Vladimír Ondys – Z konce světa

STANISLAV LHOTA

Posted in Rozhovor by ondys on Červenec 4, 2012

Odraz bohéma

teplický výtvarník
* 1. 12. 1949 Česká Kamenice
† 28. 7. 2006 Duchcov

INTELIGENTNÍ SAMOROST, NEBO ČLOVĚK NA DNĚ?

Představte si vodní vír, který se stáčí do odpadní výlevky. Nahoře voda čistá, klidnější a nedá-li si smítko pozor, ocitne se v proudu, který rychle klesá do nenávratné hlubiny. Takový může být i život současného člověka. Stačí málo a proud ho spláchne do kanálu…
Standa. Letos mu bude teprve padesát a už patří k panoptiku teplických ulic a hospod. Téměř dvoumetrový chlap, na nohou rozpadající se tenisky neurčitého stáří, u barevné košile roztřepený límeček a manžeta, na břiše chybí nějaký ten knoflík. V kapse mu nejčastěji najdeš jen pár desetníků. Kouří pouze „davajky“, když má údobí blahobytu, hřeje na nemocném srdci placatici „meruňky“, která rychle vysychá. Co však Standovi nechybí, je pohodová nálada a nadhled nad osudem, který si sám vybral. S tímto bohatstvím se s ním téměř denně setkáte v teplickém bistru Dominika, kam chodí snídat vinný střik.

Stando kde bereš ta křídla, která tě povznášejí nad lidský řád a pravidla?
Povznáší mě mé ego, ba i vzdělání. Jsem absolventem socialistické dvanáctiletou a několikrát jsem se pokoušel získat i titul Ing. Prozatím mám titul Ing.Ch.b. = chtěl býti. Mé já bylo vždy silnější než poměry na školách. Studoval jsem provoz a ekonomii letecké dopravy na vysoké v Žilině, dva roky jsem to vydržel. Dělal jsem i vysokou strojárnu a potom další vysoké, ale nedodělal nic. Ach, kolik by se jich dalo ještě dělat! Jediné co jsem nechtěl studovat, byla bohoslovecká fakulta, na ni nestačím mozkem, snad je to tím, že jsem odkojen Pionýrem.
Domluvíš se trochu rusky velmi dobře umíš francouzsky…
Německy umím pozvat dámu do postele, angličtinu jsem dělal dva roky, v čínštině umím říci: Čungmi – žen-mi – mungche – guau = Čínská lidová republika.
Umíš kreslit…
Maluji co se dá, hlavně tím, na co mám peníze a ty já vlastně nemám nikdy. V současné době vyznávám červené období, protože vlastním pouze karmín a trochu žluté. Při této chudé situaci jsem pochopil malířské velikány. Třeba Picasso, tem měl jeden čas modré a růžové období. Také asi neměl peníze na jiné barvy. Maloval jsem v hospodách na zdi obrázky dle přání majitelů. Také jsem pomaloval kolotoče. Na jeden jsem vytvořil Sochu svobody, vypadala jako orangutan, bylo to příšerné. Ale na dětský kolotoč jsem místo „dysnejovských“ namaloval naše večerníkové postavičky a mělo to úspěch. Maluji také vtípky i karikatury. Inspirují mne hospodské situace, ty jsou mi skutečně vlastní. Teplická hospoda U Ptáčků byla mým kojeneckým zařízením, také tehdejší Centrál v Dlouhé ulici. Byl jsem však dlouho sluňákem, začal jsem se napájet alkoholickým mokem až v dospělosti. Nikdy jsem netíhl k pivu, ale cenově bylo vždy nejpřístupnější, no a potom miluji „klasiku“ – rum, vodku a to další, co zrovna mají na pultě.
Stando, jak vypadá tvůj den invalidního důchodce?
Většinou se probouzím ve 3 hodiny, pokud mám chuť, tak za ranního kuropění maluji. Nebo si něco píši. Moje přízvisko je Stanislav Josef Arnošt Lhota – horský poeta.
Můžeš mi říci něco poetického?
Samozřejmě – miluji tě, vole. Nebo – spím na kvítcích jasmínu.
Vy nemáte peřiny?
Když se vracím velmi pozdě domů, tak mi maminka někdy neodemkne. Kdybych ale maminku neměl, mimochodem je jí 83 let, tak jsem úplně v čudu. Takže můj den – mám ranní dispečink – to znamená, že se musím projít, jinak by mě celý den bolely nohy. Při té procházce se stavím tady v bistru, vypiji si vinný střik, když mám finance, dám si jednoho, dva rumy. Okolo desáté se vracím domů, kde si naplánuji, že již zítra budu lepším člověkem. Toto si plánuji od roku 1990. Pak přijde oběd. Strašně rád vařím. Jsem kuchař – umělec, neboť vařím z toho, co je zrovna po ruce. Mojí specialitou je chlebová polévka a bramborový guláš. Používám netradičně koření, třeba když nemám masox, zvolím muškátový oříšek, to je jedno. Nevím, jestli se mě lidé bojí, ale i mé odrostlé vlastní děti s hrůzou v očích snědí to, co jsem uvařil. Prosazuji, že jíst se musí očima, čili když něco předhodím, tak to má zaručeně barvu, nejčastěji červenou, papriku mám vždycky. Večer si čtu, nemaje televizi. Málokdy někam jdu.
Ještě než jsi se ocitl v invalidním důchodu, motal jsi se stále kolem kultury.
Působil jsem jako výtvarník v tehdejším Okresním kulturním středisku Teplice, potom ve Státních statcích Bílina, naposledy jako výtvarník v bílinském KaSS. Dělal jsem výtvarníka i noviny, dokonce jsem zakládal Bílinský zpravodaj. Také jsem zakládal amatérské divadlo – Bílinské divadelní minimum. Z herců jsem tam byl nevyšší a vždy jsem hrál největší tupce, například malého Jana v Robin Holcovi, přiblblé sedláky, natvrdlé krále.
Vidíš-li ženu, celý se rozzáříš. Co pro tebe ženy znamenají?
Už ani nevím. Ba ne, žena je pro mne všecko. Milovat ženy platonicky i fyzicky bylo pro mne kdysi velkým koníčkem. Dokud mne nebolela kolena, klečel jsem jim u nohou a rozdával ukradené květiny z parků. Líbí se mi všechny dívky a dámy, já tvrdím, že krásné ženy jsou jen pro muže bez fantazie.
To už někdo řekl.
Ano samozřejmě, já nikdy nemám vlastní myšlenky.
Jak to děláš, že žena, která o tebe nejeví vůbec žádný zájem, se najednou octne na tvém klíně a nábožně ti naslouchá?
To je otázka vnitřní profesionality a také profesního tajemství.
Takže to neprozradíš?
Ale klidně, prozraďme to. Používám ducha jiných. Většinou to vychází. Já k tomu dodám jen dvě tři vlastní slovíčka, regionální tematiku a při té příležitosti vyslovuji myšlenky od nejrůznějších velikánů.
Co alkohol a lidstvo?
To je spojitá nádoba. Alkohol vymysleli lidi pro lidi. Podle mě s alkoholem už začínali neandrtálci. Určitě si rozkousali nějaké bobule, nechali si je zkvasit v hubě a byli z toho magoři. Nyní stát se magorem je už velmi technicky vypracované. Alkohol patří ke společnosti, k jakékoliv náladě i k tvůrčí činnosti.
Říká se o tobě, že na koho se podíváš, tomu dlužíš peníze.
Mé jméno je Lhota, což ve staročeštině znamená lhůta nebo dluh. Jsem věrné svému jménu. Ovšem nedlužím státu, státu se bojím. Přátelům dlužím, ale oni jsou většinou tak hodní, že počkají roky. Včera jsem si zrovna dělal seznam, komu vrátit nějaký ten obnos, a vypadá to, že mi z důchodu ještě zbyde 500,- Kč. A jinak co říci k dluhům? Každý podnikatel dluží. Já jsem vlastně také takový podnikatel.
Prý jste tady včera seděli a chlapi se na tebe usnesli, že za každý zub, který si sám vytrhneš, ti dají padesátikorunu. Prý jsi sháněl provázek?
Chtěl jsem, ale za padesátku? Takový blbec nejsem!
Tví kamarádi mě navádějí, že se tě mám zeptat, jakým způsobem jíš řízek?
Mám v hubě asi pět zubů – většinou přes mixér.
Znáš smutek?
Znám, když se zamyslím nad sebou – to je tragédie! Léčím se tím, že pozoruji smutek jiných. Neraduji se z cizího smutku, ale sbližuje mě to se světem. Smutek není v programu mého života.
Optimismus?
Jupí! To je nádherná věc. Je mi dobře mezi lidmi.
Životní krédo?
Využij dne, pokud to jde, pokud tě okolí přijímá.
Tebe přijímá?
Podle mne jo, u stolu najdu vždycky místo. Mám v sobě společenský magnet, kterým se přitahuji k lidem, vyzařuji fluidum. Nejsem konfliktní typ. Lidi mají hubu na to, aby se domluvili a ne aby si ji rozmlátili. A když přijdu mezi lidi, kteří nemají náladu, tak jim něco hezkého řeknu, oni se rozzáří a je pohoda. Kamarádství je fantastické. Zrovna zakládám Klub přátel formalínu. Spálit po smrti se dá každý trouba a medici pak nemají do čeho píchnout. Takže věnujeme svá těla k vědeckým účelům, necháme se naložit do formalínu, já jsem dost dlouhý, budou mít co pitvat.
Máš pocit že jsi dole nebo nahoře?
Že jsem dole si pro jistotu raději nepřipouštím. Ten pocit být nahoře jsem ještě nevyzkoušel.
Tvůj zvláštní život zaujal i studentku FAMU a natočila o tobě absolventský filmový dokument na téma osobnost.
Pravda, ten film – ročníková práce – trval asi 13 minut, jsem v něm zachycen v nejrůznějších situacích. Studentka s ním uspěla. Pronášel jsem tam hluboké myšlenky.
Máš pocit, že jsi svůj život prošvihl?
Kdybych vzal kus bílého papíru a nadepsal „Život“, tak je jasný, že asi prošvihl. Ale prošvihl krásně a těším se do pekla, tam mám nejvíc kámošů. Hraju, že mi je fajn, proč bych měl otravovat okolí? Netoužím po autu, ani smokingu. Možná by neškodila malá chatička v horách, vařil bych si tam chlebovou polívku, živil se nějakou tou službou u sousedů, třeba bych jim vykydal hnůj, občas bych zašel do města za civilizací a nějakým tím alkoholem.

Text a foto Věra LUKÁŠKOVÁ

Vyšlo v SD magazínu – víkendovém čtení -17. / 18. dubna 1999

DUX

Reklamy

ROZHOVOR PRO TEPLICKÝ KURÝR

Posted in Rozhovor by ondys on Prosinec 24, 2007

ZABIJU VÁS – to je připravovaná kniha, jejíž ukázky mohou najít čtenáři na vašich webových stránkách http://www.volny.cz/vladimir-ondys . Stejně jako řadu dalších glos a postřehů, které vypovídají o tom, co si myslíte, jaký jste a kde žijete. Domníváte se, že spisovatel může a měl by být opravdu když ne svědomím národa tak alespoň doby?

Nevím, ale určitě by neměl zobrazovat představy jiných na základě nějaké objednávky. Podle mého soudu je poctivější nabízet vlastní vidění i s rizikem, že nikoho neosloví. Své psaní vidím jako pokus o kvalitní práci, je na čtenářích a odborné kritice, aby mé úsilí nějak zhodnotili, pokud si najdou příležitost a čas ke čtení.

Co jste dělal za uplynulých 15 let, co Vám daly popřípadě vzaly?

Začátkem devadesátých let jsem zjistil, že když člověk najde odvahu prodávat kůži na trhu a má úspěch, je mnohem svobodnější při rozhodování o svém životě a může jít vlastní cestou. Většinou musí pracovat tak tvrdě, že by s tím nesouhlasil jako zaměstnanec, ale za určitou nezávislost to stojí. Občas vydělá i pěkné peníze. To však nemá jisté. Zkušenosti s psaním se mi hodily, protože je to podobné. Při jednání s cizinci bylo příjemné zjištění, že dohodnutá pravidla platí.

Vzaly mi iluze o solidnosti, kterou si většina lidí u nás vykládá jako slabost. Bez výčitek svědomí vás okradou i nejbližší a ještě na vás nakydají nějaký hnůj, aby se cítili nadřazeni čistotou. Největším nepřítelem podnikavých lidí je současná státní mašinérie a společnost, která se dívá na úspěšného člověka jako na lumpa. V Čechách je úspěch stále podezřelý a určitě se neodpouští. V případě schopných a slušných lidí je to deprimující.

Jak se žije a tvoří spisovatelům v Čechách? Je těžké se psaním uživit?

Poslední dobou mám stále silnější pocit, že nemůže být řeč o hodnotném způsobu života, když většina společnosti jenom přežívá ze dne na den a pachtí se za konzumem. Určitě se najde grafoman, který se může cítit jako prase v žitě, ale já se snažím o nějakou výpověď a snad už vím i něco o životě díky svému věku. Původně jsem se domníval, že mě uživí obchodování a psaním si zpestřím život, ale vzhledem k přístupu vládnoucí sociální demokracie k živnostníkům se můj sen proměnil v můru. Jestli mě dřív štvala normalizace tuposti, teď mi pije krev debilizace společnosti a nevím, co se mnou bude, ale psaní se nevzdám. Mrzí mě současné poměry, ale musím přiznat, že jsem něco podobného očekával s nadějí, že se zmýlím.

Žijete v Teplicích už řadu let. Řekněte mi, proč a jaký k nim máte vlastně vztah?

Do Teplic jsem se přiženil v druhé polovině sedmdesátých let a narodily se mi zde dcery. Mám dvě a třetí je nevlastní, ale stýkáme se spolu, i když žije na Kanárských ostrovech. V předešlých letech jsem se pohyboval po celé republice a do Teplic se vrátil. Nejsou tak velké, abych se v nich cítil ztracený, a určitě ne maloměstské, abych si připadal jako podivín. Bydlím zde už jenom se svým psem, jsem rozvedený. Teplice jsou pestré způsobem života obyvatel a je tady celkem solidní nabídka kulturních možností. Mám tu i několik přátel, kterých si vážím. V Teplicích jsem začal psát. Podnikat. Zažil jsem zde opojení z dobytých vrcholů i stres po tvrdém dopadu. V místní nemocnici mi zachránili život.

Říkáte o sobě, že jste solitér. Přitom máte dcery. Jak vnímá Vaše nejbližší okolí Vaši snahu nebýt v řadě a přitom nebýt stranou?

Nebere mě vážně, ale asi to tak má být. Pokaždé, když někoho slyším říkat, že jsem blázen nebo naivní blbec, mám příjemný pocit. Je to pro mne mnohem přijatelnější, než kdyby se o mně mluvilo jako o mazaném gaunerovi. Mrzí mě, že nejsem písničkář nebo herec, lákala by mě ulice, kde bych se mohl vyřádit. Při psaní se člověk nesmí bát samoty. Závidím mladým jejich volnost pohybu a možnost návratu. Dcery hodně cestují, Veronika žila nějaký čas v Egyptě, který ji očaroval Rudým mořem i památkami, a Martina je teď v Anglii. Nějak si nemohou zvyknout na mou určitou ztrátu společenské prestiže vzhledem k dřívějšímu podnikání a snad i doufají, že se jedná o pouhý rozmar nezvedeného otce, který nebude mít dlouhého trvání. Obávám se, že se mýlí.

V čem je Vodnář výjimečný nebo zvláštní pro autora i pro čtenáře?

Při jeho psaní jsem si znovu uvědomil, jak výjimečná byla šedesátá léta minulého století a jak osudově normalizace zasáhla mou generaci, která jako jedna z mála neprožila válečné útrapy, ale byla nějak zmrzačená na duši. Čtenáři se shodují, že Příchod Vodnáře se čte jedním dechem, i přes určitou divokost a nezvyklé prostředí poměrně dost uzavřené komunity plavců u říční plavby, ale je to pro mne už minulost. Snažím se být na nějaké cestě jako člověk i spisovatel a snad to čtenář objeví při čtení novějších prací.

 Za rozhovor poděkovala BOŽENA DVOŘÁČKOVÁ