Vladimír Ondys – Z konce světa

FOTBAL

Posted in Krátce by ondys on Listopad 27, 2016

Nedávno jsem surfoval po netu a z Rumburských novin na mne vykoukl příspěvek, který ve mně vyvolal spoustu vzpomínek na mládí, část ho tady zveřejním, snad se na mne autor Milan Witz nebude zlobit, jednak jsme se osobně znali a taky jsem hrál, i když ne na jeho úrovni.

…Přestože dnešní žáček přípravky má za měsíc více fotek než my za celou kariéru, tak bych chtěl p. Mayera ujistit, že nějaká fota z té následující generace existují. Já je nechám naskenovat a během podzimu je pošlu a můžete mu je pak i předat. Když už se o nás p. Mayer zmiňuje, tak mé příjmení se píše Witz, ne Vic a spolu s J. Vlkem a J. Klozem jsme v roce 1963 hráli za dorost, na který v této době chodilo daleko více diváků, než na A mužstvo. To mohou čtenáři posoudit, až zašlu slíbené fotografie. Ale již v sezóně 1964/1965 jsme všichni tři hráli stabilně za A mužstvo, společně s o málo starším K. Pohlem v tehdejší třetí nejvyšší soutěži v Československu. Tehdy byla první liga o čtrnácti mužstvech, sedm českých a sedm slovenských, a druhá liga o dvanácti mužstvech. Česká a Moravská a hned takzvaný Župní přebor, kde hrál Rumburk s Libercem, Jabloncem, Ústím nad Labem, Chomutovem, Varnsdorfem atd. Chodilo kolem 1500 diváků. A hlavně, ani s jedním jmenovaným mužstvem jsme doma neprohráli. Ale i zde musím p. Mayera poopravit. A to, že vše se odehrálo na hřišti u Mandavy. A právě na toto hřiště máme ty nejlepší vzpomínky. Jak se přešlo na stadion, tak to už šlo s rumburským fotbalem z kopce. Ještě z hřiště na Mandavě jsme my čtyři odešli na vojnu a Rumburk během těch dvou let sestoupil do první A třídy a už to nebylo ono. Ještě s K. Pohlem a J. Klozem jsme po návratu z vojny pomohli Rumburku k postupu do krajského přeboru, ale já potom natrvalo odešel.

Zmiňovaného p. Mayera asi taky, pokud se jmenuje Bohouš. Tehdy to pro kopanou v Rumburku byla slavná éra, hřiště u Mandavy bylo na škváře a moje první vzpomínka se vztahuje ke hře strejdy, jmenoval se Huber a jeho syn Fera a vnuk Tomáš (dotáhl to z nich nejdál až do prvoligových mužstev) zdědili talent po něm. V mých žákovských letech Rumburk měl pět týmů a já jsem hrál za béčko s občasnými pokusy v áčku, které si vedlo skvěle pod vedením trenéra Peška. Tehdy v něm hrál i Milanův mladší bratr Jirka.

Každý zápas doma pro nás tehdy byla společenská událost

Každý zápas doma pro nás tehdy byla společenská událost

REVOLUCE A MARX

Posted in Krátce by ondys on Listopad 24, 2016

Jmenovaly se tak obě kina v Rumburku, která mne doprovázela mládím. Měli jsme tam ještě letní kino na Strážném vrchu, ale tam jsem moc nechodil. Kino Revoluce tehdy sloužilo i kulturním akcím a v polovině šedesátých let jsem tam viděl Karla Gotta s divadlem Apollo i jeho dalšími zpěváky, ale víc mne zaujal Karel Černoch se skupinou Juventus. Chodili jsme tam i se třídou na akce pro školy a zpočátku tam zářily nejrůznější ideologické zhovadilosti a budovatelské záměry. Asi na mne neměly nejsprávnější vliv, jednou jsme se s kamarádem vetřeli do dvora a zjistili, že promítač má za oknem svačinu s lahví piva.  Nejdřív jsme se vloupali do zázemí, a když jsme tam nic zajímavého nenašli, v hluboké nespokojenosti jsme mu jídlo sežrali a vypili pivo, a to nám bylo asi jedenáct. S kinem Marx mám spojené pozdější hodnotnější filmové zážitky, i když mne odsud jednou vyhodili i s bratrancem Harrym, poněvadž jsme dostali hysterický záchvat smíchu během filmu Vojna a mír…

Kino Marx

Kino Marx

Kino Marx

Kino Marx

OPĚT ZA ZRCADLEM

Posted in Krátce by ondys on Listopad 14, 2016
Kam vše zmizelo?

Kam všechno zmizelo?

Putoval jsem dusnou letní krajinou v hloučku dětí a společně jsme se osvěžily ve vodě rybníka, kolem kterého jsme procházely. Dorazily jsme do cíle kdesi v podzemí, kde mi jiné děti ukazovaly, jak umně opracovávají nejrůznější nerosty a v podobě zajímavých artefaktů je rozmisťují do krajiny. Vedle ozdobného těžítka z leštěného mramoru položeného v trávě visel ve větvích stromu náhrdelník z drahokamů a několik dospělých obyvatel zdejších domů nevšímavým pohledem míjelo vše. Děti stále zaujatě tvořily celou dobu a mne začalo zneklidňovat, že se nikdo z nich nezajímá o pozdější ubytování i jídlo. Opuštěná silnice vedla ze zdejších míst ke vzdálenému obzoru a zaskočilo mne pomyšlení, že je jenom otázkou času, kdy se zde objeví ziskuchtiví nájezdníci a bezohledně vydrancují všechny výrobky. Znechuceně jsem se probudil. Chvíli jsem naštvaně ležel, ale pak mi došlo, že dosud ještě nikdo neobjevil možnost cokoliv ukrást ze snu a přepravit do skutečnosti a snad na to ani nikdo nepřijde. I když jeden nikdy neví, pokud jde o sviňárny lidí…

Curacao od Vivy

Posted in Vivina skříňka by ondys on Listopad 8, 2016

Cesta taxíkem z letiště za 115 dolarů

Jednu chvíli to vypadalo, že snad taxík budeme muset tlačit.
Šofér jel do závratného kopce, s převýšením asi 3 metry na 100 metrů délky, na jedničku a před vrcholem se ozývaly zvuky, jaké obvykle auto nevydává.
Jo a mobilní operátor před odletem tvrdil, že má na zdejším ostrově partnera pro připojení. Asi se rozešli, protože se tu O2 vůbec nechytá.
Chat s operátorem přes wifi byl vskutku vyčerpávající.

Ale na Curacao je i bez mobilního připojení krásně. Aspoň nezchudnu, pokud nemůžu provozovat platby po internetu, když mi nechodí SMS kódy.

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

Curacao

KONCERTY listopad 2016, nová sbírka básní AGONDA – Jaroslav Hutka

Posted in Z pošty by ondys on Listopad 8, 2016

Listopad 2016
10. čtvrtek, vernisáž pocta Vlastě Chramostové, PRAHA 1, Libri prohibity, Senovážné Náměstí 2, 18:00
10. čtvrtek, Hutka, PRAHA 1, Dobrá trafika (Újezd 37, naproti Tyršovu domu), 20:00
14. pondělí, Hutka, FRÝDLANT NAD OSTRAVICÍ, kulturní centrum, Hlavní 1755, 19:00
15. úterý, Hutka, SVITAVY, Ottendorferův dům, náměstí Míru 1, 19:00
17. čtvrtek, Hutka, KLATOVY, radniční sál, 19:00
18. pátek, Hutka, PRAHA 4, Chodovská tvrz, 19:00
22. úterý, Hutka, NERATOVICE, jazz club, Nám Republiky 1399, 20:00
25. pátek, Hutka, PRAHA 12 MODŘANY, Viniční domek, Chuchelská 01, 19:30
27. neděle, Hutka, BLUDOV, adventní koncert, Kulturní dům, tř. A. Kašpara 353, 17:00
29. úterý, festival, PRAHA 3, Autonomní sociální centrum Klinika, Jeseninova 60, detaily později

