Vladimír Ondys – Z konce světa

UMĚLCI, ZELINÁŘI A SLAVÍCI

Posted in Gril by ondys on Červenec 31, 2011

Pobavilo mě konstatování v médiích, že jsme prohráli 44 miliardy korun za loňský rok v hracích automatech. Každý člověk si může lehce spočítat, kolik to činí na hlavu, a nedivme se pak abnormální čistotě peněz. V Čechách lze svobodně prát špinavé bez skrupulí a veřejně. K dispozici jsou místa nejen historicky posvátná, ale časem může dojít i na budovy pro správu věcí veřejných. Neumíme rozlišit, jak kdysi údajně prohlásil zbožňovaný vůdce jedné z neochvějně bolševických politických stran před blamáží tisíciletí při kupónové privatizaci. Vzhledem k nenasytnosti teď žlukne máslo na hlavě skoro každému z dospělé populace a nevěřím, že v tom nebyl blafák. Na dně lidské společnosti se tomu říká ojebání přitroublé stařenky. Umění se daří jako zelenině. Domácí tvůrci i pěstitelé musí zaorávat. Není zájem v zemi, kde dnes konzumní většina z pohodlné tuposti nevidí vlastní frňák pro zítřejší slzy. A zbožňovaní slavíci? Tlučou s podbízivou líbivostí neuvěřitelných sraček přitroublejší jako pouhé křoví.

Vladimír Ondys 13. 12. 2004

Reklamy

Malé Divy – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červenec 29, 2011

Měl jsem doma 5 demáčů teplické kapely Malé Divy. Bylo na nich od 2 do 10 skladeb.  Teď  mám v ruce další. Jsou na něm 4. Malé Divy stále naplňují  významový obsah svého názvu. Zase je to nějak jinak. Zvuk je barevnější, aranže pestřejší, boostery míň popíkový, zpěv jistější, tentokrát dokonce sbory – nebo jsem si jich dřív nevšiml ? Výhrady bych měl jen k jednomu textu, ale žádné konkrétní, jen to, že mu nerozumím – takže je to vlastně výhrada k sobě samému. Z tohohle dema mám dojem, že tahle kapela nedělá o nic horší věci, než třeba Michal Hrůza, Kryštof nebo Chinaski. Akorát holt bydlej v Teplicích a v metropoli ty pravý  šajby vědí prd. Tak nezbejvá, než zase čekat, kdy všechny demáče konečně poroděj´ regulérní desku. Zatím – mám doma 6 demáčů kapely Malé Divy…

Dopis Rockymu – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 28, 2011

(Ze zápisků rezignujícího alkoholika)

 Ahoj, pse. Jsem rád, že ti je lépe. Měl by ses z předchozí zkušenosti poučit a příště nejíst větve. Jsou špatně stravitelné, pro masožravce málo výživné a jako psovi ti po nich musí být špatně. Vezmi si příklad ze mě-taky nejím větvě. Trochu moc chlastám a kouřím, což je moje hloupost a jednou na to určitě dojedu. Nepodezírám tě s konzumace alkoholu nebo kouření a vím, že ti páníček asi podstrojuje samá dobrá psí jídla. Pokud kouří, když jste v jedné místnosti, měl bys být tolerantní a nespílat mu, stačí ty výhružné nápisy na krabičkách. Alespoň nepije a pasivní kouření je téměř zdravé.

Milý pse. I my lidé, to nemáme v životě jednoduché. Páníček popsal tvou zácpovou Odysseu tak naturalisticky, až se ti musím svěřit s podobnými zážitky. Normálně bych o tom nepsal, ale včera jsem se opět opil, překouřil, objednal pizzu, kterou jsem si už dříve zakázal kupovat, protože jsou na ní nepropečené žampióny a můj žaludek je jaksi neumí efektivně strávit. Co ti budu popisovat. Je mi blbě. Střídavě se nafukuji jako mičuda, pak splaskávám a docela smrdím. Ovšem chtěl jsem se ti svěřit s jinou story. Je to pár let, kdy mi bylo špatně jako tobě. Dnešní nevolnost je proti tomu čajíček. Prostě mi pár dnů vůbec nechutnalo žrádlo. Ani knedlíky se svíčkovou, oblíbené srbské rizoto, ni hranolky, dokonce ani řízek. Byl jsem nafouklý mnohem víc než dneska a ten zkažený luft ze mě odcházel podobným otvorem, do kterého ti páníček naléval olej. Byla sobota a já ležel na gauči a jen jsem kroutil hlavou nad tím, co ze mě vychází a proč se tak trestám. Normálně jsem fungoval jako přenosná plynová komora. Chápeš to? Sám před sebou a vlastními prdy neutečeš! Jenže mě fakt nadýmalo, jako tebe. Jsem si říkal: Kurva, chlapče, a máš utrum, dopil si a možná taky dohulil. Žaludeční vředy, žlučník, slinivka, asi budeš muset jít za felčarem přes břicho. Nejsem žádný simulant, možná trochu hypochondr a doktora přes hlavu zatím nepotřebuji. Jeden nikdy neví…Velmi mě to rozesmutnilo i naštvalo, málem jsem se rozbrečel. S čistým svědomím ti můžu odpřisáhnout, že mi ten chlast nechutná, fakt ne. Toho pána si už asi nebudeš pamatovat, protože si ještě nebyl na světě nebo byl štěnětem. Byl slavným českým hercem a taky dost pil. Říkal, stejně jako já, že mu ten chlast vlastně nechutná, ale miluje být opilý. No jo, no. Já navíc šlukuji ty odporné papírové trubičky naplněné tabákem. Ty mi chutnají. Nejspíš jsem tenhle blbej zlozvyk podědil. Víš, můj dědek byl naprosto šílený kuřák. Prohulil se k astmatu a ještě, když ho zeť, můj otec, vezl s astmatickým záchvatem do nemocnice, musel zastavit před trafikou pro krabičku Startek. Pak měl s kouřením utrum. Časně z rána asi hodinu sedával na WC a chrchlal na celý barák do prázdného kelímku od Nugety. Někdy to bývalo dosti děsivé. Babička kouřila taky. BéTéčka a občas Sparty. Později přestala, podobně jako matka, ale tu skřípla zlá nemoc. Lidé jí říkají rakovina.

