Vladimír Ondys – Z konce světa

JehoVary – jetemsvětem od Palosina

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 19, 2018

 

Že se ty programy jmenují tak sladce. Pokoj světla – LightRoom, vlny snů – DreamWeaver, Adobe Acrobat – asi nějaký čínský gymnasta nebo co? Klikneš na Iděs a tam Zeman versus Drahoš! Normálně, mladší ségra přikázala, že musím volit toho Drahoša, bo sama bydlí v té ďuře, kde on prožil dětství a mimochodem prý jsem absolvoval stejnou střední školu jako on. Bo to On nejznámější absolvent gymnázia, kde mi iDnes, při vzpomínce na ty profesorské komunisty naskakuje kopřivka od zad k ocasu a kulky smrskávají se kamsi k řiťi. Já pravím, dyť ten chlopek je tak zoufale něvyražny, mdlý (prázdný sud, jak píše nějaký podnikatel na Parlamentních listech), že kurva, i ten vyvrženec pekla Myloš je darem nebes. „No, no, měl ses více vzdělávat, učesat a smrdí ti nohy.“ Typicky babskou podpásovku bych přešel ironickým šlehem, ale mě ty nohy fakt smrděly, chcete si čuchnout Girls@Boys? Efekt silného vjemu na amikdalu funguje fest. All The Best, pozdravuji z cest. Fuj…

JehoVary. Taky mi jakýmsi nedopatřením loni napsal felčař lázně a hned přímo Karlovy Vary. Chápete, lulíni/y? Tak se zajímám o toho zakladatele, historii, přítomnost a tak celostně. On to jistě byl chytrej chlap. Řeči znal, měl plnou bab, bhe…, tu Blanku asi fakt miloval…, slzy tekly mu sedě na trůně, když…, no, jako…, taky jsem senzitivní, že…, co všechno stihl, možná ty české luhy a háje byly sjízdnější než dnešní dýone. Francie, v Lucce byl i toskánská vesnička se po něm nazývá…, no kyvadlová diplomacie se tomu říká…, a cena…? Královská koruna? Nezměrné úsilí a těžká fyzická práce intelektuála tehdejší doby!? Havíř slunce, takové jméno jeho jest: Luxemburg! No tak, slunohrad, no Čtu i Perlementní Listy a co tam vyblil občan Bok, hodno předešlýho slovesa. Fuj, a to jsem nedávno a napodruhé shlédl filmík Občan Havel. Havel Václav je génius žijící v…, ve mně určitě. Nemusíme jen chválit, že jako? Sem tam malý pogrom, co chcete, středověk, i ti pomlouvační Němci dnes nějak utichli a ztratili zájem. Mladí Bavoráci k moři a nesrat je Merkelovou a socialistickými kecy, Áuu ÉÚÚ, když už BavorisheMotorWerke šlape kolem planety i k nám.

Tak, Girls@Boys, už mám docela upito. A já jen chtěl vzdát hold(t) lidem, kteří nás…, ne, Českou, Moravskou, Slezskou kotlinu…, opečovávají v prospěch svůj…, tedy Náš, Hlávko…! Volím Myloše!

Rád bych Vás provedl Vary alespoň ve fotografiích. Kulhám, dojdu sám. Vyjet lanovkou nahoru, pak po stezce dojít k zmršenině kamzíkoovce, nelze jinak, okolo Petra Velikého, po žluté do Hospody u Švejka, musí bejt. Hezký. K vyhlídce Karla IV. Musíte druhou stranou, opravdu to stojí za to, zvláště pokud rádi fotíte. No anebo z druhé strany, busem zastávka na vyhlídce, nebudete litovat. Che je Velký!

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

JehoVary

Reklamy

Alkáči – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Prosinec 29, 2017

Jen tak letmo, světem letem, proč pořád podávat výkon, že? Účel a smysl? Ale jděte někam… Opylovat květinky? A na co máme včeličky? Víte vůbec, že v ráji vůbec není přeplněno. Je tam pusto, prázdno, ha. Kdo by to byl býval řekl? Nechápu, proč všichni chtějí do pekla. Lidi většinou všechno zkurvěj. Koukněte na mě? Nejsem krásný? Že jo, girls & boys? Závidíte? No tak, aspoň trošku? Tak si navzájem spolu chvíli pozáviďme. No, není to fajn? Bratry moly a ty noční můrovaté na chvíli zatraťme. Jsou fajn, ale dneska na ně nemám náladu, navzdory společnému kruhu stratégií přežití. Ti noční jsou docela kaskadéři. Jakmile i na třicet metrů zaslechnou vampýra, jebnou sebou o zem. Chápeš? Mrdky ošuntělé. Noc je jejich dnem. Zoufalé! Pár kámošů od lišajů mám. Též fajní synci, ale ti jsou fakt drsní. Namakaní stíhači. Intenzívně chlastaj, smrdí a mluvěj rumunsky.

