Vladimír Ondys – Z konce světa

A kdo zná jméno těchto krasavců? – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červen 17, 2019

Hádanka – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červen 10, 2019

Umí někdo pojmenovat tuto houbičku, která vyrostla tento týden u Lešan – u Prahy – (asi 7 km od naší chaty)?

Vyhlídky a věže IV – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Duben 13, 2019

Povedený kousek do sbírky. Na maják jsem jaktěživ nevylezl. Jo, často mi na něj kápne, ale tento byl skutečný a postavili jej v roce 1934 na ostrově Texel. Samotný ostrov je největší z Fríského souostroví, směrem od jihu k severu patří Nizozemcům, Němcům, Dánům a pak zase dojčům. Prý mluvit v Amstru německou řečí není ten nejlepší nápad, ale zde přece jenom existuje jakási spřízněnost s našimi západními sousedy. Jak my rádi okupujeme Chorvatsko, tak Němci ze severo-západu zbožňují tento ostrov. Slůvko okupovat nebo spíše vykupovat je plně namístě. Během brouzdání vlnami, bych se i okoupal, soutok Waddense a Severního moře byl koncem července nezvykle teplý, ale mám lepru – rozuměj rudé skvrny po celém těle, kromě prdele a noh, jako alergickou reakci na užívané léky – tak jsem opustil ztepilou spolucestující, která se hodlala v moři snad utopit a šel koupit svačino-oběd do místního Lídlu. Stejně jsem neměl plavky.
Wow! Náš Lídl je až neskutečně uspořádaný, nájezdy důchodců po ránu v den slev bývají upejpavě skromňoučké, běžný denní provoz, hezky česky normální, na rozdíl od tamějšího velkoskladu. Podobně masové spotřební orgie jsem v životě neviděl! Tak narvané koše nadrozměrnými baleními všeho možného i nemožného, snad vypukne válka nebo co, rozjívená uřvaná germánská děcka, střední generace rodičů, samí velcí dobře živení, nepříliš pohlední lidé, kteří snad chtěli rozebrat supermarket na šroubky a pak jej u kolektivního ohně uprostřed dun, opéct, sežrat a následně slavnostně vykadit. Pochopil jsem, že běžný Slovan je tady etnickou raritou. Já chtěl jenom pojíst bagety a kvalitního holandského jogurtu. Jogurt pod litrové balení nekoupíš, bagety naštěstí stejné jako u nás, pomazánečky v malých kulatých pixličkách, jako chuťovky, no nekup to, ještě obdobu našeho ovocného Jupíka, bo ty flašky mají dobře konstruovaný sací otvor a v busu se nepolijete, nepobryndáte. Vytáhnu 5 ojrodoláčů a valím ke kase. Ostentativně třímám bankovku, apaticky opřený o vlastně prázdný koš velikosti vany a soudě dle pohledů germánských bratří & sester si připadám jako exot, když vrhají směrem ke mně rozhodně ne opovržlivé, ale spíše mírně varovné pohledy. Černý pás frčí…, chtěl jsem napsat jako Michael Schumacher, než se vymlel na lyžích, což je samozřejmě nekorektní, poté mě napadl Ayrton Senna, což taky není ono, navíc jsem ho obdivoval – fajn týpek z jihu, Nikki Lauda, ten asi rovněž nebude tím pravým… Nicméně přicházím na řadu…, až teď jsem pochopil smysl oněch decentních grimas. Velká tabule nad kasou holandsky a německy hlásá, že hotovost neberou. Sice vypadám jako plážový povaleč, který si jen tak odskočil z hlubin moře a písečných dun, ostatní zpoza hor zboží nakupených v gargantuovsky obřích koších se solidárně šklebí, včetně manažera hypermarketu – jak jsem ho zřejmě správně otipoval, a který se jen těší, jak mi odejme můj minimalistický nákup a s předstíranou lítostí jej vrátí zpátky do úporně dobývaných a nájezdníky poměrně rozvrácených hradeb regálů. Mladej blonďatej prodavač za kasou, s úsměvem přilepeným na ksicht, ukazuje na ceduli, plácnu se po čele a