Vladimír Ondys – Z konce světa

Dopis Rockymu – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 28, 2011

(Ze zápisků rezignujícího alkoholika)

 Ahoj, pse. Jsem rád, že ti je lépe. Měl by ses z předchozí zkušenosti poučit a příště nejíst větve. Jsou špatně stravitelné, pro masožravce málo výživné a jako psovi ti po nich musí být špatně. Vezmi si příklad ze mě-taky nejím větvě. Trochu moc chlastám a kouřím, což je moje hloupost a jednou na to určitě dojedu. Nepodezírám tě s konzumace alkoholu nebo kouření a vím, že ti páníček asi podstrojuje samá dobrá psí jídla. Pokud kouří, když jste v jedné místnosti, měl bys být tolerantní a nespílat mu, stačí ty výhružné nápisy na krabičkách. Alespoň nepije a pasivní kouření je téměř zdravé.

Milý pse. I my lidé, to nemáme v životě jednoduché. Páníček popsal tvou zácpovou Odysseu tak naturalisticky, až se ti musím svěřit s podobnými zážitky. Normálně bych o tom nepsal, ale včera jsem se opět opil, překouřil, objednal pizzu, kterou jsem si už dříve zakázal kupovat, protože jsou na ní nepropečené žampióny a můj žaludek je jaksi neumí efektivně strávit. Co ti budu popisovat. Je mi blbě. Střídavě se nafukuji jako mičuda, pak splaskávám a docela smrdím. Ovšem chtěl jsem se ti svěřit s jinou story. Je to pár let, kdy mi bylo špatně jako tobě. Dnešní nevolnost je proti tomu čajíček. Prostě mi pár dnů vůbec nechutnalo žrádlo. Ani knedlíky se svíčkovou, oblíbené srbské rizoto, ni hranolky, dokonce ani řízek. Byl jsem nafouklý mnohem víc než dneska a ten zkažený luft ze mě odcházel podobným otvorem, do kterého ti páníček naléval olej. Byla sobota a já ležel na gauči a jen jsem kroutil hlavou nad tím, co ze mě vychází a proč se tak trestám. Normálně jsem fungoval jako přenosná plynová komora. Chápeš to? Sám před sebou a vlastními prdy neutečeš! Jenže mě fakt nadýmalo, jako tebe. Jsem si říkal: Kurva, chlapče, a máš utrum, dopil si a možná taky dohulil. Žaludeční vředy, žlučník, slinivka, asi budeš muset jít za felčarem přes břicho. Nejsem žádný simulant, možná trochu hypochondr a doktora přes hlavu zatím nepotřebuji. Jeden nikdy neví…Velmi mě to rozesmutnilo i naštvalo, málem jsem se rozbrečel. S čistým svědomím ti můžu odpřisáhnout, že mi ten chlast nechutná, fakt ne. Toho pána si už asi nebudeš pamatovat, protože si ještě nebyl na světě nebo byl štěnětem. Byl slavným českým hercem a taky dost pil. Říkal, stejně jako já, že mu ten chlast vlastně nechutná, ale miluje být opilý. No jo, no. Já navíc šlukuji ty odporné papírové trubičky naplněné tabákem. Ty mi chutnají. Nejspíš jsem tenhle blbej zlozvyk podědil. Víš, můj dědek byl naprosto šílený kuřák. Prohulil se k astmatu a ještě, když ho zeť, můj otec, vezl s astmatickým záchvatem do nemocnice, musel zastavit před trafikou pro krabičku Startek. Pak měl s kouřením utrum. Časně z rána asi hodinu sedával na WC a chrchlal na celý barák do prázdného kelímku od Nugety. Někdy to bývalo dosti děsivé. Babička kouřila taky. BéTéčka a občas Sparty. Později přestala, podobně jako matka, ale tu skřípla zlá nemoc. Lidé jí říkají rakovina.

U psího ucha, chtěl jsem tě potěšit a místo toho tady smolím morytáty. Vlastně bych ti měl dopovědět, jak to celé dopadlo. V pondělí odpoledne jsem šel do hospody rozloučit se s popíjením. Smutně sedím na židli, v hlavě samé černé myšlenky. Normálně jsem nemohl dopít druhé pivo. Nelezlo, prostě nedalo se. Kopnu dva panáky, svět se zatočil a už jsem upaloval na záchod. Jak ti tak vedu intenzívní dialog se záchodovou mísou, koukám na dno a tam nějaký chuchvalec bílých nití. Když jsem vydávil zbytky žluté břečky, vybral jsem z mísy onen podivný předmět. Bádám, bádám, co to může být? Normálně jsem sežral gumovou síťku, která se tváří jako přírodní nit a obalují se s ní uzeniny. Nevím kdy a jak se mi něco takového podařilo pozřít, ale úleva byla téměř okamžitá.

Ještě bych ti chtěl napsat, jak mi bylo v 17 letech blbě celý týden!. Jednoho letního rána procitnu, jdu se vyvenčit na WC, opět moták v palici a už všechno jelo ven a pořád a pořád dokola, kdykoli jsem jen trochu změnil polohu. Vertigo jak prase. Bez přestávky blinkajícího mě odvezli k felčarovi přes krky, uši, nosy a zřejmě i jazyky, protože latinsky se to nedá vyslovit, aniž by sis ho neukousl. Představ si pse, bác a zjistili mi nějakou tuze divnou chorobu zpravidla postihující starší lidi, u dorostu vyskytující se zřídka kdy. Sám vidíš, jak jsem byl moudrý už v pubertě, stižen nemocí seniorů. Ta potvora se jmenuje Menierova nemoc. Možná jí trpěl i ten slavný, bláznivý malíř, co si ufikl ucho. No nic, musím končit, asi skáknu na panáka. Doufám, že tě nelapí podobně nepříjemné cholery a budeš v pořádku. Neokusuj si uši, nejez větve a pozdravuj Ondyse. Jinak si říkám Palosino, ale klidně mi můžeš tykat. Co? Ale jo, klidně mi říkej buřte. Tak já jdu.

PEKELNÝ TÝDEN

Posted in Rocky by ondys on Červenec 28, 2011

Předminulou neděli večer při venčení se můj americký stafordšírský teriér Rocky znenadání prohnul a vydal podivný zvuk, pak znovu. Došlo mi, že má zácpu a snažil jsem se zjistit důvod s možností mu to trochu usnadnit. Prstem jsem mu sáhl do řitního otvoru a píchl se o překážku. Opatrně jsem se ji snažil odstranit, ale připomínala ostny ocelového ježka, kterého někdo zabetonoval do střeva. Pokusil jsem se ho prolomit mírným tlakem dovnitř a kousek se uvolnil. Nikdy nezapomenu na šok, který se mne zmocnil při pohledu na hrudku dřeva rozdrceného čelistmi do miniaturních kousků, které proces ve střevě vysušil do ostrých břitviček a spekl do tvrdé hmoty se zacementováním volného prostoru.

V tomhle okamžiku jsem udělal první velkou chybu z neznalosti, střevo Rockyho jsem si ztotožnil s lidským a později ztratil spoustu času přehnanou obavou při ošetřování. Psi a kočky jsou svým vývojem s nutností trávit i kosti úlovku vzhledem k odolnosti připraveni čelit podobným průšvihům s mnohem větší nadějí na přežití, než by měl člověk. Pro pochopení musím napsat, že jsem si před třiceti lety podobným způsobem perforoval střeva při práci a obklopený nejlepší odbornou péčí v nemocnici jsem to stejně málem nepřežil. Usoudil jsem tedy, že Rocky nemá šanci a to byla druhá chyba. Na svou omluvu dodávám, že má šelest na srdci, je po dvou mozkových příhodách a na podzim mu bude jedenáct let.

Doma jsem zjistil, že nemá chuť ani žrát. Aby to bylo ještě horší, začal mi druhý den dávit obsah žaludku.

Odpoledne jsem ho odvezl k veterináři, který mi předepsal Yal k vyprázdnění střeva s tím, abych Rockymu aplikoval do konečníku půl dávky projímadla a nechal ho působit asi půl hodiny. Zeptal se mne, jestli Rocky zvrací, a když jsem odpověděl kladně, dodal, že to vypadá špatně a pokud se jeho stav nezlepší, mám se zastavit zítra. Udělal jsem třetí chybu s tím, že jsem patrně hloupě usoudil, že situace je bezvýchodná a půjdeme si pro ránu z milosti.

Doma jsem aplikoval dávku a nic se nedělo, z Rockyho skoro nic nevyšlo, ba naopak se mne zmocnil strach, že mu ostrá masa vysušeného dřeva roztrhá stěny střeva i konečník při vylučování. Několikrát jsem pokus opakoval, než mi Yal došel, a žádná sláva se nekonala. Sehnal jsem si další dávku druhý den, ale výsledný efekt opět nestál za moc, Rocky byl totálně zabetonovaný tvrdým dřevem, a když jsem si vzpomněl na délku větve, kterou v sobotu na vycházce rozdrtil mezi zuby při hře, bylo mi jasné, že je napěchovaný až k žaludku.

Celou noc jsem přemýšlel, jak z toho ven, a teprve k ránu mne napadlo aplikovat mu do konečníku olivový olej místo Yalu. Zdálo se to mnohem nadějnější, a tak jsem Rockyho neustále opatrně vyplachoval až do čtvrtečního večera, kdy z něho přestala vycházet dřevěná drť. Ochotně spolupracoval a nechal se vyzvedávat do výšky za břicho, aby olej, jehož množství jsem zvyšoval s úměrně vyprázdněným střevem, vtékal co nejhlouběji. Konečný výsledek se ale nedostavil, i když přestal krvácet a vylučovat hnis s tím, že nevypadal tak žalostně i zbědovaně jako v předešlých dnech. Přes svou stále větší pohublost mi připadal v trochu lepším stavu a doma si se mnou dokonce hrál. Venku to však bylo stále víc o život. Zoufale tlačil a pak se unaveně svalil do trávy, znovu a znovu… Přestal jsem do něho aplikovat olej a začal se smiřovat s myšlenkou, že to brzy definitivně skončí, což byla moje další chyba. Pro jistotu jsem v sobotu zavolal dceři, ať přijede ze sousedního města s tím, že Rockyho zavezeme na veterinární kliniku pro konzultaci s odborníkem, abych měl jistotu, že poslední injekce nebude neuvážené rozhodnutí.

Na klinice se ho ujal lékař a důkladně ho vyšetřil. Našel v jeho střevech asi deseticentimetrovou překážku, ale nemohl se k ní dostat. Dohodli jsme se, že přivedu Rockyho ráno a on půjde pod narkózu i s rizikem, že ji nemusí přežít. Na rozloučenou dostal dvě injekce, jednu proti bolesti, druhou na podpoření funkce střev, a taky další dávku Yalu.

Po tolika dnech bezvýchodnosti především díky mým představám a přehnanému strachu to konečně začalo být alespoň trochu nadějné.

Dcera se svým přítelem nás cestou z kliniky vysadili v centru a s Rockym jsme pokračovali pěšky, aby se případně vyprázdnil po Yalu. Znenadání jsem si všiml, že jeho konečník nabývá obludného rozměru, zvětšil se o několik centimetrů a pak už to byla jenom otázka minuty s příkladnou spolupráci. Vytáhl jsem z něho špalek tvrdé a dokonale hladké hmoty o průměru asi pěti centimetrů a délce snad deseti. Bylo mi s obrovskou úlevou konečně jasné: Nastal konec našich problémů i mého strachu o Rockyho život. Že to v předešlých dnech nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo čtenáři zdát, svědčí fakt, že Rockyho to stálo sedm kila váhy a mne asi pět se spoustou probděných nocí.

Napsal jsem předešlé řádky především kvůli tomu, aby kdokoli, pokud by se jeho čtyřnohý svěřenec ocitnul v podobné situaci, nepodléhal podobně chmurným představám. I za tak extrémně nepříjemných okolností, do jakých jsem se dostal s Rockym díky ostrým kouskům dřeva, je pořád velká naděje na přežití. Hned v první chvíli po zjištění nějaké překážky ve střevech by chovatel měl koupit hlávku zelí, pokud jeho svěřenec ještě přijímá potravu, nastrouhat ho, uvařit s rozemletým masem a krmit nešťastníka. Pokud jeho pokus nedopadne úspěšně, je na místě aplikovat stolní olej do konečníku s pomocí třeba gumové hadičky a trychtýře s tím, že v případě dalšího neúspěchu se už neobejde bez odborného lékaře. Není nutné podléhat nejčernějším představám a případné panice, jako se to dokonale povedlo mně, a zbytečně tak ztrácet čas. Rocky to nevzdal ani na okamžik a příkladně bojoval o život navzdory všem špatným okolnostem i mým děsivým představám vzhledem k neznalosti jeho psích možností.

Děkujeme oba všem, kteří nezištně pomohli (Pavel Zaschke a Yarda) i projevili účast. Nejdůležitější byla pomoc dcery Veroniky, jejího přítele Tibora a mladého veterináře na teplické klinice, bez nich bychom to určitě nezvládli.

http://www.vet-teplice.ic.cz/