Náš život trvá jenom chvíli. Chvíli požít, rozmnožit, po několika dnech křídla ošoupaná, lesk a glanc barvou spíše hlíně podobné, přilnu k ní jako všichni ještě živí, vždyť…, vesmír je děvka prolhaná, jak vám časem jistě dojde… Posledně mě pobavil tenhle ten… Darwin, víte? …podle jisté hlubokokundné tropické byliny predikoval, že musí přeci existovat nějaký druh, který by ji opýlil, aniž by znal mýho kámoše s extrémně dlouhým sosákem – Xanthopana morgani.  Je velmi plachý. Fajný synek i cérka, dle křídel nepoznáš. U nás není žádné MeToo. My, Samci, jsme prostě lépe vyvinutí, dokonalejší čivy celostně, slyšíme zadečkem i hrudí, housenky nám fandí, chloupky okolo lýtek, bdělé receptory  tykadélek, delší střevo i sosák a spoustu, spoustu jiných udělátek, taky máme péro…, pasivní samice! Proč se snažíte být lepší než my, když jste. Nu, taky jako pitomci musíme nasávat vodou ředěné minerály (bez vodky), abychom je předali vám během kopulace, Lásky. A nevzdávejte se lidi kritického myšlení, když vidíte nás, Krásné! A taky…, chraňte…

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff

Pfff – 2018.

🙂 )))))))))) Už dolétali

 

ZÍTRA

Posted in Ahoj by ondys on Prosinec 3, 2017

Čas běží, budou to tři roky, kdy jsem o fous unikl smrti nebo mnohem tíživějšímu postižení. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mne dostala mozková mrtvice a nekompromisně poslala k zemi s pozdějším poznáním, že jsem ochrnutý. Skoro dva týdny v bytě jenom se stafordem Rockym jsem čekal, že umřu jako oba rodiče, ale dcera Veronika mě našla a zachránila. Dva měsíce jsem se zbavoval nejhorších následků ve zdravotnických zařízeních a bez Veroniky i Tibora by všechno bylo mnohem horší.

Nesvedl jsem udělat ani krok bez pomoci

NIKDO MI NEVRÁTÍ MLÁDÍ

Posted in Ahoj by ondys on Listopad 27, 2017

Občas se vracím ve vzpomínkách do dětství v padesátých letech nebo dospívání v šedesátých a po návratu do blahobytnější současnosti se cítím o to víc ošizený navzdory tomu, že jsme tehdy žili za vlády Matky strany pod vedením prolhaných kariéristů i neomalených primitivů a obklopeni zátarasy s ostnatým drátem, abychom neutíkali pracovat do států, kde si víc cenili poctivého snažení na úkor pochlebování mocnějším. Svět je jiný a omezenější navzdory tehdejším představám. Větší rychlost a pohodlí zdaleka nevyvažují tupější přístup. Televizi jsem vyhodil před mnoha lety, nestojím o tisk s neumělými příspěvky a stydím se za současné mudrlanty i protěžované osoby. Je ale fakt, že na osobnosti jsme si stejně nikdy nepotrpěli, jenom kazí zdejší příkladnou průměrnost…

Z FÍFY BUDE BOJOVNÍK

Posted in Ahoj by ondys on Listopad 4, 2017

Fífa je můj vnuk a kamarád. Občas ho vyzvednu po obědě ze školy, bloumáme městem, vyprávíme si, nebo společně zpíváme. Na závěr Fífu odvedu do tělocvičny, táta a máma tam přijdou taky.