z ledvinky zamaskované pod tričkem vítězoslavně vytahuju 4 karty zapouzdřené do obalů a tvářím se jako milionář na dietě. Co je komu do toho, že třetí je řidičák a čtvrtá občanka. Proti světlu důležitě porovnávám obě průhledné bankovní karty, protože se mírně liší jen odstínem, samozřejmě každá má jiný PIN. Kupodivu terminály nejsou contactless, takže ťukám kód, platba necelých 5 ojrodoláčů schválena. Anglicky do fronty za mnou hlasitě pronesu: Lidé, nenakupujte tolik a běžte si zaplavat. Odcházím krokem královským. Před chrámem konzumu chvíli přemýšlím, kde jsem zaparkoval své Maserati? Hluboce zamyšlen se vracím alejí kolotočů a pouťových atrakcí k „našemu“ autobusu.
Busy, auta i pěší dopraví na ostrov mohutné trajekty v barvách Pittsburgh Penguins během 20 minut z přístavu Den Helder. Velkou atrakcí, alespoň pro mě – suchozemce, je krmení houfů nalétávajících racků, kteří za kus žvance předvádějí fascinující vzdušnou akrobacii. Samotný přístav a město dokonce provozují mezinárodní letiště a jsou sídlem Akademie a Muzea královského námořnictva. Mimo to samotný přístav je hlavní námořní základnou nizozemského válečného námořnictva jejího Veličenstva, viz: foto. Zpoza skel autobusu jsem aspoň trochu koukatelně vyfotil ponorku ze 60. Let. Minolovka mi odplula kamsi do ztracena minových polí a dějin nezbytných marností.
Popisovaný obchod a pláže v dunách leží na západním pobřeží ostrova v městečku De Koog. Při pohledu mezi hřebeny písku, na karavany, stany, pár nevelkých hotelů pochopíte, proč se ti němčouři tak vehementně zásobují. Jednak disponují kupní silou nejvyspělejší země EU a taky proč nemít při kempování trochu komfortu, proč nevzdat hold obžerství a pivní výživě. Jak pravím, rychlá zastávka u moře s přehlídkou mnoha různých germánských pitoreskních typů: od anemických, bělolících, blonďatých víl, po divně zmustrované obrejlené stařeny se špičatým, chlupatým nosem, od normálních mužů bílé rasy, až po obtloustlé, lehce dementní chlapíky rozličného věku, vysoké starší pány na cestě k důstojně sveřepému stáří. Německo v přítomnosti a pohybu. Na severu Holandska. Děti na pláži vypadaly stejně jako všechny děti a mimo mořských vln a samotné vody převeliké, nekonečné je fascinovali mrňaví mořští ráčci zapouzdření ve špičatých ulitkách. Ti zaujali i mne. Chtěl jsem nasbírat pár mušliček. Placaté bílé, béžové, srdčitého tvaru byly prázdné. Každou z těch malých zakroucených obýval prťavý agresivní ráček. V příboji jich bylo plno. Někteří dokonce za přihlížení dětských diváků zápasili mezi sebou. Jeden drzej mě držel za ukazováček průsvitným klepýtkem, sám metr v luftě. Znechuceně jsem nájezdníka, jako před tím jiné, odhodil metr do moře a sledoval, jak si z toho nic nedělá a spolu s kámoši houfně míří zpátky ku břehu. Zřejmě na rozhraní písku a míst kam doklopýtaly vlny, nalézali nejštědřejší zdroj potravy. Takový Lídl pro mladé ráčky poustevníky. Přece jen jsem jednu prázdnou ulitu našel a konečně mohl být happy.
Ještě bych asi měl trochu popsat severní trasu z úchvatných skleníků v Orchideeenhoeve Luttelgeest do přístavu Den Helder. Teda, část, která vede po 32 km dlouhé, umělé hrázi Afsluitdijk a pak ještě jedna, ne tak majestátní, kratší, odděluje moře od umělého zálivu Ijsselmeer. Cesta kupředu, vlevo voda, vpravo voda. Krása poldrů! Několik architektonických nesmyslů, třeba: dvoje propouštěcí vrata, socha vodohospodáře, ministra, politika Cornelia Lelyho Vám zpestří dřeváky i svetřík…, koho má bavit psát tyhle cypoviny po 2 dcl vodky… Zduřte!

