Tak je zas rok ve prdeli… Yarda Pichlík

 To si vždycky uvědomím každého 30.XII. ve Slávii, když tam hrajou… – nojo ! Ale kdo tentokrát, když ty „Ryby“ už nejsou jen v pasti, ale přímo taky tam, co je ten celej rok – viz výše… (?)

Bylo to ale pojmuto beze vší nostalgie a velkoryse – všechna česť stranou ! Kdybych si včas předem nezahákoval stůl, musel bych asi sedět na hajzlu – a tam by to bylo teda hóódně rušený – tu frekvenci jsem měl možnost sledovat právě od toho strategicky umístěného stolíka = k baru i k záchodu stejná dálka, t.j. minimální.

Napínali nás teda pěkně. Že budou hrát celkem 3 kapely, jsme se dozvěděli až na místě. Zkoušení probíhalo vlažně… asi 15 minut po avizovaném začátku zahrál kdosi (sic !) „All My Loving“ od Beatles a my jsme doufali, že “teď už to musí začít !“ Jo – kulový, červený, zelený, ba i žaludský ! Až asi kolem půl devátý se do toho první nominovaní chasníci opřeli (takže to nakonec nebylo zdaleka TAKOVÝ čekání, jako třeba na Godota nebo na Axla Roseho) a byli to ex-punkáči z ex-Hysterics (nebo měli na konci „x“ ?), vedení Janem Pacákem (nikoliv „strýčkem Jeňýkem“ z Olympicu – ten byl taky pro každou prdel, ale už to má bohužel bezpečně za sebou) – a vypukly country-rockové orgie, až orgasmy. Kdo by to do punkýšů, byť exových, řekl, že TAKHLE vystřihnou věci od Creedence C. R., Kennyho Rodgerse nebo Willieho Nelsona ! Navíc jsou tak skromní, že se ještě ani nijak nejmenujou – no Pacáku, za to ale pokárání zasluhuješ – starej se kurva trochu o firmu, „nomen = omen“, říká Ti to něco ?

Po nich nastoupila Šnečí farma, tedy projekt Petra „Pinďi“ Oudy a jeho kytaristy Šneka, kterej ještě minule na Hvězdě seděl z vrozeného studu pod pódiem a hrál zády k diváctvu. Tady se už osmělil a byl dokonce na pódiu, čelem k masám… (a že jich bylo – tak narvanou Slávii aby v paměti i geront pohledal). Jejich produkce byla pozoruhodná, experimentální, expresivní, prostě extra exovková a jak jsem pak řekl Pinďovi, s památným koncertem pro Bangladéš (1970) měla společné to, že nikdo nevěděl, jestli ještě laděj´, nebo už hrajou. (A hráli.) Pinďa upřednostňuje ty nejvyšší klávesy, podobně jako Merta na své „francouzské“ desce, ale na rozdíl od něj je nepoužívá jako bicí, nýbrž se na ně snaží melodizovat, což se někdy téměř daří… Ale jak sám říká, furt je to v pohybu, odněkud někam, hlavně, že ho to baví a nás to neurazí – uvidíme, jestli z toho ještě někdy něco TŘEBA nebude, žee, hehe… Skončilo to, ani jsme si nevšimli.

Po něm oproti očekávání nepřišli už ti očekávaní headlineři, ale znovu Pacákova sebranka se svými „Kredencemi“ – tentokrát konkrétně ta úžasná „Have You Ever Seen The Rain“, ale taky „Pretty Woman“, kde se pan Jan celkem úspěšně zastylizoval do Orbisonova sopránku, potom cosi od kohosi, kdo to ale bezpečně ukradl od Kinks, na závěr Kissáci, ale ještě před těmito třemi závěrečnými peckami dva vrcholy jejich produkce – „Sweet Caroline“ od Neila Diamonda a Dylanova „Don´t Think Twice, It´s Alright“ v double-tempu, ale TAK udělaná, že i Mistrovi by se to prostě MUSELO líbit (no – když se to líbilo mně – řekněte !). Shrnuto : tuhle kapelu bych si pozval na svatbu i na funus – myslím svůj vlastní, kdybych na něj už neměl hudbu vybranou asi 12 let.

Musím taky podotknout, že pan vedoucí Martin kmital po place, třeba s popelníkama a Péťa u baru i s pomocnicí se taky nezastavili a že to všechno krásně stíhali.

A pak už, po krátké přestavbě, TAK očekávaná PECKA Z VAJÍČKA, tedy exhumovaná grupa Luboše Růžičky, známého to kopírovacího, vypalovacího a rozmnožovacího (v tom nejlepším smyslu) všeuměla. Kytara na elektřinu – samozřejmě on, bicí – Ribola Jan (ta jedna ryba), zpěv – Chandler, saxofon – Zorka pořád Veselá a basa – to mě teda zabijte… ! A jeli, jak předem avizováno, JENOM svoji tvorbu. (= Zappa, Cale, Plastici…, pozn. překl.) Byla to proti oběma předchozím tělesům produkce neobyčejně sofistikovaná, těžká, náročná, leč pro většinu osazenstva putyky velmi dobře srozumitelná a vítaná, přes propasti času promlouvající…

Poslouchal bych do omdlení, ale oni mají nacvičenejch zatím jen asi 10 skladeb, tak se nakonec domů muselo. Tak Herr von Ruzicek – turnen bitte, ja ? Iba training robí majstra, Mistře !

No a pak jsme šli k Vráťovi na Tržní náměstí (New Vyšehrad Art Pub), kde předtím hrála ta druhá ryb(ol)a a našli jsme napůl vyděšenou sešlost a ubrečenou paní hlavní, protože před naším příchodem už tam byla 3x policie. Oni totiž nějací občané, nedávno se přistěhovavší, kterým vy všichni nevím proč říkáte „nepřizpůsobiví“, zatímco já si myslím, že se našim debilním a děravejm zákonům přizpůsobili daleko líp, než my všichni, zavolali – a to se podržte –kvůlivá HLUKU ! – Tak to jsou ti praví. To jim fakt žeru. (Myslím, že chtěli gádže jenom nasrat. – A povedlo se !) Vždycky tu bejvaly dveře v létě otevřený do širýho okolí a žádná stížnost nepadla, chodili to poslouchat i důchodci – aby lépe slyšeli. A teď, při zavřenejch dvířkách, to holt vadilo. No, myslím si o tom svý. A vy si taky myslete, co chcete. Hlavně nezapomeňte, že to jsou lidi, kterým nájem platí město. Nebo stát ? No prostě někdo. A do nového roku – hodně tolerance (to MUSÍME !), hodně pracovitosti (to TUPLEM MUSÍME, aby mohli bydlet zadarmo), žádnou zlobu (to NESMÍME !) a když už teda naše kultura pod nánosem nekultur chřadne a uvadá, ať aspoň chcípne (to nás ČEKÁ) bezbolestně !

Yarda Pichlík, cítící se jak Dřepící Vůl, jehož siouxské území si víc a víc podmaňují Čečeni.

A ještě jedna Slávie. 6.I.2012 koncert Aku Aku s novou zpěvačkou Sabinou Křovákovou (ex-Death House, H4S a Neřesti) a bubeníkem Pepou Cigánkem (např. Míchačky betonu, ale taky jedna z kapel Mistra Gotta). Začlo se z první desky, k níž se pak v průběhu ještě vrátili – tady jako vždy exceloval zpívající houslista Slávek, mezitím nové věci a tu a tam nějaká ta cover verze jako exotická chuťovka. Nikdy jsem si nepředstavoval, že jednou uslyším nějakou ženskou zpívat „I´m A Walrus“ nebo „Kashmir“. A ono to jde ! Jsem zvědav, co bude, až vznikne víc repertoáru udělaného zpěvačce na míru.

Druhá kapela toho večera má už taky vynikající renomé. Štíhlá koza nezklame, tentokrát se mi zdáli ještě lepší, než jindy a když to takhle půjde dál, tak snad jednou toho Hendrixe musej´ vzbudit. Ovšem to, jak dovede Dundr vokalizovat takovou Lindu Perry ve „What´s Goin´ On“, tomu se neuvěří, dokud se to neuslyší. Po všech stránkách maximální večer.