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo – Pozdrav při vstupu do tělocvičny

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

TaekWonDo

Zatracenej kopec – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Listopad 3, 2017

 

Chtěl jsem být trendy, reagovat na evropské dění, přiložit a okomentovat fotky z těch pár míst Katalánska, kde jsem předloni trávil ryze komerční dovolenou. Už druhý týden pobývám výlučně mezi stěnami, jež domovem nazývaj se. Já vnímám jen ten byt. Mám zánět průdušek a nemocenskou. Kromě chronické artritidy, což je kapitola sama o sobě – večerem uléhám do únavy, rány bloumám vyčerpán – nestonám tak hrozně, že bych se nemohl věnovat drobným domácím pracem, četbě internetových politizujících blábolů, sledování zpráv o průběhu sestavování vlády a jiné obecné pornografii via úchylácké webové kamerky. Bizarní záliby já mám. Však asi nebudu sám, viďte, girl & boys.

Stejně, opět za všechno mohou trubky.  Stupačky měnila instalatérská firma před pěti léty. Dodnes mě děsí demontáž zadní koupelnové stěny, záchodové mísy včetně mikáda, poněvadž vlastním vše v jednom. Vrstveno postupně – dřevotřískové jádro, sádrokarton, kachličky – všechno těžké, náchylné k sebedestrukci a rozpadu. No a někdy na jaře lehce napraskla jakési staré citlivce z šestého patra vodovodní trubka.

Jakože halo, co kdyby to prasklo více, nebo moc, nebo úplně nebo co, ty ukňouraná obludo, můj etáž to není, tak jak pyčo?  Samozřejmě přeplacený domovní důvěrník, chápete…? …tři litry měsíčně za to bere a vůbec ty obskurní firmy, najaté aby opečovávaly náš bytový fond v osobním vlastnictví…kde je sehnal…? …velmi pravděpodobně jej uplatily, no a ta najatá správcová, která se objeví na domovních schůzích při projednávání klíčových změn a dopadů stále novelizované bytové legislativy, je naprosto nestravitelná. Asi po osmé rozvedená, kdo by s tímhle vydržel, vychcanost povýšená na inteligenci a lačnost mamonu jí srší z očí, výřečnější než Jesenius. Minule přivlekla i právničku.  Projednávalo, se zdali zahrnout plochu balkónu do výměry bytu. Abyste měli představu, girl & boys, schůze se konají v nízkém sklepní místnosti. Nabílené drsné betonové zdi, lemované vodovodním, kanalizačním řadem, ventily různých kalibrů, oprýskané dřevěné židle podél stěn, každá druhá jiná, myší trus, pavučiny, zatuchlé pachy, žluté tajemné světlo a včela Domovník – vůdce a dvě slepice. Smysl a účel celého aktu mi naprosto unikl, snad bylo nutné odhlasovat zmocnění ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Raději jsem hlasoval pro, jako ostatně všichni a to i pro připravovanou výměnu vodovodních trubek. Myslím, že jsem až dnes pochopil pravý profylaktický účel inkvizičních procesů. Žádné sejití z cesty víry pravé, žádné obcování na Petrových kamenech, žádné čáry-máry, vývary z myších ocásku a netopýřích křídel, prostinká ochrana před zhoubným vlivem podobných ježibab a všeznalých průkopníků. Římského filosofa Apulea obvinili z čarodějnictví, protože prý pitval ryby a příliš často si myl zuby. Neškodný kutil. Opravdu tu správcovou považuji za archetyp inteligentního tržního psychopata, ochotně kooperující v netransparentní, složité a pro laika, nemluvě o místních seniorech, nesrozumitelné pavučině administrativy, vyhlášek a paragrafů, pro případné čtenáře psané těžce stravitelným jazykem s  miliónem odkazů? Matrix – umělý svět k zakrytí skutečnosti, kterou se postupně stává a nelze rozlišit jednu od jiného?! Ale instalatérů se nedostává! Právnička působila dojmem elegantní, zdánlivě křehké ženy středních let, avšak vsadím se o polovinu pizzy, kterou možná i upeču, že ji vyrobili z polystyrénu. Chápu…, asi to bude všechno jinak. Člověk z něčeho musí bejt živ, cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly a za dobrotu…, v rámci mantinelů kompromisu a prospěchu pro všechny strany nakonec převáží dobrá víra, tam si klovne, tu si zobne, jen ta rybí hlava by nemusela tolik smrdět…

Nechtěl jsem být přítomen opětovné devastaci mé svatyně střevní úlevy a tělní hygieny. Stejně jsem musel do práce. Starej otec slíbil, respektivě se slitoval, že dohlédne na ty instalatérské kachličko-bijce a já mohu absentovat. Schůzí odhlasovaná dohoda zněla jasně. Z fondu oprav bude poskytnuta částka 5 tisíc korun na opravu škod vzniklých náhradou potrubí, dle posouzení…, kým, nevím. Tak jsem měsíc předem domovníka průběžně tahal dovnitř…, tuž, pujše Franta podživač, jak mi to tu rozjebum, co bedym robič? To beje třeja jakši refundovač, ni? Dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekal, napáchané škody nebyly tak velké, otec znalý mnoha řemesel ani nepotřeboval řezačku kachliček, kleštěmi uštípal do požadovaného tvaru tři poškozené a znovu nalepil. Já kromě hlavice sprchy, mrška tak nějak blbě vypadla z nemocí ochromlé končetiny a praskla v závitě, nezkurvil nic víc, možná při spárování mezer použil nadmíru tmelu a neúmyslnými flákanci, přesahy, překryvy, mimo cílené mezery se více přiblížil abstraktnímu umění sgrafit, než estetickému standartu běžných koupelen, takže dodnes vše dočišťuju kuchyňským nožem. Říkám fotrovi…, nevyhazuj ty pokladní paragony za materiál, nechám je domovníkem proplatit. Pronesl nepochopitelnou větu: Vždyť to stejně jde z Vašeho. Myslel fond oprav. Opáčil jsem: „Budeš volit komunisty?“ „Asi, Babiše, možná komunisty“. Za letmým záchvěvem tváře jsem tušil retrospektivu, jó, to my, my jsme ještě byli komunisti, ale ti dneska? …lehký úsměšek, pak rychlý škleb. Matroš platím já, dárek k Vánocům. Štěstím a vděkem jsem omdlel.

Nedělní vichřice byla děsivá. Bohužel už mám letos odcestováno a beru zavděk třeba putováním Jana Šmída s fotografem Šibíkem v krátkých dokumentech ČT, Jak se fotí…, minule Paříž, včera Florencie, což mě vlastně inspirovalo, abych napsal, co teď píšu a nechal se lehce unést mými momentkami prakticky ze stejných míst, která navštívili oni. Ba, kromě ochozů Florentinských věží jsem byl na mnoha zajímavějších místech, dokonce mám ve Florencii svůj oblíbený bar. Před dvěma dny byl Heloween. Dámy na porno kamerkách byly pomalované často celé, někdy jen po ksichtě, některé samozřejmě vůbec, no prostě funy. Tradice je tradice, i když anglosaská. Neteř, momentálně studijně v rámci Erasmu na jedné ze dvou poměrně drahých universit v Nottinghamu poslala fotku s podobně namalovaným obličejem v číšnickém livreji, protože víkendové noci tráví obsluhou v prý luxusním kasinu (poradil znalý Litevec). Tamější kasina nejsou co naše herny. Je to spíš společenská kratochvíle „na výši“ starších a bohatých Angličanů. A to tam ve středověku řádil jistý Robin Hood.

Ano, vichřice. Jo, prý uplynulou letní sezónu bylo všude přeturistováno a místa v článku pojmenována turistickými Václaváky. Byl jsem asi jedním z nich. Ha, třeba Sněžka. Ač desetiletý jsem v dobách normalizace prošel ozdravovnou ve Svatém Petru, nikdy jsem na nejvyšší hoře české nebyl. V rámci poznávačky vyjedeme kopec lanovkou. Průvodkyně vybrala prachy, ale asi, asi. Vítr vál, všechno svál, co bys chtěl, v Peci teplo, horský žár, zůstaň, nejdi dál, nemineš metrů pár…, rozfoukalo se ještě víc a lanovka už nejela ani do mezistanice na Růžové hoře (oxymoron). Já byl v pubertě členem turistického oddílu, na kole projel půlku Slezských Beskyd, ale od jisté doby se mi vše spojené s chozením po kopcích, hledáním hub, plodů, poznáváním lesa, ale i folklór spojený vlastně s mým rodným mikro-krajem zprotivil. Tíhnu ke kavárnám, starobylým uličkám, obrazům, sochám. Samozřejmě příroda, středomořský krajinoobraz Costa Brava, Itálie, jihu Francie, míst, která jen tuším a vidím v katalozích cestovek, jsou pro středozemce něco natolik nezvyklého…ty uličky, kavárničky stále poblíž. Ne že by u nás nebylo hezky…, je, ale už ne hory.

 Zkrátka, taxík-mikrobus vyvezl pár účastníků zájezdu včetně mě k Luční boudě. Cesta na Sněžku a zpátky, a to ještě někdo chtěl jít celou trasu dolů pěšky, měla být jako oním dovolenkovým zážitkem. První prudké poryvy chladného větru mě přinutily navléci podvlíkací tričko, dlouhé treckingové kalhoty, vytáhnou kapuci, protože bušení proudů vzduchu začínalo být uším a spánkům téměř nesnesitelné. U Slezského domu jsem si uvědomil, že jsem opravdu nemocný, na prášcích, možná před částečným invalidním důchodem, silný kuřák a nemám fyzičku. Lez potom takhle na Sněžku. Inu, vylezl jsem. Každých dvacet metrů jsem zažíval malý kolaps, věchura rvala nádech od rtů, fotit ani pomyšlení a byl jsem rád, že jsem rád a nahoře. (Mistral foukal víc, ale ten vítr nad Frioulskými ostrovy* nebyl zlý). Žádný vítězný pocit nad sebou samým, nebo horou se nekonal. Jen únava, lhostejnost, pocit nesmyslnosti, uprostřed mravenčení rozjívených Čechů a většiny Poláků (kterým zčásti jsem) a takové divné rozčarování, které zažívám, když někam musím a nemohu se vzepřít, dnes už chybí vůle, síla i rozum mdlý je. Nikdo nepřikazuje, jen jsem veden a rád. Konečně vyloučen? He…!?

*(běžná součást výletu v Marseille)

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

Zatracenej kopec

 

Nechte zpívat Mišíky – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Říjen 20, 2017

No Láďo, tedy Vláďo…
hmm, – tak mě napadá, že to je vlastně jedna věc, kterou máš s tím Mišíkem společnou – oba jste Vladimírové a oběma se říká „Láďo“. Ale to asi nebude nějaký specifikum, to je zřejmě úděl všech Vladimírů a jak to tak pozoruju (i u Vás dvou), zřejmě se s tím už asi smířili. Ovšem nutno podotknout, že to zas třeba taková Eva Mišíková, už dost přes třicet let Mistrova manželka, ho oslovuje důsledně „Vláďo“. (Takže jinými slovy: „VONO TO DE…“.)
Ale ostatně o tom jsem nechtěl… Původním mým záměrem bylo poreferovat Ti o extrémně unikátní záležitosti, která nastala a byla jedinou svého druhu a opakovat se nehodlá, tudíž asi nebude. Víš, jak byly takový ty nápisy po Praze, když byl zakázanej Mišík. „Nechte zpívat Mišíka!“ Bylo toho docela dost a všude. Když potom po roce 1989 vyšla deska, která do té doby vyjít nemohla, měla obálku, na níž byl spokojenej úředníček, kráčející s kyblíkem barvy od zamalovanýho nápisu… A ta deska se jmenovala „Nechte zpívat Mišíka“. Láďa Vláďa mi tehdy zavolal, že by chtěl na zadní stranu nějakej text a že ten, co mu to tam napsal, to pojal tak nějak příliš oslavně a že se mu to nelíbí… nojo, jenže on chtěl, abych to vytvořil do druhýho dne. Tak jsem si napustil vanu, dal si tam desku napříč, tužku, papír a džbánek piva na dosah ruky. Druhej den jsem mu to odevzdal a asi za měsíc to vyšlo.
No ale o tom jsem vlastně původně vůbec nechtěl psát! Chtěl jsem Tě informovat o té akci, co byla v Lucerna Music Baru teď v pondělí 16. října. Zorganizoval to časopis Rock & All a nazvali to stylově „Nechte zpívat Mišíky“. Napadl je totiž takovej fór, že tam budou zpívat všichni členové jeho rodiny. Takhle zdálky se to možná zdá jako blbost, ale kdo ví, ví. Oni opravdu všichni zpívají. A tak to taky bylo.
Lucerna Music Bar byl vyprodanej. Začlo se celkem bez nějakýho většího zpoždění a prvním matadorem byl (V)láďův nejstarší syn Maťo se svou kapelou Gingerhead. Musím říct, že tu kytaru dře celkem dost obstojně, ale největším překvapením byla pro mě jejich zpěvačka, honosící se myslím že poněkud tendenčním jménem – Eliška Pekárek Flaková – no dobře, ale hlavní záhadou pro nás bylo její břicho – ptal jsem se vedle stojícího kytaristy z ETC… Kulicha v kontextu jedné jejich starší písně: „To břicho je od piva? Jestli ne, tak je to buď voda, nádor nebo dítě.“ Nevěděl. V průběhu večera jsem pak zjistil, že naštěstí pro všechny, hlavně pro zpěvačku, je to ta poslední varianta, tipuju tak týden před slehnutím. Ale zpívala jak ďas. Nechtěl bych ji k nikomu přirovnávat – je to prostě Pekárek, no…

Následoval těžkej mišmaš, kterej si už tak úplně nepamatuju (taky ty piva do toho, ne ?), ale určitě pak přišla kapela E+Mausy s frontmankou Evou Mišíkovou, už několik desetiletí manželkou Legendy V. M. Hráli… – no, „modernu“, chtělo by se říct. Hlavně textově to bylo silně avantgardní, což se není co divit, neb Eva je známou nejen překladatelkou francouzských básníků, ale i zcela svéprávnou básnířkou. Jestli to náhodou někdo neví, zpívala (a hrála na klávesy) svého času taky v Hudbě Praha. A její nynější prezentace na to tak trochu navazuje – její projev bych zařadil někam do postpunkový éry a sféry. V hlase naléhavost, která se dá vydržet tak možná dvě–tři skladby, ale pak už jste z toho celí nesví a prosíte, aby vám dala pokoj. Je to ten recept od Sex Pistols – opírají se do toho, aby vás nasrali… Eva tohle asi ví, a proto si vzala na pomoc dceru Báru, která jí tvořením překvapivě krásných souzvuků svým sametovým hláskem dělala úžasný garde, který to všecko tak nějak zahladilo a člověk se tím pádem uklidnil a ten infarkt nakonec nedostal.
No a pak byly všelijaký přeseskupeniny, třeba nejmladší, z rodiny toho času asi nejmediálnější syn Adam, mezitím taky nějaká přestávka, samozřejmě zpíval taky pan Legenda Vladimír s celou svou kapelou. O přestávce jsem mu říkal, že jak jsem tak slyšel Adama, tak se mu ten hlas nese asi tak, jako tátovi, když zpíval „Sluneční hrob“ asi před sedmačtyřiceti lety. A „Legenda“ se jen tak usmíval a přitakal… protože na rozdíl ode mě věděl, co bude v další části večera. A bylo! Mimo jiné Adam se starým repertoárem svýho táty. A byl tam i ten vysluněnej hrob a neslo se mu to a bylo to tam! Kruh se uzavřel – půlstoletí je tu a je to v rodině! Zaplať Pámbu. Totiž zaplať Příroda, jak by řekl Werich.

No ale byly tam ještě další atrakce, zpívala znovu i Eva i Bára, došlo samozřejmě i na celospolečenskorodinnej mišunk, kdy zaznělo například Dylanovo „I Shall Be Released“ a na úplnej závěr symbolicky „Víno, ženy, zpěv“. Symbolicky proto, že to je ta, co kvůli ní (mimo jiné) dostal kdysi zaracha, když ji ve velkým sále Lucerny zahrál jako nepřihlášenou skladbu. – Ono to bylo sice možná spíš kvůli těm obřím trenýrkám, na který se leccos promítalo a ta nepřihlášenost byla použita jako záminka, nebo to bylo ještě jinak, ale to už je jedno. Tohle byla prej ta oficiální kapka.

Jo a abych nezapomněl: Bára Mišíková do nás v průběhu večera naprala youngovku „Don´t Let It Bring You Down“, na což jsem zíral jak zjara, protože to bylo naprosto skvělý. Ona se už v těch dvojhlasech s matkou docela projevovala, ale tohle… – ! No čuměl jsem, jak jsem uměl. A tak mi táhlo hlavou, když jsem viděl na tom pódiu tuhle pravděpodobně nejkrásnější zrzku z Prahy 7 – Letná: „Ty vole, tohle ti sedělo na klíně u Sázavy asi před pětadvaceti lety a bylo tomu pět let… Dnes bys „tomu“ mohl tak leda otevřít dveře a uklonit se a ono by tě to ani nepoznalo…“
No a pak člověk stojí o přestávce u baru, ve vší slušnosti se opíjí… a najednou se předsálím řítí nádherná zrzka, rovnou jemu do náruče, na přivítanou se s ním líbá (všichni čuměj) a na otázku „tys´ mě poznala?“ říká „no jasněěě!“ … Tak to je teda, milí mladí přátelé, fakt nezapomenutelný.
No a tím vším jsem chtěl říct, že ta kultůůra je někdy fakt život zachraňující… Nebo aspoň udržující.

Lidi, jak je? – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Říjen 17, 2017

Itálie

Já žiju v rámci možností celkem spokojeně, i když život a okolnosti mne nijak nešetří, a kdyby člověk neměl celoživotní trenink, tak by už musel být těžký alkoholik a mnohý by si možná už aj hodil mašlu. Ale o tom psát nechci a ani nebudu. Protože furt to není tak hrozné, jak když několika mým blízkým známým umřely tragicky již dospělé děti, nebo když člověka postihne opravdu vážná choroba. Já tvrdím, že dokud si budu moct dojít sám na záchod a nebude mne nikdo muset krmit, tak je na světě dobře a raduju se z každého dňa. A když všechno klape a dlouho mne nepostihne nějaký trochu vážnější průser, tak jsu nervózní, protože je jasné, že se brzo něco vysere. 🙂 Ale už dávno jsem si zvykl na to, že problémy jsou na to, aby se řešily, a člověk by neměl být nasraný na to, co se nedaří a nepodařilo, ale radovat se z toho, co má a co mu bylo dopřáno.
Před třemi týdny jsme se vrátili z cestách po Itálii, kde jsme byli skoro čtrnáct dní. Byli jsme hlavně na pobřeží Amalfi, na Capri a vraceli jsme se přes Gargáno a Vieste. Najel jsem 3900 km, takže to byl docela záběr a víc než týden jsem se pak dával dohromady. 🙂
Trochu mne trápí, že moje kamoška Vikina už začíná silně brnkat zadníma nohama a asi nebude dlouho trvat, kdy si sedne úplně. Jak teď přetěžuje přední nohy, tak jí začaly otékat, protože má asi artrózu i v nich. Byl jsem s ní v pondělí na veterině a po injekci a antibiotikách se trochu popravila, ale myslím, že to nebude mít dlouhého trvání. Aspoň rok, kdyby chtěla vydržet, ale to nemáme nikdo v rukách, stejně jako u lidí. 🙂
Tak se mějte fajn a hlavně ať vám slouží zdraví!!!

Z lesa

A zahrady

Děsnej trpas – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Říjen 14, 2017

Já na tenhle obrázek už dlouho toužím zapomenout. Je to příběh jaksi oklikou, zároveň i napřímo. Zapadlý se vynoří, jakože stále dobrý, Déjà vu, zamává šátečkem, však jeho čas opět přijde. Poslední dobou mě navštěvuje častěji. Obraz myslím. Chtějí jej koupit trpaslíci, víte. Přesněji řečeno, poměrně vzácná a specifická odrůda trpasů zemních. Oblibují posouvat čas, sepisovat životní pojistky, pít voňavku, žrát kancelářský papír. Okamžitě prokouknou, jak na tom jste. Všechno jako na rentgenu. Umělé klouby, prsa, zlaté zuby, záhyby na těle jako choroš stromový, co chybí, nadbývá, no prostě utilitarističtí zmrdi. Náladoví, někdy hodní…, velice matoucí. Chovej se stejně i jinak. Teda, buď každý za sebe a společně. Mají to v kodexu, čehož výsledkem je zmnožený produktivní chaos. Přesto, fakt jich několik znám osobně. Jsou fajn. Minulý týden mě pozvali na mejdlo – flám, jistěže. Výborný to bylo! Nakonec jsme závěrem navlékli čepičky, nahodili úsměvy a šli lyžovat. Svah vedl do kopce, barevná světýlka, osobní automobily, oranžová hala Allianz v Mnichově, bujaré šťávy zemních trpasů. Stín stíhá stín, bleskne vesta, brnění, však třpytivý vzduch bere dech a hůlky brání podat ruku…, jedem dál. Můj obraz už nikdo nechce.

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

Děsnej trpas

 

V ložnici u Vincenta 2 – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 3, 2017
13

U Vincenta

14

U Vincenta

15

U Vincenta

16

U Vincenta

17

U Vincenta

18

U Vincenta

19

U Vincenta

20

U Vincenta

21

U Vincenta

22

U Vincenta

23

U Vincenta