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

DRŽTE MI PALCE

Posted in Ahoj by ondys on Březen 16, 2019

Jaro2019

V úterý jsem se vrátil z nemocnice, ale stále to budu potřebovat…

 

Viktorka

Malej – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Únor 23, 2019

ale Canón

Už pár let, vždy na sklonku jara, počátkem léta vyrážím na cesty za poznáním po celé Evropě. No, poněkud nadsazuji. Kvartál méně hulím, pochlastávám jenom 4x týdně, úporně skrblím, nikoho nikam nezvu, sedím, přesněji řečeno, polehávám nebo úplně ležím, abych neplýtval drahocennou energií a nemusel moc pojídat už tak celostně drahé, fejkové potraviny. Šetřím i vodou. Mýt se doma? Pche, jste přišli o rozum?! V práci sháním poukázky na pracovní nápoje, od vyvolených, kterým je zdarma poskytuje zaměstnavatel a v půllitrové petce minerálku pašuju domů. Na účet firmy se i myju. Zbytek mýdla nebo šamponového gelu se vždycky někde v rožku najde, v případě nouze používám Solvinu. Nohám, rukám smradlavý prášek nevadí, nehluboké šrámy v obličeji vyváží osvěžující pocit v oblasti kulek a okolí. Vousy oškrábu průmyslovým odlamovacím nožem módní žluté barvy. Šrámy občas hlubší, ovšem prudší krvácení zažívám opravdu jenom zřídka. Víkendy bývají těžké. V sobotu napustím dřez studenou vodou do výše asi jednoho cm. Nechápu, proč mnozí nájemníci nalepují na poštovní schránky cedulky: „Nevhazovat reklamu“. Berou sociálně slabým i tak málo kvalifikovanou práci! Stačí se naučit rozpoznávat slůvko reklama, pak k výkonu této bohulibé obživy nemusíte umět ani číst, pošťák z vás nebude, no co… Občas vybírám letáky z i cizích stránek. Jak už jsem předeslal, o víkendu přichází krize, chandra, žízeň a hlad. Ty měkčí namáčím v dřezu a vodu vysávám z papíru. V neděli nejen vysávám…, no, když mokrý papír dochutíte kečupem, trochou sole, opepříte, na Michelinskou hvězdu to nebude, ale když není zbytí…, mohu poskytnout i jeden zajímavý recept… Namočte surovinu přes noc a ráno rozmělněte v misce. Pokud jste za sobotního soumraku neprovozovali stále populárnější volnočasovou sportovní aktivitu; bin-diving a nevylovili nějaké zbytky zavařenin, uzenin, prošlých jogurtů, apod…, u sousedů vysomrujte štipku majoránky, poproste, jestli byste si mohli odskočit na WC, osolte, bez pepře se obejdeme, konečně se blíží jaro, nuže, vyrazte do lesa, narvěte něco bylinek, uloupněte pár mladých chorošů, smrkové jehličí na čaj, lze očesat i vyhozené vánoční stromky, a máte báječně vlažného Českého kubu i vonný ledový čaj. Tohle uvařit nesvede ani Master Chef Česko. Vždyť i mořské želvy jedí plastové sáčky a žraloci tygří úplně všechno, včetně menších příslušníků vlastního druhu. Asi vám nemusím prozrazovat, k čemu používám reklamy tištěné na nepoživatelném voskovaném papíře…V neděli ve zbytku vody operu ponožky a slipky…, mám stejně jenom dvoje, zato ponožky mám tři. Je útěšné nedělní popolední, žaludek zahlcen k prasknutí, něco málo vody zbylo, naběračkou pěkně z povrchu naplním tekutinou elektrickou konvici, přivedu k varu, a zaliju šálek kávy, že už stejnou kávu zalévám potřetí, tss, co je komu po tom… Trochu otráveně vychutnávám skvělý nápoj tureckých bratří & sester, poněvadž v pondělí musím k ortopedovi, bude mi vrtat koleno, prý zákrok hradí VZP v plné výši.

No, pokud přežiju těch pár měsíců skrblení, výražím na autokarové poznávací zájezdy s cestovní kanceláří, průvodcem a opruzenou pražskou nebo brněnskou většinou. Druhá, horší první, ovšem na seniory z Hané nemá nikdo. Agresivní nepřejícnost. Výjimky potvrzují pravidlo. Jednu starší zachovalou blondýnku z Olomouce jsem toužil držet za ruku na břehu Lago di Garda, navzdory potencionální adventuře tvrdila, že je vdaná babička a vody se nebojí. Velice milí jsou Slezané, vyjma obyvatel Karviné, rovněž naturalizovaní Pražáci ze Slovenska bejvaj úsporně zábavní.

Jo, chtěl jsem se pochlubit novým foťákem… Počítač je zapnutý už dvě hodiny, JezusMaria, dyť musím šetřit. Tak jen briefly. Postarší Canon PowerShot SX700 HS – 30x ultrazoomový kompakt s malým snímacím čipem zhruba velikosti nehtu malíčku odvedl za pět let a dobrých světelných podmínek kvalitní práci a obšťastnil mě poměrně solidními fotkami z cest. Podstatnou nevýhodou byla malá světelnost objektivu – na nejmenší ohniskové vzdálenosti dosahoval velkého clonového čísla. O nějakou fotografickou teorii jsem se začal trochu zajímat až teď a těch asi deset procent, co jsem pochopil, obratem zapomněl. Prostě bych jev přirovnal k malé díře (velikost průměru vstupní pupily) a zároveň maximálně smrsklému ptáku (vzdálenost čočky od ohniska), čehož důsledkem je praktická nemožnost pořídit koukatelné fotky za zhoršených světelných podmínek, šera, podvečera i za pouličního osvětlení, uvnitř sakrální staveb, atd… Dalším důvodem ke koupi něčeho novějšího byla lehounce poškrábaná čočka a poměrně velké smítko nebo nějaká optická vada za ní. Fotoaparát navíc vykazoval  nemile zábavnou vlastnost, kterou trpí většina kompaktů CANON. Během automatického ostření mnohdy zaměřoval pozornost na něco, co chtěl on, ale ne autor a vlastník. Hmm!  Aparát disponuje i nepraktickým ručním zaostřováním, jehož princip jsem pochopil až nyní, které by pravděpodobně rovněž nevedlo ke kýženému výsledku. Řeknete, maličkost?

Inu, v galerii Academy, kam už se asi nepodívám, mě přiváděl k šílenství, když párkrát čistě zaostřil Davidův obličej, jednou dokonce pouze jeho penis, a pak donekonečna jen podobně zašedlé pozadí (nemyslím prdel), a znovu a znovu cokoli jiného, než sochu. Normálně jsem kolem tohoto bezesporu uměleckého arcidíla v originále poskakoval jako kašpar, zepředu, zleva, prava, různých úhlů, podhledu, možnost nadhledu nebyla, na kolenou…zhruba z 20 je celý David ostře zachycen asi jen na 2 snímcích. Podobně v kapli Medicejských rok poté, kde na portálech trůní Michelangelovy sochy podobné umělecké hodnoty. Tam už jsem chtěl foťákem mrštit o zem. To co jsem přivezl loni na kartě z Rijksmusea, utvrdilo mé přesvědčení zakoupit opravdu něco jiného. Vermeerova Mlékařka vypadá jako omalovánka blbě vybarvená dysgrafikem a Rembrandtova Noční hlídka snad ještě hůř, nepomohly ani úpravy v grafických editorech.

Zhruba měsíc jsem pročítal odborné, laické recenze, abych vůbec zjistil, co trh nabízí a věren značce v říjnu pořídil Vánoční dárek (bo k foťáku návdavkem nabízeli náhradní baterku, SD kartu, voucher na foto služby za litr a vánoční svíci s chráněné dílny, věru bonus cca 3 litry – tuž neber to,  cype), Canon PowerShot G7X Mark II. Průkopníkem a zřejmě stále jedničkou v segmentu pokročilých digitálních kompaktů jsou verze legendárního Sony RX100, dnes již ve verzi 6 a na paty oběma značkám šlapou Lumixy od Panasonicu. Jenomže Sony razí dost brutální cenovou politku, poslední verze – konečně vybavená dotykovým displejem, hledáček je standardem snad od verze 3 je bratru stále za 30 litrů a to už šli s cenou o 2000 tisíce dolů. G7X je cenovým ekvivalentem RX100 verze III, a ač není žádným nováčkem, je v žebříčcích buď druhý, nebo Top. Právě mezi těmi dvěma jsem se rozhodoval. A nelituji. RX100 nemá dotykový displej a hledáček v této verzi ještě stojí za prd. Hledáček považuji při pořizování street foto za nebezpečný, pokud vás někdo nepřejede, nesrazí, neokrade, během uvykání zraku okolí, znovu v chůzi, pravděpodobně někam zahučíte.