U psího ucha, chtěl jsem tě potěšit a místo toho tady smolím morytáty. Vlastně bych ti měl dopovědět, jak to celé dopadlo. V pondělí odpoledne jsem šel do hospody rozloučit se s popíjením. Smutně sedím na židli, v hlavě samé černé myšlenky. Normálně jsem nemohl dopít druhé pivo. Nelezlo, prostě nedalo se. Kopnu dva panáky, svět se zatočil a už jsem upaloval na záchod. Jak ti tak vedu intenzívní dialog se záchodovou mísou, koukám na dno a tam nějaký chuchvalec bílých nití. Když jsem vydávil zbytky žluté břečky, vybral jsem z mísy onen podivný předmět. Bádám, bádám, co to může být? Normálně jsem sežral gumovou síťku, která se tváří jako přírodní nit a obalují se s ní uzeniny. Nevím kdy a jak se mi něco takového podařilo pozřít, ale úleva byla téměř okamžitá.

Ještě bych ti chtěl napsat, jak mi bylo v 17 letech blbě celý týden!. Jednoho letního rána procitnu, jdu se vyvenčit na WC, opět moták v palici a už všechno jelo ven a pořád a pořád dokola, kdykoli jsem jen trochu změnil polohu. Vertigo jak prase. Bez přestávky blinkajícího mě odvezli k felčarovi přes krky, uši, nosy a zřejmě i jazyky, protože latinsky se to nedá vyslovit, aniž by sis ho neukousl. Představ si pse, bác a zjistili mi nějakou tuze divnou chorobu zpravidla postihující starší lidi, u dorostu vyskytující se zřídka kdy. Sám vidíš, jak jsem byl moudrý už v pubertě, stižen nemocí seniorů. Ta potvora se jmenuje Menierova nemoc. Možná jí trpěl i ten slavný, bláznivý malíř, co si ufikl ucho. No nic, musím končit, asi skáknu na panáka. Doufám, že tě nelapí podobně nepříjemné cholery a budeš v pořádku. Neokusuj si uši, nejez větve a pozdravuj Ondyse. Jinak si říkám Palosino, ale klidně mi můžeš tykat. Co? Ale jo, klidně mi říkej buřte. Tak já jdu.

PEKELNÝ TÝDEN

Posted in Rocky by ondys on Červenec 28, 2011

Předminulou neděli večer při venčení se můj americký stafordšírský teriér Rocky znenadání prohnul a vydal podivný zvuk, pak znovu. Došlo mi, že má zácpu a snažil jsem se zjistit důvod s možností mu to trochu usnadnit. Prstem jsem mu sáhl do řitního otvoru a píchl se o překážku. Opatrně jsem se ji snažil odstranit, ale připomínala ostny ocelového ježka, kterého někdo zabetonoval do střeva. Pokusil jsem se ho prolomit mírným tlakem dovnitř a kousek se uvolnil. Nikdy nezapomenu na šok, který se mne zmocnil při pohledu na hrudku dřeva rozdrceného čelistmi do miniaturních kousků, které proces ve střevě vysušil do ostrých břitviček a spekl do tvrdé hmoty se zacementováním volného prostoru.

V tomhle okamžiku jsem udělal první velkou chybu z neznalosti, střevo Rockyho jsem si ztotožnil s lidským a později ztratil spoustu času přehnanou obavou při ošetřování. Psi a kočky jsou svým vývojem s nutností trávit i kosti úlovku vzhledem k odolnosti připraveni čelit podobným průšvihům s mnohem větší nadějí na přežití, než by měl člověk. Pro pochopení musím napsat, že jsem si před třiceti lety podobným způsobem perforoval střeva při práci a obklopený nejlepší odbornou péčí v nemocnici jsem to stejně málem nepřežil. Usoudil jsem tedy, že Rocky nemá šanci a to byla druhá chyba. Na svou omluvu dodávám, že má šelest na srdci, je po dvou mozkových příhodách a na podzim mu bude jedenáct let.

Doma jsem zjistil, že nemá chuť ani žrát. Aby to bylo ještě horší, začal mi druhý den dávit obsah žaludku.

Odpoledne jsem ho odvezl k veterináři, který mi předepsal Yal k vyprázdnění střeva s tím, abych Rockymu aplikoval do konečníku půl dávky projímadla a nechal ho působit asi půl hodiny. Zeptal se mne, jestli Rocky zvrací, a když jsem odpověděl kladně, dodal, že to vypadá špatně a pokud se jeho stav nezlepší, mám se zastavit zítra. Udělal jsem třetí chybu s tím, že jsem patrně hloupě usoudil, že situace je bezvýchodná a půjdeme si pro ránu z milosti.

Doma jsem aplikoval dávku a nic se nedělo, z Rockyho skoro nic nevyšlo, ba naopak se mne zmocnil strach, že mu ostrá masa vysušeného dřeva roztrhá stěny střeva i konečník při vylučování. Několikrát jsem pokus opakoval, než mi Yal došel, a žádná sláva se nekonala. Sehnal jsem si další dávku druhý den, ale výsledný efekt opět nestál za moc, Rocky byl totálně zabetonovaný tvrdým dřevem, a když jsem si vzpomněl na délku větve, kterou v sobotu na vycházce rozdrtil mezi zuby při hře, bylo mi jasné, že je napěchovaný až k žaludku.

Celou noc jsem přemýšlel, jak z toho ven, a teprve k ránu mne napadlo aplikovat mu do konečníku olivový olej místo Yalu. Zdálo se to mnohem nadějnější, a tak jsem Rockyho neustále opatrně vyplachoval až do čtvrtečního večera, kdy z něho přestala vycházet dřevěná drť. Ochotně spolupracoval a nechal se vyzvedávat do výšky za břicho, aby olej, jehož množství jsem zvyšoval s úměrně vyprázdněným střevem, vtékal co nejhlouběji. Konečný výsledek se ale nedostavil, i když přestal krvácet a vylučovat hnis s tím, že nevypadal tak žalostně i zbědovaně jako v předešlých dnech. Přes svou stále větší pohublost mi připadal v trochu lepším stavu a doma si se mnou dokonce hrál. Venku to však bylo stále víc o život. Zoufale tlačil a pak se unaveně svalil do trávy, znovu a znovu… Přestal jsem do něho aplikovat olej a začal se smiřovat s myšlenkou, že to brzy definitivně skončí, což byla moje další chyba. Pro jistotu jsem v sobotu zavolal dceři, ať přijede ze sousedního města s tím, že Rockyho zavezeme na veterinární kliniku pro konzultaci s odborníkem, abych měl jistotu, že poslední injekce nebude neuvážené rozhodnutí.

Na klinice se ho ujal lékař a důkladně ho vyšetřil. Našel v jeho střevech asi deseticentimetrovou překážku, ale nemohl se k ní dostat. Dohodli jsme se, že přivedu Rockyho ráno a on půjde pod narkózu i s rizikem, že ji nemusí přežít. Na rozloučenou dostal dvě injekce, jednu proti bolesti, druhou na podpoření funkce střev, a taky další dávku Yalu.

Po tolika dnech bezvýchodnosti především díky mým představám a přehnanému strachu to konečně začalo být alespoň trochu nadějné.

Dcera se svým přítelem nás cestou z kliniky vysadili v centru a s Rockym jsme pokračovali pěšky, aby se případně vyprázdnil po Yalu. Znenadání jsem si všiml, že jeho konečník nabývá obludného rozměru, zvětšil se o několik centimetrů a pak už to byla jenom otázka minuty s příkladnou spolupráci. Vytáhl jsem z něho špalek tvrdé a dokonale hladké hmoty o průměru asi pěti centimetrů a délce snad deseti. Bylo mi s obrovskou úlevou konečně jasné: Nastal konec našich problémů i mého strachu o Rockyho život. Že to v předešlých dnech nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo čtenáři zdát, svědčí fakt, že Rockyho to stálo sedm kila váhy a mne asi pět se spoustou probděných nocí.

Napsal jsem předešlé řádky především kvůli tomu, aby kdokoli, pokud by se jeho čtyřnohý svěřenec ocitnul v podobné situaci, nepodléhal podobně chmurným představám. I za tak extrémně nepříjemných okolností, do jakých jsem se dostal s Rockym díky ostrým kouskům dřeva, je pořád velká naděje na přežití. Hned v první chvíli po zjištění nějaké překážky ve střevech by chovatel měl koupit hlávku zelí, pokud jeho svěřenec ještě přijímá potravu, nastrouhat ho, uvařit s rozemletým masem a krmit nešťastníka. Pokud jeho pokus nedopadne úspěšně, je na místě aplikovat stolní olej do konečníku s pomocí třeba gumové hadičky a trychtýře s tím, že v případě dalšího neúspěchu se už neobejde bez odborného lékaře. Není nutné podléhat nejčernějším představám a případné panice, jako se to dokonale povedlo mně, a zbytečně tak ztrácet čas. Rocky to nevzdal ani na okamžik a příkladně bojoval o život navzdory všem špatným okolnostem i mým děsivým představám vzhledem k neznalosti jeho psích možností.

Děkujeme oba všem, kteří nezištně pomohli (Pavel Zaschke a Yarda) i projevili účast. Nejdůležitější byla pomoc dcery Veroniky, jejího přítele Tibora a mladého veterináře na teplické klinice, bez nich bychom to určitě nezvládli.

http://www.vet-teplice.ic.cz/

Počasí na prd aneb dva špendlíky – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 27, 2011

