Vladimír Ondys – Z konce světa

Matérie, struktura a barva jako výraziva netušeného – Martin Tomášek

Posted in Martinův ateliér by ondys on Červenec 20, 2011
Zdravím Tě Vladimíre,
    posílám Ti v příloze jeden z textů k přiblížení techniky, na kterou se mě ptali na Tvém webu.
Snad jim to k něčemu bude, díky Ti
– pěkně zdravím Martin Tomášek

Série pro Lea Süssermanna se odvíjela v rovině nového poznání a entuziasmu, všechny reliéfy, které tehdy vznikly, jsou poznamenaný čistou pocitovou abstrakcí s touhou po bezprostředním výrazu. Vůbec jsem nepociťoval nutnost vkládat obsahovou náplň do vznikajících reliéfů. Pamatuji si jen jakousi horečnatost při každém průběhu vznikající nové plochy, kompozice, nového zvrásnění, nových tvarů a nově použitých materiálů, které byly součástí dalších a dalších pro mě nových seskupení, které jsem proháněl lisem, zanášel barvou, vtíral do vzniknuvších reliéfů, rozmělňoval, ředil ji, vytíral a srážel z vystouplých hrbolků. Čemu jsem však pozornost věnoval, byla kompozice, tvarosloví a struktura. První tvary vznikaly muchláním kovových fólií, vyřezáváním z různě silných kartónu, vysypáváním ploch jehličím a cukrem. Obvody tvarů pak specifickými liniemi starých kytarových strun a drátů. Podstatné je, aby materiály, které používám, měly vlastnosti, skrze které je možné vytvářet vlastní ráz struktur a kresebnosti. Zneužívat stávajících odvádí pozorovatele od zprostředkovaného. Toho se držím i při práci na frotážích, které vznikají výhradně přes vlastní struktury. Například vjem z vytvořené zvrásněné plochy, která vznikla zatlačením kovové fólie lisem přes vysypané plochy krystalovým cukrem a vetřenou barvou, je až zraňující. Struktura působí, jakoby vznikla silným poleptáním kyselinou. Vůbec mě při experimentálním použití takového materiálu nenapadlo, že bych mohl vyvolat tak silný vjem, ale také další použití uvedených materiálů a jejich působení v kombinaci s kovovými fóliemi a barvou je pro mě vzrušující a často překvapivé. Celý proces uskutečňování ve mně působil jak palivo ve výbušném motoru. S každou novou zkušeností jsem byl hnán k dalšímu novému experimentu s novými kombinacemi materiálů s novým způsobem použití barvy s jiným fixováním materiálů ve vrstvách a novým lepením různě silných a odlišně tvrdých kovových fólií. Je až zarážející, jak blízké jsou si ve svém výrazu tyto reliéfy se sochami vzniklými před nedávnými lety, vlévaných do připravených basreliéfů. Stejně tam, tak i zde je součástí konečného výrazu určitý druh řízené náhody v podobě nekontrolovatelného zvrásnění kolem daného tvaru. U reliéfů, zvrásnění kovové folie pod tlakem lisu, u soch, zvrásnění plochy igelitu pod tíhou vlévané sádry do vytvořeného basreliéfu pod ní. Čas od času za mnou přichází netušené a snažím se věřit, že neupadnu v nemilost a bude mi i nadále přáno, abych viděl to, co mi bylo předestřeno.

Martin Tomášek

V teplickém ateliéru, 29. a 30. dubna 2011

Ze serie Leo Süssermann

Hebrejské Alef, Mem a Šin s konsekvencemi k elementům a jako matky

Hebrejské Šin s konsekvencemi elementů

Křížová cesta – Martin Tomášek

Posted in Martinův ateliér by ondys on Červenec 13, 2011

Oltář bývalého jezuitského kostela Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích

Křížovou cestu jsem měl v úmyslu vytvořit už v roce 2006, když jsem připravoval vitráže a mobiliář do kaplí v blízkosti Teplic, konkrétně pak pro kaple sv. Floriána v Suché. Při sondách do stěn kaple jsme narazili na zbytky malby, která byla v minulosti ze stěn seškrábaná, jen pod zmizelými zlacenými křížky zůstaly zbytky francouzské fermeže, na které byly plátky zlata pokládané. Právě tyto zvláštní stíny křížků, které jsme postupně nacházeli po obvodu stěn kaple, mi objasnily svým počtem význam a jejich symboliku. Pod nimi v minulosti visela sada obrazů zpodobňující poslední cestu Ježíše Krista. Stejně opuštěný a hrůzně zdevastovaný prostor jako v kapli sv. Floriána jsem našel v Litoměřicích v bývalém jezuitském kostele Zvěstování Panně Marii, do kterého jsem připravoval v roce 2010 svoji výstavu s názvem „Labyrintem zapomenutých rozhovorů“. Zbytky barokního oltáře v šeru provází andělé s vyvrácenými křídly, z kterých trčí do prostoru dráty, dřevěné výztuhy a nacpané papírové odpadky nedávných návštěvníků, barbarů každodennosti. Líbezné tváře cherubínů v podobě doporučovaných řezů chirurgických manuálů, spadané části fresky z klenby kostela se smáčí a rozpouští v kalužích dole ve zbytcích podlahy hlavní lodi. Na pilířích zvláštní závěsy v podobě železných zrezivělých růžic, pod kterými v minulosti byly výjevy Bolestné cesty. Symbol zapomenutých rozhovorů. Dávno už nestojíme vědomě kráčet odněkud někam, cesta jakoby nemá konce, žijeme v přesvědčení, že jsme nesmrtelní, smrt, co by součást života, jsme vytěsnili. Nepociťujeme nutnost skládání účtů, tudíž za nic neručíme, o to víc pak doléhá ta s kosou na nepřipravené. Zde jsem si už příležitost ujít nenechal a připravil čtrnáct železných reliéfů Křížové cesty pro opuštěná místa. Zapomenuté symboly, znaky, značky a vyprávění mi byly výchozím bodem v konceptu čtrnácti dílného podobenství. Nechal jsem se unášet mnohoznačnými tajemnými znaky, symboly a labyrinty, které v konečném důsledku přesně zračí svůj smysl. Na náhody nevěřím a rád bych byl schopen rozpoznat situace, které provází moji cestu. Rozpoznat jejich symbol a pochopit, co mi sdělují, nechat je přiblížit a cítit jejich poslání, které nás bezpečně vede přes zvláštní osudové křižovatky na naší pouti.

Martin T O M Á Š E K

– ateliér v Teplicích,
16. května 2010, čtrnáct dní po dokončení Křížové cesty

Odsouzen

 

Veraikon

 

Ukřižování

 

 

Stomocní – Martin Tomášek

Posted in Martinův ateliér by ondys on Červen 22, 2011

V Teplicích, 22/VI. 2011

 Zdravím Tě Vladimíre,

 posílám pár řádek k našemu působení, o kterém jsme spolu mluvili, s Martinem Davidem (teplický básník, hráč na kytaru) a Martinem Herbstem (známý teplický muzikant) v rámci každoročního mezinárodního setkání hudebníků, básníků, performerů a divadelníků v Benešově nad Ploučnicí, které organizuje místní chlapík, známý performer u nás i ve světě, Jaroslav Al Karchňák. Jestli se nemýlím, a slyšel dobře­?, tentokrát to bylo už po osmé. Celá akce se vždy nese v příjemný atmosféře, bez zbytečných organizačních zbrklostí, pít je co, s možností přespání. Oficiální část vždy končí daleko po půlnoci. Posílám jeden z textů k mým „Třem Stomocným a třiceti třem Iniciátorům, těm kteří provází mé dětství“, ten jsem v malé improvizované performanci s vykuřovadlem, znaky živlů, samotnými obrazy a místními statisty na místě přečet. David s Herbstem plynně navázali se svojí hudební a básnickou produkcí. S čím jsem opravdu nepočítal, bylo to, že jsem si odvezl zvláštní cenu, která byla poprvé udělena v podobě kovové plastiky nosu – („Máš na to nos“), jak za svoji osobu, ale také za Teplický Šlauch 2000, který tu byl už podruhé představen. Vraceli jsme se tu noc domů a tak zapití ceny nás ještě čeká.

 Pěkný léto – Martin

Tři Stomocní a třicet tři Iniciátorů, ti kteří provází mé dětství

V letech 2005 a 2006 jsem často procházel v sobě, ale i ve skutečnosti město, ve kterém jsem přišel na svět. Snad to bylo zapříčiněno místem mého ateliéru v Teplicích, který se nachází v blízkosti ulice, ve které jsem prožil dětství a část svého jinošství. V představách promísených se vzpomínkami rozkrývaly se mi nálady, obrazy, pocity, vůně, chlad i teplo, ale také množství stavů, které se dají ztěžka popsat, které jsem stále ještě intenzivně z té doby pociťoval. Nechal jsem volný průchod své intuici ve vyjádření a použil prostředky, které jsem v tu dobu kolem sebe nashromáždil. Jednalo se především o sérii fotografií, kterou jsem pořídil detailním snímáním papírových masek, které jsem v minulosti připravil pro performance Levitace ohně I v Pelhřimově, a Levitace ohně II v Teplicích na Ptačích schodech, a o soubor vykuřovadel, který mě zajímal. Masky, které mi visí na zdi pod stropem v ateliéru, jsem pozoroval už delší dobu pro jejich proměnlivost při změně úhlu pohledu a osvětlení. Právě díky tomu vznikla ta série fotografií. To jsem ještě netušil, že to je jen mezistupeň k další proměně a využití těchto objektů. Vytanula mi na mysl představa, že právě tyto masky by mohly být prostředníky sdělení zmiňovaných stavů. Nejdříve jsem snímky převed do počítače, některé upravil a vytiskl černobíle laserovou tiskárnou do formátu k připraveným destičkám o rozměru 19,8 X 14,5 X 1,2 cm. Tisky jsem vlepil na ty desky a dál na nich pracoval, dokresloval, maloval a strukturálními transparentními gely modeloval. Dole, pod okrajem vlepeného tisku jsem si nechal ještě zhruba 8 až 10 mm silný proužek volného místa, pro vepsání názvu každého ze třiceti Iniciátorů. K označení Iniciátora jsem ještě přiřadil název takového vykuřovadla, které při využití jeho kouřových látek, zpodobněného Iniciátora na destičce přivolá, zažene, podaruje, nakrmí, poslouží mu, odešle ho na patřičné místo, usmíří se s ním a podobně. Názvy Iniciátorů jsem odvodil ze současného reálného pojmenování konkrétních míst, věcí a jevů, které v mých vzpomínkách nejvíce rezonovaly, a které jsem zvukomalebně upravil z hlediska keltských, germánských a dalších vlivů zde v Sudetech pod Krušnými horami. Celý proces vzniku Iniciátorů se pohyboval ve dvou rovinách, absolutního soustředění a neskonalé hravosti s pobavením ze vzniknuvších odvozených názvů v kombinaci s vykuřovadly. Tak například: Název Iniciátora číslo 12 Scha-Kra-Nov  je odvozený od pojmenování městské části Teplic – Šanov a doplněný vykuřovadlem Opopanax chironium Koch, moračina opopanaxová, pravý opopanax. Při vykuřování se uvolňuje spíše nepříjemný pach gumy s ostrým nádechem, výjimečně se používá jako vykuřovadlo samostatně avšak pro navázání spojení s Scha-Kra-Novem, poslouží výborně. Pro bližší představu uvedu ještě několik dalších Iniciátorů s objasněním jejich názvů: Iniciátor číslo 5, Pisec Vale De Nak, název odvozený od Písečného vrchu (Písečňák), jedné z dominant Teplic, vykuřovadlo Bursera spp. „Vůně přichází s větrem bílého jižního nebe na něm sedíc, nesena, přichází vůně z hor, zvedá se tam, u stromu Kopálu vůně přichází… Dar kadidlových kuliček“. Píseň kadidla Lakandonců. Naproti tomu Iniciátor číslo 12 Schupna, má odvozené pojmenování od šupny, která stála za naším domem, z té se později stala garáž a od ní odvozený další Iniciátor Garazzin. Vykuřovadlem k Schupnovi je však, pozor, Radix mandragorae, kousky kořenů mandragory z důvodu přiřazení vykuřovadla k stavbě, a ne k lokalitě, jako v předchozích případech. Další, Schlicht- Warz, černé světlo – Iniciátor číslo 1, vykuřovadlo –Fabiana imbrikata Ruiz et Pav. Keř pichi-pichi z Peru, Bolívie, Argentiny, ale také z Chile. Vykuřovadlo z něj se používá jako rituální s lehce psychoaktivními účinky. Iniciátor číslo 15 Kruschen má název blízký ke Krušným horám a je dobrým pomocníkem v nesnázích na území zmíněných hor. Jako vykuřovadlo pro něj se nám nabízí Commiphora spp. K přivolávání prones nad kouřící myrhou. „ Jsi Smyrna, hořká, těžká, která rozhněvané smiřuje, která k lásce přiměje ty, kdož Érotovi lžou. Všichni tě nazývají myrhou, ale já tě nazývám masožravkou a spalovačkou pryskyřice…“ (Papyri Graecae magicae IV. 1495 a následující.) Až sem ukázka a částečná vysvětlení názvů a použití vykuřovadel k třiatřiceti Iniciátorům. Po ukončení série Iniciátorů, nevím proč, ale stále mi hlavou nezněla číslovka třicet tři, ale tři sta třicet tři. Blížila se kvapem pražská výstava v Nové síni, kde jsem potřeboval umístit velké formáty obrazů, aby instalace výstavy vyplňovala prostor galeriei v některých středních a horních částech, a ne jen dolní třetinu prostoru – jak jsem zde často vídal u jiných výstav. Také to byly nejspíš impulsy k vytvoření Třech Stomocných. Opět vybraný snímek masky proběhl počítačem, aby byl v něm zvětšený a rozložen do mřížky, kdy každý její díl bude ve formátu A4 a po složení těch dílů, vyjeví se obraz jednoho z Tří Stomocných. Tyto jednotlivé segmenty jsem po vytištění vlepil na velký nosný papír a opět dopracoval kresbou, malbou a strukturálními gely. Tak postupně vznikl každý jeden z Tří Stomocných ve formátu 210 X 190 cm. Vzniklý nenápadný rastr ze slepování á čtyřek příjemně rozčlenil rozměrnou plochu, a oko mělo šanci chytit se detailu obrazu. Těmito rozměrnými obrazy jsem uzavřel monotematickou sérii Tři Stomocní a třicet tři Iniciátorů – ti kteří provází mé dětství. V hlavě se mi rozhostil klid po uceleném číslu 333. Kruh se uzavřel, příběhy a zážitky z Kollárovy ulice v Teplicích se zvláštním způsobem vtělily do dýmu, jenž je oblíbenou potravou těch ztvárněných.                 

 

Martin T O M Á Š E K

V teplickém ateliéru, 22. února 2011,

 prostoupeným vykuřovadlem čtyř živlů,

balzámem, onychou, galbanem a kadidlem.

První Stomocný z tří set (210x190cm)

 

blůog In Zweiry

 

blog In Sklapovitz

 

blog In Werzeef

 

 

Krajina Sudet – Martin Tomášek

Posted in Martinův ateliér by ondys on Červen 8, 2011

Nazdar Vladimíre,
posílám Ti malý příspěvek, jako lehké ohlédnutí za autorským čtením s Radkem Fridrichem a Petrem Mikšíčkem v Praze v Domě čtení, téma: Krajina Sudet (Duše měst, míst a regionů). Možná, že to bude někoho zajímat. V Praze bylo plno a měli jsme to mít na dvě hodiny. Nakonec z toho byly málem hodiny čtyři.
Měj se moc pěkně,
zdraví Tě Martin Tomášek
http://www.tomatelier.blog.cz

Martin Tomášek

Sudety, tak trochu na vodítku kožených kšír dětských jeslí –

v čase, prostoru, krajině člověka, představě a vědomí. Sudety osídlené, vytěsněné, vyhnané, odsunuté, bagatelizované a chcete-li ve velikosti, vymezení, smyslu, v zapomnění, ve vztazích a rozpomínání. Oblasti Sudet – démonické, ostudné, bolestné, tyranizované, démonizující, vymazané, vylidněné, zprůmyslněné, znásilněné, nacházené, plačící, temné, osudové, traumatizující, rabované, české, německé, židovské, polské, saské, bavorské, krušnohorské, majoritní, minoritní, v troskách, trýznivé, prokleté, týrané, dosídlené, nechápané, ignorované, zatajované, devastované. Chaoticky rozparcelované v zónách průmyslu, prostituce, drog, heren, lichvy, řízených skládek, obchodních hangárů, rychlostních nábližek a neutuchajícího zájmu betonové, a energetické lobby. Čím dalším ještě?! Není přece možné vidět je jen tak, tímto způsobem, a nevidět výjimečnou krajinu s dějinnými stopami ve zvláštním lemu pohoří kolem tušené Číše, která nejspíš příčinou je názvu naší země – Čechy. Ta krajina v podobě Číše má totiž na okraji vždy od žíznivých mnoho rozličných usazenin, prasklin a škrábanců. To podle početnosti lačných. Malounko dekadentní symbolika mohla by se ještě posunout v uvedení dalších asociací, ale. Na dně lemovaných stran té pomyslné Číše nachází se Práh a od toho pomyslného Prahu je odvozeno tajemné označení středobodu naší země – Praha. Práh zde chápu jako předěl mezi paralelními světy Zřejmého a Tušeného. V minulosti, vzácně za příhodné konstelace, podařilo se přes Práh brány dostat a odtud čerpat. Domnívám se, že to poznané zvláštně uchovává do dnešních dnů příčinu naší existence, totiž společenství s vlastním jazykem a prostorem. Jak ještě dlouho?  Vyzařování geografického profilu krajiny a nebe nad ní, je původním a zásadním východiskem našeho počínání a inspiračním zdrojem, který posléze vytváří obsah. Ten pak hněten zájmy a kořeněn ingrediencemi zúčastněných, stává se zároveň Duch doby, který je přímo úměrný charakteru výtečníků a jejich nástrojů v prosazování uskutečňovaného a uskutečněného. Stav věcí nás dnes nechává trestuhodně letargickými a snad právě proto, bojím se trestu i pro neochotu promnout oči a vidět mimo to i hrozbu ve vytváření podmínek k odcizení reálna, virtuálním světem. Prostor Sudet jako by ani nebyl náš – nevnímáme, s čím máme, co do činění a jak životně důležitý pro nás skutečně je. Nechali jsme si vnutit jeho chápání prizmatem posledních sedmdesáti let. Města, byť se tak jeví, postupně fakticky ztrácí svůj statut měst jako takových a namnoze zanedbanými až zdevastovanými nádražními budovami, zavřenými velkými hotely, přeměnou zelených ploch a bulvárů v parkoviště, zasypáváním a bouráním termálních veřejných koupališť a lázní, pivovarů s barokními sklepy, likvidací stálých divadelních souborů a totálním rozvratem rostlých obchodních a kulturních center, ztrácíme všechno to, na co kladli naši předchůdci takový důraz – vytváření podmínek pro rozvoj ducha. Domníváme se bláhově, že uniformními, megalomanskými slavnostmi a oslavami jednou ročně vyrovnáme narůstající kulturní deficit, a o to více neúměrně do nich dětinsky investujeme. Takovými kroky, aniž by si toho všimla veřejnost laická i odborná, a vlastní neschopností rozlišovat, pojmenovávat a utvářet dění kolem, zaháníme se do osidel provinčnosti. Odkázáni na kožené kšíry dětských jeslí.

Ochota našich předků zvát do krajiny jedince i skupiny lidí ze světa a samy se v něj vydávat, nejen pro radost z obohacení odlišnem, ale právě pro ni, znamenalo v minulosti pro celé Čechy požehnání a sáhnutí si na zlaté dno té pomyslné Číše. Zatímco představa, že při troše zájmu může náš prostor působit jako svatý Grál, ne-li být jím samotným pro nás, ale i okolní svět, nás už dávno neprovází ani ve snech, natož pak v bdělém stavu. V takovém případě by možná pro úvodní opětovné zasvěcení stačilo, a za to bych se přimlouval, dohlédnout si na špičku vlastního nosu. A tak, při troše štěstí otevře se nám nevídané, a na Prahu Zřejmého osloví nás Tušené. Takovým sešupem do útrob naší krajiny a duše, může se dost dobře stát, že znaménko minus, zamění se v plusové a zmiňovaný prostor bude opět hýčkán, drbán za uchem, šmajchlován, rozprostřen a vnímán v jeho potřebách soužití s námi.

Martin T O M Á Š E K

V teplickém ateliéru 27. května 2011