Vladimír Ondys – Z konce světa

Svilušky – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 23, 2015

(Z deníků flóry)

Pokud už chce člověk něco napsat, je dobré mít téma. Jenomže já mám námětů tolik, písmeny těhotnější než Neoluxor via Václavák! Také čtu blogy! Politické, pornografické i jiné weby, portály místo denního tisku, tím pěchují mou poštovní schránku super-hyper hokynáři. Čtu dobře, občas i rád, pokud mně slouží zrak. Právě jsem asi hodinu četl, vstřebával, nadán omezeným sklonem k duševnímu sadomasochismu příliš nepřemýšlel a dospěl k závěru, že svět se požírá od vlastní prdele a sám jsem blbej, když to nechápu.

Nač Vás obtěžovat místopisem, přece jsem nadšený fotograf neumětel s počítačem plným povětšinou nudných fotek? Přesto jedna inspirace blogem staršího chlapíka, který vyfotografoval a pohledem pamětníka okomentoval pražské pasáže, povětšinou na Václaváku. Fotky pošlu jindy. Já nezvládl akorát Korunu, sice mě nezastihla noc, ale bouřka intenzity lokálního tajfunu a šílené bolesti nožních puchejřů. Mimochodem, tam kde sídlilo divadlo Semafor, jsou dneska docela hnusné výlohy stroze zásobených butiků vyvedené v úchvatné šedi. Snad Jalta, se pasáž jmenovala. Fest blbý název. Alespoň k něčemu byl ten „samet“ dobrý. Četl jsem i rozhovor s nyní euro-poslancem Ransdorfem. Mňam, mňam.Velmi asymetrický fejs, však mozek bystrý, sečtělý, vzdělaný, libový vědomostmi, znalosti neberme u reprezentanta bývalé KSČ v potaz. Pokud by uměl pilotovat aspoň malou Cesnu, což Velký Che zvládal, musel bych svůj náhled na základě poučení z krizového vývoje poopravit. Beztak bude mít perverzní sklony! A kdo dneska nemá, že jo. Dyť si klidně počtěte, pokud umíte! Co, bando?! Ransdorfa s rýží k obědu jsem včera jako alternativu k drůbežímu stokrát jinak zamítl. Za chvíli budu realizovat krůtí řízek s kobzolem. Stejně, co včera pojídali jedlíci okolo, připomínalo rozvařené koule, polokoule, hroudy, hrudky olepené jakýmsi mrtvolným šlemem, poněkud v žluto-šedých odstínech, jako ty výlohy v Jaltě, zřejmě nová krmná odrůda. I tak osoba pohostinsky samostatně výdělečně činná asi má z levných meníček prd zisk, proč mu ryze osobně nepomoci pojídáním za vlastní. Takový rejdař z Pirea nebo Soluňský zlatník s odbytem rukodělné práce svých pákistánských zaměstnanců v celé EÚ by bezpochyby ocenili kousek pochybného žvance. Ne jako Vy, přežraní, rozmazlení Čechové a Moravané! Pracovité a skromné Slezany vyjímám. No nenajezte se, hlad je hlad.

Chodím kolem Pluta horké kaše, poněvadž jsem měl a mám v úmyslu psát o sviluškách. Možná by krupička byla chutnější než budoucí krůta v trojobalu, ale zase chodit v tom hicu se sladkou hroudou v žaludku…Jak praví vrchní Karas: Krůta, ba dětská kaše jsou vzájemně podobné budoucí hovno.