Zatracené počasí. Prudký, nárazový vítr zadul jednou do zad, chvíli pro změnu metl jehličky drobného písku přímo do obličeje, pak udeřil ze strany, připlácl šátek kolem hlavy, přes obličej a já rázem nic neviděl, pak náhle udeřil snad za všech stran najednou a nadzvedl plášť kamsi nad kolena. Pouštní exhibicionista. Modrou oblohu zmítanou vzteklými tlapami dusivého horka už dávno zakryla jednolitá mračna. Okrová písečná záclona sytější těsně u země, méně nad obzorem, po jehož parketu čas od času protančil vzdušný vír, žlutohnědá směrem výš, k matnému knoflíku místo slunce. Vchod do sklepa těsně vedle honosného paláce v béžovém mramoru s tenkými špičatými věžičkami, pozlacenými kupolemi, velkým bílým půlměsícem na nejvyšší z nich, byl z betonu a připomínal bunkr na sídlišti, jen s poněkud širšími vraty. Otto cosi namačkal na dálkovém ovládači a my mohli vstoupit dovnitř. Párkrát jsem poklepal nohama v sandálech o poslední schod, abych se zbavil vrstvy písku mezi chodidlem a podrážkou a tiše následoval chlapíky obtěžkané dřevěnými bednami, jak pomalu postupují za majordomem do nitra sklepních prostor. Průvod se zastavil, Otto hbitými prsty opět zapreludoval na ovládači. Masivní dveřní monolit na kolejnicích s mírným ťuknutím dorazil do konce a před námi se objevil rozlehlý sál zařízený v staroanglickém historizujícím stylu-můj tajný bar.
„Pánové, oddechněte si, užijte občerstvení dle libosti, za hodinu Vás očekávám v kulečníkovém salónu. Ty Otto, pojď se mnou, matka mě již očekává.“
„Jistě, Efendi.“
„Oh, Rudi, konečně jsi tady. Tak co stalo, povídej?“
„Vylétl jsem na rovné cestě. Chápeš to? Prasklá pneumatika, možná byl na silnici olej, nevím.“
„Ale to jsi přece říkal do telefonu, co tvá politická kariéra, chlapče? Soudím, že nastaly nepříznivé okolnosti a situace začíná být nestabilní. Nesledoval si televizi? Ten vzteklý pes ze severu napadl svého souseda na jihu.“
„Nedíval, ale ovšem, jistě, zaregistroval jsem to.“
„Rudi, všechno se tak rychle mění. Otto, co je s tou klimatizací je mi zima. Nalij každému sklenku brandy, ať se trochu zahřejeme. Můžeš si dát s námi, pokud víra tvá dovolí, i když ostatně, řekla bych, že skrze bouři panující venku ani oko Alláhovo nedohlédne.“
„Místnost se již temperuje, milostivá paní Sigismundo.“
„Ha, ha, temperuje, copak jsi nějaký malíř, Otto? Nepobíhej pořád dokola a kopni panáka do sebe. Roztomilý šašek, viď Rudi? Posaďme se pánové. Majordomus mi jako místní, autentický občan důkladně popsal nálady místního obyvatelstva, dílčí i majoritní sociální problémy a z nich pramenící společenská pnutí a případné preference v předvolebním boji. Vždyť jde jen o místo okrskového emíra. Ano, připouštím jedno z devíti, ale Rudi, vrchní emír je starý, nedovolila bych si říci, hloupý, jen jaksi poněkud ustrnul v době starého lišáka Niccoly.“
„Rozděl a panuj.“
„Správně Otto, neskákej mi do řeči, nalij a zapal šíšu. Kde jsem skončila? Aha, Rudi, lid je bohatý, vládne blahobyt, zdánlivá spokojenost, je zbytečné zaplétat se do soupeření s ostatními a křeslo vrchního emíra. Ibn Saleh i pár dalších je na tvé straně, ale sám Saleh je velmi ambiciózní a bude chtít získat křeslo pro sebe. Možnosti splnit populistická gesta a předvolební sliby prozatím nenarazila na svůj strop a důchod na obyvatele i reálný příjem porostou, stejně jako ceny ropy. Vždyť vidíš jak nenasytný je ten krvežíznivý netvor z divokého Kurdistánu a Mezopotámie. Možná se jeho království zhroutí jako domeček z karet, možná také ne. Nemysli si, já pamatuji toho, jehož jméno se zdráhám vyslovit. Většina národa jej následovala ne ze strachu, ale ve jménu víry, vítězství. Nemysli, dobře tu dobu pamatuji. Ostatně Rudi, nemusíš terorizovat vlastní lid, předvádět davu karikatury postav z oper Richarda Wágnera, chce to jen společnost důsledně atomizovat. Zdroje jsou omezené a vedle strachu skvěle funguje závist. Otto dokonce tvrdí, že je to dáno biologicky, prý se v podstatě jedná o formu evolučního zvýhodnění. Otto, nejsi tak hloupý, jak vypadáš, cos to vlastně studoval?“
„Evoluční biologii, milostivá.“
„Hmm, lidé, malinko frustrováni, částečně nespokojeni, kteří mají strach jeden před druhým, anebo si tiše, tak jakoby za oponou závidí, jsou ideálním materiálem k ovládnutí a manipulacím. Víš, narodila a vyrůstala jsem v Evropě, Otto je pravověrný muslim, pár pohárků mu snad Alláh odpustí, ty jsi, na rozdíl od tvého bratra v Americe, flegmatický a pomalý trouba. Samozřejmě, mám tě velmi ráda, ale nemusel by ses stále tak mračit.“
„No dovol, mamá.“
„Chci ještě podotknout…nevím nakolik je dobré odvolávat se k víře, jakékoli, ale když přeteče pohár a starej Niccola bude se svými radami v háji, nevím, proti komu se hněv obrátí, když státy postupně privatizuje nepolapitelný, stěží definovatelný mogul…hmm“
„Chtěla jste říct globalizace, milostivá?“
„Nějak tak, Otto. Pálí ti to, drahý majordome. Řeknu tajemníkovi, ať ti do vlastnictví předá klíčky mého Porsche. Tmavě modré, v druhé řadě. Co?“
„Děkuji drahá Sigismundo, Allah Akhbar.“
„Není důležité věci mít, ale používat. Jo, Rudi, byli tady na oběd dva američtí důstojníci. Vyjednávali i s ostatními emíry, jestli by v nouzových případech mohli požívat naše pouštní letiště.“
„Aha, mamá musím si odskočit.“
„Milostivá, bouře ustala, je krásný večer, na nebi září hvězdy, co kdybych umístil houpací křeslo na terasu, deky nebude potřeba a vznešený Kara Delik může sledovat důležité zprávy na velkoplošné obrazovce, navíc v dálce jsou vidět startující stíhačky.
„Ha, ten? Málokdy poznám, jestli myslí na něco podstatného. Je nějak dlouho na tom WC, snad mu není zase špatně. Už jako dítě měl slabý žaludek.“
Okénko záchodu je pootevřené, stoupám na záchodovou mísu, postupně zapichuji do tvrdého dřeva, malinkaté špendlíky. Jeden s modrou hlavičkou, druhý červenou. První dokáže přenést vše co se momentálně děje na planetě. Do mé hlavy, jiného mozku, na obrazovku, kamkoli. Rudý dokáže zobrazit budoucnost, ale to raději nechtějte vidět.
Terasou pofukuje noční vánek, sklenka leží na stolku, Otto kamsi zmizel, mamá usnula. Na velkou obrazovku vstupuje člověk v helmě, s nášivkou mjr. Talbott, za ním další, podobně ustrojený a po schůdcích stoupají do kabiny. Dva z několika tisícové posádky Enterprise. V podvěsech křídel těžké pumy, kabina dosedá k trupu, pestře oděné postavičky pobíhají kolem, jedna z nich máchne rukou vpřed, Tomcat F-14 s křídly roztaženými na maximum, zahalí oblak a páry, ale to už se silou katapultu, umocněnou dvěma motory Pratt&Whitney řítí palubou. Simultánně ve tmě nad mořem zazáří dvě světýlka, která postupně hasnou. Pomalu mě přemáhá spánek.
„Drahý Karo, Sigismundo Igebold, slibuji Vám, že vás navinu na špulkovací stroj a zajistím důstojné místo v ZOO hologramů na X97.“ Jakože se Rudý Bill jmenuji. Pokud se teda nepletu.

