Vladimír Ondys – Z konce světa

Vyhlídky a věže IV – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Duben 13, 2019

Povedený kousek do sbírky. Na maják jsem jaktěživ nevylezl. Jo, často mi na něj kápne, ale tento byl skutečný a postavili jej v roce 1934 na ostrově Texel. Samotný ostrov je největší z Fríského souostroví, směrem od jihu k severu patří Nizozemcům, Němcům, Dánům a pak zase dojčům. Prý mluvit v Amstru německou řečí není ten nejlepší nápad, ale zde přece jenom existuje jakási spřízněnost s našimi západními sousedy. Jak my rádi okupujeme Chorvatsko, tak Němci ze severo-západu zbožňují tento ostrov. Slůvko okupovat nebo spíše vykupovat je plně namístě. Během brouzdání vlnami, bych se i okoupal, soutok Waddense a Severního moře byl koncem července nezvykle teplý, ale mám lepru – rozuměj rudé skvrny po celém těle, kromě prdele a noh, jako alergickou reakci na užívané léky – tak jsem opustil ztepilou spolucestující, která se hodlala v moři snad utopit a šel koupit svačino-oběd do místního Lídlu. Stejně jsem neměl plavky.
Wow! Náš Lídl je až neskutečně uspořádaný, nájezdy důchodců po ránu v den slev bývají upejpavě skromňoučké, běžný denní provoz, hezky česky normální, na rozdíl od tamějšího velkoskladu. Podobně masové spotřební orgie jsem v životě neviděl! Tak narvané koše nadrozměrnými baleními všeho možného i nemožného, snad vypukne válka nebo co, rozjívená uřvaná germánská děcka, střední generace rodičů, samí velcí dobře živení, nepříliš pohlední lidé, kteří snad chtěli rozebrat supermarket na šroubky a pak jej u kolektivního ohně uprostřed dun, opéct, sežrat a následně slavnostně vykadit. Pochopil jsem, že běžný Slovan je tady etnickou raritou. Já chtěl jenom pojíst bagety a kvalitního holandského jogurtu. Jogurt pod litrové balení nekoupíš, bagety naštěstí stejné jako u nás, pomazánečky v malých kulatých pixličkách, jako chuťovky, no nekup to, ještě obdobu našeho ovocného Jupíka, bo ty flašky mají dobře konstruovaný sací otvor a v busu se nepolijete, nepobryndáte. Vytáhnu 5 ojrodoláčů a valím ke kase. Ostentativně třímám bankovku, apaticky opřený o vlastně prázdný koš velikosti vany a soudě dle pohledů germánských bratří & sester si připadám jako exot, když vrhají směrem ke mně rozhodně ne opovržlivé, ale spíše mírně varovné pohledy. Černý pás frčí…, chtěl jsem napsat jako Michael Schumacher, než se vymlel na lyžích, což je samozřejmě nekorektní, poté mě napadl Ayrton Senna, což taky není ono, navíc jsem ho obdivoval – fajn týpek z jihu, Nikki Lauda, ten asi rovněž nebude tím pravým… Nicméně přicházím na řadu…, až teď jsem pochopil smysl oněch decentních grimas. Velká tabule nad kasou holandsky a německy hlásá, že hotovost neberou. Sice vypadám jako plážový povaleč, který si jen tak odskočil z hlubin moře a písečných dun, ostatní zpoza hor zboží nakupených v gargantuovsky obřích koších se solidárně šklebí, včetně manažera hypermarketu – jak jsem ho zřejmě správně otipoval, a který se jen těší, jak mi odejme můj minimalistický nákup a s předstíranou lítostí jej vrátí zpátky do úporně dobývaných a nájezdníky poměrně rozvrácených hradeb regálů. Mladej blonďatej prodavač za kasou, s úsměvem přilepeným na ksicht, ukazuje na ceduli, plácnu se po čele a z ledvinky zamaskované pod tričkem vítězoslavně vytahuju 4 karty zapouzdřené do obalů a tvářím se jako milionář na dietě. Co je komu do toho, že