Vážení přátelé,
úplně nejlepší zpráva je, že vydavatelství Galén vydává novou sbírku mých básniček pod jménem AGONDA. Píšou k tomu tohle:

AGONDA
Indická Agonda, Francie, šumavské podhůří, Praha — to jsou některá z míst, v nichž vznikaly verše nové básnické sbírky Jaroslava Hutky. A stejně jako jsou tato místa od sebe vzdálená v prostoru, i básně zde obsažené jsou různorodé, pestré — a současně v promyšlené kompozici sbírky držící pevně pohromadě. Veršované skladby mohou připomenout písňové texty, básně psané volným veršem rozvíjejí Hutkovo dílo básnické, krátké, minimalistické básně kontrastují s rozsáhlejšími veršovými útvary. Sbírka Agonda představuje v Hutkově tvorbě novou, originální etapu. Verše dotýkající se nekonečna zde sousedí s postřehy aktuálními, věčnost se současností, orientální příroda s všední lidskou každodenností.

Na této adrese možné objednat přímo: http://www.e-kompas.cz/z6368-agonda
Já k tomu musím lidsky dodat, že opravdu ta nejpodstatnější část vznikla v křesťanské rybářské vesničce Agonda v jižní Indii ve státečku Goa. Byl jsem tam v roce 2014 dva zimní měsíce s cílem psát a básnit. Obdarovat se prostředím pod palmami na doslech oceánu i podivných hlasů džungle. Vrány, pejsci, orli, krávy, opice, kaloni a modré nebe bez mraku a každý večer žhavý pomeranč slunce padající za obzor Arabského moře. Je to místo, kde jde pouze lenošit nebo básnit. Celý život hledám místa, kde jde obojí, čas od času je nacházím, ale Agonda je speciální. Už to byla pro mne pátá zima, kterou jsem tam prožil a pozvolna vzniklý domácký pocit ve vzdáleném prostředí otevírá v duši mnoho uvězněných prostorů, o kterých člověk ani neví. Takže jsem každé ráno vstal, udělal si velké kafe, vzal si mísu ovoce a šel na malou palmovou zahrádku, kterou tam má domácí Claudia Fernandez, a básnil.
Všichni křesťané v Agondě mají portugalská jména a rodinné jméno Fernandez má asi polovina vesničky, která se zvedá od tři kilometry dlouhé pláže do kopců. Půl vesnice je asi tři tisíce lidí. Jen hrstka bydlí tady dole u moře.
Psal jsem vždycky až přes poledne, pak si udělal zeleninový salát s mlékem od místní krávy, která se téměř každý den vrací domů na dojení. Když se den nebo třeba čtyři nevrátí, mléko není. Po salátu jsem šel do moře a pak do nějaké té plážové hospody pod cirkusovým stanem, dal si kafe a psal jiné věci a na večeři šel za vesnici na rybu do restaurace kam chodí jen místní. Taková „pracovní“ pravidelnost, kterou doma při koncertování nelze docílit, dává svobodu myšlenkám…
V Agondě už jsem dohromady prožil téměř rok, takže vyprávění by mohlo bez konce pokračovat. I o tlupě Čechů, Němců a Angličanů, kteří tam jezdí vždy na půl roku. A o Rusech, kterým se rozvracením Ukrajiny zkazila měna, tak už na Agondu nemají a nejezdí jich tam tolik s úlevou pro všechny ostatní národnosti, protože jsou tradičně protivní a nafoukaní.
Turistů bohužel každý rok příbývá, ceny se zvedají a člověk zjišťuje, že místo se mění. Před dvěma lety se objevila ve velkých indických novinách blbá zpráva, že Agonda je nejkrásnější pláž v Indii a druhá nejkrásnější v Asii. My „starousedlíci“ takové zprávy čteme neradi, nechceme se o to místo už s nikým dělit…, leda v básních a snech:

MLEJNEK NA CHUDOBU

Hergot, tohle doma nenapíšu
a zvedl jsem se, že si na palmovou zahrádku přinesu větrák
Jírů, co mě oficielně fotil s Havlem v Lánech
slíbil, že mi udělá fotku do facebooku
jenže se stěhuje na vedlejší zahrádku ke křesťance Betyně
Krystýna se vrací z cest tak má Jírů panicky naspěch
chce napsat paměti
a Krystýna mu v tom překáží
že je Polka a píše film o Krylovi
doma má Kryl přednablito v parlamentu
a Jírů litoval, že nebyl u toho
jak jsem se včera v noci trkal s krávou
naproti kostela svaté Anny
jenže teď mi vypli elektřinu
a já kromě vedra zase všechno zapomněl
a tak vránám házím kuličky vína
kuličky leží na písku mezi tlustými báněmi palmových kořenů
vrány stávkují
chtějí zabránit odvozu odpadků a to Indové taky
co je turistům do toho
že v Bohémii už žijí bohémským životem jen ti
co se přežírají drahým autem
otráveni, že musí platit jen lidové parkovné
sami přece za plot nepůjdou
když jim všechno pod našima nohama patří
je potřeba vytvořit občanské detence
pravé české
kde práce šlechtí hned vedle cikánských ghett
majetek je nedotknutelný
jak hudba co leze ze střechy a houpe se na mraku
Kryl v Indii zní báječně
zvony dubových lesů
a symfonie znárodnění
a krajina jako nahé ženské tělo
dálnice plná medvědů na klíček
a ruských tanků poslední generace
si pouští radiožurnál tuposti
vítr nejde vypnout
a za reklamními štíty na Vysočině
se pořád schovává nějaká krajina
konečně přiletěly vrány…
je to úleva nebýt s básněním pod palmou sám
větrák se roztočil a elektřina je zpátky v drátech
kozlové zapnuli fotovoltáž
nebo možná jen mlejnek na chudobu

SVĚT BOHŮ

Den co vypad ráji z oka
vítr češe palmy v slunci
stín dopadl na člověka
v domě, v jeho temném konci
v těžkém stínu lehký spánek
horko a v něm jemný vánek

žena v sárí zamotaná
odraz barev žlutí kouty
květem v hlavě učesaná
nad prádlem klečí u řeky
kamenem do prádla bije
v bozích úsměv zapaluje

živých bohů miliony
v krávě bydlí, rozmlouvají
hodné, kruté, sprosté činy
plánují a vykonají
v kolotoči stálých zrodů
vrací lidi, vrací bídu

člověk v jednotvárném bytí
v předsudcích a s pověrami
chrámy co v betonu světí
do kýče má zamotány
kořalka se v mužích cedí
tupě do hlubiny hledí

bijí ženu, bijí děti
v pradávném společném řádu
znásilněním chlapci krátí
bezvýchodnost, smutek, bídu
v jasných barvách světa bohů
nevědí jak nést svou tíhu

TICHO DOMOVA

Na moři slunce zlato nechá
ještě po slavném západu
a mocná vlna pěnu míchá
v hlučnosti svého dopadu
co kdysi ještě skály byly
vlny už v písek rozmělnily
a složily si pod vodu

šedivá s modrou v rudých pruzích
chytá se v pádu obzoru
a obzor, který myslí v kruzích
padá kamsi do oparu
a točí zemí jako káčou
než ji hvězdy do tmy svlečou
a noc zastrčí závoru

jsem v nejistotě, kdo to vidí
teď právě mýma očima
kdo vstoupil do mne, v nohou chodí
kdo hýbe mýma rukama
táži se však bez odpovědi
jen úzkost cítím ve své hrudi
toho, co vane z neznáma

jenom zvyk zná neznámo škrtnout
zavřít ho v kleci domova
za zlaté mříže lidi zatknout
v kterých pak život zachová
občas však smrt oponou trhne
a temnotu zas na nás vrhne
do které těla pohřbívá

temnotu jako díru v střeše
chod obyčejů vyspraví
láskou se obvyklost rozčeše
a nejistoty roztaví
omámeni nevědomostí
v tichu domova bez úzkosti
nás ráno slunce pozdraví

Vydavatelství Galén z opatrnosti, že Češi už neriskují kupováním sbírek jakýchkoliv básní, tuhle sbírku vydal jen v nákladu 400. Podle autorského zákona do čísla 400 se jedná o originál, ale malý náklad halt zvedne cenu. Pokud by se mi podařilo vás ukecat ke koupi, tak by došlo k dalšímu nákladu a výrobní cena by šla dolů, takže by tam vznikla i mezera na můj honorář. Ve svobodné společnosti píší básníci aby byli, ovšem já jsem alespoň ten šťastný, že nemusím na vydání vlastní sbírky přizazpívat svoje peníze. Galén je na nás písničkáře mile a prodělkově hodný.
Pokud by chtěl být někdo mecenášem, napište mi. Teď jsme natočili desku s Radimem Hladíkem a zase řešíme problém, jak doplatit to, co nezaplatí stále se snižující prodej, ale fotbal ani hokej to není, kde se mecenáši mohou vytahovat před velkým publikem, takže ani nejde o nějaké miliony, které stojí když nějaký meruna se trefí merunou do přehnaně velké brány a jiný meruna úžasným skokem vržným merunu nechytí a národy si kvůli tomu mohou vymlátit všechny zuby i výlohy…

Srdečně zdravím … Jaroslav Hutka
http://www.hutka.cz

jaroslav

STAREJ KOPECKÝ

Posted in Pikant by ondys on Listopad 5, 2016

Pamatuju si ho z dětství a pokaždý v malířským pracovním oblečení zacákaným od barvy. Na hlavě nosil baretku a furt jezdil na kole i nalitej z hospody. Na široký nohavici nosil ocelovou sponu, aby se mu látka kalhot nezapletla do řetězu na ozubeným kole se šlapadly. Bydlel u starý Staňkový, táta jí chodil sekat zahradu a ona mu děkovala: „Oóóó, ty takofa topra!“

Jednou se starej Kopecký dumavě opíral o kolo uprostřed ulice a byl zase nalitej jak švestka. Soused od naproti se zrovna vracel domů se svou pragovkou a zuřivě na něho troubil, aby mu uvolnil cestu. Starej Kopecký se probral a s nepřítomným pohledem si začal protřepávat nohu, na který nosil nohavici beze spony, až z ní konečně vyklepal obrovský hovno a soused z něho udělal placku zadním kolem…

VEJRAL JAK MALEJ JARDA

Posted in Pikant by ondys on Listopad 3, 2016
Vejral jak malej Jarda

Vejral jak malej Jarda

Včerejšek stál za hovno už po probuzení. V hlavě mi hučelo jak námořníkovi v klacku před přístavem po dlouhý plavbě na moři, kyčle i páteř mne bolely taky a celou noc mne honil soused, že jsem mu posekal kus pole i louky kvůli našim králíkům. Musel jsem mu koupit flašku, aby mne nepráskl tátovi. To by zas bylo řečí…

Ještě že Veronika zavolala, jestli bych neprovětral Latynku, mám se dohodnout s vnučkou. Samozřejmě že jsem cestou k nim promokl a musel se vrátit. Alespoň jsem vytřel podlahu při čekání, až přestane pršet, ale pak to šlo. Latynka si užívala společnou cestu a radostně vytlačila hovno, že se mi málem nevešlo do sáčku, který mi dali, aby nás lidi nepomlouvali, i když se nějakej kokot vysral přímo na chodník a nechal po sobě slipy hned vedle.

V centru jsme narazili na divnýho chlápka, měl jsem z něho nedobrej pocit a zkontroloval jsem si v kapse šrajtofli s dokladama, klíče a mobil. Furt mi nešlo do hlavy, proč na nás tak upřeně čumí.

Vejral jak malej Jarda

Vejral jak malej Jarda