http://www.youtube.com/watch?v=M22muHCD1jg

Aquila agorum Mattoni – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červenec 24, 2011

Největší orel žijící v Čechách, Aquila agorum Mattoni, k nám podél silnic zkouší promlouvat latinsky, ale bohužel musím konstatovat, že neumí. Teprve 12. června t. r. jsem si toho všiml, když jsem se podíval, co že to tam má pod nohama napsáno. „Vis naturale“… Ehm :  Jelikož „síla“ je i v latině rodu ženského, musí mít i u přídavného jména ženskou koncovku. Takže „naturalis“. Ostatně podobně, jako třeba  „vis vitalis“. Že si to to zvíře – nebo jinej pták, kterej ten text vymyslel – nenechá přeložit pořádně, když to straší po celý republice… ?

Zase ta sezóna… Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červenec 21, 2011

Huráá ! 857. lázeňská sezóna v Teplicích byla o posledním květnovém weekendu prohlášena za zahájenou. Lázeňští šviháci i švihačky, jednorázoví, příležitostní i chroničtí, mají zas na rok vystaráno. To zas bude trapasů, facek a rozvodů ! A to vše se jako vždy neobešlo bez velké trachtace, přežíraček, ochlastyk a taky kultury i pseudokultury všech ráží, jaké si kdo dovede představit. Jako obvykle přes 60 hudebních těles, jako vždy v sobotu ve 22,22 opulentní ohňostroj. A jak je mým zvykem, na place s foťákem za každého počasí.
Předsváteční pátek se tentokrát na náměstí Svobody obešel bez koncertu, ovšem ostatní atrakce už jely skoro naplno. Aspoň těch pár starejch firem nezklamalo – Vráťa s Lenkou z Tržního, s nima Tonda s Radkou a vedle Markéta z Božáku – prostě bakchanálie před Priorem byly konkurenčně zastoupeny velmi silně. Jmenovaní nedopustili, aby člověk ponechal něco náhodě.
Pro oba následující koncertní dny jsem si umínil, že se tentokrát neuhoním a budu radši poslouchat něco v kuse a celý, než abych zas ve snaze stihnout co nejvíc trotlil na doraz už první podvečer. A tak jsem si užil poměrně v klidu reggae značky Švihadlo na hlavní scéně, pak táborské světoběžníky Sunshine na malé (působili daleko líp, než před pár lety na svém domovském festivalu Love Planet – byli prostě profesionální a měli styl a názor). Rolling Stones Revival z Prahy to už pěknejch pár let válej velmi slušně, známá věc, tak se šlo do zámku na Zuby Nehty, kteréžto dámy to po TOLIKA letech daly zas dohromady v původním  znění a sestavě… – a skutečně, zazněly skoro všechny ty jejich slavný pičičindy jako Paní I. až IV., na saxík si po letech zahrála i Alice Flesarová, jenom Pavlu Slabou, t.č. náhodou zas v Americe, zastoupil na basu jakýsi junák. Tady nastalo první a poslední zklamání za celou akci : děvy doplatily na velmi nevyrovnanej zvuk, v němž se hlavně v první polovině vokály topily a dusily, ba někdy nezněly. Holt známá věc – jak zpívá víc lidí než dva, není nad to, mít vlastního zvukmajstra. Pak přišel Vlasta Třešňák Band, v programu stálo „písničkářská hvězda v lehce bigbítovém hávu“, já bych řekl těžkej bigbít s písničkářskou melodikou. Kromě pana kapelníka vynikal zejména kytarista Panáček. Na toho bacha ! Závěr na zámecké scéně patřil skutečné živé legendě, Marianu Vargovi, který vytvořil skoro na hodinu jakýsi „one man band“. Concertino, které hraje posledních 40 let i ze spaní, zaznělo i tady způsobem, jako kdyby hráli aspoň 3 lidi. Po skončení focení s Mistrem – byl vstřícnej, ale moc jsme si nepopovídali, znáte ty umělce : nejsem si zcela jist, jestli věděl, ve kterém městě a století hrál. A to byl konec prvního dne. Z výčtu snad chápete, že na regionální scénu, abonenty mušle nebo jiný vochcápky už času nezbylo.
Neděli pro mě na hlavní scéně zahájil slušnej kravál jménem Imodium. Na ty bych mohl klidně znovu. Hned po nich Sto zvířat – opravdu zábava, dance, funky, prdelky… Odskokem na Zámeckou jen tak prolétnut slovenský Dura & Bluesclub (no jasně – to se dalo tušit – poctiví bluesmani, ostatně deska stejné značky je doma už roky), jenže na hlavní za chvíli začíná velký teplický Kamil  Christ Superstar se svou kapelou Leaders. Už jsme ho pár let nezkontrolovali, tak to byla nutnost. Je to pořád stejná kvalita, spolehnutí, perfekcionismus, nezničitelnej hlas. Došlo na všechny slavný pecky, všeobecnej ohlas : jen pozitiva.
No a pak už jsem byl zase jednou starej a unavenej, takže domů ! Podle toho, co jsem pak slyšel, jsem ale o moc nepřišel. Filča měla prý se skladbami Pink Floyd skandální zvuk, na Ivana Mládka zas ještě TAK starej nejsem, zatímco na Depeche Mode Revival zase AŽ moc… a tak jsem nakonec litoval akorát nestihnutí nefalšovaného černošského blues Ed Davis Quartetu z Memphisu. Celkové hodnocení : říkám to samozřejmě nerad, ale prvenství má – stejně jako loni – zase ta Stieberová na Zámecké scéně. Jak to dělá ? Že by jí někdo radil ? Co, Miloši ??

V lese rostou stromy – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 21, 2011

Začínat příspěvek veskrze banálním konstatováním, že v lese rostou stromy, je poněkud hloupé, nicméně nesporně pravdivé. Hm…Věta, obec se skládá z domů, v nichž žijí lidé, je podobného ražení, ale nevadí. Domy stavějí lidé a lidé a domy tvoří celek, správní jednotku. No nic. Města spojují silnice. Takové širší-řekl bych-pro více osobních aut, bohužel i kamiónů. Městské cesty jsou užší, občas opravdu uzounké, určené jen chodcům, někdy i velmi starobylé, obklopené architekturou, kterou poznamenala doba vzniku, běh času. Génius loci, znáte to. Parky, pěšinky, chodníky, zkratky trávníkem mezi paneláky, načinčané mikrosvěty rodinných domků, pomíjím. Vždy jsem si myslel, že u domu, kde bydlí více lidí, musí být příjezdová cesta, aby ke vchodu mohl dojet koňský povoz s uhlím. Autobus musel zpomalit, protože cestou míjel pohřební průvod s povozem taženým párem koní v čele. Ve městech a kolem dálnic rostou keře, stromy, pominuli rozličné býlí, trávy, palmy i vegetují roztodivná zvířátka, jež jsou zřídka kdy k vidění, a když už, většinou přejetá. Ovšem to není les a lesem nejsou ani aleje, remízky, solitéry na sídlišti. Ty v drtivé většině vysázel člověk.

Stromy jsou jako lidé. Každý jiný, každý zvlášť. Les a lidé. Svébytný svět přírody versus městská džungle. Ale je to tak? Inu, po dlouhé době jsem se vydal s foťákem do beskydských vrchů… Neuvěřitelné! V úmorném horku stále kráčíte do kopce rozbitou asfaltkou, nebo spíš vymletou betonovou dráhou, zhruba každých 20 metrů spára, v přívalech deště svádějící vodu z kopců, zřejmě i zabraňující dilatačním posuvům. Kus pod kopcem jen vybagrovaná příjezdová stezka k horským chatám.

Viděl jsem habry, buky, samé smrky, smíšený les, stromy na severní straně s kamenitým podložím, tvrdé a pokřivené, jak z Van Goghova obrazu, borůvčí, mýtinky, hru světla a stínů… Fakt bylo vedro a k mému velkému překvapení, jdete, stoupáte, potíte se jako dveře od chléva, pijete citrónovou Mattonku a nikde žádný bar. Zarážející. Přesto z těchto nehostinných končin zasílám pár fotek.

Matérie, struktura a barva jako výraziva netušeného – Martin Tomášek

Posted in Martinův ateliér by ondys on Červenec 20, 2011
Zdravím Tě Vladimíre,
    posílám Ti v příloze jeden z textů k přiblížení techniky, na kterou se mě ptali na Tvém webu.
Snad jim to k něčemu bude, díky Ti
– pěkně zdravím Martin Tomášek

Série pro Lea Süssermanna se odvíjela v rovině nového poznání a entuziasmu, všechny reliéfy, které tehdy vznikly, jsou poznamenaný čistou pocitovou abstrakcí s touhou po bezprostředním výrazu. Vůbec jsem nepociťoval nutnost vkládat obsahovou náplň do vznikajících reliéfů. Pamatuji si jen jakousi horečnatost při každém průběhu vznikající nové plochy, kompozice, nového zvrásnění, nových tvarů a nově použitých materiálů, které byly součástí dalších a dalších pro mě nových seskupení, které jsem proháněl lisem, zanášel barvou, vtíral do vzniknuvších reliéfů, rozmělňoval, ředil ji, vytíral a srážel z vystouplých hrbolků. Čemu jsem však pozornost věnoval, byla kompozice, tvarosloví a struktura. První tvary vznikaly muchláním kovových fólií, vyřezáváním z různě silných kartónu, vysypáváním ploch jehličím a cukrem. Obvody tvarů pak specifickými liniemi starých kytarových strun a drátů. Podstatné je, aby materiály, které používám, měly vlastnosti, skrze které je možné vytvářet vlastní ráz struktur a kresebnosti. Zneužívat stávajících odvádí pozorovatele od zprostředkovaného. Toho se držím i při práci na frotážích, které vznikají výhradně přes vlastní struktury. Například vjem z vytvořené zvrásněné plochy, která vznikla zatlačením kovové fólie lisem přes vysypané plochy krystalovým cukrem a vetřenou barvou, je až zraňující. Struktura působí, jakoby vznikla silným poleptáním kyselinou. Vůbec mě při experimentálním použití takového materiálu nenapadlo, že bych mohl vyvolat tak silný vjem, ale také další použití uvedených materiálů a jejich působení v kombinaci s kovovými fóliemi a barvou je pro mě vzrušující a často překvapivé. Celý proces uskutečňování ve mně působil jak palivo ve výbušném motoru. S každou novou zkušeností jsem byl hnán k dalšímu novému experimentu s novými kombinacemi materiálů s novým způsobem použití barvy s jiným fixováním materiálů ve vrstvách a novým lepením různě silných a odlišně tvrdých kovových fólií. Je až zarážející, jak blízké jsou si ve svém výrazu tyto reliéfy se sochami vzniklými před nedávnými lety, vlévaných do připravených basreliéfů. Stejně tam, tak i zde je součástí konečného výrazu určitý druh řízené náhody v podobě nekontrolovatelného zvrásnění kolem daného tvaru. U reliéfů, zvrásnění kovové folie pod tlakem lisu, u soch, zvrásnění plochy igelitu pod tíhou vlévané sádry do vytvořeného basreliéfu pod ní. Čas od času za mnou přichází netušené a snažím se věřit, že neupadnu v nemilost a bude mi i nadále přáno, abych viděl to, co mi bylo předestřeno.

Martin Tomášek

V teplickém ateliéru, 29. a 30. dubna 2011

Ze serie Leo Süssermann

Hebrejské Alef, Mem a Šin s konsekvencemi k elementům a jako matky

Hebrejské Šin s konsekvencemi elementů

Mám o čem přemýšlet – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červenec 15, 2011

Zatímco dosud jsem se v těchto místech začasté věnoval spíše zlobivým spoluobčanům všeho druhu a jejich nejrůznějším zlozvykům a obyčejům, tentokrát bych se chtěl výjimečně a možná překvapivě zmínit o těch “hodnejch“. Snad si někdo pamatuje, jak jsem tu tepal takový ty nenechavce, co neumí ctít člověkovo soukromí a nenechají ho chvíli v klidu, i když můžou vidět, že se zjevně věnuje nějaké své činnosti a soustředí se na ni bez toho, že by potřeboval něčí asistenci nebo komentář, nemluvě o vytrhování a násilném vnucování jiného tématu. Myslím ty chudáky, co se sebou nevydržej ani chvilku sami. Buď se se sebou nuděj´, nebo už si všechno v duchu řekli… nevím. Ale je jich na můj vkus opravdu moc.
Tuhle jsem si ale uvědomil, že kupodivu a naštěstí existuje pořád ještě i druhá sorta, i když asi čím dál vzácnější. Několik takových kousků možno opakovaně pozorovat v restauraci Slávie, kam občas zavítám. Jeden sedává u prvního stolu od výčepu směrem ke kuchyni, druhý u druhého. Vyskytují se tam tak už dlouho, přicházejí i odcházejí každej zvlášť a nikdy nesedí spolu. Vždycky ale při příchodu toho druhého (a všechny ostatní) pozdravěj´… – a sednou si na to svoje pravidelný místečko. Když se tu a tam, třeba jednou tejdně stane, že je důvod něco komentovat – třeba v TV nad barem zazní něco, co je toho hodno – řeknou si to několika málo slovy na vzdálenost těch dvou stolů a zase jsou dál každej sám se sebou. Nehučej´ si (ani nikomu jinýmu) do ucha.
Připomnělo mi to malou epizodku ze života úžasného herce, pana Josefa Kemra, který kdysi seděl v divadelním klubu nad šálkem svého pravidelného čehosi – snad to bylo sherry, ale to už vážně přesně nevím. Od stolu naproti přes místnost na něj kdosi volal, ať si jde sednout k nim, když je tam tak sám. A on zdvořile poděkoval a zůstal sedět, kde byl. A ještě dodal, že MÁ o čem přemýšlet. O vyspělosti onoho volajícího svědčí, že ho dál neunavoval přemlouváním. To by se v Teplicích stát nemohlo. Anebo jen ve Slávii ?
Byl bych rád, kdyby léto bylo horké, ale jen co spadá na vrub povětrnosti a ne díky neodbytným prudičům. Spíš bych uvítal víc těch, co mají úctu k soukromí a rytmu druhejch a nesnaží se svému okolí organizovat život. Ale obávám se, že jsou na vymření. Čtenářům pak přeju víc optimismu a hlavně důvodů k němu, než mám já.