Vladimír Ondys – Z konce světa

OSMDESÁTÁ V – pro Thomase

Posted in Z archívu smazaného webu by ondys on Leden 10, 2013

ondyscz

Vzpomínka na začátek osmdesátých let bez umělecké ambice.

V

Na rohu křižovatky ve stánku PNS jsem si koupil Mladou frontu a listoval v ní během čekání na dvanáctku. Rozladil mě verdikt ohledně sporu o body neregulérního fotbalového zápasu mezi Teplicemi a Českými Budějovicemi. Na první ligu můžu zapomenout! Měl jsem po chuti pokračovat dál ve čtení. Pohrával jsem si s novinami stočenými do ruličky a cítil krizi z nedostatku spánku. Můj způsob života je hrozný, hned po návratu domů si půjdu lehnout alespoň na chvíli.
Seděli jsme kolem nejdelšího stolu a čekali na šéfa. Každý si krátil čas po svém. Já jsem předstíral, že čtu noviny, Ivan se domlouval na nějakém melouchu s jedním z elektrikářů, několik dalších se bavilo na účet Radka, nejmladšího z nás, a parťák prohlížel nějaká lejstra s hlavičkou svazu československo-sovětského přátelství.
Najednou se ve dveřích objevila sekretářka a za ní rozesmátý šéf ve slušivém módním obleku, jehož střih zvýrazňoval sportovní postavu i mladistvý vzhled. Nemohlo se mu upřít charisma úspěšného člověka, který ví, jak se dělá kariéra pod křídlem rodné strany a nekompromisně jde za ní.
„Všechny vás vítám na výrobní poradě a doufám, že jste se na dnešní den dobře vyspali.“
Podíval jsem se na Ivana, významně na něho mrkl, ale nezareagoval a tvářil se pozorně dál.
„Počasí máme jako na objednávku a snad to tak vydrží přes sobotu i neděli, protože jedu na chatu. Pokud nedojde k nějaké mimořádce, můžete jít domů o hodinu dřív.“
Rozhodil úsměvné cukrátko a ještě to šlehnutí bičem.
Nepospíchal. Začal o našich úkolech a několik minut mluvil jenom o hovadinách, aby zabil čas. Byl samý úsměv a soudružský slovo.
Parťák se zvedl a s výmluvným pohledem na náramkové hodinky dodal: „Soudruhu vedoucí, jestli bych mohl požádat o rychlejší průběh, máme plno objednávek na práci!“
Pokud se jednalo o jeho fušku nebo levárnu, nikdy ho čas tolik netlačil, a mě zaskočil pocit, že si domluvili způsob, jak to nepříjemné jednání, co nejrychleji smést ze stolu. Znovu jsem pohlédl na Ivana, ale dělal dál jakoby nic.
„Dobře, vydržte ještě vteřinku.“
Rozepnul si sako.
„Všude se najíždí na spravedlivější způsob odměňování za vykonanou práci a my nebudeme výjimkou.“
Sekretářka mu podala papír s návrhem.
Přečetl text v podobě, jakou jsem znal.
Ivan se zvedl.
„Nezapomněl jste na sekretářku, copak už není v déčku?“
„Přidal jsem jí pět procent, protože to lépe vyjadřuje její schopnosti i odborný přístup!“ zakousl se šéf do kyselého jablka, procenta budou chybět nám. „Co se vám na tom nelíbí?“
„Všechno!“ řekl jsem místo Ivana. „Podle tabulek máme nárok až na padesát procent pro jednotlivce. Kdo bude víc makat, může si polepšit, ale ve vašem návrhu jste to vyřešili fixně a v předstihu. Podle čeho jste tak rozhodl? Vy už dopředu víte, jak kdo bude pracovat, že nás nechcete ani trochu motivovat?“
Dovolil jsem si hodně, šéf po mně blýskl zlobným pohledem a rozhodl se mi to vrátit i s úroky.
„Ty nemáš právo rebelovat, protože jsi u nás nejkratší dobu a máš skoro nejvyšší plat!“
Taktně pominul všechny objektivní důvody a vsadil na řevnivost i závist mezi námi. Někteří spolupracovníci si mě změřili pohledy, které nevěstily sympatie.
„Nejde o mne, ale o pravidla pro každýho z nás!“ nechtěl jsem se nechat odbýt, protože jsem neměl strach, že bych se neprosadil v soutěži s ostatními. Potřeboval jsem šéfa vytočit, aby odkryl karty. „Je to podivný hodnocení a jdete s ním i proti nejnovější mzdové politice vaší strany.“ Ač jsem se usmíval, rozhodně mi nebylo do smíchu z napětí, které dusivě zalehlo celou poradu. Vyšlo z mé rebelie a všichni vycítili, že jde o zásadní věc. V tomhle okamžiku šlo i o mou budoucnost.
„Takhle si zde udržím kádr nejschopnějších lidí!“ vybuchl šéf a vzápětí si uvědomil, že svá slova už nemůže vzít zpátky. Sežral mi návnadu a vyblil polopravdu. Všichni jsme si rovni, ale leváci si musí být zkrátka rovnější! Naše pohledy se střetly. Tohle mi nikdy neodpustí!
„Kádr určitě, ale pochybuju, že těch nejschopnějších!“ vyjelo ze mě a byl jsem rád, že jsem se nenechal unést a neřekl něco o nejprodejnějších kurvách. „Podle čeho jste je vybral? Podle věku, nebo nějaký politický příslušnosti?“
„Tak tu máme novýho tribuna!“ ozval se posměšně parťák a šéf se přidal: „Takových manekýnů jsme tu měli a kde je jim konec. Tlačíš se na můj flek, nebo chceš vyštípat parťáka? Místo podobných řečí koukej víc makat!“
„To chcete říct, že se flákám?“ snažil jsem se ho vyprovokovat k úderu pod pás, protože pod kladnou odpověď by se nemohl podepsat ani jeden z přítomných.
„Občas máš pozdní příchody!“ vyštěkl parťák a v pohledu šéfa se skrýval hroznýš před útokem na bílou krysu. Nemusel se na mě vrhnout sám, stačilo mě vydat potkanům, kteří odvedou špinavou práci s touhou se zavděčit. Na oplátku jim velkoryse přehlédne fušky v pracovní době, pití a materiál, který neukradnou, ale jenom statečně přemístí do svých domovů.
„Proč nechcete, aby všichni měli přehled o tom, jak kdo pracuje a jak je za to placenej, nebudeme si pak vyčítat, že jeden dělá na druhýho? Kdo se snaží, ať má víc peněz, než dostane flákač!“ vyjelo ze mě.
Když jsem si utřel pot z čela, došlo mi hluboký ticho a uviděl, jak na mě všichni civí. To byla trefa do černého. Kdyby mi ji sežrali, pěkně bych podtrhl rudochy i s jejich kumpány.
Měl jsem na ně pifku od akce se stavbou sušičky dřeva za dva miliony korun v jedný fabrice na nábytek. Jednalo se o prototyp. Nevěděli si rady s dokumentací, protože byl ve všem obvyklej bordel, a hořel termín. Vzal jsem výkresy a přepsal křídou čísla na díly rozložené po celé hale, abychom se v nich vyznali při montáži. Úkol jsme díky tomu splnili v termínu a vydělali si hezké peníze za přesčasy, ale když přijela televize, slávu sežrali rudoši. Naparovali se před kamerou se samozřejmostí tupých hovad, blekotali kraviny a přivlastnili si moje řešení, ale to mě nežralo. Ani jeden z nich mi nepoděkoval. Nestál jsem jim ani za špetku slušnosti.
Šéf jenom lapal po dechu.
„Snažíš se rozeštvat partu a to se nedělá. Nepřeháněj to!“ začal mi domlouvat parťák, namlouval mi před měsícem, že je ve straně jenom proto, aby se mohl brát za lidi. Ve skutečnosti to byl největší smrad a podrazák. „Neboj se, že někdo přijde zkrátka. Nech to na nás! Musíš nám věřit, protože to myslíme s vámi dobře… Jiní jsou na tom mnohem hůř, než jsi ty, a nekopou kolem sebe. Díváš se na všechno příliš sobecky!“
„Jestli jsem podle tebe sobec jenom proto, že se beru za svá práva a zároveň chci spravedlivější podmínky pro všechny, tak máš velkej zmatek v pojmech a seš hroznej vůl!“ pokusil jsem se ho usadit, ale šéf se chytil posledního slova.
„Soudruzi, klid! Na téhle úrovni se dál nemůžeme bavit, ještě nám k tomu chybí pořádná hospodská rvačka, a pak to můžeme rovnou zabalit. Končím poradu!“
„Myslím, že je tu někdo moc starostlivej!“ přidal se parťák. „Půjdeme makat!“
Ve sněhobílé košili, celý týden v ní tvrdě pracoval, se zvedl od stolu a zamířil ke dveřím, aby šel zářným příkladem pracujícím masám.
Ostatní se začali trousit za ním a šéf mi řekl, abych se příště staral jenom o své věci a nesnažil se mluvit za jiný lidi, nemuselo by se mi to vyplatit. Na podobnou činnost jsou tu odbory a jejich volení zástupci.
Ivan to zaslechl.
„Máte pravdu, soudruhu vedoucí, a proto vás, jako odborový důvěrník, žádám o opakování schůze příští pátek.“
Překvapilo mě, jak se pochlapil, ale měl jsem nepříjemný pocit. Připomínalo mi to propagandistickou agitku v televizi nebo švejdovinu v knížce, kdy ve finále vždy zvítězí moudrý a spravedlivý bolševik. Pár komunistů jsme tu sice měli, ale rozhodně ne moudrých. Slušnému člověku bych neradil, aby si o ně opřel kolo. Z mého výstupu nevzejde nic dobrého! Proč si komplikuji život? Stejně jsem zde jenom, abych nějak uživil rodinu. Bez ambic. Proč jsem se musel vzepřít, když nemůžu vyřešit vůbec nic? Nebyla v tom chuť se pouze předvést?
Napadlo mě, že to určitě má souvislost s malováním. Na všechny lidi se valí něco ze všech stran a většinou to vnímají jenom ve fragmentech, které jim nepodávají pravdivý obraz okolního světa. Umělec by se měl pokusit nabídnout jiný pohled a snažit se vyvolat nějakou polemiku. Průser je, že lidi nechtějí zvednout hlavu a dokonce jim to vyhovuje. Vytvořil jsem zmatek, ze kterého nic nevytěží, a to mi může zlomit vaz, jakmile jim to dojde. Nevrhnou se na šéfa, ač představuje vrchnost, co z nich dělá hovada, rozděluje jim přece prachy, ale na mě za drzost otvírat jim oči na bezvýchodnost situace. Z toho budu mít malér! Ale nemůžu to vzdát. Tohle kafe s vůní hořkejch mandlí musím vypít až do dna i s lógrem. Jarda měl pravdu. Stal se ze mě neskutečnej magor! Oběsit se ale nehodlám, nikdo z nich neví, že jsem rváč.

8 komentářů

Subscribe to comments with RSS.

  1. ondys said, on Leden 10, 2013 at 21:55

    🙂

  2. ondys said, on Leden 13, 2013 at 11:32

    😯 Velmi mi to připomíná popisovanou dobu: http://dotsub.com/view/01ad2718-073c-474a-ac40-c7a72e199d55

    • Thomas said, on Leden 13, 2013 at 13:04

      🙂 Znám. No jo, i ctihodný europoslanec je vlastně jenom člověk. A pozorovat ty jejich hysterické reakce je k nezaplacení.

      • ondys said, on Leden 13, 2013 at 13:32

        😆 Dobře si to pamatujte, milej Thomasi, a když Vám někdo z nedokonalých lidí začne nabízet dokonalý společenský systém s největší lidumilností, okamžitě ho 😛 nakopněte rovnou do prdele v zájmu svý kapsy i bezpečí! :)))))))))))))))))))))))))))))))) Lidskej mozek stagnuje po tisíce let ve svým vývoji a lidi ve skupině se k člověku furt chovaj jako absolutní šílenci!

        • Pavel said, on Leden 13, 2013 at 15:16

          Vypada to, ze jses ready, tedy skoro ready, rict, ze jsme cim dal blbejsi ?! Jako lidstvo myslim, samozrejme, my jsme svetly vyjimky.

          • ondys said, on Leden 13, 2013 at 16:08

            😉 To víš, že jo, Pavle, jenom starej, nemocnej i unavenej házením hrachu na zeď, celej život jedu po jedný lajně a nejvíc mne zaručeně pobaví každej z mýho okolí, kterej s ohledem na to, 😆 co tomu říkaj lidi, mne jednou velebí 😯 jako silnou osobnost, a jindy zase společensky příkladně 🙄 zatracuje jako 😛 nenapravitelnýho psychopata, když to ve veřejným prostoru zlověstněji zaduní z :))))))))) nejtupějších hlav.

            :)))))) Zapomněl jsem reagovat na lidstvo, jsem zajedno s přírodovědci, kteří se domnívají, že je prostě neuvěřitelný si podobně ničit genofond a tvářit se, že to je pokrok… 😛 Tak ke zkáze!

            🙂 A dík za úžasnou možnost v podobě linku https://www.youtube.com/watch_popup?v=WEl2IAIuj60 kvůli podobnejm pocitům se rád toulám v přírodě i v zoufale zasraný nezničitelnými odpadky z přítomnosti lidí zhovadilejch touhou po jistotě a pohodlí.

            • Pavel said, on Leden 13, 2013 at 18:44

              Kurna ten link si nekaz Vlado, technika-touha neco vyjadrit, vysledek. To bylo hodin nez jsem procetl vsechny knizky Slavy Stochla a kochal se jeho bajecnejma fotografiema. Tento YouTube my ho pripomnel.

              • ondys said, on Leden 13, 2013 at 19:02

                :))))))))) Aspoň vidíš, jak bude všem zas dobře 😛 bez lidí!


Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: