Vladimír Ondys – Z konce světa

SEZNAMUJU SE S OKOLÍM

Posted in Ahoj by ondys on Únor 24, 2015
Pohled z okna

Pohled z okna

Při vycházkách s Rockym. Bydlíme u jedné z místních škol a část okolních ulic je ověnčena jmény spisovatelů. Prostředí se mi zdá přívětivé se spoustou zeleně, těším se na jaro, až vypukne. Po bytě už to zvládám i bez berle, ale furt to není žádná sláva s tak zasaženým mozkem. Nevzrušuje mne minulost ani budoucnost, snažím se vychutnat přítomnost a to netuším, jak dlouho vůbec potrvá…

Pohled z domovních dveří

Pohled z domovních dveří

Reklamy

NEMŮŽU POSPÍCHAT

Posted in Ahoj by ondys on Únor 18, 2015

Ani kdybych chtěl. V případě chvatu mám tendenci ztrácet orientaci a snadněji padat.
Pro mne se můj čas neuvěřitelně zpomalil po mozkové mrtvici, spím skoro celý čas, beru dost prášků a o berli venčím Rockyho. Často se mi zdá o otci, začalo to s tím, že mi dcera vyzvedla léky a zaplatila přes tisíc korun. Ve snu jsem ho přivolal a chtěl po něm práci, vždy si ji dovedl sehnat, aby měl peníze a nemusel si půjčovat. Od té doby se bez něho neobejde žádná noc a často přicházejí i známí, kteří už nejsou mezi námi. Je to zvláštní, ale jsem mezi nimi rád.

LIDI, KOUKEJTE BEJT ŠŤASTNÝ!

Posted in Šu(š)kanda v Teplicích by ondys on Únor 11, 2015

Ostatní se poddá, stejně to nestojí za to, za co se to vydává. Zejtra se konečně vracím do novýho domova jako samostatnej člověk s vyššími limity i omezením a nejvíc se těším, že zase nějakej čas pobudu se čtyřnohým, vnoučaty a Nikou s Tiborem. Poslední dva měsíce byly neuvěřitelně náročný a díky Bohu…

Máme Ivu – Viva

Posted in Vivina skříňka by ondys on Únor 8, 2015

Už přes týden.
Když se narodila, vážila čtyři kila dvacet a měřila padesát čtyři  centimetrů.
Chodidlo na délku měla osm a půl centimetru.
Je to jasné: do naší rodiny přibyla zpívající modelka s úžasným altem!

Máme Ivu

Máme Ivu

Máme Ivu

Máme Ivu

Máme Ivu

Máme Ivu

Máme Ivu

Máme Ivu

Lístek z památníku – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Únor 6, 2015
Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

Lístek z památníku

(3 porce Déjà vu)

Tak čučím do notebooku, občas na bednu. Novodobá vatra? Ohniště, krboviště, plápolavá vata na ucpávání krvácení lidské duše. Plaménky planou. No a? Svět a instance reality jsou stejně díky své složitosti subjektivně nepoznatelné. Hoří, ale nehřeje. Na to máme Fernet. Plurál Majesticus naše Veličenstvo. Á, televize je hranatá hořící obruč a my cirkusový tygr připravený proskočit do jiné reality, do vzpomínek. Malý svižný Rozběh…a Hop…!

Nedá mi, abych se nevrátil prostřednictvím několika poměrně nevýznamných, sentimentálních, ryze dětinských miniatur z našeho života, možná životů, jak je libo, odkoukaných, prožitých během loňského roku, nám schizoidním je to šumák. I když možná, právě proto, ono zdánlivé rozdvojení mysli bylo něčím zvláštním, něčím co je absurdní, co nás převyšuje, co bychom rádi zažili, ale už to nejde. Je pozdě, meandry našich životů tekly jinými břehy, které nedovolily vystoupit, kráčet jinou cestou, prostě byli jsme vsazeni do předurčených krajin, nedobrovolných zahrad, hnáni větrem osudu, aniž bychom měli šanci, vůli, sílu uhnout stranou, poopravit směr v proudu času. Lehce sentimentální, není-liž pravda. Ale to není sentiment, jen pocit dříve prožitého-Déjà vu.

Každej tu černou káru svou si táhne sám

kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám, v sobě mám

můžeš si půjčit klobouk, nepůjčíš si nikdy cizí žal, cizí žal

cizíma ústy ještě nikdo nezpíval

 

Asi před rokem, s pocitem podobným vloženým veršům, cestou domů…. Pravděpodobně byl únor. V době globálního oteplování klimatu rozlišíte povětšinou léto, zimu, možná něco mezi tím. Tipnout měsíc je často velmi obtížné, i meteorologové používají k predikci počasí v následujících dnech nejspíš kávovou sedlinu, či sobí trus a matou nesmělými odkazy na sofistikované matematické modely tlakové výše, níže, které pak proudí všude jinde, než u nás, ve Slezsku a v reálu je o pět stupňů tepleji, nebo větší kosa.

 

Nejdříve míjím po příjezdové silničce, na začátku točené do parkovací smyčky a pokryté zbytky sněhu, škváry, ledových jazyků, dlouhý panelák, délky a barvy Čínské zdi (v posledním vchodu bydlí Vietnamec, slezská manželka a dcera, podobná Japonce), než vystoupím ze sevření stínu a konečně po dlouhé zimě ucítím první hřejivé paprsky stále nízkého slunce. Vidím pahorek kde piští a řvou haranti sáňkující na všem možném i nemožném kromě saní, devítiletku, kam jsem chodil 8 let a nyní volím, pak už jen Beskydy a modré nebe. Nízkým sněhem, kráčejí kolem dvě malé školačky, něco mezi 1. – 3. třídou, zřejmě sestry, šinou si to zasněženým paloukem mezi břízkami a paneláky, růžové kabátky nezapnuté, čepičky ledabyle nakřivo, jedna ruce v kapsách, druhá jimi máchá, starší hlasitě hvízdá jako starý kovboj a obě se i tak tváří. Fascinující totální svoboda, zdánlivě nevinná arogance dětství ve vlastním světě jiné reality.

 

Matně si vzpomínám, avšak světlo je stále silnější…ano, takové to kdysi bylo. Existují dospělácká povyražení, příjemnosti, pokušení, možnosti samostatně se rozhodovat, ale i neodbytné vědomí, že všechno se opakuje jenom jednou. Déjà vu!

 

Tu černou káru tu mám stále na patách

von se z ní sype věčnej jemnej černej prach

zastavit nesmím ani chvíli, ani chvíli zaživa

ta černá kára se můj život nazývá

Jenom jednou? Divné, když mi připadá, že se opakuje snad všechno. Ranní vstávání za švitoření stupidní melodie mobilního telefonu, vzápětí časovač spustí průměrně snesitelný Radiožurnál, zapálím cigaretu a jdu vyměšovat. Co víc byste chtěli po ránu? Jo, v autobusu jsem se dotázal jedné známé, pár dnů nezdravě pobledlé, jestli na ni náhodou neleze chřipka; Vypadáš přepadle. Odpověděla, že absolvuje vlastní očišťovací detoxikační kůru, pojídá pouze vařenou červenou řepu, slunečnicová semínka, pije bylinkový čaj, procvičuje základy jógy a pokračovala by v přednášce dál, kdybych neprohlásil: Mě stačí k očistné kůře 4 krát týdně se osprchovat a moc na ni nedýchal, aby jich nenakazil vodkou. Popřípadě absolvovat ambulantní protialkoholní léčbu, pokud možno, bez konzumace řepy. To jsem zamlčel.

Možná existuje Déjà vu naruby. Občas máte pocit dříve viděného, slyšeného, tedy prožitého, co jste vidět nemohli, ani neprožili, a když dojde ke skutečnému naplnění, řeknete si, to je přesně ono, kruh se uzavírá a najednou jste tam i tady. Spíše jde o prožitek splněného očekávání, ale nevadí.

Pobyt v Paříži končil. Zbývalo něco přes hodinu čistého času k prohlídce musee d’Orsay. Ale i ten „špinavý“ strávený cestou Tuilerijským nábřežím, zpět stejnojmennými zahradami k Náměstí Svornosti stál za to, včetně absolvování kompletního rejstříků podloudných triků pouličních podvodnic a podvodníků. Mladou, plnoštíhlou cikánku, která nabízela bezcenný prsten za 10 Euro, jsem vyděsil slovy, kupuji, ale jen když si mě vezmete. Přispět podpisem a podobnou částkou na vymyšlenou petici znalý věci odmítám, za což jsem si vysloužil nepochopitelné přiřazení k Ruské národnosti a nepovinnou výměnu fakáčů. Provázkáří operují hlavně pod Sacké-coeur. Abych nemusel stát frontu, zakoupil jsem vstupenku via internet, vytiskl, pečlivě uschoval a dokonce nezapomněl, ani neztratil. Kupodivu u hlavního vchodu nikdo nestál. Bočním, pro předplatitele, jsem po obvyklém skenování prošel jen s jedním anglicky hovořícím párem, přesto bylo vevnitř docela plno. Nejdříve drobná psychická příprava a po absolvování expozice v přízemí hurá za ním.

Můj dětský pokoj, let přibližně 17, ležím v posteli, a právě čtu Irvinga Stonea – Žízeň po životě a sdílím prapodivné osudy hlaví postavy. Životní strázně málo poznamenané tím, co nazývá se láska, spíše nenaplněný chtíč zhroucený v šílenství. Skutečné obrazy nejsou velké, nepůsobí až tak rozervaně, ale i když odmyslíme malířův osud, je v nich opravdu kus znepokojivého pohnutí. Působivě dojemné Déjà vu. Je otázkou, byl by tak slavný, obrazy po jeho smrti tolik ceněné, bez povědomí životní pouti zneuznaného umělce? Je ale jasné, že mimo jiné, jsou dokladem univerzální hodnoty, níž je utrpení počínající moderní doby.

No a ještě 3. porce. Šátrám v paměti. Zvoní telefon. Jasně, dobře v neděli ve 2. Co já to vlastně chtěl…?

Závěrem podotýkám, že kdy tak čučím do notebooku, občas na bednu, doufám, že ona zmiňovaná dítka budou moci zažívat svá Déjà vu i v mém věku, s mnohem menší mírou toho, co ožívá v Památníčku na Vincenta.

Trošku tý lásky dej mi, věrný srdce mý

věčně tu káru táhnout, to je šílený, šílený

sevři mě jemně, ty seš jediný, co na svý cestě mám

ať jako blues tě na svých ústech vyzpívám

https://www.youtube.com/watch?v=OeHqhoAjZT4

CZECH FLOYD na Hvězdě – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Únor 4, 2015
S kamarádem

S kamarádem

Hlásím se po delší době, abych referoval o kulturním trapáku, jehož jsem byl svědkem tuto sobotu, 31. ledna na Hvězdě v Teplicích. Kapela CZECH FLOYD byla avizována jako český revival Pink Floyd a stála 180,- Kč. Už to mě zarazilo, když jsem dva dny předtím v UL za Mišíka s ETC… + třemi hosty z předchozích sestav (Guma, Olin a Kubeš), čili sakumprásk 9 hvězd jak Aldebaran, platil 150,-.
Někdy před osmou se začalo ladit, asi ve 20,30 se skončilo a pak se dlouho nic nedělo, až nakonec na nátlak (pískot, řev) nastoupila kapela ve 21,20 a začala skvělým otvírákem „Shine On You Crazy Diamond“. To byla mimochodem jedna z opravdu povedených písní…
Až do třetiny koncertu jsem své nespokojené okolí zklidňoval, že to není tak úplně blbý, jak ostatní tvrdí. Ale pak už to nějak nešlo. Vrchol všeho nastal v úvodu „Another Brick In The Wall – Part II.“ Zaznělo tam cosi jako sbor vykastrovaných kocourů, něco, co na deskách PF neuslyšíte. Pak už jsem se nesnažil další úlety bagatelizovat.
Ono se k hraní převzatého repertoáru dá přistupovat všelijak. Když se to dělá „nějak jinak“, po svém, může se tím zakrýt, že to někdo prostě přesně podle originálu neumí. Tohle ale u Pink Floyd asi nepůjde, protože hrát jejich věci jinak je asi blbost. Zbývá tedy druhá cesta = naučit se to přesně podle nich. Když říkám „přesně“, myslím „pünktlich“, víme? A o to se právě Czech Floyd evidentně snaží. Jenže to, jak jsme slyšeli, taky nejde. Chybění mnoha zvuků, známá sóla jinak (nejvíc mě dojal odfláknutý „Time“, a to už od prvních taktů)… Ono když si dáte na Seznamu prostě “Czech Floyd“ a otevřete hned první odkaz „Lidé – Czechfloyd“ a tam potom “multimédia“, zjistíte, že ani v té nejpovedenější, „Shine On…“, co o ní už byla řeč a kterou tu mají celou z koncertu, zřejmě vědomi si toho, že ta jim jde nejlíp, není vůbec všechno tak, jak má být. Při klidném domácím poslechu, bez koncertního ohlušení a okolního rumraje hospody, je slyšet, jak je to všechno přibližně, nahrubo…
Nevím, mají-li toho nazkoušeno víc, než předvedli v Teplicích za ty dvě hodiny. Každopádně tady úplně vynechali první 4 desky i „Animals“ a z „The Wall“ zazněla jen ta zmršená „Cihla“. Tu se mi ke konci chtělo hodit. Ale žádná tam nebyla.
Pár zlitcům nic nevadilo, příčetnější byli eufemisticky řečeno zklamáni. Já jsem tuhle kapelu zažil poprvé a předpokládám, že naposled. Obávám se, že tohle nebyl „momentary lap of reason“. Ze jmenované ukázky na netu to vypadá, že jde o setrvalý stav. Tak možná, kdyby byli aspoň o polovinu levnější… Jinak jeden z teplických lékařů nedoporučuje a ostatní tam nebyli.

Teplice

Ve Ztraceným světě

Ve Ztraceným ráji

Na Letné

Na Letné