třetí je řidičák a čtvrtá občanka. Proti světlu důležitě porovnávám obě průhledné bankovní karty, protože se mírně liší jen odstínem, samozřejmě každá má jiný PIN. Kupodivu terminály nejsou contactless, takže ťukám kód, platba necelých 5 ojrodoláčů schválena. Anglicky do fronty za mnou hlasitě pronesu: Lidé, nenakupujte tolik a běžte si zaplavat. Odcházím krokem královským. Před chrámem konzumu chvíli přemýšlím, kde jsem zaparkoval své Maserati? Hluboce zamyšlen se vracím alejí kolotočů a pouťových atrakcí k „našemu“ autobusu.
Busy, auta i pěší dopraví na ostrov mohutné trajekty v barvách Pittsburgh Penguins během 20 minut z přístavu Den Helder. Velkou atrakcí, alespoň pro mě – suchozemce, je krmení houfů nalétávajících racků, kteří za kus žvance předvádějí fascinující vzdušnou akrobacii. Samotný přístav a město dokonce provozují mezinárodní letiště a jsou sídlem Akademie a Muzea královského námořnictva. Mimo to samotný přístav je hlavní námořní základnou nizozemského válečného námořnictva jejího Veličenstva, viz: foto. Zpoza skel autobusu jsem aspoň trochu koukatelně vyfotil ponorku ze 60. Let. Minolovka mi odplula kamsi do ztracena minových polí a dějin nezbytných marností.
Popisovaný obchod a pláže v dunách leží na západním pobřeží ostrova v městečku De Koog. Při pohledu mezi hřebeny písku, na karavany, stany, pár nevelkých hotelů pochopíte, proč se ti němčouři tak vehementně zásobují. Jednak disponují kupní silou nejvyspělejší země EU a taky proč nemít při kempování trochu komfortu, proč nevzdat hold obžerství a pivní výživě. Jak pravím, rychlá zastávka u moře s přehlídkou mnoha různých germánských pitoreskních typů: od anemických, bělolících, blonďatých víl, po divně zmustrované obrejlené stařeny se špičatým, chlupatým nosem, od normálních mužů bílé rasy, až po obtloustlé, lehce dementní chlapíky rozličného věku, vysoké starší pány na cestě k důstojně sveřepému stáří. Německo v přítomnosti a pohybu. Na severu Holandska. Děti na pláži vypadaly stejně jako všechny děti a mimo mořských vln a samotné vody převeliké, nekonečné je fascinovali mrňaví mořští ráčci zapouzdření ve špičatých ulitkách. Ti zaujali i mne. Chtěl jsem nasbírat pár mušliček. Placaté bílé, béžové, srdčitého tvaru byly prázdné. Každou z těch malých zakroucených obýval prťavý agresivní ráček. V příboji jich bylo plno. Někteří dokonce za přihlížení dětských diváků zápasili mezi sebou. Jeden drzej mě držel za ukazováček průsvitným klepýtkem, sám metr v luftě. Znechuceně jsem nájezdníka, jako před tím jiné, odhodil metr do moře a sledoval, jak si z toho nic nedělá a spolu s kámoši houfně míří zpátky ku břehu. Zřejmě na rozhraní písku a míst kam doklopýtaly vlny, nalézali nejštědřejší zdroj potravy. Takový Lídl pro mladé ráčky poustevníky. Přece jen jsem jednu prázdnou ulitu našel a konečně mohl být happy.
Ještě bych asi měl trochu popsat severní trasu z úchvatných skleníků v Orchideeenhoeve Luttelgeest do přístavu Den Helder. Teda, část, která vede po 32 km dlouhé, umělé hrázi Afsluitdijk a pak ještě jedna, ne tak majestátní, kratší, odděluje moře od umělého zálivu Ijsselmeer. Cesta kupředu, vlevo voda, vpravo voda. Krása poldrů! Několik architektonických nesmyslů, třeba: dvoje propouštěcí vrata, socha vodohospodáře, ministra, politika Cornelia Lelyho Vám zpestří dřeváky i svetřík…, koho má bavit psát tyhle cypoviny po 2 dcl vodky… Zduřte!

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

Vyhlídky a věže

23 komentářů

Subscribe to comments with RSS.

  1. ondys said, on Duben 13, 2019 at 09:42

    Inženýr, doktor nebo kokot?

    🙂 ))))))))))))))))

  2. viva84 said, on Duben 13, 2019 at 11:37

    Zpříjemnil jste mi sobotu svým vtipným cestovatelským povídáním. Díky 🙂
    Připomněl jste mi, že jsem si taky nafotila majáky – je zajímavé sledovat, jak se jejich podoby pobřeží od pobřeží liší.
    Fotky máte překrásný, ta nad kolotočem (číslo 13?) mi připomíná obraz.
    Mimoza bude z racků určitě nadšená!

  3. Pavel said, on Duben 13, 2019 at 21:52

    Nádherný fotky i počtení, Palosino! Po dnešní noci tady, úplný pohlazení. Počasí nám dává zabrat!!!
    Musel jsem si protřít oči, první fotka majáku mi připomněla ten na Fire Island. I s těmi domky a plážemi v okolí.
    Zhruba před 6 lety, Vladimír zveřejnil můj příspěvek, s podobným Light housem.
    You made my day! Cheers🍻

    • palosino123 said, on Duben 13, 2019 at 22:57

      Jéé…, na lekcích angličtiny jsem stále nejlepší…, jsem navrhl, že budem rozebírat tenhle lyric, ale nejsme tak dobří…, stejně, ta Alanis je super…

  4. Pavel said, on Duben 14, 2019 at 18:20

    To bych si rozebírat netroufl. Naposled mně nutila úča do něčeho od Olbrachta a nedopadlo to dobře. To si pamatuju.
    Alanis je úžasná a ten dvoudveřový Lincoln Continental z 80tých let? To je sen!! To ještě byla ta pravá Amerika!!!

    • ondys said, on Duben 15, 2019 at 11:51

      🙂 )))))))))))))))))) Ba, ba… Jenom mě udivilo, že je Olbracht tak světovej, když ho znaj úči až v Americe. Před chvilkou mi volal kamarád z mládí, odstěhoval se z Jindřichova v roce 1982 do Bavorska a na starý kolena se zas vrátil. Tvrdil, že se v Rumburku už moc necejtí…

  5. Pavel said, on Duben 15, 2019 at 13:02

    🙂 )))))))¨Ha, hah, ha! 😉 Dobrý, Vláďo. Koukal si té úče rád pod sukni.😂
    Kamarád z Jindřichova? Tom?

    • ondys said, on Duben 15, 2019 at 13:30

      🙂 To jo, Pavle. Tom Titze… Ty jsi ho taky znal? Bydli v domě po rodičích…

  6. Pavel said, on Duben 15, 2019 at 22:09

    Znal jsem ho, Vláďo. Byl to Arnošta kamarád. Chodili jsme občas do baráku jeho rodičů, kde bydlel, poslouchat muziku. Měl pěkně udělanou místnost, jako ve stodole. Byl to fajn kluk. Pár let starší ode mně. Jo, kde ty doby jsou??

    • ondys said, on Duben 16, 2019 at 08:36

      😯 Škoda že jsem to nevěděl, včera se mi ozval po desítkách let, Harry mu dal kontakt, určitě bych ho pozdravoval od Tebe. Asi by koukal…

  7. Pavel said, on Duben 17, 2019 at 00:30

    Určitě! Nikdy není pozdě. 😳

  8. palosino123 said, on Duben 17, 2019 at 16:19

    Tak se nám upálil Notre Dame, paní Millerová. Poněkud jsem nevěřil svým očím, když jsem přepnul na net. Podle exif – u digitálních fotek ukládaný záznam o kdečem – jsem tam byl v neděli 31. 8. 2014 a právě začínala bohoslužba. Druhy den jsem zažil můj nejhezčí 1. školní den přímo v Lucemburských zahradách, na věk nehleďme. Před vstupem jsem se míjel s vysokým starším pánem v obleku, vypadal jako šlechtic, který si buď včera nebo před mší malinko přihnul, ale na první pohled věděl, proč tam míří. Vive la France. Návštěvníky pouštěli dovnitř. Celý ostrůvek Île de la Cité je zvláštní, docela ne ponurý (dnes vypadá jinak, ale Filip Sličný tam nechal upálit 2 nejvýznamnější představitele Templářského řádu), lepší výraz by byl: „Těžké místo“…, i katedrála vyzařuje takovou divnou, a ne příliš pozitivní energii…, vůbec celý střed, Paříže je zvláštní…, ale samozřejmě věřím, že katedrála bude obnovena, historická cena je opravdu nenahraditelná…


Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: