Vladimír Ondys – Z konce světa

BELGIE

Posted in Krátce by ondys on Březen 25, 2016

belgie1

Je blíže, než by si jeden myslel. Nejstarší dcera tam měla odletět  z pracovních důvodů den po atentátu a odložila to na dnešek. Tak jsem jí alespoň popřál dostatek štěstí a doporučil jí, ať vezme nohy na ramena, když mezi Evropany zavítá osamělej Arab se zavazadlem i bez a s rukavicema na rukou, aby zamaskoval odpalovací zařízení. Nikdy by mne nenapadlo, že tohle budu jednou radit nejbližším… 😦 Inženýři lidskejch duší, táhněte do prdele!

belgie2

DALŠÍ VÝROČNÍ DEN

Posted in Rocky by ondys on Březen 20, 2016
Tak si musím alespoň očichat stopu fenku...

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky…

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky...

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky…

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky...

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky…

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky...

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky…

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky...

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky…

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky...

Tak si musím alespoň očichat stopu fenky…

Foto.0277

 

Pozdrav – Jura Sedlák

Posted in Ze selského dvora by ondys on Březen 17, 2016

Zdravím všechnyy vespolek a nejvíce tebe, Vladimíre. Opožděně také přeji pravidelnou stolici, pevné držáky na moč a nerušené spaní k narozkám! :-) Mám se lépe než na dovolené. Od pondělka kolem mne poletuje plno bab různého věku, žrádlo mi nosí až do postele, umývají mi záda a dokonce jsem nemusel ani na hajzl, protože chcanky mi odnesou a dokonce pochvalně pokyvují, když jich bylo dostatečné množství. Noťas mám v posteli a ani o otop s nestarám. A představ si, že dokonce po mne za to nikdo nechce ani korunu. Naopak – zašili mi kúsek od řiti ještě dvě tyčky jakéhosi železa, snáď titanu či co. :-) Tož se opatrujte. A posílám z toho hotelu origoš „selfíčko“. Tři hodiny po operaci. :-)

Tož tak :)

Tož tak 🙂

Letos uz nezmrznou… Pavel Smilovič

Posted in Z pošty by ondys on Březen 16, 2016
Vsechno je to nejak jinak tady v Severni Karoline. Pry ctyri rocni obdobi? Pro mne, kluka vyrostleho na severu Cech, by to byla – slaba zima, a pak z cista jasna prijde den, kdy rano, doma i v aute, topime a po  obede zase poustime klimatizaci-chlazeni. Teplotne tedy leto. Klima se netyka ale jenom teplot, je to take o vegetaci a dalsich aspektech toho ktereho pasma. Prave mne vyrusil z niceho nic rvouci mobil. Mam pry okamzite vyhledat ukryt a zustat v miste vzdalenem od oken, nejlepe uprostred domu. Bourka, silny vitr a kroupy velikosti pimpongoveho micku se pry blizi k mistu  adresy meho bydliste.
Preci jsem to stihli i stacili se Semikem dokoncit prochazku i s focenim. A uz je to tady.

 

IMG_20160314_134555
IMG_20160314_132113
IMG_20160309_114002
IMG_20160305_163712
IMG_20160313_170301

Odcházení – Witch

Posted in Z pošty by ondys on Březen 8, 2016

Někdy víte, že byste měli odejít, ale nedovedete si představit, že to uděláte. Myslím, že nejdrsnější pro nějaký útěk nebo odcházení je, pokud s tím souvisejí osudy jiných. To jsem přímo hmatatelně cítila už před nějakými osmi roky, kdy jsem teprve pronikla do spletitostí vztahů a možností malého společenstva zhruba osmdesáti lidí, obyvatel domova pro seniory a všech, kdo se o ně a barák starali.

Kde jsem byla tehdy a kde jsem dnes? Možná na dost podobném místě, jen s dodělaným vzděláním a odrostlými dětmi. Pamatuju si moc dobře, jak jsem si doslova pochvalovala další ukončený týden, měsíc, rok. Byla jsem živitelkou rodiny kolem padesátky a měla vlastně „místo snů“ včetně slušného platu na zdejší poměry.

To člověk skousne i ponižující koberečky a zeď kolem sebe (abych náhodou neohrozila jiný post + abych se moc nerozlítla, protože sociálky na ústavech najednou začaly dokazovat, že mají být pilířem a ze zákona k tomu).

Navíc se práce jednoznačně jevila úžasným dobrodružstvím, plným objevů.  On sice ředitel nechtěl vyhodit starý PC, ale já si ho nechala dát do kanclu a od papírů odbíhala učit zájemce.  Mou tehdejší důležitost v baráku dokumentuje i fakt, že se tak stalo hned po vyklizení hromady prádla, které mi několik týdnů zabíralo část pracovny až ke stropu. Předělával se sklad a kam jinam to dát? Když měly holky fofr, lezla jsem po té hromadě a vytahovala povlečení, které k sobě ladilo, aby lidi měli nastejno povlečené pokoje… Tehdy jsem ještě já se zájemci o službu nejednala, tak ostuda nebyla.

V časech drsnějších mne už začalo držet i to, jak mne klienti brali, že jsem viděla úspěchy.  Práce s počítačem tu překlenula poruchu psaní po narkóze, tam odstranila nervozitu a vztek (díky vám, autoři střílení slepic!!!), jinde posunula outsidera k vrcholům žebříčku komunity.  Lidi mi s důvěrou svěřovali své peníze, abych po maminkovsku pomohla s hospodařením a měli delší dobu, co utrácet. Lidi si chodili povídat o tom, co jak bylo, osahat „staré krámy“.

A lidi také časem chtěli, aby se dozvídali mnohem víc, takže vznikl u nás celkem unikátní, pro nezúčastněné spíš nadstavbový luxus, vzdělávací program. Pro všechny, i pro ty, kdo ztrácejí paměť, sluch či zrak. Všichni touží poznávat cosi nového a spojit to se známým. Roste jim sebedůvěra, pořád něco zvládnou.

Ukončuji čtvrtý rok. Společně jsme prošli mnohým, lidi si už určují témata, co je zajímají, máme dokumenty, já mám sbírku předmětů, tiskovin…  Výhodou je, že třeba vojenské věci prostě štípnu potomkům stejně, jako třeba vrhací hvězdice, čepele nebo katanu. To se to potom vypráví o Číně a Japonsku! Skvělé je, kolik si sama osvěžím (protože jsem vždycky byla zvědavá jako opice) a kolik se ráda přiučím.

Ve stejném čase řeším unikátní problémy lidí a také jejich rodin, protože málokdo je na tomto světě naprosto sám a bez potíží v minulosti – zatím jen jedni odmlčeli, ale nalezení potomci odmítli obnovit kontakt. Když se rodič nějakých třicet roků neozval, tak ať nic nechce.  No, chtěl hlavně informace, protože holt uspořádává život. A nakonec svěsil hlavu a akceptuje – i tak aspoň ví, že tam někde někdo žije, což prý taky není málo.

Tak jako nebývá lehké dělat práci s lidmi a pro lidi v ovzduší, kde jste úmyslně odstrkováni za nějakou bariéru, v každé zdi se najde dírka a pár lidí si najde skulinku, zjistí, že člověk není megera, ale umí leccos vysvětlit, pochválit, podpořit.

Ty skulinky mi dávaly naději a rozvíjely mou představivost  – nebo spíš fantazie o tom, jak v dohledné době budeme spolupracovat a bude líp. Než byly zalité betonem.  Vypadá-li to, že budete muset skutečně dělat práci nebo že by někdo mohl být tak dobrý, jak předstíráte vy, je lepší to v jádru zarazit.

Byly doby, kdy jsem i doma slyšela, že radši budeme trávu žrát, ale ať koukám, kde nechal tesař díru, a byly doby, kdy jsem byla žádána, ať ještě chvilku, půl nebo čtvrt roku  vydržím. Byla jsem jistojistý živitel.

Do chvíle, kdy jsem byla obviněna na poradě, že nechodím krmit ležící klienty, když vidím, že je oslabená směna přímé péče (směny dával dohromady někdo jiný, kolegyně ani nevěří, že zákon stanovuje kompetence jinak) – a poté si všechny přítomné zatleskaly, jak mi to nandaly.

Mimochodem, spláchlo se tím, půlroční flákání držkaté osoby, na které jsem těsně předtím nejmenovitě poukázala.  A mlčící většina dobře věděla, že když požádá, odsunu svou práci stranou a pomohu. Ačkoliv to dělat nemám, ale krize je krize, že.  Slovíčko „prosím“ je holt luxus – a když se někdo ksichtí a ani neodpoví na pozdrav, tak co s puchejřem, vnucovat se?!

Počítala jsem kolem a dokola, jak a kdy by to bylo nejmíň bolestivé pro mne a klienty, měla jsem rozdělaný soud, splácení dluhů, i ten program. Mezitím kdo mohl, utíkal a já mimo jiné zajišťovala prevenci ponorkové nemoci a možných konfliktů mezi klienty – tři měsíce jsem zajišťovala programy a zábavu.  Ano, občas se kolegyně utrhly a něco zvládly – ale pokud jsem byla mimo barák, většinou jakékoliv programy odpadly.

Byla jsem už velmi vyčerpaná a náprava v nedohlednu. K tomu další detaily – bylo jasné, že pokud v lednu nedám výpověď, usoužím se.  A také leccos půjde k čertu, mocensky vítězil někdo málo viditelný. O manipulátorovi jsem věděla už dřív a bez šance uhlídat, ale oni se začali jasněji klubat nejméně tři.  Jeden velmi dovedně skrytý…

Dala jsem výpověď i bez jistého místa. Jsem „stará“, výběrka nedopadají, jak bych myslela. Kde jsem dnes? Pokud se mnou chce někdo plánovat budoucnost, začnu již odkazovat na kolegu, kterého zaučuji.  Utěšuji ho, že to či ono sice nespadá do práce na našem postu, ale on si to může snadno změnit. Můj manuál, kde tedy zdaleka není všechno, má kolem padesáti stran, ale on je mladý a šikovný.  Stěhuju vybavení, které jsem Domovu zapůjčila.  Dodělávám papíry hektického období začátku roku, protože až duben bývá prvním normálním měsícem v roce.

Co dál? Kariérně jakoby klesnu, protože v povědomí i mých podřízených budu blbá úřednice, ošklíbají se nepokrytě (rozneslo se, že jsem měla zájem o pracoviště), ale ještě si nedovedu dost dobře představit volná odpoledne a večery bez příprav nejen příjemných, ale taky úmorných. Ještě jsem nezvládla ani sérii čtyř víkendů bez řešení problémů. Zkouším to rok.

Šlo by něco dělat jinak? Těžko říct. Ve slepičárně jsem nikdy neměla dost ostrý zobák, ale vždycky jsem dosáhla dobrého postavení pracovitostí, mlčením (nepráskáním) a spolehlivostí. Tady jsem už po třech letech viděla, že mi to moc nejde. A dalšími signály byla dojemná loučení těch, co odcházeli. Většinou mne pevně objali a přáli, ať se držím. Dokonce i ti, kdo měli s výkonem nějakou potíž. I pár pus jsem dostala… Tohle jsou mi stejně drahocenná uznání jako rozzářené tváře lidí, když jim něco vyprávím a zasmějeme se – třeba podpantofláckému Diovi.

V loučení se skrývá vyhlídka na další cestu. Začínám koukat dopředu a ptát se, co tak může být za obzorem. Něco se i rýsuje, od podzimka zase začínám být natolik duševně svěží, že otevírám stránky, které potřebují dopsat. Přednášet, propagovat, psát o tom, co se s lidmi dá zažít.

Mimochodem, tušíte, jak byste mohli (třeba u nás u stolu) pohladit krokodýla po hřbetě, aby vás nerafnul, jak tomu bývalo a dodnes bývá u Nilu?

Na Beech Mountain – Pavel Šmilovič

Posted in Z pošty by ondys on Březen 6, 2016

S vnuckou.

Kdyz se povede pocasi!

I pro Vas, Vivo, abyste videla, jak je tady krasne.

 

Hory01
Hory02
Hory03
Hory04
Hory05

UŽ JE TADY…

Posted in Rocky by ondys on Březen 4, 2016
:) A práskly ho sedmikrásjky

🙂 A práskly ho sedmikrásky

:) A práskly ho sedmikrásky

🙂 A práskly ho sedmikrásky

:) A práskly ho sedmikrásky

🙂 A práskly ho sedmikrásky

:) A práskly ho sedmikrásky

🙂 A práskly ho sedmikrásky

:) A práskly ho sedmikrásky

🙂 A práskly ho sedmikrásky

:) A práskly ho sedmikrásky

🙂 A práskly ho sedmikrásky

:) A práskly ho sedmikrásky

🙂 A práskly ho sedmikrásky