Nejvíce mě uchvátila světelnost objektivu, dotykový displej, i přední otočný volič je fajn. Nejnižší a nejvyšší fyzická ohnisková vzdálenost vyražená na objektivu je 8,8 – 36,8 mm a tomu odpovídající clona 1,8 – 2,8. Což zhruba znamená, že s malým pérem máte k dispozici velkou ďouru a s velkým pérem menší, ale stále velikou díru. Chápete? To je zejebowiste, ni? K tomu velký 1“ snímač BSI-CMOS (fotocitlivá vrstva pod tranzistory a kovovými obvody = lepší využití dopadajícího světla, dnes běžně používaná i mobily), ne velikosti nehtu malíčku, ale palce! Aby v tom celém nebyl bordel, ale jen chaos v parametrech se vždy udává přepočtená ohnisková vzdálenost vzhledem k políčku kinofilmu (velikostí odpovídá fullframe čip). Kdy prostě u menších snímacích čipů dochází k ořezu, kterému se říká crop factor a u 1“ palcových čipů činí zhruba 2,7. Tedy když tímto číslem vynásobíte první rozmezí, dostanete běžně uváděné parametry 24 – 100 mm, což obé dělené větší menším udává dostačující optický zoom, tedy 4,2. Při nejmenší ohniskové vzdálenosti recenze plácaj cosi o širokoúhlosti snímku. Běžně člověk okem zaznamenává obraz přibližně 45° a periferně 90°, tedy zhruba na rozpažení horních končetin. Já se dopočítal podle nějaké bláznivé fotografické tabulky k 84° na nejkratším ohnisku – a na 24° na ohnisku nejdelším, což je OK. Závěrem. Z hlediska zákonů optiky totiž existuje omezení a rozpor mezi velkou ohniskovou vzdáleností (velké přiblížení) a světelností (lepší fotky za horších světelných podmínek). Prostě buď jedno, nebo druhé v hranicích možností. Podotýkám, že nepíšu o digitálních zrcadlovkách nebo bezzrcadlových kompaktech s vyměnitelnými objektivy a velkými čipy, to je opět trochu jinde.

No, psal bych ještě dlouho, ale kdo to po mně bude číst, že jo? Dneska byly schránky prázdné. Zásob mám dost. Planeo Elektro vypadá vcelku chutně…, jdu napustit dřez. Divná láhev zbyla v lednici, ci, ci, ci…, co to je? Originál vodka Ferdinand, pfůů, že by šťopička…?

 

OKOLNÍ SVĚT

Posted in Ahoj by ondys on Únor 13, 2019

Uvědomuji si ho v mikro prostředí svého mozku i s údajně nekonečným prostorem nad hlavou. Dokáži protáhnout do svého mozku i hvězdu při pohledu uchem jehly na noční oblohu. Nabízí se otázka na jakoukoli velikost a vzdálenost v zobrazeném, ale neumím na ni odpovědět, pokud nechci jenom papouškovat nejrůznější poučky natlučené do hlavy…

Zima – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Leden 27, 2019

No jo. Trávím s ním večery. Já medvídek. Tak jo. Škyt… Máš rozinky…? Na rozinky? A panáka…? Cígo…, máš ? Snad, za trest! Sakra. Já měkký, hezký a hodný! Vždycky jsem chtěl být tebou a pořád jsem jenom Já. Divný. No nic… Mám rád zelí…

 

Laudane 2 – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Listopad 3, 2018

Laudane, vzpomínáš si, jak jsme si kdysi príma zalovili v Královské oboře?

Ani ne, Pane.

Nepamatuješ…no?…před dvěma léty, někdy v půli srpna. Dumej, hádej, troubo hadači. No!?… Plným tryskem, pevně zapřen v třmenech oře, kopí u hlavy třímaje, paže připravená mrštit jím po zátylku tura divého, býka v plné síle…!? Jsi neviděl, jak zdivočelá stvůra zarputile řádí po oboře, prameny slin z pysků, v bulvách trochu bíle, zbytek krev, chvíli cvalem, zubr v trysku, bestie bojovala jako lev.

Hleděl jsem zalézt za první křák, strom, lípu, doubek, které byly poblíž. Vy pořád, ať nestrhávám rudý pláštík, neuhýbám rohům zvířete, ať peláším paloukem pěkně rovně, ani otáčet mi není třeba, jinak budu podroben důmyslným torturám.

To snad ne, že bych byl takový nelida? Máš blbýho pamatováka, Laudane! Nebo si odvažuješ překrucovat historii, to si troufáš, zmetku…libo bylo by nějaké mučeníčko, co slouho!? Doufej v mou mírumilovnost a shovívavost.

