Vladimír Ondys – Z konce světa

OSMDESÁTÁ VI – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Leden 30, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

VI

„Máš na stole předvolánku. Půjdeš na koberec k doktorce Maršálkové za malér s antibiotiky. Zbytečně! Ráno stejně píchli pendepon oběma holkám. Musela jsem s nimi na středisko k jejich lékařce. Nepřeju ti slyšet její kecy!“ přivítala mě hned mezi dveřmi manželka a koukala na nějakého idiota, ale za mnou nikdo nestál. „Nelez sem v botách!“
Za normálních okolností bych poslechl beze slova, ale cítil jsem se nevyspalý, osamělý i opuštěný. Byl jsem naštvaný na celý svět a především na sebe, zcela zbytečně jsem položil hlavu na špalek.
„Neskutečná slepice…“
„Koho si tím myslel?“
„Kolik vás tu je?“
„Co si to dovoluješ? Co kdyby holky chytily spálu? Takovou věc si na svědomí nevezmu, přechytralej debile!“
V duchu mě to rozesmálo, dnes vymyslela něco originálního na rozdíl od dřívějších nadávek i vulgarit.
„Nemáš propisku?“ zeptal jsem se nevzrušeně a začal rozbalovat obálku.
„Neotravuj!“ odbyla mě, ale zvědavost zvítězila. „Nač ji potřebuješ?“
„Abych si zapsal nejnovější urážku. Zplodila si genitální spojení!“
„Sprosťáku. Připomenu ti to, až ho budeš chtít vyhonit!“
„Myslíš, že se nenajde jiná?“
„Pro takovýho chudáka? Věčně smrdíš korunou!“
„Podobný věci se dělají i z lásky…“
„Ale já pro tebe nejsem dost chytrá. Najdi si nějakou doktorku! Jedna se na tebe už chystá, ale prej je to stará škatule a semetrika. Těš se, ta ti to spočítá i za mě!“
Před týdnem manželka přinesla dvě balení penicilinu. Máme preventivně podávat antibiotika holkám, protože se vyskytla spála ve školce. Shodou okolností jsem si zrovna přečetl v nějakém časopise, jak je přehnané podávání nebezpečné, kvůli zvýšené odolnosti na jejich účinky, a výslovně tam bylo uvedeno, že preventivní léčba antibiotiky je nesmyslná. Podepsal se pod to nějakej mudrpudrcsc, a tak jsem to vzal vážně. Zajímalo mě to, protože Šárinda dobrala daleko silnější druh před nedávnem. Pro jistotu jsem se informoval i ve špitále a dva lékaři mi potvrdili nezávisle na sobě, že je nutné najít jiné řešení. Prostřednictvím školky jsem to vzkázal lékařce a patrně si stěžovala u vrchnosti.
„Někdo ti musí srazit hřebínek. Seš nula, která se furt naparuje a má drzost kecat do všeho. Pustil ses do doktorky a ta ti to dá sežrat! Už se těším, jak to schytáš!“
Vyloženě se klepala, až mě někdo přepere, nebo aspoň poníží, a celej rozhozenej se budu lísat do postele, aby mohla dělat drahoty a vrátit mi to i s úroky za všechny roky, co jsem cválal na koni sebejistoty.
„Dostal jsem tolik nakládaček, že mě další neposere… Už jsem si zvykl!“
Lhal jsem, nikdy jsem si nezvykl. Pokaždé to bylo nepříjemné, ale naučil jsem se ze skutečných rvaček, že můžu prohrát se silnějším, ale nesmím se cítit poraženej. Pak to míň bolí! Mrzelo mě, že jsem bez spojence, ani vlastní žena neocení bojovnost, vidí ve mě soupeře a příčinu nenaplněných ambic. V dřívější partě jsem mohl spolehnout na kamarády, většinou to byli rváči, ale kde je jim konec. Založili si rodiny a postříleli vlky, aby nějak přežili. Pár jich ještě přežívalo po hospodách, kde je začínali tlouct mladší, a zoufalci zase vymetali kriminály. Po propuštění většinou blekotali nesmysly u piva, než jim trochu otrnulo, pak někoho zmydlili a následoval sešup do basy, aby naplnili život ve věčným kruhu s tepláky a bez.
„Vymyslel jsem řešení, abys měla na automatickou pračku i bez půjčky. Zrušíme pojistky holek!“
„Ty peníze jsme si rvali přímo od úst!“
„Nedá se nic dělat, protože si nemůžeme dovolit další dluh. Budu muset hledat nový zaměstnání.“
„To snad není možný, já to tušila! Co s námi teď bude?“
Zdrceně klesla na židli a spustila ruce do klína. To by byla skica o beznaději, ale neměl jsem odvahu jí to navrhnout. Je to drsné i na můj pokleslý vkus!
Začal jsem číst dopis od úřadů, kde mě vyzývaly stroze, abych se dostavil tam a tam do dveří číslo blebleble ohledně uíuíuí. Bylo to psaní od šupáků z planety, kde vlastní hovno nesmrdí, protože ho vytlačilo úřednický prase. Ať žijí hovada, která tupou precizností umožnila vrahům dokonaleji zvládnout holocaust! Všichni byrokrati jsou Eichmannovy děti!“
Přímo jsem sršel nevraživostí k okolnímu světu. Podobné napětí mě uvádělo do klidu. Nebezpečného. Produkty normalizačních výhod mě tlačily do kouta jako berani mezi ovce a hrozily neomaleností. Vlk ve mně naježil chlupy, oči se mu rozsvítily a vrčel.
Před lety jsem měl spor s chlapem, který byl silnější a vážil víc nejméně o dvacet kila. Normálně bych neměl šanci, ale nacházeli jsme se na volném prostranství. Okamžitě jsem toho využil a začal kolem něho kroužit. Potřeboval jsem ho vysílit pohybem a ránami do volného prostoru. Věděl jsem, že když mě trefí, půjdu k zemi. Stačil jediný úder, ale nevyšel mu. Po několika minutách začal ztrácet dech a pak přišla moje chvíle. Trefil jsem ho několikrát do hrudníku a zasadil ránu na volná žebra. Vypumpoval jsem mu vzduch z plic a měl ho jako na stříbrným podnose. Úplně se zbortil. Nemusel jsem ho mlátit do hlavy, ani jsem nechtěl. Měl v ní hodně vyděšený oči. Rozum překonal jeho hrubou sílu! Pár dnů jsem byl king a asi týden na to, mě poslal k zemi střízlík, kterého jsem podcenil, protože vlk se někde líně převaloval nacpaný slávou.
Stejnou chybu neudělám, ale dopadne to špatně. Nikdo nechce hledat nějaké východisko. Pohodlnější je bloudit v kruhu lží a chápavě to zvládat.
Soudruhu, musíš to vidět v širších souvislostech a přenést se přes detaily, děláme to jenom pro hovada, aby zůstala dál tupá, protože pak se jim může nakukat cokoli. Bez obav se budeme válet u koryt a držet je na uzdě. Omlouvám se za drobné přeřeknutí. Děláme to nesobecky pro pracující masy, musíš to ocenit! Vezmi si třeba rakety s jadernými hlavicemi a krátkým doletem po celé Evropě. Naše zachraňují světový mír při preventivním úderu a imperialistické slouží k zabíjení nevinných žen i dětí. Chápeš zásadní rozdíl mezi socialistickým přístupem a imperialistickou zavilostí smést z povrchu planety lemploviny všiváků a flákačů ovládaných vyžranými prasaty, omlouvám se za drobné přeřeknutí, ničit hodnoty vydobyté poctivou prací naší uvědomělé dělnické třídy vedené komunistickou stranou?
„Někdo zvoní, běž otevřít!“
Odlepil jsem se od okna, z něhož jsem pohledem kontroloval holky, a otevřel dveře bytu.
Na chodbě stál manekýn z maďarského obchodního domu s výprodeji seknutý Travoltou a usmíval se pouze očima. Takhle ležérně to uměl jen Míra!
„Kde se tu bereš?“ zeptal jsem se překvapeně. Neukázal se roky.
„Až v bytě!“
Pustil jsem ho a zavřel dveře.
„Co se děje?“
„Seš sám doma?“
„Karla je v koupelně…“
„Potřebuju nějaký prachy, jsem úplně na dně!“
„Kolik?“
„Litr stačí!“
Vzal jsem tisíc korun z porcelánové dózy, kam jsme dávali peníze, a podal mu je. Nezbylo tam skoro nic.
Dlužil jsem mu mnohem víc, protože pracoval jako číšník. Nikdy si nenechal zaplatit, a když jsem za ním přišel s novou kočkou, dával na stůl láhev nejlepšího pití. Živil ho hazard a lechtivý kšefty.
„Co se stalo?“
Najednou se rozklepal a musel posadit. Zmocnil se mě strach, že se láduje sračkami a má absťák. Natáhl ruce s vibrujícími prsty, aby mi neušlo, v jak velký je prdeli, a dodal: „Vracím se domů z vazby a nikdo na mě nečeká, protože se Alena sčuchla s mým advokátem. To jim ale nestačilo a obrali mě o všechno. Jsem žebrák! Nemáš něco k pití?“
Zakroutil jsem hlavou. Období baru plnýho lahví jsem měl za sebou díky současným příjmům.
„Platím hrozný prachy za obhájce, aby mě vysekal z maléru, místo toho mi šuká se starou a ještě mě připraví o majetek.“
„Tobě nic neříká socialistická racionalizace práce?“
Překvapeně se na mě podíval a dodal: „Pak ať rovnou zruší soudy, každýho, kdo šlápne vedle, zastřelí na fleku a ušetří nejvíc!“
„To nejde, to by pak byl skoro každej komouš mrtvola a těch pár slušnejch by umřelo vyčerpáním z poprav. Jak dlouho si tam byl?“
„Šest měsíců. Prožil jsem tam vánoce i narozeniny. To byla síla! Chtějí mi dát čtyři roky… Strávím je mezi pakama!“
„Za co, soudruhu?“
Musel jsem nepříjemnou situaci trochu zlehčit a nic jiného mě nenapadlo.
„Až jindy… Budeš valit oči, jak jsem si naběhl! Nazdar, rámusko, jak žiješ?“ dodal znenadání ke Karle, stála za mými zády.
Prošla kolem a za pochodu si sušila vlasy ručníkem.
„S ním přímo výborně!“
Loupla po mě pohledem a zároveň se zeptala: „Dáš si kafe?“
„Už musím jít, až někdy příště.“
Vyprovodil jsem ho ke dveřím.
„Zlom vaz!“
„Ty taky!“
Seběhl se schodů a ani jednou se neotočil.
„Co chtěl?“ zeptala se Karla a tvářila se podezíravě.
„Potřeboval půjčit prachy.“
„Kolik?“
„Říkal nějaký prachy, neměl ani vindru, a tak jsem mu dal tágo.“
„A tys mu je dal ze svého?“
„Žádný moje není!“
„Tys je vzal ze společných peněz?“
Přikývl jsem hlavou.
Švihla mě mokrým ručníkem přes tvář a tím to skončilo. Bez výčitek a zbytečných slov. Věděla, že jsem ztracený případ! Z vděčnosti bych ji udělal jazykem, ale byla zašitá.
Šel jsem nakoupit, aby se nedřela s nákupníma taškami, a moc peněz nám nezbylo.
Jarda říkal, že se dají vydělat solidní prachy ve sklárně při manipulaci s tabulemi skla, ale je to prý nebezpečné.
Půjdu se přeptat.

29 komentářů

Subscribe to comments with RSS.

  1. ondys said, on Leden 30, 2013 at 14:38

    😛

  2. Thomas said, on Leden 30, 2013 at 16:07

    🙂 Víte, Vladimíre, když se občas stavím za mámou, a ta mě informuje, kdo z mých vrstevníků je nově ženatý/vdaná, nikdy přitom nezapomene nahodit takový ten vidíštyblbče výraz. Nechápe, že bych v manželství dostával mokrým ručníkem imrvére.

    • ondys said, on Leden 30, 2013 at 16:29

      😆 A pak byste musel ještě vděčně lízat!

      :)))))) Ženil jsem se, když bylo dvacet sedm, Thomasi, ještě před svatebním obřadem jsem měl zaječí oumysly, jak jsem si připadal nezralej, a furt se mne i dnes moje dcery snažej umravnit jako věčnýho 😆 puberťáka, poněvadž všechny jsou 😛 příkladně dospělý.

    • palosino123 said, on Únor 1, 2013 at 12:47

      Lidi chovají psy, papoušky i jinou havěť. Pokud zajdete do Zverimexu, nějaké odložené baby tam určitě budou. Známý tvrdil, že některé se dají chovat i volném výběhu, jiné je lepší držet v kleci. Jo, a prý po ránu hrozně řvou.

      • Thomas said, on Únor 1, 2013 at 16:54

        :-))))))))) Děkuju pěkně za tip, ale život single mi zatím dokonale vyhovuje.

        • Mimoza said, on Únor 1, 2013 at 17:33

          Nenechte se zviklat, Tomáši.
          Palosino kecá, sám si pro jistotu přitáh ze Zverimexu činčilu. Ví bůh, kde přišel ke Kuželce. 🙂

          • Thomas said, on Únor 1, 2013 at 17:46

            :-)))))))))))))))

          • palosino123 said, on Únor 1, 2013 at 18:56

            V plné kráse, lesku
            Potkal jsem ji v Tescu
            Sním o ní takřka denně
            Tímto u mě stoupá v ceně
            O ní Snívám takřka od rána
            Nevěsto, budiž mi již prodána!
            K bydlení stačí ji síťovka, taška
            Říkám ji kuželka a jmenuje se Flaška.

            • Viva said, on Únor 1, 2013 at 21:37

              Posílám Vám tréninkový program před prezidentskou volbou, máte dost času na přípravu, aby Vás za pět či míň let volební úspěch nezaskočil:

              • palosino123 said, on Únor 1, 2013 at 23:52

                Asi ne…Neptejte se na důvody proč? Postavte se za mého koně! Těm, co nesouhlasí, utnu palici – má parafráze Williama Wallace.

                • Viva said, on Únor 1, 2013 at 23:57

                  Kynout můžete i setnutejm.
                  Dneska bych snad taky byla radši bezhlavá. Blokl se mi krk…

                  • palosino123 said, on Únor 2, 2013 at 00:07

                    No, mě taky, opravdu…sice pod vlivem, jen ten mě udržel na pátečním volnoběhu bez bližšího zájmu o cokoli…

                    • Viva said, on Únor 2, 2013 at 00:16

                      Líp bych svoje dnešní rozpoložení nevyjádřila 🙂
                      Navíc mi při šmejdění v komoře spadla na hlavu hlavice od vysavače…
                      I’am so tired!

                    • Viva said, on Únor 2, 2013 at 00:30

                      Dobrou noc!

                  • palosino123 said, on Únor 2, 2013 at 11:29

                    No jo, mě to přijde blíže Updikeovi, než Vieweghovi (hrozné jméno ku psaní), ale lepší nebo aspoň stejně dobré.

  3. ondys said, on Leden 30, 2013 at 16:32

  4. ondys said, on Leden 30, 2013 at 22:02

  5. ondys said, on Leden 31, 2013 at 11:00

    😛 Z mailu:
    Dříve vesnický kovář musel umět všechno
    Stalo se, že přišel do kovárny mlynář a povídá: „Kovářskej, všeho nech, pojď do mlýna, mlynářce je zle!“
    Kovář přijde do mlýna, panímáma naříká, že ji všechno bolí.
    „Svlečte se, mlynářko, a lehněte si na břicho!“ poroučí kovář.
    A vezme kus sádla, pleskne ho mlynářce na záda a promazává.
    Mlynářka jen vzdychá a povídá: „Teda kováři, ten hořejšek povolil, ale všechno jako by se teď nahrnulo dolů.“
    „Mlynářko, kalhotky dolů a nohy od sebe!“ zavelí kovář.
    A vyndá ocas, pořádně ho otře sádlem a šup s ním do mlynářky.
    Promazává a mlynářka slastně kňučí.
    Na všechno kouká mlynář, vyndá z huby fajfku, odplivne si a povídá: „Teda kováři, kdybych na vlastní oči neviděl, jak tady mlynářku promazáváš, přísahal bych, že ji šukáš.“

    kozy

  6. ondys said, on Leden 31, 2013 at 17:58

  7. ondys said, on Leden 31, 2013 at 20:11

    :)))))))))))))))))) Z mailu:

    Jak se pozná, že manžel je milionář?

    Jak se pozná, že manžel je milionář?

    Jak se pozná, že manžel je milionář?

    Jak se pozná, že manžel je milionář?

    Jak se pozná, že manžel je milionář?

    Jak se pozná, že manžel je milionář?

  8. Captain Nemo said, on Leden 31, 2013 at 22:40

    Ten nahoře je Paroubek ?


Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: