat, jestli to mám stále zapsané. Pokud jsem odjížděl z domu, nenápadně se mi snažila udělat křížek na čelo, i když jsem to nesnášel, protože jsem chtěl být silný po tátovi, který pěstí málem zabil chlapa, protože napadl jeho otce. Jeden čas jí začaly chodit anonymní dopisy s udáním na tátu, že se ohledně žen chová nepatřičně, a po přečtení prvního, ostatní neotevírala. Trhala je na kousíčky a posílala po větru dál do světa. Tvrdila, že kdo se neumí podepsat pod to, co napíše, znehodnocuje i případnou pravdu, a nezaslouží si, aby ho brala vážně. Nikdy jsem neslyšel, že by otci ztropila žárlivou scénu. Dokázala se zachovat statečně i obdivuhodně, i když ji to muselo bolet.
Na nedaleké silnici zaduněla kola prvních náklaďáků a ve výmolech asfaltky rachotily jejich korby. V nepohodlí jsem proklimbal další noc a malinko si provětral duši vzpomínkami. Napadlo mě, že intenzívně vnímat v téhle době je stejně nepříjemné, jako řezat si ucho břitvou ve Vincentově.
Na rozdíl ode mě ale poznal Gauguina a jeho přátelství. Za to bych si s radostí a bez váhání uřízl třeba obě uši.
Proč jsou kolem mě jenom rozplizlé stíny místo lidí?
O příštím víkendu musíme zajet k našim na návštěvu.

SETKÁNÍ S TOMEM WAITSEM

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Únor 9, 2013
Jiří Černý

Jiří Černý

Večer jsem byl pozván do rockového klubu na pořad hudebního publicisty Jiřího Černého, pokud někdy zavítá na můj web, tak ho zdravím, o nějakým Vajcovi a neměl na to náladu, ale slíbil jsem to Jardovi Pichlíkovi, jehož tip vždy vyšel na sto procent, tak jsem se poněkud zmátořil.
Dámy a pánové, hned při první písničce to byla rána jako z děla. Jenom jsem zalapal po dechu a vytřeštil oči. Z reproduktorů na mě nějakej chlápek zvracel život a znělo to, jako když cévkujou bejka. Zaplavila mě vlna a já netušil čeho. Někdy člověk myslí, že se koupe v sektu, a pak zjistí, že to byly chcanky, jindy skočí do rybníka plnýho žabinců a ejhle, probere se v Sargasovým moři. TOM WAITS mě dostal během jedinýho večera a vystrnadil dosavadní oblíbence do komerčnějších pozic. Víte proč? Před patnácti lety jsem vyprávěl jednomu známému spisovateli o svých literárních záměrech, on se na mě podíval z vejšky maturitní otázky a dodal: „Na tohle bys musel bejt v týhle zemi génius!“
Jeho odpověď jsem dodnes nepochopil, protože sny a touhy se nemůžou měřit podobným metrem a Tom Waits mi to potvrdil.

Vladimír Ondys 20. 12. 2002

Seznamte se: Mr. Tom Waits!

Seznamte se: Mr. Tom Waits jako 😛 mula!

http://www.youtube.com/artist/tom-waits

 

OSMDESÁTÁ VI – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Leden 30, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

VI

„Máš na stole předvolánku. Půjdeš na koberec k doktorce Maršálkové za malér s antibiotiky. Zbytečně! Ráno stejně píchli pendepon oběma holkám. Musela jsem s nimi na středisko k jejich lékařce. Nepřeju ti slyšet její kecy!“ přivítala mě hned mezi dveřmi manželka a koukala na nějakého idiota, ale za mnou nikdo nestál. „Nelez sem v botách!“
Za normálních okolností bych poslechl beze slova, ale cítil jsem se nevyspalý, osamělý i opuštěný. Byl jsem naštvaný na celý svět a především na sebe, zcela zbytečně jsem položil hlavu na špalek.
„Neskutečná slepice…“
„Koho si tím myslel?“
„Kolik vás tu je?“
„Co si to dovoluješ? Co kdyby holky chytily spálu? Takovou věc si na svědomí nevezmu, přechytralej debile!“
V duchu mě to rozesmálo, dnes vymyslela něco originálního na rozdíl od dřívějších nadávek i vulgarit.
„Nemáš propisku?“ zeptal jsem se nevzrušeně a začal rozbalovat obálku.
„Neotravuj!“ odbyla mě, ale zvědavost zvítězila. „Nač ji potřebuješ?“
„Abych si zapsal nejnovější urážku. Zplodila si genitální spojení!“
„Sprosťáku. Připomenu ti to, až ho budeš chtít vyhonit!“
„Myslíš, že se nenajde jiná?“
„Pro takovýho chudáka? Věčně smrdíš korunou!“
„Podobný věci se dělají i z lásky…“
„Ale já pro tebe nejsem dost chytrá. Najdi si nějakou doktorku! Jedna se na tebe už chystá, ale prej je to stará škatule a semetrika. Těš se, ta ti to spočítá i za mě!“
Před týdnem manželka přinesla dvě balení penicilinu. Máme preventivně podávat antibiotika holkám, protože se vyskytla spála ve školce. Shodou okolností jsem si zrovna přečetl v nějakém časopise, jak je přehnané podávání nebezpečné, kvůli zvýšené odolnosti na jejich účinky, a výslovně tam bylo uvedeno, že preventivní léčba antibiotiky je nesmyslná. Podepsal se pod to nějakej mudrpudrcsc, a tak jsem to vzal vážně. Zajímalo mě to, protože Šárinda dobrala daleko silnější druh před nedávnem. Pro jistotu jsem se informoval i ve špitále a dva lékaři mi potvrdili nezávisle na sobě, že je nutné najít jiné řešení. Prostřednictvím školky jsem to vzkázal lékařce a patrně si stěžovala u vrchnosti.
„Někdo ti musí srazit hřebínek. Seš nula, která se furt naparuje a má drzost kecat do všeho. Pustil ses do doktorky a ta ti to dá sežrat! Už se těším, jak to schytáš!“
Vyloženě se klepala, až mě někdo přepere, nebo aspoň poníží, a celej rozhozenej se budu lísat do postele, aby mohla dělat drahoty a vrátit mi to i s úroky za všechny roky, co jsem cválal na koni sebejistoty.
„Dostal jsem tolik nakládaček, že mě další neposere… Už jsem si zvykl!“
Lhal jsem, nikdy jsem si nezvykl. Pokaždé to bylo nepříjemné, ale naučil jsem se ze skutečných rvaček, že můžu prohrát se silnějším, ale nesmím se cítit poraženej. Pak to míň bolí! Mrzelo mě, že jsem bez spojence, ani vlastní žena neocení bojovnost, vidí ve mě soupeře a příčinu nenaplněných ambic. V dřívější partě jsem mohl spolehnout na kamarády, většinou to byli rváči, ale kde je jim konec. Založili si rodiny a postříleli vlky, aby nějak přežili. Pár jich ještě přežívalo po hospodách, kde je začínali tlouct mladší, a zoufalci zase vymetali kriminály. Po propuštění většinou blekotali nesmysly u piva, než jim trochu otrnulo, pak někoho zmydlili a následoval sešup do basy, aby naplnili život ve věčným kruhu s tepláky a bez.
„Vymyslel jsem řešení, abys měla na automatickou pračku i bez půjčky. Zrušíme pojistky holek!“
„Ty peníze jsme si rvali přímo od úst!“
„Nedá se nic dělat, protože si nemůžeme dovolit další dluh. Budu muset hledat nový zaměstnání.“
„To snad není možný, já to tušila! Co s námi teď bude?“
Zdrceně klesla na židli a spustila ruce do klína. To by byla skica o beznaději, ale neměl jsem odvahu jí to navrhnout. Je to drsné i na můj pokleslý vkus!
Začal jsem číst dopis od úřadů, kde mě vyzývaly stroze, abych se dostavil tam a tam do dveří číslo blebleble ohledně uíuíuí. Bylo to psaní od šupáků z planety, kde vlastní hovno nesmrdí, protože ho vytlačilo úřednický prase. Ať žijí hovada, která tupou precizností umožnila vrahům dokonaleji zvládnout holocaust! Všichni byrokrati jsou Eichmannovy děti!“
Přímo jsem sršel nevraživostí k okolnímu světu. Podobné napětí mě uvádělo do klidu. Nebezpečného. Produkty normalizačních výhod mě tlačily do kouta jako berani mezi ovce a hrozily neomaleností. Vlk ve mně naježil chlupy, oči se mu rozsvítily a vrčel.
Před lety jsem měl spor s chlapem, který byl silnější a vážil víc nejméně o dvacet kila. Normálně bych neměl šanci, ale nacházeli jsme se na volném prostranství. Okamžitě jsem toho využil a začal kolem něho kroužit. Potřeboval jsem ho vysílit pohybem a ránami do volného prostoru. Věděl jsem, že když mě trefí, půjdu k zemi. Stačil jediný úder, ale nevyšel mu. Po několika minutách začal ztrácet dech a pak přišla moje chvíle. Trefil jsem ho několikrát do hrudníku a zasadil ránu na volná žebra. Vypumpoval jsem mu vzduch z plic a měl ho jako na stříbrným podnose. Úplně se zbortil. Nemusel jsem ho mlátit do hlavy, ani jsem nechtěl. Měl v ní hodně vyděšený oči. Rozum překonal jeho hrubou sílu! Pár dnů jsem byl king a asi týden na to, mě poslal k zemi střízlík, kterého jsem podcenil, protože vlk se někde líně převaloval nacpaný slávou.
Stejnou chybu neudělám, ale dopadne to špatně. Nikdo nechce hledat nějaké východisko. Pohodlnější je bloudit v kruhu lží a chápavě to zvládat.
Soudruhu, musíš to vidět v širších souvislostech a přenést se přes detaily, děláme to jenom pro hovada, aby zůstala dál tupá, protože pak se jim může nakukat cokoli. Bez obav se budeme válet u koryt a držet je na uzdě. Omlouvám se za drobné přeřeknutí. Děláme to nesobecky pro pracující masy, musíš to ocenit! Vezmi si třeba rakety s jadernými hlavicemi a krátkým doletem po celé Evropě. Naše zachraňují světový mír při preventivním úderu a imperialistické slouží k zabíjení nevinných žen i dětí. Chápeš zásadní rozdíl mezi socialistickým přístupem a imperialistickou zavilostí smést z povrchu planety lemploviny všiváků a flákačů ovládaných vyžranými prasaty, omlouvám se za drobné přeřeknutí, ničit hodnoty vydobyté poctivou prací naší uvědomělé dělnické třídy vedené komunistickou stranou?
„Někdo zvoní, běž otevřít!“
Odlepil jsem se od okna, z něhož jsem pohledem kontroloval holky, a otevřel dveře bytu.
Na chodbě stál manekýn z maďarského obchodního domu s výprodeji seknutý Travoltou a usmíval se pouze očima. Takhle ležérně to uměl jen Míra!
„Kde se tu bereš?“ zeptal jsem se překvapeně. Neukázal se roky.
„Až v bytě!“
Pustil jsem ho a zavřel dveře.
„Co se děje?“
„Seš sám doma?“
„Karla je v koupelně…“
„Potřebuju nějaký prachy, jsem úplně na dně!“
„Kolik?“
„Litr stačí!“
Vzal jsem tisíc korun z porcelánové dózy, kam jsme dávali peníze, a podal mu je. Nezbylo tam skoro nic.
Dlužil jsem mu mnohem víc, protože pracoval jako číšník. Nikdy si nenechal zaplatit, a když jsem za ním přišel s novou kočkou, dával na stůl láhev nejlepšího pití. Živil ho hazard a lechtivý kšefty.
„Co se stalo?“
Najednou se rozklepal a musel posadit. Zmocnil se mě strach, že se láduje sračkami a má absťák. Natáhl ruce s vibrujícími prsty, aby mi neušlo, v jak velký je prdeli, a dodal: „Vracím se domů z vazby a nikdo na mě nečeká, protože se Alena sčuchla s mým advokátem. To jim ale nestačilo a obrali mě o všechno. Jsem žebrák! Nemáš něco k pití?“
Zakroutil jsem hlavou. Období baru plnýho lahví jsem měl za sebou díky současným příjmům.
„Platím hrozný prachy za obhájce, aby mě vysekal z maléru, místo toho mi šuká se starou a ještě mě připraví o majetek.“
„Tobě nic neříká socialistická racionalizace práce?“
Překvapeně se na mě podíval a dodal: „Pak ať rovnou zruší soudy, každýho, kdo šlápne vedle, zastřelí na fleku a ušetří nejvíc!“
„To nejde, to by pak byl skoro každej komouš mrtvola a těch pár slušnejch by umřelo vyčerpáním z poprav. Jak dlouho si tam byl?“
„Šest měsíců. Prožil jsem tam vánoce i narozeniny. To byla síla! Chtějí mi dát čtyři roky… Strávím je mezi pakama!“
„Za co, soudruhu?“
Musel jsem nepříjemnou situaci trochu zlehčit a nic jiného mě nenapadlo.
„Až jindy… Budeš valit oči, jak jsem si naběhl! Nazdar, rámusko, jak žiješ?“ dodal znenadání ke Karle, stála za mými zády.
Prošla kolem a za pochodu si sušila vlasy ručníkem.
„S ním přímo výborně!“
Loupla po mě pohledem a zároveň se zeptala: „Dáš si kafe?“
„Už musím jít, až někdy příště.“
Vyprovodil jsem ho ke dveřím.
„Zlom vaz!“
„Ty taky!“
Seběhl se schodů a ani jednou se neotočil.
„Co chtěl?“ zeptala se Karla a tvářila se podezíravě.
„Potřeboval půjčit prachy.“
„Kolik?“
„Říkal nějaký prachy, neměl ani vindru, a tak jsem mu dal tágo.“
„A tys mu je dal ze svého?“
„Žádný moje není!“
„Tys je vzal ze společných peněz?“
Přikývl jsem hlavou.
Švihla mě mokrým ručníkem přes tvář a tím to skončilo. Bez výčitek a zbytečných slov. Věděla, že jsem ztracený případ! Z vděčnosti bych ji udělal jazykem, ale byla zašitá.
Šel jsem nakoupit, aby se nedřela s nákupníma taškami, a moc peněz nám nezbylo.
Jarda říkal, že se dají vydělat solidní prachy ve sklárně při manipulaci s tabulemi skla, ale je to prý nebezpečné.
Půjdu se přeptat.