Ale Pane, když už inscenujete obraz lovce, vzpomeňte, oštěp i Vaše paže se zaklínily do větvoví jabloně, či jiného smrdutého stromu, přirozeně nešlo tušiti a viděti co nad obzorem, tedy ve výši Vašeho jasného zraku oka urozeného nelze v přilbici uzříti a padl jste k zemi jako v bohabojné bitvě podťatý, žádná hanba, jen náhoda zlá.

Pitomče.

Dobře, už mlčím.

Kde to jsme, Laudane? Plno lidiček zde. Ha, houfy courajících děv ustrojených jako hampejznice, i těch starších, snad bab prodejných, mužové krátce střižený vlas, ovšem i krátké nohavice, obludné hnáty vystavují, co za móda, však i nepraktično, když jim bude nutno houštím a klestím prodírati se kupředu, popřípadě prchati. Komplexní maškary. Proboha, kde to zase dlíme? Honosné krámky, neznámé býlí v květináčích podél chodníků, uhastrošený lid posedává u stolů, mírně se veselíce, jídla i pití zřetelně dosti. Nebudou úplně hloupí, jejich sklářské dílny dovedou vyrobiti obrovské tabule skla, cesty vzorně dlážděné, žádné zbytky poživatin, chodníky zvířecí i lidské mrvy prosty. Národ zřejmě čistotný, vůně poněkud umělé, ale nesmrdí. Koukni Laudane, velice zvláštní chrám. Komu je zasvěcen? Nevidím kříže, žádné vyobrazení Našeho Pána, místo Anno Dominini skví se rudé DB.

Pane, zkratka znamená Deutsche Bahn, popojděme dál, brzy zajisté seznáte, kde jsme se ocitli.

Laudane, tohle přeci musí být kostel sv. Vavřince a na kopci oproti skvrnám letního blankytu a bílých oblak vidím známý hrad.

Ano Pane, Vaše rodné město.

Neuvěřitelné, hledím tupěji, než tupě, milý slouho. Pohleď, Laudane, jaká nádherná kašna! Panně s robětem v náručí prýští voda z cecků, odvážné, avšak velmi důmyslné a působivé, dím já tobě. Nepamatuju, že bych tuhle studénku vídával zde.

Velmi krásná, Pane, jmenuje se Kašna ctností a byla dílem budoucím. Nemůžete pamatovat…

Povedený oxymóron, Laudane, ale poběžme, zři tohle dech beroucí sousoší…, postavičky jako živé, proč ten pes, nač ta smrtka, podobenství šílenství?

Ano, Pane, jsa široce vzdělán jistě Vám nemusím připomínat Platonóvu alegorii, stejného jména sochy, o škodlivosti demokracie, podobenství, které protkává kulturu západu odedávna.

Jo, myslíš tu alegorii, anebo tohle: Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků.

Nějak takhle, Pane. Budu citovat Wiki…

Koho? Jakous Viktorii? Proč ne, ženám bývám nakloněn, ba je mám rád.

Smím…?

 

Podstata alegorie v Platónově podání spočívá v obrazu lodi bez kapitána, jejíhož velení se násilím chopili nepříčetní, lehkovážní pasažéři, kteří jsou vůči kurzu lodi neteční anebo jej neznají. Tento lítý dav je schopen zabít nebo omámit kohokoliv, kdo jim bude stát v cestě, a pravého kapitána znalého hvězd, větru a kormidlování, považuje za nepotřebného.

 

Pravda pravdoucí, věru, zpovýkaní poddaní, nejen ti, vždyť víš, jak mě štvou domácí šlechticové, brojí proti koruně, pletichaří, nic jim není vhod, mne považují za nesamostatného opilce. Naštěstí škorpí se sami mezi sebou, přesně jak jsi citoval. Jo, kdo to sochal?

Nějakej Jürgen Weber. Inspirací ale byla středověká satira Sebastiana Branta a ten zřejmě inspiroval Hieronyma Bosche k namalování stejnojmenného obrazu, podobně jako mnoho dalších k jiným uměleckým počinům, kopice je v Hamelnu. K tématu se ještě vrátíme, milosti. Jen na dovysvětlenou. Levá strana zobrazuje vypovězení Adama a Evy z ráje, oba dohnání k zoufalství rozchechtanou smrtkou, za nimiž sedí malej Kain, nůž v dětské ručce. Strom poznání zlomený a uschlý, již jen stožárem jest. Napravo, buran sv. Grobián třímající kyj ztělesňuje násilí a tupou ignoraci, opravář v pracovním oděvu svírající kladivo představuje současnou technicistní realitu a schlíplý posměváček, který dopil svůj kalich, je symbolem rezignace.

Výborně Laudane, hotová vědma jsi a neříkej, že dílko se nejmenuje Loď bláznů.

Ano, Pane, Das NarrenSchiff, chcete-li, Ship of Fools.

Laudane, bolí mě nohy, pokračovat budeme příště.

 

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Laudane

Podzimní pozdrav – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Říjen 21, 2018

Tak je tu už zase podzim a za dveřmi pomalu přešlapují Vánoce. Jakmile skončí babí léto, začnou v televizi a superhyper otravovat stále vlezlejší rolničky a červený mužíček v šaškovské čepici a rok bude definitivně za námi. Tak jsem si těch posledních slunečních a barevných dnů užíval, co to šlo, i když práce mně letos přecejen trochu víc omezovala. Nejen ta, kterou dělám kvůli složenkám, ale Nejvyšší nám letos nadělil i jabka a člověk musí udělat i něco na baráku. Ale samozřejmě že je třeba i trocha toho relaxu. Tak posílám pár fotek, jak si to užívám.

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Podzimní pozdrav

Fajteři – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Září 1, 2018

Léto stále je, ale vbrzku už nebude, přijde podzim, a co bylo, nebude. Každým létem, už asi deset let, dvacet let před tím jsem nikde necestoval, se snažím využít volných dnů a toho mála těžce vydělané škváry (pracuji jako sluneční havíř), abych vyrazil z bydliště – domov je přílišný eufemizmus – „Za hranice všedních dnů“. Dokonce poslední zájezd jsem absolvoval s CK Čedok. Dříve tuzemskou cestovatelskou tržní jedničkou, jejíž slogan to byl už za totáče. Vím, že měnila majitele nebo majoritního vlastníka od Čechů, přes turecko – americkou finanční skupinu, až k Polákům. Rozhovor se současným majitel jsem dočetl před chvíli. Vždy mi připadali jako moloch. Právě při pohledu a focení kamenných poboček Na Příkopě a před Václavákem. Totiž, Girl & Boys. Preferuji začít cestu v Praze, popřípadě tam i přespat, protože ze Slezska se dá nastoupit nanejvýš v Ostravě nebo Frýdku – Místku a v Praze nebo Plzni, k Rozvadovu ještě kousek, bývá účastník zájezdu poměrně otráveně jetý… Právě před poslední cestou jsem nocoval, o nějakém spaní nemůže být řeči, na kolejích VŠCHT. Mám v portfoliu i pár lepších pražských ubytování, avšak bylo obsazeno. Já letos absolvoval cesty tři – rozuměj poměrně ostrá pochodová cvičení hnána k hranici zrychleného přesunu beze zbraně jen s malou polní. Krátké, poznávací, ale výživně bohaté. Na zážitky i útratu. První směřovala do Prahy. Mám rád starobylá města a Praha má opravdu co nabídnout. Praha je krásná a krásnější by byla bez Pražáků, si myslím, už dneska neplatí a nadsázku a vtip jen dokládají současná primátorka a premiér, což už je docela pádný důvod k dehonestaci v podstatě kohokoli a čehokoli, od Prague Pride po Myloše. Nenávist zvítězí!

Prošel a projezdil jsem místa, která jsem chtěl navštívit, vidět ducha místa a vyfotit ho. Třetí den mě navštívila Mimóza. Přizpůsobil jsem program, vynechal věže, kopce, strmá stoupání, přísahal, že cepínů a obuvi do hor nebude potřeba. Podcenil jsem její kardiovaskulární handicapy, rovněž tropické počasí…, cestou na Olšanské hřbitovy málem padla za vlast. Nicméně, vstávám brzy, s ranním kuropěním, listuju mobilním internetem , na blízko začínám už fakt prd vidět…, jaké kulturní akce pražské léto skýtá, tlačím bobka, jen ten Velký Che…, na mém domácím WC chybí a narážím na tamto denní koncert M. Prokopa & Framus 5. Okamžitě volám Mimóze, jestli to dáme. Dali jsme a myslí, že se ji to muselo líbit i k mému zadostiučinění. Z Výtoně už je kousek k Tančícímu domu. Někdy musíš donutit mohoucí, váhavé, aby následovali vůdce…!

Do prdele, já to tušil…, nechce se mi kurvit polštinu, ale podobná slova pronesl generál Sosabowski, před seskokem polských výsadkářů severně od Arnhemu. Jakmile okénkem dopravní Dakoty zahlédl britsko-americké jednotky, marně usilující se probít k mostům přes řeku Rýn. Nepříznivé počasí, opožděný seskok do jícnu pekla. Nizozemský princ varoval: Cesty vedou po náspech nad močály, budete snadnými terči…, volíte nesmyslné riziko! Shovívavá arogance britského velení byla absolutní. Gardové divize anglických výsadkářů a německých elitních formací stažených z východní fronty, posílena o zálohy…, Market Garden…, největší výsadková operace v dějinách válek. Muži vypadávali z transportních kluzáků, mnohé výsadkáře postříleli ve vzduchu, zásobovací cesty odříznuty. Do 48 hodin mělo dojít ke spojení dělostřeleckých a tankových jednotek s mohutným výsadkem v týlu nepřítele. Nedošlo… Ztráty na straně spojenců byly patrně více než dvojnásobné. Ambicí operace bylo severně překročit silně opevněnou Siegfriedovu linii, vpadnout do německého týlu a rychlým postupem ukončit válku už v roce 1944.

Proč o tom píšu?

Protože jsem tady. Kousek od loveckého zámečku zasvěcenému sv. Hubertovi, který nechal postavit loďař, důlní magnát a náruživý myslivec Anton Kröller. Zhruba v rozloze dnešního národního parku Hoge Veluwe. Za 9 eurodáčů máte k dispozici 1600 kol (porůznu, kdo první, jede). Girls & Boys. Za dalších do 7 vstup do sběratelských obsesí jeho paní Helene Kröller-Müller. Jedna z prvních (la Belle Epochue) rozeznala sílu díla van Gogha. Muzeum od roku 1935 patří státu a operovává i zahradní park plný soch světových autorů. Mimo to, je po van Goghově Muzeu v Amsterdamu, druhým největším kelekcionérem jeho díla, nehledě k ostatním 4000 tisícům originálů obrazů, grafických listů a artefaktů, umělců 1860 – 1910 (zahrnuje mnoho uměleckých stylů). Ponechme stranou Cranachy a „zbytné“ kousky renesance.

No… Tak dojat tou sbírkou, jsem zapomněl, kam mám na tom bílém kole dojet (na roviny fantasticky zpřevodovaný). Vynechal mi rozum…, mozek bych nezmiňoval, spí, divně smrdutou výduž v hlavě mám… Zpanikařil jsem. Víte, byl jsem u loveckého zámečku, za romantickým lesem se střílelo (opravdu cvičiště nizozemské armády) a teď u muzea (pan Jacques je symbol), uprostřed alejí dubů, písečných dun a stále více pokřivených borovic. Bože, nepamatuju, odkud jsme vyjeli. Park se vylidňuje. Stmívá se. Telefon na průvodkyni mám v autobuse, jinej telefon v batůžku. Listuji v navigaci. Vyrážím podle ní…, ale tam musí být chyba. Jedu z kopce, deset minut, vždyť nahoru jsme jeli jenom chvíli po rovině, i ta cesta kolem autobusové linky je mi povědomá…, jenže když já už jedu patnáct minut z kopce a tam, kde jsme ránem byli hned, jedu teď tak dlouho…, panikařím, třesou se mi ruce, mám GPS, vím, kde jsem, ale kam mám jet?…, opravdu to Otterlo…?, jak mě najdou, já nechci udělat ostudu celému zájezdu…, teď si vzpomenu. Vždy se pokouším zaznamenat výchozí polohu. Nalézám v navigaci. Sakra, opravdu jedu správně, ale jedu nepravděpodobně dlouho a cestami, které si nepamatuji. Cestu do kopce jsme ujeli za deset min a z kopce to samé za dvacet…, tak po nočním přejezdu asi mikrospánek? Jo…, nevím, byl jsem třicet před srazem a deset min jsem se úzkostlivě třásl…, a to jsem dlouho před tím nedal ani šťopičku…, jo, občas se hodně bojím.

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři