Fajteři – Palosino

Léto stále je, ale vbrzku už nebude, přijde podzim, a co bylo, nebude. Každým létem, už asi deset let, dvacet let před tím jsem nikde necestoval, se snažím využít volných dnů a toho mála těžce vydělané škváry (pracuji jako sluneční havíř), abych vyrazil z bydliště – domov je přílišný eufemizmus – „Za hranice všedních dnů“. Dokonce poslední zájezd jsem absolvoval s CK Čedok. Dříve tuzemskou cestovatelskou tržní jedničkou, jejíž slogan to byl už za totáče. Vím, že měnila majitele nebo majoritního vlastníka od Čechů, přes turecko – americkou finanční skupinu, až k Polákům. Rozhovor se současným majitel jsem dočetl před chvíli. Vždy mi připadali jako moloch. Právě při pohledu a focení kamenných poboček Na Příkopě a před Václavákem. Totiž, Girl & Boys. Preferuji začít cestu v Praze, popřípadě tam i přespat, protože ze Slezska se dá nastoupit nanejvýš v Ostravě nebo Frýdku – Místku a v Praze nebo Plzni, k Rozvadovu ještě kousek, bývá účastník zájezdu poměrně otráveně jetý… Právě před poslední cestou jsem nocoval, o nějakém spaní nemůže být řeči, na kolejích VŠCHT. Mám v portfoliu i pár lepších pražských ubytování, avšak bylo obsazeno. Já letos absolvoval cesty tři – rozuměj poměrně ostrá pochodová cvičení hnána k hranici zrychleného přesunu beze zbraně jen s malou polní. Krátké, poznávací, ale výživně bohaté. Na zážitky i útratu. První směřovala do Prahy. Mám rád starobylá města a Praha má opravdu co nabídnout. Praha je krásná a krásnější by byla bez Pražáků, si myslím, už dneska neplatí a nadsázku a vtip jen dokládají současná primátorka a premiér, což už je docela pádný důvod k dehonestaci v podstatě kohokoli a čehokoli, od Prague Pride po Myloše. Nenávist zvítězí!

Prošel a projezdil jsem místa, která jsem chtěl navštívit, vidět ducha místa a vyfotit ho. Třetí den mě navštívila Mimóza. Přizpůsobil jsem program, vynechal věže, kopce, strmá stoupání, přísahal, že cepínů a obuvi do hor nebude potřeba. Podcenil jsem její kardiovaskulární handicapy, rovněž tropické počasí…, cestou na Olšanské hřbitovy málem padla za vlast. Nicméně, vstávám brzy, s ranním kuropěním, listuju mobilním internetem , na blízko začínám už fakt prd vidět…, jaké kulturní akce pražské léto skýtá, tlačím bobka, jen ten Velký Che…, na mém domácím WC chybí a narážím na tamto denní koncert M. Prokopa & Framus 5. Okamžitě volám Mimóze, jestli to dáme. Dali jsme a myslí, že se ji to muselo líbit i k mému zadostiučinění. Z Výtoně už je kousek k Tančícímu domu. Někdy musíš donutit mohoucí, váhavé, aby následovali vůdce…!

Do prdele, já to tušil…, nechce se mi kurvit polštinu, ale podobná slova pronesl generál Sosabowski, před seskokem polských výsadkářů severně od Arnhemu. Jakmile okénkem dopravní Dakoty zahlédl britsko-americké jednotky, marně usilující se probít k mostům přes řeku Rýn. Nepříznivé počasí, opožděný seskok do jícnu pekla. Nizozemský princ varoval: Cesty vedou po náspech nad močály, budete snadnými terči…, volíte nesmyslné riziko! Shovívavá arogance britského velení byla absolutní. Gardové divize anglických výsadkářů a německých elitních formací stažených z východní fronty, posílena o zálohy…, Market Garden…, největší výsadková operace v dějinách válek. Muži vypadávali z transportních kluzáků, mnohé výsadkáře postříleli ve vzduchu, zásobovací cesty odříznuty. Do 48 hodin mělo dojít ke spojení dělostřeleckých a tankových jednotek s mohutným výsadkem v týlu nepřítele. Nedošlo… Ztráty na straně spojenců byly patrně více než dvojnásobné. Ambicí operace bylo severně překročit silně opevněnou Siegfriedovu linii, vpadnout do německého týlu a rychlým postupem ukončit válku už v roce 1944.

Proč o tom píšu?

Protože jsem tady. Kousek od loveckého zámečku zasvěcenému sv. Hubertovi, který nechal postavit loďař, důlní magnát a náruživý myslivec Anton Kröller. Zhruba v rozloze dnešního národního parku Hoge Veluwe. Za 9 eurodáčů máte k dispozici 1600 kol (porůznu, kdo první, jede). Girls & Boys. Za dalších do 7 vstup do sběratelských obsesí jeho paní Helene Kröller-Müller. Jedna z prvních (la Belle Epochue) rozeznala sílu díla van Gogha. Muzeum od roku 1935 patří státu a operovává i zahradní park plný soch světových autorů. Mimo to, je po van Goghově Muzeu v Amsterdamu, druhým největším kelekcionérem jeho díla, nehledě k ostatním 4000 tisícům originálů obrazů, grafických listů a artefaktů, umělců 1860 – 1910 (zahrnuje mnoho uměleckých stylů). Ponechme stranou Cranachy a „zbytné“ kousky renesance.

No… Tak dojat tou sbírkou, jsem zapomněl, kam mám na tom bílém kole dojet (na roviny fantasticky zpřevodovaný). Vynechal mi rozum…, mozek bych nezmiňoval, spí, divně smrdutou výduž v hlavě mám… Zpanikařil jsem. Víte, byl jsem u loveckého zámečku, za romantickým lesem se střílelo (opravdu cvičiště nizozemské armády) a teď u muzea (pan Jacques je symbol), uprostřed alejí dubů, písečných dun a stále více pokřivených borovic. Bože, nepamatuju, odkud jsme vyjeli. Park se vylidňuje. Stmívá se. Telefon na průvodkyni mám v autobuse, jinej telefon v batůžku. Listuji v navigaci. Vyrážím podle ní…, ale tam musí být chyba. Jedu z kopce, deset minut, vždyť nahoru jsme jeli jenom chvíli po rovině, i ta cesta kolem autobusové linky je mi povědomá…, jenže když já už jedu patnáct minut z kopce a tam, kde jsme ránem byli hned, jedu teď tak dlouho…, panikařím, třesou se mi ruce, mám GPS, vím, kde jsem, ale kam mám jet?…, opravdu to Otterlo…?, jak mě najdou, já nechci udělat ostudu celému zájezdu…, teď si vzpomenu. Vždy se pokouším zaznamenat výchozí polohu. Nalézám v navigaci. Sakra, opravdu jedu správně, ale jedu nepravděpodobně dlouho a cestami, které si nepamatuji. Cestu do kopce jsme ujeli za deset min a z kopce to samé za dvacet…, tak po nočním přejezdu asi mikrospánek? Jo…, nevím, byl jsem třicet před srazem a deset min jsem se úzkostlivě třásl…, a to jsem dlouho před tím nedal ani šťopičku…, jo, občas se hodně bojím.

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři

Fajteři