Vladimír Ondys – Z konce světa

Tanzania… on the Road 3 – Roman Nešetřil

Posted in Tanzania...on the Road by ondys on Červen 28, 2011

Tanzania... on the Road (Roman je poslední vpravo)

Kapitola III – Všechno se točí kolem peněz…aneb jak si nečekaně vydělat na novej foťák

 

Léto utíká jako voda. Hlavní sezona v naší zoo je v plném proudu, takže práce až nad hlavu. Snažím se vydělávat a šetřit, jak se dá. Neflámuju, když už jdu do hospody, tak se snažím udržet to na třech až čtyřech orosených a bez šláftruňku. Obědy mám v práci za dvacku a k snídani a večeři si vystačím s tím co je nejakčnější ze všech akcí. Auto startuju, jen když není vyhnutí, veřejná doprava je přeci jenom levnější a kolo nebo pěškobus je zcela zdarma a vlastně je to nejzdravější dopravní alternativa. Ale nebojte se, úplnej asketa a poustevník zase nejsem. Dokonce svojí holce občas koupím kytku, zajdeme do kina, dcera, která úspěšně složila maturitní zkoušku taky rozhodně nepřijde zkrátka a s kámošem Pietersem se pěkně rozšoupneme na fantastickým festivalu alternativní rockové muziky na Výravě. To všechno ale musí vykompenzovat nějaká ta kačka bokem.  Po večerech nakládám kamiony známé zasílatelské firmy, která má svojí krajskou základnu nedaleko samoty, kde bydlím. Je to paráda, musím přemýšlet pouze nad tím, jak vyskládat krabice, pytle, pneumatiky a další náklad až po střechu kamionu tak, aby mi to celé nespadlo na hlavu. V noci, po šichtě jdu těch pár kiláčku pěšky, případně jedu na kole, pokud stihnu ještě otevřenou hospůdku, dám si dvě rychlá piva, pokud ne, vyřeší to lahváče, jejichž zásobu neustále udržuji v kůlně, kde se i v parném létě drží teplota, jak na sedmém schodu. Vysprchuju se a padnu za vlast. Ráno mně bolí celý člověk, ale ta fyzička. Libuju si, že to je takovej fitness naruby. Zatímco v tom opravdovém si za získávání svalů a kondice musíte zaplatit, tady mně za to samé docela slušně platí PPL. Občas si střihnu přednášku o Borneu, občas mi někdo uveřejní honorovaný článek, někdy i s fotografií. Ty brďo, já na to snad fakt našetřím, libuju si. Jedno z periodik nejen, že otiskne můj článek a uveřejní fotky, ale dokonce se mu zalíbí můj bornejský motýl natolik, že jej využije na svoji reklamu, což mi přináší velmi slušný finanční obolus. Oni to totiž původně udělají bez mého vědomí a souhlasu, spoléhajíce na to, že si toho nevšimnu. To by ale svět a potažmo naše milé severní Čechy nesměly být tak malé. Zjistím to s pomocí neprozřetelného prokecnutí jedné ze zaměstnankyň onoho plátku hned záhy a rychle udělám bububu. Nejel jsem přece na Borneo kvůli fotkám na reklamu, notabene nezaplaceným. Vyměníme si pár zdvořilostních mailů, všechno se svede na grafika, kterému se moje fotka líbila a hlavně hodila do celkové koncepce a s autorskými právy si v tvůrčí euforii nelámal hlavu. Společně s telefonickou omluvou na mém skromném účtu přibyde docela zajímavá částka.

Tenhle krasavec z Bornea mi vydělal na nový foťák

To mi taky pomůže vyřešit moje foťákové dilema. Již pár let fotím na digitál, který byl v době pořízení hodně dobrý, a dají se s ním pořídit opravdu velmi slušné záběry. Jenomže co jsou dneska 4 megapixely rozlišení, co je platný 10 x optický zoom, když to nemá stabilizátor obrazu, takže to nakonec neudržíte a máte to mázlý, a co je to všechno platné, když s nadcházejícím soumrakem můžu akorát tak smutně koukat, protože focení nemá smysl. Nemám ambice být fotografem divočiny, přírodu a zvířata v ní dneska fotí spousta lidí, kteří mají buď opravdu talent a skvělé vidění, nebo hodně peněz, takže si mohou dovolit vskutku špičkové vybavení včetně super programů na úpravu fotek. V obzvlášť vzácných případech mají obojí. Teda, ti opravdu talentovaní se k tomu druhému určitě dopracují, obráceně to moc nejde. Prostě nemíním vystavovat velkoformátové fotografie, nechci vydávat exkluzívní fotografické publikace, nemíním obesílat soutěže pořádané National geographicem. Fotím si víceméně pro radost, samozřejmě s tím, že pokud jedu na takovou výpravu, jakou plánujeme, tak s výhledem, aby byly fotky použitelné pro přednášky a s nimi spojenou projekcí na velké plátno, aby se daly nabídnout novinám a časopisům k otištění, aby mi prostě aspoň trošku pomohly vrátit vydané finance zpátky. Abych to zkrátil, díky nečekanému reklamnímu honoráři si, samozřejmě přes internet, aby to vyšlo co nejlevněji, kupuji foťák, který jsem chtěl. Zase je to „jenom“ digitální kompakt, nejdu ani do zrcadlovky. Párkrát jsem si jí vyzkoušel a nějak si nemůžeme přijít na chuť a asi je to vzájemné. Hned přiobjednávám dvě paměťové karty, každá má kapacitu 8 giga a mám jeden problém vyřešený. Jo a můj dlouholetý přítel, legendární Dimage Z2 pojede do Tanzánie taky. Věrka si ho ode mě půjčí a pořídí s ním pár opravdu nádherných záběrů. Klobouk dolů, je to její první zkušenost s digitálem.

Když už jsme u Věrky, tak ta si hlavně v tomto období začíná užívat očkování. Já mám takřka všechno nezbytné ještě platné z minulé výpravy. No, trošku jsem zapomněl na třetí vakcínu proti žloutence, která zaručuje doživotní imunitu proti žloutence tuším, že typu A a B. Paní doktorka Pavla Vejvalková z imunologie ústecké nemocnice je zvyklá na laxnější přístup některých cestovatelů, takže mi promíjí takřka dvouměsíční zpoždění a vakcínu dostávám. A ještě mi malou část uhradí moje nejobyčejnější zdravotní pojišťovna. Škoda, že jsem cestování neplánoval dlouhodoběji, existují i u nás zdravotní pojišťovny, které jsou potencionálním cestovatelům dost nakloněné a spoustu nezbytných preventivních opatření buď hradí zcela, nebo přispívají podstatnou částkou. Asi nejlepší je v tomto směru Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra. Bohužel je to vázané na minimální dobu pojištění v trvání, tuším, že tří let a to já tedy rozhodně nestíhám. Všeobecná, které jsem od zavedení instituce zdravotních pojišťoven abonent, se k nám, co chceme vyrážet za hranice všedních dnů, chová naprosto macešsky. Domlouváme se, že na žlutou zimnici, kterou jsem na Borneo nepotřeboval, je ještě dost času. Očkování proti žluté zimnici je v Tanzánii povinné a většinou se při pasové kontrole při vstupu na její území kontroluje i mezinárodní očkovací průkaz a absence této vakcíny je důvodem k nevpuštění do země. To by mně fakt mrzelo, takže si do kalendáře na polovinu prosince píšu tlustým písmem červenou fixou: „žlutá zimnice, vole!!!“ Do ničeho dalšího, teda co se týká zdravotní prevence, už nebudu muset investovat, nabídku očkování proti vzteklině opět odmítám, snad mně nic vzteklého cestou nepokouše. Dvakrát hurá, protože mně to bude zase stát vlastně pakatel a za druhý můj ubohý organismus, už tak dost zničený, nebude muset vstřebávat chemikálie, které bytostně nesnáší.

Začátkem září volá Ilona, která se nakrátko vrátila ze svých cest. „Tak je to jasný, pojedeme začátkem roku, Aleš bude mít volno, takže leden, nebo únor.“ Aktuálně chodím se slečnou, která má již zajištěný na leden pobyt v Jihoafrické republice, kam jezdí pravidelně především za velrybami a žraloky. „Ilčo, mám velkou prosbu, potřeboval bych, abychom jeli v lednu, čím dřív, tím líp.“ Velrybka odlítá za svými miláčky 29. prosince a vrací se 24. ledna, bylo by super, kdyby se podařilo uskutečnit výpravu do Tanzánie přibližně ve stejném termínu. V té době si nedokážu představit, že bychom se míjeli a dva měsíce neviděli. „Uvidíme, co se dá udělat, já tam budu potřebovat být déle, než vy, myslela jsem si, že poletím o dva, tři týdny dřív a vy za mnou i s Alešem přiletíte a zpátky se vrátíme všichni společně. To by mně asi víc vyhovovalo, kdybyste přiletěli až koncem ledna, ale pokusím se Ti vyhovět. Ještě se s Alešem domluvíme a dám vědět.“  Ilča má totiž v Tanzánii část svého byznysu. Jak už jsem naznačil, vystavuje a prodává výtvarné umění stylu Tingatinga. Kromě toho je ale zapojená do několika dalších projektů. Za většinou z nich se skrývá tajemná osobnost Daniela Augusty. Čecha, který dlouhodobě žije a podniká částečně ve Švédsku a částečně v Tanzánii zatím znám jenom z vyprávění. Až přijde čas, přijde i setkání s touto charismatickou a nesmírně činorodou osobností.  Teď mám jedinou touhu, abychom odletěli hned po Novém roce.

Drobné dárky potěší. Meggie, manažerka malířů Tingatinga se rozplývala nad omalovánkami České policie, které jsme přivezli pro její děti

Všechno tlumočím Věrce, jejíž názor je samozřejmě neměnný. Čím dřív tím líp. „Hlavně až příště přijedou, tak mi Ilča musí napsat seznam, co všechno budeme sebou potřebovat, jak na pionýrák.“ Věrka bere přípravy na výpravu hodně vážně. Připomíná mi to mně samotného přesně před rokem, když se začala přibližovat cesta do Indonézie. Taky jsem neustále bombardoval svého společníka, i další zkušené cestovatele, co všechno budu potřebovat, co si mám koupit a zařídit. Samozřejmě jsem si nakoupil dost věcí, který jsem pak nakonec sebou ani nebral a pár dalších z toho, co jsem měl sebou, jsem vůbec nepotřeboval. Teď jsem ve velký výhodě, skoro všechno, co opravdu budu sebou potřebovat, už mám. Co nemám mi s přispěním mé chápající rodiny, především rodičů, přinese Ježíšek nebo narozky, které mám pohříchu dva dny před Štědrým dnem. Věrka se vůbec nemusí obávat při další Ilčině návštěvě z ní ten seznam fakt vytáhne a já jí snad dokážu taky trochu poradit…

Co všechno si budeme muset nakoupit, než začneme balit?  

Ono je to nakonec stejné jako když vyrážíš na velkej vandr. Nakonec zjistíš, že většinu toho, co opravdu nezbytně potřebuješ, máš doma. Takže žádný velký stres z lítání po obchodech, z nákupů, které podstatně zvýší celkové náklady na expedici. Začni se spacákem, nemusí být zrovna do minus dvaceti, pokud nejedeš do Skandinávie či ještě severněji. Za úvahu stojí, jestli místo spacáku nezabalit napínací froté prostěradlo. V tropech je naprosto bezchybný, přetáhneš si ho i přes hlavu, můžeš dýchat a komáři a další hmyzáci nemají šanci, dostat se Ti na kůži. Co se týká stanu, tak si pořádně rozvaž, jestli vůbec bude možnost ho na místě využít. Ono totiž stanovat se dá v exotických oblastech málokde a o spaní pod šírákem, které v Evropě naprosto preferuju a miluju, si rovnou raději nech přestat zdát. Pokud stan, tak co nejlehčí, ale určitě naprosto nepromokavý a ještě pořádně naimpregnovat. Ostatně jako všechno co bude vystaveno možnosti setkání s deštíkem. A pokud jedete v období dešťů, kdy je pro nás Evropany určitě nejpříhodnější klima, tak si pište, že vás ty deštíky potkají hodně často. Vezmi si sebou pár věcí na sebe, jenom nic nového nebo značkového, ale hlavně účelného. Jedeš-li do tropů, asi ti bude k ničemu péřovka, večery ovšem v některých tropických oblastech zaslouží mikinu a dobrá nepromokavá větrovka taky není k zahození. Je dobré myslet třeba na pokrývku hlavy nebo na to, že tričko bez rukávů je sice do sluneční výhně fajn, ale oni tam bohužel žijí komáři a jiní bodlavci, takže je skoro lepší dlouhý rukáv, který se dá vždycky vykasat. Totéž platí o dilematu kalhoty dlouhé nebo kraťasy. Nejlepší jsou dlouhé s odepnutelnou spodní částí nohavic, to doslova zabijete dvě mouchy jednou ranou… Mně na Borneu během 14 dnů v deštném pralese takřka všechno zplesnivělo a většinu oblečení jsem zahodil. Zbytek zachránila impregnace ve spreji, kterou jsme měli původně k  dodatečnému naimpregnování bot, krosny a pláštěnky. Jen tak jsme vyzkoušeli jí nastříkat na plesnivé věci a ejhle agresívní chemikálie plíseň vyžrala a po vyprání a usušení se ukázalo, že prádlo je použitelné. Vždycky se dá všechno vyprat, proto sebou neberte většinu svého šatníku. Smrdět budete nakonec stejně, horko ve spojení s malariky váš pot obohatí o netušené ingredience. Vezměte sebou dobrou baterku, čelovka je úplně super, nějaké ty hygienické potřeby, včetně opalovacího krému, který ať má raději větší, než menší ochranný faktor a je odolný proti vodě. Určitě si nezapomeňte pořádnou pláštěnku. Doporučuji vojenské pončo, do kterého se schováte i s bágly a ještě můžete jako zakuklenci v pohodě fotit tropickou bouři. Vůbec věci, které se prodávají ve vojenských výprodejích, jsou zdaleka nejlepší, nejúčelnější a nejodolnější a přitom v porovnání se značkovými výrobky ze specializovaných outdoorových kšeftů jsou mnohem levnější. Když už jsme u toho, základem úspěchu jsou pevné a vysoké boty, čím méně promokavé, tím lépe. Opět doporučuji vojenské, sám používám tzv. jungle z výstroje české armády, stály pouhých 700 Kč a prošly jak Borneo, tak Tanzánii, tak i spoustu dalších kratších vandrů, naprosto bez problémů a poškození. A ještě toho asi hodně nachodí…Použít se dají i trekovky, ale pozor, ne všechny, které o sobě tvrdí, že jsou waterproof, přežijí tropický liják. Na přezutí, pokud se nepohybujete v divočině, ale třeba trajdáte po trhu a sháníte suvenýry a dárečky, vám pak v tropech stačí určitě sandály, vaše nohy ocení, když se co nejčastěji vyvětrají a třeba ani nechytnou plíseň. Nezbytný je dobrý nůž, tady se vyplatí sáhnout hlouběji do kapsy, ale jen malinko, třeba český Mikov je světová špička, věřte mi. Samozřejmě lékárnička, v tom máme ušetřené výdaje a energii na shánění a zjišťování, co je nutné, neboť veterinář naší zoo Vašek Poživil má pro podobné dobrodruhy vždycky nějakou tu cestovní lékárničku připravenou. No, takže hlavně nezapomeňte na nějaká ta antibiotika, něco proti průjmu, něco na dezinfekci případných ran a oděrek, náplasti a obvazy. Nezapomeňte na drobné dárky pro místní obyvatele. Vylepší vám to image, ušetří peníze, někdy se dají i vyměnit za zajímavé věci a zůstane po vás trvalá památka. Když už jsme u toho, nezaškodí vzít sebou pár fotek, které vypoví něco o vás a taky o naší vlasti. Je to vděčný námět na konverzaci a místní jsou velmi zvídaví a také rádi srovnávají život doma se životem v zemích vzdálených. Navíc to skoro nic neváží, tak jaképak copak a koukejte probrat rodinné album. No a pak už jen asi foťák, případně kameru, raději jednu paměťovou kartu s kapacitou nejméně 4 GB navíc. Pokud to není digitální technika, tak filmy či kazety, pozor na vhodnou citlivost. Ještě si neodpustím malou vsuvku ohledně fotografické techniky. V dnešní době se dá opravdu pořídit hodně dobrý přístroj za hodně málo peněz. Nenechte se zmýlit zbytečnými a zavádějícimi reklamními kecy. Důležitá je dobrá optika, co největší optický zoom a rozlišení. Pokud jste příznivci zrcadlovek, i ty jdou s cenou rapidně dolů. Hlavně doporučuji nákup na spolehlivých webshopech. Mám ty nejlepší zkušenosti s Pixmanií. Žádné problémy s dodávkami, se zárukami, snad jen se vám někdy může stát, že zboží není na skladě a dodací lhůta se trochu prodlouží. Ovšem ceny jsou o poznání levnější, než kdekoliv jinde. Přestože se jedná o francouzskou firmu, umí i uznatelný český daňový doklad a mají i servisní síť u nás. Co dál? Možná sirky, pokud máte citlivý zrak, tak sluneční brýle, pokud možno ne z tržnice našich malinkatých spoluobčanů, ale s opravdovým UV filtrem. A nakonec již zmiňovanou slivovici. A tím už je náš seznam úplný, pokud jsem zrovna něco životně důležitýho nezapomněl.  A pokud cokoliv zapomenete doma vy, tak se to dá na místě zpravidla vždycky koupit, teda s výjimkou slivovice, a skoro pokaždé podstatně levněji. Některé věci je dokonce lepší nakupovat až v cílové destinaci, typickým příkladem jsou repelenty. Nejen, že jsou za babku, ale taky podstatně účinnější, než jakýkoliv, který se dá koupit u nás.  Až si to všechno nakoupíte a shromáždíte, tak nezapomeňte na to nejdůležitější. Letecké společnosti mají hmotnostní limit na zavazadla, většinou to bývá 25 kilogramů a je opravdu zbytečné platit spoustu peněz navíc za krámy, které vám nakonec stejně budou k ničemu. 

Velrybka a Jane v době příprav na cestu do Tanzánie moje dvě největší lásky. Snesly se ale jen přes plot :-). Foto: Petr Berounský (opravdu)

Tanzania… on the Road 2 – Roman Nešetřil

Posted in Tanzania...on the Road by ondys on Červen 7, 2011

Vládíku,
už mi zase fachčí noťas, tak posílám druhou kapitolu tanzánskýho cestopisu. Taky tímto děkuju všem za vesměs kladné ohlasy na první díl a doufám, že to bude stále zajímavé, čtivé a ne moc dlouhé… Roman

Tanzania... on the Road (Roman je poslední vpravo)

Kapitola II – I cesta může být cíl…, aneb konec klidu, asi vyrazíme mnohem dřív, než jsme si mysleli

 

Rok a půl to je relativně dlouhá doba, během které se může stát ledacos. Také to člověka ukolébá, není kam spěchat, není potřeba dělat nějaké zvláštní přípravy, ještě není potřeba začít pořádně šetřit. Domlouváme se s Ilčou na další výstavě obrazů Tingatinga v ústecké zoo. Termín je stanoven na konec července, až se vrátí z pracovní cesty do Albánie, kde působí jako delegátka jedné z méně konvenčních cestovek. Jsme domluvení, že přijede i s Alešem den před zahájením výstavy. Konečně dojde k seznámení Věrky s Ilčou a Alešem. Cítím, že je Věrka malinko napnutá, což je zcela pochopitelné. Je hodně důležité, aby si všichni účastníci výpravy seděli, aby si byli vzájemně co nejvíce sympatičtí. Přece jenom budeme dost dlouho odkázáni jen na naše malé společenství, v prostředí, které je podstatně odlišné od normálu, na který jsme zvyklí. Hrozba ponorkové nemoci je veliká. S Věrkou tvoříme dvojku, která se perfektně zná, nemusíme jeden před druhým nic předstírat. Dost dobře známe navzájem svoje zlozvyky, víme, že si nemusíme dávat pozor na to, co říkáme, co děláme, jak se chováme. Víme, co druhému vadí a snažíme se to nedělat, anebo to občas děláme schválně, abychom se trochu pozlobili, ale víme, kde končí únosná míra. Ale hlavně a to především díky Jane víme, že se můžeme jeden na druhého stoprocentně spolehnout. Já znám Ilču z několika setkání, Aleše jsem doposud viděl jenom jednou, tuším, že by nám to mohlo vzájemně klapat, ale ruku do ohně bych za to zatím nedal. A začátek seznamování Věrky se zbytkem party není úplně ideální. Jednou z našich vzájemných vlastností je takřka absolutní přesnost a dochvilnost, kterou nejenom sami dodržujeme, ale taky očekáváme od ostatních. Ilča s Alešem mají přijet kolem třetí odpoledne, tedy hned, jakmile nám končí pracovní doba. Jsou čtyři, když  Ilča volá, že už jsou na cestě, že se malinko zdrželi. Krátíme si dlouhou chvíli u stánku s občerstvením a já si uvědomuju, že Ilča si s nějakou tou minutkou ba i hodinkou sem a tam nikdy příliš neláme hlavu. No, tohle tedy budeme muset překousnout. Kolem páté konečně ta dvojka z Jizerských Hor doráží. Ještě jedna věc tady je. Ilča na první pohled vypadá dost kultivovaně a distinguovaně a také se tak ze začátku vyjadřuje. To se rozhodně nedá říct ani o Věrce, natožpak o mně.  Později se mi Věrka přiznává, že zatímco u Aleše si hned na první pohled byla jistá, že výprava s ním bude pohodička po všech stránkách, u Ilči měla ze začátku trochu smíšené pocity. „Říkala jsem si, pozor Věro na hubu a snažila se mluvit raději co nejmíň, dokud Ilča poprvé neřekla do prdele. Pak mi bylo jasný, že to bude super.“