Před dvěma léty, na sklonku zimy, zbytky sněhu v květináčích, mezi strnisky suché, zahnědlé petržele, bazalky, majoránky vyrašil nějaký klacek (po našymu: patyk). Rostlinu jsem ignoroval, nechal růst, abych v květnu seznal: Ona to lípa! I zasadil já semínka vůkol. Tu pažitku, libeček, tam kerblík, do květináčů vedle petržílku-kudrnku, petržel normál, kopřík, majoránku, bazalečku. Činil jsem tak asi jako obvyklé nalitý, protože kromě petržele a neduživého kopru, které bezpečně poznám, jsem nebyl schopen pořádně identifikovat, co kde vlastně roste. Pažitka nevyrašila vůbec, majoránky coby za nehet vešlo, jen lípa rostla a rostla. Navíc mi stará máti sdělila, že jsem idiot a pažitka klíčí až druhým rokem. Čekám rok a stejně nic, po pažitce ni vidu, ni slechu a to pečlivě hnojím. Letos pro změnu nepotěšila ani náznakem jindy spolehlivě klíčící majoránka. Jen lípa vesele rostla dál. Ještě před měsícem to byl něžný metrový stromeček zahalený v křehké zelené listoví, které s příchodem veder začalo pozvolna hnědnout a hnědnout. Nejdříve jen trošku na okrajích těch nejmenších, bezbranných malých srdíček, pak začaly ztrácet chlorofyl listy větší, největší, zatímco ty malé, pak nelogicky i ty největší, před zřejmě nejodolnějšími středními opadávaly samy, nebo je z větvoví strhaly vichry a bouře střídající tropy. Dnes strom mé vlasti, odhadem sedm listů barev tmavého mramoru, připomíná olysalého neurotického papouška zbaveného peří od krku k pařátům. Už loni jsem na bonzáckých webech prostudoval postup přeměny stromu v zakrslíka-bonsai . Anonymní znalec tvrdil, že je to velmi jednoduché obzvláště v případě lípy. Dodnes mi není jasné, jestli tohle zahradnické eskamotérství nebyl svérázný pokus o anekdotu. Navíc, přeci nebudu mrzačit národní strom přeměnou v japonský kýč!? Pohlédl jsem tedy bolestné pravdě do očí, zavrhl nůžky a naostřil nůž. Důstojně popravit dřevinu výstřelem z pistole uprostřed sídliště mi nepřipadalo rozumné, ani bezpečné, a to i v noci nebo za úsvitu. Jakmile se objevily první náznaky nových lístků rašících z pupenů, vzedmula se ve mně vlna národní hrdosti, vrozené posedlosti léčit celý svět a začal jsem hledat příčinu. Proč? Warum, Angela hat Sie noch nicht zu abend gegessen? Analýza zjištěných faktů a hluboké studium internetových pramenů usvědčily pravděpodobného pachatele. Sviluška-piják zelené krve z rodu svinských roztočů! Bylo třeba jednat. Zakoupil jsem stejně pojmenovaný herbicid, přečetl návod, celý popis, včetně údajů pod nálepkou – v rohu znak pro odtržení – a dospěl k závěru, že mám v rukou účinnou chemickou zbraň vyráběnou v Japonsku (fakt) proti téměř všemu živému i neživému. Apel na použití ochranného chemického oděvu v mírových podmínkách, navíc na balkóně paneláku, dole chodník a docela normální lidé, se musel zrodit v exaltované mysli skalního vyznavače hardcore fetišismu. Co chcete po národu, jehož občané, tedy hlavně občanky hromadně nakupují uměle vyráběné imitace intimního ochlupení, aby zakryli vyholené vlastní? A jak se to vůbec nosí nebo oblíká, či co? Lepí na tělo? Ne že bych se po tom pídil, ale pokud už tahle pseudo-móda dorazila až k nám a máte zkušenosti, zážitky dejte vědět. No nic. Postřik jsem přežil, prozatím mi, kromě kontextu, nic nevypadává, akorát mě bolí nohy od ledvin a vidím čím dál hůř (chlastóza). Uvidíme co na to lípa, hrdý Český strom náš.

Taky jsem přelouskal cestopis nějakého chytrolína po Španělsku. Úchvatné zahrady v katalánském Blanes téměř označil za málo výživné, ba nudné! Za sebe, který tráví rok v bývalém, v menší míře i současném ocelovém srdci republiky a nenašel v sobě tolik perverzity, aby obdivoval doly, vysoké pece, potrubí kam se podíváš, navštívil Colorsy můžu pouze nesměle prohlásit: No, pár věcí se tomu nahoře fakt povedlo. Dokonce lidským přičiněním. Proto zasílám pár fotek ze zahrad MariMurta a Svaté Klotildy (až na ty zvonky rezidentů ruských jmen u vchodu). Chemickou léčbu stromku, jsem předevčírem rozšířil o psychoterapii, v jejímž rámci vždy v elektronickém albu najdu fotografii impozantní chilské rostliny puya berteroniana a s notebookem deset minut postávám před pacientkou dojat vzpomínkou na Přemka Podlahu, v mysli sira. Davida Attenborougha, napřesrok devadesátiletého. Inu. Stále se něco děje. Tu někdo odejde, jiný přijde, lámou se dějiny, zuří počasí, lidé, místní války a flóra zdánlivě netečně přihlíží bez vědomí, že Nejvyšší je prachobyčejnou vlastností našich mozků…

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky

Svilušky