OSMDESÁTÁ V – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Leden 10, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

V

Na rohu křižovatky ve stánku PNS jsem si koupil Mladou frontu a listoval v ní během čekání na dvanáctku. Rozladil mě verdikt ohledně sporu o body neregulérního fotbalového zápasu mezi Teplicemi a Českými Budějovicemi. Na první ligu můžu zapomenout! Měl jsem po chuti pokračovat dál ve čtení. Pohrával jsem si s novinami stočenými do ruličky a cítil krizi z nedostatku spánku. Můj způsob života je hrozný, hned po návratu domů si půjdu lehnout alespoň na chvíli.
Seděli jsme kolem nejdelšího stolu a čekali na šéfa. Každý si krátil čas po svém. Já jsem předstíral, že čtu noviny, Ivan se domlouval na nějakém melouchu s jedním z elektrikářů, několik dalších se bavilo na účet Radka, nejmladšího z nás, a parťák prohlížel nějaká lejstra s hlavičkou svazu československo-sovětského přátelství.
Najednou se ve dveřích objevila sekretářka a za ní rozesmátý šéf ve slušivém módním obleku, jehož střih zvýrazňoval sportovní postavu i mladistvý vzhled. Nemohlo se mu upřít charisma úspěšného člověka, který ví, jak se dělá kariéra pod křídlem rodné strany a nekompromisně jde za ní.
„Všechny vás vítám na výrobní poradě a doufám, že jste se na dnešní den dobře vyspali.“
Podíval jsem se na Ivana, významně na něho mrkl, ale nezareagoval a tvářil se pozorně dál.
„Počasí máme jako na objednávku a snad to tak vydrží přes sobotu i neděli, protože jedu na chatu. Pokud nedojde k nějaké mimořádce, můžete jít domů o hodinu dřív.“
Rozhodil úsměvné cukrátko a ještě to šlehnutí bičem.
Nepospíchal. Začal o našich úkolech a několik minut mluvil jenom o hovadinách, aby zabil čas. Byl samý úsměv a soudružský slovo.
Parťák se zvedl a s výmluvným pohledem na náramkové hodinky dodal: „Soudruhu vedoucí, jestli bych mohl požádat o rychlejší průběh, máme plno objednávek na práci!“
Pokud se jednalo o jeho fušku nebo levárnu, nikdy ho čas tolik netlačil, a mě zaskočil pocit, že si domluvili způsob, jak to nepříjemné jednání, co nejrychleji smést ze stolu. Znovu jsem pohlédl na Ivana, ale dělal dál jakoby nic.
„Dobře, vydržte ještě vteřinku.“
Rozepnul si sako.
„Všude se najíždí na spravedlivější způsob odměňování za vykonanou práci a my nebudeme výjimkou.“
Sekretářka mu podala papír s návrhem.
Přečetl text v podobě, jakou jsem znal.
Ivan se zvedl.
„Nezapomněl jste na sekretářku, copak už není v déčku?“
„Přidal jsem jí pět procent, protože to lépe vyjadřuje její schopnosti i odborný přístup!“ zakousl se šéf do kyselého jablka, procenta budou chybět nám. „Co se vám na tom nelíbí?“
„Všechno!“ řekl jsem místo Ivana. „Podle tabulek máme nárok až na padesát procent pro jednotlivce. Kdo bude víc makat, může si polepšit, ale ve vašem návrhu jste to vyřešili fixně a v předstihu. Podle čeho jste tak rozhodl? Vy už dopředu víte, jak kdo bude pracovat, že nás nechcete ani trochu motivovat?“
Dovolil jsem si hodně, šéf po mně blýskl zlobným pohledem a rozhodl se mi to vrátit i s úroky.
„Ty nemáš právo rebelovat, protože jsi u nás nejkratší dobu a máš skoro nejvyšší plat!“
Taktně pominul všechny objektivní důvody a vsadil na řevnivost i závist mezi námi. Někteří spolupracovníci si mě změřili pohledy, které nevěstily sympatie.
„Nejde o mne, ale o pravidla pro každýho z nás!“ nechtěl jsem se nechat odbýt, protože jsem neměl strach, že bych se neprosadil v soutěži s ostatními. Potřeboval jsem šéfa vytočit, aby odkryl karty. „Je to podivný hodnocení a jdete s ním i proti nejnovější mzdové politice vaší strany.“ Ač jsem se usmíval, rozhodně mi nebylo do smíchu z napětí, které dusivě zalehlo celou poradu. Vyšlo z mé rebelie a všichni vycítili, že jde o zásadní věc. V tomhle okamžiku šlo i o mou budoucnost.
„Takhle si zde udržím kádr nejschopnějších lidí!“ vybuchl šéf a vzápětí si uvědomil, že svá slova už nemůže vzít zpátky. Sežral mi návnadu a vyblil polopravdu. Všichni jsme si rovni, ale leváci si musí být zkrátka rovnější! Naše pohledy se střetly. Tohle mi nikdy neodpustí!
„Kádr určitě, ale pochybuju, že těch nejschopnějších!“ vyjelo ze mě a byl jsem rád, že jsem se nenechal unést a neřekl něco o nejprodejnějších kurvách. „Podle čeho jste je vybral? Podle věku, nebo nějaký politický příslušnosti?“
„Tak tu máme novýho tribuna!“ ozval se posměšně parťák a šéf se přidal: „Takových manekýnů jsme tu měli a kde je jim konec. Tlačíš se na můj flek, nebo chceš vyštípat parťáka? Místo podobných řečí koukej víc makat!“
„To chcete říct, že se flákám?“ snažil jsem se ho vyprovokovat k úderu pod pás, protože pod kladnou odpověď by se nemohl podepsat ani jeden z přítomných.
„Občas máš pozdní příchody!“ vyštěkl parťák a v pohledu šéfa se skrýval hroznýš před útokem na bílou krysu. Nemusel se na mě vrhnout sám, stačilo mě vydat potkanům, kteří odvedou špinavou práci s touhou se zavděčit. Na oplátku jim velkoryse přehlédne fušky v pracovní době, pití a materiál, který neukradnou, ale jenom statečně přemístí do svých domovů.
„Proč nechcete, aby všichni měli přehled o tom, jak kdo pracuje a jak je za to placenej, nebudeme si pak vyčítat, že jeden dělá na druhýho? Kdo se snaží, ať má víc peněz, než dostane flákač!“ vyjelo ze mě.
Když jsem si utřel pot z čela, došlo mi hluboký ticho a uviděl, jak na mě všichni civí. To byla trefa do černého. Kdyby mi ji sežrali, pěkně bych podtrhl rudochy i s jejich kumpány.
Měl jsem na ně pifku od akce se stavbou sušičky dřeva za dva miliony korun v jedný fabrice na nábytek. Jednalo se o prototyp. Nevěděli si rady s dokumentací, protože byl ve všem obvyklej bordel, a hořel termín. Vzal jsem výkresy a přepsal křídou čísla na díly rozložené po celé hale, abychom se v nich vyznali při montáži. Úkol jsme díky tomu splnili v termínu a vydělali si hezké peníze za přesčasy, ale když přijela televize, slávu sežrali rudoši. Naparovali se před kamerou se samozřejmostí tupých hovad, blekotali kraviny a přivlastnili si moje řešení, ale to mě nežralo. Ani jeden z nich mi nepoděkoval. Nestál jsem jim ani za špetku slušnosti.
Šéf jenom lapal po dechu.
„Snažíš se rozeštvat partu a to se nedělá. Nepřeháněj to!“ začal mi domlouvat parťák, namlouval mi před měsícem, že je ve straně jenom proto, aby se mohl brát za lidi. Ve skutečnosti to byl největší smrad a podrazák. „Neboj se, že někdo přijde zkrátka. Nech to na nás! Musíš nám věřit, protože to myslíme s vámi dobře… Jiní jsou na tom mnohem hůř, než jsi ty, a nekopou kolem sebe. Díváš se na všechno příliš sobecky!“
„Jestli jsem podle tebe sobec jenom proto, že se beru za svá práva a zároveň chci spravedlivější podmínky pro všechny, tak máš velkej zmatek v pojmech a seš hroznej vůl!“ pokusil jsem se ho usadit, ale šéf se chytil posledního slova.
„Soudruzi, klid! Na téhle úrovni se dál nemůžeme bavit, ještě nám k tomu chybí pořádná hospodská rvačka, a pak to můžeme rovnou zabalit. Končím poradu!“
„Myslím, že je tu někdo moc starostlivej!“ přidal se parťák. „Půjdeme makat!“
Ve sněhobílé košili, celý týden v ní tvrdě pracoval, se zvedl od stolu a zamířil ke dveřím, aby šel zářným příkladem pracujícím masám.
Ostatní se začali trousit za ním a šéf mi řekl, abych se příště staral jenom o své věci a nesnažil se mluvit za jiný lidi, nemuselo by se mi to vyplatit. Na podobnou činnost jsou tu odbory a jejich volení zástupci.
Ivan to zaslechl.
„Máte pravdu, soudruhu vedoucí, a proto vás, jako odborový důvěrník, žádám o opakování schůze příští pátek.“
Překvapilo mě, jak se pochlapil, ale měl jsem nepříjemný pocit. Připomínalo mi to propagandistickou agitku v televizi nebo švejdovinu v knížce, kdy ve finále vždy zvítězí moudrý a spravedlivý bolševik. Pár komunistů jsme tu sice měli, ale rozhodně ne moudrých. Slušnému člověku bych neradil, aby si o ně opřel kolo. Z mého výstupu nevzejde nic dobrého! Proč si komplikuji život? Stejně jsem zde jenom, abych nějak uživil rodinu. Bez ambic. Proč jsem se musel vzepřít, když nemůžu vyřešit vůbec nic? Nebyla v tom chuť se pouze předvést?
Napadlo mě, že to určitě má souvislost s malováním. Na všechny lidi se valí něco ze všech stran a většinou to vnímají jenom ve fragmentech, které jim nepodávají pravdivý obraz okolního světa. Umělec by se měl pokusit nabídnout jiný pohled a snažit se vyvolat nějakou polemiku. Průser je, že lidi nechtějí zvednout hlavu a dokonce jim to vyhovuje. Vytvořil jsem zmatek, ze kterého nic nevytěží, a to mi může zlomit vaz, jakmile jim to dojde. Nevrhnou se na šéfa, ač představuje vrchnost, co z nich dělá hovada, rozděluje jim přece prachy, ale na mě za drzost otvírat jim oči na bezvýchodnost situace. Z toho budu mít malér! Ale nemůžu to vzdát. Tohle kafe s vůní hořkejch mandlí musím vypít až do dna i s lógrem. Jarda měl pravdu. Stal se ze mě neskutečnej magor! Oběsit se ale nehodlám, nikdo z nich neví, že jsem rváč.

JAK JSEM TO VIDĚL V ROCE 2003

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Prosinec 28, 2012

JAKO BONUS HNED NA ZAČÁTEK:

Honza Ďábel

Honza Ďábel

Honza Hrubý na padesátinách Jardy Pichlíka dokazuje, že umění je nebezpečný. Bez houslí nenápadný, ale jakmile se smyčcem dotkne strun, pronikne nejmenší skulinou do nitra každému. Je hravý a neúnavný. Ďábelské spojení. Přičtěte chuť procházet hudební žánry, nehvězdné chování a smysl pro recesi. Násobte touhou splnit nejnáročnější přání oslavence i po celonoční pařbě a vyjde neopakovatelný zážitek. S ulovenou mladou zmijí dokonaleji vychutnáte Sally´s garden. Odcházel jsem až k ránu a vůbec se mi nechtělo.

CESTY

Měl jsem zajímavý rozhovor se známým koncem roku. Tvrdil, že nezná člověka, který není na prodej. Je velmi úspěšný obchodník, měl by vědět své. Uvedl několik příkladů a poskytl mi námět k přemýšlení. Každý z nás si vytyčí nějaký cíl a na cestě k němu je v pohybu. Pro vrhače sítí se stane objektem s neznámým efektem, pokud neodhadne směr a výši mety námi zvolené. Nejsnadněji polapí vyhlédnutou oběť v okamžiku opilosti z úspěchu. Je taktické počkat, až se nové koště dosyta vymete a nafoukne s důležitostí vola. Nejvhodnější čas k obchodu pro znalce lidských slabostí. Mistr dovede odhadnou cenu na poprvé a většinou se nemýlí. A nejsou to jenom peníze. Co kdybychom si dali za cíl jít po cestě s vědomím, že podél postávají jenom případné prostitutky?

Vladimír Ondys 31. 12. 2003

JÁ TO TEDA BERU, ŠÉFE

Vzpomněl jsem si na známou větu z filmové komedie, ve které si tvůrci utahovali z naší nátury, při sledování premiéra Špidly v televizním Kotli paní Jílkové. Mezi svými známými jsem profláklý tvrzením, že se cítím jako začátkem sedmdesátých let opět zaskočený tupou bezostyšností čelných politiků. Normalizují bezcharakternost s nestydatým tvrzením o vlastní předúřčenosti k tomu, aby napravili osudové chyby předešlého vedení státu. Tváří se jako oběti a výhody, které mají ze svého postavení, berou jako samozřejmost za své utrpení. Tradičně nás mají za voly a ústy premiéra tvrdí, že lemplování v parlamentě je naprosto normální, protože poslanci jsou jenom vzorkem celé naší společnosti. Potěš nás pánbůh. Proč tam nesedí ti nejlepší? Snad ne proto, že ve stranách člověk člověku musí být vlkem, aby nás pak vítězové oblbovali humanismem?

Vladimír Ondys 5. 12. 2003

SVATOUŠCI A OSTATNÍ

Udělal jsem si čas na dnešní Sedmičku a Partii. Dvě komerční televize si pozvaly komunisty. Na Nově jeden z představitelů společensky přijatelnější strany (podle volebních preferencí) oponoval ministryni zdravotnictví Součkové a na Primě panu Knížákovi čelil mluvčí dělnicko-rolnické odnože bývalý agent STB Zifčák, jinak známý jako mrtvý student ze 17. listopadu 1989. Paní Součková se předvedla blábolením všeobjímajících frází v příšerné češtině jako Jakešův pohrobek, byť reprezentovala sociální demokraty. Myslí to s politikou tak upřímně a my jsme oškliví tupouni, kteří jenom překáží její kariéře. Na jakém politickém smetišti ji Špidla vyhrabal? Zifčák mi připomněl začátek normalizace, kdy se do rodné strany hrnuly podobné typy lidí, nestojí mi za slůvko komentáře. Pana Knížáka uznávám, i když mám výhrady k některým jeho názorům, opět mě nezklamal jasně formulovaným postojem. Mrzí mě jenom, jak svatoušci získávají body svou vstřícností naslouchat lidem, kteří si neumí poradit bez centrálního mozku. Pravda a láska dostanou nejvíc na prdel v Čechách od nejslušnějších ze všech lidí. Vašku, kruh se nám konečně uzavře, dostal jsi svoje. Na oplátku někdo otevřel manéž pro dravce. Sametová fraška se rdí nadějí. Mám obavu, že po příštích volbách budou horníci zase něčím víc než ostatní a vítr s deštěm se určitě zklidní při poručnictví strany Karla s Bedřichem. Češi jsou nepoučitelní ve své naivitě.

Vladimír Ondys 16. 11. 2003

ZTRATIL SE PES

Otec měl psy na zahradě. Postavil jim kotec s komfortní boudou a nikdy nesměli do našeho domu. Mělo to svou výhodu. Pokud se někdy některý zatoulal, prožívali jsme to s odstupem zahrady od bytu. Nechal jsem se přemluvit od svých dcer a pořídil psa do paneláku. S úžasem jsem zjistil, že o jeho životě vím prd. Fascinovaně jsem vnímal jiný svět až do okamžiku, kdy se mi zaběhl v polích. Na obojku vlekl vodítko. Neměl jsem strach, že někomu ublíží, při výchově jsem preferoval vstřícnost k lidem. Patrně jsem udělal chybu. Dvacet hodin jsem prochodil v okolní přírodě a hledal místo, kde se zamotal do dlouhého vodítka. Po Rockym se slehla zem. V následujících pěti dnech jsem prožil peklo. V představě Rockyho podchlazeného nočním mrazíkem, zastřeleného myslivcem, přejetého autem nebo utýraného zlým člověkem jsem prohledal celý kraj. Uvědomil jsem všechny patřičné instituce a hledal a hledal. Našel jsem ho ukrytého v odlehlém koutě města vzdáleného padesát kilometrů od domova jenom díky iniciativě majitele fenky amerického stafordšírského teriéra, který se uměl vžít do mých pocitů. Rocky byl v dobrém stavu, ale silně zmatený nedostatečným přístupem k jeho potřebám. Cítil se opuštěný a bez střechy nad hlavou. Nechápal, proč ho člověk, kterému důvěřoval, odloučil od majitele a podvedl necitlivým přístupem k jeho základním potřebám. Já taky ne. Snad mu časem dojde, že se stal na pár dnů přítelem tupého hovada.

Vladimír Ondys 10. 11. 2003

IGNORANTI UMĚNÍ

Chtěl bych poděkovat smradům, kteří mi v noci vykradli auto, za profesionální vloupání. Nepoškodili okna ani zámky u dveří. Nenechali se odradit bordelem uvnitř a odnesli přehrávač s koženou kabelou. Knihy a kazety s unikátními nahrávkami je nezajímaly. Jejich ztráta by mě mrzela mnohem víc. Barbaři, díky, ale kabely se raději zbavte. Pokud bych na vás narazil někdy v budoucnu během noční procházky s Rockym, asi by z toho byl malér pro obě strany. Okradli jste mě o spoustu času.

Vladimír Ondys 20. 10. 2003

SLUCHÁTKO

Rozbil se mi telefon a mával se mnou vztek při pokusu o komunikaci s někým na druhém konci spojení. Ještě že mě většinou nebylo slyšet. Moje špatná pověst mezi slušnými lidmi by byla mnohem děsivější. Vydal jsem se na výzvědy. Ve značkové prodejně mi dali radu nad zlato. Pro ně! Kvůli porouchanému sluchátku si mám koupit nový přístroj. Zeptal jsem se prodavače, jestli se náhodou neposral. Před třemi lety jsem dal skoro osm tisíc za telefon s faxem. Navštívil jsem zastoupení Telecomu, aby mi poradili, kde najdu v našem městě odpovídající servisní centrum. Ochotně se toho ujali. Háček byl v tom, že doporučený servis se nachází v Brně. Hrozně dlouhý loket. Svěřil jsem se kamarádům v hospodě. Dostal jsem tip na pana Stokláska. Má prodejnu v naší čtvrti. Při návštěvě mi vyrazil dech vstřícností a zájmem o mini kšeft. Přestal jsem mluvit sprostě. Druhý den jsem si vyzvedl opravené sluchátko a zaplatil 100 Kč včetně DPH. Potěší mě, když občas potkám člověka mezi hovady tvářícími se lidumilně a vstřícně pouze při honičce za balíkem.

Vladimír Ondys 17. 10. 2003

PAVEL TIGRID SPÁCHAL SEBEVRAŽDU

Andrej Halada tak nazval článek v internetové verzi Reflexu a snaží se v něm zaujmout chápavější postoj k sebevraždě, byť ji odsoudil v jiných případech. Myslím si, že tolerance v pohledu je na místě, pokud nevyléčitelně nemocný člověk dobrovolným odchodem prokazatelně předejde utrpení z pomalejšího umírání. Případný důvod, že se jedná o publicistu významného v boji s komunismem, je pro mě naprosto nepřijatelný a nebezpečný pro překrucování životních hodnot z politických hledisek. Nedá mi, abych zde nezveřejnil jednu erekci. Nejsem si jist, zda se nejedná o citát zesnulého, ale budiž.

„Ne, nikdy se nezbavíme subjektivního hodnocení, voluntarizmu a měření dvojím metrem. Vždy mluvíme jen tak, jak se nám zrovna hodí. Když chceme, zavřeme oko, když nechceme, hůl k bití psa si vždycky najdeme. Ne nic jiného člověk nikdy nedokáže, není z podstaty vybaven k dokonalosti. Nemůže se oprostit od názoru.“

autor: zantovsky

Pokud se jedná o nechvalně známou osobu z politických i novinářských kruhů, je výklad etiky v jejím podání velmi pikantní. Pak bych doporučil zaměnit slovo člověk za politik, k dokonalosti za k rozumu a názoru za hlouposti.

Nezlobte se na mne za příkrá slova, ale tuhle sortu lidí nemám rád, většinou jim jde pouze o moc, vlastní prospěch a jsou bezostyšní ve vulgaritě myšlení. Je mi lhostejné za jakou partaj vystupují a čím se ohánějí v cestě za úspěchem.

Vladimír Ondys 16. 9. 2003

Ještě k Pavlu Tigridovi.

Jestli je pravdivá poslední informace, dozvěděl jsem se ji před chvílí, musím smeknout, byl to chlap. Na rozdíl od politického protivníka Gustáva Husáka, který si navzdory hlásanému ateismu údajně nechal před smrtí přivolat kněze, aby se mu vyzpovídal ze svých hříchů.

Vladimír Ondys 18. 9. 2003

VÝSTRAŽNÁ STÁVKA

Ve zprávách na Quick.cz se uvádí, že do ní půjde asi polovina středních a základních škol. Připojí se k ní berní úředníci, zaměstnanci katastrálních úřadů či pracovníci správ sociálního zabezpečení a 95% finančních úřadů. Podle dnešního tisku nemá podporu veřejnosti. A proč by měla mít, když jsme v Česku? Jak se jedná o peníze a inteligenci, tak řadový občan začne trpět nechutenstvím. Komunisti mu přece natloukli do hlavy, že tupost je matkou moudrosti a on je středobodem zájmu společnosti. Jsem horník a kdo je víc? Inteligence je nebezpečná pro hovadství ve všech jeho podobách a neoblíbená u všech politiků s tendencí přivlastnit si stát. Neakceptuje bláboly populistů a klade nepříjemné otázky. Podle mého názoru se jedná o kultivovaný projev odporu. Připomíná mi to piruetu ženy. Měl by následovat razantnější skok mužů. V zemi, kde se daří inteligenci, nemusí mít řadový občan strach o svobodu a demokracii, otázkou je, zda tyto hodnoty preferuje.

Vladimír Ondys 31. 8. 2003

O HÁZENÍ PEREL SVINÍM

Pan Michal Komárek napsal článek o tuposti, který vyšel v internetové verzi Reflexu. Nebudu hodnotit jeho kvalitu, ale mně se zdál zajímavý. Šlo v něm o to, že udělal nějakou chybu, potřeboval pomoc při odvrácení určitého nebezpečí a lidi to z nějakých důvodů nevnímali. Vyvodil z toho závěr o jejich tuposti. Nepřímo je začal obhajovat tím, že televize ohlupuje diváky komerčními filmy a uvedl i příklady. Pan Komárek projevil svůj názor, pod který se podepsal, a byl odměněn hysterií, útoky na intelektuálství, odnesl to i pan J. X. Doležal za svoje provokativní články proti pokrytectví, nějaký ozbrojený magor mu vyhrožoval případným postřelením psa, bylo mu spíláno pro inteligenci i vzhled a nevím, co ještě sere blbce. Nikoho z reagujících nenapadlo, že jim nabídl námět pro diskusi: Proč lidi neumí vnímat nebezpečí? Podle mého soudu způsobil veškerý poprask slovem přijatým čtenáři pejorativně, ale kdyby napsal, že se popisovaná dvojice zachovala nebystře, připadal by mi jako vůl a nikoho by asi neoslovil. Drtivá většina reagujících mě vyvádí z omylu, protože skrytě tvrdí, že je vůl, protože se nezachoval jako vůl, když situaci popisoval. Chtěl bych pana Komárka pochválit, jak chytře nastavil zrcadlo agresivním lidem s nechutí se podepsat skutečným jménem pod neskutečné bláboly, ale tak to myšleno asi nebylo, i když bystrým čtenářům Reflexu určitě neušlo, že se jedná o týdeník pro přemýšlivé.

Vladimír Ondys 29. 8. 2003

PROČ ZROVNA CHARLES BUKOWSKI?

Podle mého názoru Charles Bukowski pochopil podstatu problému člověka ve společnosti, která od nás vyžaduje už od útlého dětství, abychom se kultivovali vzděláním a přijali určitá měřítka, ale v praktickém životě se řídí odlišnými pravidly. Při názorovém střetu s okolím po skončení školy nás uvede do reality věta: „Zapomeň na hovadiny, které do tebe nahustili kantoři, jsme přece normální lidi!“ Jedná se o test naší odolnosti k zhovadilosti. Zpitomělí vizí, jak by to mělo vypadat, kdybychom se neřídili pořekadlem o košili bližší kabátu, trváme na svém a obdržíme nakládačku od životem poučenějších v nejbližším okolí, kteří stejnou nakládačku dostali od předchozích. Všechny klacky světa jsou dobré pod naše nohy a najednou nám dojde, že podstata úspěchu ve společnosti praktických lidí není v chytrosti, ale v umění házet klacky pod nohy schopnějším. Vulgární myšlení zamaskované kultivovaným projevem většinou zvítězí. Je to velice nepříjemné zjištění pro citlivější nátury a pokud mají nějaké zásady ohledně svědomí, nezadržitelně klesají až na dno společnosti vrhačů klacků a dumají, proč se ve škole učili o lásce, která povznáší, když se lidi nechají omrdat výhodnějším hovadstvím s tak neskrývanou rozkoší.

Vladimír Ondys 6. 8. 2003

ZA DŮVĚRU AŽ NĚKAM K ARGENTINĚ?

Policistům se budou zvyšovat platy o sedm tisíc, mohl jsem si přečíst ve včerejších novinách. Přiznám se, že se mi to zdá podezřelé. Kdyby se mělo jednat o cestu ke zvýšení efektivity v boji s kriminalitou v zemi už beznadějně rozkradené, jevilo by se mi rozumnější investovat peníze do modernizace prostředků pro potírání zločinu. Proč vláda s parlamentem nejsou tak vstřícní třeba k učitelům a lékařům, když postavení inteligence ve společnosti je mnohem bědnější? Nabízí se jenom jediná odpověď. Neodpovědní politici nás všechny přemístili v tichosti někam do Jižní Ameriky svým diletantským přístupem, očekávají se občanské nepokoje, až to rupne v sociální oblasti, a někdo je přece bude muset chránit, aby nedostali zaslouženou výplatu na zadek. Kolik nášupů by si nyní odhlasovali navíc? Třináctý, čtrnáctý… a s jak vysokým přídatkem pro ty, co jim tak udatně pomáhali?

Vladimír Ondys 4. 7. 2003

MIŠÍK A HRUBÝ + MERTA

Sešli jsme se dvě hodiny před koncertem na terase u Božáku. Vláďa s Honzou byli v pohodě a Merta přišmajdal s francouzskou holí. Zpočátku mi připadal jako nudný patron, protože se bavil jenom s Honzou o hraní a nějakých kytarách. Vláďa vyprávěl Jardovi Pichlíkovi a Alence o koncertech v Americe. Pak si šli připravit nástroje. Merta začal hrát i zpívat sám a odvedl svoje výtečné. Nastoupila dvojice muzikantů, kteří jsou pověstní tím, že při poslechu má člověk pocit podvodu a pohledem hledá další jejich spoluhráče. Nikde na ně nenatrefí, protože Honza s houslemi pod bradou je prostě démon. Vláďá zpíval jako o život. O přestávce je poklepete po rameni a řeknete obligátní: „Kluci, dobrý!“ a netušíte, co vypukne za melu, když se tři muzikanti sčuchnou po několika whiskách na pódiu s touhou vám ukázat, jak se dělá kumšt. Nemá cenu, abych popisoval svoje pocity, a to mám hodně velký nároky, každý si musí vychutnat podobnou lahůdku sám na vlastní uši. Kluci byli božský, Merta exceloval! Návštěvníci koncertu se překonávali v odezvě a neudělali ostudu Teplicím, však si je Merta pochvaloval při loučení u auta před odjezdem do Prahy. Až někdy někde uvidíte plakát, uvádějící společný koncert této sestavy, nechoďte, ale přímo uhánějte s větrem o závod, ať vás někdo nepředběhne. Šabachu, musím ti udělat radost. Neznají Chucka E. Weisse!

Vladimír Ondys 29. 6. 2003

KAMARÁD

Dali jsme si schůzku v Dejvicích u Budvarky. Měl jsem trochu smíšené pocity z našeho setkání po mnoha letech, protože se mezitím stal hvězdou sledovanou sdělovacími médii. Přišel včas a po několika slovech se roky odloučení někam vypařily. Vyrazili jsme směrem na sever a cestou po dálnici jsme si povídali o banálních věcech, které zajímají lidi našeho věku. Dozvěděl jsem se, že jeho mladší syn dělá do muziky, stejně jako moje nejstarší dcera, jenom v trochu jiné oblasti a zeměpisné poloze, stejnou měrou nás otravují některé projevy hlouposti v našem okolí a fascinují nás věci z podobného úhlu vidění. Do Teplic jsme dorazili v předstihu a mohl jsem ho pozvat na pivo na terasu u golfového hřiště, kde jsem měl schůzku s dcerami. Neodmítl a na oplátku měl celé město jako na dlani. Pak následoval obvyklý kolotoč při setkáním úspěšného autora se svými čtenáři. Mělo to pro mě půvab, protože jsem mohl vše sledovat z odstupu a srovnávat obě strany stejné mince. Večer pokračoval s několika přáteli ve stylové restauraci Pod lampou, kde jsme všechny udivili cédéčkem OLD SOULS & WOLF TICKETS od CHUCKA E. WEISSE, kterého nezná ani uznávaný odborník Jarda Pichlík, a originální dárek na památku našeho setkání mi udělal radost. Doma jsme si povídali skoro do dvou hodin a druhý den se vydali zpátky do Prahy. Cestou jsme se bavili o životě a znenadání jsem si uvědomil, že mi největší potěšení, byť mi velmi lichotilo, když předešlý večer několikrát zdůraznil, že Teplice navštívil jenom kvůli mně, a pochválil Příchod Vodnáře, způsobil fakt, že zůstal takovým člověkem, jakého jsem kdysi poznal. Petře Šabachu, seš chlap!

Vladimír Ondys 12. 6. 2003

RUCE

V některých zemích světa, když dopadnou zloděje při krádeži, useknou mu ruku, aby mu zabránili v dalších. Je to kruté, ale velmi praktické. Jednak všichni ví už na první pohled, kdo před nimi stojí, a soudcům to ušetří spoustu času ohledně dalších řízení, kdy se obě strany, žalující i žalovaná, mohou odvolávat a různými právnickými fígli odkládat spravedlivé potrestání. Soudy pak mohou řešit i jiné delikty a trestat viníky. Jestli nyní ode mne čekáte propagaci popsaného přístupu, určitě vás zklamu, nejsem genitál, abych věřil, že by to mělo nějaký smysl v zemi, kde většinou zloděj křičí, chyťte zloděje, a lidi tvrdí, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Vznikl by tu jenom větší zmatek a spravedlnosti by se stejně nedosáhlo, protože by tekla jenom krev zlodějů se slabším hlasem. Pokud bych měl moc odčarovat ruce našim zlodějům během jediné noci, přičaroval bych je lidem, kteří přišli o ruce ve skutečném boji za svá práva. Celý následující den bych sledoval televizní zprávy a v duchu si říkal: „Ten byl jasnej… do toho bych to neřekl… koukejme se, rozdávala rozumy a kradla oběma rukama jako straka… od těch bych to nečekal…“ Nejvíc by mě vytočilo, kdybych v důsledku vlastního čarování nemohl sám zatleskat rekordnímu množství bezrukých lidí, ale jako pointu bych to bral. Pokud by to platilo i u těch, kteří čarují se zákony, ale cítí se pak nad nimi.

Vladimír Ondys 10. 5. 2003

PŘES STŘEDOVĚK DO DOBY KAMENNÝ?

Mám zvláštní pocit, že se prostřednictvím loupeživých válek o zdroje energie můžeme vrátit během několika příštích desetiletí zpátky do doby kamenný. Když si včas naklonujeme mamuty a necháme od mstivých teroristů rozprsknout pár atomových bomb nad přelidněnými metropolemi, budeme mít co lovit a vzniknou i správné klimatické podmínky. Nic nám pak nemůže zabránit v tom, abychom se nastěhovali do jeskyní a dalších tisíce let meditovali o tom, co všechno jsme svou bezohledností a sobectvím zbabrali na této planetě. Budeme mít ale jednu obrovskou výhodu, že na tom nepůjde vůbec nic změnit a konečně skončí náš problém s možností volby. Přestaneme se hašteřit, zbavíme se břemena odpovědnosti za přijaté rozhodnutí a budeme moci vláčet ženy k sexuálnímu aktu za vlasy. Neandrtálci všech zemí spojte se, to by v tom musel být rozum, aby nepřišel váš čas.

Vladimír Ondys 2. 5. 2003

REALITA

Dnešní noc proběhla divně. Znenadání se mi ruce začaly chovat podle zásad naší politiky. Pravá se nestydatě podbízela silákům, které nesnáším pro nadutost spojenou s primitivním egoismem, a levá se snažila pokrytecky utírat prdel slabochů s chováním pláště ve větru. Mozek se tomu pokoušel bránit, ale po několika marných pokusech to pohrdavě vzdal a zahleděný do intelektu si lebedil v koupeli vzniklých endorfinů. Ústa se rozblábolila s duchaplností hvězd konzumního neumění a blýskala zlatem můstků na pahýlech zbroušených zubů. Dech zavoněl pachem potu zkorumpovaných úředníků a zadek se mi rozkydl jako administrativa byrokratů. Penis se pokoušel ztopořit s odhodláním zoufalců v řadách policie čelit zločinu, ale poklesl s vědomím impotence ve vymahatelnosti práva. Řiť se nadechla prázdnoty v žaludku i střevech inteligence a vydala žalostně táhlý prd nad stavem školství, zdravotnictví i kultury. Probudil jsem se zahanbený a začal dumat o realitě. Až zoufale ji chybí tep krve a tlukot srdce. Jakého džina jsme to vlastně vypustili z láhve?

Vladimír Ondys 26. 2. 2003

TOTALITA V NÁS

Vnuk mého kamaráda přerušil studium na střední škole a třetím rokem žije nelegálně v USA, kde se probijí životem, jak se dá. Pracuje na stavbách rodinných domů a na výzvy rodičů, kteří mají jiné představy o jeho společenském uplatnění, k návratu domů a dokončení vzdělání odpovídá, že žít v Americe v jeho situaci je sice těžké, ale v dohledné době o tom neuvažuje. Zatím. Jako jeden z argumentů používá fakt, že se na něho cizí lidi usmívají a zajímají se o to, jak se má. Na první pohled se tento argument může zdát dětinský, ale je to mnohem složitější. Mladý člověk bytostně touží po smysluplnosti své existence ve složitém světě, který ho obklopuje, a úsměvy spojené s vlídným slovem mu dávají naději, že je vítaným ve společnosti dospělých lidí. Pokud ta společnost uznává a dodržuje pravidla, s kterými se ztotožní, je v jeho zájmu, aby v ní hledal uplatnění a místo na slunci. Otázkou je, jaká jsou ta pravidla. Fakt, že je hledá v cizině, napovídá velmi nepříjemnou skutečnost, že je doma postrádá, a to je důvod k zamyšlení. Ve čtvrtek ráno se student střední školy upálil na Václavském náměstí a v dopise na rozloučenou uvedl, že ho deprimuje stav okolního světa. Nyní si dovolím napsat a nést za to i odpovědnost, že tím myslel především stav naší společnosti, která podle mého názoru není horší, než jsou jiné společnosti, jenom v mnohem nestydatější formě odhaluje horší stránku lidí. Je mi líto zmařeného života, neboť jsem přesvědčen o tom, že je krajně pošetilé pokoušet se nejvyšší obětí vyburcovat k zamyšlení národ, který se upnul k představě, že rozum sídlí v nacpaným břiše a vlastní hovno nesmrdí!

Vladimír Ondys 9. 3. 2003

O ČEM TO VLASTNĚ JE?

Říkám si mnohokrát, když slyším v rádiu někoho tlachat, vidím v televizi nudný záběry a čtu blbost v časopise nebo novinách. Většinou nechápu, proč tam podobný kraviny jsou, a okamžitě ztrácím zájem. Stejně tak nechápu, proč v regálech s knihami je plno kuchařek s recepty od populárních lidí. Pokud bych si chtěl někdy pořídit podobnou knihu, budu se zajímat o to, co autor dokázal ve svém oboru kuchaře, že ho to opravňuje vydat knihu receptů na nějaká jídla, ale dnes mi to dal sežrat kamarád, který je vždy in, protože jde s dobou a má přehled. „Chtěl bych vidět takovýho vola, kterej by si koupil knížku vod ňákýho kuchtíka!“ prohlásil rezolutně a otráveně dodal: „To by přece nebyl kšeft, chytráku!“ Poslední slovo mělo hanlivý nádech, ale už jsem si zvykl. „Chceš mi teda namluvit, že o herectví a muzice by měli jednou psát kuchaři, pokud budou populární díky pořadům o vaření v nějaký posraný televizi?“ Pokrčil rameny a dodal: „Proč ne, když se jim to povede!“ Musím přiznat, že mě dostal svou přímočarostí v uvažování a v rozhovoru na tohle téma jsem s ním nepokračoval. O víkendu jsem čirou náhodou slyšel povídání s panem Petránkem na vlnách ČR 3, viděl pořad s panem Robejškem na ČT 2 a četl rozhovor s Petrem Šabachem v Lidových novinách. Dozvěděl jsem se zajímavé věci. O tom to, podle mého názoru, všechno je a kašlu na to, jestli vzpomínaní jsou (nebo nejsou?) populární.

Vladimír Ondys 14. 4. 2003

TVRDÝ ZÁKON

Tak jsem zas jednou dostal obálku s modrým pruhem, a kdyby mě ta sranda nepřišla na několik tisíc korun, docela bych se pobavil.

Jedna instituce mi sděluje prostřednictvím svého ředitele, že neshledala důvody pro prominutí penále cestou odstranění tvrdosti zákona a na závěr mě poučuje, že proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Oč jde? Jsme lidi a já jsem udělal chybu. Z mého pohledu zcela normální. Dostal jsem se do presu ze strany úřádů, a protože mi nevyšel jeden podnikatelský záměr tak, jak bych potřeboval, nedařilo se mi platit určené zálohy podle kalendáře splatnosti. Mohl jsem požádat o snížení, ale doufal jsem, že navzdory systému, který demotivuje malé podnikatele i živnostníky, to nějak zvládnu. Částečně se to povedlo. Stát mi nyní musí vrátit podstatný díl ze sumy zaplacené v zálohách, ale věřte, že pokud bych ji mohl použít v podnikání, asi by to dopadlo jinak. Dnes už je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, ale pozoruhodné je srovnání praxe při úředním jednání s mudrlantskými výroky pana Špidly o nutnosti soucítění. Stát mě bezohledně odrbal s nestydatostí lichváře a je mi jedno, jestli na to má nějaký zákon. George Orwell v knize 1984 napsal: Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři, jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne. Prohlašuji, že pokud mám být pokutován za něco, co se později ukázalo jako fikce, je to nemravné. Svou povinnost jsem reálně splnil včas, stát mě v podobě zákona o placení záloh fakticky omezil v podnikaní, snížil mou šanci úspěšně se udržet na trhu a ve skutečnosti jsem dostal pokutu za to, že jsem neškemral o snížení záloh. Demokracie je především o lidském faktoru, a proto pokládám rozhodnutí úřadu za totalitní! Živit se na vlastní pěst byl děsivý sen už za posledních takzvaně pravicových vlád, ale dnes je to hotová katastrofa. Čí vinou tu v podstatě neexistuje silná střední vrstva, která je skutečným pilířem demokracie? Proč s námi přední politici, kteří promrhali svou šanci nastolit jasná pravidla, hrají, za vydatné podpory některých médií i známých umělců, ošklivou hru o své nezastupitelnosti a podílu viny nechápavých občanů na současném marasmu, když jsme tu zažili týpka, který si ze stejných důvodů připadal jako kůl v plotě ve finále absurdní frašky? Dosavadní politické představitele různých stran vzácně spojila schopnost otrávit miliony lidí a v případě válečného konfliktu by se díky tomu plněji uplatnili v první linii jako zbraně hromadného ničení! Nebo se mýlím a ryba nesmrdí od hlavy? Nebylo by přijatelnější pro všechny, kdyby se politici ucházeli o přízeň voličů s jasně definovanými a konkrétními cíli, místo obecně mlhavých záměrů, v případě jejich nenaplnění se na konci volebního období poděkovali a s noblesou uklidili k původním profesím? No jo, namítnou znalci, ale co pak s mistry v politikaření a zasloužilými trafikanty? Nemějte strach, tenhle typ lidí se nikdy neztratí, ale pro společnost to alespoň nebude k udávení vlastními zvratky!

Vladimír Ondys 13. 2. 2003

Dnes tak a zítra?

Správcům se vyplácí starat o peníze šetřené na důchod při loňském zisku 2,27 miliardy korun a fondy se spojují. Šéf týmu vyšetřovatelů největších kauz v oblasti ekonomiky to vzdal, protože nad sebou cítí tlak, aby do některých případů (IPB nebo Harvardské fondy?) moc nevrtal, a jeho nadřízený tvrdí, že to vyšetřování neohrozí. Proč jsem vybral tyhle dvě informace z dnešních zpráv? První věta mi připomíná dávnou situaci v neblaze proslulých fondech, kde úspěšně správcoval pan Kožený do té doby, než si všechno přivlastnil. Druhá věta vysílá velmi závažný signál, jak to s námi opět někdo bezostyšně válí, a připadal bych si jako trouba, kdybych ho bral na lehkou váhu. Když vás pingl okrade při účtování a tvrdí, že se spletl, bude vás mít za totálního vola, pokud mu uvěříte. Spletl by se pouze v případě svého neprospěchu! Poslední dobou se občas zaklepu strachem, protože všude kolem je tma jako v nějakém strašidelném tunelu. Na jeho konci vidím banán místo světla a to si říká přímo o Bohnice!

Vladimír Ondys 22. 2. 2003

TO JSEM Z TOHO JELEN

V polích na procházce s Rockym jsme našli uhynulou lišku. Rocky ji vyčuchal a nad jejím mrtvým tělem se tvářil zmateně. Rád by ji prohnal, ale jak ji přimět k pohybu? Podle stavby těla se jednalo o nádherný kus. Nikde na těle ani stopy po krvi a střelné ráně. Po návratu domů jsem zavolal na veterinu, kde mi řekli, že o Rockyho se nemusím bát ohledně vztekliny, pokud nesežral kus lišky, a místo nálezu ať nahlásím úřadům. Zavolal jsem na policii a za dvacet minut si pro mě přijeli. Jednalo se o tři strážce zákona, kteří mě k pobavení sousedů, netušících důvody, naložili do auta a odvezli do polí. Po ohledání mrtvého těla špičkou polobotky jednoho z nich suše konstatovali, že odklizení mršiny je náplní práce městské policie, a asi deset minut si to ujasňovali prostřednictvím vysílačky s ženským hlasem. Podobný chaos v schopnosti racionálně komunikovat by potěšil i nejomezenějšího zločince či teroristu a ve finále mě požádali, zde bych se ráčil vydat v tato místa znova zhruba za hodinu, ale tentokrát s černými šerify. Odmítl jsem a spolkl slova, která se mi drala na jazyk. Celou záležitost jsem pustil z hlavy hned po návratu domů, ale včera jsme s Rockym narazili na mršinu lišky opět. Zamířil jsem k domovu a přemýšlel o tom, jak je dobré spoléhat se na ochranu před zločinem v tak odpovědném systému, když vtom jsem u lesa potkal myslivce. Dali jsme spolu řeč ohledně mršiny lišky a nebezpečí infekce vztekliny. Poděkoval mi za opatrovaná lesní i polní zvířátka a přísahal, že se okamžitě sám postará o nápravu. Hádejte, na co jsem dnes narazil v polích? Po zkušenostech s policií se nemůžu cítit bezpečně a jako jelen jsem na tom stejně. (Fuck)t!

Vladimír Ondys 24. 2. 2003

ČERVENÁ NÁM RUDNE

Říká se, že v barech a veřejných domech návštěvníci odhodí své masky. Asi na tom něco je. V červeném světle kontroverzního symbolu připomínajícího domy s prodejnou láskou na trase E55 jsme viděli, jak z nadřazeného ksichtu mudrlanta s patentem na absolutno se klube obličej kluka, který kajícně přiznává, že by prodal vlastní mámu Indiánům za vytouženou hračku, a masku bodrého venkovana válcovanou šklebem násilníka vyfukujícího smrdutý pach porážky i zrady. Je to bordel nebo není, když se někdo vyloženě klepe na břímě odpovědnosti za celý národ a vyšplouchnou ho nejbližší? Usoudili, že nelze svěřit prezidentskou limuzínu šoférovi z vládního vozu omlácenému furiantským způsobem jízdy, nebo se jedná zas o nějakej handl? Pánové, styďte se. Slušnost jste sice galantně přenechali dámě, ale za vítězoslavného pochechtávání komunistů. Tak nám to nebe nad Prahou opět nebezpečně zrudlo díky vám a bylo by na místě zkontrolovat platnost pasu, protože ty vaše věčné kotrmelce jsou stále zlověstnější.

Vladimír Ondys 24. 1. 2003

OBAVY

Otec byl silný, ale jednoduchý člověk, a proto mě vedl někdy až s brutální přímočarostí k tomu, abych hledal pomocnou ruku na konci své paže. Tvrdil, že cizí pomoc slušného člověka zavazuje. Je to půjčka na oplátku a měl bych vážit, zda je nezbytně nutné se uchýlit k tomuto pravidlu. Vzhledem ke svému způsobu myšlení věnoval péči o své ruce enormní zájem a přímo se v nich zhlížel. Občas ale nastane situace, kdy se člověk bez cizí pomoci neobejde, on to věděl, a proto i v dobách nejhlubší totality lékař a učitel byli pro něho: pan doktor a pan učitel. Nikdy je jako dělník nesnížil na své soudruhy a choval se zmateně, když to někteří horlivci vyžadovali. Přiznávám, že mi jeho bezmezná úcta připadala často jako staromódní a směšná. Napadal jsem ji a snažil se ho zviklat tvrzením, že ne každý doktor je Albert Schweitzer, vždyť tu byl i nechvalně známý Josef Mengele, J. A. Komenského zase vyvážil bezejmenný vynálezce školní rákosky, ale nikdy se mi nepodařilo jeho postoj nahlodat. Vzhledem k železnému zdraví a vzdělání ukončenému v páté třídě potřeboval lékaře i učitele minimálně, ale úcta k těmto profesím mu pomáhala žít a stanovil si ji svým rozumem jako zásadní. Maminka zemřela vinou lidského selhání lékařky, pro otce se zřítil celý svět, ale na jeho pohledu to nezměnilo skoro nic. Jednoho dne odešel a proběhlo to tak rychle, že nepotřeboval lékaře, ale jsem přesvědčený, že ani to by nebyl argument pro přehodnocení postoje. Poslední dobou mě začínají pronásledovat obavy, že nejméně dvě následující generace budou umírat zdlouhavě u počítačů na demenci a bez odborné pomoci. Díky přístupu ke zdravotnictví a školství si to plně zasloužíme. Najednou začínám postrádat staromódní a směšný postoj mého nevzdělaného otce, i když zdaleka ne každý lékař je Albert Schweitzer a učitel J. A. Komenský.

Vladimír Ondys 18. 2. 2003

HOKYNAŘENÍ S NAIVITOU

Několikrát se mě známí ptali, co si myslím o pořadu ředitele televize Nova dr. Vladimíra Železného a já jsem jim neuměl odpovědět, protože se na televizi moc nekoukám. Dnes jsem si udělal čas a byl to nářez! Šokovaně jsem zíral na člověka, který to umí skvěle. Myslím tím demagogii a kouzlení s fakty. To, co předvedl s čísly o sledovanosti jeho televize, je vhodné pro nejznámější scény. Přesvědčil mě, že kdyby lidi zmoudřeli a Nova pak zkrachovala, nemusí mít strach o svou existenci. Pan doktor by se uživil jako kouzelník ve varieté, případně i jako ministr propagandy, pokud by se našel vhodný diktátor. Slova, která pronesl na adresu ČT2, svědčí o absenci smyslu pro fair play. Během své argumentace mi připomněl citát, který absolutně nesnáším. VÍC HLAV – VÍC ROZUMU! Co když těm hlavám někdo vymejvá mozky? Třeba vy, pane doktore! Je mi vás líto jako člověka, který nesporný intelekt prohandloval za hokynářskou mazanost. Vám přece nejde o diváky, vy jenom musíte co nejvýhodněji prodat sledovanost NOVY reklamním agenturám a o tom to všechno je!

Vladimír Ondys 4. 1. 2003

Když už jsme u té televize, chvíli jsem pak sledoval diskusi na ČT1 a mnohem lepší dojem zanechal pan Telička. I když u lidí, kteří se motají kolem politiky, člověk nikdy neví…

Dnes jsem se opět pobavil, když pan dr. Vladimír Železný spiklenecky našeptával prosťáčkům, jací pokrytci jsou ti, kteří tvrdí, že na Novu nekoukají, protože se profláknou pokaždé tím, jak dobře její program znají. Pane doktore, když se někdy posadím k televizi, tak s pomocí dálkového ovládání projedu všechny programy a samozřejmě zavítám i na Novu s nadějí, že tam najdu něco, co mě usvědčí ze zaujatosti, ale výjimky jenom potvrzují pravidlo o směsici podbízivých sraček a nudy. Váš pořad Volejte řediteli je ale nešťastný především tím, jak tvrdošíjně nadřazujete sledovanost, pomocí ní se pokoušíte navodit dojem kvality a podstrčit fakt, že Nova reprezentuje to nejlepší, co může televizní divák vidět na obrazovce. Jedná se o krajně nestydatou podobu lidské touhy vydělat víc peněz a plně si zaslouží opovržení. Ještě za totality herec Miloš Kopecký v jednom rozhovoru prohlásil, že není pokleskem číst rodokapsy, ale při snaze je nadřadit Dostojevskému vznikne příšerná zhovadilost. A to je přesně Váš případ, dr. Voštěpe!

KOLÁČE

Tak nám to zas jednou spočítali a za vychcanost dr. Voštěpa nám vystavili účet na deseti miliardovou částku, která každým dnem narůstá o miliony. Čtyřčlennou rodinu to přijde skoro na pět tisíc a nezůstaňte s nimi, když o to tak škemrají. Tučná procenta z koláčů sledovanosti NOVY pochlapte se a zaplaťte i za ty, kteří patřili k vysmívané menšině sledující jiné programy. Dutý hlavy z celý republiky sledujte dál svou oblíbenou NOVU. Ale nezapomeňte se přihlásit k jejímu dluhu a zavolejte řediteli!

ZA DVEŘMI JE A. G.

Dnes jsem viděl pořad, kterému bych napsal jedničku za přístup k tématu. Pan Arnošt Goldflam je člověk, kterej umí a nikomu nic nepodstrkuje. Jsou dvě strany jedné mince a je na nás, jak se s tím popereme. Co k tomu dodat? Díky, pane Arnošte!

Vladimír Ondys 26. 1. 2003

Často se mě lidi z mého okolí ptali, proč jsem přestal psát. Nikdy jsem nepřestal psát, jenom jsem se nehnal do publikování. Vnímám věci i souvislosti trochu jinak, než je v kraji zvykem, život mě nenaučil sdílet kolektivní optimismus a pozitivně ho komentovat. V mém dětství se nosilo poroučet větru i dešti, v mládí se chtělo věřit, že vlku lze nasadit tvář beránka, ve středním věku snít o sametovém patentu na řešení všech problémů… S odstupem doby to působí stejně směšně, jak vážně se to bralo.

Zakopaný Žerýk je v pošetilé snaze většiny lidí věřit tomu, co chtějí vnímat. Preferují líbivou formu před obsahem. Snažím se jít jinou cestou. Nevím, kam mě zavede, jestli mě vůbec někam vede, ale zatím po ní jdu a ta chůze mě fascinuje. Jen mě mrzí, že mi rodiče nedali jméno Jan, protože v Anglii i Americe by mi lidi mohli říkat Johnny Walker a to zní velmi lichotivě.

Návod, jak se dá zas něco ochcat

Před Vánoci se budeme tvářit, že preferujeme módního Santa Clause, když děda Mráz už nefrčí, ale k nákupu dárků přistoupíme vychcaně jako kovaní Češi. Po štědrovečerní večeři na sebe budeme významně mrkat u stromečku, jak jsme toho přitroublýho cizáka ojebali, a dáme si jenom symbolický tretky nakoupené u šikmookých stánkařů. Následující dny se lstivě vyhneme nákupním centrum a začátkem ledna, až vypuknou povánoční slevy, je vezmeme útokem. Transparentně se přihlásíme k našemu Ježíškovi, abychom se ideově zaštítili, a místo Vánoc oslavíme příchod králů. Peníze ušetřené na vysokých slevách můžeme prožrat a prochlastat s vítězoslavným pocitem, jak jsme to zas ukázali okolnímu světu!

Parafráze slov Džema Lemouna

Napadla mě, když jsem včera četl na INTERNETU, jak se soudil pan Ocelový s manželem Maryši, snad kvůli článku v novinách, do kterýho měl Vávra nalít kafe od Maryši se slovy, jak Ocelový byl za komunistů z bramborštálu. V minulým režimu jsem se nikdy nenechal svou nenávistí dokopat k tomu, abych si konkrétní lidi rozděloval na preferované nestraníky a zkurvený komunisty, ale dělil jsem si spoluobčany na hovada a lidi. Snažil jsem se být alespoň trochu soudný a určitě se mi to vyplatilo, protože jsem zjistil, že hovada najdete všude a s ideologií to nemá nic společnýho, ta si nejkrutěji pohraje především s těmi, kteří k ní přistupují s naivní vírou. Není podstatné, kdo v soudním sporu vyhrál, ale jak si libujeme v úderech pod pas. Vrážení kudel do zad máme snad v genech a byli bychom samé zlato, kdyby se z toho udělala sportovní disciplína. Ale vraťme se ke slovům Johna Lennona, který kdysi řekl mladým, aby nikdy nevěřili lidem nad třicet let. Kdyby to nebyl kultivovaný Angličan ale hovado ČECH, KTERÝ JE PO KAŽDÉ BITVĚ TURECKÝ GENERÁL, a navštěvuje nás jenom po vyhraném boji, ABY KOPAL DO MRTVOL, tenhle trpaslík by uvědoměle řval: „Postřílejte všechny lidi nad třicet!“, jen aby se zbavil konkurence a pak kšeftoval s máslem ze svý hlavy.

Vladimír Ondys 9. 1. 2003

CO KDYBY

Před několika lety jsem vandroval po celý republice několik týdnů v jednom kuse. Spal jsem v autě, holil se a koupal na benzínkách. Pak mi asi hráblo. Skoro ze všech oken od Českého Těšína po Aš na mě čučel plakát a já tím hrozně trpěl, protože na podivným glejtě, který umístili lidi do oken svých domovů, se mi zjevovaly penisy a vaginy v nejvulgárnější podobě. Snad to bylo tím, že jsem z nedostatku času i příležitosti musel sexuálně abstinovat, ale bál jsem se někomu svěřit s podivnými vidinami, abych neskončil v blázinci, protože jsem byl v časové tísni. Na tehdejší pouti zemí jsem hledal kurážné a chytré lidi, abych s nimi mohl mluvit dřív, než se z týhle republiky úplně vytratí. Potřeboval jsem se od nich dozvědět, jak se dá kuráž ochránit před otrlostí a chytrost oddělit od mazanosti. Na svých toulkách jsem si užil. Na jihu Moravy mě opili do němoty, na severu v Ostravě zbili do bezvědomí pro pár korun, v Chebu mě holky uspaly a v Praze mi někdo šlohl auto. Vlakem jsem mířil k domovu a dumal, proč lidi trpí za okny takový zhovadilosti, když jsou to jejich vizitky. Pochopil bych třeba prázdnotu, toleroval bych uschlou květinu, bral bych i potrhaný záclony, ale proč si tam vyvěšují tak ohavný glejty? V Roudnicí si ke mně do kupé přisedli starší manželé, při průjezdu vlaku jednou z obcí se muž obrátil na ženu a řekl: „Mám chuť znova emigrovat, když vidím, jak jsou tady lidi pořád stejně přitroublí. Jenom magor si dá do okna reklamní leták a věří, že může dostat sto tisíc!“

Vladimír Ondys 11. 1. 2003

Honza :P Anděl

Honza 😛 Anděl a já ještě jako vožrala