Tingantinga - Umělci stylu Tingatinga tvoří v uzavřené komunitě na okraji Dar Es Salaamu. Kdo se chce o nich a dalších aktivitách Ilony Bittnerové dozvědět víc, nechť navštíví webové stránky http://www.tingatinga.cz

Ještě pomáháme vybalit a nainstalovat obrazy, ještě necháme Ilču s Alešem objednat si a pak v klidu zkonzumovat jídlo a při tom tlacháme o všem možným. A pak přichází doslova bomba, která by nás ani ve snu nenapadla. „Co byste říkali tomu, kdybychom jeli už začátkem příštího roku, v lednu, nebo v únoru.“ Nepřemýšlíme ani vteřinu a nadšeně souhlasíme. Začátek roku je pro nás stejně výhodný jako konec, prostě hlavní návštěvnická sezona je daleko, kolegové v tuhle dobu zrovna po oddychu netouží, naši šéfové nebudou mít důvod nám bránit vzít si čtyřtýdenní dovču. Věrka navíc už od samého začátku prohlašuje, že by jela klidně hned a teď se jí čekání o podstatnou dobu zkrátí. A mně teprve dodatečně dojde, že mám podstatně kratší dobu na to, abych dal dohromady co nejvíc peněz a že s největší pravděpodobností budu muset porušit jednu ze svých zásad a část obnosu si vypůjčit. Jenomže vidina přibližující se Afriky je daleko silnější a tak hrozně lákavá….

Slivovice - Vnitřní dezinfekce slivovicí při večeři ve vesničce Sitallica. Zleva: Věrka, Ilča a Aleš, na zapití pak tanzánská piva Ndovu a Kilimanjaro.

Ono to teda ještě není úplně definitivní, záleží to na možnostech Alešova uvolnění z práce. Aleš pracuje jako konstruktér v jedné jablonecké automobilce a není pro něho úplně jednoduché opustit svojí kancelář na tak dlouhou dobu. K tomu je nutné připočítat, že dost víkendů tráví jako dobrovolník u Horské služby. To je zase na druhou stranu hodně dobrá průprava pro výpravu našeho stylu. Ilča vytahuje notebook a především pro Věrku ukazuje svoje fotky z předchozí cesty do Tanzánie. Na mapě si ukazujeme Katavi – komolím ten název už jenom zřídka – a to jak se tam z Dar Es Salaamu, což bude cíl našeho letu a výchozí bod našeho putování po Tanzánii dostaneme. Všechno je hodně předběžné, jak už jsme si řekli minule, je možné jet buď autobusem, nebo vlakem. Druhou variantu preferuji zejména já, jsem totiž původním povoláním výpravčí. Kus ajznboňáka ve mně stále zůstává a svézt se tanzánským vlakem by pro mě byl určitě úžasný zážitek, který by mi bývalí kolegové, se kterými se stále dost často vidím, určitě záviděli. Co bude dál, až se nabažíme Katavi je hodně mlhavé. Nejperspektivněji stále vypadá možnost dojet dále stopem až k jezeru Tanganjika. „Minule jsem to riskla a koupala se tam. Pak jsem si pro jistotu nechala udělat testy na  bilharzii a na štěstí byly negativní.“ Ilča mi čím dál tím víc hraje do noty. Moc dobře vím, že koupání ve stojatých vodách v tropických oblastech je hodně velká sázka do loterie, která se tak trochu rovná ruské ruletě. Bilharzióza není léčitelná, nechat se pozvolna rozežírat zevnitř těmito parazity, kteří do vás dokážou vniknout i těmi nejmenšími póry v těle, není asi opravdu žádná příjemná záležitost. Na druhou stranu odolejte tomu, vykoupat se v průzračně čisté vodě druhého největšího jezera Afriky. Pokud budeme mít štěstí a trefíme se, můžeme jet po jezeře lodí, která jezdí jen jednou týdně. Pak jsou další možnosti, všechno bude záležet na čase. Ilča nabízí možnost poznání vesnic na břehu jezera a pak pozvolný návrat z města Kigoma zpět do Dar Es Salaamu jinou železnicí, která ovšem také nejezdí denně. Definitivně zavrhujeme návštěvu národního parku Gombe Stream, který je zaměřen na šimpanze. Ani jeden člen výpravy není tak velkým fanouškem těchto primátů, aby chtěl platit další a možná dost velkou sumu v dolarech za to, že je uvidí. A to při vší úctě k paní Jane Goodallové, světoznámé výzkumnici, která zdejším šimpanzům věnovala opravdu hodně pozornosti. Ani náznakem nepadnou jména Serengeti, Ngorongoro, Kilimanjaro. Ano, moc dobře víme, že to jsou destinace, které má většina lidí spojených s Tanzánií. Určitě to jsou nádherná místa, ale jezdí tam příliš turistů, je to příliš drahé a Tanzánie má určitě minimálně stejně krásná místa, která nejsou zdaleka tak komerční. K tomu jedna malá perlička. Když se před někým zmiňujeme, že nás čeká cesta do Tanzánie, tak většina lidí reaguje, jestli jedeme hledat čerta. No jo, Tanzánie a Tasmánie, hodinky jako holinky. Ti, kteří jsou více v obraze, jmenují Serengeti, Kilimanjaro, Ngorongoro a nechápavě kroutí hlavami, když je ujistíme, že tam teda rozhodně nejedeme.

„Ty Věrko a nebudeš mít problém s místníma záchodama. Všude mimo Dar jsou to turci a občas to není zrovna vzor čistoty a třeba švábové jsou docela běžní obyvatelé. A sprchy taky nejsou úplně běžný, někde je třeba jen sud s dešťovkou a naběračka na polejvání.“ Za prvé vím, že Věrka s tímhle mít problém nebude a za druhé mi konečně dochází, proč mně tak moc zaujala Ilčina přednáška „Stopem po Tanzánii“. Absolvoval jsem spoustu jiných cestovatelských přednášek setkání a festivalů. Přečetl hromadu cestopisů a viděl hafo dokumentů o cestování. Drtivá většina má stejný scénář. Vybrali jsme si tu a tu destinaci, co nejrychleji se tam dopravili. Viděli jsme to a to, vylezli tam a tam, nafotili tyhle úžasný fotky a pořídili tyhle fantastický záběry kamerou, račte padnout na prdel a otevřít ústa úžasem. Pak jsme rychle přejeli tam a tam a viděli a vylezli a nafotili…a tak dále. Ilčina prezentace byl naprosto jiná. Ano, třeba tanzánské záchody v nich hrály podstatnou roli, včetně fotek těch opravdu málo přitažlivých, stejně tak ubytování v těch nejvlevnějších guest housech, setkání s obyčejnýma lidma, mnohahodinové čekání na další stop, uváznutí na beznadějně rozblácené cestě, pospávání v kabinách či na korbách náklaďáků, nebo tři dny v obyčejné provinční tanzánské nemocnici s kamarádkou, kterou skolila malárie. A mezi tím občas fantastický záběr zvířat, malebné krajiny, jezera…Prostě ….on the Road a žádné lovení snímků za každou cenu. Jak, že to zpívá Mňága a Žďorp? I cesta může být cíl.

Timík zhruba v době, kdy spadl do výběhu anoa.

Domlouváme se, že až budeme vědět přesně, kdy odlétáme, tak se znovu sejdeme a naše putování naplánujeme o něco přesněji. Pak se vydáváme na procházku večerní zoologickou, jak jsme Ilče a Alešovi slíbili. Mám sebou Timika, tříměsíční štěně, křížence howawartha a německého ovčáka. Patří mojí dceři a já mám dneska hlídání. Timik to v zahradě dobře zná, je tam hodně často, přesto ho občas něco udiví nebo vyleká. Na jednom z dětských koutků je umístěná houpačka ve tvaru medvídka pandy. Timikovi je silně podezřelá a začne na ní zplna svého štěněcího hrdla štěkat. Aleš ve snaze předvést mu, že je to vlastně hračka, dřevěnou pandu rozhoupe a to byla zásadní chyba. Timik se děsně lekne, odcouvá přes celou návštěvnickou cestu a nezarazí ho ani dřevěná ohrada výběhu anoa nížinných. Propadne mezi břevny do naštěstí mělkého příkopu za velké pozornosti těchto malých turů. Po prvním leknutí se Aleš s Ilčou rozesmějí, když zjistí, že je Timik v pořádku a jen velmi udiveně kouká. Věrce a mně však do smíchu rozhodně není. Porušuji veškeré zásady bezpečnosti práce v zoo a rychle skáču do výběhu pro malého nešťastníka. Na rozdíl od našich souputníků totiž dobře vím, jak jsou tyto indonéské lesní krávy agresívní a nebezpečné. Před pár lety jsem se zúčastnil odchytu mladého býčka a viděl, jak velmi zkušenému chovateli svým rohem bez problémů propíchnul stehno. Po očku sleduji býka Bulíka a krávu Bulinu – oni se teda oficiálně jmenují Chris a Cynthia, ale říkejte takhle vznešeně krávám. Rychle popadnu Timika a před zlověstně se blížícím Bulíkem prchám přes ohradu do bezpečí. Teprve, když jsme zpátky na návštěvnické trase, zhluboka si oddechneme. Všechno dobře dopadlo a vítězí humorná stránka celé situace. Aleš se hrozně omlouvá, ale není proč, nemohl tušit, jak se Timik vyleká a že odcouvá víc jak pět metrů a ještě propadne ohradou. Jako by to bylo předznamenání toho, co nás bude v Tanzánii čekat. Hlavně, ať vždycky všechno dopadne takhle šťastně a nakonec se tomu zasmějeme. Dlužno podotknout, že Timik, ze kterého je dneska skoro čtyřicetikilový habán se tomuto místu stále vyhýbá úctyhodným obloukem.

Bojíte se obětí, rizik a nepohodlí?

Tak to se bojíte oprávněně. Je opravdu dobré vědět předem, do čeho jdete. Dobře si dopředu promyslete, jste-li ochotni podstatně zrevidovat své hygienické návyky. Berte to tak, že zvyknout si na turecké záchody vám možná chvilku potrvá, ale oni jsou vlastně hygieničtější, než evropské. Nebo vy dosedáte až na prkýnko na nádražních záchodcích? A dešťová voda či studená sprcha vás po horkém dni, pokud se k takovému luxusu vůbec dopracujete, osvěží určitě lépe, než vana s horkou vodou.  Určitě se vám stane, že často, v některých případech takřka denně, nebudete ráno vědět, kde večer skončíte a jestli tam bude vůbec možnost přespání. A pokud bude, že to nebude zrovna Hilton. Možná budete mít chvílema hlad a žízeň. Každopádně se připravte na to, že to, co budete po cestě konzumovat, zpravidla nebude odpovídat normám Evropské unie. Přinejlepším. Určitě potkáte pavouky, šváby, mravence, mnohonožky, gekonky, žáby a další živočichy, které někteří z vás nazývají souhrnným slovem havěť. Je pravděpodobné, že v oblastech, kam se chystáte, jsou hadi, povětšinou jedovatí. Na druhou stranu vás může uklidnit, že vaši společnost zrovna nevyhledávají, stejně jako šelmy a další takzvaně nebezpečná zvířata, takže pokud budete jen trošku obezřetní, z téhle strany vám zase tak moc potíží nehrozí. Daleko horší bude bodavý hmyz a další ještě drobnější živočichové. Malárie je docela svinstvo a užívání malarik sebou nese někdy i docela nepříjemné stavy. Lariamové sny bývají občas docela hororové, někdo má po malarikách stavy závratí či úzkosti. Přesto nebrat malarika vůbec, to už je docela odvaz, a nevím, jestli bych si ho dovolil. Je dost pravděpodobné, že dostanete průjem, ale až se pořádně pročistíte, bude vám hej. Určitě zapomeňte na to, že k čištění zubů použijete vodu z vodovodního řádu. To je skoro poukázka do nemocnice. A věřte tomu, že místní nemocnice bude o malinko horší, než ta okresní, kterou doma proklínáte. Balená nebo alespoň převařená voda je druhá nejdůležitější tekutina na vaší cestě. A ta nejdůležitější? No, přece slivovice. Vnitřní dezinfekci rozhodně nedoporučuji zanedbávat a slivovice je na její provádění rozhodně nejvhodnější. A když říkám slivovice, nemyslím tím zrovna Chalupářskou.  V tomto bodu se rozhodně vyplatí trošku si připlatit. Opravdu věřím tomu, že díky preventivnímu používání švestkového destilátu mně zatím nikdy v tropických oblastech nepostihly střevní problémy, prostě jsem se zatím neposral. Ani slivovice vás však neochrání třeba proti výše zmíněným bilharziím, nebo proti tomu, je-li moucha tse-tse, která vás právě bodla zrovna nosičkou spavé nemoci. Jako všude na světě i v zemích takzvaného třetího světa platí, že zvířata sice mohou být nebezpečná, ale jen v případě, že jim k tomu zavdáte zjevnou příčinu. Daleko nebezpečnější pro člověka je člověk. Ne všichni místní obyvatelé budou radostí bez sebe, že jste se rozhodli zavítat do jejich země. Někteří se vás možná budou snažit více či méně nepokrytě obrat o to málo co máte. To se vám ale může stát i na Václaváku a řekl bych, že je to docela pravděpodobnější. Ovšem co si budeme nalhávat, jsou opravdu oblasti, kde běloch není vítaný a stává se terčem násilného útoku. Je dobré vědět dopředu, kde vás tato nepříjemnost může potkat a pokud nejste vyznavačem poněkud zvláštního adrenalinového sportu, raději se takovému místu vyhnout. Alespoň po setmění. A to nejmenší, co vám určitě místní provedou je to, že sliby bývají občas chyby a čas je tady opravdu velmi relativní pojem.  Pokud nejste ochotni podstoupit všechny tyto a tisíc dalších obětí, rizik a snést nepohodlí, které si možná ani nedovedete představit, máte dvě možnosti. Buď zůstaňte doma a cestujte prstem po mapě, nebo začněte studovat nabídky cestovních kanceláří. Zaplatíte tři až desetkrát tolik, v závislosti na potřebě výdělku daného poskytovatele služeb. Potká vás deset až stokrát méně zážitků, v závislosti na zaměření vybrané cestovky. Vybranou destinaci navštívíte, nafotíte, ale v podstatě vůbec nepoznáte a hlavně nepochopíte. Pokud se přes výše uvedené rozhodnete vyrazit na vlastní pěst, není vám pomoci. Jste na nejlepší cestě.

Tanzania… on the Road – Roman Nešetřil

Posted in Tanzania...on the Road by ondys on Květen 16, 2011

Posílám Ti první kapitolu z „cestopisu“ o Tanzánii. Jestli chceš a bude o to zájem, můžeme to dávat na blogu na pokračování, zatím mám hotových 7 kapitol, aspoň mně to donutí psát dál 🙂 On to není vlastně cestopis, chceme to s Ilonou Bittnerovou pojmout jako návod jak cestovat co nejlevněji a zažít co nejvíc zážitků. Proto je dost prostoru věnováno přípravě celé výpravy a na konci každé kapitoly je takový souhrn poznatků a rad podaných co nejlehčím způsobem. Takže samotná Tanzánie bude až asi v kapitole 5 a dále. Píšeme to společně s již zmiňovanou Ilonou, v době cesty byla ještě Füzéková, Aleše si vzala až po návratu. Já Ti posílám svoje části, Ilča píše kratší povídky přímo z Tanzánie a nejsou jenom z naší společné cesty, ale i z jejích dalších (byla tam, sviňucha už čtyřikrát…). Celý je to součástí projektu Tanzania…on the Road (tak se bude jmenovat i kniha, pokud jí někdy dopíšeme). V rámci projektu pořádáme přednášky, je k tomu i výstava fotografií a finále by měl být vznik jakési cestovní agentury, která by podobným bláznům dokázala zařídit pobyt v Tanzánii na míru :-). Posílám Ti i fotku, na který jsou všichni účastníci zájezdu. Je to focení v hlavním cíli vandru, v národním parku Katavi. To byl taky konec první části vandru, po němž následovalo dalších 14 dní, kdy jsme jezdili po týhle nádherný zemi už zcela na blint 🙂  Zleva: Věrka Hrnečková, ranger Gerard z NP Katavi, Aleš Bittner, Ilona Füzéková (dnes Bittnerová) a moje maličkost. Tuhle fotku používám jako pilotní ke všem aktivitám Tanzania…on the Road. Tak s tím nalož, jak myslíš, je to další kus z mého šuplíku.

Tanzania... on the Road (Roman je poslední vpravo)

Kapitola I – Kenali, Kivali…jak se to vlastně jmenuje, aneb jak je dobrá kocovina…

Zažili jste někdy velikonoční pondělí na vesnici? Nevím, jak jinde, ale u nás v Roudníkách, vesničce mezi Krušnými Horami a Českým Středohořím to je, aspoň pro mužskou část obyvatelstva dost náročná záležitost. Přesně v 9 ráno se zdravé jádro schází u fotbalového hřiště uprostřed vesnice. Odtud se to bere hezky popořádku, barák po baráku. Všude vyšupete ženské a za odměnu dostanete zpravidla vajíčko obarvené nebo čokoládové. Ale hlavně štamprličku něčeho ostrého, na zdraví a na zahřátí. Pohříchu v každé chalupě je to něco jiného, takže rum, fernet, vodka, slivovice, myslivec a další destiláty se Vám hezky míchají. A to musíte stihnout obejít všechny do dvanácti, protože pak se karta obrací a vám se může klidně stát, že některá z místních Amazonek vás zlije ledovou vodou od hlavy k patě. Takže poslední lampa slivovice u Dostálů a s úderem polednice se letíte schovat do hospody, kde už chápavá paní hostinská servíruje silnou polévku, gulášek a pivko. Samozřejmě zase nezůstane u jednoho, vytáhnou se kytary, naladí syrovej sbor hlasů a odpoledne pozvolna přechází ve večer a rána jsou poměrně krutá…

Velikonoce v Roudníkách - Velikonoční radovánky v Roudníkách urychlily splnění snu o Africe

Divíte se asi, že místo očekávaného povídání o putování po krásné africké zemi začínáme líčením velikonočních radovánek na severu Čech. Nebojte, všechno přijde, všechno má svůj čas. Velikonoce roku 2008 proběhly přesně tak, jak bylo výše uvedeno, následkem čehož bylo úterní ráno v práci pro mne poměrně hodně kruté. Léčil jsem se kafíčkem na šelminci a přemýšlel nad tím, že odpoledne mám jít na cestovatelskou přednášku Ilony Füzékové o Albánii. Došlo mi zároveň, že mně Ilčina předchozí přednáška „Stopem po Tanzánii“, kterou měla před Vánoci u nás v zahradě, hodně nadchla. S Ilonou jsem se seznámil díky svojí práci na propagačním oddělení ústecké zoologické zahrady. Nejprve prostřednictvím mailů, když mi přišla nabídka na uspořádání výstavy výtvarného umění Tanzánie. Přiložené ukázky obrazů stylu Tingatinga byly opravdu zajímavé, takže poměrně snadno jsme se dohodli, že prodejní výstavu uspořádáme. Pak u nás měla Ilona přednášku o tomto zajímavém uměleckém směru, to už jsme si začali tykat a Ilča i se svým přítelem Alešem dokonce v zahradě na zemi v kinosále, ve spacáku přespali, čímž u mě oba hodně zabodovali. Pak už následovala zmíněná přednáška o cestě dvou holek a jednoho kluka napříč Tanzánií. O cestě, která mně i díky Ilčině nesmírnému vypravěčskému talentu a taky díky několika úžasným záběrům zvířat ve volné přírodě opravdu zaujala.

Jane - Pro Věrku a mne byla gepardice Jane něco jako společné dítě

 

Nedlouho před Velikonočními radovánkami jsem se vrátil ze své první výpravy mimo matičku Evropu. Dělal jsem v podstatě doprovod jednomu fotografovi na výpravě do Indonésie, konkrétně do provincie Východní Kalimantan na ostrově Borneo. Takřka celý pobyt se podřídil jeho zájmům a také nárokům. Každopádně mně tato cesta na jednu stranu příliš nenadchla, především co se týká způsobu cestování, vždyť čtyři týdny jsme strávili v okruhu 50 kilometrů a většinu času se povalovali a čekali na vhodný záběr či vhodné světlo. Také mi nepřinesla očekávané zážitky, a to zejména v druhové skladbě zvířat, která jsem měl možnost vidět ve zdejší volné přírodě, či v poznávání způsobu života a mentality místních obyvatel. Určitě ne všechno bylo špatně, toulky  primárním deštným pralesem či cestování rybářskou bárkou po řece Wain nebo indonésko – anglicko – česká konverzace s naším kuchařem a dobrou duší Ipulem, to bylo fakt prima. Ovšem úplně ono to nebylo, takže na závěr jsem se malinko vzbouřil, z čehož vyplynula jediná vlastní iniciativa, kdy jsem poslední týden pobytu strávil na záchranné stanici malajských medvědů KWPLH nedaleko Balikpapanu. Musím říci, že právě malajští medvědi patří mezi moje vůbec největší oblíbence z říše zvířat. V naší zoologické zahradě máme sedmičlennou skupinu, a moc mně mrzelo, že spatřit je ve volné přírodě, je prakticky nemožné. V KWPLH jsem mohl poznávat opravdu smysluplnou práci s těmito nesmírně inteligentními a šikovnými zvířaty a sám se do ní i prakticky zapojovat, to byl skutečně lahůdkový bonbonek na závěr.  Ještě jednou za to touto formou děkuji mému kamarádovi Michalu Bromovi, který zde v té době působil jako dobrovolník a Ali Redman, která stanici po praktické stránce vede. Na druhou stranu mne tato cesta podnítila k tomu, abych přemýšlel o tom, zkusit to znovu, ale jinak a s lidmi, se kterými si budu více rozumět po všech stránkách a zejména v tom, co od cestování očekávám a jaký způsob preferuji. V doznívajícím alkoholovém opojení mívám občas skvělé nápady a tak jsem se obrátil na Věrku Hrnečkovou, svojí nejlepší kamarádku a povídám: „Věrko, co bys tomu řekla, kdybychom vyrazili do Afriky?“

Borneo - Východní Kalimantan v Indonésii byla moje první velká cestovatelská zkušenost. Na snímku rybářská vesnice Kampung Baru, kde jsem strávil několik dní a nocí.

 

Věrka je skutečně skvělej člověk, se kterým jsme prožili už neskutečnou spoustu více či méně uvěřitelných zážitků. Před pár lety mi výrazně pomohla splnit jeden z mých největších životních snů, když mne přizvala ke kontaktnímu chovu gepardice Jane. Od malička miluju zvířata a mám speciální slabost pro velké šelmy. Práce a zážitky s Jane, naprosto úžasným tvorem, je skutečně asi tím nejkrásnějším, co mne zatím v životě potkalo. Napadlo mně, že je čas oplatit Věrce její dar a pokusit se splnit jí jedno z jejích největších přání…Koneckonců jde i o velké přání moje, takže vlastně spojíme příjemné s užitečným. Tím přáním je vidět Afriku, její přírodu a hlavně zvířata v jejich přirozeném prostředí. Neboť co si budeme nalhávat, práce v zoologické zahradě je příjemná, ale ať se snažíte sebevíce, volná příroda to prostě není. Věrka zvedla obočí od hrníčku, pátravě si mne změřila a pak odvětila: „Tys musel včera vypadat, viď. Ještě, že jsem měla službu.“ K tomu je nutno podotknout, že bydlíme ve stejné vesnici, ale Věrka musela do práce, takže unikla rannímu vyšupání i odpolednímu pokračování v hospůdce a co se u nás v Roudníkách odehrávalo, věděla částečně z večerního nesouvislého vyprávění mužské části svojí rodiny a částečně z vlastních zkušeností předchozích let.

„Neblázni, teď mluvím vážně. Dneska přijede Ilona, to je ta holka, jak prodává ty krásný obrázky z Tanzánie, co visely v Trappole. Víš, jak jsem byl před Vánocema na její přednášce, jak jsi nemohla. Ona projela stopem kus Tanzánie a hlavně byla v nějakém odlehlém národním parku…Kenali nebo Kivali nebo tak nějak. Nafotila tam úžasný fotky, prý je to tam hodně levné a dá se tam chodit pěšky a je tam spousta zvířat, i lvy, možná i gepardi. Zkusím se jí zeptat, jestli tam zase někdy nepojede a jestli by nás třeba nevzala sebou…“

Prostě slovo dalo slovo, já zvedl telefon a zavolal Ilče, jestli bychom se nemohli sejít před nebo po přednášce, dát si třeba kafčo a něco probrat. Sešli jsme se odpoledne. Ilča, jak je pro ni typické, na poslední chvíli kopírovala materiály na večerní přednášku, zaběhli jsme do knihovny něco domluvit a pak konečně zasedli v hospůdce U šťastnýho Vlka v centru Ústí u točený Kofoly. Ilča kafe totiž nepije, což jsem před tím nevěděl. „Tak povídej, co potřebuješ probrat?“, ten otazník byl hodně dobře slyšet. „Víš, mně hodně nadchlo to Tvoje povídání o Tanzánii a hrozně bych se tam chtěl podívat. Teda já a moje velká kámoška od nás ze zahrady. Tak nás napadlo, kdybys tam třeba zase někdy jela, jestli bychom se nemohli připojit…Jo a nemusí to být zas nějak brzo, víš, že jsem byl nedávno na Borneu a to mně stálo dost peněz“, teď jsem zase napnutej já, co na to Ilča. „Ty hele, to by nemuselo být špatný, a co kdybych sebou vzala svýho Aleše, nevadilo by to?“, no, upřímně, proč by to asi tak mělo vadit?  Tak naší tanzánskou partu doplnil do konečného stavu Aleš Bittner, Ilčin životní partner, naprostý pohodář a budoucí Mr. Cucu. „Tak to je super, čtyři lidi jsou ideální kvůli rozpočítání společných nákladů, podívám se do diáře“.  Následuje probírání poměrně dost zaplněným diářem…“Na jak dlouho si to představujete?“, vidím, že Ilču to docela chytlo, tak kuju železo, dokud je žhavé. „No, záleží samozřejmě na financích, ani jeden ani druhej nemáme zrovna na rozhazování…“. Přeruší mně v zárodku, „To ani my ne, ale měsíc by nás zase nemusel vyjít extra draho“. To je přesně ono. „Jo, měsíc by byl ideální, a pokud se vejdeme se vším všudy každej do padesáti litrů, bude to úplně super, ale raději bych až příští rok, abych aspoň něco našetřil, zbytek si když tak půjčím“. Následuje další listování diářem a pak verdikt: „Tak tady je Albánie, tady se mi to nehodí, tady bude období sucha, to je tam moc vedro, tady by nemohl Aleš z práce, tak co příští rok na podzim, říjen, spíš listopad…“ Mám pocit, že se mi to zdá, to je úplně ideální, v listopadu už není u nás v zoo hlavní sezona, to bychom neměli mít problémy vzít si takhle dlouhou dovolenou. Navíc je to za rok a půl, takže to by se mi mohlo povést našetřit opravdu dost, když budu žít skromně, když si občas najdu nějakou tu brigádu, když prodám nějaké články, fotky či přednášky o Borneu. Ono pro nás co nemáme zrovna manažerské platy a tučné konto v bance, je to totiž ideální, když Vám jedna cesta aspoň zčásti vydělá na další.

„To je úplně super“, jásám nepokrytě. „A jak byste si to představovali, co od toho očekáváte?“, toť otázka. Přece podívat se poprvé, možná i naposledy v životě do Afriky, vidět zvířata a hlavně šelmy ve volné přírodě, zažít spoustu srandy, zážitků, setkání, prostě být, no být…Na cestě. Nerad předbíhám, ale tehdy u Kofoly mně ani ve snu nenapadlo, že všechno tohle se mi opravdu splní. Nejen splní, že všechno co v Tanzánii prožiju, naprosto překoná i ta nejsmělejší očekávání. „No víš, my jsme hlavně zatížený na zvířata a především na šelmy. Vrcholem by bylo vidět gepardy ve volný přírodě, ale jsme realisti. Budou stačit lvy, a kdyby třeba nějaká ta hyena a taky žirafy nebo aspoň impaly. Mně nadchlo Kenali…“ Vidím nevěřícný pohled. „Co Tě nadchlo?“ Aha, asi bude někde chyba. „No ten park, jak se tam dá chodit pěšky a žirafy ti chodí přes cestu, jak jste tam píchli v noci a pak museli být v sedmi lidech zavřený v kabině až do rána, protože řidič se bál lvů, víš, jak jsi o tom povídala…“ Možná poprvé, ale určitě ne naposledy uvidím Ilčin shovívavý úsměv, dávající tak jasně najevo, že se vloudila chybička zásadního charakteru. „Myslíš Katavi?“. Jo, jasně, že myslím…Katavi, Katavi, snažím se vtlouct do hlavy. Ještě x-krát se spletu a řeknu, napíšu nebo budu hledat na internetových vyhledávačích Kivali nebo Kenali. Stydím se za to. Když Katavi konečně poznám, musím se hluboce omluvit tomu neskutečně krásnému místu a vím, že už nikdy v životě toto jméno nezkomolím.

„Takže Katavi bychom si dali jako hlavní cíl, dá se tam dojet z části vlakem nebo autobusem, po cestě projedeme národní park Mikumi, uvidíme spoustu zvířat a bude to v ceně, nebudeme muset platit vstup do parku a kus cesty bychom mohli stopem. Nemáte s tím problém?“ Ale holka, co tě to vůbec napadlo, naopak to je přesně ono, to přesně chceme a vím, že můžu s klidem mluvit i za Věrku. „Spát budeme v nejlevnějších guest housech, z Katavi je nedaleko k jezeru Tanganjika, tam jsem taky byla, je tam i nějaká rezervace se šimpanzi, kdybyste chtěli, ale nevím, jak je to drahý. Hlavně nečekejte, že to bude jako s cestovkou. Jak jste náročný na jídlo? Já si dávám většinou ovoce přes den a ráno pečivo, večer ugali, to je taková kukuřičná kaše, je to nejlevnější, ale hlady neumřete, naopak vždycky v Tanzánii přiberu.“ Chrlí na mne Ilča informace a čeká, že to se mnou sekne. Je vidět, že zatím se ještě málo známe, ale to se brzy změní. „Hele, my budeme klidně celej měsíc žrát jenom mango a banány, spát třeba pod širákem nebo pod mostem, a mejt se jednou za týden, hlavně, když tam budeme. Šimpanzové jsou fajn, ale my je zrovna nemusíme, to raději zůstaneme dýl na Katavi, dokud neuvidíme lvy…“ Začínáme si rozumět čím dál víc. „No, přes Katavi vede silnice z Tundumy do Mpandy, dá se tam stopovat a jezdit sem a tam v podstatě zadarmo a třeba přes noc. Když budeme čtyři, můžeme si na jeden den najmout auto, to bude pro každýho asi tak kolem padesáti dolarů. Vstup do parku stál deset dolarů, ale možná, že to zdražili a pěšky se tam dá chodit s rangerem, ten stojí, myslím, patnáct nebo dvacet dolarů, ale to už je taky společný výdaj, to si rozdělíme.  Ubytování v Sitallice, to je vesnička nejblíž Katavi by nemělo být drahý. A je tam řeka plná hrochů, už mimo park, takže zadarmo…“ pokračuje záplava informací, který jsou čím dál tím víc příznivější. „Takže záleží na tom, kolik nás vyjdou letenky, to je vždycky nejdražší, ale myslím, že do padesáti tisíc se vejdeme určitě, dokonce bych řekla, že by se to celý dalo pořídit kolem čtyřiceti“. Ilčo, ty krásnej blázne, nejraději bych Ti dal pusu. „Tak jo, jdeme do toho, termín si ještě upřesníme prostě koncem příštího roku zhruba na měsíc.“ Ještě ráno, když jsem pospával v autobuse, by mně nenapadlo, že odpoledne budu projednávat největší vandr svýho života, ještě když jsem to na šelminci plácnul, jsem netušil, že to půjde takhle hladce a že najdeme takovou shodu. Teda trochu jsem to tušil a podvědomě cítil, možná už od tý Ilčiný předvánoční přednášky.

Jedeme do Afriky, koncem pristího roku, zitra Ti vsechno povim, píšu Věrce esemesku, platím Kofolu a na přednášku o Albánii nejdu. Přeci jenom mně po včerejšku trochu bolí hlava…

 

Máte chuť vyrazit na cestu a nevíte co dál?

No tak máte to úplně nejdůležitější, všechno ostatní se dá více či méně snadno pořídit. Samozřejmě cestování je také otázka peněz. Jak si dále dokážeme, nemusí to být částky zase nijak závratné. Nicméně nějaký finanční základ to chce. Pokud nemáte ani to, nezoufejte. Vždycky má totiž člověk něco, čeho se může vzdát, jestliže silně touží po něčem, co opravdu stojí za to. A vemte jed na to, že být na cestě za to opravdu stojí. Malý příklad z vlastní zkušenosti. Před svojí první velkou cestou na Borneo jsem opravdu neměl žádnou finanční rezervu. Musel jsem proto přehodnotit co z toho, co vlastním můžu postrádat. Nakonec se nejvýhodnější variantou ukázalo prodat poměrně slušné auto. Jelikož bydlím na samotě a bez auta to opravdu nejde, z menší části výtěžku jsem zakoupil starého, leč spolehlivého Favorita a zbytek mi pokryl náklady na cestu. Podotýkám, že náklady zbytečně velké, jak jsem poznal při cestě, kterou Vám přibližujeme. Druhou důležitou věcí jsou zkušenosti a místní znalosti. Pokud nejste vyložený individualista, je dobré cestovat s někým, aspoň ve dvojici, ideální jsou 3 – 4 lidé. A úplně výborné je, když někdo ze skupiny zná alespoň částečně místní poměry. Tak, jako v našem případě Ilča, která navíc ovládá slušně i svahilštinu. V případě cesty na Borneo nám tento servis zajišťoval významný primatolog Standa Lhota, který zde dlouhodobě působí a mně posléze i Michal Brom. Oba navíc velmi slušně komunikují v indonéštině. Tím jsme u jazykových znalostí. Určitě je dobré, když někdo ve skupině umí anglicky. Ještě lepší je, ale když někdo ovládá místní jazyk. Především v Indonésii totiž anglicky komunikoval málokdo. Ale nezoufejte, ani když neumíte anglicky nebo místní jazyk, nejste ztraceni. Pokud máte chuť, tak se vždycky dorozumíte. Místní jazyky většinou nejsou příliš složité, takže alespoň základní výrazy si dokáže nabiflovat a zapamatovat i ten největší antitalent. K tomu pár základních anglických výrazů a zbytek domluvíte rukama. Akorát si občas budete připadat jako blbci, pokud na vás třeba v té nejzapadlejší vísce spustí poměrně podezřelý chlapík plynulou angličtinou. Jo a nemáte nikoho, s kým byste si dokázali představit podobnou cestu? Mrkněte na internet, třeba na Hedvábné stezce určitě najdete spoustu lidí, kteří shánějí podobně jako Vy. Taky neškodí, když už jste na internetu, sehnat si co nejvíce informací o zemi, či zemích, které hodláte navštívit, zejména o místních zvyklostech. Taky je dobré zjistit si, jaká očkování jsou nezbytně nutná a to v dostatečném předstihu. Některé vakcíny nefungují ihned a něco si musíte nechat píchnout víckrát. Zajděte na přednášku někoho, kdo už s cestováním má nějaké zkušenosti a ptejte se na všechno, co vás napadne. A jestli si myslíte, že nejlépe vám poradí tištěný průvodce typu Lonely planet, jděte nejprve vykrást banku…